pátek 24. února 2012

Jaroslav Sovinský: Giuseppe Verdi: Ernani (dobové souvislosti vzniku díla)

V předchozím příspěvku k nadcházejícímu přímému přenosu opery G. Verdiho Ernani z newyorské Metropolitní opery jsme se věnovali zejména rolím a obsahu díla (viz zde):

V tomto příspěvku se podívejme na některé otázky související s obdobím, kdy tato opera vznikala, a další otázky související s dílem samotným. Ernani patří ke skladatelově první tvůrčí etapě. Jeho operní tvorba začíná prvotinami Oberto (1839) a Jeden den králem (1840) a pokračuje přes průlomovou operu Nabucco (1842) především díly, která měla burcovat lid k vzepětí v rámci národně-osvobozeneckého boje za sjednocení Itálie (risorgimento). K tomuto typu oper patří i Ernani, který měl premiéru dva roky po Nabuccovi. Verdiho opery z tohoto období (1842-1851) se až na několik výjimek nestaly tradiční součástí světového repertoáru, nicméně občas se v současné době na scéně objevují a svědčí o Mistrově tvůrčím vývoji, stejně jako o jeho velké tvůrčí invenci. V jeho operách z této tvůrčí fáze se objevuje mnoho nádherné vzletné hudby, najdeme v nich mohutné sbory, vzepjaté árie i působivé ansámbly. Je to také období skladatelova obrovského tvůrčího nasazení, kdy Verdi vytvořil (nepočítaje přepracování) třináct operních děl (počínaje již zmíněným Nabuccem), tedy polovinu svého operního odkazu. Kromě komponování měl i „vyjednávání s operními scénami a nakladateli, zkoušky a spory s cenzurou, které nebyl po chuti bojovný, revoluční duch, vanoucí z Verdiho děl. „Pracuji od 8 ráno do 12 v noci a trávím svůj život v práci“, píše skladatel. Dostavují se období skleslosti, únavy, beznaděje, přicházejí i chvíle, kdy je Verdi rozhodnut zanechat tvorby. Avšak jeho tvůrčí génius je silnější. Znovu a znovu se vrhá do práce, závazek střídá závazek, opera následuje za operou.“ Viz zdroj č. 1, str. 32.  

Verdi zažil v l. 1842-51 úspěchy i neúspěchy, ale ať tak či onak, stal se miláčkem publika a vpravdě národním skladatelem, hudebním symbolem risorgimenta (jeho mohutné sbory a árie vpravdě burcovaly lid). Mezi jeho díly z dané doby se neobjevuje otevřeně politické dílo na současné téma, Verdi postupuje alegoricky, vybírá si témata (často náměty z historie), která obsahují osvobozenecké a vlastenecké ideje, která však vnímaví diváci plně  přijímali jako odkaz na aktuální politické dění v oblasti Apeninského poloostrova. Vlastenecké či osvobozenecké myšlenky se objevují v jeho tvorbě nejen v daném období (do r. 1851), ale v nějaké podobě též v jeho pozdějších dílech (např. v Sicilských nešporech - 1855, Donu Carlosovi - 1867 či Aidě - 1871).

Typickými operami s revolučními myšlenkami z období let 1842-1851 jsou již zmíněný Nabucco, kde je osvobozenecká tematika vyjádřena osvobozením Židů z babylónského zajetí (proslulý sbor Židů ze III. dějství, Va, pensiero, sull'ali dorate..., Leť myšlenko na zlatých křídlech..., se stal tajnou národní hymnou Italů – podobněji viz zdroj č. 2, str. 156); podobně je tomu v následující opeře Lombarďané na I. křížové výpravě (1843), kde lze osvobozenecké myšlenky spatřovat v osvobození Božího hrobu a vlastenecké v účasti Lombarďanů (tj. též Italů) na něm; opera měla úspěch ještě větší než Nabucco. V Ernanim (1844) jsou dané myšlenky spojeny s bojem proti králi (Karel I. byl z rodu Habsburků a Habsburkové /habsbursko-lotrinská dynastie/ ovládali v 19. stol. severní Itálii): přímo jsou vyjádřeny v proslulém sboru spiklenců ve III. dějství „Si ridesti il Leon di Castiglia...“ („Opět vstává lev kastilský a budí statečné syny, ať země naše je jařma zbavena...“ - podrobněji viz zdroj č. 5, str. 114). Ernani je „povstalec proti španělskému králi, kdysi vévoda, a nyní bandita, bojující proti uchvatitelům vlasti.“ Viz zdroj č. 2 str. 156.

Osvobozenecké myšlenky můžeme dovodit i z námětu opery Jana z Arku (1845), neboť titulní postava opery je známa svým bojem za Francii směřujícímu k vyhnání Angličanů. Zcela nepokrytě jsou vyjádřeny vlastenecké i osvobozenecké ideje v opeře Attila (1846), kde jsou personalizovány bojem Římanů (a jak se přímo v opeře uvádí Italů) proti hunské expanzi. Římský vojevůdce Ezio (Flavius Aetius, cca 396–454) v opeře připomíná Attilovi, jak ho porazil v bitvě na Katalaunských polích (bitva u Chalons). Podobně se tyto ideje projevují v opeře Macbeth (1847), kde jsou vyjádřeny odporem proti uzurpátorovi trůnu (mj. ve sboru skotských uprchlíků v úvodu IV. dějství: „Patria oppressa!“ … Utlačovaná vlasti! Nemůžeš nosit sladké jméno matky, nyní, když jsi se stala hrobem svých synů.“). Konečně uveďme i operu Bitva u Legnana (1849), která zaznamenala bouři nadšení, kde se přímo v titulu opery uvádí označení střetnutí, v němž byla 29. května 1176 u lombardského Legnana poražena vojska Svaté říše římské, vedená císařem Fridrichem I. Barbarossou, Lombardskou ligou (seskupení severoitalských městských komun). 

Z hlediska hudebního stylu lze uvést, že v první etapě své tvorby Verdi rozvíjí tradici italské opery, vytvořenou jemu bezprostředně předcházejícím trojhvězdím skladatelů, tedy Rossinim, Bellinim a Donizettim, z nich zejména pokud jde o posledně zmíněného, kterého Verdi považoval za svého bezprostředního předchůdce. Jedná se spíše o číslový typ opery, výrazně členěný na árie, ansámbly a sbory. Tuto tradici Verdi dovršuje v proslulé trojici oper z l. 1851-1853 (Rigoletto, Trubadúr a Traviata). V dalších svých dílech tuto tradici překonává a pokračuje v hledání dalšího směru své vlastní cesty k hudebnímu dramatu, prokomponovanému opernímu útvaru, která vrcholí v jeho pozdních dílech, Donu Carlosovi, Aidě, Otellovi a Falstaffovi.

Řekněme si nyní několik slov k risorgimentu, zápasu, který vedl k italskému sjednocení. Od středověku byla Itálie, která (pevninská Itálie) v dobách Římské říše tvořila jeden celek, rozdělena na řadu státních útvarů, případně byla ovládána sousedními zeměmi, a takto i italský národ obýval různá území, a tento stav se nezměnil až do 19. století. Významně byla mapa Itálie pozměněna na přelomu 18. a 19. století (1796-1814) v souvislosti s napoleonským vpádem. Před ním (v r. 1796) se v oblasti Itálie nacházely v zásadě tyto útvary: severozápadní Itálie (Piemont) byla součástí Sardinského království (ovládalo, jak název napovídá i ostrov Sardinii), při pobřeží Ligurského moře se rozkládala Janovská republika, a poblíž vévodství Parma, vévodství Modena a republika Lucca, část střední části severní Itálie ovládalo Rakousko, na severu a severovýchodě se rozkládala Benátská republika a Biskupství Trento. Ve střední části se rozkládalo velkovévodství Toskánsko a papežské državy, jižní část Itálie a Sicílii ovládalo tzv. Království sicilské. Za napoleonského vpádu byla část Itálie přímo připojena k Francii a rovněž zde byly vytvářeny státní útvary (republiky a monarchie) v úzké vazbě na Francii. Po porážce Napoleona byl Vídeňským kongresem (1814-1815) obnoven v zásadě přednapoleonský stav a Itálie byla nadále roztříštěnou. Oproti stavu před r. 1796 však celou severovýchodní oblast Itálie ovládlo Rakousko a jeho Habsbursko-Lotrinská dynastie (drželo jak Lombardii tak Benátsko), Sardinské království (Sardinsko-Piemontské království) získalo i území někdejší Janovské republiky. A právě Sardinsko-piemontské království se stane státem, který bude základem budoucí sjednocené Itálie, tím, jak budou k němu postupně připojována v 2. pol. 19. stol. italská území; výsledkem pak bude v r. 1861 jeho transformace do Italského království: Viktor Emanuel II./1820-1878/, ze savojské dynastie, který vládl Sardinsko-Piemontskému království od roku 1849, bude od r. 1861 vládnout Italskému království, které se stalo završením sjednocovacího procesu a je přímým předchůdcem dnešní Italské republiky. 

I když byla Itálie za napoleonských válek vpodstatě pod napoleonskou nadvládou, pronikaly sem s Francouzi revoluční myšlenky, založené na ideálech svobody, občanské rovnosti a ústavní (konstituční) vlády. V té době vyrostla v Itálii i nová společenská elita, orientovaná na národní myšlenky. Po Vídeňském kongresu je pak zahájeno hnutí, jehož cílem je sjednocení země, tzv. risorgimento (z italského ri – „znovu“ a sorgere – „vzejít“, tj. mohli bychom říci znovu-vzejití, v daném případě jednoty země); risorgimento trvalo od cca r. 1815 do r. 1861 (vznik Italského království), resp. do r. 1870, kdy byl k Itálii připojen i Řím a okolí (Lazio). Hnutí však nebylo na počátku úspěšné. Z 20. let 19. stol. jsou známy vzpoury tzv. karbonářů, úspěchu však nedosáhly. Ve 30. letech pak risorgimento dostalo nový náboj v souvislosti se založením hnutí Mladá Itálie; jeho zakladatelem byl proslulý italský politik Giuseppe Mazzini (1805-1872); ani jeho úsilí však v té době k výsledku nevedlo. První fáze risorgimenta pak vyvrcholila v l. 1848-1849 (toto období je známo jako doba revolučního kvasu v celé Evropě) první válkou za nezávislost (to už jsme v době tvorby Verdiho revolučních oper). Revolucionáři však byli poraženi a v Itálii se nadále uplatňovaly autoritářské režimy. Výjimku představovalo již zmíněné Sardinsko-Piemontské království, které bylo konstituční monarchií; od r. 1852 (s krátkou přestávkou až do r. 1861) zde byl ministerským předsedou Camillo Benso hrabě Cavour (1810 – 1861), který prosazoval myšlenku sjednocení Itálie pod savojskou dynastií, kterou také prosadil (získal podporu některých evropských velmocí, výsledkem sjednocení tak byla monarchie – již uvedené Italské království), a to oproti snahám republikánů (Mazziniho a dalšího proslulého italského politika, Giuseppe Garibaldiho /1807-1882/). Cavour se pak v r. 1861 také stal prvním italským premiérem. Srovnáním životních dat všech zúčastněných a G. Verdiho (1813-1901) vidíme, že patřili v zásadě všichni k téže generaci.

Ke sjednocení Itálie pak došlo v l. 1859-1861 (období 1859-1860 se označuje za druhou válku za nezávislost). Ke sjednocovacímu úsilí Sardinsko-Piemontského státu se připojila Francie, a podařilo se jim v bojových střetnutích porazit Rakousko, které ovládalo sever Itálie. Výsledkem bylo r. 1859 připojení Lombardska k Sardinsko-Piemontskému království (Rakousko ho postoupilo Francii a tato S.- P. království; v r. 1860 naopak S.- P. království za pomoc ve sjednocovacím procesu postoupilo Francii většinu Savojska a oblast Nizzy). V r. 1860 byly připojeny k S.-P. království i Parma, Modena a Toskánsko. V témže roce pak G. Garibaldi uspořádal slavné „tažení tisícovky“, kdy se vydal z Janova s tisíci dobrovolníky na Sicílii a s podporou místních povstalců dobyl Království obojí Sicílie (bylo tvořeno Sicílií a jižní částí Itálie), ovládané do té doby Bourbony, a rovněž i Umbrii, která patřila k papežským državám. I tato území byla v r. 1860 připojena k S.-P. království; v témže roce k němu byly připojeny i další dvě části papežských držav Marche a Romagna. V r. 1861 bylo ustaveno Italské království (v témže roce byl G. Verdi zvolen za poslance parlamentu; v r. 1874 byl Verdi králem jmenován senátorem). V r. 1866 bylo získáno od Rakouska  Benátsko (v tzv. třetí válce za nezávislost) a v r. 1870 bylo získáno Lazio včetně Říma. V r. 1919 pak byla připojena k Itálii (od Rakouska, v souvislosti s jeho porážkou v I. světové válce) další území, a sice oblast jižních Tyrol (dnes region Trentino -Alto Adige) a oblast Terstu. V podrobnostech ke sjednocovacímu procesu v Itálii viz např. zdroj č. 3, str. 213.

Vraťme se k nyní k G. Verdimu. Jak již naznačeno, byla to jeho hudba, která podněcovala nadšení lidu v době risorgimenta. Verdiho vřelé vlastenectví, „projevované ve strhujících operních sborech a působící na posluchače jako zápalná jiskra, učinilo z Verdiho idol risorgimenta, symbol Itálie osvobozené z rakouského područí. „Viva Verdi,“ tak zdravil lid skladatele, kterého také nazýval maestro della rivoluzione. Jeho jméno se psalo po zdech jako tajné heslo – ve skutečnosti patřilo prvnímu králi sjednocení Itálie: V. E. R. D. I., tj. Vittorio Emanuele Re D´Italia“ (tj. Viktor Emanuel, král Itálie). „Nadšení pro národní jednotu zachvátilo celou Itálii a Verdi je celý život vášnivě sdílel.“ Viz zdroj č. 4, str. 433. Osvobozenecké a vlastenecké ideje hlásala, jak již uvedeno, i opera Ernani. „Po úspěchu Nabucca hledal Verdi nové libreto, reálnější a životu bližší, ale přece jen takové, aby prošlo policejní censurou. Konečně se rozhodl“ pro dílo „vůdce francouzských romantiků“, francouzského básníka, dramatika a romanopisce Victora Huga, Hernani, ou l'Honneur Castillan (Hernani, aneb kastilská čest). S Hugem se Verdi cítil „duševně spřízněn“. Shodoval se s ním v sympatiích pro revoluční ideje. Hugovo drama jej inspirovalo „tak výrazně, že už podle pouhého dějového rozvrhu, dříve než libretistovy verše“ (libreto vytvořil F. M. Piave), „teprve dodatečně připisované podle Verdiho náznaků, vznikala hudba, mnohem ostřeji ražená než v dílech předchozích.“ Viz zdroj č. 5, str. 113. V případě Ernaniho to bylo také poprvé, co si Verdi sám zvolil námět. Sám vypracoval „nejdříve scénář a v opeře využil nové melodické nápady vzdálené ovzduší bel canta, položil důraz na ansámbly a vzletné sbory. Dramaturgicky jsou nápadné nové rysy v prokreslení psychologické stránky postav. … Navýsost romantická látka skladateli poskytla prostor pro vytříbení stylu v ostře charakterizovaných figurách.“ Viz zdroj č. 2, str. 156 a 157. „Ráz árií přesně odlišuje jednotlivé hlavní postavy, sólová čísla a malé ensembly rostou se sbory do velkých dramatických scén. I. finale, založené na velkých plochách, a přece jemně členěné, ukazuje již na pozdější Verdiho mistrovská díla. Typická rytmičnost Verdiho hudby je zde již zcela výrazná; nejpůsobivější místa partitury jsou … sbory, na příklad zpěv spiklenců ve III. dějství“ (již výše zmíněný sbor „Si ridesti il Leon di Castiglia...“) „působí v rytmickém unisonu mužských hlasů podivuhodnou silou revoluční výzvy. Byla provedení, že obecenstvo při sborových scénách zpívalo s sebou. Při premiéře opery v Římě roku 1847 byla dokonce při scénách spiklenců rozvinuta místo španělské vlajky zeleno-bílo-červená vlajka I. lombardské kohorty revoluční armády italské, od pádu Napoleonova v Italii zakázaná. Operou „Ernani“ upevnila se v srdcích italského lidu láska k Verdimu jako mluvčímu všech ponížených a utlačených.“ Viz zdroj č. 5, str. 113-114. „Verdi naplnil a vyšperkoval … děj množstvím efektní a cituplné hudby, přičemž se stále více vzdaloval schematickému způsobu kompozice belcanta.“ Viz zdroj č. 6 str. 118. „Velký septuor“ (septet) „O sommo Carlo (Vznešený Karle)“, na konci III. dějství (vystupují zde všichni sólisté a sbor) „je považován za jeden z nejzdařilejších ansámblů v celé skladatelově tvorbě.“ Viz zdroj č. 2, str.  156-157. 

Premiéra Ernaniho se uskutečnila 9. března 1844 v benátském divadle La Fenice, a byla úspěšná. „Tisk poznamenává, že po odchodu z divadla si publikum pobrukovalo nová hudební čísla. Sbor „Si ridesti il Leon di Castiglia...“ … se stal nejzpívanější melodií risorgimenta.“ Viz zdroj č. 6, str. 118.  Operou Ernani začala „mezinárodní proslulost Verdiho jako operního tvůrce.“ Viz zdroj č. 2, str. 156. V r. 1845 byla opera provedena v Londýně a v Berlíně, v r. 1847 byla uvedena v New Yorku. V českých zemích byla poprvé uvedena (německy) v r. 1849 v pražském Stavovském divadle a česky byla uvedena v r. 1865 v pražském Prozatímním divadle. Doplňme ještě, že pro provedení opery v Parmě r. 1845 bylo rozšířeno finále II. dějství; rozšířené finále zahrnuje árii a cabalettu Ernaniho, napsané Verdim pro tenoristu Nikolaje Ivanova.

Připomeňme si ještě stručně obsah Hugova dramatu, které je zakomponováno do fiktivní podoby španělského dvora r. 1519 a je založeno na dvorských milostných poměrech a intrikách. Na dvoře španělského krále Dona Carlose působí mladá šlechtična Doña Sol. Jednou ji navštíví v jejím pokoji král, aby ji svedl. Tu se však objeví skutečná Solina láska, bandita Hernani, a oba muži jsou již na pokraji souboje. Objeví se Solin strýc a snoubenec Don Ruy Gomez de Silva a chce vědět, co oba muži pohledávají v Solině soukromém pokoji. Carlos tvrdí, že sem přišel, doufaje, že se potká se Silvou, aby s ním probral státní záležitosti, a Hernani nevyzradí králův skutečný záměr. Na oplátku za Hernaniho diskrétnost Carlos prohlásí, že Hernani patří k jeho doprovodu. Carlos se pak dozví o půlnoční schůzce Sol a Hernaniho. Rozhodne se, že je přeruší, v naději, že tak bude moci Sol unést. Hernani si uvědomí, co hrozí a nechá své muže obklíčit královy stráže. Král má za to, že Hernani je spíše bandita než šlechtic, a další duel odmítne. Ačkoliv by mohl Hernani krále obvinit ze zločinu, nechá ho jít.

Chystá se svatba Sol a Silvy. Hernani dorazí v přestrojení, se Sol hodlá probrat, jak to je s jejím souhlasem se sňatkem. Silvovi přizná svou zločinnou minulost, a že je pronásledován králem.   Když se pak objeví král, Silva Hernaniho skryje, a odmítá ho vydat, odvolávaje se na zákony pohostinství, které, jak prohlašuje, chrání jeho hosty dokonce i proti králi. Zatímco spolu hovoří král se Silvou, setkají se o samotě Sol a Hernani a Sol mu zjevuje svůj úmysl spáchat sebevraždu předtím, než by se měla Silvovi oddat. Král na základě Silvova odporu upustí od Hernaniho pronásledování a raději s sebou odvede Sol. Silva pak souhlasí s tím, že ponechá Hernaniho naživu tak dlouho, aby mohl Sol osvobodit, za podmínky, že Hernani v budoucnu dobrovolně zemře: Hernani dá Silvovi roh, kterým má Silva oznámit, kdy má Hernani zemřít. 

Carlos je v Cáchách zvolen císařem Svaté říše římské. Rozhodne se řídit se požadavky a povinnostmi svého nového postavení. Hernaniho, jehož komplot proti králi byl překažen a jenž také odhalil svou pravou totožnost (že je šlechtic, Juan z Aragonie), Carlos omilostňuje a dává mu Sol. Oba se vezmou, ale za jejich svatebních oslav Hernani zaslechne Silvův roh. Hernani chce vypít jet, když tu se objeví Sol a pokouší se ho přesvědčit, že patří jí, a že nemá poslouchat jejího strýce. Ernani je neschopen ji přesvědčit o svém. Tu Sol vypije polovinu nádoby s jedem. Hernani, otřesen její rozhodnutím se zbavit života, vypije druhou polovinu jedu a oba umírají sobě na rukou. Silva se usmrtí (u Verdiho se Silva raduje, že jeho pomsta byla vykonána).

Historickou postavou je v opeře Don Carlos, španělský král Karel I., později i císař římsko-německý (Karel V.); žil v l. 1500-1558. Do počátku 16. stol. došlo k postupnému sjednocení Pyrenejského poloostrova, kde kromě Portugalska existovaly dva státní útvary, Kastilie (vládla zde Isabela Kastilská, v l. 1474-1504) a Aragonie (vládl zde v l. 1479 – 1516 Ferdinand Aragonský, z dynastie Trastámara, Izabelin manžel – oba jsou známi jako tzv. katolická veličenstva). Nástup dynastie Trastámara na aragonský trůn na poč. 15. stol., který provázelo povstání, našel svou ozvěnu ve Verdiho Trubadúrovi (v boji Manrica s Lunou), podrobněji viz např. zde:

Dcerou katolických veličenstev a dědičkou obou trůnů byla Johana, zvaná Šílená (žila v l. 1479-1555), která byla provdána za Filipa I. Sličného, z dynastie Habsburků (od r. 1504 s ním vládla v Kastilii). Mezi jejich dětmi jsou známi především Karel (pozdější Karel I.) a Ferdinand (nar. r. 1503). Když v r. 1506 Filip Sličný zemřel, Johana se zhroutila (již dříve trpěla duševní chorobou, zpočátku nevýraznou) a nemohla pro svou duševní chorobu dále vládnout. Vládl za ni její otec. Po jeho smrti, v r. 1516, se chopil vlády v Aragonii i v Kastilii již zmíněný Karel: je považován za prvního krále Španělska (jeho nástup na trůn zakončil politické sjednocení na Pyrenejském poloostrově, mimo Španělsko zůstalo jen Portugalské království a zvláštní postavení měla Andorra). Titul král Španělska však oficiálně užíval až jeho syn a nástupce, Filip II. (1556-1598, je jednou z hlavních postav Verdiho opery Don Carlos, v níž se objevuje i zjevení ducha jeho otce v podobě mnicha); podrobněji k opeře Don Carlos viz zde: http://www.operadream.com/2010/12/don-carlos-nekolik-uvodnich-informaci.html

Karel tak vládl oficiálně Aragonii a Kastilii (pro Kastilii se uvádí, že byl spíše jen regentem své choromyslné matky a vládl zde jako panovník oficiálně pouhý rok, až po její smrti). Vedle Španělska ale vládl podstatně větší říši, zahrnující území v Evropě i v zámoří, v Americe a na Dálném východě, říši, „nad níž slunce nezapadá“. V Evropě však nakonec došlo k rozdělení habsburských držav mezi bratry: Karel vládl především Španělsku a Ferdinand vládl středoevropské (rakouské) části. Ferdinand se stal po bitvě u Moháče, roku 1526, mj. českým králem.

Na počátku Karlovy vlády se ve Španělsku proti němu zvedla vlna nevole (upřednostňoval Nizozemce před Španěly; v Nizozemsku se narodil a byl zde vychován). V r. 1520 pak vypuklo povstání, tzv. válka kastilských komunit (Guerra de las Comunidades de Castilla). Jednalo se o povstání kastilských měst v čele s Toledem proti Karlovi a jeho správě. Povstalci vytvořili tzv. Svatou juntu komunit (La Santa Junta de las Comunidades), k níž se připojila řada kastilských měst, včetně hlavního města Valladolidu. Povstalci protestovali proti Karlovu absolutismu a jeho nizozemským rádcům. Žádali odstranění cizinců od vlády, řádné svolání stavovského shromáždění (kortesů), rozšíření městské samosprávy a zákaz vývozu zlatých mincí za hranice. Hnutí postupně získalo plně demokratický charakter. Za vládkyni Španělska prohlásili povstalci Johannu Šílenou. Povstání postupně nabylo protišlechtický charakter, což vedlo k tomu, že šlechta přešla na stranu krále. V bitvě u Villalaru v dubnu 1521 utrpěli povstalci v čele s Juanem de Padillou tvrdou porážku a on sám a další vůdci povstalců byli zajati a popraveni. V příštím roce pak bylo povstání definitivně potlačeno.

V lednu r. 1519 zemřel Karlův děd, císař Svaté říše římské, Maxmilián I. Habsburský (otec Filipa Sličného). Téhož roku se konala volba nového císaře (nikoliv však v Cáchách, jak se uvádí v opeře, ale ve Frankfurtu), kde byl Karel jednomyslně 28.6.1519 kurfiřty za císaře zvolen. V příštím roce, 23. října 1520 byl za císaře korunován, a sice v Cáchách. Od r. 1519, po zvolení Karla císařem, splynuly v jeden titul (císař římsko-německý) tituly krále německého a císaře římského. Karel tak nosil titul císaře římsko-německého; Svatá říše římská se od jeho vlády označovala za Svatou říší římskou národa německého (přídomek „národa německého“ se objevoval v názvu říše již od 70. let 15. stol. - souviselo to se skutečností, že „v důsledku působení nových humanistických směrů v Německu, od pol. 15. stol., dochází k vytvoření pojmu německý národ a vzniku „širšího německého povědomí“; podrobněji viz zdroj č. 3, str. 480). Po Karlovi I. byli císaři římsko-německými prakticky stále Habsburkové (Habsburk-Lotrinkové), a to až do konce trvání říše (tj. do r. 1806). Nástupcem Karla V. v císařské funkci se stal jeho již zmíněný bratr, Ferdinand, ve vládě ve Španělsku, jak již uvedeno, Filip II. (v r. 1556 Karel abdikoval a po abdikaci se odebral do ústraní; žil v domku u kláštera Sv. Justa v Extremaduře, kde zemřel v r. 1558).      


Ke zpracování tohoto příspěvku byly použity mj. tyto zdroje:

1) Hostomská A. a kol., Z operního jeviště, doplněk průvodce operní tvorbou, Editio Supraphon,
Praha – Bratislava, 1968, stať Ivana Jirka k Verdiho Lombarďanům;

2) Trojan J., Dějiny opery, nakl. Paseka, Praha, 2001;

3) Honzák F. - Pečenka M. - Vlčková J., Evropa v proměnách staletí, nakl. Libri, Praha 1995;

4) Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996;

5) Hostomská A., Opera, průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1955;

6) Zöchling D., Kronika opery, Fortuna Print, Praha, 1999.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

A ještě k navození té správné bojovné nálady ve stylu risorgimenta před zítřejším přenosem Ernaniho:

http://www.youtube.com/watch?v=e6RKxs9OUP8&feature=related

Sbor spiklenců ze III. dějství:
Si ridesti il Leon di Castiglia…
Zase vstává kastilský lev…

Si ridesti il Leon di Castiglia
e d’Iberia ogni monte, ogni lito
eco formi al tremendo ruggito,
come un dì contro i Mori oppressor.
Siamo tutti una sola famiglia,
pugnerem colle braccia, co’ petti;
schiavi inulti più a lungo e negletti
non sarem finché vita abbia il cor.
Morte colga o n’arrida vittoria,
pugnerem, ed il sangue de’ spenti
nuovo ardir ai figliuoli viventi,
forze nuove al pugnare darà.
Sorga alfine radiante di gloria,
sorga un giomo a brillare su noi …
sarà Iberia feconda d’eroi,
dal servaggio redenta sarà.

Anonymní řekl(a)...

Dobry vecer, prave jsem se vratila z prenosu a neda mi to, abych se nezeptala. Existuje vice verzi teto opery? Vsichni slavni tenoriste maji na svych deskach arii "Padre, con essi interpido", ale v dnesnim prenosu zpivana nebyla. Vysvetlite mi to? Irena

Anonymní řekl(a)...

Zdravím, Ireno,

to, co bylo uvedeno včera, byla originální verze z r. 1844 (závěr II. dějství). Ernani dá Silvovi roh a oba prohlašují, že slib nesmí být porušen.

Pak následuje vstup rytířů:
"Salvi ne vedi, e liberi a' cenni tuoi, signor." A všichni, včetně Silvy a Ernanino se vydávají do boje proti králi.

Existuje však verze závěru II. dějství pro provedení v Parmě r. 1845, obsahující árii a cabalettu Ernaniho, napsanou Verdim pro tenoristu Nikolaje Ivanova.

V témže nastudování, co jste včera viděla, se objevuje i alternativně
tato verze z r. 1845, můžete se na ni podívat v podání L. Pavarottiho (1983).

http://www.youtube.com/watch?v=eZGMUc3nq9I

Od 2:30, Ernani dá Silvovi roh, pak si slibují a brzy tam budete mít i Vámi zmiňovanou árii.

Jarda

Anonymní řekl(a)...

Dekuji mnohokrat za vysvetleni, jsem zase o neco chytrejsi :-) Je zajimave, ze se z opery nejvice proslavila arie, ktera v ni puvodne nebyla. Ukazka s Pavarottim je uchvatna. Pavarotti to zpiva o nekolik set procent lepe nez Giordani, samozrejme. Zdravim a tesim se na dalsi clanky, Irena