neděle 4. prosince 2011

Jaroslav Sovinský: Rodelinda jako pozoruhodná rekonstrukce barokní opery


Toto pojednání je věnováno včerejšímu (3.12.2011) přímému přenosu opery Georga Friedricha Händela Rodelinda z newyorské Metropolitní opery.

G. F. Händel napsal přes 40 operních prací, které v mnoha případech zažívaly ve své době veliké úspěchy. Postupně však jeho díla vystřídaly opery pozdějších skladatelů. V první pol. 20. století však dochází k renesanci jeho díla a Rodelinda byla jednou z prvních skladatelových oper, které se dočkaly novodobé premiéry. Barokní opery byly samy o sobě značně specifické a vyžadovaly do velmi náročných partů příslušné obsazení. Jako takové kladou i dnes na interprety a režiséry velké nároky. Rodelinda je v zásadě založena na jednotlivých áriích, kde každá z účinkujících postav má možnost projevit své hlasové umění, místy se objeví accompagnato a ansámbl, celek je propojen recitativy. Svou roli hraje kromě orchestru tzv. continuo, soubor hudebních nástrojů, mezi nimiž se objevuje cemballo, cello, loutna, barokní kytara a theorba (v podstatě loutna s dlouhým krkem). Při včerejším představení se continua chopili: Harry Bicket - cemballo (pro recitativy), který také dirigoval celý orchestr, Bradley Brookshire – cemballo (ripieno), David Heiss (cello) a Daniel Swenberg (loutna, barokní kytara a theorba). Skvělý výkon odvedl i celý orchestr, pod taktovkou, jak již naznačeno, Mistra Bicketa. 

Základem díla je samozřejmě Mistrova hudba, která ani po téměř 300 letech nijak neztrácí na účinku, naopak, její síla, jímavost a vznešenost vytvářejí nádhernou atmosféru (evokují náladu starých dobrých časů) a dramaticky se jí usiluje o vykreslení postav. S pěveckými ozdobami, koloraturami apod. se v opeře přiměřeně šetří, což je výsledku jen ku prospěchu. Pokud se k operám tohoto typu připojí režie, která se jednak snaží zachytit styl, v jakém kdysi byly barokní opery uváděny, s patřičnou dávkou dramatického náboje, je výsledek dokonalý. V opeře se objevují tzv. da capo árie, založené na opakování určité části zpívaného textu. Režie i interpreti pak mají před sebou náročný úkol, zpracovat výstup tak, aby i přes uvedené opakování děj plynul stále dále a nedocházelo k jeho zastavení či vrácení nazpět; dosahováno toho bylo především režijně, tj. změnou pohybu pěvce, přesunem na jiné místo, jinou činností atd. Výsledek byl v tomto směru mimořádný (režie Stephen Wadsworth), kdy se podařilo dosáhnout jak patřičné dramatičnosti a dynamičnosti, až heroičnosti, která nejen že navodila barokního ducha (i s patřičným barokním patosem, v tomto směru jsem operu vnímal jako pokus o rekonstrukci), ale prokázala i skutečnou životnost díla pro časy dnešní, ba dokonce do určité míry aktuálnost, neboť lidstvo se od té doby zase tolik nezměnilo. Povedlo se i navodit plynulý tok času, spádovost děje.

Režii vhodně doplnila scéna (Thomas Lynch), která je plně narativní, a snaží se plně navodit atmosféru doby (děj byl přeložen ze 7. do 18. stol., v podstatě do časů Händelových). Technicky byla provedena scéna tak, že pro jednotlivé obrazy je vytvořeno pojízdné pozadí, které je možno ihned ze strany nahradit dalším (pro následující obraz); stejně tak je možno část scény spustit i shora. Režie přenosu nám opět umožnila nahlédnout do zákulisí, udělat si představu o mohutnosti (a náročnosti) celého technického provedení. Takto můžeme sledovat mj. prostě zařízenou komnatu paláce, kde (v úvodu děje) dlí Rodelinda se synem, s vysokými stropy a malbami na stěnách, dále hřbitov na okraji města s náhrobky a mohutným centrálně umístěným obeliskem (pomníkem Bertaridovi), u něhož jsou zasazovány květy, a vyššími domy v pozadí s širšími vížkami, které nádherně evokují až mediterránní atmosféru Itálie (to vše i díky mistrné práci se světly: Peter Kaczorowski); celek v této scéně doplňuje i hospodářské stavení po pravé straně scény, jíž zde občas projde i několik statistů ve vojenských oděvech či zahradník, aby bylo realističnosti učiněno zadost. V jiné scéně se pak objeví vznešeně vypravená knihovna (podaná naprosto realisticky), se svazky vázanými v kůži, umístěnými ve skříních vyzdobených dřevořezbou, to vše doplněno dobovým nábytkem: jakoby šlo skutečně o palác 18. stol. Ve III. dějství se dostaneme i do Bertaridova vězení, ukrytého v dolní části paláce, kam proniká mřížemi jen lehce světlo ze zahrady; vlastní cela slouží běžně patrně jiným účelům, než vězení, podle dekorací spíše jako skladiště či konírna. Scénu i režii pak vhodně doplnily i kostýmy (Martin Pakledinaz), které plně evokovaly atmosféru doby; ať již šlo o střídmě pojatý modrý šlechtický kostým Rodelindy, honosný černavý šat Eduige, šlechtický oděv Grimoaldův (mj. červená kamizola s černým zdobeným pláštěm) či lehce „lokajské“ (úřednické) oděvy Garibalda a Unulfa a prostý vojenský šat Bertaridův.

Přistupme nyní k výkonům sólistů. Všichni sólisté dohromady vytvořili výborně sehraný tým a spolu s režií navodili tu pravou barokní atmosféru, což plně přispělo ke koncíznímu vyznění díla. Začneme u titulní role, jíž se zhostila americká sopranistka Renée Fleming, kterou jsme v přenosech v rozličných rolích měli možnost vidět již několikrát. Disponuje jemným, až zvonivě křišťálovým lyričtějším sopránem, současně ovšem ohebným a pružným, s krásnou frází, který jí umožňuje, s nádhernou lehkostí a ladností, ve spojení s hereckým projevem, dosáhnout mimořádného výsledku. K celkovému dojmu samozřejmě přispívá její vzezření, šarm, elegance a oduševnělost jejích rysů. Můžeme ji obdivovat jednak jako nešťastnou ženu, zbavenou manžela, jejíž jedinou nadějí a radostí je její syn, současně však jako odhodlanou bytost, která se za prospěch syna dokáže patřičně postavit a je schopna dokonce i hazardu (kdy dává Grimoaldovi na srozuměnou, že bude jeho ženou jen tehdy, pokud vlastnoručně zabije jejího syna, právoplatného krále). Současně v ní vidíme i něžně milující bytost, oddanou věrné lásce k Bertaridovi (jak jímavě podala árii II. dějství „Ritorna oh caro e dolce mio tesoro...“, stejně jako, spolu s Bertaridem, duet v závěru téhož dějství, „Io                t´abbraccio E più che morte, aspro e forte...“). Němé role jejího syna, Flavia, se zhostil Moritz Linn; hoch, snad sedmiletý, roli chlapce vydaného nepřízni osudu a pohybujícího se v prostředí intrik a mocenských zápasů pojal skutečně realisticky. Jak jímavě působil samotný vstup do díla, když Rodelinda ještě dřímá v loži, navíc připoutána k němu řetězem, a hošík si hraje s koníkem a dřevěnými vojáčky. Dovede ovšem vystupovat i jako mladý rytíř, který se za maminku hodlá statečně postavit.

Druhé dámské role v opeře, Rodelindiny švagrové Eduige, se chopila americká mezzosopranistka Stephanie Blythe; v přenosech jsme ji měli již možnost vidět jako Fricku ve Zlatě Rýna a Valkýře.       Disponuje pevným, nosným, někdy až heroicky, stejně tak však i jímavě působícím hlasem; pro roli Eduige, která je mnohoznačnou postavou: svádí stálý vnitřní boj ve vztahu ke Grimoaldovi, kterého přes jeho úsilí o Rodelindu stále miluje, a snaží se i o udržení věrnosti k Rodelindě a bratrovi Bertaridovi, byla jako stvořená. Ať tak či onak, jde v jádru o charakterní postavu, která se však v nevhodnou dobu ocitla na nevhodném místě. Její projev pěvecký se mistrně snoubí s projevem hereckým a při včerejším představení byla skutečným klenotem. K jejím vrcholům patřila podle mého soudu árie I. dějství (Lo farò, dirò spietato...), kde vyjadřuje své pocity zhrzené dívky, kterou odmítá její snoubenec.

Do role jejího snoubence, Grimoalda, byl obsazen kanadský tenorista Joseph Kaiser. Jeho hlas je nosný, pevný, patřičného jasu a síly. Role uzurpátora štvaného výčitky svědomí se zhostil dokonale.  Předvedl rozervanou bytost, která jednak v touze po moci uchvátí langobarský trůn, současně však podléhá břemeni vlády, váhá mezi mocí a láskou (nádherně to vyjádřil v árii III. dějství „Pastorello d ´un povero armento... “), a naslouchá podlému rádci Garibaldovi. Současně však dovede působit i velmi odhodlaně, a to velmi přesvědčivě, nakonec však, přesvědčen velkomyslností Bertaridovou, mu vrací ženu, syna i trůn. Role jeho důvěrníka Garibalda se ujal čínský basbarytonista Shenyang; disponuje velmi příjemně znějícím hlasem, jednak jemným, současně však pevným a oblým, který výborně ladí s povahou jeho role, kdy jednak předstírá svým způsobem rytířského muže (ve vztahu k Eduige), ve skutečnosti ale podle sleduje své vlastní mocenské plány a neštítí se k tomu učinit jakýkoliv krok; pravá šedá (či spíše temná) eminence, intrikán par excellence.

Na závěr si nechávám, vzhledem k výjimečné hlasové povaze obou rolí, svrženého krále Bertarida a jeho přítele Unulfa. Když byla opera v r. 1725 premiérována, zpívali obě role kastráti (castrato contralto); Bertarida F. Bernardi, zvaný Senesino, a Unulfa A. Pacini, zvaný il Lucchesino, jak bylo v barokní opeře obvyklé. Když pak kastráti vyšli z módy, byly obě role postupně svěřovány jiným hlasovým oborům, ženským (alt, kontraalt) či mužským (baryton a bas); v daném případě jsme měli unikátní možnost si alespoň do určité míry představit (byť nešlo o castrato contralto), jak mohlo vypadat představení v době jeho vzniku. Obou nesmírně náročných rolí se chopili dva kontratenoristé, Bertarida švýcarský (uvádí se i německý) pěvec Andreas Scholl a Unulfa britský pěvec Iestyn Davies. Oba převedli zcela mimořádné výkony. Lze předpokládat, že k takovému projevu musí být fyzická dispozice pěvce, ale také obrovská píle a výdrž, vedoucí k technické dokonalosti. Je jasné, že jemný až něžný kontratenor působí ve vztahu k mužské roli (svržený král, avšak odhodlaná postava v převlečení za vojáka či jeho oddaný rádce) poněkud specificky (v daném případě by se zde třeba v opěře 19. století předpokládaly nejspíše klasické tenory či barytony), ale právě kontratenor (tímto oborem se nyní nahrazují kastráti, výška se dosahuje falzetem) může přiblížit originální provedení ve století 18. Tato doba měla svou módu a pravidla a při rekonstrukci barokního divadla je třeba to respektovat.

A Scholl předvedl skutečně jímavý projev, kdy svůj pevný, hladký a ohebný hlas vede k jemnému, oduševnělému výsledku, a jeho Bertarido je trpící bytostí, zbavenou milované rodiny, současně však odhodlaný bít se za svou svobodu a ideály a neváhá dokonce bojovat za toho, kdo je uzurpátorem jeho trůnu (v té souvislosti se mu mimořádně vydařila árie „Vivi tiranno!“ ve III. dějství, výborně podal i árii „Dove sei, amato bene!“, kdy v I. dějství u pomníku vzpomíná své milované, stejně jako vězeňskou árii „Chi di voi fu più infedele...“ ve III. dějství). Skvělým kolegou mu byl již jmenovaný I. Davies, který předvedl rovněž velmi jímavý a oduševnělý projev; v roli oddaného druha působil velmi přesvědčivě, navíc se ukázal i jako věrný přítel celé královské rodiny. K celkovému vyznění role výborně ladí i jeho spíše gracilní vzezření. Jeho hlas je hladký, jemný, ale i velmi pevný, nosný, a vládne jím nesmírně obratně, dokonce mi přišel jeho hlas  výraznější, plnější, než u jeho kolegy, a v kontratenorové koloratuře předvedl strhující výkon; jeho vrcholem byla podle mého soudu árie „Sono i colpi della sorte...“ v závěru I. dějství. Bylo i velmi poučné, když jsme pak měli možnost o přestávce v rozhovoru srovnat, jak vypadá běžný (mluvený) hlasový projev obou pěvců. A. Scholl začal mluvit ve falzetu (tím předvedl kontratenorovou polohu) a pak přešel do běžné polohy. U obou pěvců se při běžné mluvě jedná v zásadě o tenorové posazení hlasů.

Je třeba rovněž opět vyzvednout kvalitu českých titulků (Zuzana Josková), které nejen že byly na vysoké literární úrovni, ale též citlivě reagovaly na barokní poetičnost děje. 

Závěr tedy? Velmi zdařilá poeticky-patetická rekonstrukce barokního díla, s mimořádnými výkony všech účinkujících, podanými na vlnách vznešené Mistrovy hudby.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Ještě jednou velký dík za váš úvod do Rodelindy, a díky i za recenzi:))), rozhodně se shodneme, povedená inscenace:). Samozřejmě někdo řekne, že neoriginální :), ale koneckonců přístupnější většímu publiku (i těm, co by se z podstatně větší originality režie nezaradovali, částečně k nim patřím:))) ). asi to bylo to, co od MET čekáme, v dobrém smyslu. Osobně se mi nejvíc líbil Kaiser a árie kontratenorů, obou, každý je jiný:), ale výborní byli všichni, i ten mladý čínský basbariton byl zajímavý:)), zkuste se po něm podívat na youtube:).


hanka

Anonymní řekl(a)...

Hanko,

díky moc za milá slova. Ano, představení skutečně povedené. I já si vcelku potrpím na klasiku, tak o to více jsem byl spokojen.

Shenyang je rozhodně hlasově zajímavý. Pochází z Tianjinu v Číně. Má v MET v repertoáru také Masetta.

A tady ukázka árie Collina z Bohémy v jeho podání:

http://www.youtube.com/watch?v=ablHj5HH6Mg

Vecchia zimarra, senti,
io resto al pian, tu ascendere
il sacro monte or devi.
Le mie grazie ricevi.
Mai non curvasti il logoro
dorso ai ricchi ed ai potenti.
Passâr nelle tue tasche
come in antri tranquilli
filosofi e poeti.
Ora che i giorni lieti
fuggîr, ti dico: addio,
fedele amico mio.
Addio, addio.

Dana Šimková řekl(a)...

A já přihazuji úžasný hlas Daviese: http://www.youtube.com/watch?v=A5OIAjw6HF8

Dana Šimková řekl(a)...

Tady je ještě Scholl http://www.youtube.com/watch?v=In1GsoFRVS0&feature=related je tam nějaký jeho celý koncert, kde zpívá Purcella (jen pro srovnání s Nomim - ten u mě stejně vede :-) http://www.youtube.com/watch?v=3hGpjsgquqw)

Anonymní řekl(a)...

Shenyang myslím, že někde psali, že vyhrál pěv.soutěž v Cardiffu:)), a že si ho v Met pěstujou coby nový talent.
O tom videu z Bohémy vím, už jsem si ho vyhledávala před Rodelindou, abych zjistila ,co je zač.
S Schollem mám doma strašně staré CD, leta, s Vivaldiho hudbou. Krásný hlas.
Hanka