středa 28. března 2012

Viva Agáta! (nebo "Agáťák"?)

Včera jsem prožila velmi zábavný večer! O zábavu se postarala Komorní opera JAMU v divadle Barka, když sehrála Donizettiho operu Viva la mamma (v jiných verzích známou pod jménem Le convenienze teatrali). Před diváky se odvíjel neuvěřitelně pravdivý příběh ze života a jen stačilo obdivovat, jak aktuální problém dokázal Donizetti ve své opeře představit.

Celý děj se odehrává během zkoušky nové ještě nedokončené opery Romulus a Ersilia. Hlavní slovo tu má samozřejmě primadona assoluta Corilla von Illesmuller a její manžel Stefano. Vše musí být podle nich a ředitel divadla Prospero Flickschuh může jen nevěřícně přihlížet, co z jeho představení udělají. Nemůže chybět ruský tenorista Guglielmo Antolstoinolonoff, který si samozřejmě musí pořád na něco stěžovat - teď nemám hlas, ten meč je těžký..., stále ještě skládající a beznadějně opisující skladatel Ludowig Biscroma, skromná, tichá Luigia, na scéně pobíhající posluhovač Josef (mám pocit, že kdykoli se tam objevil, začaly problémy) s urýpanými, ale přesnými poznámkami a dirigent, který se raději drží trochu stranou.

Zkouška probíhá víceméně "v klidu". Tenor (Guglielmo, ve studované opeře Romulus) je chodící stojan, kterého stačí někam postavit a tam zůstane bez jakýchkoli emocí, jen ten meč je hrozně těžký a ruka mu klesá a klesá a klesá (je to dřina být hrdina!). Při Romulově vyznání lásky však nenapravitelně pokleká před Luigiou a ne Corillou - Erilií. Ta využívá svého postavení a neustále kritizuje vznikající dílo, trvá na tom, aby byl Romulus v poutech, aby se přepsal text jejího přihlouplého ronda, aby se opera jmenovala Ersilia a Romulus a ne obrácně (dáma má přece přednost, ne? Ladně jí ostatní vysvětlili, že většinou je napsaný jako první muž - Romeo a Julie, Štaflík a Špagetka...). Luigia stále marně vyžaduje na skladateli svou árii a ten se zase vymlouvá na pomalou práci básníka. Manžel primadony pro změnu trvá na nápadech své ženy a vyhrožuje jejím odchodem. Kolem toho všeho běhá, chytá se za hlavu a krotí výbuchy svých zaměstnanců ředitel divadla.

Kde se však vezme, tu se vezme "inspekce" v podobě nezastavitelné laviny - Luiginy matky Agáty. Přišla jsem si poslechnout svou dceru, tak se snažte a ať to odsýpá! Z relativně pohodové zkoušky se stal nepřehledný zmatek, kdy výhrůžky odchodu z divadla se začaly rázem naplňovat a muselo se narychlo měnit obsazení. Do role Romula za prchnoucího Guglielma nastoupil Stefano a role jeho matky se ujala Agáta. A běda každému, kdo bude mít nějaké nemístné poznámky o jejím zpěvu!!! Ona to přece už dávno sama dobře zná a s orchestrem jsou jedna parta! Vždyť housle hrají rimpimpim, rimpimpim, rimpimpim... a cárara, cárara, cárara...

A když už to vypadá, že se vášně vybouřily a opera by se mohla začít rýsovat, přijde dopis, který oznamuje, že město nepřispěje divadlu na provoz a vše se začíná jevit beznadějně. Ale záchrana se skrývá ve sponzorech! No ááánoooo! A všichni se rozběhli do hlediště a vybírali příspěvky, aby udrželi divadlo v činnosti a mohli uvést novou operu.

Co musím na celém večeru opravdu podtrhnout, byl velmi vtipný text Václava Málka s neskutečně místnými narážkami a komentáři. Dlouho jsem se tak nepobavila. Režie Davida Kříže byla živá, zatáhla diváky do děje už od začátku a pohrála si s každou postavou do detailu.

Donizetti při skládání této opery použil známé árie z per jiných skladatelů a brněnské nastudování šlo v jeho šlépějích a dotáhlo tento nápad k dokonalosti. Z ničeho nic se ozval duet "Ich bin die erste Sängerin" ze Schauspieldirektora, árie Basilia z Lazebníka, árie Carmen (perfektně podaná Agátou - melodie, na kterou se hodí prostě každý text!) nebo třeba triumfální pochod z Aidy (to je fuk, že nemáme sbor - všichni, kdo zrovna nezpívají, budou dělat mávající lid při Romulové průvodu - musíme šetřit, jak říká ředitel divadla) a korunu tomu dala árie Figara z Lazebníka Largo factotum nebo slavné Vincero z Turandot. Že to je každý pes jiná ves? Divili byste se, jak skvěle to do sebe zapadalo!

V roli Mammy Agáty se představil nepřekonatelný Roman Hoza. Zahrál tak dokonale umíněnou ženskou, že by to snad žádná osoba ženského pohlaví tak realisticky nedokázala. Po jevišti se pohyboval(a) jedině se svou nepřehlédnutelnou kabelkou, ve které se skrýval nejeden poklad - obří rtěnka, hřebínek na česání 2 hlav zároveň a mnoho dalšího. "Její" zpěv byl něco mezi dunící basou a uječenou ženskou - jen obdivuji, jak dokázal tak skvěle všechno zvládnout a ještě zpívat přesvědčivě falešně. :-) Na Agátu nezapomenu!!!

V roli "její" dcery Luigie se představila Helena Tamelová (pořád vzpomínám na Medvěda, kde jsem oba slyšela poprvé). Krásně zpívala, skvěle hrála a sehráli spolu skvělý pár protekční matinky a nevýrazné dcerušky, která potřebuje pošťouchnout dopředu.

Alena Nevimová doslova prožila roli primadony Corilly a byla jako střílící kulomet. Výšky zvládala bravurně a role nafoukané pěvkyně jí přesně sedla. Nezapomenu, jak koketovala s basistou, zatímco její manžel přesvědčoval ostatní o manželčině absolutní věrnosti.

Stefano a později hrdina Romulus a Figaro v jednom David Szendiuch mě výborně pobavil. Zahrál to senzačně a na jeho slavnostní pochod přes "lidem" nedám dopustit!

Pavel Valenta byl ukňouraný tenorista Guglielmo jedna báseň. Pořád ho ještě vidím, jak zpíval v Il matrimonio segretto. Když vím, jak umí dobře hrát a přesvědčivě vyjádřit svou postavu, jen obdivuji, jak dokonale ztvárnil tuto roli nudného statického "hrdiny" (muchy, sežerte mě).

Rastislav Lalinský jako ředitel Prospero předvedl především výborné herecké nadání. Neustále běhal sem a tam, děsil se, podlézal, uklidňoval ostatní a pokoušel se (někdy marně) prosadit vlastní názor. Zahrál režiséra a ředitele na jedničku!

Tomáš Krejčí jako skladatel byl přesným prototypem figurky - já mám na všechno čas, na nic si neztěžujte, hlavně mě chvalte, dopište mi už ten text a zpívejte pořádně. Samochvála smrdí, ale on si ji přímo vychutnával! Nejednou z jeho úst zaznělo - to je nádherná hudba, to je má hudba, jak září novotou... (opsaná)

A v roli pobíhajícího Josefa se představil host Michael Robotka. Ani jsem si nevšimla, kdy vlastně odcházel z jeviště. Byl skvělým prototypem nezávislého pozorovatele, který všechno zná a nic ho nepřekvapí a všechno komentuje těmi správnými slovy.

A ještě musím pochválit orchestr a dirigenta Gabriela Rovňáka. Absolutně mě dostal, když najednou vyhlédla jeho hlava z orchestřiště do hlediště a se zářivým úsměvem zvolal - ááááhááááá! (všichni na jevišti právě dostali skvělý nápad jít "vyždímat" publikum a najít mezi diváky sponzory)

Bylo to perfektně vyvážené a zábavné představení, u kterého je velká škoda, že se odehraje jen tak málo repríz! Věřím, že by si našlo velmi rychle své publikum, dokázalo by vyprodávat každé představení a nedivila bych se, kdyby si ho někdo ještě zopakoval!

Žádné komentáře: