neděle 4. března 2012

Marie Koutná: Opery inspirované Shakespearovými dramaty 3. část



Opera byla poprvé uvedena ve florentském divadle Teatro della Pergola 14. března 1847. Autory libreta jsou Francesco Maria Piave a Andrea Maffei. Piave psal libreto od počátku, Maffei upravoval scény, které dle Verdiho názoru Piave odbyl. Verdi usiloval o provedení opery v Paříži, což se mu nakonec podařilo až 21. dubna 1865, pro tento účel ji musel upravit. Výrazné změny se týkaly především třetího a čtvrtého dějství. V současnosti je obvykle uváděná právě tato francouzská verze, a proto se budu zabývat jí, a ne verzí italskou.



První dějství začíná setkáním čarodějnic s Macbethem a Bancem, královými vojevůdci, kteří právě zvítězili v bitvě. Macbetha vítají jako théna[1] z Glamisu, budoucího théna z Cawdoru a i dalšího skotského krále. Bancovi tvrdí, že bude otcem králů. Jakmile čarodějnice zmizí, k Macbethovi doopravdy přichází poselství, že byl ustanoven thénem z Cawdoru. 

Macbethova žena, lady Macbeth, čte dopis o jeho podivném setkání s čarodějnicemi a je rozhodnuta mu dodat kuráž k vraždě krále Duncana, který je tím jediným, kdo mu stojí v cestě ke koruně. Večer přijíždí Macbeth i s králem na hrad a v hluboké noci krále zavraždí. Aby Macbetha nikdo nepodezříval, lady Macbeth pomaže krví královy strážce.

Macduff, Duncanův důvěrník mrtvého krále objeví. Všichni se modlí za potrestání vraha.
V druhém jednání se lady Macbeth s Macbethem domluví na vraždě Banca, vrahům poručí zabít i jeho syna Fleance, aby se nemohla naplnit věštba čarodějnic. Banco je zavražděn, Fleance však uprchne.
Během banketu na hradě Macbeth předstírá údiv nad tím, že se Banco nedostavil. Brzy začne Macbeth vidět ducha mrtvého Banca a je zděšený, situaci zachraňuje lady pobízející hosty k veselí. Macduff se rozhodne utéci, již se v zemi necítí bezpečně. Hosté, kteří věří, že se Macbeth zbláznil, urychleně opouští hrad.

Ve třetím dějství se Macbeth opět setkává s čarodějnicemi, ptá se jich na svůj osud. Čarodějky přivolávají tři zjevení, první ho varuje před Macduffem. Druhé zjevení mu sděluje, že nikdo zrozený ze ženy mu neublíží, třetí říká, že jeho život je v bezpečí, dokud k jeho hradu nezamíří Birnamský les. Ptá se, zda na jeho trůn mají usednout Bancovi potomci. Zjeví se mu přízraky těch, kteří budou vládnout a ze zděšení omdlí. Jakmile přijde k sobě, probírá s lady Macbeth všechna zjevení. Oba začínají mít neblahé předtuchy a plánují prolít krev všech svých nepřátel. 

Čtvrté jednání začíná sborem naříkajícím nad utlačovanou vlastí. Macduff se rozhodne pomstít vraždu své ženy a dítěte, kterou inicioval Macbeth. Vojevůdce Malcolm vydá rozkaz, aby si každý voják uřízl větev z Birnamského lesa, budou tak dobře maskování na cestě k Macbethovu hradu.

Mezitím pozoruje lékař s dvorní dámou na hradě náměsíčnou Lady Macbeth. K jejich zděšení se snaží umýt ruce od imaginární krve a mluví o všech vraždách, na nichž se podílela.

Macbeth poté spílá Macduffovu vojsku, které se spojilo s Angličany. Zprávu, že lady zemřela, prakticky ignoruje. Brzy se dozví, že Birnamský les se dal do pohybu a uvědomí si, že věštby mu nezajistily takovou bezúhonnost, jak se domníval. Na hrad se dostane Macduff, který Macbetha zabije, předtím mu ale prozradí, že byl vyříznut z těla matky. Duncanův syn Malcolm se stává králem a prosí Skotsko o důvěru a vyslovuje přání, aby v něm přetrvala pouze radost.



Shakespearovo drama má pět dějství, Verdiho opera pouze čtyři. Na začátku dramatu je mezi výstup čarodějnic vložen popis hrdinných činů Macbetha, opera scény čarodějnic spojuje, aby ihned došlo na setkání s Macbethem. V opeře přijíždí král s Macbethem na hrad zároveň, v dramatu je Macbeth rychlejší, touto drobnou změnou se opět zrychluje spád. V opeře dále chybí scéna, kde Macbeth Bancovi slibuje velkou slávu, pokud se ho bude držet. 

V opeře chybí i scény, ve kterých se šlechtici a lidé strachují o osud země, ty by opět zpomalovaly tok děje. Nedojde v ní na zavraždění lady Macduff a jejího syna, ale v Macduffově jediné árii je řečeno, že se tak stalo. Totéž platí pro útěk Malcolma ze strachu před Macbethovou vládou.



Macbeth je věrný své dramatické předloze, ale o něco méně prahne po moci a je spíše loutkou v rukou lady Macbeth, než samostatně jednající postavou jako v dramatu.

Lady Macbeth je postava, která Macbethovi dodává kuráž ke všem vraždám, on sám by jich bez její promyšlené manipulace nebyl schopen. V dramatu jeho řadu vražd pouze spustí, v opeře ho musí ke každé přimět.

Čarodějnice jsou ztvárněny sborem, který je rozdělený na tři části o stejném počtu lidí. Každá skupina vždy zpívá současně, stejným způsobem, jako by se jednalo o jedinou osobu. Větší počet jim dodává na mystičnosti.

V opeře chybí s výjimkou Macduffa postavy skotských šlechticů i vedlejší role jako vrátný či stařec. Vynechán je i Malcolmův bratr Donalbain, který v dramatu neudělá nic významného kromě toho, že uprchne ze Skotska.



Velmi důležitá je kavatina lady Macbeth „Nel di della vittoria io le incontrai … Vieni! T'affretta!“[2], která ji přesně charakterizuje. Je netypické, že začíná mluveným čtením dopisu. Z jejího umístění vyplývá, že lady Macbeth je v opeře hlavní postavou. Povahy ostatních postav jsou odkrývány postupně, nestane se tak v jediné árii. 

Významné jsou i sbory čarodějnic, jsou pro ně typické výrazné změny dynamiky, temp i melodií, kontrastují tak s pevněji strukturovaným uhlazeným šlechtickým prostředím plným přetvářky. Čarodějnice vždy zpívají v tóninách kvintového kruhu, Macbeth s lady Macbeth v tóninách kruhu kvartového.



Šostakovičova opera měla premiéru 22. ledna 1934 v Malém (Michailovském) divadle v Petrohradě. Je napsaná podle povídky N. S. Leskova Lady Macbeth mcenského újezdu. Autorem libreta je Alexander Preis a také sám skladatel. Šostakovič později operu upravil, nová verze z roku 1963 je uváděná pod jménem Katěrina Izmajlova. Opera si v době svého uvedení vysloužila velkou kritiku.



Příběh se odehrává v druhé polovině 19. století v Mcensku. Za jednotvárným životem znuděnou Katěrinou Lvovnou Izmajlovou, manželkou kupce Zinovije Borisoviče, přichází její tchán Boris Timofejevič, který jí neurvale vyčítá, že po pěti letech manželství stále nemá dítě. Katěrinin manžel musí na nějakou dobu odjet a tchán ji donutí přísahat Zinovijovi věrnost. 

Na dvoře obtěžují muži v čele s novým dělníkem Sergejem kuchařku Aksiňu. Katěrina přichází pozdvižení uklidnit, je pohoršena jejich chováním, nakonec začne zápasit se Sergejem, aby prokázala, že i ženy mají sílu a podlehne jeho kouzlu.

V noci do Katěrininy ložnice přichází Sergej pod záminkou půjčení knížky. K ránu tchán nemůže spát, vidí, že i v Katěrinině ložnici se svítí a brzy spatří odcházejícího Sergeje. Boris Timofejevič si v hrůze si uvědomuje, že je nevěrná jeho synovi, Sergeje chytí, zbije a zamkne do skladu. Dostane hlad a přikáže Katěrině připravit večeři, ona připraví houby s jedem na krysy. Před tím než Boris zemře, oznamuje knězi, že umírá stejně jako krysa.

Katěrina si opět užívá nezřízeného života se Sergejem, ovšem zjeví se jí duch Borise, který se dle svých slov přišel podívat na to, jak jeho synovi zahřívají postel. Sergej Katěrinu přesvědčuje, že se jí vše jen zdálo, ale zrovna v tu chvíli se vrátí ze své cesty Katěrinin manžel Zinovij. Spolu se Sergejem ho uškrtí a jeho tělo schovají ve skladu.

O rok později slaví Sergej a Katěrina svou svatbu. Stane se ale, že opilý muž hledající další kořalku vleze do skladu a objeví mrtvolu Borise Timofejeviče. To ihned oznámí na policii, které to přijde vhod, již dlouho se snažili na Katěrině Izmailové najít nějaký prohřešek, její majetek jim byl trnem v oku. Sergej i Katěrina jsou odsouzeni k nuceným pracím na Sibiři. Sergej je svou ženou již znuděn a začne se namlouvat mladé Sonetce. Dokonce na Katěrině lstí vymámí její jediné punčochy, které Sonetce daruje, aby si získal její přízeň. Když to Katěrina zjistí, skočí do Volhy a strhne s sebou i Sonetku.



V opeře je mnoho podobností se Shakespearovým Macbethem. Chorobná touha po moci je nahrazena snahou najít alespoň trochu štěstí a vybřednout z nekonečné nudy. Také dojde k sérii několika nelítostných vražd a opera končí stejně jako drama tragicky. 

Katěrině se zjevuje duch mrtvého Borise Timofejeviče podobně jako se Macbethovi zjevuje duch Banqua. Krom něj se v opeře ale žádné nadpřirozeno nevyskytuje.

Opera končí tragicky smrtí hlavní hrdinky, pro kterou je smrt již jen vybřednutím z nesmyslného života, Sergej ovšem neumírá, čímž se konec stává ještě bezvýchodnějším, nedočká se „vysvobození“ od tíhy svých činů jako Macbeth zabitím.



Katěrina Lvovna Izmajlova má, jak již vyplývá z názvu opery, hodně společného se Shakespearovou lady Macbeth. Katěrina Izmajlova touží po štěstí, po smyslu života, lady Macbeth po moci a zisku. U obou je tato touha natolik silná, že se všech překážek bez rozmyslu zbavují. Obě téměř neznají výčitky svědomí, které jsou přehlušeny jejich chtěním dosáhnout své mety. Na konci obě zaznamenají prudký pád, pomatení smyslů a následnou smrt. 

Sergej je Macbethovi podobný v mnohém, spíše však svým postavením nežli vlastnostmi. Macbeth by bez lady Macbeth neměl dost síly se překážek zbavit, ale přesto po tom touží. Sergej nemá zájem na zabíjení lidí, ale jen na poměru s Katěrinou, pro který je ochotný hodně obětovat. 

Borise Timofejeviče, tchána Katěriny je možno přirovnat ke skotskému králi Duncanovi. Ač se povahově liší, Duncan je vnímán pozitivně (zatímco Boris negativně), je také hlavní překážkou, která stojí Katěrině a Sergejovi v cestě. Boris je zabit pro své kruté chování, Duncan pro svoji moc.

Zinovij Borisovič je postavou nevýraznou, přesto však významnou překážkou v cestě ke „štěstí“ ústředního páru. Připodobnit ho lze k Macduffovi, který se vrátil do Skotska, aby připravil Macbetha o moc, ukončil jeho vládu, Katěrinin manžel přichází ukončit její poměr. Macduff však vítězí, Zinovij je zabit.

V Leskovově knize se navíc vyskytuje postava Fedi Ljamina odpovídající Banquovi synovi Fleancovi z dramatu. Má dědit polovinu Zinovijova statku, a proto je překážkou, kterou je třeba odstranit. Fleance uprchne, Feďovi se to nepodaří.



Šostakovič pro Lady Macbeth mcenského újezdu čerpal téměř ze všech svých předchozích děl. Některé melodie použil v identické podobě, jiné poněkud upravil. Hudba místy připomíná i doprovod ke starým filmům, Šostakovič se totiž na počátku kariéry živil komponováním hudby k němým filmům. Jednotlivá čísla nemají pevnou strukturu, zpěv napodobuje melodii řeči, opakují se pouze některé orchestrální motivy znázorňující různé nálady. Opakování zpívaných pasáží je znemožněno i neveršovaným libretem. Nezřídka zpěv v opeře přechází až do křiku, hudba do nelibozvučnosti, hlavním účelem není její krása, ale pravdivé promítnutí emocí.



Ke srovnání se nabízí scéna v Macbethovi, kde šlechtici truchlí nad Duncanovou smrtí s momentem v Lady Macbeth mcenského újezdu, ve kterém služebnictvo předstírá zármutek nad odjezdem jejich pána.



Poté co Macduff objeví tělo mrtvého Duncana, všechny naplní hrůza. Modlí se k Bohu, aby brzy potrestal krutého vraha („Schiudi, inferno, la bocca ed inghiotti...“). Scéně je přítomen i Macbeth a lady Macbeth, kteří také předstírají šok, je ve čtyřčtvrťovém taktu a v tónině b moll. 

Zpočátku finále zpívají společně jak sbor, tak i všichni sólisté ve fortissimu, což odpovídá charakteru textu: „Otevři, peklo, svůj chřtán a pozři do svého bachoru vše stvořené a na mrzkého vraha nechť dopadnou tvé plameny.“[4] Výškami se výrazně projevuje pouze Lady Macbeth (a její dvorní dáma), která opět hraje svoji hru na nevinnost tím, že důkladně předstírá zoufalství. Macbeth se drží zpátky a zpívá společně s ostatními. 

Následuje zklidnění, v této pasáži se všichni modlí o pomoc. Zpívají vždy nejdříve sólisté v piano pianissimu, poté na ně navazuje sbor v pianissimu, který však neopakuje stejnou melodii, kterou zazpívali sólisté. Takto jsou rozlišeny rozdílné myšlenky sólistů a nic netušících sboristů.

V poslední části zpívají všichni současně, opětovně prosí o ztrestání vraha, pianissimo opět přechází ve fortissimo. To je samozřejmě ve společném zájmu jak sboru, tak i sólistů vyjma Macbetha a Lady Macbeth. Ale ani ti nemohou ze zpěvu příliš vyčnívat, prozradili by se.

Obr. 6: Lady Macbeth předstírá zármutek

V Šostakovičova opeře se Zinovij Borisi dozvídá, že se protrhla hráz u mlýna, a proto musí urychleně odjet. Služebnictvo se posmívá, proto se na ně Boris Timofejevič s křikem oboří. Oni ihned začnou předstírat smutek nad tím, že jejich pán musí odjet. Zpívají: „Domov bez Vás není domovem, práce bez Vás není prací, radost bez Vás není radostí, vraťte se, jak rychle jen můžete!“[5] Takový projev smutku je naprosto absurdní, hlavní slovo v domě měl evidentně Boris Timofejevič, který zůstává na místě, služebnictvo odjezd Zinovije nijak neovlivní, navíc není čeho litovat, když ví, že se opět vrátí. Sbor je ve tříčtvrťovém taktu a ve fortissimu. Hudba postupně graduje, každou větu zpívá sbor výše, rytmicky se zpěv drží mluveného slova. V doprovodu má významnou roli xylofon. Nesmyslnost této situace připomíná tehdejší nucenou poslušnost režimu, není divu, že tato opera způsobila Šostakovičovi velké problémy.

Obě scény mají společnou faleš, předstíraný zármutek, který u Verdiho musí být co možná nejreálnější, u Šostakoviče je až karikující. Ve Verdiho verzi smutek předstírají jen dvě postavy, musí se tedy spíše přizpůsobit hudbě, u Šostakoviče naopak všichni do jednoho zpívají s ironií. Společný jim je důvod, ze kterého zármutek předstírají, je jím strach z prozrazení pravdy, to by pro jedny znamenalo smrt, pro druhé například vyhazov či trest. Vysoké tóny mají zdůraznit větší smutek, lady Macbeth činí svou hru opravdu mistrnou tím, že jimi vyčnívá ze sboru. V Šostakovičově opeře takto nevybočuje nikdo, protože je v každého zájmu na sebe nijak neupozornit ani výraznějším projevem, ani ignorací.


[1] Thén je skotský šlechtický titul, který je podobný titulu hraběte.
[2] V den vítězství jsem se s nimi setkal … Pojď! Pospěš si!



Podařilo se mi splnit cíl své práce – srozumitelně představit několik oper inspirovaných Shakespearovými dramaty. Z mých poznatků vyplývá, že Shakespearových předloh se nejvěrněji drží opery Giuseppe Verdiho, které se liší v pouhých drobnostech, anebo děj zkracují, snaží se s pomocí hudby ještě umocnit dopad děje. Belliniho i Rossiniho opera mají výrazně odlišný děj od Shakespeara, proto nemohou podtrhnout jeho záměry, ale naopak nabízí jiný pohled na tragédie, pro někoho možná zajímavější. Charles Gounod se držel poměrně pevně předlohy, opera je však poplatná spíše publiku jeho doby než Shakespearovi. Šostakovič se až na zkrácení drží Leskovovy povídky, přesto s pomocí hudby je možné s postavami alespoň částečně sympatizovat, v knize se zdají být daleko méně lidské.

Proto se domnívám, že hudba může dát dramatické předloze nový rozměr, zdůraznit jiné aspekty, oslovit jiné publikum a že s její pomocí si každý může najít cestu k některému Shakespearovu dramatu. Práce pomohla i mně osobně k hlubšímu pochopení opery obecně a k lepšímu zážitku z každého podařeného představení.

Možnost dalšího rozšíření své práce vidím v zpracování několika dalších oper, například Snu noci svatojánské od Benjamina Brittena, Verdiho Falstaffa, Veselých paniček windsorských Otto Nicolaie či Thomasova Hamleta.





[1] Gioacchino Rossini: Otello. ČRo 3 - Vltava (Český rozhlas) [online]. 2010-05-22 [cit. 2012-10-02]. Dostupné z: <http://www.rozhlas.cz/vltava/vazhudba/_zprava/gioacchino-rossini-otello--735508>.

[2] SLAVÍKOVÁ, Jitka. Giuseppe Verdi: Otello [Divadelní program]. Státní opera Praha, premiéra 2009-05-28. Praha: Státní opera Praha, 2009, s. 36.

[3] SLAVÍKOVÁ, Jitka. Giuseppe Verdi: Otello [Divadelní program]. Státní opera Praha, premiéra 2009-05-28. Praha: Státní opera Praha, 2009, s. 76.
[4] ČÁSTKOVÁ, Patricie. Macbeth: Giuseppe Verdi [Divadelní program]. Národní divadlo Brno, premiéra 2009-05-01. Brno: Národní divadlo Brno, 2009, s. 76.
[5] PREISS, Alexander a Dmitry SHOSTAKOVICH. Lady Macbeth of the Mtsensk District / Katerina Ismailova: Opera in four acts [Překlad libreta opery]. Dostupné z: <http://www.impresario.ch/libretto/libschlad_e.htm>.





BARBIER, Jules a Michel CARRÉ. Charles François Gounod - Roméo et Juliette: Opéra en cinq actes [Libreto opery]. 2006. Dostupné z: <http://www.operatoday.com/documents/Romeo_Juliette.pdf>.
BERIO DI SALSA, Francesco Maria. Otello: ossia Il moro di Venezia [Libreto opery]. 2008. Dostupné z: <http://www.librettidopera.it/otelros/otelros.html>.

CLÉMENT, Félix a Pierre LAROUSSE. Dictionnaire lyrique ou histoire des opéras. Réimpr. de l'éd. de Paris, 1876–1881. Genève: Slatkine Reprints, 1999. ISBN 20-510-1696-8.
ČÁSTKOVÁ, Patricie. Macbeth: Giuseppe Verdi [Divadelní program]. Národní divadlo Brno, premiéra 1. 5. 2009. Brno: Národní divadlo Brno, 2009.
LESKOV, Nikolaj Semjonovič. Lady Macbeth mcenského újezdu. Naděžda Slabihoudová. Praha: Československý spisovatel, 1962, 97 s. ISBN 22-009-62.
ROMANI, Felice. I Capuleti e i Montecchi [Libreto opery]. 2007. Dostupné z: <http://www.librettidopera.it/capumon/capumon.html>.

PREISS, Alexander a Dmitry SHOSTAKOVICH. Lady Macbeth of the Mtsensk District / Katerina Ismailova: Opera in four acts [Překlad libreta opery]. Dostupné z: <http://www.impresario.ch/libretto/libschlad_e.htm>.
SHAKESPEARE, William. Macbeth. Jiří Josek. Praha: Romeo, 2005, 171 s. ISBN 80-86573-09-5.
SHAKESPEARE, William. Othello. E. A. Saudek. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964, 139 s. ISBN 01-038-64.
SHAKESPEARE, William. Romeo a Julie. Martin Hilský. 2. vyd. Brno: Atlantis, 2006, 151 s. ISBN 80-7108-278-3.
SCHNIERER, Miloš. Hudba 20. století. Vydání čtvrté, na JAMU druhé, aktualizované a revidované. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2011, 268 s. ISBN 978-80-7460-001-2.

SLAVÍKOVÁ, Jitka. Giuseppe Verdi: Otello [Divadelní program]. Praha: Státní opera Praha, premiéra 28. 5. 2009. Praha: Státní opera Praha, 2009.
WARRACK, John a Ewan WEST. Oxfordský slovník opery. Jaroslav Holba. Praha: IRIS, 1998, 611 s. ISBN 80-7176-871-5.
Internetové zdroje

Grove Music Online [databáze online]. Oxford: Oxford University Press, 2007–2012 [citováno 2011-09-10]. Dostupné z URL <http://www.oxfordmusiconline.com/public/book/omo_gmo>.
KOUTNÁ, MarieOpery inspirované Shakespearovými dramaty (výsledky průzkumu), 2012. Dostupné online na <http://oisd.vyplnto.cz>.
Vyhledávání představení. Operabase [online]. [2012-01-20]. Dostupné z: <http://operabase.com/oplist.cgi?lang=cs&ask=t>.


Software


GNU LilyPond [počítačový program]. Ver. 2.14.2. Notová sazba pro každého. Dostupné z <http://lilypond.org/windows.cs.html>.


Seznam vyobrazení

            SIEBER, Ferdinand. Il bel Canto - 30 Arien und Canzonen italienischer Meister [notový zápis]. Vídeň: Haslinger, 1887. Kapitola: G. Rossini - Assisa al piè d’un   salice. ASIN B0000D38PF. Dostupné z:             <http://www.rowy.net/coll/pdf/Rossini/voc/Assisa%20al%20pie%20d%20un%2 0salice.pdf >.
            VERDI, Giuseppe. Othello; a lyrical drama in four acts, founded on         Shakespeare's tragedy by Arrigo Boito. English version by Francis Hueffer     [notový zápis]. New York: G. Schirmer, 1887, s. 329-330. Dostupné z:             <http://www.dlib.indiana.edu/variations/scores/bhr3363/large/index.html>.         
            VERDI, Giuseppe. Othello; a lyrical drama in four acts, founded on         Shakespeare's tragedy by Arrigo Boito. English version by Francis Hueffer     [notový zápis]. New York: G. Schirmer, 1887, s. 343. Dostupné z:             <http://www.dlib.indiana.edu/variations/scores/bhr3363/large/index.html>.         
            GOUNOD, Charles. Romeo and Juliet: Opera in five acts. [notový zápis]. New   York: G. Schirmer, 1897, s. 265. Dostupné z:        <http://imslp.org/wiki/Rom%C3%A9o_et_Juliette_%28Gounod,_Charles%29>.            
            BELLINI, Vincenzo. I Capuleti e i Montecchi: Tragedia lirica in due atti             di Felice Romani [notový zápis]. Milan: G. Ricordi, s. 133. Dostupné z:          <http://imslp.org/wiki/I_Capuleti_e_i_Montecchi_%28Bellini,_Vincenzo%29>.   

            VERDI, Giuseppe. Macbeth: melodramma in quattro atti di Francesco Maria     Piave [notový zápis]. Milano: Ricordi, 1960, s. 81. Dostupné z:             <http://www.dlib.indiana.edu/variations/scores/bhr5405/large/sco10076.html#78 >.. 51 


Seznam oper inspirovaných Shakespearovými dramaty

Zde přikládám seznam oper inspirovaných Shakespearovými dramaty. Seznam zcela jistě není úplně kompletní, protože jsem do něj zahrnovala jen díla, u kterých jsem mohla ověřit, že jejich předlohou bylo doopravdy některé Shakespearovo drama. 

Žádné komentáře: