středa 11. dubna 2012

Jaroslav Sovinský: Proslulé scény z Verdiho La Traviaty:


Zpracováno částečně s použitím: Hostomská A., Opera, průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1955, str. 123 a 124. Překlad J. Böhm a E. Züngel (text v kurzívě).  Níže jsou také uvedeny časové odkazy podle tohoto nastudování:


I. dějství:
         
- Alfrédova přípitková píseň: „Libiam ne' lieti calici Che la bellezza infiora...“ („Jen švarně a čile se chopme číše...“); též vstup sboru, písní pak reaguje Violetta: „Tra voi saprò dividere, Il tempo mio giocondo...“; od 0:10:00;  Alfréd oslavuje pravou lásku. Violetta odpovídá velebením užívání si života, neboť vše na tomto světě, co nám nedává potěšení, je pošetilostí.  

               - dvojzpěv Alfréda a Violetty: „Un dì, felice, eterea...“; od 0:15:38; Alfréd vyjevuje Violettě své hluboké city; Violetta mu však odpovídá, že v jejím životě není pro takové city místa. 

- sbor hostí (loučí se s hostitelkou): „Si ridesta in ciel l'aurora...“; od 0:20:58;  

- árie Violetty (na konci se vstupem Alfréda): „È strano! è strano!“ (Jak zvláštní! Jak zvláštní! „Mám neštěstím snad zváti tu lásku vroucí...“); od 0:22:38. Violetta osamotě, hluboce zasažena, si klade otázku, zda jí byla vyjevena skutečná láska, zda je to muž, pro jehož city by se zřekla dosavadního životního stylu. Árie vrcholí: „Sempre libera degg'io Folleggiar di gioia in gioia...“; Violetta má své předchozí myšlenky za pošetilé, a trvá na své svobodě a životě v rozkoších. Zvenčí pod oknem ji však z jejích myšlenek vytrhuje hlas Alfrédův, volající ji k čisté a upřímné lásce. Od 0:29:23.


II. dějství:

1. obraz:

- árie Alfréda: „Lunge da lei per me non v'ha diletto! … De' miei bollenti spiriti...(„Vpovzdálí mně od ní štěstí nevykvétá...“); od 0:35:00; Alfréd projevuje svou radost a štěstí, že se Violetta rozhodla sdílet svůj osud s ním. Po jeho rozhovoru s Anninou, když se dozví, že náklady jejich pobytu na venkově platí Violetta prodejem svého majetku, následuje jeho cabaletta (než se vydá do Paříže za příslušnými finančními prostředky; někdy se cabaletta vynechává):

- cabaletta Alfréda: „O mio rimorso! O infamia e vissi in tale errore? “; od 0:39:38;

-  scéna Violetty a otce Germonta, počínaje: „Madamigella Valéry?“; scéna bývá považována za „srdce“ celé opery (viz Eaton Q., Opera, a pictorial guide, Abaris Books, New York, 1980, str. 387); Alfrédův otec žádá Violettu, aby se Alfréda zřekla, a ta nakonec, ač naplněna žalem, tak učiní. Od 0:42:16.  

- arioso Violetty se vstupem Alfréda: „Ch'ei qui non mi sorprenda ...“; Alfréd řekl Violettě, že mu napsal dopis jeho otec, v němž vyjevil svůj hněv, a že se zde má objevit. Věří však, že hned jak uvidí Violettu, že v ní najde zalíbení. Violetta mu říká že bude lepší, když ji tu neuvidí. Později se jeho otci sama vrhne k nohám. Pak v hlubokém pohnutí propadne pláči, nechá se Alfrédem ujistit o jeho lásce a spěšně odchází; od 1:04:22. 

- árie otce Germonta: „Di Provenza il mar...“ (...„Což tě drahá otčina...“); od 1:08:35; Alfrédovi byl doručen dopis od Violetty; z dopisu vysvítá, že se Violetta vrací ke svému někdejšímu životu. Zdrcený Alfréd propadne zoufalství. Tu se objevuje jeho otec a snaží se syna upokojit a přimět ho, aby se s ním vrátil domů. Alfréd si nechce dát říci, otec to zkusí ještě jednou (viz níže):

- arioso otce Germonta: „No, non udrai rimproveri...“; od 1:13:58.


II. dějství:

2. obraz:

- sbor cikánek (k pobavení společnosti u Flory): „Noi siamo zingarelle...“; se vstupy Flory a přítomných hostí; od 1:17:26;

- sbor matarodů s Gastonem (k pobavení společnosti u Flory): „Di Madride noi siam mattadori... È Piquillo un bel gagliardo... “; se vstupy Flory a přítomných hostí; od 1:20:24;                    

- závěrečný ansámbl Violetty, Alfréda, jeho otce, Flory a přítomných hostí, následující poté, co Alfréd pohanil Violettu: „Oh, infamia orribile Tu commettesti!“ („Hanba, co to počínáš.“). Od 1:31:19.   


III. dějství:

- árie Violetty: „È tardi! … Addio, del passato...“; Violetta ví z dopisu od Alfrédova otce, že k ní má brzy Alfréd přijít. Obává se však, že je již pozdě. Zatímco zvenčí se ozývají hlasy lidu, který se právě účastní karnevalového veselí, Violetta, nejprve smutně přemítajíc, se obrací k Bohu, aby odpustil zbloudilé dívce. Od 1:49:44.

- dvojzpěv Violetty a Alfréda: „Parigi, o cara/o noi lasceremo...(„Paříž, má spáso, spolu opustíme...“);  od 1:58:00. Když se objeví Alfréd, padají si s Violettou do náručí, ujišťují se o své lásce a přemítají o tom, že opustí Paříž a budou spolu šťastně žít.

- ariosa Violetty a Alfréda: „Digli che Alfredo È ritornato all'amor mio.../ Oh mio sospiro, oh palpito ...“); od 2:03:35; Violetta chce jít s Alfrédem do chrámu vzdát díky. Opustily ji však síly; zoufá nad svým osudem, k Alfrédovu hlubokému žalu.

- arioso Violetty a závěr poslední scény se vstupy Alfréda, jeho otce, Anniny a doktora Grenvila: „Più a me t'appressa ascolta, amato Alfredo...“; od 2:07:30. Violetta podává Alfrédovi medailonek se svou podobiznou a žádá ho, aby, až jednou, potká-li dívku, jež ho bude milovat, se s ní oženil, a dal jí tento medailonek, a řekl jí, že je od té, jež se za onen šťastný pár modlí v nebi. Tu Violetta cítí, jako by ji opouštěly všechny bolesti, a že se opět vrací k životu. Snaží se povstat a tu se kácí mrtva, obklopena truchlícími přáteli.    

***

Žádné komentáře: