sobota 25. února 2012

Eva Kolářová zve do divadla: Die Sache Makropulos - Věc Makropulos na operní scéně v Norimberku


Janáčkova opera Věc Makropulos je jednou z devíti operních premiér, které se v sezóně 2011/2012 objeví na scéně Státního divadla v Norimberku. 

Tuto operu zkomponoval Leoš Janáček v roce 1926 podle stejnojmenné literární předlohy Karla Čapka. Ve společenském panoramatu, charakterizovaném cynismem, hrubostí a lačností, stojí v centru dění Elina Makropulos, jedna z nejfantastičtějších a nejzajímavějších ženských postav Janáčkových oper. Děj opery nás zavede po stopách právního sporu o dědictví starého barona Pruse a zdá se, že rozluštění tohoto případu spěje ke konci. Jde v něm nejen o peníze, ale i o tajuplné řecké dokumenty, o něž se zajímá operní zpěvačka Emilia Marty. Její skutečné jméno je Elina Makropulos, je dcerou lékaře císaře Rudolfa II. a před 330 lety testovala sérum, které jí darovalo elixír mládí, tedy věčný život. Po staletí prochází životem ve stále nových identitách a hledá recept, který jí opět prodlouží život a který se dostal do dědictví po baronu Prusovi. Sama však nakonec poznává, že příliš dlouhý život je nelidský.   

Uvedením opery Věc Makropulos zahajuje Státní divadlo v Norimberku sérii operních děl slovanského repertoáru, která bude pokračovat v následujících sezónách. Operu Věc Makropulos nastudoval mezinárodně uznávaný režisér Robert Carsen, s jehož inscenacemi se posluchači mohou setkat i na operních jevištích v Paříži a v Londýně.

Premiéra opery se koná 26. května 2012 v 19:30 hodin a bude uváděna v češtině s německými titulky. Opera je uváděna v koprodukci s Opéra National du Rhin / Strasbourg a Gran Teatro La Fenice di Venezia.

Leoš Janáček: Věc Makropulos
Státní divadlo v Norimberku

Hudební nastudování: Philipp Pointner
Scéna:
Radu Boruzescu
Režie: Robert Carsen

V hlavních rolích:  
Mardi Byers (Emilia Marty)
Kurt Schober (Jaroslav Prus),
Michael Putsch (Albert Gregor)
Martin Nyvall (Vítek)
Kurt Schober (Jaroslav Prus)
Martin Platz (Janek)

www.staatstheater-nuernberg.de

Jaroslav Sovinský: Giuseppe Verdi - Ernani (přehled hlavních hudebních partií opery)


Níže uvedené ukázky jsou z této nahrávky: Metropolitní opera, 1983; Ernani (Luciano Pavarotti); Don Carlo (Sherrill Milnes); Don Ruy Gomez de Silva (Ruggero Raimondi); Elvíra (Leona Mitchell); Giovanna (Jean Kraft); Don Riccardo (Charles Anthonov); Jago (Richard Vernon); dirigent: James Levine.  

Při zpracování tohoto přehledu byly použity texty libreta v italštině, němčině a angličtině, odkazy na ně viz zde: http://www.operadream.com/2012/02/jaroslav-sovinsky-giuseppe-verdi-ernani.html

Použity byly i úryvky z překladu libreta do češtiny od Bedřicha Pešky, citace jsou z publikace: Hostomská A., Opera, průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1955, str. 115.


I. dějství:

01) Předehra; ukázka 1 (U1), od 1:05;

V aragonských horách:

02) „Evviva! … Beviamo! - Nel vino cerchiamo...“ („Evviva! Kde víno a zpěv...“; překlad B. Peška);  sbor odbojných horalů a banditů, U1, od 3:50;

03) „Mercè, diletti amici... Come rugiada al cespite … („Díky vám, milí přátelé... Vlažnější než rosa...“); Ernani (recitativ a cavatina), U 1, od 7:18;

                        04) „Si rapisca …“ („K záchraně...“); Ernani a sbor, U1, od 10.38; partie obsahuje i Ernaniho cabalettu „O tu che l'alma adora...“ („Ó ty, vůči které, milující duše...“), U1, od 11.44;




Proměna: Elvířina komnata na Silvově hradě:

05) „Surta è la notte … Ernani!... Ernani, involami...“ („Přichází noc... Ernani! … Ernani, odleť se mnou...); Elvíra – scéna a cavatina; od počátku U2;

06) „Quante d'Iberia giovani....“ („Vznešeného Španělska nejvznešenější krev...“); dámy (sloužící) a Elvíra; U2, od 4:43; partie obsahuje i Elvířinu cavatinu „Tutto sprezzo che d'Ernani...“ („Slova, jež nedýchají tebou, Ernani...“), U2, od 6:07;



07) „Fa che a me venga … e tosto.“ („Žádáme si její přítomnosti.“); Carlos, Giovanna a Elvíra; od počátku U3;

08) „Da quel dì che t'ho veduta...“ („Ode dne, kdy poprvé...“), Carlos, Elvíra, duet, U3 od 2:45; 

09) „Non t'ascolto … mia sarai …“ („Nechci poslouchat...“); Carlos, Elvíra, Ernani; U3, od 6:43;

10) „Tu se' Ernani! … mel dice lo sdegno...“ („Tys Ernani! Tvoje jméno budí hněv..., překlad B. Peška“), Carlo, Ernani, Elvíra, tercet; U3, od 7:19;

I. finále:

11) „Che mai vegg'io!“ („Co zde vidím!“), Silva; U3, od 10:08;

12) „Infelice! … e tuo credevi...“ („Ubožáku, marné doufání, že k tobě jen plála...“; překlad B. Peška); cavatina Silvy; U3, od 10:58;



13) „L'offeso onor, signori... “ („Uražená čest, pánové...“), Silva; od počátku U4; 

14) „Infin che un brando vindice...“ („Nakonec, jedno rychlé, jisté ostří...“), cabaletta Silvy se sborem jeho lidí; U4, od 0:20;

15) „Uscite... - Ma, signore...“ („Odejděte... - Ale, pane...“); Silva, Ernani, Carlos, Jago, Riccardo, Elvíra), U4, od 3:26;

16) „Vedi come il buon vegliardo...“ (Hleďme, jak brzy starý Silva...“); septet: Carlos, Riccardo, Silva, Ernani, Elvíra, Jago, Giovanna a sbor; U4, od 4:39;

17) „Mio signor, dolente io sono …“ („Můj pane, prosím o tvé laskavé prominutí...“); pokračování I. finále: Silva, Carlos, Elvíra a Ernani, U4, od 7:33;

18) „Io tuo fido?“ („Já, tvůj věrný?“); stretta I. finále: Ernani, Elvíra, Carlos, Silva, Riccardo, Giovanna, Jago a sbor, U4, od 8:30.



Dále stručný přehled scén:

II. dějství:

19) „Esultiamo!... Letizia ne innondi...“; svatební sbor;

20) „Jago, qui tosto il pellegrin adduci...“; Silva, Ernani, Elvíra, recitativ;

21) „Oro, quant'oro ogni avido...“; tercet: Ernani, Elvíra, Silva; 

22) „ In queste mura ogn'ospite...“, Silva;

23) „Tu perfida... Come fissarmi ardisci?“, duet: Ernani, Elvíra;

24) „Scellerati, il mio furore...“, tercet: Silva, Jago, Ernani;

25) „No, vendetta più tremenda...“, stretta tercetu: Silva, Ernani, Elvíra;
26) „Cugino, a che munito...“; velká scéna: Carlos, Silva, Riccardo;

27) „Lo vedremo, veglio audace...“, árie Carlose, vstup Silvy;

28) „Fu esplorata del castello...“, sbor, Carlos, Elvíra, Silva;

29) „Vieni meco, sol di rose...“, cabaletta: Carlos, Elvíra, Giovanna, Riccardo, Silva a sbor;

30) „Vigili pure il ciel sempre su te..., Silva;

31) „Esci... a te... scegli... seguimi...“, duet: Silva, Ernani;

32) „In arcion, in arcion cavalieri...“; II. finále: Silva, Ernani a rytíři.


33) „È questo il loco?“, Carlos, Riccardo;

34) „Gran Dio! costor sui sepolcrali marmi...“, recitativ: Carlos;

35) „Oh de' verd'anni miei...“, árie: Carlos;

36) „Ad augusta! - Chi va là?“, sbor, Silva, Ernani, Jago;

37) „Si ridesti il Leon di Castiglia...“, sbor (hymnus) spiklenců, Ernani, Jago, Silva;

38) „Qual rumore!“, sbor, Carlos, Riccardo, Ernani;

39) „Io son conte, duca sono...“; III. finále: Ernani, Carlos, Elvíra;

40) „O sommo Carlo...“; septet: Carlos, Silva, Elvíra, Ernani, Giovanna, Jago, Riccardo a sbor.

IV. dějství: 


41) „Oh, come felici gioiscon gli sposi!“; sbor;

42) „Cessaro i suoni, disparì ogni face...“, velká scéna: Ernani, Elvíra, Silva;

43) „Ferma, crudele, estinguere...“; závěrečný tercet: Elvíra, Silva, Ernani.

pátek 24. února 2012

Jaroslav Sovinský: Giuseppe Verdi: Ernani (dobové souvislosti vzniku díla)

V předchozím příspěvku k nadcházejícímu přímému přenosu opery G. Verdiho Ernani z newyorské Metropolitní opery jsme se věnovali zejména rolím a obsahu díla (viz zde):

V tomto příspěvku se podívejme na některé otázky související s obdobím, kdy tato opera vznikala, a další otázky související s dílem samotným. Ernani patří ke skladatelově první tvůrčí etapě. Jeho operní tvorba začíná prvotinami Oberto (1839) a Jeden den králem (1840) a pokračuje přes průlomovou operu Nabucco (1842) především díly, která měla burcovat lid k vzepětí v rámci národně-osvobozeneckého boje za sjednocení Itálie (risorgimento). K tomuto typu oper patří i Ernani, který měl premiéru dva roky po Nabuccovi. Verdiho opery z tohoto období (1842-1851) se až na několik výjimek nestaly tradiční součástí světového repertoáru, nicméně občas se v současné době na scéně objevují a svědčí o Mistrově tvůrčím vývoji, stejně jako o jeho velké tvůrčí invenci. V jeho operách z této tvůrčí fáze se objevuje mnoho nádherné vzletné hudby, najdeme v nich mohutné sbory, vzepjaté árie i působivé ansámbly. Je to také období skladatelova obrovského tvůrčího nasazení, kdy Verdi vytvořil (nepočítaje přepracování) třináct operních děl (počínaje již zmíněným Nabuccem), tedy polovinu svého operního odkazu. Kromě komponování měl i „vyjednávání s operními scénami a nakladateli, zkoušky a spory s cenzurou, které nebyl po chuti bojovný, revoluční duch, vanoucí z Verdiho děl. „Pracuji od 8 ráno do 12 v noci a trávím svůj život v práci“, píše skladatel. Dostavují se období skleslosti, únavy, beznaděje, přicházejí i chvíle, kdy je Verdi rozhodnut zanechat tvorby. Avšak jeho tvůrčí génius je silnější. Znovu a znovu se vrhá do práce, závazek střídá závazek, opera následuje za operou.“ Viz zdroj č. 1, str. 32.  

Verdi zažil v l. 1842-51 úspěchy i neúspěchy, ale ať tak či onak, stal se miláčkem publika a vpravdě národním skladatelem, hudebním symbolem risorgimenta (jeho mohutné sbory a árie vpravdě burcovaly lid). Mezi jeho díly z dané doby se neobjevuje otevřeně politické dílo na současné téma, Verdi postupuje alegoricky, vybírá si témata (často náměty z historie), která obsahují osvobozenecké a vlastenecké ideje, která však vnímaví diváci plně  přijímali jako odkaz na aktuální politické dění v oblasti Apeninského poloostrova. Vlastenecké či osvobozenecké myšlenky se objevují v jeho tvorbě nejen v daném období (do r. 1851), ale v nějaké podobě též v jeho pozdějších dílech (např. v Sicilských nešporech - 1855, Donu Carlosovi - 1867 či Aidě - 1871).

Typickými operami s revolučními myšlenkami z období let 1842-1851 jsou již zmíněný Nabucco, kde je osvobozenecká tematika vyjádřena osvobozením Židů z babylónského zajetí (proslulý sbor Židů ze III. dějství, Va, pensiero, sull'ali dorate..., Leť myšlenko na zlatých křídlech..., se stal tajnou národní hymnou Italů – podobněji viz zdroj č. 2, str. 156); podobně je tomu v následující opeře Lombarďané na I. křížové výpravě (1843), kde lze osvobozenecké myšlenky spatřovat v osvobození Božího hrobu a vlastenecké v účasti Lombarďanů (tj. též Italů) na něm; opera měla úspěch ještě větší než Nabucco. V Ernanim (1844) jsou dané myšlenky spojeny s bojem proti králi (Karel I. byl z rodu Habsburků a Habsburkové /habsbursko-lotrinská dynastie/ ovládali v 19. stol. severní Itálii): přímo jsou vyjádřeny v proslulém sboru spiklenců ve III. dějství „Si ridesti il Leon di Castiglia...“ („Opět vstává lev kastilský a budí statečné syny, ať země naše je jařma zbavena...“ - podrobněji viz zdroj č. 5, str. 114). Ernani je „povstalec proti španělskému králi, kdysi vévoda, a nyní bandita, bojující proti uchvatitelům vlasti.“ Viz zdroj č. 2 str. 156.

Osvobozenecké myšlenky můžeme dovodit i z námětu opery Jana z Arku (1845), neboť titulní postava opery je známa svým bojem za Francii směřujícímu k vyhnání Angličanů. Zcela nepokrytě jsou vyjádřeny vlastenecké i osvobozenecké ideje v opeře Attila (1846), kde jsou personalizovány bojem Římanů (a jak se přímo v opeře uvádí Italů) proti hunské expanzi. Římský vojevůdce Ezio (Flavius Aetius, cca 396–454) v opeře připomíná Attilovi, jak ho porazil v bitvě na Katalaunských polích (bitva u Chalons). Podobně se tyto ideje projevují v opeře Macbeth (1847), kde jsou vyjádřeny odporem proti uzurpátorovi trůnu (mj. ve sboru skotských uprchlíků v úvodu IV. dějství: „Patria oppressa!“ … Utlačovaná vlasti! Nemůžeš nosit sladké jméno matky, nyní, když jsi se stala hrobem svých synů.“). Konečně uveďme i operu Bitva u Legnana (1849), která zaznamenala bouři nadšení, kde se přímo v titulu opery uvádí označení střetnutí, v němž byla 29. května 1176 u lombardského Legnana poražena vojska Svaté říše římské, vedená císařem Fridrichem I. Barbarossou, Lombardskou ligou (seskupení severoitalských městských komun). 

Z hlediska hudebního stylu lze uvést, že v první etapě své tvorby Verdi rozvíjí tradici italské opery, vytvořenou jemu bezprostředně předcházejícím trojhvězdím skladatelů, tedy Rossinim, Bellinim a Donizettim, z nich zejména pokud jde o posledně zmíněného, kterého Verdi považoval za svého bezprostředního předchůdce. Jedná se spíše o číslový typ opery, výrazně členěný na árie, ansámbly a sbory. Tuto tradici Verdi dovršuje v proslulé trojici oper z l. 1851-1853 (Rigoletto, Trubadúr a Traviata). V dalších svých dílech tuto tradici překonává a pokračuje v hledání dalšího směru své vlastní cesty k hudebnímu dramatu, prokomponovanému opernímu útvaru, která vrcholí v jeho pozdních dílech, Donu Carlosovi, Aidě, Otellovi a Falstaffovi.

Řekněme si nyní několik slov k risorgimentu, zápasu, který vedl k italskému sjednocení. Od středověku byla Itálie, která (pevninská Itálie) v dobách Římské říše tvořila jeden celek, rozdělena na řadu státních útvarů, případně byla ovládána sousedními zeměmi, a takto i italský národ obýval různá území, a tento stav se nezměnil až do 19. století. Významně byla mapa Itálie pozměněna na přelomu 18. a 19. století (1796-1814) v souvislosti s napoleonským vpádem. Před ním (v r. 1796) se v oblasti Itálie nacházely v zásadě tyto útvary: severozápadní Itálie (Piemont) byla součástí Sardinského království (ovládalo, jak název napovídá i ostrov Sardinii), při pobřeží Ligurského moře se rozkládala Janovská republika, a poblíž vévodství Parma, vévodství Modena a republika Lucca, část střední části severní Itálie ovládalo Rakousko, na severu a severovýchodě se rozkládala Benátská republika a Biskupství Trento. Ve střední části se rozkládalo velkovévodství Toskánsko a papežské državy, jižní část Itálie a Sicílii ovládalo tzv. Království sicilské. Za napoleonského vpádu byla část Itálie přímo připojena k Francii a rovněž zde byly vytvářeny státní útvary (republiky a monarchie) v úzké vazbě na Francii. Po porážce Napoleona byl Vídeňským kongresem (1814-1815) obnoven v zásadě přednapoleonský stav a Itálie byla nadále roztříštěnou. Oproti stavu před r. 1796 však celou severovýchodní oblast Itálie ovládlo Rakousko a jeho Habsbursko-Lotrinská dynastie (drželo jak Lombardii tak Benátsko), Sardinské království (Sardinsko-Piemontské království) získalo i území někdejší Janovské republiky. A právě Sardinsko-piemontské království se stane státem, který bude základem budoucí sjednocené Itálie, tím, jak budou k němu postupně připojována v 2. pol. 19. stol. italská území; výsledkem pak bude v r. 1861 jeho transformace do Italského království: Viktor Emanuel II./1820-1878/, ze savojské dynastie, který vládl Sardinsko-Piemontskému království od roku 1849, bude od r. 1861 vládnout Italskému království, které se stalo završením sjednocovacího procesu a je přímým předchůdcem dnešní Italské republiky. 

I když byla Itálie za napoleonských válek vpodstatě pod napoleonskou nadvládou, pronikaly sem s Francouzi revoluční myšlenky, založené na ideálech svobody, občanské rovnosti a ústavní (konstituční) vlády. V té době vyrostla v Itálii i nová společenská elita, orientovaná na národní myšlenky. Po Vídeňském kongresu je pak zahájeno hnutí, jehož cílem je sjednocení země, tzv. risorgimento (z italského ri – „znovu“ a sorgere – „vzejít“, tj. mohli bychom říci znovu-vzejití, v daném případě jednoty země); risorgimento trvalo od cca r. 1815 do r. 1861 (vznik Italského království), resp. do r. 1870, kdy byl k Itálii připojen i Řím a okolí (Lazio). Hnutí však nebylo na počátku úspěšné. Z 20. let 19. stol. jsou známy vzpoury tzv. karbonářů, úspěchu však nedosáhly. Ve 30. letech pak risorgimento dostalo nový náboj v souvislosti se založením hnutí Mladá Itálie; jeho zakladatelem byl proslulý italský politik Giuseppe Mazzini (1805-1872); ani jeho úsilí však v té době k výsledku nevedlo. První fáze risorgimenta pak vyvrcholila v l. 1848-1849 (toto období je známo jako doba revolučního kvasu v celé Evropě) první válkou za nezávislost (to už jsme v době tvorby Verdiho revolučních oper). Revolucionáři však byli poraženi a v Itálii se nadále uplatňovaly autoritářské režimy. Výjimku představovalo již zmíněné Sardinsko-Piemontské království, které bylo konstituční monarchií; od r. 1852 (s krátkou přestávkou až do r. 1861) zde byl ministerským předsedou Camillo Benso hrabě Cavour (1810 – 1861), který prosazoval myšlenku sjednocení Itálie pod savojskou dynastií, kterou také prosadil (získal podporu některých evropských velmocí, výsledkem sjednocení tak byla monarchie – již uvedené Italské království), a to oproti snahám republikánů (Mazziniho a dalšího proslulého italského politika, Giuseppe Garibaldiho /1807-1882/). Cavour se pak v r. 1861 také stal prvním italským premiérem. Srovnáním životních dat všech zúčastněných a G. Verdiho (1813-1901) vidíme, že patřili v zásadě všichni k téže generaci.

Ke sjednocení Itálie pak došlo v l. 1859-1861 (období 1859-1860 se označuje za druhou válku za nezávislost). Ke sjednocovacímu úsilí Sardinsko-Piemontského státu se připojila Francie, a podařilo se jim v bojových střetnutích porazit Rakousko, které ovládalo sever Itálie. Výsledkem bylo r. 1859 připojení Lombardska k Sardinsko-Piemontskému království (Rakousko ho postoupilo Francii a tato S.- P. království; v r. 1860 naopak S.- P. království za pomoc ve sjednocovacím procesu postoupilo Francii většinu Savojska a oblast Nizzy). V r. 1860 byly připojeny k S.-P. království i Parma, Modena a Toskánsko. V témže roce pak G. Garibaldi uspořádal slavné „tažení tisícovky“, kdy se vydal z Janova s tisíci dobrovolníky na Sicílii a s podporou místních povstalců dobyl Království obojí Sicílie (bylo tvořeno Sicílií a jižní částí Itálie), ovládané do té doby Bourbony, a rovněž i Umbrii, která patřila k papežským državám. I tato území byla v r. 1860 připojena k S.-P. království; v témže roce k němu byly připojeny i další dvě části papežských držav Marche a Romagna. V r. 1861 bylo ustaveno Italské království (v témže roce byl G. Verdi zvolen za poslance parlamentu; v r. 1874 byl Verdi králem jmenován senátorem). V r. 1866 bylo získáno od Rakouska  Benátsko (v tzv. třetí válce za nezávislost) a v r. 1870 bylo získáno Lazio včetně Říma. V r. 1919 pak byla připojena k Itálii (od Rakouska, v souvislosti s jeho porážkou v I. světové válce) další území, a sice oblast jižních Tyrol (dnes region Trentino -Alto Adige) a oblast Terstu. V podrobnostech ke sjednocovacímu procesu v Itálii viz např. zdroj č. 3, str. 213.

Vraťme se k nyní k G. Verdimu. Jak již naznačeno, byla to jeho hudba, která podněcovala nadšení lidu v době risorgimenta. Verdiho vřelé vlastenectví, „projevované ve strhujících operních sborech a působící na posluchače jako zápalná jiskra, učinilo z Verdiho idol risorgimenta, symbol Itálie osvobozené z rakouského područí. „Viva Verdi,“ tak zdravil lid skladatele, kterého také nazýval maestro della rivoluzione. Jeho jméno se psalo po zdech jako tajné heslo – ve skutečnosti patřilo prvnímu králi sjednocení Itálie: V. E. R. D. I., tj. Vittorio Emanuele Re D´Italia“ (tj. Viktor Emanuel, král Itálie). „Nadšení pro národní jednotu zachvátilo celou Itálii a Verdi je celý život vášnivě sdílel.“ Viz zdroj č. 4, str. 433. Osvobozenecké a vlastenecké ideje hlásala, jak již uvedeno, i opera Ernani. „Po úspěchu Nabucca hledal Verdi nové libreto, reálnější a životu bližší, ale přece jen takové, aby prošlo policejní censurou. Konečně se rozhodl“ pro dílo „vůdce francouzských romantiků“, francouzského básníka, dramatika a romanopisce Victora Huga, Hernani, ou l'Honneur Castillan (Hernani, aneb kastilská čest). S Hugem se Verdi cítil „duševně spřízněn“. Shodoval se s ním v sympatiích pro revoluční ideje. Hugovo drama jej inspirovalo „tak výrazně, že už podle pouhého dějového rozvrhu, dříve než libretistovy verše“ (libreto vytvořil F. M. Piave), „teprve dodatečně připisované podle Verdiho náznaků, vznikala hudba, mnohem ostřeji ražená než v dílech předchozích.“ Viz zdroj č. 5, str. 113. V případě Ernaniho to bylo také poprvé, co si Verdi sám zvolil námět. Sám vypracoval „nejdříve scénář a v opeře využil nové melodické nápady vzdálené ovzduší bel canta, položil důraz na ansámbly a vzletné sbory. Dramaturgicky jsou nápadné nové rysy v prokreslení psychologické stránky postav. … Navýsost romantická látka skladateli poskytla prostor pro vytříbení stylu v ostře charakterizovaných figurách.“ Viz zdroj č. 2, str. 156 a 157. „Ráz árií přesně odlišuje jednotlivé hlavní postavy, sólová čísla a malé ensembly rostou se sbory do velkých dramatických scén. I. finale, založené na velkých plochách, a přece jemně členěné, ukazuje již na pozdější Verdiho mistrovská díla. Typická rytmičnost Verdiho hudby je zde již zcela výrazná; nejpůsobivější místa partitury jsou … sbory, na příklad zpěv spiklenců ve III. dějství“ (již výše zmíněný sbor „Si ridesti il Leon di Castiglia...“) „působí v rytmickém unisonu mužských hlasů podivuhodnou silou revoluční výzvy. Byla provedení, že obecenstvo při sborových scénách zpívalo s sebou. Při premiéře opery v Římě roku 1847 byla dokonce při scénách spiklenců rozvinuta místo španělské vlajky zeleno-bílo-červená vlajka I. lombardské kohorty revoluční armády italské, od pádu Napoleonova v Italii zakázaná. Operou „Ernani“ upevnila se v srdcích italského lidu láska k Verdimu jako mluvčímu všech ponížených a utlačených.“ Viz zdroj č. 5, str. 113-114. „Verdi naplnil a vyšperkoval … děj množstvím efektní a cituplné hudby, přičemž se stále více vzdaloval schematickému způsobu kompozice belcanta.“ Viz zdroj č. 6 str. 118. „Velký septuor“ (septet) „O sommo Carlo (Vznešený Karle)“, na konci III. dějství (vystupují zde všichni sólisté a sbor) „je považován za jeden z nejzdařilejších ansámblů v celé skladatelově tvorbě.“ Viz zdroj č. 2, str.  156-157. 

Premiéra Ernaniho se uskutečnila 9. března 1844 v benátském divadle La Fenice, a byla úspěšná. „Tisk poznamenává, že po odchodu z divadla si publikum pobrukovalo nová hudební čísla. Sbor „Si ridesti il Leon di Castiglia...“ … se stal nejzpívanější melodií risorgimenta.“ Viz zdroj č. 6, str. 118.  Operou Ernani začala „mezinárodní proslulost Verdiho jako operního tvůrce.“ Viz zdroj č. 2, str. 156. V r. 1845 byla opera provedena v Londýně a v Berlíně, v r. 1847 byla uvedena v New Yorku. V českých zemích byla poprvé uvedena (německy) v r. 1849 v pražském Stavovském divadle a česky byla uvedena v r. 1865 v pražském Prozatímním divadle. Doplňme ještě, že pro provedení opery v Parmě r. 1845 bylo rozšířeno finále II. dějství; rozšířené finále zahrnuje árii a cabalettu Ernaniho, napsané Verdim pro tenoristu Nikolaje Ivanova.

Připomeňme si ještě stručně obsah Hugova dramatu, které je zakomponováno do fiktivní podoby španělského dvora r. 1519 a je založeno na dvorských milostných poměrech a intrikách. Na dvoře španělského krále Dona Carlose působí mladá šlechtična Doña Sol. Jednou ji navštíví v jejím pokoji král, aby ji svedl. Tu se však objeví skutečná Solina láska, bandita Hernani, a oba muži jsou již na pokraji souboje. Objeví se Solin strýc a snoubenec Don Ruy Gomez de Silva a chce vědět, co oba muži pohledávají v Solině soukromém pokoji. Carlos tvrdí, že sem přišel, doufaje, že se potká se Silvou, aby s ním probral státní záležitosti, a Hernani nevyzradí králův skutečný záměr. Na oplátku za Hernaniho diskrétnost Carlos prohlásí, že Hernani patří k jeho doprovodu. Carlos se pak dozví o půlnoční schůzce Sol a Hernaniho. Rozhodne se, že je přeruší, v naději, že tak bude moci Sol unést. Hernani si uvědomí, co hrozí a nechá své muže obklíčit královy stráže. Král má za to, že Hernani je spíše bandita než šlechtic, a další duel odmítne. Ačkoliv by mohl Hernani krále obvinit ze zločinu, nechá ho jít.

Chystá se svatba Sol a Silvy. Hernani dorazí v přestrojení, se Sol hodlá probrat, jak to je s jejím souhlasem se sňatkem. Silvovi přizná svou zločinnou minulost, a že je pronásledován králem.   Když se pak objeví král, Silva Hernaniho skryje, a odmítá ho vydat, odvolávaje se na zákony pohostinství, které, jak prohlašuje, chrání jeho hosty dokonce i proti králi. Zatímco spolu hovoří král se Silvou, setkají se o samotě Sol a Hernani a Sol mu zjevuje svůj úmysl spáchat sebevraždu předtím, než by se měla Silvovi oddat. Král na základě Silvova odporu upustí od Hernaniho pronásledování a raději s sebou odvede Sol. Silva pak souhlasí s tím, že ponechá Hernaniho naživu tak dlouho, aby mohl Sol osvobodit, za podmínky, že Hernani v budoucnu dobrovolně zemře: Hernani dá Silvovi roh, kterým má Silva oznámit, kdy má Hernani zemřít. 

Carlos je v Cáchách zvolen císařem Svaté říše římské. Rozhodne se řídit se požadavky a povinnostmi svého nového postavení. Hernaniho, jehož komplot proti králi byl překažen a jenž také odhalil svou pravou totožnost (že je šlechtic, Juan z Aragonie), Carlos omilostňuje a dává mu Sol. Oba se vezmou, ale za jejich svatebních oslav Hernani zaslechne Silvův roh. Hernani chce vypít jet, když tu se objeví Sol a pokouší se ho přesvědčit, že patří jí, a že nemá poslouchat jejího strýce. Ernani je neschopen ji přesvědčit o svém. Tu Sol vypije polovinu nádoby s jedem. Hernani, otřesen její rozhodnutím se zbavit života, vypije druhou polovinu jedu a oba umírají sobě na rukou. Silva se usmrtí (u Verdiho se Silva raduje, že jeho pomsta byla vykonána).

Historickou postavou je v opeře Don Carlos, španělský král Karel I., později i císař římsko-německý (Karel V.); žil v l. 1500-1558. Do počátku 16. stol. došlo k postupnému sjednocení Pyrenejského poloostrova, kde kromě Portugalska existovaly dva státní útvary, Kastilie (vládla zde Isabela Kastilská, v l. 1474-1504) a Aragonie (vládl zde v l. 1479 – 1516 Ferdinand Aragonský, z dynastie Trastámara, Izabelin manžel – oba jsou známi jako tzv. katolická veličenstva). Nástup dynastie Trastámara na aragonský trůn na poč. 15. stol., který provázelo povstání, našel svou ozvěnu ve Verdiho Trubadúrovi (v boji Manrica s Lunou), podrobněji viz např. zde:

Dcerou katolických veličenstev a dědičkou obou trůnů byla Johana, zvaná Šílená (žila v l. 1479-1555), která byla provdána za Filipa I. Sličného, z dynastie Habsburků (od r. 1504 s ním vládla v Kastilii). Mezi jejich dětmi jsou známi především Karel (pozdější Karel I.) a Ferdinand (nar. r. 1503). Když v r. 1506 Filip Sličný zemřel, Johana se zhroutila (již dříve trpěla duševní chorobou, zpočátku nevýraznou) a nemohla pro svou duševní chorobu dále vládnout. Vládl za ni její otec. Po jeho smrti, v r. 1516, se chopil vlády v Aragonii i v Kastilii již zmíněný Karel: je považován za prvního krále Španělska (jeho nástup na trůn zakončil politické sjednocení na Pyrenejském poloostrově, mimo Španělsko zůstalo jen Portugalské království a zvláštní postavení měla Andorra). Titul král Španělska však oficiálně užíval až jeho syn a nástupce, Filip II. (1556-1598, je jednou z hlavních postav Verdiho opery Don Carlos, v níž se objevuje i zjevení ducha jeho otce v podobě mnicha); podrobněji k opeře Don Carlos viz zde: http://www.operadream.com/2010/12/don-carlos-nekolik-uvodnich-informaci.html

Karel tak vládl oficiálně Aragonii a Kastilii (pro Kastilii se uvádí, že byl spíše jen regentem své choromyslné matky a vládl zde jako panovník oficiálně pouhý rok, až po její smrti). Vedle Španělska ale vládl podstatně větší říši, zahrnující území v Evropě i v zámoří, v Americe a na Dálném východě, říši, „nad níž slunce nezapadá“. V Evropě však nakonec došlo k rozdělení habsburských držav mezi bratry: Karel vládl především Španělsku a Ferdinand vládl středoevropské (rakouské) části. Ferdinand se stal po bitvě u Moháče, roku 1526, mj. českým králem.

Na počátku Karlovy vlády se ve Španělsku proti němu zvedla vlna nevole (upřednostňoval Nizozemce před Španěly; v Nizozemsku se narodil a byl zde vychován). V r. 1520 pak vypuklo povstání, tzv. válka kastilských komunit (Guerra de las Comunidades de Castilla). Jednalo se o povstání kastilských měst v čele s Toledem proti Karlovi a jeho správě. Povstalci vytvořili tzv. Svatou juntu komunit (La Santa Junta de las Comunidades), k níž se připojila řada kastilských měst, včetně hlavního města Valladolidu. Povstalci protestovali proti Karlovu absolutismu a jeho nizozemským rádcům. Žádali odstranění cizinců od vlády, řádné svolání stavovského shromáždění (kortesů), rozšíření městské samosprávy a zákaz vývozu zlatých mincí za hranice. Hnutí postupně získalo plně demokratický charakter. Za vládkyni Španělska prohlásili povstalci Johannu Šílenou. Povstání postupně nabylo protišlechtický charakter, což vedlo k tomu, že šlechta přešla na stranu krále. V bitvě u Villalaru v dubnu 1521 utrpěli povstalci v čele s Juanem de Padillou tvrdou porážku a on sám a další vůdci povstalců byli zajati a popraveni. V příštím roce pak bylo povstání definitivně potlačeno.

V lednu r. 1519 zemřel Karlův děd, císař Svaté říše římské, Maxmilián I. Habsburský (otec Filipa Sličného). Téhož roku se konala volba nového císaře (nikoliv však v Cáchách, jak se uvádí v opeře, ale ve Frankfurtu), kde byl Karel jednomyslně 28.6.1519 kurfiřty za císaře zvolen. V příštím roce, 23. října 1520 byl za císaře korunován, a sice v Cáchách. Od r. 1519, po zvolení Karla císařem, splynuly v jeden titul (císař římsko-německý) tituly krále německého a císaře římského. Karel tak nosil titul císaře římsko-německého; Svatá říše římská se od jeho vlády označovala za Svatou říší římskou národa německého (přídomek „národa německého“ se objevoval v názvu říše již od 70. let 15. stol. - souviselo to se skutečností, že „v důsledku působení nových humanistických směrů v Německu, od pol. 15. stol., dochází k vytvoření pojmu německý národ a vzniku „širšího německého povědomí“; podrobněji viz zdroj č. 3, str. 480). Po Karlovi I. byli císaři římsko-německými prakticky stále Habsburkové (Habsburk-Lotrinkové), a to až do konce trvání říše (tj. do r. 1806). Nástupcem Karla V. v císařské funkci se stal jeho již zmíněný bratr, Ferdinand, ve vládě ve Španělsku, jak již uvedeno, Filip II. (v r. 1556 Karel abdikoval a po abdikaci se odebral do ústraní; žil v domku u kláštera Sv. Justa v Extremaduře, kde zemřel v r. 1558).      


Ke zpracování tohoto příspěvku byly použity mj. tyto zdroje:

1) Hostomská A. a kol., Z operního jeviště, doplněk průvodce operní tvorbou, Editio Supraphon,
Praha – Bratislava, 1968, stať Ivana Jirka k Verdiho Lombarďanům;

2) Trojan J., Dějiny opery, nakl. Paseka, Praha, 2001;

3) Honzák F. - Pečenka M. - Vlčková J., Evropa v proměnách staletí, nakl. Libri, Praha 1995;

4) Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996;

5) Hostomská A., Opera, průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1955;

6) Zöchling D., Kronika opery, Fortuna Print, Praha, 1999.

úterý 21. února 2012

Jaroslav Sovinský: Giuseppe Verdi - Ernani (základní vstupní informace před přenosem z MET)

V sobotu 25. února 2012 se dostaneme v přenosech z newyorské Metropolitní opery opět k operní tvorbě Giuseppa Verdiho (1813-1901), a sice k opeře (lyrickému dramatu) Ernani. V předchozích sezónách přenosů jsme již mohli shlédnout Verdiho opery Macbeth, Trubadúr, Simon Boccanegra, Don Carlos a Aida. V letošní přenosové sezóně ještě 14. dubna dojde na La traviatu.

Libreto k opeře Ernani, vytvořené podle dramatu Hernani, ou l'Honneur Castillan (premiéra 25. února 1830 v Paříži) francouzského básníka, dramatika a romanopisce Victora Huga (1802–1885) napsal Francesco Maria Piave (1810–1876). Premiéra Ernaniho se uskutečnila 9. března 1844 v benátském divadle La Fenice (mimochodem, na den přesně dva roky po premiéře Nabucca; jeho premiéra se však konala v milánské La Scale).

Zde je k dispozici text libreta (italsky a německy):

http://www.opera-guide.ch/opera.php?id=382&uilang=en

Zde lze prostudovat paralelní text libreta v italštině a angličtině:

http://books.google.cz/books?id=PqkNAAAAIAAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false

Zde pro zajímavost paralelní text libreta v italštině a španělštině: http://kareol.es/obras/ernani/acto1.htm

A zde libreto v italštině i s notami: http://www.dlib.indiana.edu/variations/scores/baj6680/

Osoby a hlasové obory:

Ernani, bandita (vlastním jménem a postavením Don Juan z Aragonie) – tenor; Don Carlo, španělský král (jako Karel I.), později císař Svaté říše římské (jako Karel V.) - baryton či bas; Don Ruy Gomez vévoda de Silva, španělský šlechtic – bas; Elvíra, jeho neteř a snoubenka – soprán; Johanna (Giovanna), Elvířina chůva - soprán či mezzosoprán; Don Riccardo, králův zbrojnoš – tenor; Jago, Silvův zbrojnoš – bas; odbojní horalé, bandité, rytíři, dámy, španělští a němečtí šlechtici, vojáci, stráže. Odehrává se v Aragonii a v Cáchách roku 1519.

Ernani  Marcello Giordani
Don Carlos   Dmitri Hvorostovsky
Don Ruy Gomez vévoda de Silva   Ferruccio Furlanetto
Elvíra   Angela Meade
Johanna   Mary Ann McCormick
Don Riccardo   Adam Laurence Herskowitz
Jago   Jeremy Galyon
Dirigent Marco Armiliato

Režie a scéna Pier Luigi Samaritani
Kostýmy Peter J. Hall
Světelný design Gil Wechsler

Zde je k dispozici audio nahrávka opery s anglickými titulky:

http://www.youtube.com/watch?v=0s1w-2bzSwQ

Metropolitní opera, 10.4.1965:

Ernani (Franco Corelli); Don Carlo (Mario Sereni); Don Ruy Gomez de Silva (Cesare Siepi); Elvíra (Leontyne Price); Giovanna (Carlotta Ordassy); Don Riccardo (Charles Anthony); Jago (Russell Christopher); dirigent: Thomas Schippers.

A zde je k dispozici audiovizuální nahrávka z Metropolitní opery z roku 1983:

http://www.youtube.com/watch?v=uYpFildgMcg

Ernani (Luciano Pavarotti); Don Carlo (Sherrill Milnes); Don Ruy Gomez de Silva (Ruggero Raimondi); Elvíra (Leona Mitchell); Giovanna (Jean Kraft); Don Riccardo (Charles Anthonov); Jago (Richard Vernon); dirigent: James Levine.

Obsah:

podle anglické verze ze stránky:

http://www.metoperafamily.org/metopera/history/stories/synopsis.aspx?id=438

s přihlédnutím k dalším zdrojům.

I. dějství

Španělsko, roku 1519. Don Juan z Aragonie, odpůrce koruny a syn zavražděného aragonského knížete, přišel za občanské války o svůj titul a bohatství. Přijal jméno Ernani a pobývá v horách jako vůdce tlupy banditů. Vypráví svým mužům o své lásce k Elvíře a o svém smělém plánu, jak by mohla být Elvíra zachráněna před nadcházejícím nedobrovolným sňatkem s jejím strýcem donem Ruyem Gomezem de Silvou. Muži, dychtící po činu, se s Ernanim vydají k Silvovu hradu. 

Elvíra čeká na Ernaniho ve své komnatě, když tu je zde navštívena donem Carlosem, španělským králem. Carlos jí vyznává svou lásku, ale poté se ji pokouší unést. Elvíra se v sebeobraně chopí nože. V té chvíli dovnitř vpadne Ernani, který krále nenávidí jako krutovládce. Král v něm poznává nechvalně proslulého banditu a s urážkami se mu vysmívá. Mezi oběma muži začne souboj. V komnatě se objevuje Silva. Je překvapen, že nachází Elvíru se dvěma cizinci a oběma jim vyhrožuje. Když je odhalena králova pravá totožnost, Silva prosí o odpuštění, jemuž se mu od krále skutečně dostane. Potřebuje Silvovu podporu při volbě za císaře Svaté říše římské. Ernanimu dává král milost, ten ji však odmítá a uprchne. 

II. dějství

Na Silvově hradě jsou konány přípravy ke svatbě Elvíry a Silvy. Objevuje se zde Ernani, v přestrojení za poutníka. Když přichází Elvíra ve svatebním šatu, Ernani odhazuje svůj plášť a nabízí svou hlavu jako svatební dar. Elvíra, která má možnost být s ním chvíli o samotě, ho ujišťuje, že by raději zabila sama sebe, než by si vzala někoho jiného. Když se objeví Silva, je rozzuřen, že oba nachází v objetí. Když pak přijíždí král, Silva Ernaniho skryje, aby mohl vykonat pomstu na psanci později. Carlos obviňuje Silvu, že ukrývá zločince, ale Silva odmítá Ernaniho vydat a nabízí svůj vlastní život jako záruku. Když přijde Elvíra, aby prosila krále o slitování, odvádí ji pryč jako rukojmí. Silva po odjezdu krále a Elvíry vyzývá Ernaniho na souboj. Je ohromen, když mu Ernani zjeví, že Carlos je taktéž Elvířiným nápadníkem. Oba se dohodnou, že svou roztržku přeruší, aby mohli vykonat pomstu vůči králi. Ernani Silvovi slibuje, že mu bude patřit jeho život. Na důkaz toho dává Ernani Silvovi lovecký roh: když zazní, Ernani se sám usmrtí. Silva pak svolává své muže, aby se vydali za Carlosem. 

III. dějství

U hrobu Karla Velikého v Cáchách čeká Carlos, kdo bude zvolen příštím císařem Svaté říše římské. Přemýšlí o marnosti bohatství a moci a přísahá, že pokud bude zvolen, bude vládnout moudře. Když se zde shromáždí skupina spiklenců vedených Ernanim a Silvou, aby naplánovali jeho zavraždění, Carlos se ukryje v hrobce. Ernani je vybrán jako ten, kdo má zavraždit krále, a muži se těší na lepší budoucnost Španělska. Když výstřely z děla oznamují, že Carlos byl zvolen císařem, Carlos vychází ze svého úkrytu a nařizuje, aby byli spiklenci potrestáni. Šlechtici mají být popraveni a ostatní mají být uvězněni. Ernani zjevuje svou pravou totožnost a žádá, aby sdílel osud ostatních šlechticů. Elvíra prosí za jeho život. Nový císař, odvolávaje se na ducha Karla Velikého, spiklence omilostňuje a souhlasí se sňatkem Ernaniho a Elvíry. 

IV. dějství

Ve svém paláci v Zaragoze Ernani, jemuž byly vráceny jeho statky a titul, slaví svůj nadcházející sňatek s Elvírou. Tu se ozve v dálce roh, který ohlašuje Silvu. Ernani posílá zděšenou Elvíru pryč a staví se tváří v tvář svému sokovi, který sem dorazil s maskou na tváři. Po chvíli ji snímá. Po Ernanim vyžaduje, aby splnil svůj slib. Ernani ho žádá o chvíli štěstí na konci svého nešťastného života. Silva je však neoblomný. Podává Ernanimu nůž a dožaduje se života, který byl slíben jemu. Objevuje se Elvíra, ani její prosby nepomáhají. Ernani se probodne a umírá v Elvířině náručí.