sobota 3. března 2012

Marie Koutná: Opery inspirované Shakespearovými dramaty 2. část




Opera měla premiéru 27. dubna 1867 v pařížském Théâtre-Lyrique. Gounod se díky tomuto dílu bleskově proslavil. Autory libreta jsou Julies Barbier a Michel Carré, libreto se drží předlohy, v mnoha místech přímo kopíruje text Shakespeara. Již v červenci téhož roku měla premiéru Déjazetova parodie „Rhum et eau en juillet“[1].



Prolog vypráví o rodinách Kapuletů a Monteků, jejichž potyčky ukončila až smrt vlastních dětí.
První dějství se odehrává na karnevalu u Kapuletů. Tybalt, bratranec jediné dcery Kapuletů Julie, ujišťuje hraběte Parise, že Juliina krása ho ohromí ještě více, než všechny nádhery karnevalu. Přichází Julie s Kapuletem a zábava pokračuje. Na karnevalu se objeví i Montek Romeo se svými přáteli Mercutiem a Benvoliem. Jakmile Romeo spatří Julii, zamiluje se do ní. Julie se ještě nechce vdávat, ale jakmile zůstane o samotě s Romeem, radikálně svůj názor změní. Když je Romeo na odchodu, přichází Tybalt, po hlase pozná zamaskovaného Romea a chystá se ho zabít. Vypjatou situaci ale přeruší Kapulet, který opět pobízí všechny lidi na karnevalu, aby se dobře bavili. 

Druhé dějství se odehrává v noci v zahradě Kapuletů, kam přichází Romeo a vyznává Julii stojící na balkóně lásku. Plánují svůj sňatek.

Ve třetím jednání jde Romeo požádat otce Laurence, aby spojil jej a Julii ve svazku manželském. Zanedlouho přichází i Julie se svojí chůvou Gertrudou a přísahají si věrnost.

Romeův páže Stéphano si před domem Kapuletů provokativně prozpěvuje, strhne se bitka mezi ním a Tybaltem. To spatří Mercutio a je rozhořčený Tybaltovým chováním k pážeti, který je stále ještě dítě, a proto se s Tybaltem začne bít. Romeo se jejich souboj snaží ukončit, ale nešťastnou náhodou se jim postaví do cesty tak, že zavdá Tybaltovi příležitost zabít Mercutia. Aby Romeo pomstil svého přítele, zabíjí Tybalta, za což je vévodou vykázán z Verony.

Ve čtvrtém dějství spolu Romeo a Julie tráví svatební noc. Za rozbřesku Romeo opouští Veronu. Hned poté za Julií přichází otec a oznamuje jí, že si ještě toho dne musí vzít Parise. Zoufalá Julie žádá o radu otce Laurence, který jí dá lektvar způsobující dočasnou „smrt“. Julie jej vypije a před svatbou se v kostele zhroutí.

Páté jednání se odehrává v hrobce Kapuletů. Otec Laurenc se dozvídá, že zpráva o Juliině falešné smrti nebyla Romeovi doručená, protože poslíčka s dopisem napadli Kapuleti. Za hluboké noci do hrobky přichází Romeo, který netuší, že Julie nezemřela doopravdy, a proto vypije usmrcující jed. Jakmile jej dopije, probere se Julie a oba společně sní o jejich budoucím životě. Romeo však umírá a přizná Julii svůj čin, ta nevidí jiné řešení, než si také vzít dýkou život. Oba prosí Boha za odpuštění a společně zemřou.



Ze začátku opery je vynechaný souboj mezi Kapulety a Monteky, začíná veselím na karnevalu (v dramatu ples). Ve hře se Julie setkává s matkou, která jí oznamuje, že se má vdát, v opeře má Julie naopak árii, která ukazuje, že se vdávat neplánuje a že o žádné svatbě ani neví, s matkou se nesetká. Romeo nevyvolá pohoršení jako na plese, protože na karnevale jsou mnozí v maskách.

Zatímco v dramatu zapříčiní potyčku Mercutia a Tybalta hádka Tybalta s Romeem, v opeře ji započne popichování Romeova pážete, tím se motiv bitky stává o něco méně malicherným.

Nejpodstatnější rozdíl je v závěru opery, Romeo a Julie umírají společně, oba ví o sebevraždě druhého. Jejich čin má menší dopad na okolí, protože nedojde ani k souboji Parise s Romeem, ani k odhalení podílu otce Laurence na většině událostí.



Romeo se velmi podobá postavě z dramatu, je také schopný se do Julie zamilovat na první pohled, zapomenout na svou předchozí lásku a riskovat svůj život jen proto, aby s ní byl jen o chvíli déle.
Julie z opery se oproti postavě z dramatu chová racionálněji, přemýšlivěji, méně emocionálně. Všechny její činy jsou logicky zdůvodněné, netruchlí například tolik nad smrtí Tybalta, protože ví, že jinak by zemřel Romeo. Neodporuje otci, když jí oznámí, že si má vzít Tybalta, ale jde rovnou požádat otce Laurence o pomoc.

Hrabě Paris má výrazně menší roli než v dramatu, v celé opeře pronese jen několik vět a pravděpodobně Julii nemiluje tolik, jako Paris z dramatu. Tomu nasvědčuje i fakt, že v posledním dějství netruchlí u Juliina hrobu a neutká se s Romeem.

Role chůvy je méně významná, nepomáhá Julii s Romeem plnit jejich plány, ale ani jim je nekazí.
Další postavy jsou téměř identické s postavami Shakespearovými.



Gounod využíval především v prvním dějství, kde kontrastuje ruch karnevalu s áriemi a duety Julie a Romea, častého opakování hudebních motivů, čímž udržoval kontinuitu opery. Původní mluvené dialogy byly kvůli dobovým tendencím Gounodem přepsány do podoby zpívaných recitativů.

Z této opery je pravděpodobně nejznámější árie Julie Ah! Je veux vivre dans ce rêve“[2], ve které Julie prohlašuje, že si chce užívat mládí a nechce se vdávat. Jako většina prvního jednání je i tato árie ve valčíkovém rytmu.
 
Opakování motivu se vyskytuje i ve zpívaných částech, například stejný zpěv o skřivanovi a o slavíkovi se objeví dvakrát, poprvé když skřivan ohlašuje den, kdy musí Romeo opustit Julii a Veronu, podruhé v noci, po sebevraždě obou hlavních hrdinů, kdy jim zpívá slavík, důvěrník zamilovaných, zatímco oni se chystají opustit svět živých.


Opera byla poprvé uvedena 11. března 1830 v benátském divadle La Fenice. Autorem libreta je Felice Romani. Libreto se opírá o přepracovanou verzi Shakespearova díla, jejímž autorem je Luigi Scevola.



Opera se odehrává ve Veroně, kde žijí dva znepřátelené rody Kapuletů a Monteků. Kapuleti se chtějí pomstít Montekovi Romeovi za vraždu Capelliova syna, bratra Julie. Přichází Romeo s nabídkou míru, který chce zpečetit svým sňatkem s Julií. Kapuleti však touží po odplatě a Julie je již proti své vůli zaslíbená Tybaltovi.

Julie v zoufalství čeká na svoji svatbu, nechce se provdat za Tybalta, ale za Romea, kterého poznala již dříve. Přichází Capelliův rádce Lorenzo a tajně k ní přivádí Romea. Ten se snaží Julii přesvědčit, aby spolu uprchli, ale ona odmítá, nechce pošpinit čest své rodiny.

Kapuleti oslavují nadcházející svatbu. Romeovi se podaří setkat s Julií a znovu se ji snaží přemluvit k útěku, ale je přistižen Capelliem a Tybaltem, kteří ho nepoznávají. Když prozradí své jméno, přichází mu na pomoc jeho vojáci a začnou se bít.

Na začátku druhého dějství se Julie obává o Romeův život, má strach, že padl v bitce. Navštíví ji Lorenzo a oznamuje jí, že Romeo žije, ale Julie se bude muset brzy provdat za Tybalta. Proto jí sám nabízí řešení, je jím lektvar, po kterém se bude nějakou dobu zdát, že je mrtvá. Jakmile lektvar dopije, přijde její otec Capellio. Julie ho prosí za odpuštění před tím, než zemře, on je však jejími slovy jen rozzuřen a nebere je vážně. Když Julie „zemře“, Capellio začne podezírat a nechá sledovat Lorenza, který tím pádem nemůže podat Romeovi zprávu o tom, že Juliina smrt je falešná.

Romeo čeká na Lorenza, místo toho se ale setká s Tybaltem a začnou proti sobě bojovat. Dolehnou k nim smuteční zpěvy z Juliina pohřbu, oba v zoufalství prosí druhého, aby ho zabil, že pro něj život již nemá žádný smysl.

Nešťastný Romeo vchází do Juliiny hrobky, kde vypije usmrcující jed. Julie se probere a šokuje Romea oznámením, že není mrtvá. Romeo se jí přizná ke svému činu. Julie chce vypít jed, toho ale nezůstala ani kapka, chce se probodnout dýkou, ale žádnou nemá. Poté co Romeo naposledy vydechne, Julie zemře žalem. Usmíření Kapuleti a Montekové svalují veškerou vinu na Capellia.



V prvním dějstvím je se Shakespearovým dramatem podobný hlavní rys, tzn. nepřátelství rodů Kapuletů a Monteků. Zatímco u Shakespeara není důvod této rozepře znám, v Belliniho opeře je zjevný je jím vražda Cappeliova syna.

V místě, kde by v dramatu byl ples, se v opeře nachází Juliina svatba. Romeo ji překazí, na plese podobně „překazí“ Parisovo namlouvání si Julie. 

Z opery je úplně vynechaná tajná svatba Romea a Julie. Romeo také nezabije Tybalta, ale naopak se s ním usmíří. 

U Juliiny hrobky se Romeo nemusí utkat s Parisem a přichází tam doprovázen svými společníky. Narozdíl od dramatu neumírá ihned po vypití jedu a může se tak naposledy rozloučit s Julií, která zemře žalem z opery je tak vynechána jakákoliv viditelná krev.


Počet sólových rolí je omezený pouze na pět, vynechané jsou všechny postavy, které nemají zásadní vliv na děj, například chůva či Juliina matka. 

Romeo z opery charakterově odpovídá Romeovi z dramatu, také jedná velmi impulzivně a je schopný zahubit svoji nenávist ke Kapuletům láskou k Julii. Protože smrt Juliina bratra není v opeře ztvárněna a k jinému viditelnému krveprolití v ní nedojde, zdá se být kladnější postavou.

Na začátku opery Julie Romea nemiluje tak bezhlavě jako ve hře, odmítá s ním utéct od rodiny, neumí si vybrat, k vypití falešného jedu ji Lorenzo musí přimět. Přesto v závěru opery zemře žalem, což je značně nelogické vzhledem k tomu, že nebyla Romeovi tak bezmezně oddaná jako v dramatu.

Lorenzo se liší výrazně od své předlohy, nejpodstatnějším rozdílem je, že není kněz, ale doktor a rádce Capellia. I přesto, že je ve službě Kapuletů, nezištně a dobrovolně pomáhá Romeovi a je ještě nápaditější, než Lorenzo z dramatu.

Tybalt není Juliin příbuzný a nahrazuje zároveň i postavu Parise. Je silně zamilovaný do Julie a nenávidí Romea jen kvůli tomu, že je jeho sok, s předstíranou smrtí Julie umírá i jeho nenávist. 

Juliin otec je člověk bez soucitu, který lidi používá pouze jako své figurky ve hře. Julii chce využít jen jako prostředek, který má donutit Tybalta pomstít se Romeovi.



Bellini pro operu použil zhruba třetinu, konkrétně osm čísel své předchozí opery, Zairy. Znovu zahrnul i několik skladeb ze svých jiných oper. Nikdy však nepoužíval melodie ze svých úspěšných děl, protože hrozilo, že by si je obecenstvo pamatovalo. Opera byla kritizována za to, že se jedná o pouhou přehlídku hlasových schopností s mechanickým opakováním árií a za neúspěšné pokusy o zachování linie mezi jednotlivými čísly.

Árie Julie „Oh quante volte“[3] nápadně připomíná píseň o jívě z Rossiniho Otella. Je také doprovázená harfou, obě árie jsou navíc ve stejné tónině (g moll), píseň z Otella je v dvoučtvrťovém taktu, árie Julie je v taktu čtyřčtvrťovém. Melodii této árie Bellini použil již ve své první opeře „Adelson e Salvini“. 

Je třeba upozornit na to, že role Romea je mezzosopránová, tedy tzv. „kalhotková“ role zpívaná ženou. Vysoký hlas zdůrazňuje mládí hlavního hrdiny a kontrastuje s tenorem jeho soka Tybalta.


Gounodova opera se Shakespearova děje drží poměrně volně, Belliniho s ním má společné pouze základní znaky, k hudebnímu srovnání se tedy nabízí jedině scéna smrti Romea a Julie.



V Gounodově opeře je pro tuto scénu vyhrazené téměř celé páté dějství. Začíná předehrou, která je nejdříve v pomalém tempu, po zvednutí opony, tedy současně se vstupem Romea do hrobky, začíná být neklidná a přechází do rychlého tempa. Pokračuje recitativem Romea. Jakmile objeví Julii, zpívá árii „O ma femme!“[4], na jejímž konci Julii naposledy obejme a připíjí na ni smrtelným jedem. V tu chvíli se Julie probudí a ptá se, kde je. Romeo se nejdříve domnívá, že blouzní, ale brzy zjistí, že doopravdy žije. Několikrát zvolá, že žije, učiní tak spíše vyděšeně. Oba zpívají duet „Viens! fuyons au bout du monde!“[5], Romeo předstírá, že je stejně šťastný jako Julie a zpívá spolu s ní identickou melodii. Po duetu na něj již začne působit jed a oznamuje zmatené Julii, že se nachází u brány do nebes. Ta po něm žádá vysvětlení a on jí nakonec prozradí, že vypil smrtelný jed. Romeo se ji snaží uklidnit a opakuje zpěv z jejich svatební noci, kdy jej Julie přesvědčovala, aby ještě neodcházel, protože zpívá slavík, důvěrník lásky a ne skřivan, posel rána. Julie se probodne dýkou a v pianissimu zpívá, jaké je pro ni štěstí zemřít spolu s Romeem. Oba unisono prosí Boha o odpuštění a umírají. K vyjádření napětí Gounod používal především časté změny temp i tónin a dynamiky. Zpěv často napodobuje melodii řeči, což je způsobeno tím, že opera původně obsahovala mluvenou prózu, která byla přepracována do formy recitativů. Orchestr má až na občasné opakování již dříve použitých motivů doprovodnou funkci, výrazně se projevuje jen v nejdramatičtějších momentech, větší prostor dostává netypicky pouze harfa.

Obr. 4: Smrt Romea a Julie v Gounodově opeře

V Belliniho verzi se jedná o tři scény čtvrté části druhého dějství. Do hrobky přichází Romeo společně s několika Monteky. První scéna začíná v d moll dvojhlasým sborem Monteků, kteří projevují lítost Romeovi. Ten truchlí nad hrobkou do té doby, než ho Montekové začnou přesvědčovat, aby odešel, protože dále nesnesou jeho utrpení. Romeo ale poručí otevřít rakev. Jakmile spatří Julii, zpívá, že Julie není mrtvá, jen spí a čeká, až ji probudí Romeo. Netuší přitom, jak blízko je pravdě. Sbor znovu Romea prosí, aby odešel, on však odmítá a všechny Monteky posílá pryč. Ke konci se tónina mění v a moll.

Druhá scéna začíná velmi krátkým Romeovým recitativem opět v d moll. Následuje árie „Deh! tu, bell'anima“[6], která je v a moll, Romeo se rozhodne, že chce žít věčnou společnou láskou s Julií a vypije jed, aby je spojila smrt. 

Probuzením Julie začíná třetí scéna. Romeo je šokovaný tím, že Julie žije a přiznává se jí ke svému činu. Zpívají svůj poslední duet „Ah! crudel! che mai facesti?“[7], Julie mu vyčte jeho krutost, tato slova zazní jako jedna z mála ve fortissimu. Poté si chce také vzít život, ale nemá jak, Romeo vypil všechen jed a již přestává vidět. Zpívají nejdříve odděleně, potom se jejich zpěv začne propojovat, u konce již zpívají současně slova, že ještě nechtějí opustit jeden druhého. Romeo se naposledy loučí s Julií, avšak nestihne už ani vyslovit celé její jméno. Julie naposledy vyděšeně vzkřikne a zemře žalem. Tento výkřik je nejvyšší zpívaný tón z celé scény, dodává na váze jejímu zármutku.

Pro všechny tři scény je společný čtyřčtvrťový takt. Nezvykle málo se mění i tempo a dynamika, která zůstává v pianu. Až v poslední scéně dochází ke crescendu spolu s blížícím se momentem smrti. I orchestrální doprovod zůstává neměnný, většinu času pouze akordický.

Obr. 5: Smrt Romea a Julie v Belliniho opeře

Belliniho i Gounodova verze mají mnoho podobností. Nejpodstatnější je fakt, že ihned po otravě Romea se probudí Julie. Oba Romeové projevují úlek nad Juliinou smrtí podobně. Rozdíl je v tom, že Belliniho Romeo se ani na chvíli neopájí štěstím a brzy Julii prozrazuje, že vypil jed. V obou operách nejsou jasně oddělené jednotlivé árie a duety, hudba se prolíná. Odlišný je však styl zpěvu, který je v případě Belliniho více ornamentovaný. V Belliniho opeře nenalezneme význačné motivy jako v Gounodově, orchestr má však v obou spíše doprovodnou funkci. Gounod měnil často tóninu, Bellini střídal pouze dvě. Bellini použil výhradně tříčtvrťový takt, Gounod s jedinou výjimkou také, ale více střídal tempa a dynamiku. Liší se způsob, jakým zemře Julie, Gounodova se probodne dýkou, zatímco Belliniho zemře žalem, což znamená, že jako jediná nespáchá sebevraždu. Zatímco u Gounoda nastane ke konci zklidnění a oba milenci zemřou společně, Belliniho verze graduje k výrazně tragičtějšímu závěru.


[1] Rum a voda v červenci
[2] Ach! Chci žít ve snu
[3] Ach, kolikrát již
[4] Ó má ženo
[5] Pojď! Utečme na konec světa!
[6] Ach! Ty duše krásná
[7] Ach ty krutý! Jak jsi to mohl udělat?

Žádné komentáře: