neděle 22. dubna 2012

Eva Kolářová zve do divadla: Mezinárodní Gluckův operní festival Norimberk 2012



GLUCK, PRAHA a ANTIKA
20. - 28. červenec 2012


V době od 20. do 28. července tohoto roku se v Norimberku koná již 4. ročník Mezinárodního Gluckova operního festivalu. To, že tento festival vůbec existuje, je z velké části zásluhou  Hanse-Petera Schmidta, který je velkým propagátorem skladatele, intenzivně podporuje vědu a umění a i nyní jako hnací motor neúnavně pracuje pro Gluckův festival. 
Cílem festivalu v létě 2010 bylo mezinárodně obsazeným kvalitním programem pod heslem  „Gluck, Paříž a další“ prokázat mezinárodní postavení festivalu, zároveň přinést do města neobvyklé projekty a posílit spojení skladatele s Norimberkem a jeho občany. Pokud věříme mezinárodnímu tisku, reakcím návštěvníků a číslům o počtu prodaných vstupenek, tak se to
podařilo: Počty návštěvníků, které vzrostly o 35%, mluví samy za sebe.

Programové zaměření nachází v roce 2012 své pokračování tématem Gluck, Praha a antika". V Praze, která byla v 18. století vedle Paříže jedním z největších hudebních center Evropy, začala tvůrčí dráha Christopha Willibald Glucka. Gluckova operní forma se ve svém sklonu k subjektivitě a zobrazení individuálních postav na operním jevišti obrací k nadindividuálnímu mýtu antiky. V oblasti hudby jsou to právě čeští skladatelé jako Gluckovi současníci Jiří Antonín Benda, Josef Mysliveček, Jan Ladislav Dusík nebo Antonín Reicha, kteří přinesli významné impulsy pro hudební rozvoj od baroka k novému hudebnímu výrazu vídeňského klasicismu v celé Evropě.


O zahajovací představení se postará Václav Luks, pražský specialista na starou hudbu, se svým souborem Collegium 1704. Společně s vynikající mladou sopranistkou Adrianou  Kučerovou přednese soubor úryvky z Gluckových, Myslivečkových a Bendových děl.

Chybět samozřejmě nesmí Gluckova opera Ezio, která měla premiéru v roce 1750 v Praze.  První scénické provedení takzvané „pražské verze“ od své premiéry bude významnou událostí festivalu. Toto dílo bude provedeno v režii Andrease Baeslera a pod hudebním vedením italského specialisty na starou hudbu Ottavia Dantoneho. Hudební provedení obstarají členové  souborů Accademia Bizantina a der Neue Nürnberger Ratsmusik.

Znovuoživení a znovuobjevení antiky pro operní jeviště vděčíme právě Christophu Willibaldu Gluckovi. Náměty, které by jinak upadly v zapomnění, se díky jeho talentu uchovaly jako to, čím jsou: velkými lidskými dramaty, nadčasovými příběhy a mýty o nás samých. Poznal to i Richard Strauss, kterému tentokrát připadá úkol dokázat svoji referenci z perspektivy 20. století operou Elektra (v režii Georga Schmiedleitnera). Dílo provede Státní filharmonie Norimberk pod vedením nového hudebního ředitele Marcuse Bosche. Marcus Bosch bude  kromě toho dirigovat i koncert Les Pragois à Paris, na kterém zazní Dusíkova, Rejchova a samozřejmě také Gluckova díla.

Absolutním programovým vrcholem by mělo být pro mnohé odborníky a obyvatele Norimberku koncertní provedení opery Johanna Christopha Vogela  Zlaté rouno. Toto mistrovské dílo předčasně zemřelého norimberského skladatele zazní poprvé od své premiéry v Paříži v roce 1786. Vogel, jehož dramatický talent chválili mj. i Salieri a Gluck, zanechal svým dílem Zlaté rouno operu zcela v Gluckově duchu. Pod vedením Hervé Niqueta a se souborem  Le Concert Spirituel, který nadchnul publikum i odborníky již v roce 2010, a dále s Judith van Wanroij, Jean-Sébastienem Bouem a sólisty Státního divadla v Norimberku je toto představení uváděno v koprodukci s  Radio France.

Mezinárodně uznávaná herečka Martina Gedeck představí spolu s orchestrem mladých umělců z Bayreuthu pod vedením Manfreda Junga a členy souboru Státního divadla melodram Medea Gluckova českého současníka Jiřího Antonína Bendy.  Orchestr se úspěšně představil již na minulém operním festivalu s programem Gluckových francouzských současníků. Na letošním koncertu zazní vedle Bendova melodramatu také Gluckova, Rosettiho a Mozartova díla.

Jak známo, přinesl Christoph Willibald Gluck akcenty nejen jako operní reformátor, ale svou baletní kompozicí Don Juan vytvořil základy i pro významného baletního reformátora Gaspara Angiolina, který Donem Juanem vytvořil svoji nejznámější choreografii. Úspěšný norimberský baletní ředitel a šéf-choreograf Goyo Montero se inspiroval mýtem Dona Juana a za použití motivů mj. Gluckovy skladby a Mozartovy opery Don Giovanni (která měla premiéru v Praze) nabídne premiérou baletu Don Juan nevšední pojetí tohoto starého mýtu. 

Dětem školního věku nabídne Státní divadlo v Norimberku sérii představení dětské opery Armida podle Christopha Willibalda Glucka, která na základě hesla „Velká opera pro malé lidi“ zavede děti do Gluckova hudebního světa pohádek.  

Festivalový týden uzavře slavnostní koncert s mezinárodně proslulou mezzosopranistkou   Vivicou Genaux, která spolu s Ottaviem Dantonem a jeho souborem Accademia Bizantina sestavila pro Gluckův festival program z děl Josefa Myslivečka, Wolfganga Amadea Mozarta
a Christopha Willibalda Glucka.


www.staatstheater-nuernberg.de

středa 18. dubna 2012

Eva Kolářová zve do divadla: Festival s mnoha zvláštnostmi


Státní opereta Drážďany, 12. až  20.květen 2012

Jen Státní opereta Drážďany má na svém programu celosvětovou raritu – málo uváděné operety Johanna Strausse. Jádrem letošního květnového festivalu Johanna Strausse budou tři nově uvedené skladatelovy operety s nákladnou výpravou: Princ Metuzalém, kterého nově a vtipně otextoval Peter Ensikat a s velkou fantazií zinscenovala Adriana Altaras. Karneval v Římě se dočká koncertní podoby s kabaretními vstupy Désirée Nick. Třetí opereta – Královnin krajkový kapesníček – přináší setkání s hercem Peterem  Bausem, který z pozice básníka Cervantese komentuje skvěle vymyšlený operetní příběh. Na programu však samozřejmě budou i operetní stálice z pera Johanna Strausse – Netopýr a Cikánský baron

Na tomto festivalu zazní i operety dalšího mistra tohoto žánru – Jacquesa Offenbacha, jehož díla se dodnes pravidelně hrají jak ve Francii, tak v Německu.  Festival Johanna Strausse představí jako nejnovější inscenaci Státní operety v Drážďanech svěží a zábavnou operetu Pařížský život. Francouzský kabaretiér Alfons poprvé přiveze do Drážďan skladatelovu operetu Velkovévodkyně z Gerolsteinu. Dalším stěžejním bodem festivalu jistě bude představení Pardon My English George Gershwina, dílo, které sám skladatel rád označoval jako Broadway-operetu. I toto dílo ostatně mohou posluchači vidět a slyšet pouze ve Státní operetě Drážďany. Zažijte tedy osm různých děl z tvorby Johann Strausse, Jacquesa Offenbacha a George Gershwina – tak rozmanitý program najdete totiž jen na drážďanském festivalu Johanna Strausse. 

Krátké ohlédnutí za festivalem Johanna Strausse 2011

30. dubna ukončilo představení operety Cikánský baron 1. ročník Festivalu Johanna Strausse v Drážďanech, pořádaného Státní operetou Drážďany. Za osm dní mohli návštěvníci tohoto jedinečného festivalu shlédnout sedm operet Johanna Strause a Jacquesa Offenbacha. Byla mezi nimi i tři téměř neznámá díla Johanna Strausse, která se dají vidět pouze v Drážďanech. Vrchol představovala obě koncertní provedení operet Královnin krajkový kapesníček a Karneval v Římě.

Festival  Johanna Strausse v číslech

• První festival Johanna Strausse v Drážďanech navštívilo 4104 diváků, což odpovídá návštěvnosti 85 %.
• Festivalová představení navštívilo 130 hostů, mezi nimiž bylo pět členů britské Společnosti Johanna Strausse, kteří shlédli všech osm představení festivalu.
• Vedle návštěvníků z celého Německa zamířili na festival diváci ze Švýcarska, Rakouska,
Japonska, Dánska, Belgie, Velké Británie, Nizozemska, Kanady, USA a Slovenska.  


Program festivalu
12.5.2012, 19:30
Netopýr

13.5.2012, 15:00
Pařížský život

13.5.2012, 11:00
FIGARO SPECIÁL:
Mrtvá, ale úspěšná – opereta v 21. století

15.5.2012, 19:30
Désirée Nick uvádí:
Karneval v Římě (moderované koncertní provedení)

16.5.2012, 19:30
Alfons uvádí:
Velkovévodkyně z Gerolsteinu
(moderované koncertní provedení)

17.5.2012, 19:30
Princ Metuzalém

18.5.2012, 19:30
Cikánský baron

19.5.2012, 19:30
Peter Bause uvádí:
Královnin krajkový kapesníček (moderované koncertní provedení)

20.5.2012, 15:00
Pardon my English

www.staatsoperette-dresden.de

neděle 15. dubna 2012

Jaroslav Sovinský: La Traviata ve víru času


Toto pojednání je věnováno včerejšímu (14.4.2012) přímému přenosu opery Giuseppe Verdiho, La Traviata, z newyorské Metropolitní opery.

Hned v úvodu se sluší předeslat, že patřím k příznivcům spíše klasických nastudování operních děl, La Traviatu nevyjímaje, ale mám pochopení i pro moderní zpracování, pokud je provedeno citlivě, a byť přináší nové pohledy, nepůsobí újmu hlavní ideji díla. Takto jsem v právě proběhlé sezóně přenosů ocenil zejména nastudování Gounodova Fausta, kde se režii podařilo velmi úspěšně položit otázku o úloze vědce ve společnosti. U daného nastudování Traviaty (režie Willy Decker, scéna a kostýmy Wolfgang Gussmann, asistentka výtvarníka kostýmů Susana Mendoza, choreografie Athol Farmer, světelný design Hans Toelstede) jsem však měl v tomto směru významné pochybnosti. Děj opery byl z poloviny 19. století přesunut v podstatě do současnosti. V tom by jistě problém nebyl, vzhledem k nadčasovosti tématu je to samozřejmě možné. Strohé provedení scény samo o sobě bylo působivým (nejvíce ve III. dějství, kde podtrhlo vnitřní osamělost hlavní hrdinky), a dávalo divákovi šanci rozvinout fantazii. Scéna je stále stejná ve všech třech dějstvích, je tvořena bílou rampou, otevřenou nad orchestřiště, doplněnou v pozadí obloukovou stěnou, uzavírající prostor, obsahující po levé straně vysoké vchodové dveře. V horní části zadní stěny, na jakémsi ochozu, se objevují někteří účinkující a doplňují děj v dolní části, ve stěnou vymezeném prostoru. Celek doplňují jen jednoduché rekvizity, např. pohovky. Nepominutelnou rekvizitou jsou mohutné hodiny, tvořené jednoduchým bílým ciferníkem s černými ručičkami, které neúprosně odměřují čas, který nemocné Violettě na tomto světě ještě zbývá. Kromě své časoměrné funkce se dají využít i jinak, typicky jako hrací stůl ve 2. obraze II. dějství, kdy jsou přeneseny do středu prostoru a položeny horizontálně. Pohled na ně z kamery od stropu byl impozantní. Samotné scéně tak nelze nic vytknout, byla nápaditým rámcem děje.

Režijně byl jistě zajímavý nápad, kdy opera začíná s předehrou na otevřené scéně, kdy (alespoň tak jsem si to vyložil) nemocná Violetta hledí na hodiny, ukazující za 10 minut dvanáct, jakoby se snažila čas, který jí ještě zbývá, zastavit. Ten je však neúprosný (hodiny na scéně skutečně čas odměřují). A těsně před smrtí jakoby se Violettě ještě naposled promítl její život. U hodin Violetta potkává postaršího muže v černém svrchníku, který ji bude jakoby provázet celou operou. Vyložil jsem si ho nejprve jako „Čas“ nebo snad „Soudce Violettiných skutků“ (a nejen jejích), teprve ve III. dějství se naplno ukázalo, že je to Dr. Grenvil, pečující o svou nemocnou pacientku. Ve vzpomínkách se tak Violetta přenese do svého neblahého života plného radovánek. Objeví se před ní zástup mužů v černých společenských oděvech pařížské smetánky, někdejších „otroků její krásy“. Ve smíšeném sboru se objevují jen postavy v mužských oděvech, zapadají do něho i Flora (sestřižená na „kluka“, v podání americké sopranistky Patricie Risley) a cikánky, které tak hrají kalhotkové role. V těchto kostýmech pak členové smetánky hrají (s použitím masek na tvářích a rekvizit, např. malované býčí hlavy) i jiné role (např. toreadory). Sama Violetta je dvakrát dokonce „dublována“ jinou dívkou či dokonce mužskou postavou, kdy dotyčný k pobavení společnosti hraje její roli (k patřičnému zděšení samotné Violetty). Pro zajímavost, druhé a třetí dějství jsou režijně propojeny a dávají se bez přestávky (otec se synem se přesunou z venkova přímo na bál u Flory a po jeho skončení zůstává Violetta bez ducha ležet na scéně). Potud jsem s režijním pojetím v zásadě neměl problémů a dokonce jsem to bral jako přínos.

Problém jsem však měl zejména s postavením samotné Violetty. Tady jsem si kladl otázku, zda režie dostatečně zvážila původní a nesmírně hlubokou myšlenku originální předlohy. Ano, Violetta je ženou z polosvěta, je kurtizánou, ale tak či onak je to žena na vysoké úrovni, která oslňuje okolí nejen krásou, ale především vznešeností, šarmem, grácií. Není to jednoduše lehká děva z Perlovky či amsterodamské čtvrti červených luceren. Rozhodně ne. V daném nastudování byla Violetta oděna do červeného kostýmu s kratší sukní a ramínky, pod nímž prosvítala bílá spodnička (prosím, nejsem žádný puritán ani moralista). Ale právě oné Perlovce by taková Violetta opravdu nasvědčovala. Rozhodně tak nešlo (a představitelka hlavní role, francouzská koloraturní sopranistka Natalie Dessay, se režii musela přizpůsobit) o šarmantní Pařížanku, která sice hostům svého salónu nabízí různé služby, ale přece jen je to, nebo spíše má být, grácií naplněná dáma. Takto jsem měl v I. dějství pochybnost, zda by se do ní Alfréd, sám o sobě ryze charakterní jedinec, vůbec zamiloval. Snad jen že by ji chtěl zachránit? Snad. Ale o co vznešenější je nastudování, kde Violetta je důstojná dáma.

Alfréd (v podání amerického tenoristy Matthewa Polenzaniho) to samozřejmě myslí upřímně a chce Violettu vyrvat jejímu životnímu stylu. Takto se ve II. dějství (v 1. obraze) přesuneme do honosného venkovského sídla, kde se náš páreček uhnízdil. Zde však mé pochybnosti pokračovaly. V lenoškách se nám tady roztouženě objímají Violetta s Alfrédem, jakoby je snad diváci málem chtěli vyrušit ve hře lásky. Interiér nenavozuje decentní atmosféru, ale působí spíše jako luxusní veřejný dům. A zde je problém. Divák si tak může myslet, že si ji sem Alfréd neodvedl proto, aby zde měla klid a pohodu a vedla mravnější život, ale že si ji sem odvedl, aby měl kurtizánu jen sám pro sebe. Právě jistá pokora a decentnost této scény je režijně nesmírně důležitá, aby vyniklo to, že se „traviata“ („zbloudilá“) dala na pravou cestu. Decentní kostým, namísto župánku, by jí rozhodně slušel více.

Nereálně pak nutně musela vyznít následující scéna s Alfrédovým otcem (v podání barytonisty ruského původu Dmitri Hvorostovského), kde ho Violetta přijímá ve spodničce a ještě se mu snaží namluvit, že se dala na pravou cestu. Těžko si tak mohla získat jeho sympatie, což pak nutně kolidovalo s libretem, kde otec Germont skutečně shledává Violettu napravenou a čestnou dívkou, hodnou obdivu. Onen rozpor pak sám podtrhl právě představitel otce Germonta, který působil spíše jako (ovšem to mohla po něm chtít režie) postarší seladon z pařížské smetánky, než jako hluboce charakterní a starostlivý otec z Provence, jak si otce Germonta divák zpravidla představí. Tento dojem podtrhlo lehce frajírkovské a přezíravé Germontovo vystupování. Navíc, zatímco D. Hvorostovsky se výborně vyjímá v hrdinských Verdiovských rolích (ve stylu oper Ernani či Trubadúr), herecky by mi do role otce Germonta zapadl spíše „usedleji“ a „starostlivě otcovsky“ vyhlížející pěvec typu asketického G. Zancanara či usedle působícího L. Nucciho. 

Problematičnost režie se objevila i v detailech. Když se pak setká otec Germont se synem, zatímco by se očekávalo, že otec udělá vše pro to, aby syna přesvědčil, jak ho miluje a chce, aby se s ním vrátil domů, dá mu pořádný políček (mezi árií „Di Provenza il mar...“ a ariosem „No, non udrai rimproveri“), až Alfréd upadne na zem. Zde opět nastane rozpor s libretem, kdy Germont (což by se asi předpokládalo) se alespoň toho políčku zděsí (že mu ujely nervy), ale zde prakticky beze změny začne zpívat o tom, že synovi odpustil a vše je v pořádku. Bez toho políčku, který měl asi působit na efekt, by se to jistě obešlo a následné arioso by vyznělo logičtěji. Nepříliš realisticky působilo navíc i to, že představitelé otce i syna poněkud nešťastně vypadali, jako by byli spíše bratři, než osoby ze dvou generací.     

Konečně i scéna ve Flořině saloně působila spíše jako dobře zavedený šantán než salónní herna. I zde se Violetta objevuje ve svém křiklavém oblečku než coby decentní dáma. A i zde se projevila problematičnost režie v detailu: na konci dává Alfréd se vzteklým neurvalým výrazem Violettě květ, jakoby jí ho vracel (ve vazbě na I. dějství). Vzhledem k libretu by však měl působit kajícně (vzhledem k tomu, co Violettě udělal) a smutně či zoufale opustit jeviště.

Nejštastněji vyšlo režijně třetí dějství, kde strohost scény přispívá k děsivosti Violettina osamocení a smutku jejích bližních, jsoucích svědky jejího zhasínání. Zde je Violettina bílá spodnička na místě, je přece upoutána na lůžko. Právě sem nejlépe zapadá Dr. Grenvil (v podání italského basisty Luigiho Roniho), působící sice poněkud nepřístupně, ale k Violettě se jinak chovající s patřičným pochopením. Dobře sem zapadla i Annina, jejíž role se zhostila americká mezzosopranistka Maria Zifchak, pečující o svou paní se starostlivostí rozšafné tety mateřsky široké duše. Snad jen její černý splývavý kostým působil poněkud nevýrazně. III. dějství tak rozhodně vyznělo nejrealističtěji a ústřední myšlence díla (nešťastnému osudu dámy z polosvěta usilující o nápravu) se rozhodně přiblížilo.

Pokud jde o výkony sólistů, začněme u titulní role, v podání N. Dessay. Herecky se plně podřídila režii, v tom jí nelze nic vytknout, hrála přesně podle výše uvedeného režijního záměru. Nejpřesvědčivější tak v jejím podání bylo III. dějství. Pěvecky ji známe jako bravurní koloraturní pěvkyni. Ve včerejším představení bylo vidět, že je zdravotně poněkud indisponovaná (potvrdilo se to v rozhovoru o přestávce, kdy pokašlávala), a na koloratuře I. dějství v árii „È strano! è strano!“ to bylo bohužel znát. Zazpívala ji sice solidně, ale třpytivá lehkost, jemnost a brilance výšek a přechodů mi tam bohužel poněkud chyběla. Podstatně lépe se jí vydařilo II. a nejlépe III. dějství (zde se, jak známo, objevují se tu partie spíše typické pro lyrický, než koloraturní soprán). Ve scéně s Alfrédovým otcem působila (nehledě na nevhodný kostým) herecky rozhodně přesvědčivěji než její protějšek a jejímu zaujetí pro Alfréda se dalo skutečně věřit. Ve III. dějství pak předvedla jímavou bytost, která se rmoutí pro svůj osud a v posledních okamžicích ještě touží po novém životě s navrátivším se milým. Árie „È tardi! … Addio, del passato...“ se jí skutečně vydařila a působila v ní herecky velmi věrohodně.

M. Polenzani předvedl pěvecky pěkný výkon, disponuje jemnějším lyrickým tenorem s pěknou oblostí, ale přece jen jsem měl pocit, že bych si v této roli dokázal představit pěvce s poněkud silnějším, výraznějším hlasem. Citovost mu však nechyběla a árie „Lunge da lei per me non v'ha diletto! … De' miei bollenti spiriti...“ ve II. dějství se mu vydařila; jeho zlatým hřebem (i díky jeho protějšku) byl pak duet ve III. dějství „Parigi, o cara/o noi lasceremo...“. D. Hvorostovsky mi ze všech tří hlavních rolí přišel pěvecky jako nejlepší, jeho baryton má patřičnou šíři, mohutnost, ladnost a oblost, a působil skutečně s plnou jistotou. Již výše zmíněnou árii i následné arioso zvládl výborně, s patřičnou dávkou vznešenosti. O jeho hereckém projevu (ve vazbě na problematickou režii) byla již řeč; vzhledově mi do této role (i ve vazbě k Alfrédovi), jak jsem již naznačil, příliš neseděl, lépe by se patrně vyjímal v některé heroické či panovnické belcantové roli, kde patřičně vynikne jeho celkově majestátní postava. K roli otce Germonta by mi též více „pasoval“ barytonista s více temnějším támbrem, vyjadřující Germontovu otcovskou péči.

Pěvecky mě potěšila P. Risley (Flora), lehce zvonivým hladkým křehčím mezzosporánem, který se na jevišti rozhodně neztratil, když naopak Flora (režijně a kostýmově) se poněkud ztrácela v maskulinní změti svých hostů. Podobně kladně vyzněl i výkon M. Zifchak (Annina), která se předvedla jemnějším hlasovým projevem, avšak patřičné šíře a síly. Hutným, ladně znějícím hlasem potěšil i L. Roni (Dr. Grenvil). V dalších úlohách se objevili: Scott Scully (Gaston), Jason Stearns (baron Douphol), Kyle Pfortmiller (markýz d´Obigny), Juhwan Lee (Giuseppe – jakkoli malá role, gracilní pěvec asijského původu se v ní rozhodně neztratil a skutečně mu „sedla“ na tělo – skutečný dobrý oddaný sluha), Joseph Turi (posel), Athol Farmer (host) a Peter Volpe (aristokrat). Velmi solidní výkon předvedl  sbor, jakož i orchestr pod taktovkou Maestra Fabia Luisiho.

Závěr tedy? Režijně mi toto představení přišlo skutečně dosti problematické, vedoucí mě k úsudku, že hlavní, výše naznačená, idea díla, zůstala bohužel bez plného naplnění. Méně efektnosti a naopak více grácie a šarmu by nastudování patrně posunulo hlavní ideji blíže. Potíže činily i detaily, které ne příliš korespondují s libretem. Rozhodně jsem však měl po celou dobu představení o čem přemýšlet, zejména tedy o současných trendech v operní režii. Co však zůstalo jednotícím a nijak nezpochybnitelným svorníkem celého večera? Lyrická a hluboce niterná hudba Maestra Verdiho, která stále vypráví stejně jímavý příběh, jako před takřka 160 lety.

čtvrtek 12. dubna 2012

Eva Kolářová zve do divadla: FESTTAGE 2013




Cyklickým uváděním Wagnerova „Prstenu Nibelungů“ zahájil v roce 1996 dirigent Daniel Barenboim tradici FESTTAGE v Berlínské státní opeře se sídlem v ulici Unter den Linden (Pod lipami). O 17 let později, tedy v roce 2013, bude tato tetralogie opět středem pozornosti velikonočního festivalu. V mezinárodním hvězdném obsazení, s orchestrem Staatskapelle Berlin, který je s Wagnerovou hudbou důvěrně seznámen, a samozřejmě s Danielem Barenboimem jako inspirativním dirigentem čekají posluchače čtyři výjimečné hudební večery, od prvních tónů „Zlata Rýna“ až po závěrečné akordy „Soumraku bohů“, s celkovou dobou trvání zhruba 14 hodin.

Jako v každém roce budou i tentokrát inscenace v operním domě doprovázeny prvotřídními koncerty. Vedle řady »Perspectives Pollini«, které vynikající italský klavírista Maurizio Pollini koncipoval tak, že klavírní sonáty ze středního a pozdního období Beethovenovy tvorby propojuje se současnou hudbou, budou moci posluchači zažít dvě slavná zhudebněná rekviem, a to Giuseppe Verdiho s orchestrem a sborem Milánské Scaly a Rekviem Wolfganga Amadea Mozarta v provedení sboru Státní opery a orchestru Staatskapelle Berlin. Jedním ze sólistů přitom bude mexický tenorista Rolando Villazón, který rovněž vystoupí na symfonickém koncertě s orchestrem Staatskapelle Berlin. Vedle hudby Giuseppe Verdiho tu zazní i díla Luciana Beria a Igora Stravinského, které ve své době předznamenaly nové možnosti skládání hudby.  

Program FESTTAGE 2013
23. březen 2013, 19:30 hodin
Richard Wagner, Zlato Rýna
Státní opera v Schillerově divadle

24. březen 2013, 16.00 hodin
Richard Wagner, Valkýra
Státní opera v Schillerově divadle

25. březen 2013, 20:00 hodin
Berlínští filharmonikové 

26. březen 2013, 20:00 hodin
Staatskapelle Berlin
Daniel Barenboim | Rolando Villazón
Berlínští filharmonikové

27. březen 2013, 18:00 hodin
Richard Wagner, Siegfried
Státní opera v Schillerově divadle

29. březen 2013, 20:00 hodin
Berlínští filharmonikové

30. březen 2013, 15:00 hodin
Giuseppe Verdi, Messa da Requiem
Daniel Barenboim | Anja Harteros | Daniela Barcellona | Fabio Sartori | René Pape
Berlínští filharmonikové

31. březen 2013, 16:00 hodin
Richard Wagner, Soumrak bohů
Státní opera v Schillerově divadle

1. duben 2013, 20:00 hodin
Wolfgang Amadeus Mozart, Requiem d-moll KV 626
Daniel Barenboim | Maria Bengtsson | Bernarda Fink | Rolando Villazón | René Pape
Berlínští filharmonikové

www.staatsoper-berlin.de