neděle 19. února 2012

Marie Koutná: Soumrak Bohů, aneb Můj první Wagner

Jelikož se jednalo o mého prvního Wagnera, nebudu se pouštět do žádných dalekosáhlých rozborů režie či jednotlivých výkonů, ale chci popsat dojmy úplného nováčka. Četla jsem mnoho polemik o tom, jak tento přenos může odradit lidi, kteří si jej vybrali jako svého prvního Wagnera, od dalšího poslechu jeho oper, a proto bych chtěla napsat svůj pohled na věc.

Scéna Carla Filliona se skládala z mnoha pohyblivých panelů, které s pomocí projekce reprezentovaly všechny prostory. Kromě panelů, bylo na jevišti jen několik málo rekvizit. Řešení scény se mi líbilo, v mezihrách na mě působilo až meditativně, zklidňovalo mě do správného tempa. Ale pokud bych se na ni měla dívat již počtvrté, pravděpodobně bych se nudila. Co se rekvizit týče, na rozdíl od mnohých mě kritizovaný plechový Gran zaujal, neměla jsem problém si představit, že se jedná o živého koně. Jedinou věcí, která mi vadila, byl Siegfriedův meč Notung, který připomínal spíše „přerostlou“ dětskou hračku než slavnou zbraň udatného bojovníka.

Kostýmy Françoise St-Aubina naopak byly poměrně tradiční a ne vždy se scénou ladily (i když si stěží dovedu představit kostým, který by s tímto typem scény mohl dokonale ladit), což mě ale nerušilo tolik jako fakt, že většině ženských představitelek nepadly. Obzvláště kostým Gutruny vypadal jako by v krejčovně sešili dohromady to, co jim zrovna zbylo na stole. Pánské kostýmy byly ale naopak velmi zdařilé.

Režie Roberta Lepage byla až na pár výjímek poměrně statická, což v přenosu příliš nevadilo, při detailních záběrech kamer je nejpodstatnejší drobná mimika. Kdybych seděla v divadle, z hereckých výkonů bych toho nejspíš moc neměla. (Otázkou je, jak představení vypadá, když se nejedná o přenos?)

Brünhilda v podání Deborah Voight působila pěvecky jistě, ale po herecké stránce jsem občas nevěděla, co prožívá? Jaká vlastně je? Nejvíce jsem to pocítila ve scéně, kdy po ní Waltrauta (Waltraud Meier) požaduje prsten. (Předpokládám, že její motivy byly jasnější lidem, kteří znají celý Ring.) Naopak ve scénách se Siegfriedem jsem jí do posledního slova vše věřila.

Na hlas Jay Huntera Morrise (Siegfrieda) jsem si musela dlouho zvykat, za začátku se mi neposlouchal příjemně… Vzhledově se na roli nepřemožitelného hrdiny hodil skvěle, přesto jsem ale měla problém s jeho hereckým ztvárněním. Poté, co byl očarován kouzelným nápojem, na mne působil až příliš omámeně, jako by nezapomněl jen na svou lásku, ale i „zhloupl“. Naopak se mi ale líbilo, jakým způsobem ztvárnil scénu, ve které si vzpomene na Brünhildu.

Gunther Iain Patersona byl pro mě jednou z nejuvěřitelnějších postav. Neměla jsem pocit, že hraje, ale že opravdu žije svojí rolí. To ovšem nemohu říct o představitelce jeho sestry Gutruny, Wendy Bryn Harmerové. Ač po pěvecké stránce působila jistě, měla jsem pocit, jako by měla jen dva výrazy – nepřirozený úsměv a vyděšený pohled.

Stejně jako Iain Paterson i Hagen Hanse-Petera Königa byl v roli „ve své kůži“. Navíc se mi moc líbil jeho hlas.

Zaujal mě i výkon dcer Rýna (Erin Morley, Jennifer Johnson Cano, Tamara Mumford) a hlavně způsob, jakým byl ztvárněný Rýn, v jehož vodách se „klouzaly“. Působily hravě, oživily jinak vážný děj, přesto ale dokázaly být dostatečně zarputilé při přesvědčování Sigfrieda, aby jim odevzdal svůj prsten.
Tři norny (Maria Radner, Elizabeth Bishop, Heidi Melton) mne příliš nezaujaly, pravděpodobně to ale bylo tím, že jsem si teprve zvykala na Wagnerovo tempo.

Dirigent Fabio Luizi v přestávkovém hovoru prohlásil, že se snaží dirigovat operu tak, jak by si to Wagner pravděpodobně přál. Mrzelo mě, že rozhovor s ním byl přerušen výzvou inspicienta.
Na přenos jsem šla, aniž bych tušila, co mám od Wagnera očekávat, s vědomím, že v nejhorším můžu o přestávce odejít. V každé opeře je pro mě nejdůležitější hudba, kdybych zavřela oči, chci i přesto poznat, co která postava cítí. Wagnerova hudba na mě působila temně, napjatě, byla tím, co mě na Soumraku bohů zaujalo nejvíc a rozhodně mě neodradila. Naopak, odejít se mi nechtělo ani po skončení představení, které se zdálo být daleko kratší než ve skutečnosti je. Závěr opery mě zanechal plnou myšlenek a o čem přemýšlet jsem měla i několik dní po přenosu. Tato inscenace mě tedy od Wagnera rozhodně neodradila a brzy si určitě poslechnu některou z jeho dalších oper.

Žádné komentáře: