čtvrtek 5. dubna 2012

Jaroslav Sovinský: Jules Massenet a jeho operní dílo


V předchozím příspěvku před nadcházejícím přenosem opery Julese Masseneta Manon z newyorské Metropolitní opery jsme se věnovali základnímu seznámení s tímto dílem (zejména pokud jde o osoby a hlasové obory a obsah); viz zde: http://www.operadream.com/2012/03/jaroslav-sovinsky-jules-massenet-manon.html

V tomto příspěvku se podrobněji seznámíme s J. Massenetem a jeho tvorbou, samotnou operou, která bude v sobotu přenášena, její románovou předlohou a jinými hudebními díly z ní vycházejícími.

Jules Émile Frédéric Massenet se narodil 12. května 1842 ve vísce Montaud. Dnes je jeho rodiště částí města Saint-Étienne (v češtině francouzskému jménu Étienne odpovídá Štěpán), hlavního města francouzského departamentu Loire (v regionu Rhône-Alpes), nacházejícího se cca 60 km jihozápadně od Lyonu. K Massenetově generaci operních skladatelů patřili např. Camille Saint-Saëns (1835-1921), Léo Delibes (1836-1891), Georges Bizet (1838-1875), Arrigo Boito (1842-1918), Modest Petrovič Musorgskij (1839-1881), Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov (1844-1908), Petr Iljič Čajkovskij (1840-1893) či Antonín Dvořák (1841-1904). 

Massenetův otec, Alexis Massenet (1788-1863) byl kovolijcem, matka Adélaïde Massenet, rozená Royer de Marancour (1809-1875), byla pianistkou. Ještě v Massenetově dětství se jeho rodina přestěhovala do Paříže, kde jeho matka vyučovala hudbě a začala učit hudbě i Julese. Hoch projevoval talent a v 11 letech vstoupil na pařížskou konzervatoř, kde navštěvoval „klavírní třídu A. Laurenta, kde brzy získal 1. cenu, a vystupoval při koncertech. Od r. 1860 se zabýval harmonií, od r. 1861 studiem skladby a hrou na varhany.“ Viz zdroj č. 1, str. 231. Jeho učitelem skladby byl mj. operní skladatel Ambroise Thomas (1811-1896), k jehož nejznámějším operám patří Mignon a Hamlet (druhou z nich jsme měli možnost shlédnout v přenosu z MET v březnu r. 2010). Aby si Massenet zajistil příjem na svá studia, působil jako hráč na bicí nástroje v orchestru Théâtre Lyrique a v jiných divadlech a živil se i jako pianista. 

V r. 1863 získal mladý Jules za svou kantátu David Rizzio Římskou cenu (Grand Prix de Rome), díky čemuž se mohl v následujících třech letech v Římě vzdělávat. Tam se také seznámil s klavíristou a skladatelem Ferencem Lisztem (1811-1886), „který ho ovlivnil ve smyslu novoněmecké školy“ (v r. 1865 Massenet Německo také navštívil). Viz zdroj 2, str. 246. Na Lisztovu žádost vyučoval Massenet klavíru Louise-Constance de Gressy (1841-1938, je známa též jako „Ninon“), dceru zámožné paní Sainte Marie. V r. 1866 se s Ninon po návratu do Paříže oženil. „V Paříži si tento ctitel Wagnera a Berlioze brzy vydobyl uznání kritiky a publika.“ Věnoval se jak skladatelské činnosti, tak práci pedagogické. „V r. 1878 se stal profesorem skladby na konzervatoři a vychoval v následujících letech (až do r. 1896) mnoho slavných reprezentantů francouzské školy.“ Viz zdroj č. 1, str. 231. Mezi Massenetovy studenty patřil např. i Gustave Charpentier (1860-1956), z jehož tvorby je patrně nejznámější opera Louisa (premiéra v Paříži r. 1900). V r. 1878 byl   Massenet zvolen za člena Akademie krásných umění (Académie des Beaux-Arts), v r. 1910 se stal jejím prezidentem. Pro zajímavost též uveďme, že v l. 1870-1871, za prusko-francouzské války, působil jako voják v armádě. V této válce utrpěla Francie citelnou porážku a přišla o území Alsaska a Lotrinska.

Ve své tvůrčí činnosti se Massenet dočkal významných úspěchů a za svou činnost získal (v r. 1876) i Řád čestné legie (později, v r. 1899, se mu dostalo i vyššího stupně tohoto řádu - velkodůstojníka). Massenet je znám především jako operní skladatel, k jeho nejúspěšnějším a nejznámějším operám patří právě Manon (1884), dále Werther (1892) a Thaïs (1894). Všechny tyto opery tvoří v zásadě stálou součást dnešního operního repertoáru, naopak řada jiných skladatelových oper upadla v zapomnění, byť se občas na scéně objevují. Kromě tvorby operní Massenet komponoval i oratoria, kantáty, balety, orchestrální díla a díla pro klavír a zkomponoval i řadu písní. Taktéž dokončil a orchestroval nedokončenou operu (drame lyrique) Léa Delibese Kassya (její premiéra se konala 24.3.1893, v pařížské Opéra-Comique, dva roky po Delibesově smrti). Uvádí se, že Massenet svá díla skládal nikoliv u klavíru, jak to činila řada jiných skladatelů, ale zcela ze své představivosti. Tato schopnost mu umožňovala dosáhnout vysoké úrovně orchestrace.

Dále se budeme věnovat Massenetově tvorbě operní. Celkem Massenet složil cca 28 operních děl (nepočítaje díla nedokončená, neuvedená či ztracená). Mnohé z jeho oper byly „velmi úspěšné a významnou měrou ovlivnily jeho žáky a současníky. Massenet dával přednost látkám – podobně jako Puccini -, v nichž hlavní nositelkou děje byly ženy.“ Viz zdroj č. 1, str. 232.  Jeho dílem nabyla pařížská operní tvorba „nových rysů“. Řazen je k tzv. lyrické opeře - opéra lyrique – více k tomuto žánru, jemuž jsme se věnovali v souvislosti s přenosem Gounodovy opery Faust, i vývoji francouzské opery 19. století viz např.: http://www.operadream.com/2011/12/jaroslav-sovinsky-charles-gounod-faust_09.html
 
Kompozičně Massenet „vycházel z Meyerbeera“ (1791 – 1864) „a Gounoda“ (1818 – 1893) „a soustředil se na tvorbu lyrických oper. … Svého učitele Thomase předčil nejen počtem“ (operních) „prací, ale také námětovou šíří a mnohotvárností hudby. Stylově se pohybuje na rozmezí velké a komické opery, je ovlivněn i Wagnerem“ (1813-1883) „a veristy. Měl vkus ve výběru slavných literárních námětů, jež zhudebňoval stejně jako jeho předchůdci s důrazem na lyrickou složku. Massenet je nejvýraznějším zástupcem sentimentální francouzské opery 19. století. Publicistická literatura ho odsuzuje jako rutinéra, jemuž záleží především na melodii, ovšem pozorněji naslouchající muzikologové si všimli jeho parlandového zpěvu, jímž ovlivnil Pucciniho“ (1858– 1924) „i Debussyho“ (1862–1918). Viz zdroj č. 3, str. 137. Massenetovy opery „mají jeden základní společný rys. Je to neobyčejná citlivost a jemnost výrazu, postižení stavů depresívních, tragických osudů a z toho vyplývající základní melancholická linie Massenetova hudebního výrazu. V neobyčejné rafinovanosti hudebních prostředků je Massenetova partitura obdobou sensačních oper veristických, při tom však vlastní efekt dramatický není drsný a naturalistický, nýbrž jen náznakový.“ Viz zdroj č. 4, str. 241. V témže zdroji se dodává, že Massenetova opera Manon „ihned po pařížské premiéře zaujala podstatné místo v repertoáru pražského Národního divadla“ (Manon tam měla premiéru, s názvem Manon Lescaut, v češtině /v překladu Václava Judy Novotného/, 19.9.1885; později byla tamtéž uváděna pod názvem Manon); současně se v témže zdroji nicméně uvádí, že „kritické stati při pro provádění Massenetových děl, povětšině záporné, upozorňovaly vždy na možnost nezdravého vlivu na český vkus“. K danému připojme, i citát z americké publikace (viz zdroj č. 5, str. 138): „Massenet zůstává vrcholnou postavou ve Francii, ačkoliv mnoho jiných zemí shledává jeho hudbu mdlou, dokonce přehnaně sladkou. Toto je možná nespravedlivým, neboť skutečná kvalita jeho melodií zůstává – což jeden kritik nazval „rázem půvabná, uhlazená, vřelá, elegantní, proudící.“           

Své první skladatelské počiny na operním poli zahájil Massenet operami Esméralda (založeno na románu V. Huga Chrám matky Boží v Paříži z r. 1831, dílo bylo komponováno v roce 1865, ale nedokončeno) a „La coupe du roi de Thulé“ (Číše krále z Thulé, založeno na Goethově básni „Král v Thule“ - komponováno v roce 1866, ale neuvedeno). Následující prací (a prvním skladatelovým dílem uvedeným na scéně, na doporučení A. Thomase) byla komická opera La grand'tante (Prateta). Poetický děj se týká zápletek vzniknuvších s řešením otázky, komu má připadnout dědictví; premiéra se konala 3. dubna 1867 v pařížské Opéra-Comique, opera byla úspěšná. Po dvou dalších kompozičních počinech (opery Manfred a Méduse) měla v r. 1872 (v pařížské Opéra-Comique) premiéru jeho opera Don César de Bazan, založená na tragickém dramatu V. Huga Ruy Blas; revidovaná verze této opery měla premiéru r. 1888 v Ženevě. V r. 1873 mělo premiéru (v pařížském Théâtre de l' Odéon) Massenetovo oratorium Marie-Magdeleine (Marie Magdalena), založené na díle „La vie de Jésus“ francouzského znalce starých jazyků a spisovatele Ernesta Renana (1823-1892); v oratoriu jsou představovány poslední dny Ježíše Krista z pohledu Marie Magdaleny. Titulní role se při premiéře chopila proslulá francouzská pěvkyně Pauline Viardot (1821–1910). Dílo „příběhem o napravené nevěstce zcela zapadlo do módní vlny..., jež výrazně poznamenala celou Massenetovu tvorbu“. Viz zdroj č. 6, str. 331. Marie Magdalena získala skladateli uznání ze strany jeho skladatelských kolegů, Gounoda a Čajkovského.  Později (r. 1903) Massenet toto oratorium přepracoval do operní podoby.

Z následujícího desetiletí jeho tvorby (1873-1883), kdy složil několik dalších operních děl, uveďme  operu „Le roi de Lahore“ (Král z Lahore), která měla premiéru v r. 1877 v pařížské Opeře (Palais Garnier); dílo odehrávající se v Indii 11. století odpovídalo zálibě publika v orientálních námětech a svého autora proslavilo, a hned v roce premiéry se objevilo na významných evropských scénách. Mezinárodního uznání pak skladatel dosáhl operou Hérodiade (Herodias), jejíž premiéra se uskutečnila v r. 1881 v bruselském Théâtre de la Monnaie. Revidovaná verze měla premiéru (v italštině) v pařížském Théâtre Italienne v r. 1884 s názvem Erodiade. Dílo je založeno na povídce G. Flauberta  „Hérodias“ a zabývá se biblickými událostmi týkajícími se Herodias, Heroda Antipy, Jana Křtitele a Salome.

V dalším desetiletí Massenetovy tvorby (1884-1894) se objevují na scéně díla, která patří k jeho nejznámějším, jak již výše naznačeno, Manon, dále Werther (opera na libreto vycházející z románu J. W. von Goetha „Utrpení mladého Werthera“) a Thaïs (zkomponována na libreto založené na stejnojmenné povídce Anatola France /1844 – 1924/; děj se odehrává v Egyptě ve 4. stol. po Kr.;   mladý mnich Athanael zde usiluje navrátit titulní hrdinku, nevěstku Thaïs, na pravou cestu). Do této fáze Massenetovy tvorby patří i dalších pět oper: Le Cid (1885, zpracovává příběh proslulého bojovníka s Maury, kastilského rytíře dona Rodriga de Vívar – El Cida); Esclarmonde (1889, opera založená na středověké rytířské romanci Parthénopéus de Blois, kterou napsal v polovině 12. století mnich a anglo-normanský básník Denis Pyramus); Le mage (Mág /Kouzelník/, 1891, opera se odehrává v legendární době ve staré Persii); Le portrait de Manon (Portrét Manon, 1894 – podrobněji viz níže) a konečně La Navarraise (Navařanka, 1894 – tragický milostný příběh ze Španělska 2. poloviny 19. století).

Prvním z děl daného desetiletí je po Hérodiadě následující opera Manon (komponována v r. 1883, tématem se Massenet zabýval již od r. 1881; jen pro zajímavost, část partitury napsal Massenet v Haagu, „kde žil ve stejném domě, ve kterém Prévost“ (k němu viz níže v tomto odstavci) „za holandského exilu vytvořil … Manon Lescaut“ – viz zdroj č. 1, str. 231); touto operou skladatel dosáhl největšího ohlasu a od své premiéry si Manon drží významné místo ve světovém repertoáru. Předlohou libreta se stal román francouzského spisovatele Antoine Françoise Prévosta (abbé Prévosta – 1697-1763) „L´histoire  du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut“ („Historie rytíře des Grieux a Manon Lescaut“) publikovaný v r. 1731; jde o sedmou a závěrečnou část Prévostova souborného díla „Mémoires et aventures d'un homme de qualité“ („Paměti a dobrodružství vzácného člověka“, 1728-1731). Vzhledem ke kontroverznosti díla došlo po jeho vydání ve Francii k jeho zákazu. Nehledě na to se však stalo velmi populárním. Ve vydání z r. 1753 jeho autor zmírnil některé skandální detaily a vložil do něj více moralizujících připomínek. Abbé Prévost vedl pohnutý život: „z jezuitského noviciátu odešel k vojákům, stal se benediktinským mnichem, byl vysvěcen na kněze, uprchl pak z kláštera, žil převážně v anglickém exilu a vstoupil pak ještě jednou do duchovního stavu.“ Viz zdroj č. 1, str. 231. Sám děj jeho románu má vycházet z Prévostova života (uvádí se, že Prévost odešel po nešťastné lásce do kláštera).

Obsah Prévostova románu, odehrávajícího se cca v l. 1715-1723 ve Francii a americké Louisianě, která byla v té době francouzskou kolonií (dnes území USA), je zhruba tento: téměř již sedmnáctiletý kavalír des Grieux, pocházející ze vznešené a zámožné rodiny, zakončuje spolu s jemu oddaným přítelem, o tři roky starším Tibergem, studia v Amiensu. Mají přijmout kněžství, duchovní dráha se však kavalírovi des Grieux nezamlouvá. Po úspěšných zkouškách se hodlá vrátit k otci, ale potkává krásnou dívku, šestnáctiletou Manon Lescaut, která právě přijela dostavníkem do města. Rodiče se rozhodli ji poslat do kláštera. Des Grieux se do ní na první pohled zamiluje a přemlouvá ji, aby s ním uprchla. Tiberge s tím nesouhlasí, ale des Grieux ho neposlouchá s tajně s Manon zmizí do Paříže. Tam se snaží des Grieux uspokojit Manoninu slabost pro život v luxusu; půjčuje si peníze od věrného Tiberga či je získává ve spojitosti s hazardní hrou. Postupně se jeho jmění vyčerpá, což Manon vede k tomu, aby od něho odešla k bohatšímu muži, neboť nehodlá žít v bídě. O Manon se zajímá bohatý policejní prezident Duval, který ji láká různými dárky, a zaujat je jí i jeho syn. Nakonec jsou Manon, její kavalír i Duvalův syn společně nalezeni v jednom bytě. Manon a des Grieux jsou obviněni ze zbití Duvalova syna. Mají být deportováni do Louisiany, o což se postará policejní prezident. Tiberge svého přítele vykoupí, Manon však nechává ve vězení, aby se zbavil jejího vlivu na svého přítele.  Des Grieux však nehodlá Manon opustit a odjede s ní do Ameriky. Tam se des Grieux a Manon usadí v New Orleansu. Když však des Grieux žádá guvernéra o souhlas, aby si mohl Manon vzít, o Manon se začne ucházet guvernérův synovec. Des Grieux ho vyzve na souboj a udeří ho tak, že soupeř upadne do bezvědomí. Kavalír má za to, že ho zabil a obává se trestu, a proto s Manon z New Orleansu prchají. Vydají se do pustin a doufají, že dosáhnout anglických osad. Manon je však vyčerpána a umírá svému milému na rukou. Ten se poté vrací do Francie, aby se tam stal knězem.

„Prévost byl vynikajícím pozorovatelem, a proto se mu zdařil psychologicky velmi citlivý obrázek mravů a jeho doby, ancien régime, se všemi zábavami, galantnostmi i projevy dekadence.“ Manon je zde představena jako žena, oddávající se požitkům, jejíž nároky jejího milého úplně zničí. …  V románu se Prévostovi „podařilo místo moralizujícího kázání o zničujícím vlivu smyslových vášní na rozum vytvořit dvě velmi životné postavy Manon a des Grieuxe, schopné duchovního vývoje. Prévost, aby omluvil vzdělaného rytíře z dobrého domu, vábeného do hlubin ženských svodů, nechává špatný vliv vycházet od Manon, která pochází z nízké vrstvy, ale přitahuje svou krásou. V pozadí lze sledovat středověkou představu, podle které žena ztělesňuje smyslové zlo, protikladné k dobrému a osvícenému mužskému principu.“ Viz zdroj č. 1, str. 231 a 328. Příčinou vedoucí k následku je tedy Manonina špatná morálka. Možný je však i jiný pohled, a sice, že Manon se bouří proti tehdejším společenským vztahům: vzpírá se tomu, aby podle vůle rodiny odešla do kláštera a učiní vše, aby tomuto osudu unikla.

V Massenetově zpracování je děj vůči románu poněkud zhuštěn (obsah Masenetovy opery viz první výše uvedený odkaz). Libretisté (Henri Meilhac a  Philippe Gille) „navázali na styl velké opery zejména tím, že děj rozvíjeli pomalu, zvláště zpočátku – vlivem rozvláčně koncipovaných vedlejších postav. Avšak obraz po obrazu se dění stále více koncentruje až k závěru, v němž na rozdíl od Prévostovy předlohy Manon neumírá“ až v Americe, ale ještě ve Francii, na cestě do přístavu Le Havru, odkud má dojít k její deportaci do Louisiany. „Podobně se chová i Massenetova hudba: od lyrického počátku stále hutní a nabývá na dramatičnosti. Protože se skladateli z hlediska látky typ komické opery“ (tento styl mohl obsahovat i nekomické prvky, ale ve srovnání s vážnějším typem opery, vyplývajícím z francouzské velké opery, se jevil lehčím, jednodušším) „a její pravidla nezdály vhodné (mezi hudebními čísly musí být mluvené dialogy), obešel je použitím řady melodramatických míst, v nichž je mluvené slovo doprovázeno orchestrem.“ Viz zdroj č. 2, str. 246. „Ve vrcholných scénách děje se Massenetova hudba pozvedá k výrazovým prostředkům hudebního dramatu. Zdůrazněním deklamace v sólistických partech, aplikací příznačného motivu a zesílenou rolí orchestru v širokých pásmech hudby se komponista blíží Wagnerovi a veristům, stále však přitom klade důraz na melodii. … Manon se považuje za vyvrcholení francouzské lyrické opery 19. století. Do roku 1913 se hrála v budově Opéra comique, kde měla premiéru“ (19. ledna 1884), „800krát“. Viz zdroj č. 3, str. 137.

Melodika hudby Manon se „vyznačuje lyrikou, taneční grácií i koketérií.“ Najdeme zde velké okamžiky, vyjádřené mj. áriemi, „touha, sen i bolest však nejsou zatíženy explozívností citového vznětu, hudební elegance je vlastní jak obrazům vážnějších stavů mysli, tak drobným veselým scénkám.“ Viz zdroj č. 1, str. 232. „Základy, které položili Gounod a Thomas, se u Masseneta svými realistickými tendencemi podstatně zesilují. Námět .. sám přispívá k realistické koncepci hudby. Princip hudební deklamace, podstatný nový přínos sedmdesátých a osmdesátých let“ 19. století, „práce s příznačným motivem a ještě více uvolnění hudebního výrazu do širokých pásem příznačné hudby především charakterizuje toto dílo. Málokterá skladba oné doby vyjadřuje tak silně souznění autorovo s předlohou a námětem. Massenet jako dramatik nedbá starých formových zvyklostí a svým lyrickým výrazem dovede velmi sugestivně zachytit psychologické stavy svých postav, zejména postavy Manoniny. A tak je možno mluvit o „Manon“ jako o hudebním dramatu, které neulpívá na koloritu jedné doby a které psychologickým i hudebním řešením vytváří náladotvorné, podmanivé dílo.“ Viz zdroj č. 4, str. 242. Premiéra Manon měla „navzdory odmítavým hlasům tisku … u obecenstva velký úspěch a ohlas.“ Viz zdroj č. 2, str. 246. Opera si sice „způsobem instrumentace a částečným používáním motivu vysloužila uštěpačné označení „Mlle Wagner“ („Slečna Wagnerová“)“, ale „Massenet si ti tímto dílem upevnil výsadní pozici nejúspěšnějšího francouzského operního skladatele své doby, což dosvědčovaly davy nadšených příznivců.“ Viz zdroj č. 6, str. 331. Brzy po premiéře se Manon objevila i v dalších evropských zemích, v newyorské Metropolitní opeře byla poprvé uvedena v r. 1895. O velký úspěch Manon se zasloužila i představitelka titulní role (zpívala na pařížské premiéře a poté v téže roli více než osmdesátkrát), belgická sopranistka Marie Heilbronn (cca 1851 – 1886). Další významnou představitelkou role Manon byla americká sopranistka Sibyl Sanderson (1864 –1903), která Masseneta „tak uchvátila svým projevem a hlasem, že jí umožnil debutovat v roli Manon v Bruselu a poté napsal tři opery přímo pro ni – Esclarmonde, Mág a Thaïs. Po několik let byla miláčkem Paříže a její hlas byl veleben pro jeho noty jak „Eiffelova vež“. Viz zdroj č. 5, str. 137-138. 

Prévostův román o Manon nezaujal jen Masseneta, ale i skladatele jak před ním, tak po něm. Z r. 1830 pochází balet Manon Lescaut francouzského choreografa Jeana Louise Aumera (1774-1833) s hudbou francouzského skladatele Jacquese Fromentala Halévyho (1799-1862); Halévy je znám i jako operní skladatel, jeho patrně nejznámější operou je La Juive (Židovka), která měla premiéru v pařížské Opeře v r. 1835. Z r. 1846 pochází balet Manon Lescaut od Giovanniho Casatiho na hudbu Pia Belliniho, a z r. 1852 balet Manon od Giovanniho Colinelliho na hudbu Matthiase Strebingera. Podrobněji viz zdroj č. 7. Z baletních děl uveďme konečně i balet L'histoire de Manon (Manonin příběh), který měl premiéru v Londýně v r. 1974, sestavený britským skladatelem Leightonem Lucasem (1903 – 1982) z Masseentovy hudby (ovšem nikoliv z hudby opery Manon, ale jeho dalších děl); choreografii vytvořil Sir Kenneth MacMillan (1929–1992).
 
Za první operu nesoucí rysy Prévostova díla je považována opera irského skladatele Michaela Williama Balfea (1808 – 1870), The Maid of Artois (Dívka z Artois), na libreto Alfreda Bunna (1796 – 1860), jejíž premiéra se uskutečnila v r. 1836 v Londýně; v titulní roli (Isoline) s proslulou Marií Malibranovou (1808–1836, byla sestrou již výše uvedené Pauline Viardotové). Dílo bylo pozitivně přijato. „Příběh je hlavně dějem Manon Lescaut..., v němž je zamilovaná dívka vábena bohatým markýzem. … Jules pátrá po své ztracené lásce Isolině, jíž dělá návrhy markýz, a je podvodně ze strany další postavy, Sanse Regreta, naverbován do armády. Regret pak řekne o novém rekrutovi markýzi, a jeho vztahu k Isolině, jíž markýz ukáže Julesův narukovací dokument, aby věděla, že je Jules v jeho moci. Jules se pokouší utéci a vyhledat Isolinu, je však nakonec chycen a poslán do vězení do Afriky. Ve II. dějství se děj přesouvá do afrického vezení, kam přijíždí nový guvernér, markýz, doprovázen několika osobami včetně Isoline; tato poznává Julese a oba uprchnou do pouště (tam se odehrává poslední, třetí dejství). Smiřují se již se smrtí žízní, když tu slyší vzdálené zvuky kapely, a tu se na horizontu objevuje markýz s doprovodem. Pár je zachráněn a markýzem omilostněn a opera končí šťastně, Isolininým nadšeným zpěvem.“  Viz zdroj č. 8.

V r. 1856 měla v pařížské Opéra-Comique premiéru tříaktová opera (opera-comique) Manon Lescaut francouzského skladatele Daniela Françoise Esprita Aubera (1782–1871; k jeho nejznámějším dílům patří opera La muette de Portici, Němá z Portici, která měla premiéru v r. 1828); libreto k Auberově Manon Lescaut (patří k jeho pozdním operám) napsal podle Prévostova románu Eugène Scribe (1791–1861). Příběh se u Prévosta inspiruje volně. Některé postavy chybějí a některé jsou nově vytvořeny. Libretista zkrátil „roli des Grieuxe, zredukoval Manonina rozličná dobrodružství na jedno s markýzem d'Herignym“ (odpovídá několika bohatým svůdcům, kteří mají o Manon zájem podle románu) „a vytvořil nové postavy a vztahy. Ale v souladu s románem zdůraznil tentýž stupeň Manoniny neochvějné lásky k des Grieuxovi, a její vyhledávání potěšení a závislost na luxusu.“ …  Příběh „tvrdí, že přátelství a láska zůstávají jedinými trvajícími hodnotami.“ Opera je založena spíše jako výstavní kus pro koloraturní soprán, kdy jiné postavy jsou spíše menší role. Objevuje se řada „květnatých“ pasáží a několik významných árií. Vzhledem k tomu, že zpracování patří ke stylu opéra comique, jsou v díle použity mluvené dialogy. Ve 3. dějství (v Americe) „dochází k prudkému typovému posunu od elegantního světa opéra comique k více lyričtěji napjatému drama lyrique, stále více typičtějšímu pro Auberův pozdní styl. … Poslední scéna, zasvěcená smrti Manon a des Grieuxovu zoufalství, je jedinečnou pasáží v Auberových operách, a poskytla skladateli příležitost napsat typ dramatické symfonie, mocně výrazné ve své prosté vznešenosti a skutečném citovém hnutí.“ Viz zdroj č. 9.

V Auberově verzi je Manon švadlenka. Miluje des Grieuxe, ale zájem má o ni již zmíněný markýz, který je velitelem regimentu, v němž slouží její bratranec; markýz trvá na tom, že mu její bratranec pomůže Manon svést. Toho má být dosaženo tak, že des Grieux je jednoho dne v důsledku hazardní hry neschopen zaplatit účet v hospodě. Aby zachránil svou čest a získal peníze, musí se nechat naverbovat do d´Heringova regimentu a tím se dostane do jeho moci. Chce utéci z kasáren, aby viděl svou milou, ale za napadení poddůstojníka mu hrozí trest. Zachrání ho Manon souhlasem s tím, že bude markýzovou milenkou. To vede k souboji des Grieuxe s markýzem, v němž je markýz zraněn a des Grieux a Manon jsou oba uvězněni. Manon je deportována do Louisiany, její milý ji tam následuje. Tam se jim podaří uprchnout, v pustině však Manon nakonec umírá svému milému na rukou. Podrobněji viz zdroj č. 10 a 11. A zde se lze nalézt libreto Auberovy Manon Lescaut: http://musicologia.unipv.it/girardi/Auber-ML.pdf

Na Prévostově románové předloze je založena i raná čtyřaktová opera italského skladatele Giacoma Pucciniho (1858–1924) Manon Lescaut, jejíž premiéra se konala v r. 1893 v Turíně; dílo mělo veliký úspěch u diváků i u ktitiky; i dnes se objevuje na světových operních jevištích. Právě toto zpracování, spolu s Massenetovým, patří k nejznámějším adaptacím Prévostova díla. Libreto napsalo několik tvůrců, a sice M. Praga, D. Oliva, L. Illica a G. Giacosa, uvádí se i podíl R. Leoncavalla a svůj přínos k libretu měl i skladatel a nakladatel G. Ricordi. Oproti Massenetovu zpracování je děj Pucciniho opery ještě poněkud zhuštěnější (ale v zásadě koresponduje s románovou předlohou), některé postavy chybějí a některé jsou nově vytvořeny (např. des Grieuxův přítel, student Edmond), závěr, stejně jako v románové předloze, se odehrává v Louisianě. „Puccini se od počátku bránil srovnání“ s (velmi úspěšným) „Massenetovým dílem. Vědomě umístil jinam obsahové akcenty a vytvořil zcela novou a dramaticky účinnou hudbu: „Massenetova hudba je totiž vnímána jako francouzská – jako pudřenka a menuet -, moje jako italská – jako vášeň a zoufalství.“ … Pucciniho „hudba přesvědčivě a realisticky zachycuje měnící se nálady hlavních postav a rozdílná prostředí … Probleskují příznačné motivy, instrumentace je barvitá a také belcantová linie zpěvních hlasů je melodická a přesvědčivá.“ Na rozdíl od románové předlohy, kde špatný vliv pochází od Manon a neblaze působí na řádného muže, „bylo Pucciniho cílem vzbudit s Manon soucit, který u Prévosta platí mužskému hrdinovi.“ Viz zdroj č. 1, str. 328. „Konflikty rostou z rozpolcené bytosti Manon mezi láskou a touhou po požitkářském životě. Na Manon především je soustředěno hudební utváření opery, ji charakterizuje hudba jako půvabné lehkomyslné stvoření oslnivé krásy.“ Viz zdroj č. 12, str. 46. „V porovnání s Massenetem je Pucciniho zhudebnění dramatičtější a zároveň již zaznívá vypjatými melodickými oblouky, jaké známe ze skladatelovy pozdější tvorby.“ Viz zdroj č. 3, str. 170.

Pokud jde o dějové zpracování, obsah Pucciniho verze je stručně tento: v Amiensu se objevuje dostavník s Manon, do níž se zamiluje mladý šlechtic des Grieux a dozví se, že je Manon odvážena do kláštěra. Manon zaujme i starého boháče Géronta de Ravoir (odpovídá v zásadě de Brétignymu a zčásti Guillotovi de Morfontaine u Masseneta). Géront se si nechá připravit vůz, aby mohl Manon unést, ale vyslechne to des Grieuxův přítel Edmond a des Grieuxovi to prozradí. Manon pak des Grieux řekne, co se chystá, a přiměje ji, aby ujela s ním. K úprchu použijí Gérontův kočár. Na naléhání svého bratra (u Masseneta je Lescaut Manoniným bratrancem) Manon nicméně des Grieuxe opustí (chudobný život s ním se jí nezamlouval) a dá se dohromady s Gérontem. Na svého mladého milého však stále myslí. V Gérontově domě ji vyhledá des Grieux (předtím vyhrál velkou sumu v kartách) a oba se usmíří. Přemluví ji, aby s ním uprchla. Manon si však chce vzít s sebou i své šperky. Tu je párek  překvapen Gérontem a Manon je jako zlodějka odvedena policií a odsouzena k deportaci do Ameriky. V Le Havru, odkud má k deportaci dojít, se chtěli des Grieux a Lescaut pokusit o Manoninu záchranu, to se však nepodařilo a des Grieux nakonec přesvědčí kapitána lodi, která má deportované odvézt, aby mohl Manon doprovázet. V Americe se podaří des Grieuxovi s Manon uprchnout, ale dostanou se do pusté krajiny; nemocná a vyčerpaná Manon umírá svému milému v náručí. Podrobněji viz zdroj č. 5, str. 250-251, a zdroj č. 12, str. 48-50. 

Příběh Manon a des Grieuxe operně zpracoval i německý skladatel Hans Werner Henze (nar. r. 1926), a sice v opeře (lyrickém dramatu) o sedmi scénách s názvem Boulevard Solitude (Bulvár osamění), která měla premiéru v Hannoveru v r. 1952. Jde o jedno z jeho raných operních děl a svému tvůrci přineslo okamžitý úspěch. Zatímco román a jeho zpracování Massenetovo i Pucciniho se odehrává v 18. století, je Henzeho verze moderní podobou příběhu a odehrává se ve Francii  v „přítomnosti“. Libreto vytvořili skladatel a Grete Weilová podle hry Waltera Jockische, založené na Prévostově románu. Henzeho zpracování „stojí na rozhraní mezi operou a baletem … Zhudebnění prozrazuje osobitě zvládnutou techniku dodekafonie“ (technika skladby vytvořená A. Schönbergem založená na dvanáctitónových sekvencích), „jež se v průběhu hry střídá s prvky jazzu. … Skladatel usiloval o vyjádření něžných milostných vztahů, většinou ovšem v rovině zoufalství.“ Viz zdroj č. 3, str. 386. „Zpěváky obklopují na jevišti mimové, čímž se podtrhuje duševní izolace těch, kteří marně hledají na Ulici osamělosti (Boulevard Solitude)  kontakt.“ Jen pro zajímavost, v opeře se objevují i citáty z Pucciniho opery. Viz zdroj č. 2, str. 465.

Děj Henzeho zpracování je zhruba tento: v čekárně na rušném vlakovém nádraží velkého města se potkává student Armand des Grieux s mladou dívkou, Manon Lescaut, a jejím bratrem (Lescautem), který má svou sestru dopravit do internátní školy. Armand se do Manon na první pohled zamiluje a oba společně vezmou do zaječích, z dohledu Lescauta, aniž by si toho pořádně všiml. Pak spolu šťastně, ač v chudobě, žijí v malém půdním bytě jednoho domu. Armand, s nímž jeho otec přerušil vztahy kvůli jeho prostopášnému životu, od otce již nedostává žádné finanční prostředky, a proto chce prosit o peníze svého přítele Francise. V době Armandovy nepřítomnosti se opět objeví Manonin bratr a svoji sestru přesvědčuje, aby navštívila jejího ctitele, bohatého postaršího muže jménem Lilaque. Manon se pak stane Lilaquovou milenkou, ale stále miluje Armanda.  Ve svém elegantním dámském pokojíku v Lilaquově domě často Armandovi píše. Lescaut ji tam navštíví a chce po ní nějaké peníze. Když Manon odmítne s tím, že žádné nemá, vloupá se její bratr do Lilaquova trezoru. Lilaque je však oba překvapí a vyžene je.

Uplyne nějaký čas. Armand, který stále Manon miluje, ač jeho láska slábne, se nadále věnuje studiu. V univerzitní knihovně se setká s Francisem, kde se oba zabývají studiem starořímské literatury. Francis řekne Armandovi o vyloupení Lilaquova trezoru a jak byla Manon vykázána z Lilaquova domu, ale Armand tomu nevěří. Francis rozhněván odchází a nenadále se objevuje Manon. Pak s Armandem pročítá báseň, která znovu vzkřísí jejich lásku a opět se spolu dají dohromady. Armand je však svou milou zklamán, neboť již není taková, jako bývala dříve. Stane se kvůli postupně závislým na kokainu. Lescaut mu jej přináší do jedné hospody a sám myslí na to, aby dal dohromady svou sestru s Lilaquovým synem. V hospodě se objeví i Manon a Lilaque mladší. Armand se s ním i s Lescautem pohádá. Manon se ho snaží uklidnit a pak s bratrem a Lilaquem mladším odchází. Armand nato obdrží zprávu, že ho Manon očekává, až Lilaquův syn následného rána odcestuje. Armand jí vyhoví a vydá se do bytu Lilaquova syna a s Manon se „ubytují“ v Lilaquově ložnici. Manon je spokojena, že je díky Lilaquovi mladšímu zajištěna, naopak Armand vzpomíná nostalgicky na minulost. Objevuje se Lescaut a nabádá Armanda, že už má jít, než ho tady najdou sluhové. Armand ještě před odchodem sáhne po obrazu v pokoji a začne ho vyřezávat z rámu, aby ho poté mohl prodat. Tu je překvapí sluha, oznámí vše Lilaquovi staršímu, který zavolá policii. Mezi muži dojde k zápasu, když tu Manon zastřelí Lilaqua staršího revolverem, který jí dal její bratr. Armand a Lescaut prchají, Manon je zatčena. Jednoho pošmourného zimního dne je pak Manon dopravena s jinými vězni do věznice. Armand se u věznice objevuje, neboť chce Manon vidět, to se mu skutečně podaří, ona si ho však nevšímá. Viz zdroj č. 13.  

Vraťme se nyní opět k operní tvorbě J. Masseneta. K tématu Manon Lescaut se skladatel vrátil již výše zmíněnou, jednoaktovou operou Le portrait de Manon (Portrét Manon či Podobizna Manony), na libreto Georgese Boyera, jakýmsi „pokračováním“, o němž se uvádí, že patrně vzniklo jako reakce na Pucciniho Manon Lescaut; premiéru mělo v pařížské Opéra-Comique 8. května 1894. O rok později tuto operu (pod názvem Podobizna Manony) uvedlo pražské Národní divadlo (viz zdroj č. 14). V opeře se objevuje kavalír des Grieux již jako starší muž. Děj opery je stručně tento: ve Francii, před domem kavalíra des Grieux, se objevují venkované a vzpomínají na jeho šťastnější dny; kavalír sám vzpomíná na minulost, hledě na Manonin portrét. Objevuje se jeho synovec Jean (mezzosoprán) a vypráví mu, že je zamilován do jisté dívky jménem Aurore. Des Grieux má za to, že tato mladá dívka je Jeana nedůstojná, neboť není ani vznešeného původu ani nemá peníze. Tu se objevuje des Grieuxův starý přítel Tiberge a pokouší se ho přesvědčit, aby mladému párku v lásce nebránil. Jean se setká s Aurorou a oba stavem věcí propadají beznaději. Jean na ní chce vymámit polibek a jak se s ní při tom pošťuchuje, narazí do truhličky v místnosti se nacházející, z níž vypadne Manonin obrázek. Oba obdivují tvář na něm vypodobněnou. Pak Tiberge nechá Auroru odejít a des Grieux opět promlouvá s Jeanem. Tu se objevuje Aurore, oděna v šatech, které měla na sobě Manon, když se poprvé potkala s des Grieuxem v Amiensu. Když Tiberge odhaluje, že Aurore je ve skutečnosti Manonina neteř, dcera Manonina bratra Lescauta, des Grieux se podvoluje a souhlasí, aby si Jean Aurore vzal.      

V posledních letech svého tvůrčího života (1895-1912) vytvořil Massenet dalších třináct oper. Tři z nich, Panurge (inspirováno dílem francouzského renesančního spisovatele Françoise Rabelaise /cca 1494-1553 /, Gargantua a Pantagruel), Cléopâtre (Kleopatra – zpracování příběhu proslulé egyptské královny a Marca Antonia) a Amadis (založeno na španělském středověkém rytířském románu „Amadís de Gaula“) měly premiéru až po skladatelově smrti. První z nich v r. 1913, druhá v r. 1914 a třetí v r. 1922. Poslední operou, jejíž premiéra se konala za Massenetova života, byla opera Roma (Řím), a sice 17. února 1912 v Monte Carlu; dílo se odehrává v době antického Říma pod bitvě u Kann, v níž Hannibal drtivě porazil v r. 216 př. Kr. za II. punské války Římany). Z Massenetových děl daného období připomeňme alespoň operu Cendrillon (Popelka, premiéru měla v r.  1899), která zpracovává, jak název napovídá, známý pohádkový příběh ve zpracování Charlese Perraulta /1628 -1703/) a dále operu (mirákl) „Le jongleur de Notre-Dame“ (Kejklíř u Matky Boží, 1902), dílo vycházející z povídky A. France, založené na středověké legendě ze 13. století od francouzského básníka (a opata) Gautiera de Coincy (1177–1236). „Skladebně jsou na opeře zajímavé archaismy a vydatná účast sborů, které jí dodávají téměř oratorní ráz.Viz zdroj č. 3, str. 138. Děj se odehrává ve středověkém klášteře a vystupují v něm vesměs jen mužské postavy: kejklíř Jean, který byl přistižen, jak před klášterem zpíval nemravné písničky, usiluje v onom klášteře o svou nápravu; všimne si, že mniši zde přinášejí dary k soše Panny Marie. Protože sám nemá, co jiného nabídnout, daruje to, co umí: před sochou předvede své kejklířské umění; někteří mniši jsou jeho skutkem zděšeni, chtějí mu vyčinit, že se rouhá, tu však socha obživne a Jeanovi žehná. Jean vidí Pannu Marii vystupující na nebesa a kynoucí mu, aby ji následoval. Jean v extázi umírá. Mniši prohlašují, že byli svědky zázraku.
Zmiňme konečně i operu (heroickou komedii) Don Quichotte  (Don Quijote), inspirovanou hrou básníka Jacquese Le Lorraina „Le chevalier de la longue figure“ („Rytíř dlouhé postavy“, poprvé uvedena v Paříži r. 1904); opera zpracovávající příběh slavného stejnojmenného hrdiny románu Miguela de Cervantese (1547-1616) byla napsána pro proslulého ruského basistu Fjodora Šaljapina (1873-1938), který se při premiéře (konala se v Monte Carlu 19. února 1910) zhostil titulní role. Viz též zdroj č. 15.
Massenetova životní pouť se uzavřela 13. srpna 1912 v Paříži. Pochován je v obci Égreville (departament Seine-et-Marne, region Île-de-France, cca 75 km na jihojihovýchod od Paříže), kde vlastnil usedlost. 

Ke zpracování tohoto příspěvku byly použity mj. tyto zdroje:

1) Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996;

2) Zöchling D., Kronika opery, Fortuna Print, Praha, 1999;

3) Trojan J., Dějiny opery, nakl. Paseka, Praha, 2001;

4) Hostomská A., Opera, průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1955;

5) Eaton Q., Opera, a pictorial guide, Abaris Books, New York, 1980;

6) Warrack J. - West E., Oxfordský slovník opery, Iris, Knižní klub, Praha, 1998;

7) Webová stránka věnovaná baletu L'histoire de Manon:

8) Webová stránka Victoria Opera Northwest:

9) Webová stránka věnovaná publikaci o Auberově Manon Lescaut od R. I. Letelliera:

10) Webová stránka věnovaná nahrávce Auberovy Manon Lescaut:

11) Webová stránka věnovaná Auberově Manon Lescaut:

12) Hostomská A. a kol., Z operního jeviště, doplněk průvodce operní tvorbou, Editio Supraphon,
Praha – Bratislava, 1968;

13) Webová stránka věnovaná Henzeho opeře Boulevard Solitude:

14) Webová stránka Archivu Národního divadla v Praze věnovaná uvedení Massenetovy opery Podobizna Manony v ND:

15) Webová stránka (Toulky operou) věnovaná J. Massenetovi:


Kolegyni Mgr. Renatě Klčové patří velký dík za spolupráci při překladu textů z němčiny.

***

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

A ještě kompletní obsazení sobotní
Manon:

Metropolitan Opera House
April 7, 2012 Matinee HD Transmission/Simulcast

Scheduled

MANON
Jules Massenet-Henri Meilhac/Philippe Gille

Manon……………….Anna Netrebko
Des Grieux…………..Piotr Beczala
Lescaut……………..Paolo Szot
Count des Grieux……..David Pittsinger
Guillot……………..Christophe Mortagne
Brétigny…………….Bradley Garvin
Poussette……………Anne-Carolyn Bird
Javotte……………..Jennifer Black
Rosette……………..Ginger Costa-Jackson
Innkeeper……………Philip Cokorinos
Guard……………….Alexander Lewis
Guard……………….David Crawford
Maid………………..Kathryn Day

Conductor……………Fabio Luisi

Production…………..Laurent Pelly
Set Designer…………Chantal Thomas
Costume Designer……..Laurent Pelly
Lighting Designer…….Joël Adam
Choreographer………..Lionel Hoche
Associate Director……Christian Räth
TV Director………….Gary Halvorson

Manon is a co-production of the Metropolitan Opera; Royal Opera House, Covent Garden, London; Teatro alla Scala, Milan and Théâtre du Capitole, Toulouse