neděle 22. ledna 2012

Jaroslav Sovinský: Kouzelný ostrov jako poetické pasticcio nové doby

Toto pojednání je věnováno včerejšímu (21.1.2012) přímému přenosu opery (pasticcia) Kouzelný ostrov (The Enchanted Island) z newyorské Metropolitní opery.

Dílo je samo o sobě jistě specifickým a v současném repertoáru rozhodně i neobvyklým, ale proč občas nezkusit nějaký ten experiment? V daném případě spočíval experiment v tom, že byla snaha evokovat praktiky obvyklé v operním světě 18. století, kdy operní tvůrci, a to z nejrůznějších důvodů (podobněji k danému tématu viz zde: http://www.operadream.com/2012/01/kouzelny-ostrov-enchanted-island-jako.html) sestavovali nová operní díla tak, že použili buď vlastní hudbu, případně i hudbu svých kolegů, a spojili ji s novým textem a dali ji tak do nového kontextu. V našem případně bylo k navození atmosféry těchto praktik použito nové libreto v angličtině od britského režiséra, spisovatele, překladatele a hudebníka Jeremyho Samse, s nímž byla spojena hudba osmi barokních mistrů, jimiž jsou: německý skladatel Georg Friedrich Händel, italští skladatelé Antonio Vivaldi a Giovanni Battista Ferrandini, francouzští skladatelé Jean-Philippe Rameau, André Campra, Jean-Marie Leclair a Jean-Féry Rebel a konečně anglický skladatel Henry Purcell. 

Dalo se předpokládat, že pokud má mít takový svérázný pokus úspěch a význam, bude třeba k jeho realizaci přistoupit zčásti tradičně (ve stylu inscenace barokních oper) a zčásti moderněji, resp. s patřičnou dávkou dynamičnosti, aby dílo nepůsobilo jen pateticky a současně strnule, ale bylo naplněno energií a vzhledem k námětu (na ostrově ze Shakespeareovy Bouře ztroskotají vinou pokaženého kouzla dva párky ze Shakespeareova Snu noci svatojánské a vinou omylů se celá situace řádně zamotává, aby se nakonec vše uvedlo do pořádku) i příslušnou dávkou komiky a akce.

Tomuto předpokladu realizace díla, tak jak byla provedena, rozhodně odpovídá. Základem je samozřejmě libreto a s ním spojená hudba. Libreto (mohli jsme si ho nejen vyslechnout, ale díky anglickým titulkům, které mu odpovídaly, i přiblížit vizuálně) je pojato citlivě jak ve vztahu k samotné literární předloze, tak ve vztahu k vybrané hudbě. Je psáno modernější angličtinou, J. Samsovi šlo o to, aby bylo divákům srozumitelné. Ocenil jsem, že bylo pěvcům při interpretaci v řadě případů při výslovnosti angličtiny velmi dobře rozumět. Stejně tak jsem ocenil i korespondující české titulky (Zuzana Josková), které vhodně zvoleným způsobem (vzhledem ke spíše komediální povaze děje) a jazykem vysoké literární úrovně velmi pěkně ladily s anglickou verzí; překlad závěrečného Prosperova mluveného monologu provedl s patřičnou dávkou nadhledu (ve vztahu k postavě) J. Josek. Úryvky z titulků jsou zde citovány. 

Libreto je zpracováno skutečně dynamicky (což potvrdila a podtrhla i brilantní herecká akce všech účinkujících) a s lehkostí a nadhledem. V řadě případů (dokonce i pokud jde o odpovídající zpěvní složku v interpretaci příslušného pěvce) byla snaha, aby šlo skutečně o hříčku. Jistě, objevují se zde i vážné partie, ale šlo jistě i o to (a tomu J. Sams rozhodně vyhověl), aby se to s patosem barokní opery příliš nepřehánělo, naopak, aby došlo k jistému, a to zcela záměrnému, odlehčení. To se jistě povedlo, o čemž svědčila i reakce od srdce se dobře bavících diváků v MET a občas i v kině, a věřím, že byly potěšeny i děti, kterých bylo vidět v řadách diváků v MET poměrně dost a sám J. Sams patrně uvažoval o rodinném divadle, což se mu skutečně povedlo. Libretistovi (i ve spojení s vybranou hudbou) se povedlo udržet dynamiku děje tak, aby měl patřičný spád. Délka pasticcia (3 hodiny, I. dějství 1 hodina 41 minut a II. dějství 1 hodina a 19 minut) je tak udržována (vzhledem k tématu a ději) v únosných mezích.

Pokud jde o výběr hudby, která byla s libretem spojena, ocenil jsem, že bylo „těženo“ z poměrně širokého spektra tvůrců i skladeb (opery, oratoria i kantáty); seznam hudebních čísel a z jakého díla a od kterého autora pocházejí, viz zde:
http://www.metoperafamily.org/metopera/news/enchanted-island-music.aspx

Vybraná hudba stylově velmi pěkně ladila s textem a dějem, a co mě velmi potěšilo, že se podařilo vybranou rozmanitou hudbu, které je ze dvou hlavních typů – opera seria italského typu a francouzská tragédie-lyrique, skloubit do pozoruhodně konzistentního celku, takřka jakoby šlo o dílo jednoho skladatele. Objevují se jak ariosní partie patetičtějšího (seriosního) typu s příslušným zdobením, tak partie lehčího rázu (zejména v recitativech, v nichž jsou zastoupeny secco recitativy s doprovodem continua – zde cemballo /Bradley Brookshire/ a cello /David Heiss/), jakož i barvitý balet (skutečný divoký rej – choreografie Graciela Daniele - vykouzlený Kalibanovými čáry). Spojení slova, hudby a interpretace je velmi harmonické a ve výsledku velmi pozitivní.

Přistupme nyní již podrobněji k samotnému provedení díla. Začněme u režie (Phelim McDermott), provedení scény (Julian Crouch) a kostýmů (Kevin Pollard), což se nám stane základem pro další pojednání. Všichni právě uvedení pánové se podíleli ve stejných úlohách na mimořádně zdařilém (i díky jejich umění) nastudování Glassovy Satjágrahy, kterou jsme mohli shlédnout v přímém přenosu loni v listopadu. Dalo se tedy předpokládat, že mimořádný výkon předvedou i nyní, což se skutečně stalo. Režie je velmi dynamická, plně odpovídající povaze děje, místy odlehčující, jak již bylo výše naznačeno, aby se to s patosem baroka nepřehánělo, takže se objevují jak partie vážnější, tak i partie sršící vtipem. Plně se tomu podrobili všichni účinkující a vytvořili dohromady skvěle sehraný celek. S režií se souladně pojí provedení scény (viz níže) i klasicizující kostýmy, které buď působí pohádkově (např. u Kalibana či Sykorax) nebo civilněji, odpovídajíce době 18. století (u Prospera, Ferdinanda či párků na líbánkách). 

Základem stavební úpravy jeviště je provedení, které evokuje scénu, jak se mohla používat v barokní době. Jde o obloukové proscenium, provedené v černé barvě (reprezentuje přední část temnějšího lesa), tedy oblouk klenoucí se v popředí, v jehož okolí i v zadní části za ním pak probíhají příslušné děje. Oblouk dává prostoru určité hranice a vkusně opticky prostor zmenšuje, což je pochopitelné, aby se opera barokního typu (pojatá zpravidla intimněji), neztratila v mohutné budově MET (tento problém se nějak musí řešit vždy, když se barokní opera v MET uvádí). Na levé straně oblouku má svůj příbytek kouzelník Prospero, resp. jeho vnější laboratorní část s knihami a „chemickým“ arsenálem, spojenou schůdky ze zadní částí. Na pravé straně se pak nachází temnější „sluj“, v níž sídlí zavržená čarodějka Sykorax, kterou zde navštěvuje její syn Kaliban. Tento základ zůstává nezměněn, bývá jen doplňován v průběhu děje o další dekorace, zejména v pozadí oblouku. Můžeme tak obdivovat např. spleť stromů a kořenů, navozující jistou tajuplnost ostrovní vegetace, případně les s kvetoucími bylinami,  realisticky provedenou plachetní loď, pohupující se na vlnách či zmítanou bouří, „slavobránu“ s transparentem, když má být uvítán očekávaný Ferdinand, či, jak je tomu v triumfální scéně příchodu Neptuna, kartonové pohybující se moře a malované dekorace pro členy jeho průvodu.

Toto provedení odpovídá klasickému baroknímu divadlu. Je však spojeno s vymoženostmi moderní doby (výsledek ovšem nepůsobí, což je ku prospěchu, nijak hypermoderně), která se zde realizuje především vizuálními efekty, kdy pomocí světelné animace jsou promítány na dekorace scény nejrůznější výjevy (světelný design Brian MacDevitt ve spolupráci s agenturou 59 Productions, která zajišťovala design animace a projekce – podílela se i na nastudování Satjágrahy). Můžeme tak sledovat letící ptáky, oživený kvetoucí les či reálně provedené moře, kdy na uvedené kartóny představující vlny jsou promítány související „hydro“ výjevy, aby byl dojem oceánu ještě zvýšen. Nasvícením oblouku a přidáním patřičného světelného efektu (světelné linie z oblouku vycházející představující hrozící tesáky) byl proveden i obraz rozvírajícího se chřtánu, hrozící zúčastněným. Občas se objeví i nějaké to hybridní zvíře (třeba hybrid slona a úhoře), čímž chtěli tvůrci naznačit, že něco takového „mohli“ v dobách velkých objevů najít ve světě i slavní mořeplavci. Celek doplňují i mistrné světelné efekty podtrhující kouzla, která jsou na ostrově „páchána“. Vše působí tajuplně, pohádkově, kouzelně...

Tím můžeme přímo přejít k výkonům sólistům a začněme hned u toho, kdo měl s kouzly asi nejvíc co do činění, a „napáchal“ toho nejvíce! Samozřejmě u Ariela, (u Shakespearea) vzdušného ducha (v tomto pojetí se objevuje i zde, čemuž korespondují i jeho křídla, který je zde pojednán též jako neposedný skřítek – skřítkem je Puk ve Snu noci svatojánské, jehož některé rysy Ariel nese). Role se zhostila australská sopranistka Danielle de Niese. Její Ariel je skutečný klenot, předvedla v této roli fantastický výkon, a to jak po pěvecké, tak po herecké stránce. Disponuje nádherným, jasným, pevným, hladkým, výrazným sopránem, který si bravurně poradí i s nejnáročnějšími ozdobnými partiemi, a nijak v nich neztrácí na síle, právě naopak, ještě více v nich vynikne, a lze-li to tak říci, přímo ladně pluje na vlně not barokních mistrů. Excelovala jak v sólových partiích, tak zejména (vzhledem k povaze její role, prostě družný rozpustilý kluk dobrého srdce) v partiích skupinových, kde její vpravdě komunikativní přístup dostává ty pravé možnosti. Je jí celé jeviště (a to přes její spíše menší postavu, což ovšem k onomu skřítkovi výborně ladilo), a je to její Ariel, kdo je skutečným „pánem“ kouzel. Role je jí šitá na míru a bylo naprosto jasně vidět, jak si s Arielem rozumí. Roli si rozhodně užívala a diváci nepochybně s ní. Pěkně jí padl i střídmý hnědo-oranžový kostým, který udělal z Ariela (díky použitému peří) tak trochu Papagena. Svěže působily i její rozčepýřené vlasy a celek doplnilo její celkově něžné a šibalské vzezření. Ariel žije celou dobu tím, že konečně získá od Prospera stále slibovanou svobodu. Když jí na konci skutečně nabude, musí to oslavit a hodí se gala (tj. oděje si jásavě žlutý kostým, roztáhne křídla, aby si svobody pořádně užil); radostně si hned zazpívá (http://www.youtube.com/watch?v=r-RoGt96OQY) - jde o árii „Can you feel the heavens are reeling...“ („Cítíte, jak se roztáčí nebe...“), převzatou hudebně z Vivaldiho Griseldy, sbalí saky paky (a to doslova – z nápovědní budky nafasuje kufříček) a koketně opouští své dosavadní působiště.

Když už jsme něco naznačili o těch jeho kouzlech: některá dělá jen mávnutím ruky a umělci z „59“ mu nasvícením korespondují, či se objeví nějaká ta přízdoba: mistrovským kouskem byla slavobrána k oslavě Ferdinandova příchodu, kdy se v pozadí objeví plachta s nápisem WELCOME FERDINAND! Ovšem jak známo, uvítán byl takto Demetrius. Ariel poznal, že něco nesedí a žertovnou scénu korunoval Demetrius slovy (ve vztahu k nápisu): „Jestli ho někdy potkám, taky ho rád přivítám.“ Některá kouzla činí Ariel přímo v popředí scény s pomocí příslušného „materiálu“, který bere v Prosperově laboratoři, nebo jež mu je podáván z nápovědní budky. Jedno z kouzel se Arielovi, jak známo, mimořádně nepovedlo (ztroskotala jiná loď). Nevím jak v ostatních kinech v ČR, ale u nás v Olomouci jsme nabyli dojmu, že to Ariel s bouří skutečně přehnal. Jakmile se bouře strhla a zmítala lodí s manželi na líbánkách, patrně nám Ariel „vyvolal“ i bouři nad Atlantikem, neboť nám na cca 10 minut vypadl obraz i zvuk. Protože však české titulky běžely pořád dál, došlo na našem „ostrově“ i ke kouzlu nechtěného, což diváky rozhodně pobavilo, když se na plátně objevily titulky: „ Loď ztroskotala. … Skvělé! … Bohužel to však není všechno. … Já to věděl! Další práce! … Troufáš se protivit mé vůli? … Omlouvám se, mistře.“ Připomněl jsem si loňskou návštěvu ve veronské Aréně (Aida), kde prudký déšť způsobil, že se nedohrálo poslední dějství a Radames byl zásahem vyšší moci osvobozen (no, příroda je mocná). Signál se obnovil ve chvíli, kdy se z moře vydrápal Demetrius a byl slavně (viz výše) uvítán. Na cca 1 minutu nám pak ještě vypadl přistávající Ferdinand, ale jak víme, tento neztroskotal, ale šťastně přistál u pobřeží, a takto jsme šťastně dopluli do konce představení i u nás v Olomouci. Oba případy výpadku jsem vzal jako  doplnění realističnosti děje svého druhu. 

Dostáváme se k tomu, kdo kouzelnou práci Arielovi nařídil, kouzelníkovi Prosperovi, jehož role se zhostil americký kontratenorista David Daniels. Jeho kontratenorové posazení hlasu se vyznačuje hladkostí a jemností, až jistou měkkostí (i ve srovnání s představitelem Ferdinanda – též kontratenor). Jakkoliv uplatnění kontratenorů v barokní opeře plně chápu (vzhledem k tomu, že nyní nahrazují kdysi populární role kastrátů, a nebylo to poprvé, co jsem kontratenora měl možnost vidět na jevišti), chvíli jsem uvažoval, jestli by se do této role (vzhledem k její povaze) nehodil spíše basista (ve stylu Sarastrově – některé partie díla mi Kouzelnou flétnu do určité míry připomínaly). Je mi známo, že J. Sams obsadil kontratenora proto, aby zvýraznil určitou výjimečnost Prosperovu, jeho kouzelnické duchovno, tj. jakousi mysteriózní sílu. S tímto výkladem jsem ale plně souzněl až na konci I. dějství, kde se objevuje mistrovská Prosperova árie (a D. Daniels ji také mistrovsky provedl, stejně jako celou svou roli) „Chaos, confusion ...“ („Chaos, zmatek...“), kdy kouzelník lamentuje nad tím, co se na ostrově v důsledku Arielových kouzel děje; právě zde záměr J. Samse plně vystupuje na povrch, a že obsazení kontratenoristou je namístě. V árii (http://www.youtube.com/watch?v=fw4Kzq6KtiM&feature=related) převzaté z Händelova díla Amadigi di Gaula vystupuje Prospero jako až nezemská duchovní bytost, jako jistý duch v pozadí, který sleduje neblahé změny. Odpovídal tomu i jeho kostým, Samsův záměr vynikne i v závěru opery, kde Prospero prosí Sykorax o odpuštění (toho se mu skutečně dostane), a právě zde jemný kontratenor dělá divy, jemnost hlasová je vlastně hlasovým pláčem kajícníkovým. Sarastro nikoho v Kouzelné flétně o odpuštění neprosí, naopak, on je tou plně charakterní rolí (proto mu bas skutečně sluší). Celkově působil D. Daniels v roli velmi důstojně; padl mu i kostým, oděn byl ve splývavý plášť, drže žezlo s delší rukojetí v ruce.

Jak známo, žije Prospero na ostrově se svou dcerou Mirandou, jejíž role se zhostila americká sopranistka Lisette Oropesa a do role skvěle zapadla. A to jak pěvecky, tak herecky. Potěšila krásným jemným hladkým sopránem, a jímavým projevem, kdy ji jednak vidíme jako dceru oddanou svému (byť svéráznému) otci, ale i jako zasněnou duši, které tuší, že někde daleko je její vysněný milý. K celkovému vyznění role jistě přispělo i její něžné vzezření a jemná fyzická krása; padl jí i žlutavý kostým, v podobě jakési antické tógy, vytvořený na pustém ostrově nepochybně „z místních materiálů“ a tradičním postupem, doplněný předměty vytvořenými z místní flóry a fauny, což dodalo její postavě výraz tak trochu ostrovní divoženky. Tím, kdo nakonec získává její srdce je neapolský princ Ferdinand, jehož role se ujal americký kontratenor Anthony Roth Costanzo. Obsazení kontratenora do této role je plně pochopitelné, neboť v zásadě představuje mladického romantického snílka, který v duši touží po své vyvolené, kterou na ostrově nachází a ihned se do ní zamiluje. Jeho hlas je nejen jemný, ale i silný, pevný a výrazný, což k mladické Ferdinandově postavě ladí. Pěvecky byl přece jen výraznější než Prospero (jistá jemnost Prosperova projevu je pochopitelná vzhledem k duchovní povaze jeho role, viz výše). Ferdinand byl oděn do úboru námořní důstojníka 18. století, a s parukou na hlavě a dalekohledem v ruce na palubě lodi tak trochu připomínal kapitána Cooka. Hlasově mi velmi připomínal jeho britského kolegu kontratenoristu Iestyna Daviese, kterého jsme měli možnost vidět loni v přenosu Rodelindy, v jeho skvělé roli Unulfa; tuto roli má mimochodem v repertoáru i A. Constanzo.  

Ten kdo Ferdinanda k ostrovu nasměroval byl bůh moře Neptun, jehož role se ujal španělský pěvec, Maestro Plácido Domingo. Role boha moří byla vytvořena přímo pro něho a Maestro se jí zhostil s vrcholnou grácií a šarmem, jak je u Mistra zvykem. V této roli také právě včera oslavil své 71. narozeniny. Přejme Mistrovi pevné zdraví a mnoho dalšího tvůrčího elánu. Jeho entrée na scénu bylo po všech stránkách majestátní: oděn do pancíře, s korunou na hlavě a trojzubcem v ruce, usazen na mohutné lastuře, působil opravdu vznešeně. K velikosti celé vstupní scény přistupuje i její provedení, kdy se k nám přibližuje trůnící Neptun, obklopen sborem najád a tritónů (sbor odvedl v pasticciu mimořádný výkon!); lasturový trůn je obklopen malovanými kulisami, na nichž jsou provedena nahá těla zmíněných mořských bytostí, za nimiž stojí pěvci, kteří je představují, pokládajíce hlavu do otvoru v kulise a doplňujíce tak tělo. Skvělý nápad, dovedu si představit, že se někdy objevil v nějaké barokní opeře v minulosti. Některé najády, spoře oděné, s mušlemi na hrudi, posedávají i kolem trůnu a čtveřice takto oděných najád se vznáší v závěsech nad trůnem. Přímo triumfální vstup. Sborový výjev (zpěv k poctě Neptunově) je hudebně převzat z Händelových korunovačních hymnů.

Svým včerejším projevem Maestro Domingo ukázal, že jeho nádherný hlas, tak výrazný a nezaměnitelný, je stále plný síly a jasu. Jeho hlas a herecký projev, daný i Mistrovým celkovým vznešeným vzezřením, jedno jsou. Jeho Neptun je postavou, která se vyvíjí: nejprve je to stárnoucí a lehce sklerotický vládce moří (který tak nějak pozapomněl, čím vlastně byl). Je rozzloben na člověka, který ho proklíná (Lysandra – myslí si, že mu Neptun vzal do moře Hermii), a na troufalého Ariela (který sem dorazil v potápěčském oděvu jakoby právě opustil Nemův Nautilus), který ruší jeho klid. Hněvá se i na lidstvo, které mu znečišťuje moře (aktuální ekologický apel!). Postupně však Neptun nabývá sil a v závěru opery je to odhodlaná postava, která se zastane čarodějky Sykorax v jejím sporu s Prosperem, a která moudrými slovy přivede Prospera ke kajícnosti a naopak Sykorax k tomu, aby Prosperovi odpustila.  

Do role Sykorax byla obsazena americká mezzosopranistka Joyce DiDonato. Role se zhostila skutečně bravurně. Disponuje silným pevným majestátním klenutým hlasem, s nádhernou ladnou frází, který se skvěle snoubí s jejím až vznešeným hereckým projevem, a dosahuje tak strhujícího účinku. Sykorax je skutečnou dámou ostrova. K tomu samozřejmě přispívá i celkové šarmantní vzezření pěvkyně. Nejprve ji sledujeme jako zuboženou zavrženou trpící bytost (divoce rozčepýřených šedivějících vlasů, pokrytých peřím, v temném šatě), která v tichu své skrýše na temné ostrovní straně vzpomíná šťastnějších let a dokonce i Prosperovy někdejší náklonnosti. V tichu duše však zjevně doufá, že její čas ještě přijde. V tom se nemýlí. Její síly rostou, a takto se vyvíjí i celá postava. Ve II. dějství o tom i sama zpívá (http://www.youtube.com/watch?v=fcmiCuAt1eM), jde o odhodlanou árii „My strength is coming back to me...“ („Cítím, jak se mi vrací síla...“) převzatou hudebně z Vivaldiho Agrippy. Tato árie patřila k jejím vrcholům, stejně jako její scéna s Kalibanem, v níž svého syna utěšuje, když je nešťasten z toho, že mu nevyšlo úsilí o Helenu.

Role divocha Kalibana se ujal italský basbarytonista Luca Pisaroni, narozený ve Venezuele; v loňském roce jsme ho viděli v přenosu v roli Leporella v Donu Giovannim. Tento pěvec potěšil plným a hutným hlasem, který se k roli divého muže opravdu hodí. Jeho Kaliban však přes veškerou divokost není v zásadě zápornou postavou (oděn byl do tmavého nedbale splývavého šatu, maje rozčepýřené delší vlasy a v tváři bílé líčení s čelem žlutým, kolem očí tmavé kruhy; viz tvorba líčení: http://www.youtube.com/watch?v=RRDeJTMSfhE&feature=related; na prsou mu jakýsi „pancíř“ naznačoval žebra, kolem krku měl jako otrok upevněn obojek s řetězem – skutečně divoké vzezření; zde též viz jeho civilní foto: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=3806&type=1).

Jako zotročená bytost nemá svého pána příliš v oblibě, má sklony k odporu a prudkosti, ale současně je bytostí, která je schopna milostného citu, a i když má možnost cit projevit, tak se mu i plně oddá. Helena se do něho sice zamilovala působením kouzla, ale jeho vnitřní prožitek byl opravdový. Jejich lesní procházka působila velmi romanticky, včetně rozpravy o květeně. Když se pak Kaliban ve své lásce zklame, smutně (tady úplně zlidštěl) si zoufá své matce (scéna patřila k vrcholům pasticcia). Jakkoliv byla scéna smutná, nepostrádala jeden mimořádně zdařilý tragikomický prvek. Když Kaliban hovoří o tom, jak byla jejich procházka po lese pěkná a sbírali kvítí, prohlásí, že nešlo při tom o botaniku („botany“, tj. studium květeny), ale o jinou vědu (chemii, „chemistry“), v daném případě biochemii hormonů. Bravurní vědecký jinotaj!

Zklamaný Kaliban se pak hodlá oddat vášni alespoň ve snové vizi. Pomocí kouzel vyčaruje rej bytostí, které jsou mu oddány: objevují se tanečníci (baletní scéna II. dějství) s divokými maskami na tvářích (jakési „lesní bytosti“, najdeme mezi nimi i postavu s maskou jednorožce), které se mu klanějí a vyjadřují svou náklonnost; postupně však nastává pravé bakchanále, které je moc i na Kalibana, a musí zasáhnout sám Prospero a zjevení odehnat. Baletní výstup je doprovázen i kvartetem čtyř pěvců (snad diváků v Kalibanově snové vizi, kteří děj komentují), oděných v klasických společenských róbách 18. století. Dvě dámy a dva pánové: Ashley Emerson, Monica Yunus, Philippe Castagner a Tyler Simpson.

Dostáváme se konečně ke čtyřlístku na líbánkové plavbě, kteří ztroskotají na ostrově, Heleně, Hermii, Demetriovi a Lysandrovi. O Heleně již byla řeč u lesní procházky s Kalibanem. Role se chopila kanadská sopranistka Layla Claire. Předvedla se jemným hladším hlasem, decentního projevu, který ladil k jejímu celkovému jemnějšímu vzezření. Dá se předpokládat, že do Kalibana by se za normálních okolností nezamilovala, kouzlo vykonalo své, ale její zaujetí divousem působilo skutečně realisticky a romanticky. S její jemností výrazně kontrastovala spíše odhodlaná (v boji za své city) Hermie (v podání americké mezzosopranistky Elizabeth DeShong). Tato pěvkyně patřila k dalším klenotům večera; předvedla se výrazným, pevným, nosným a silným mezzosopránem, velmi pěkného zabarvení, lehce vyšší polohy, s krásnými vázanými přechody a ladnou frází; se svým hlasem dělala i v nejnáročnějších ozdobných partiích pravé divy. K jejím vrcholům patřila vstupní árie II. dějství, kde vyvržena na břeh lamentuje nad tím, co ji potkalo, a myslí si, že chaluha, co má na hrudi, je had („My God, what’s this?“ / „Proboha, co to je?“); hudebně tato árie pochází z Händelova oratoria Hercules. Obě dámy se výborně doplňovaly, zejména v jejich duetu, v němž lamentují nad mužskou nestálostí („Men are fickle...“ / „Muži jsou nestálí“; hudebně převzato z Händelovy Atalanty). Role Demetria se ujal americký tenorista Paul Appleby (jasnější otevřenější hlas) a role Lysandra kanadský barytonista Elliot Madore (oblý hlas pěkného temnějšího zabarvení). Celá čtveřice se působením Arielových omylů dostane do nejrůznějších komických situací, naplněných pravými gagy; všichni působili, spolu se svými kolegy, v nastalém mumraji opravdu sehraně.

Když se vše uvede do pořádku, párky jsou řádně spárovány a Prospero se usmířil se Sykorax, obrací se Prospero k divákům s mluveným monologem, v němž moudrými slovy pojednává  o pomíjivosti světa i našeho příběhu. Pak je nasvícena celá scéna, v níž se objeví všichni zúčastnění, včetně sboru Neptunova doprovodu a čtyř najád v závěsech nad pěvci, a celé pasticcio majestátně končí slavnostním zpěvem „Now a bright new day is drawing...“ / „Svítá jasný nový den...“), kdy se přítomní radují nad příchodem nových šťastných dní; hudebně převzato z Händelova oratoria Judas Maccabaeus.

Skvělý výkon odvedl i orchestr pod taktovkou Maestra Williama Christieho (podílel se též s J. Samsem na výběru hudby pro pasticcio). Maestro, jak jsem si všiml při záběru na orchestr, má až vznešeně působící styl dirigování s nádhernými gesty; a jak bylo vidět i při rozhovoru, je to velmi příjemně a noblesně působící pán.

Závěr tedy? Velmi koncízní a dynamické představení, naplněné humorem, city i duchovností, se skvělými výkony všech zúčastněných, spojené v jeden celek svěžím rytmickým libretem, působivě  propojeným s hudbou starých mistrů. Představení potvrdilo, že praktiky známé z 18. století, lze úspěšně použít při tvorbě pasticcia i v dnešní době.

Jaroslav Sovinský

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Rozhovor s Maestrem Domingem o přestávce přenosu:

http://www.youtube.com/watch?v=EVvgOf3aq5Q&feature=related

Anonymní řekl(a)...

A ještě další interview:

http://www.youtube.com/watch?v=_4iV0W8uepM&feature=related

Anonymní řekl(a)...

Nádherná opera. Jakožto fanoušek, co si rád zazpívá nějakou operku se táži. Nevíte kde bych sehnal text k tomuto dílu ? Docela rád bych se jej naučil.
Pokud byste měli informace, buďte tak laskaví a pošlete mi e-mail : delmak1@centrum.cz -- Předem děkuji :)

Anonymní řekl(a)...

Sehnat text není tak jednoduché, protože je chráněn autorskými právy. Ale tady posílám odkaz na kompletní nastudování K. ostrova. Třeba se Vám podaří část textu odposlouchat. J.

http://www.youtube.com/watch?v=9JuJabum8MQ

Anonymní řekl(a)...

dobrý večer, chtěl jsem se zeptat, jestli nevíte zdali jsou někde k dispozici české nebo anglické titulky k této opeře, děkuji za informace a přeji příjemný večer. R.M.

Dana Šimková řekl(a)...

Bohužel jsou chráněné autorským právem a nejsou dostupné.