středa 8. února 2012

Jaroslav Sovinský: Mytologický základ Wagnerova Soumraku bohů (několik dalších informací před přenosem z MET)

V předchozím příspěvku k nadcházejícímu přenosu Wagnerova Soumraku bohů z newyorské MET jsme se věnovali rolím a obsahu díla (viz zde):
http://www.operadream.com/2012/01/jaroslav-sovinsky-richard-wagner.html

V tomto příspěvku se budeme věnovat mytologickému pozadí děje; k mytologickému pozadí celého Prstenu Nibelungova a zvláště Zlata Rýna viz odkaz uvedený níže (první část textu); v tomto pojednání lze najít především základní seznámení s germánskými božstvy a souvisejícími postavami a mytologickým základem prokletí prstenu.
Viz zde: http://www.operadream.com/2010/10/zlato-ryna-aneb-proklety-kov-vyrvany.html

K mytologickému pozadí Valkýry viz zde (první část textu):
http://www.operadream.com/2011/05/jaroslav-sovinsky-dana-simkova-valkyra.html

A k mytologickému pozadí Siegfrieda viz zde:
http://www.operadream.com/2011/10/jaroslav-sovinsky-siegfried-nekolik.html

Základem germánských mýtů, z nichž Wagner pro svou tetralogii vychází, alespoň co se týče některých dějů mezi lidmi (a v Soumraku bohů jde především o vztahy v lidské společnosti), jsou skutečné historické události (později legendárně uchopené a upravené) zhruba ze 4. - 5. století po Kr., kdy Římská říše postupně propadá rozkladu, Evropou prochází nejrůznější kmeny (zejména germánské), tísněné z východu vpádem Hunů (v r. 375). Jeden z germánských kmenů, Burgundové, bývá spojován s mytologickými Nibelungy (v severské mytologii Niflungové). Vzniklé legendy byly zpracovány jak ve střední Evropě, kde jejich produktem byla Píseň o Nibelunzích, tak na severu, zejména na Islandu (ve starší a mladší Eddě /13. století/ a dalších dílech).

Wagner se pro svoji tetralogii inspiroval především severským zpracováním oněch mýtů. I. část Písně o Nibelunzích (má dvě části) v zásadě odpovídá ději Soumraku bohů; avšak Wagner i to, co je v Písni o Nibelunzích, podrobil významné úpravě podle severské verze, včetně připojené vize o konci bohů (ragnarök) či jejich soumraku (ragnarökkr). Např. Albericha v Písni o Nibelunzích najdeme, ale má zde vcelku podřadnou úlohu (chrání poklad ve skále). V tetralogii se naopak stává ústřední postavou. V Písni o Nibelunzích také nenajdeme nejdůležitější motiv tetralogie, motiv prokletí prstenu. I tento motiv je přenesen ze severských mýtů. Základem tetralogie jsou tak především severské mýty Eddy, dále severská díla Sága o Völsunzích a Thidrekssaga (obě pocházejí ze 13. století). Jména postav však Wagner (byť ne bezvýjimečně) přizpůsobil spíše středoevropskému zpracování (Písni o Nibelunzích). 

V dalším pojednání bude proveden rozbor mýtů, které nacházejí v Soumraku bohů svůj obraz. Vhodné bude začít u toho, čemu jsme se v předchozích pojednáních zatím příliš nevěnovali, a to je samotný pojem Nibelungové (či Nibelung). Zpravidla je spojován s germánským kmenem Burgundů (jejích velké bohatství bývá spojováno s pokladem Nibelungů či Niflungů) či jeho královskou dynastií, případně se jedná o pojem spojený s postavou skřítka, který měl být původním vlastníkem pokladu. Není přesně jasné, který z těchto významů byl původní, ale uvádí se, že patrně ten, který se týká Burgundů. Pojem se objevuje i jako označení krále lidu zvaného Nibelungové, který měl původně poklad vlastnit. „Etymologicky bylo slovo Niflungové/Nibelungové v minulosti (především v dobách německé romantiky) odvozováno od německého Nebel + Sohn, tj. synové mlhy. Modernější bádání se přiklání spíše k odvození od jména Nibul. Na základě mnoha historických paralel jsou v Niflunzích/Nibelunzích spatřováni či s nimi přímo ztotožňováni germánští Burgundové.“ Viz zdroj č. 1, str. 158. 

Patrně nejstarší známý význam uvedeného pojmu je ten, který se objevuje v latinské poémě Waltharius, vytvořené kolem r. 920 (jejím autorem měl být Ekkehard, mnich v opatství Sv. Galla  - dnes se lokalita nachází ve švýcarském městě St. Gallen). Jedna z postav díla, legendární vizigótský král Walter (Vizigóti byli jedním z germánských kmenů), když vidí další z postav, blížícího se Guntharia (Gunthera) a jeho muže, označuje je za franské Nivilony (latinsky „Franci Nivilones“). V jiných textech se uvádí pojem „Nebuloni“ (Nebulones). Ve středověkých latinských jménech se „b“ a „v“ často zaměňovaly, takže „Niviloni“ mohou být latinizovanou podobou germánských „Nibilungů“. Waltharius je jediný text, který spojuje Nibelungy s Franky (Guntharius je králem Franků, nikoliv Burgundů, ale jejich městem je Worms na Rýně, o němž však je známo, že byl centrem říše Burgundů). Vzhledem k tomu, že země Burgundů byla v r. 534 dobyta Franky (a připojena k jejich říši), mohlo se stát, že byli Burgundové za Franky zaměněni. V 8.- 9. století se jméno Nibelunc stalo franckým osobním jménem (objevuje se i v jedné z linií rodu Karlovců).

Burgundové byli východogermánským kmenem, snad skandinávského původu, kteří měli sídlit mj. na dnešním dánském ostrově Bornholmu (v severogermánském jazyce Burgundarholmr, tj. ostrov Burgundů); ve 2. stol. po Kr. přesídlili do oblasti mezi Odrou a Vislou. „Před rokem 200 n. l. zaujali nová velká území s centrem v Dolní Lužici a Braniborsku. Odtud se Burgundové asi o sto let později přesunuli do Pomohaní.“ Viz zdroj č. 1 str. 158-159. Z konce 3. století se uvádějí jejich konflikty s jiným germánským kmenem, s Alamany, s nimiž vedli (ve velké míře ve století následujícím) konflikty Římané. Pod vlivem Gótů přijali Burgundové křesťanství (ariánského obřadu, v 6. století přešli na katolictví). V r. 401 odešla většina římských vojsk za Rýn (na levý břeh). O něco později přešli Rýn i Burgundové a zabrali oblast Wormsu (původně keltská osada Borbetomagus, později připadla Římanům; dnes město na jihozápadě Německa, ve spolkové zemi Porýní-Falc na levém břehu řeky Rýna, jižně od Mohuče). Zde Burgundové vytvářejí svůj stát. S Římem pravděpodobně uzavřeli dohodu a získali status spojenců (foederatů).

Z přelomu 4. a 5. stol. a první poloviny 5. stol. je známo několik burgundských králů. Prvním zdokumentovaným, byť ne historicky doloženým, byl Gebicca (znám též jako Gibicho či Gippich, na severu jako Gjúki), vládl od konce 4. stol. až do své smrti kolem r. 407 po Kr. Měl tři syny: Gundomara, Gislaharia a Gundaharia. Gundomar byl nejstarším z Gebiccových synů (znám též jako Gundimar, Godomar či Godemar, na severu jako Guthorm, v Písni o Nibelunzích se objevuje jako Gernot) a stal se nástupcem Gebiccovým (jako Gundomar I.). Jeho nástupcem byl Gislaharius (Giselher, pravděpodobně prostřední ze tří Gebiccových synů). Jeho nástupcem pak byl Guntharius. U všech tří bratrů se uvádí vláda v období let cca 407-411, není tedy patrně přesně jasné, v jakém rozmezí přesně vládli (není vyloučeno, že šlo o spoluvládu), od r. 411 se pak vládcem uvádí jen Gundaharius (Guntharius, s tímto panovníkem bývá spojován mýtický Gunther, na severu znám jako Gunnar).

I když byli Burgundové foederaty, prováděli nájezdy do římské provincie Gallia Belgica, což Římané nehodlali tolerovat. Ve věci se angažoval římský generál Flavius Aetius (cca 396–454). Proti Burgundům povolal Huny, jimž tehdy vládl Attila (nar. cca 406, vládl v l. 434–453). V l. 436-437 byli  Burgundové Aetiem a Huny poraženi, což vedlo i k zániku jejich státu. V bojích zahynul i Gundaharius a údajně i většina Burgundů (ovšem stejně tak se uvádí, že měl Gundaharius se svými příbuznými padnout až v bitvě s Huny na Katalaunských polích v r. 451). Zničení Burgundské říše se stalo předmětem legendárního zpracování, takto i Písni o Nibelunzích i severských mytologických dílech, a prostřednictvím těchto zpracování našly tyto události odraz i ve Wagnerově Soumraku bohů. Připojme, že do germánské mytologie se dostal i Attila (jako Etzel, na severu Atli). Nástupcem Gundaharia se stal Gundioc (cca 436-473), pravděpodobně to byl jeho syn. V r. 443 Aetius usadil Burgundy v Sapaudii (v oblasti Horní Rhôny). Burgundové zde vytvořili svůj druhý státní útvar, který se udržel až do r. 534, kdy byli Burgundové, jak již naznačeno výše, poraženi Franky a jejich stát byl připojen k Franské říši.

Dalším zdrojem legend, jimiž se budeme dále zabývat, souvisejících s Burgundy, se mohla stát i svatba již jmenovaného Attily. Tento vládce, ač pomohl Římanům zničit burgundský stát, konal též vůči Římu výboje. Zastaven byl roku 451 v Galii, v již zmíněné bitvě na Katalaunských polích (bitva u Chalons); zde jeho vojsko složené z Hunů a příslušníků některých germánských kmenů porazil již jmenovaný Aetius (i v jeho vojsku sloužili Germáni, včetně Burgundů). Attila „poté obrátil své voje do severní Itálie, zpustošil Aquileiu, ale morová nákaza ve vlastních řadách ho donutila přijmout mír a spokojit se s vysokým výkupným.“ V r. 453 se oženil s Ildiko (Hildiko), dívkou (princeznou) snad burgundského či gótského původu. V souvislosti se svatebním veselím zemřel; mělo jít o přirozenou smrt (chrlení krve), ale zrovna tak se uvádí, že ho měla usmrtit jeho žena. Za Attilovou smrtí mohli stát i Římané. Rok po Attilově smrti „utrpěli Hunové zničující porážku a kmenový svaz se rozpadl.“ Viz zdroj č. 1, str. 37. Hildiko mohla být předlohou pro postavu severských ság Brynhild. Pro zajímavost, události spojené s Attilovou svatbou byly zpracovány v opeře G. Verdiho Attila (premiéra v r. 1846; o dva roky dříve měla premiéru jeho opera Ernani, kterou máme v programu přenosů za 14 dní po Soumraku bohů). Ve Verdiho opeře se objevuje kromě Attily i Aetius (jako Ezio) a Attilova nevěsta se jmenuje Odabella, je dcerou vládce Aquileie, a právě ona Attilu usmrtí.  

Rovněž se uvádí, že kromě výše uvedených historických událostí mohly být předlohou legend, na nichž je založen i Soumrak bohů, i události, které se odehrály ve franské oblasti a týkaly se nepřátelství dvou královen, Brunhildy a Fredegundy. Brunhilda (cca 543-613) byla vizigótskou princeznou, která se vdala za krále Austrasie, Sigiberta I. (cca 535 – cca 575) z dynastie Merovejců; Austrasie byla královstvím na území dnešní severní Francie a západního Německa, která byla později začleněna do sjednocené Franské říše. Sigibertův bratr, Chilperich I. (cca 537-584), byl králem v Neustrii (dnešní severozápadní Francie); i tato země byla později začleněna do sjednocené Franské říše. Chilperich měl za ženu Audoveru; měl však také milenku, Fredegundu (původně byla služebnou); Fredegunda (nar. cca 545) krále přiměla, aby svou ženu zapudil (Audovera zemřela v r. 580 v klášteře). Chilperich pak hledal novou ženu a rozhodl se pro sestru již zmíněné Brunhildy, Galswinthu (540-567); slíbil, že se zbaví svých milenek. K tomu však nedošlo, Fredegunda si chtěla udržet vliv a nakonec došlo k tomu, že Galswintha byla ve spánku uškrcena (za její smrtí měli stát Chilperich a Fredegunda). Chilperich se pak s Fredegundou oženil. Brunhilda žádala, aby byla smrt její sestry pomstěna, což vedlo k válečným střetnutím trvajícím několik desetiletí. V nastalých bojích mezi Sigibertem a Chilperichem se do lepší pozice dostal Sigibert (Chilperichovi Frankové ho provolali králem); Fredegunda však vyslala vrahy, kteří Sigiberta zabili (probodli ho noži napuštěnými jedem). Brunhilda byla vzata do zajetí, brzy však byla Chilperichem propuštěna. Pak se vdala za Merovecha, syna Chilpericha a Audovery. Chilperich s jejich sňatkem nesouhlasil; syn odporoval a výsledkem bylo, že byl uvězněn v klášteře. Odtud uprchl, ale když hrozilo, že padne do rukou svého otce, nechal se usmrtit vlastním sluhou (kolovaly pověsti, že byl zabit na příkaz Fredegundy, která usilovala neúspěšně i o smrt Brunhildy a jejího a Sigibertova syna Childeberta II.).

V r. 584 byl zavražděn Chilperich I. (i za jeho vraždou měla stát Fredegunda). Zůstal po něm čtyřměsíční synek Chlotar (jeho matkou byla Fredegunda, která mu byla regentkou, jako Chlotar II. vládl do r. 629); Fredegunda zemřela v r. 597.  Brunhilda byla regentkou svého syna Childeberta II. (žil v l. 570-595/596, měl být otráven). V r. 597, vyhnaná austrijskými velmoži, hledala útočiště u svého vnuka Theuderica (v l. 612-613 byl králem austrijským) a přiměla ho, aby vedl válku se svým bratrem (ten byl poražen a i se svým synem byl v r. 612 zabit); Theuderic vyhlásil též válku již zmíněnému Chlotaru II., králi Neustrie, brzy však umřel. Brunhilda opět uvažovala o vládě (jako regentka za Theudericova syna), v té době jí už bylo 70 let, ale austrijští, unavení válkami, se jí zmocnili, byla obviněna ze smrti deseti členů merovejské dynastie, a Chlotar II., který se stal králem i v Austrii, ji dal usmrtit (byla přivázána k ohonu divokého koně a usmýkána). Brunhilda je považována za inspiraci pro postavy Brünnhildy a její soupeřky Kriemhildy z Písně o Nibelunzích. Její manžel Sigibert se podobá Siegfriedovi. Základem Siegfrieda (jako drakobijce) mohl též být podle některých vědců Arminius (18-17 př. Kr. – 21 po Kr.), náčelník germánského kmene Cherusků, který uštědřil drtivou porážku Římanům v bitvě v Teutoburském lese (v r. 9 po Kr.), což byla jedna z nejtěžších porážek, kterou kdy Římané utrpěli. Místo bitvy se klade (byť je to předmětem sporů) do lokality Kalkriese poblíž dnešního Osnabrücku v severozápadním Německu. V bitvě, který trvala několik dní, byly zničeny tři římské legie a další jednotky a mělo zahynout cca 15.000 – 20.000 Římanů. I když se pak Římané snažili Germány dále ovládnout, nakonec svých pokusů zanechali a Rýn se stal hranicí mezi nimi a Římskou říší. Siegfried (resp. jemu odpovídající severský Sigurd) podle severských legend zabil draka na Gnitaheidr (Gnitské pláni), která se spojuje s lokalitou Knetterheide (okraj města Bad Salzuflen v severozápadním Německu); tato strategická lokalita mohla být místem, odkud se Římané vydali do bitvy. Vedou se i spory, jestli mohl být historickou postavou sám Sigurd. „Jeho jméno a mnohé příklady směšování franských a burgundských jmen na burgundském královském dvoře ve 2. polovině 5. století vedou k domněnkám, že pocházel z fransko-merovejského prostředí a na burgundský dvůr se přiženil. Vzal si tedy některou z královských dcer.“ Viz zdroj č. 1, str. 195.

Podívejme se nyní na zpracování příběhů, které mají historický základ, v legendách a na jejich spojení s pojmem Nibelungové. Začněme severskou podobou (Edda, Sága o Völsunzích) a srovnáme si ji se zpracováním v Písni o Nibelunzích. V severské verzi jsou Nibelungové (zde jako Niflungové) královským rodem. Jejich původ, stejně jako některých dalších královských rodů se odvozoval od bájného krále Hálfdana Starého. Se svou ženou měl osmnáct synů. První devět se stalo válečníky a zahynuli v boji. Dalších devět se stalo zakladateli mocných rodů. Pro nás mají význam syn Nefi (Naefil), od něhož pocházejí Niflungové, dále Budli, od něhož pocházeli Budlungové (z tohoto rodu byli Brynhild a Atli) a konečně Lofdi, od něhož pocházejí Lofdungové (z tohoto rodu pocházel po matce Sigurd; k jeho původu /i původu jeho středoevropské podoby - Siegfrieda/ viz výše uvedený úvod k třetí části tetralogie). Podrobněji viz zdroj č. 1, str. 93 a 159. Nefiho potomkem byl král Gjúki, podle něhož se dynastii říká též Gjúkovci. Gjúki měl za manželku Grímhild, s níž měl dva syny, Gunnara a Högniho, a dceru Gudrún (u Wagnera Gutrune). K těmto sourozencům se pojí i Guthorm. Jeho „vztah k ostatním Gjúkovcům není zcela jasný. Jednou je považován za syna krále Gjúkiho a jakési konkubíny..., jindy je uváděn jako Grimhildin syn z prvního manželství.“ Viz zdroj č. 1 str. 89. Guthorm sehraje v příběhu roli, kterou v Písni o Nibelunzích (a rovněž tak u Wagnera) sehrál Hagen (zabije Sigurda/Siegfrieda). V již zmíněné Thidrekssáze (je překladem či zpracováním německého materiálu) je otcem Gunnara a jeho bratrů (Gernoz a Gisler) Irung (v témže díle se uvádí i jméno Aldrian) a matkou Ode (mají také dceru Grimhild). Uvádí se i postava jménem Guthorm, která je patrně dodatkem tvůrce ságy ze severské tradice (jeho rodiči měli být též Adrian a Ode). Další postava, Hogni (v německých zdrojích Hagen) je ke svým sourozencům (tj. Gunnarovi a dalším) ve vztahu polorodého bratra z matčiny strany; jeho otcem byl skřet, který svého syna zplodil s Odou, když tato usnula v zahradě, zatímco její muž byl opilý. Právě toto pojetí (plnorodí sourozenci Gunther a Gutrune a jejich polorodý bratr Hagen z matčiny strany, jehož otcem byl skřet) se objevuje ve Wagnerově Soumraku bohů. Dodejme, že Gunnar a jeho legitimní bratři jsou v Thiderkssáze označováni jako Niflungar a jejich země je zvána Niflungaland.

Vraťme se nyní od Thidreksságy k předchozímu vyprávění. Zmíněná Gudrún měla podivné sny a nechala si je objasnit od valkýry Brynhild, která snům rozuměla a uměla je vykládat. Brynhild jí předpověděla, „že se provdá nejdříve za Sigurda, syna krále Sigmunda, a pak za Atliho, ale že ztratí nejen oba muže, ale i své bratry, a její život bude samý zármutek.“ Otcem Brynhild byl král Butli, jejím bratrem byl Atli. „Je popisována jako krásná, moudrá a silná, znala tajemné runy a měla schopnost rušit sudby bohů.“ Stalo se, že bůh Ódin (severské jméno pro Wotana) přislíbil vítězství jistému králi Hjalmgunnarovi, ale Brynhild ho v boji porazila. Ódin ji za to uspal na Hindské hoře (tento motiv se objevuje i u Wagnera, ve Valkýře). Zde ji nalezne Sigurd, který předtím zabil draka Fáfniho (u Wagnera Fafner) a zmocnil se jeho pokladu, a probudí ji. „Brynhild svého osvoboditele okamžitě poznala (čekala jej). Svěřila se Sigurdovi, že složila slib neprovdat se za žádného muže, který by projevil strach.“ Naučila ho také různým schopnostem a dala mu rozličné rady. „Oba se do sebe zamilují a odpřisáhnou si věrnost. … Sigurd ujistil Brynhild, že není na světě moudřejší ženy a jinou že si za manželku nikdy nevezme. Pak se spolu vypravili k Heimimu, což byl Brynhildin švagr a pěstoun a určitý čas tam pobyli, ujišťujíce se o své neutuchající lásce. Ale Brynhild věděla své. Znala budoucnost a správně tušila, že na Sigurda čeká Gudrún. Před odjezdem od Heimiho dal Sigurd Brynhildě zlatý prsten a znovu ji ujistil, že si nevezme za manželku jinou dívku než ji.“ Viz zdroj č. 1, str.  51, 85 a 196-198.  

Sigurd se dostal ke dvoru krále Gjúkiho. Jeho žena Grímhild se postarala svými kouzly o to, aby Sigurd zapomněl na Brynhild a zamiloval se do Gudrún. Sigurd se s Gudrún oženil (měl s ní dvě děti, Sigmunda a Svanhildu) a s Gunnarem a Högnim se sbratřili. Gunnar se chtěl ucházet o ruku Brynhild. Aby ji získal, bylo třeba projet ohnivým valem. Gunnarovi se to nedařilo, proto mu pomohl Sigurd: vzal na sebe Gunnarovu podobu a valem projel. Dostal se k Brynhildě a strávil s ní noc na loži, ale byl od ní oddělen svým mečem Gramem, který byl vytvořen ze zlomků meče jeho otce. Sňal jí její prsten a dal jí ten, který měl z drakova pokladu. Brynhildu pak předal Gunnarovi;  Brynhilda měla Gunnara „za nejstatečnějšího muže (projel přece ohnivým valem). … Život plynul nerušeně dál. Až jednou, když si šly Brynhild a Gudrún umýt společně vlasy do řeky (v jiné verzi vykoupat se), dostaly se do malicherného sporu (kvůli tomu, která má stát výše po proudu, kde je voda čistější), čí manžel je odvážnější. Brynhild se cítila být povýšena nad Gudrún a vmetla jí do tváře, že Gunnar projel ohnivým valem, zatímco Sigurd byl otrokem krále Hjálpreka“; na dvoře tohoto bájného dánského krále se Sigurd narodil a působil tam i kovář Regin, který se ujal Sigurdovy výchovy. „V hněvu pak sdělila Gudrún Brynhildě“, jak to bylo s ohnivým valem a kdo dal Brynhildě prsten z drakova pokladu. „Brynhild začala kout plány, jak by se Sigurda zbavila. Přemlouvala Gunnara a jeho bratry, ale protože oba starší nemohli pobratima zabít, udělal tuto špinavou práci nejmladší bratr Guthorm. Probodl Sigurda mečem ve spánku, když ležel spokojeně vedle Gudrún“ (jiná verze vypráví, že ho zabil v lese u Rýna, když tam Sigurd odpočíval). „Sám Guthorm ale zhynul, když po něm Sigurd stačil ještě vrhnout svůj meč Gram.“ Zabit byl i Sigurdův syn Sigmund. Brynhild se probodla mečem a byla podle svého posledního přání spálena na hranici spolu se Sigurdem, oddělena od něho mečem. Na tomto místě příběhu končí Wagnerovo zpracování děje v Soumraku bohů. Severský příběh týkající se Gjúkovců však pokračuje ještě dál. Po Sigurdovi zůstala jeho dcera Svanhild a „nemanželská dcera Áslaug, kterou měl mít s Brynhildou.“ Později si Áslaug vzala severského hrdinu Ragnara Lodbroka (ale to už je jiný příběh). Sigurdův poklad a prsten (který získal u draka) si vzali Gunnar a Högni. Viz zdroj č. 1, str. 198.

Gudrún se „na naléhání své rodiny“ provdala za bratra Brynhildy, krále Atliho, s nímž měla dva syny. „Neustále však v sobě živila naději na odplatu.“ Atli usiloval o poklad, který kdysi patřil Sigurdovi, který měl podle Atliho připadnout Gudrún. Pozval proto Gunnara a Högniho k sobě, aby  je k vydání pokladu (měl se nacházet někde na dně Rýna) přiměl. To se mu však nepodařilo. Högniho nechal zabít (bylo mu vyrváno srdce a ukázáno Gunnarovi, což ho mělo přimět k vyzrazení místa uložení pokladu). Gunnar byl svržen do jámy s hady. Gudrún mu tam sice hodila harfu, na niž Gunnar hrál tak dlouho, až hadi, až na jednoho, usnuli. Ten zbývající Gunnara uštkl a Gunnar na uštknutí zemřel. Gudrún s pomocí Högniho syna zabila Atliho a zabila i své dvě děti, které s Atlim měla. Nakonec se vrhla do moře „v naději, že se utopí. Avšak moře ji vyplavilo v zemi krále Jónakra.“ Za toho se vdala a měla s ním i děti (syny). S nimi vyrůstala i Gudrúnina dcera Svanhild. O ruku Svanhild požádal starý král Jörmunrekk a „poslal pro ni svého syna Randvéa. Svanhild a Randvé v sobě našli zalíbení. Vlivný jarl krále Jörmunrekka Bikki jim začal záludně našeptávat, že Randvé by byl pro Svanhildu lepším ženichem než starý král. Princ s princeznou nijak neprotestovali, avšak Bikki hned běžel za Jörmunrekkem a sdělil mu, že ho chce vlastní syn připravit o krásnou nevěstu. Král rozkázal syna oběsit. Ještě před smrtí mu však Randvé poslal svého oškubaného jestřába, který zbaven peří nemohl létat, jak jako starý král bez syna nebude mít následovníka. Když si král vše uvědomil, bylo na nápravu pozdě. Bikki ze všeho obvinil Svanhild, a proto král souhlasil i s její smrtí.“ Nechali ji ušlapat koňmi. Když se o Svanhildině smrti dověděli synové Gudrún, vydali se, ponoukáni svou matkou, vykonat pomstu. Zabili krále Jörmunrekka, sami však byli poté zabiti jeho sluhy. Viz zdroj č. 1, str. 86, 123, 124 a 214.

Nyní se podívejme, jak byly související legendy zpracovány v Písni o Nibelunzích. Namísto Gjúkiho a Grímhild zde najdeme Dankrata a Uotu (Utu z Wormsu). Jejich synové se jmenují Gunther (na severu mu odpovídá Gunnar), Gernot (či Gernoz) a Giselher a jejich dcera se jmenuje Kriemhilda (Kriemhild, na severu jí odpovídá Gudrún); žijí v Burgundsku, ve Wormsu na Rýně.  Hagen (Hagen z Tronje) je zde Guntherův man (případně se uvádí příbuzný, jako Hagenův otec se uvádí Aldrian); Tronje má být snad část (s názvem Drongen, francouzsky Tronchiennes) dnešního belgického Gentu.

Kriemhilda má sen, v němž vidí sokola zabitého dvěma orly. Její matka jí vyloží, že to znamená, že její budoucí muž zahyne násilnou smrtí. Kriemhilda se rozhodne, že se neprovdá. O kráse Kriemhildy se dověděl princ Siegfried, známý svými hrdinskými činy, syn Siegmunda a Sieglindy (Sigelindy); pocházel z nizozemských Xanten (dnes město v Německu poblíž nizozemských hranic, ve spolkové zemi Severní Porýní – Vestfálsko, původně šlo o římské město Colonia Ulpia Traiana). Siegfried mj. zabil draka (v jeho krvi se vykoupal, což ho učinilo nezranitelným, až na jedno místo na zádech, kam mu dopadl list ze stromu, a dračí krev se tam nedostala). Kdysi se také dostal k dvěma synům krále Nibelungů, lidí žijících v zemi na severu (takto je pojem Nibelungové použit v I. části Písně o Nibelunzích, ve II. části se tento pojem vztahuje ke královské rodině Burgundů – označení původu zlata se tak patrně přeneslo na jeho nové vlastníky, kteří zlato získali po Siegfriedově smrti). Synové se jmenovali Nibelung a Schilbung. Pokoušeli se o rozdělení pokladu jejich otce a požádali Siegfrieda v dané věci o pomoc. Siegfried neuspěl a nakonec došlo k boji, v němž Siegfried kouzelným mečem Balmungem oba bratry zabil, dále i dvanáct obrů a sedm set bojovníků (Nibelungů). Ti, kteří přežili, provolali Siegfrieda svým králem. Siegfried se tak dostal k pokladu, o který však ještě musel bojovat se skřítkem Alberichem, jehož porazil a udělal z něj strážce pokladu. Alberichovi Siegfried odebral plášť neviditelnosti, který mu pak později prokázal mnohé služby. K daném pro zajímavost uveďme, že v pozdější poémě s názvem „Píseň o Seyfridovi s rohovitou kůží“ („Das Lied vom hürnen Seyfrid“), známé z tištěných verzí 16. století, je jako původní vlastník pokladu uveden skřítek Nybling. Seyfrid zlato našel a vzal ho s sebou. Ve Wormsu potkal krále Gybicha a jeho tři syny, Gunthera, Hagena a Gyrnota a jeho dceru Kriemhild. Když byla Kriemhild unesena drakem, Siegfried ji zachránil a dostal ji za ženu. Právě pojetí, že původním vlastníkem pokladu byl skřet, se objevuje ve Wagnerově díle (jeho základ je vzat ze severské postavy skřítka Andvariho, u Wagnera nese jméno Alberich a je otcem Hagenovým). Ve Wagnerově díle jsou Nibelungové rodem skřetů, který je zotročen jedním z nich, Alberichem, pro kterého kovají poklady. V severské mytologii se kovářství věnovali jak skřítci (žili ve skalách, kamenech i v zemi) tak jim vlastnostmi podobní černí álfové (álfové byli lidské i menší velikosti, rozdíl mezi temnými álfy a skřítky se často stírá); černí (temní) álfové „sídlili v zemi, byli „černější než smola“. Viz zdroj č. 1, str. 29.

K pojmu Nibelungů ještě doplňme, že „v písemných pramenech spojených s okruhem Písně o Nibelunzích jsou jako Nibelungové označováni nejprve obyvatelé hory, stateční rytíři čekající na probuzení. V hoře je ukryt tajemný poklad, střežený příšerami a skřetem Alberichem. Pokladu se zmocní hrdina Siegfried a Nibelungové jsou probuzeni. Stávají se Siegfriedovými rytíři, kteří mu pomáhají v bitvách. V druhé části Písně o Nibelunzích jsou přízviskem Nibelungové titulováni držitelé Siegfriedova pokladu, Burgundové.“ Viz zdroj č. 1, str. 158.

Vraťme se zpět k Písni o Nibelunzích: Siegfried, který jak již víme, se dozvěděl o kráse Kriemhildy, se kvůli ní vydal do Wormsu, aby ji získal. Zdejší král Gunther mu ruku své sestry slíbil, pokud mu Siegfried pomůže získat ruku Brunhildy (Brünnhilde), královny vládnoucí Islandu a obývající hrad Isenstein. Brunhilda „byla proslavena nejen svou neobyčejnou krásou, ale především silou válečníka, a proto se chtěla provdat pouze za takového muže, který by ji přemohl.“ K získání její ruky bylo třeba s ní bojovat (a porazit ji) ve třech disciplinách: hodu oštěpem, vrhu kamenem a ve skoku. Gunther se obával, že neuspěje, proto mu s pomocí pláště neviditelnosti pomohl Siegfried, vyměnil si s Guntherem místo, a Brunhildu porazil. Brunhilda se tak stala Guntherovou ženou. „O svatební noci se však nechtěla svému manželovi poddat, spoutala jej svým vyšívaným pásem a pověsila na stěnu. Takto potupně tam král visel celou noc. Ráno se Gunther se vším svěřil Siegfriedovi a ten si s ním večer vyměnil místo. Podařilo se mu zlomit Brunhildin odpor“ a odnesl si za to její vyšívaný pás a prsten a dal je své ženě Kriemhildě.

Později se Kriemhilda dostala do sporu se svou švagrovou Brynhildou. „Nemohly se dohodnout, které z žen přísluší privilegium přednostního vstupu do kostela. Brunhilda dala Kriemhildě najevo, že její manžel Siegfried je Guntherovým leníkem. Kriemhilda se bránila a prozradila švagrové tajemství, kdo že ji vlastně na Isensteinu porazil a kdo ji přemohl o svatební noci. Pak jí ukázala i vyšívaný pás a prsten. Brunnhilda pojala k Siegfriedovi velkou zášť a začala plánovat pomstu. Rozhodla se Siegfrieda nechat zabít.“ … Burgundští se uradili, že „Siegfrieda zabijí.“ Hagen přesvědčil Kriemhildu, která mu stále věří, aby vyznačila na Siegfriedově oděvu místo, kde je Siegfried zranitelný (měl tak být chráněn pro případ útoku vůči němu). Siegfried byl potom vylákán Guntherem na lov. Kriemhilda před cestou Siegfrieda varovala, neboť měla sen o dvou skalách, které jejího manžela zavalily. Siegfried si však nedal říci a na lovu jej pijícího z potoka usmrtil Hagen kopím. „Poté bylo Siegfriedovo tělo uloženo na zlatý štít“ a smrt Siegfrieda měla být svedena na loupežníky. „Ale Kriemhilda si o celé vraždě myslela své. Věděla, že doba odplaty přijde. Věděla, že vrahem jejího manžela je Hagen ..., neboť když se Hagen přiblížil k márám s mrtvým Siegfriedem, začala z jeho rány prýštit krev. Kriemhilda nechala pro Siegfrieda zhotovit rakev ze stříbra a zlata a vypravila mu skvostný pohřeb.“ Viz zdroj č. 1, str. 50-51, 88 a 191.  Věnovala se pak dobročinnosti. Poklad, který získala po svém muži však mohl podle Hagenova názoru způsobit potíže, proto došlo k tomu, že bratři sestře poklad až na malou část odňali a utopili ho v Rýně.

I zde, stejně jako v severské verzi, příběh pokračuje (ve II. části Písně o Nibelunzích). Po třinácti letech bratři přemluvili Kriemhildu, aby si vzala krále Hunů Etzela (na severu Atli). Postupně dozrála její touha po pomstě. Pozvala bratry i s doprovodem do Etzelovy země. Byť byli varováni před nebezpečím, ale k Etzelovi dorazili. Při návštěvě (kdy Etzel o plánech své ženy na pomstu nemá tušení) však dojde k rozepři; rytíř Blödel po dohodě s Kriemhildou, obvinil její bratry, že ji připravili o poklad Nibelungů. Hagen urazil královnu, „prozradil jí, že zabil Siegfrieda a vzal mu jeho meč Balmung.“ Došlo pak k boji mezi Huny a Burgundy, zabit byl Blödel, Hagen zabil syna Kriemhildy a Etzela a padlo mnoho mužů na obou stranách. Nakonec nechá Kriemhilda zapálit sál, v němž boj probíhá. Gunther a Hagen přežijí; padnou ale do zajetí. „Kriemhilda nechala Gunthera popravit a jeho hlavu ukázala Hagenovi v přesvědčení, že jí prozradí místo, kde je ukryt poklad Nibelungů.“ Hagen však odmítl. Kriemhilda mu „vytrhla meč a usekla mu hlavu. Za to ji však stihla smrt z ruky“ jednoho z přítomných rytířů. „Jejímu manželovi pak zbyla jen lítost.“ Viz zdroj č. 1 str. 88-89 a 135. 

Podívejme se ještě na to, jak dané události líčí Thidrekssaga (podrobně viz zdroj č. 2). Sigurd na svých cestách za hrdinskými činy potká Gunnara i titulní postavu ságy, hrdinu Thidreka (Dietricha z Bernu, bývá odvozován od historické postavy, krále Ostrogótů, Theodoricha Velikého, 453/454-526). Jen pro zajímavost, jeden z Thidrekových bojovníků se jmenuje Fasold; není vyloučeno, že jeho jméno (v podobě Fasolt), převzal R. Wagner, který čerpal pro svou tetralogii též z Thidreksságy, pro jednoho z obrů ve Zlatu Rýna. Gunnar se rozhodne, že Siegfrieda ožení se svou sestrou Grimhild. Plánovaná svatba se uskuteční. Sigurd švagrovi navrhne, aby si vzal Brynhild; tato si však nechce vzít jiného než Sigurda. Když se Sigurd s Brynhild poprvé potkali, oba si slíbili, že se vezmou. Sigurd však tento slib poruší, když si vezme Gunnarovu sestru. Sigurd se rozhodl přiženit do rodiny Niflungů, neboť Brynhilda neměla bratry; tím, že se stal Sigurd Gunnarovým švagrem, získal tak mocné spojence.

Brynhild si Gunnara neochotně vzala. V noci, kdy chtěl Gunnar obcovat se svou ženou, se mu tato vzepřela; nechtěla ztratit své panenství s někým, koho se zdráhala, a navíc její láska patřila jen Sigurdovi. Mezi oběma manželi došlo k zápasu a nakonec Brynhild Gunnara svázala na rukou a na nohou a zavěsila ho na hák, kde visel až do rána. Totéž se Gunnarovi stalo i druhé a třetí noci. Svěřil se proto se svým trápením Sigurdovi, který nabyl pozřením dračí krve poznání, a věděl, že Brynhildina síla pramení z jejího panenství. Gunnar požádal Sigurda, jestli by ho mohl v obcování s Brynhildou tajně zastoupit. Sigurd tak učinil. Předtím, než opustil její lože, vzal Brynhildě její prsten a dal jí svůj. Poté již Gunnar, pokud jde o obcování se svou ženou, neměl potíže. Sigurd pak pomáhal Gunnarovi jak radou, tak v boji s nepřáteli a ke zvětšení území jeho říše.

Mezi Brynhildou a Grimhild však panovalo napětí. Brynhild neodpustila Sigurdovi, že si místo ní vzal Grimhild a její hněv směřoval i vůči jeho ženě. Jednou se Brynhild ptala Grimhildy, proč se chová hrdě jako královna. Tato odpověděla, že to je dáno tím, že její matka byla královnou. Brynhild poznamenala, že královna zde může být jen jedna, a že je to ona, neboť je ženou Gunnarovou. A že Sigurd není víc než Gunnarův vazal. Grimhild jí na to řekla, že ví, kdo Brynhild zbavil panenství. Brynhild jí opáčila, že to byl Gunnar. Grimhild však poznamenala, že to tak není, a že to byl ten, kdo Brynhildě vzal prsten, a že to byl Sigurd. Brynhild nechtěla Grimhildě věřit, dokud si nevšimla, že má Grimhild její někdejší prsten na ruce. Brynhild šla za svým manželem a svými dvěma švagry a řekla jim, co ví od Grimhildy. Gunnar jí slíbil, že se tím budou zabývat; probíral s Hognim a Gernozem, jak by mohli zabít Sigurda. Hogni navrhl, že ho mohou vylákat na lov, a slíbil, že ho zabije.

Gunnar tak uspořádal lov. Při odpočinku u studánky se z ní Gunnar vleže napil. Totéž pak učinil Sigurd, čehož využil Hogni a usmrtil ho kopím, které mu vrazil do zad, neboť jen tam bylo zranitelné místo, které neochránila dračí krev. Jeho tělo přinesli domů, kde jim Brynhild řekla, aby je předali Grimhildě. Tato se probudila ze spánku a zjistila, že její muž je mrtev. Věděla, že to byl  Hagen, kdo ho zabil. Brynhild byla slyšet, jak se nad smrtí Sigurdovou směje. Grimhild pak nechala svého muže pohřbít. 

O tom, že se Grimhild stala vdovou, se dozvěděl Attila. Zapomněl na varování své předchozí manželky, aby si nebral ženu z Niflungalandu, a rozhodl se, že se s Grimhild ožení. Grimhild na nabídku zareagovala tak, že tak učiní, jen pokud s tím budou souhlasit její bratři. Tak se stalo a námvlučí se vracel k Attilovi s Grimhildiným souhlasem a přilbicí a brněním, které kdysi patřily Sigurdovi, coby věnem. O něco později se svatba uskutečnila. Svatby se účastnil i Thidrek, který dostal od Gunnara Sigurdova koně Graniho; jeden z Attilových vazalů dostal Sigurdův meč Gram. Svatba nebyla příliš veselá, neboť Grimhild truchlila pro Sigurda. Po roce Grimhild porodila syna, kterého pojmenovala po svém otci Aldrian.

Sedm let po svatbě Grimhilda řekla Attilovi, vědouc o jeho chamtivosti po zlatě, o pokladu Nibelungů, s tím, že Sigurdovo zlato patří po právu jí. A Attila, jako její muž, že má ke zlatu také svá práva. Attila se rozhodl, že pozvou Gunnara k nim na velkou oslavu, s nadějí, že zlato získají. Hogni měl podezření, že sestra chystá zradu, a nevěřil králi Hunů, a proto byl proti návštěvě u Attily, a matka Oda syny před tím varovala, neboť měla sen, že Niflungové padnou. Gunnar si však nedal říci a s bratry Gernozem, Gislerem i Hognim a mnoha svými rytíři se vydali na cestu a i při ní byli varováni (mj. rusalkami). Přesto dorazili k Attilovi. Zde Hogniho varoval přítomný Thidrek, že Grimhild může způsobit svým bratrům potíže.

Grimhilda se pak chladně ptala Hogniho, zda vzal s sebou Sigurdův poklad. Hagen odpověděl, že pro ni přinesl jen svou nevraživost. Později, v přítomnosti Gunnara, naříkajíc nad smrtí Sigurda, obvinila Hogniho, že zničil její štěstí. Tento ji pokáral, že je již sedm let vdána za Attilu, mocného krále, a že na Sigurda měla už zapomenout. Grimhild pak svého vlastního synka Aldriana zneužila k tomu, aby vyvolal nepřátelství mezi Huny a Niflungy. Přesvědčila ho, aby uhodil strýce Hogniho pěstí do brady. Hogni chytil hocha, než to mohl skutečně udělat, a ačkoliv věděl, že je to práce Grimhildy, uťal Aldrianovi mečem hlavu. To vyvolalo reakci Attily, který povolal své může proti Niflungům k pomstě svého syna, a vypukl boj. Zahynulo v něm mnoho bojovníků na obou stranách. Gunnar byl zajat a Attila ho uvrhl do jámy s hady, kde zahynul. Gernoz našel smrt v boji, Gisler byl smrtelně raněn. Grimhilda se chtěla ujistit, že jsou již mrtvi, a vrazila jim do úst hořící pochodeň. Gernoz již byl mrtev a Gisler při tom dokonal. Když přítomný Thidrek viděl, jak si Grimhild vůči bratrům počíná, vyslovil se u Attily proti královně. Attila, který souhlasil s tím, že jeho žena byla příčinou tolika mrtvých, nebránil Thidrekovi, aby ji zabil. Thidrek tak královnu usmrtil.

Raněného Hogniho vzal Thidrek do svého domu. Ačkoliv již Hogni nemohl být zachráněn, zplodil s Herradou, ženou, jež o něho pečovala, syna, který dostal jméno Aldrian. Předtím, než Hogni zemřel, dal Herradě klíče, aby je dala svému synovi, a vyložil jí, jak najít jeskyni, kde byl skryt poklad Niflungů. Pěstounem Aldriana se stal Attila a hoch vyrostl na jeho dvoře. Když měl Aldrian dvanáct let, nalákal Attilu na své povědomí o tom, kde se nachází Sigurdův poklad. Slíbil Attilovi, že mu poklad ukáže a dá mu ho, pokud s ním Attila půjde sám. Oba dorazili k jeskyni, Aldrian otevřel do ní vedoucí dveře, a oba pak sestoupili do její nejhlubší části, kde byl poklad uložen. Když se Attila zahleděl s úžasem a chamtivostí na poklad, Aldrian opustil jeskyni a zamkl dveře. Ačkoliv Attila prosil, aby ho tam Aldrian nenechával, a sliboval mu moc a království, Aldrian nechtěl nic jiného, než se králi pomstít. Attila tak zůstal uvězněn v jeskyni, kde zemřel hladem, obklopen pokladem Niflungů. Aldrian se vrátil do domova svého otce, kde ho Brynhild, někdejší žena krále Gunnara, jmenovala jarlem Niflungalandu. Do jeskyně se pro poklad již nikdy nevrátil. A tak poklad zůstal navždy lidem skryt.

Po tomto mytologickém rozboru, týkajícím se vlastní dějové line, z níž vychází poslední část Wagnerovy tetralogie, se nyní podívejme na související mytologické jevy či události, které jsou v Soumraku bohů zmiňovány. Východiskem nám bude severské zpracování; pokud jde o germánské bohy a bohyně - Ásy a Vany - a jejich obraz ve Wagnerově díle, viz již výše citované příspěvky k Zlatu Rýna a Valkýře. V libretu Soumraku bohů se několikrát objevuje pojem „Weltesche“ („Welt“ = německy „svět“, „Esche“ = německy „jasan“), česky tedy „jasan světa“. Jde o opis, který Wagner používá pro pojem ze severogermánského jazyka „Yggdrasil áskr“, neboli „jasan Yggdrasil“. Tento jasan byl součástí uspořádání světa, jak si ho Germáni představovali.

Když se postupně objevily základní útvary a prvotní bytosti (mezi nimi obr Ymi a též předci Ódina a konečně Ódin sám /od něho pocházejí další bohové/), došlo i na vytvoření vlastního světa; v podrobnostech ke germánské kosmogonii viz např. zdroj č. 1, str. 131-134, či zdroj č. 3, str. 21-26. Ymi zplodil sám se sebou další generaci obrů; obrů bylo více a více a Ódin (u Wagnera Wotan: tohoto boha uctívaly všechny germánské kmeny, znám též jako Wodan, jako Ódin znám na severu – patřil k Ásům) se se svými bratry Vilim a Véem (oba jsou však jen dalšími jmény Ódina) cítili být ohroženi a rozhodli se, že zabijí Ymiho jeho obří rod vyhubí. Ymi tak dokonal své bytí a v jeho krvi se většina obrů utopila. Přeživší obři pak vytvořili další obří generace; mezi obry a bohy pak panovalo nepřátelství, obři prahli po pomstě. Z Ymiho těla pak Ódin s bratry vytvořili svět. Tak vznikly země, skály, jezera, moře a nebesa. Střed pevniny, kterou kolem obklopovalo moře, byl ohrazen proti útokům obrů hradbou, která byla vytvořena z Ymiho řas. Takto ohrazený prostor byl vyhrazen lidem a dostal jméno Midgard (první lidé, muž a žena, vznikli tak, že Ódin s bratry dvěma kmenům /či kamenům/, které nalezli na pobřeží moře, dali život, pohyb, rozum a řeč). Na okrajích země při pobřeží žili obři.

„Uprostřed Migdardu stál okrsek bohů Ásgard.“ (viz zdroj č. 1, str. 152). Tento okrsek (hrad) se měl nacházet na „vyvýšené pláni uprostřed Migdardu, chráněné ze všech stran skalnatým pohořím“. Ásgard však bývá kladen (místo do středu země) do nebe. Postavili si ho bohové jako své sídlo. Každý z bohů tam měl svůj palác a byl tam i palác společný všem. Jedinou přístupovou cestou do Ásgardu byl most Bifröst (ze země lze most „občas spatřit v podobě duhy“). Tvůrčí dílo bylo zakončeno činem, který dal „světu pevnou osu“ a člověku byl zajištěn „chod života od zrození po smrt.“ Doprostřed světa byla zasazen jasan a dostal název Yggdrasil. „Je to strom nejen největší, ale i nejkrásnější. Jeho koruna sahá až k obloze a podpírá nebeskou báň a jeho větve se klenou přes celý svět. Ve větvích jasanu sedí vševědoucí orel a dodává Ódinovi zprávy o tom, co se děje ve světě. Kam nedohlédne orel, tam vidí jestřáb, jenž mu sedí mezi očima. … Ve větvích jasanu se prohánějí čtyři jeleni a pochutnávají si na mladých výhoncích posvátného stromu.“ Viz zdroj č. 3, str. 29, 31-33. K podávání zpráv měl Ódin také dva havrany, Hugina (severogermánsky „myšlenka“) a Munina („paměť“); létali po světě a předávali svému pánu zprávy o tom, co se událo. Havrani jsou zmiňováni i v Soumraku bohů: zmiňuje je (a jejich sbírání zpráv ve světě) valkýra Waltrauta, když vypráví sestře Brünnhildě o posledním dění (ve 3. scéně I. dějství). Může jít opět o oba tyto havrany ve 2. scéně III. dějství Soumraku bohů, kde dva havrani krouží nad Siegfriedem, a Hagen se ho ptá, jestli rozumí, co říkají. Siegfried se za nimi podívá, Hagen prohlásí (pokud jde o havrany), že mu radili pomstu, a vrazí Siegfriedovi kopí do zad. V poslední scéně Soumraku bohů pak Brünnhilda posílá oba Wotanovy havrany (zmiňuje je hned dvakrát), aby svému pánu hlásili, co zvěděli u Rýna, zakroužili kolem Brünnhildy skály a Loga (jako oheň), který kolem skály plane, poslali k Walhalle. V předchozí části tetralogie, tedy v Siegfriedovi, Wotan (jako Poutník) při rozhovoru se Siegfriedem (2. scéna III. dějství) tvrdí, že podle jeho mínění ptáček (který vedl Siegfrieda k Brünnhildě, a pak se mu ztratil) zmizel, neboť zde tušil „vládce havranů“, a běda, jestli jej tito stihnou.    

Kmen Yggdrasilu patřil světu, jeho tři kořeny byly „ukotveny každý jinde“. Jeden z nich byl ukotven u Ásů; pod tímto kořenem se nacházela Urdina studna, u níž každý den zasedali bohové k soudu. Studna byla nazvána podle norny Urd (severogermánsky „osud“, tj. „Osudová“, byla nejstarší z noren); Urd se spolu s dalšími dvěma nornami Verdandi (Stávající) a Skuld (Co musí být) strom zalévaly vodou ze studny, aby neuvadal. Na hladině studny „plavou dvě labutě, ptáci spjatí nerozlučně se smrtí.“ Norny byly „nadpřirozené bytosti, sudičky (vystupující v mýtech především při narození lidí). Určují lidem osud, popřípadě jejich život řídí.“ Blíže viz zdroj č. 1, str. 112, 162, 232, 249-250. Tři zmíněné norny „vysílají své služebné norny ke kolébce každého novorozeněte, a ony dítěti ukládají určenou sudbu.“ Viz zdroj č. 3, str. 32. Norny se objevují v úvodu prologu Soumraku bohů, ve Wagnerově zpracování jsou dcerami bohyně Země Erdy. 

Další kořen Yggdrasilu byl upevněn u mrazivých obrů; pod tímto kořenem se nacházela Mímiho studna moudrosti (název podle Mímiho, moudré postavy, boha či obra, který studnu strážil). Ódin se chtěl z této studny napít a musel proto dát do zástavy své oko (proto je jednooký – rovněž tak Wotan u Wagnera, norny to zmiňují v prologu Soumraku bohů). Ódin sem občas chodí pro radu. Třetí kořen Yggdrasilu je upevněn v oblasti mlžného světa Niflheimu a říše mrtvých zvané Hel. Pod tímto kořenem je studna Hvergelmi, kde sídlí had Niddhög a kořen okusuje. „Ten a nespočet hladových háďat ve studni se stanou, až se naplní čas, hrozbou světovému stromu.“ Viz zdroj č. 3, str. 32. „Všechny tři studny (dávající osud, moudrost a smrt) jsou nápadně podobné průběhu lidského života (narození, život, smrt). … Po kmeni stromu běhá nahoru a dolů veverka, potměšilá zlomyslná Ratatosk, která donáší nevraživá slova mezi hadem a orlem. Yggdrasil čeká při ragnaröku smutný osud... země skončí v plamenech, a ty ani posvátný jasan nepřežije.“ Viz zdroj č. 1, str. 232 a 250. U Wagnera slovy jedné ze sudiček (v prologu Soumraku bohů) Wotan ulomil z jasanu světa větev a udělal si z ní kopí. Tím na stromě vznikla rána, jež postupně způsobila, že jasan uschl; Wotan přikázal strom skácet a polena z jeho dřeva naskládat kolem Walhally.

Již zmíněná říše mrtvých, Hel, byla místem, kde podle původních představ Germánů končily „zřejmě všechny lidské duše (stíny), později pouze duše těch lidí, kteří zemřeli stářím nebo na nemoc. Ti kdož měli z hlediska germánských mužů štěstí a zemřeli v boji, přišli pak k Ódinovi do Valhaly“ nebo do Fólkvangu (obydlí bohyně Freyji v Ásgardu; tato bohyně patřila k božstvům plodnosti, byla spojována s krásou a láskou). O tom, kdo padne, rozhodovaly na bojištích bájné ženské bytosti, valkýry („valkyrjar“, severogermánsky „ty, které vybírají, kdo zemře“), vysílané Ódinem; na výběru padlých (tedy ve funkci valkýry) se podílela i norna Skuld. Padlé si vybírala i Freyja (u Wagnera Freia /opisuje ji někdy i názvem Holda/, bohyně mládí, která pro bohy zajišťovala jablka, díky kterým nestárli – v severské mytologii tuto funkci plnila bohyně Idunn – Wagner funkci Frei cituje ve 3. scéně I. dějství Soumraku bohů, kde Waltrauta vypráví Brünnhildě, že Wotan, očekávaje konec bohů, již dotyčná jablka odmítá). Padlí, určení pro Ódina (tzv. einherjové) byli přiváženi do Valhaly (Valhöll; severogermánsky „síň padlých v boji“, byla částí Ásgardu, nacházela se v místě, kde most Bifröst ústil do Ásgardu). U Wagnera se o Ásgardu nehovoří a jeho Walhalla je pojata jednak jako sídlo bohů a jednak i jako místo, kam se dostanou padlí bojovníci. Ve Valhale se einherjové cvičili v boji a věnovali se hodování, u stolů je obsluhovaly valkýry. Při ragnaröku se vydají na straně bohů do boje s nepřáteli.

Vládkyní říše mrtvých byla bytost zvaná Hel, dcera obryně Angrbody a Lokiho. Pokud jde o Lokiho, byla to postava zrozená obry, přijatá mezi bohy, která občas pomáhala bohům, ale často jim svými neblahými kousky činila potíže. Nakonec bohové Lokiho připoutali v jeskyni, kde měl zůstat až do ragnaröku. Při něm se vydá na straně obrů a dalších nepřátel bohů do boje proti bohům; u Wagnera Lokimu odpovídá polobůh ohně Loge, z Wotanovy vůle jako oheň chrání Brünnhildinu skálu.

Loki s jmenovanou Angrbodou (severogermánsky = předzvěst zármutku, zvěstovatelka hoře) zplodil i další dvě bytosti, vlka Fenriho a hada Jörmunganda (Midgardsorma). Tyto děti (včetně Hel) „měly při ragnaröku naplnit význam matčina jména. … Bohové znali věštbu, podle níž měli Angrbodini potomci zničit svět. Ódin proto přikázal všechny tři bytosti zajmout. Naložil s nimi tak, aby mohly co nejméně škodit: Fenriho“ nechal spoutat, „Jörmunganda svrhl do moře a z Hel učinil vládkyni podsvětí. Ale při nevyhnutelné osudovosti, s níž byl očekáván příchod ragnaröku, věděli všichni, že to bude opatření jen dočasné. … Ragnarök je neodvratitelný a celý vývoj k němu neustále spěje, byť se jej bohové snaží alespoň částečně oddálit svými zásahy.“ Viz zdroj č. 1, str. 32, 34, 100-101, 178 a 236-240. Obrazem postavy Hel u Wagnera (i jejích dvou zmíněných sourozenců) jsou patrně citace v Siegfriedovi i Soumraku bohů: ve třetí části tetralogie, v 1. scéně II. dějství, Alberich vyhrožuje u dračí sluje Wotanovi (Poutníkovi), že pokud se opět zmocní prstenu, tak dobude s vojsky Hellinými Walhallu a ovládne svět. V poslední části tetralogie, ve 3. scéně I. dějství, se ptá Brünnhilda toho, kdo vpadl na její skálu (Siegfrieda v podobě Guntherově), zda přichází od Helliných nočních vojsk.

Čas plynul... Ódin postupně nabyl poznání. Myšlenky, které se mu honily hlavou a „které skrýval před ostatními, dokonce i před nornami, se dotýkaly samé podstaty bytí. Nikdo a nic nežije na světě navěky a bez strastí, uvažoval v duchu. Co když smrt zasáhne jako všechno živé i bohy? Pravda, mají Idunnina jablka, která jim zaručují věčné mládí, ale což na světě není i jiná smrt než úmrtí sešlostí věkem či náhlou zhoubnou chorobou? Což nepadá dost lidí, a právě těch v mužné síle, na bojišti, proťato stejným kopím jaké ukuli Ásové proti Vanům?“ (Zmiňuje se zde kopí, prvé kopí na světě, které mělo být použito proti Vanům; mezi konkurenčními božstvy došlo k boji, ale nakonec vše skončilo smírem.). „Takhle se vrací v podobě temné hrozby nedomyšlený čin pýchy a nesnášenlivosti. A nadto: což nebylo prvním skutkem Ásů za úsvitu věků zabití praobra? Byť ve jménu stvoření země. A obři stále čekají na příležitost k odplatě. V Ódinovi se zahnízdilo zlé tušení.“ Viz zdroj č. 3, str. 46. Ódin se radil s vědmou; ta mu zjevila, co při ragnaröku nastane. Vědminy výroky jsou zachyceny v proslulé Vědmině písni (Völuspá), která je součástí Písňové Eddy (viz např. zdroj č. 4, str. 183-190). Obrazem oné porady Ódina s vědmou je patrně u Wagnera 1. scéna III. dějství Siegfrieda, kde se Wotan přišel poradit s bohyní Země Erdou.

Nastaly rozličné události, které naznačovaly, že ragnarök se přiblížil. Na zemi panovaly bratrovražedné války, přišly děsivé zimy, s vánicemi a mrazy. … jasan chřadl … ragnarök se přiblížil. Ragnarök je zánikem „bohů a světa vůbec“. Pojem je složen ze dvou slov, a sice „ragna“ (2. pád množného čísla od „regin“ – bůh) a „rök“ (osud, zánik). V Eddě se objevuje kromě tohoto pojmu pro stejnou událost i pojem ragnarökkr (soumrak bohů), což souvisí se zaměňováním slova „rök“ za „rökkr“ (soumrak). Za ragnaröku nastanou další hrůzy: „Jeden vlk zhltne slunce a druhý měsíc. Hvězdy zmizí a obrovské zemětřesení přetrhne pouto Gleipni, jež drží vlka Fenriho. Ten se s rozevřenou a oheň dštící tlamou vřítí na zemi, po jeho boku se požene had Midgardsorm. Do pohybu se dá i strašná loď z neostříhaných nehtů nebožtíků Naglfar. Puká nebe a synové Múspellu“ (zlovolní démoni z tohoto ohnivého světa) „jedou v čele se Surtem, v jehož ruce září plamenný meč,“ který byl zcizen bohům. Surt (severogermánsky = černý, špatný) je „bytost zřejmě obřího původu“, která střežila „hranici Múspellu“. K synům Múspelu a Surtovi se přidají obři, Loki i jeho tři strašní (výše popsaní) potomci; mocnosti zla jsou tak sjednoceny. „Most Bifröst se řítí. Na sněmu se scházejí všichni bohové svolaní Heimdallovou polnicí“ (bůh Heimdall byl strážcem Bifröstu). „Ódin odchází k Mímiho studni“ pro radu. „Jasan Yggdrasil se zachvěje a na všechny padne děs.“ Proti sešikovaným armádám mocností zla „přijíždějí všichni bohové a einherjové v čele s Ódinem ve zlaté helmici.“ V nastalém boji (úskaptu) padne první „pod Surtovým mečem (bůh) Frey“. Bůh Tý „zahyne v souboji s nestvůrným psem Garmem. Bůh „Tór přemáhá svého nepřítele Midgardsorma, ale hyne zasažen jeho jedem. Ódin je zadáven vlkem Fenrim, jehož zabíjí Ás Vídar.  Poslední souboj svádí Loki s Heimdallem, oba se navzájem zabijí.“ Závěrečné slovo má Surt, sežehne celou zemi. Zničen je i Ásgard. „Padají z nebe jasné hvězdy, plamen ničí živé, nesnesitelný žár sahá až do nebe.“ Viz Vědmina píseň, zdroj č. 4, str. 189.  

Strašný konec má však východisko. „Zničená země bude nahrazena novou, z moře vyvstalou krásnou a věčně zelenou zemí, v níž budou bydlet ti, kteří přežili.“ Jsou mezi nimi i zmíněný Vídar (Ódinův syn), dále i synové Tórovi. Z Helu se vrátí bůh Baldr, který se tam dostal před ragnarökem lehkomyslností bohů a Lokiho úklady. „Vzhledem k tomu, že Baldr vystupuje ve společnosti ostatních Ásů jako symbol nebývalého dobra, lze jeho návrat na zemi chápat i jako obraz vítězství dobra nad zlem. … Zánik přežijí i dva lidé, Líf a Leiftrasi, z nichž vzejde celé nové lidské potomstvo. Dál bude existovat i slunce, neboť původní slunce stačilo ještě před svým zánikem zrodit dceru „stejně jasnou jako bylo samo.“ Viz zdroj č. 1, str. 41, 145, 155-156, 178-179, 210, 213, 214 a 244. Ásgard sice zanikl, ale zůstala stát jedna jeho síň, Gimlé. „Příbytek vidí, nad slunce nádherný, na Gimlé stojí, zlatě záříc: tam budou žít družiny věrné, věčné štěstí tam souzeno jim.“ Viz Vědmina píseň, zdroj č. 4, str. 190.

Konec bohů se, jak známo, objevuje v závěru Wagnerovy tetralogie. Jeho příchod zjevují norny v prologu Soumraku bohů, s tím, že oheň z hranice dřeva z někdejšího jasanu světa, naskládaného kolem Walhally, zapálený Wotanem, spálí Walhallu; nastane konec bohů. Jak vypráví Waltrauta Brünnhildě ve 3. scéně I. dějství téže části tetralogie, Wotan očekává příchod konce s ostatními bohy a s hrdiny, shromážděni ve Walhalle. Wotan má dle jejích slov za to, že jen návrat prstenu do Rýna může spasit božstvo i svět. Ve svém závěrečném zpěvu pak Brünnhilda káže postavit hranici, na niž má být spáleno Siegfriedovo tělo. Sama ho do ohně hodlá následovat. Božstvo obviňuje, že vydalo Siegfrieda téže kletbě (spočívající na prokletém prstenu), které propadá samo. Brünnhilda sejme prsten Siegfriedovi a dá si ho na prst. Předpokládá, že se ho zmocní dcery Rýna z popela ohně, který ji sežehne (do plamenů hranice, na niž je položen Siegfried, již sama zapálí, se vrhne i s prstenem na ruce). Oheň, který ji stráví, má podle jejích vlastních slov „očistit prsten z kletby“.

Brünnhilda posílá havrany k Wotanovi, aby  mu hlásili, co zvěděli u Rýna.  A nechť pošlou Loga (plane kolem Brünnhildiny skály jako oheň) k Walhalle. Brünnhilda má za to, že již nastává konec bohů. Její poslední slova patří Siegfriedovi: „Siegfriede! Siegfriede! Hleď! Radostně zdraví tě tvá choť!“ To co následuje, je vyjádřeno scénicky a s výjimkou krátkého vstupu Hagena (viz níže) pouze hudbou. V ní se objevují leitmotivy valkýr, kouzla ohně, vln, zpěvu dcer Rýna, kletby, hry ve vodě, dcer Rýna, Walhally, jasanu světa, Siegfrieda, soumraku bohů a spásy.

Po posledních slovech Brünnhildy (viz výše) následují tyto v libretu uvedené scénické poznámky (počínaje scénickou poznámkou týkající se Brünnhildy; citováno, text v kurzívě, podle zdroje č. 5, překlad L. Patrák): „Vyšvihne se na koně a jedním skokem s ním mizí v hořící hranici. V té chvíli vyšlehne plamen do výše, takže vyplňuje celý prostor před halou a tato se již sama zdá být pohlcena. Muži a ženy se derou do popředí ven. Jak je celý prostor scény osvětlen ohněm, zhasíná zvolna zář žáru, takže brzy pouze mrak dýmu zůstává zpět a ukládá se v pozadí na horizontu jako vrstva mraků. Současně mocně vystupuje voda z břehů Rýna a valí se přes spáleniště. Na vlnách plavou tři dcery Rýna, nyní osvětlené, přes spáleniště. Hagen, který s rostoucím strachem pozoruje odnětí prstenu Brünnhildou, octl se při pohledu na rýnské dcery v nejvyšším úleku. Odhazuje spěšně kopí, štít i helmu a jako šílený se vrhá do proudu.“ Hagen: „Od prstenu pryč!“ „Woglinda a Wellgunda objímají jeho šíji ve svých náručích a táhnou ho plovouce zpět, s sebou do hlubiny. Flosshilda, která připlavala do popředí, zvedá jásavě získaný prsten do výše. Skrze vrstvu mraků, která se usadila na horizontu, prostupuje rudá záře se stále rostoucím jasem. Tímto jasem osvětlené je vidět tři rýnské dcery, jak na klidných vlnách, postupně opět do svých břehů se vrátivšího Rýna si vesele hrají v reji s prstenem. Z trosek haly hledí muži a ženy v obrovském dojetí na vzrůstající jas na obloze. Když obloha konečně zazáří v plném jasu, je vidět uvnitř sál Walhally, v němž sedí shromážděni bohové a hrdinové, zcela dle vylíčení Waltrauty v prvním dějství. Jasné plameny začínají jakoby vnikat do obydlí bohů. Jakmile jsou bohové od plamenů zcela zahaleni, opona padá.“

Když si Wagner postupně ujasnil, že dílo má skončit zničením Walhally a bohů ohněm (cca r. 1852, předtím počítal s tím, že bohové zůstanou nezničeni), uvažoval, co má po konci bohů následovat. Vliv na něho tehdy měla filosofie Ludwiga Feuerbacha (1804-1872). Po konci bohů tak měla následovat společnost ovládaná láskou. Svou vizi vyjádřil slovy, kdy Brünnhilda prohlašuje: „Blaženi v radosti a utrpení žijte pouze láskou“. Později se Wagner zabýval filosofií Arthura Schopenhauera (1788-1860), jehož dílo bylo ovlivněno buddhismem. S tím souviselo vytvoření nového závěru tetralogie (cca r. 1856). Vizi, co má přijít po konci bohů, vyjadřuje Brünnhilda, která má dojít vyjití z cyklu reinkarnací, slovy: „Vědomí hlubokého utrpení teskné lásky mi otevřelo oči: viděla jsem končit svět.“ V konečné verzi tetralogie (dílo bylo dokončeno v r. 1874) se však neobjevuje ani „feuerbachovské“ ani „schopenhauerovské“ textové zakončení. Ani jednu z těchto textových verzí také Wagner nezhudebnil. Poznamenal, že ačkoliv preferuje „schopenhauerovský text“, nevložil ho do díla, neboť jeho význam byl vyjádřen lépe hudbou samotnou. Jinak řečeno, zakončení, které Wagner nakonec vložil do hudby, je  ve svém záměru schopenhauerovské, ačkoliv to není  uvedeno přímo v libretu.  Viz zdroj č. 6, str. 491. Viz též Darcy, W., Wagner's Das Rheingold. Oxford University Press, 1993, str. 30.

Závěr celé tetralogie si můžeme přiblížit na nahrávce Prstenu Nibelungova z newyorské Metropolitní opery (režie Otto Schenk; dirigent James Levine; Brünnhilde: Hildegard Behrens, Hagen: Matti Salminen); počínaje zpěvem Brünnhildy: „Starke Scheite schichtet mir dort am Rande des Rheins zuhauf!“ / „Silná dřeva stavte mi tam na okraj Rýna v houf!“ (překlad L. Patrák):

I. část, od 9:04: http://www.youtube.com/watch?v=-iIYTdQ7rMU

II. část: http://www.youtube.com/watch?v=TLDrJIHbspM


Ke zpracování výše uvedeného textu byly mj. využity tyto zdroje:

1) Vlčková J., Encyklopedie mytologie germánských a severských národů, Libri Praha 1999;

2) Stránka věnovaná germánské mytologii: http://www.timelessmyths.com/norse/thidrek.html

3) Kadečková H., Soumrak bohů, severské mýty a báje, Aurora Praha, 1998;

4) Beovuľf – Staršaja Edda – Pesň o Nibelungach, izdateľstvo „Chudožestvennaja literatura, Moskva, 1975;

5) Libreto k Soumraku bohů: v němčině a v češtině (překlad L. Patrák), stránka Společnosti Richarda Wagnera: http://www.richardwagner.cz/

6) Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996.

Žádné komentáře: