neděle 11. prosince 2011

Jaroslav Sovinský: Faust jako atomový fyzik spojený s ďáblem


Toto pojednání je věnováno včerejšímu (10.12.2011) přímému přenosu opery Charlese Gounoda Faust (Faust a Markétka) z newyorské Metropolitní opery.

Faust patří k nejčastěji uváděným operám světového repertoáru, naplněn nádhernou hudbou a ariemi, ansámbly i sbory, které jsou skutečnou příležitostí pro pěvce ukázat své mistrovství; bylo určitě podnětné shlédnout nové nastudování této opery z MET (díky přenosu nám zprostředkované), kde se jeho premiéra konala 29. listopadu letošního roku (jde o koprodukci MET a English National Opera). Začněme u režie (Des McAnuff), scény (Robert Brill) a kostýmů (Paul Tazewell), což se nám stane základem pro pojednání další. Režie se vydala cestou časového posunu, kdy děj faustovského příběhu byl přesunut ze století 16. do 1. poloviny století minulého. Vzhledem k nadčasovosti tématu (spojení člověka se zlem) to bylo nepochybně možné a výsledek byl skutečně zajímavý. Byť si potrpím jako tradicionalista na spíše klasičtější pojetí, musím již zde konstatovat, že mne toto modernizované nastudování od počátku zaujalo, a nutilo mne k hlubšímu zamyšlení.

Díky režii je nám Faust prezentován jako stárnoucí fyzik, který se celý život snažil proniknout do hlubin hmoty a přírodních sil, a nyní je těžce frustrován tím, že výsledky jeho bádání vedly jen k hrůzám a utrpení. To je demonstrováno v pozadí scény promítnutím v dějinách tak dobře známého výjevu, jíž je budova banky s kupolí, jediná stavba, která zůstala stát v Hirošimě po explozi atomové pumy. Černobílé provedení, patřičně nasvícené, dodalo scéně děsivě mysteriózní výraz. Frustrace vede Fausta k tomu, aby otravou ukončil svůj život. Tu ho však veselí mladých lidí, pronikající dovnitř jeho laboratoře, přiměje k tomu, aby od svého úmyslu upustil. Povolává ďábla, který mu má dát mládí, po kterém zatoužil; je to patrně to jediné, co ho ještě v tomto světě zajímá.  Ale ani tak Faust neuspěje (nenajde, co hledal), jak je vidět z jeho hluboké frustrace ve scéně Valpuržiny noci, kde se (alespoň tak jsem si to vyložil) setkává s oběťmi svých zbraní, lidmi postižených radiací. Valpuržině noci předchází zobrazení nukleární exploze, provedené na plátně v pozadí, doprovázené sborem vědců v bílých pláštích (namísto bludiček, jak je tomu v originále).

Režijnímu pojetí odpovídá i scéna (a stejně tak i kostýmy), vytvořená však tak, aby nepřekypovala kulisami, ale působila spíše střízlivě, úsporně, „technicky“, neboť jejím základem je zařízení Faustovy laboratoře. Po stranách je jeho pracoviště lemováno schodišti vedoucími do vyšších pater vědeckého ústavu, vše laděno do bílé sterilní barvy. Tato schodiště zůstanou součástí scény v zásadě po celou dobu a budou sloužit Faustovi a Mefistovi k pozorování hemžení kolem nich, případně jako základ pro související jevištní děje (např. jako předpokládaný vstup do Markétčina příbytku). Tento rámec je pak doplněn menšími kusy zařízení, např. vědeckými přístroji, umyvadlem, či lavicemi a jiným zařízením, které přibližují (spíše jen minimalisticky) scénu, o niž se jedná a zbytek je ponechán fantazii diváka. Doplňky jsou dobově pojaté, tak např. Markétka nepracuje na kolovrátku, jako v originále, ale u šicího stroje (klasické Singerovky). V pozadí scény jsou pak umístěny panely, na které jsou promítány příslušné výjevy, mj. obrovsky zvětšené tváře (filmově pojaté – tj. nejde o jeden nepohyblivý obraz, ale o reálně se pohybující tvář) účinkujících (samotných pěvců, kteří v opeře vystupují); v samém úvodu jde o tvář Fausta, později Markétky (ať již radostnou – takto ji Mefisto představí Faustovi v úvodu – jako vizi, kterou ho má uchvátit, nebo ztrápenou – takto ji vidí Faust o Valpuržině noci). V prvním dějství se kromě Fausta a Mefista pohybují po laboratoři i statisté, v podobě vědců v bílých pláštích, a mezi nimi, u vědeckého přístroje, sedí jako mladá asistentka i Markétka.

Ve druhém dějství jsou na scéně rozmístěny lavice představující městskou hospůdku (podobně tomu bude při příchodu vojáků ve IV. dějství), mezi nimž se pohybují místní obyvatelé, včetně vojáků vydávajících se do boje. Zde mě trošku překvapilo provedení jejich uniforem, kdy tyto odpovídaly spíše době kolem I. světové války, než době pozdější, související s předvedeným výsledkem jaderné exploze. Trochu připomínaly oděvy francouzské armády. Patrně bylo na místě použít oděvy bližší II. světové válce. Takto si můžeme snad domyslet, že se děj odehrává ve Francii (místo Německa); Faustova laboratoř z I. dějství by se tak (soudě podle hirošimského výjevu) nacházela v zemi o něco dále na západě, za oceánem. Anachronicky jistě působily i meče, ale s tím se nedá moc dělat, je to v libretu. V hospůdce se pak páry oddají valčíku (choreografie Kelly Devine), k tanci vyzve Faust i objevivší se Markétku. 

Ve třetím dějství můžeme shlédnout Markétku u již zmíněné Singerovky, podobný výjev se objeví i v úvodu dějství IV.; na jeho konci se objevuje chrámová scéna, která patřila ke scénickým vrcholům. Prosté lavice zde navozují dojem lavic chrámových. Na jedné z nich sedí modlící se Markétka, na druhé, se sklopenou hlavou pokrytou kloboukem Mefisto. Scéna je mysteriózně nasvícena (světelný design Peter Mumford), v pozadí doplněna světelně provedeným křížem. V  pátém dějství můžeme shlédnout již výše popsanou atomovou explozi; sál, v němž se koná slavnost Valpuržiny noci, je zde představen prostorem se stolem, na němž jsou místo pokrmů servírovány technické vynálezy. Obsluha a hosté jsou oděni v děsivé hadry, s tvářemi zakrytými maskami, které patrně skrývají znetvoření způsobené radiací. Scéna je laděna do křiklavě působící žluté barvy; v pozadí, jako symbol smyslnosti, je promítána tajemná dívčí tvář svůdných očí. To je také to jediné, co zůstalo ze svádění, jemuž je Faust v této scéně podroben; vzhledem k režijnímu pojetí byl z této scény vypuštěn balet (dívky v něm svádějí Fausta); neobjevila se ani Faustova árie, která se uvádí, pokud je balet vypuštěn („Doux nectar dans ton ivresse...“ / „Nektare sladký, povzbuď mé srdce...“). I to je pochopitelné: árie odpovídá Faustovu opojení okolními vjemy; tady by působila rušivě, neboť by narušila hloubku Faustovy deprimace. Tím vynikne jeho vnitřní tragédie. Když už jsme u těch „střihů“, z 1. scény IV. dějství byl vypuštěn vstup Siebela (přichází povzbudit Markétku – vstup zahrnuje Siebelovu romanci „Si le bonheur à sourire t'invite...“ / „Pokud štěstí k úsměvu tě zve...“), objevuje se zde jen Markétka, trápící se a opuštěná (zpívá tzv. „árii u kolovrátku“: „Elles se cachaient...Il ne revient pas!“ / „Skryly se! … Již se nevrátí!“); současně jsme tak však měli možnost shlédnout alespoň část této scény, která se často vypouští   

Konečně ve finální scéně se dostáváme do vězení, v němž dlí Markétka, odsouzena k smrti za vraždu svého dítěte. Vězení je zde provedeno naturálně, v podobě klece, do níž je Markétka zavřena; Markétka je oděna v prostý modravý vězeňský šat, s krátce střiženými vlasy (v ostatních scénách nosila delší příčesek). Ve svém šílenství se domnívá, že na rukou drží své dítě (představované v její mysli bílým šátkem); v kleci nakonec upadne do spánku. Když se pak objeví Faust a posléze i Mefisto, Markétka odmítá odejít a prosí nebesa o smilování. Nebesa ji vyslyší, Markétka dochází spásy, což je zde provedeno tak, že Markétka odchází do pozadí a stoupá zde po bíle nasvíceném schodišti do výše (její duše stoupá na nebesa). Finální scéna, samozřejmě i díky výkonu účinkujících, působila hluboce duchovně. Poté se opět přeneseme do Faustovy pracovny, opět zde máme starého Fausta držícího kádinku s jedem; jeho frustrace je nepochybně ještě větší než v úvodu. Nejen, že jeho objevy přinesly lidem utrpení (snad i v tom můžeme vidět spojení se zlem), ale i jeho touha po smyslnosti (zde je zlo přímo personifikováno Mefistem) vedla ke ztrátě lidské bytosti. Jeho život tak způsobil muka lidem dvojnásobně. Faust dokoná, co zamýšlel v úvodu: vypije obsah kádinky, který se nyní již nezmění v elixír mládí, ale odvede ho z tohoto světa. 

Tím se dostáváme k výkonům sólistů. Titulní role se chopil německý tenorista Jonas Kaufmann; tohoto pěvce jsme již měli možnost v přenosu z MET vidět, v letošním roce v jarní Valkýře, kde zpíval roli Siegmunda. To, že se věnuje i wagnerovskému repertoáru, se projevilo (a to pozitivně) v jeho včerejším výkonu. Jeho hlas je pevný, nosný, širší a kovového zabarvení; takto jeho Faust nepůsobí příliš lyricky, ale „mlado-hrdinně“ (i kavatina ve III. dějství byla podána spíše hrdinně, odhodlaně, než vyloženě lyricky): více to koresponduje s ideou, že Faust jako (opětný) mladík se vrhá s nadšením do víru života. Současně jako by však v pozadí byl stále přítomen onen stárnoucí vědec; tomu napomáhá poněkud temnější támbr Kaufmannova hlasu (který vynikl zejména ve scénách stárnoucího Fausta – monolog I. dějství byl mistrně a přesvědčivě podán). Lze tedy říci, že do této role byl vskutku velmi vhodně obsazen. Jeho projev pěvecký se výborně snoubí s projevem hereckým; výsledkem je švihácký hrdina (tomu odpovídá jeho celkové vzezření), který si chce užít života. Současně, konfrontován s nevinností Markétky, si uvědomuje, že by neměl do jejího života zasáhnout, má zábrany, a když je s návodem Mefista překoná, a svůj čin dokoná, tvrdě pak pyká výčitky svědomí. Nejde o ryze zápornou postavu, ale osobu, která si je plně vědoma své odpovědnosti a svým způsobem i bytost, v níž kromě smyslné touhy dříme i skutečný cit. Skvěle mu padl i kostým, bílý elegantní oblek. V úvodu a závěru (stárnoucí Faust) je oděn do tmavého obleku s kloboukem; působil v něm velmi důstojně, což ještě doplnila práce maskérů (stříbřitě šedivějící vlasy).     

K J. Kaufmannovi byl výborně obsazen Mefisto v podání německého basisty René Papeho (v přenosu jsme ho již viděli jako skvělého Borise Godunova). Sice jsem možná více zvyklý v této roli na více profundnější, temnější hlas, ale ukázalo se, že hlas R. Papeho, který je poněkud vyšší polohy (jako celek jde o pevný, plastický, otevřený a nosný hlas), svým způsobem skvěle korespondoval s Mefistem, jak ho R. Pape předvedl. Svému hlasu dodal na distingovaném projevu, dokonce jisté jemnosti, tam, kde to bylo na místě, a herecky ryze pozitivní vyznění role tak jen podtrhl, kdy se stal Kaufmannovi jakýmsi (ovšem temnějším) dvojníkem (tomu odpovídal i jeho bílý elegantní oblek, který měl na sobě i Kaufmann). Papeho Mefisto je svým způsobem šarmantní švihák, skutečný elegán, který své vnitřní zlo maskuje uhlazeným chováním (a s jakou grácií a lehkostí vládne hlasem!). Dokonalý salónní typ. K jeho mistrovským výstupům patřily rozhodně píseň o zlatém teleti (II. dějství) a serenáda (IV. dějství), stejně jako výstup s Martou; ani se nelze divit, že by si ho Marta chtěla vzít („ta by si vzala i ďábla“). Pojednejme o Martě právě na tomto místě: role se zhostila americká mezzosopranistka Wendy White, disponující pevným, oblým hlasem, pěkného zabarvení. Její Marta, toť učiněná rozmarná osůbka toho pravého měšťanského ražení (pravá rozšafná panička, působila tak velmi realisticky), která se sice právě dozvěděla, že přišla o manžela, ale ihned se chopí nové příležitosti. Konečně, takový fešák, která by odolala, pravda? A že vzala do úschovy Markétčinu skříňku? No to je pochopitelné, přece takovou vzácnost nebudu nechávat na ulici! Tato Marta je skutečnou postavou z lidu, což podtrhl i měšťanský kostým i bohatý účes, v pojetí W. White role výborně zahraná, skutečný klenot!   

Uvedenou mužskou dvojici výborně doplnila Markétka v podání ruské sopranistky Mariny Poplavskoj. Disponuje zvonivě lesklým a jemným, současně však pevným hlasem, lehce tmavšího támbru, jistým i ve výšce. Její Markétka je přesně taková, jak si ji patrně obecně představujeme. Jemná, křehká, zranitelná a nevinná bytost, ve své prostotě nádherná. Jejímu nadšení z nabídnutých šperků (související árii zvládla bravurně, s lehkostí a skvěle podanou dívčí radostí) se nelze divit, nikdy dříve patrně takovou krásu neviděla. A vůbec se nelze divit, že distingovaně (a v Kaufmannově podání až tajemně) vyhlížející mladík jí učaroval a našla v něm zalíbení. Když však je konfrontována s tvrdou realitou opuštění, propadá zármutku, přesto však Fausta miluje a svůj zármutek prožívá v tiché melancholii: související árii v úvodu IV. dějství podala skutečně jímavě a velmi přesvědčivě. Její zármutek se mění v beznaděj, tváří v tvář Valentinově kletbě; v chrámu hledá posilu (v podání M. Poplavskoj nesmírně duchovní pojetí modlící se ženy), zde se však střetává s cynickým Mefistem. Trest za skutek, který spáchala, nese ve vězení s odevzdaností (její spartánský oděv a krátký sestřih to ještě zvýraznily); ve finále se obrací k nebesům a prosí o odpuštění. Tato scéna, v jejím podání („Anges pure, anges radieux... / Andělé čistí a zářící...“), spolu s oběma kolegy vedla ke katarzívnímu účinku.
 
Do role Markétčina bratra Valentina byl obsazen německý barytonista Russell Braun; potěšil odhodlaně a hrdinsky znějícím barytonem, výrazné barvy a síly, který se velmi vhodně hodil k vojáckému vystupování mladého důstojníka; současně však vidíme muže hluboce oddaného starosti o svou sestru (modlitbu ve II. dějství podal velmi jímavě); až děsivě pak působila jeho kletba vůči sestře (ve IV. dějství), kvůli jejímuž pochybení, jak sám říká, umírá. Sestavu pěvců vhodně doplnil i Siebel v podání kanadské sopranistky Michèle Losier; tato pěvkyně, disponujíc jemným, oblým a současně sytým hlasem, s pěkným zabarvením, předvedla roli zamilovaného hocha velmi přesvědčivě. Její Siebel je bytostí, jejíž život je plně oddán Markétce (což se projevilo v něžně podané sentimentální árii III. dějství, kde Siebel trhá pro Markétku květy); pěvkyně se i pěkně vyjímala v prostém oděvu s ležérně posazenou čapkou (tady naopak působila – roli ku prospěchu – žoviálně až rozpustile). Konečně pokud jde o Wagnera, role se zhostil americký barytonista Jonathan Beyer; potěšil pěkným oblým barytonem, i hereckým projevem, kdy se předvedl s pravým vojáckým vystupováním.
 
Výborný výkon odvedl i sbor a orchestr pod taktovkou Mistra Yannick Nézet-Séguina.

Závěr tedy? Pozoruhodné představení, s mimořádnými výkony všech účinkujících, nutící k zamyšlení o úloze vědy a vědce v současné době a nakolik je bádání, které samo o sobě stále dále a dále posunuje lidské poznání skrytých tajemství Přírody, zneužitelné proti člověku. A současně nutící k zamyšlení nad osudem muže, který je postaven před dvojí odpovědnost, za utrpení lidstva i jedince.

11 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

tady by mělo být nějaké vysvětlení :http://www.divadelni-noviny.cz/met-faust-v-atomovem-veku/

jinak i jinde jsem četla, že se Faust vrací do mládí, do doby na začátek první světové. i když to moc logické není, to by byl v roce 1945 mladší o necelých třicet let... ale zase pokud mu má být třeba čtyřicet na začátku první světové (na které moc nevypadá:))) mimochodem to maskování moc nevyšlo, takřka se mi líbil i víc s těma šedivýma vlasama. pominu-li knír). moc jsem nepochopila, proč v jednu dobu byly na scéně postavy okostýmované jak vědci z doby po druhé světové, tak jako lid z doby první světové (zřejmě)... protože jsem si byla vědoma, že tam budou tyhle dvě doby, ale zase ne naráz. taky jsem nepochopila, jak to bylo s tím umíráním? to se to Faustovi jenom zdálo, že je mladý a tropí zase hlouposti, a pak vypil radši ten jed, při pomyšlení, že by se mu ten sen takhle nepovedeně mohl taky zrealizovat? nebo snad chtěl pít jed, mefisto mu to vymluvil, takže se vrátil do mládí a pak si to znovu prožil stejně jako předtím... a vypil pak jed? tomu jsem nerozuměla a asi moc kombinuju. stejně tak se na scéně válely věci jak z doby po druhé válce, tak z doby první války. .. taková směs. no díky za Kaufmanna a Papeho. Balet u árie o telátku se mi líbil, Pape si zařádil:)
Děkuji za recenzi :)))) to jsem zvědava , jaký úvod napíšete ke KOuzelnému ostrovu. budete k tomu mít jak sehnat informace ?
Hanka

Anonymní řekl(a)...

no chytřejší z toho moc nejsem, co jsem si přečetla ty informace na odkazu, který jsem sem dala v minulém komentáři... že bych tedy byla přesvědčena... to o tom fyzikovi , co se přestal věnovat fyzice, to se myslím říkalo i během přestávky v rozhovorech.
a ještě mě napadlo ,že Markétka měla ve vězení kostým, který se moc do doby první světové nehodil. to spíš druhé. všechno se to tam prolínalo. možná chtěli říct, válka jak válka..pořád stejné... dosaďte si.
Hanka

Anonymní řekl(a)...

Hanko, díky moc za milá slova i komentář. Po přečtení toho vyjádření p. režiséra jsem si to vyložil tak, že Faust se chystá k sebevraždě, ale tu si promítne svůj předchozí život, a mj. zahlédne mezi asistentkami v laboratoři mladé děvče (M. Poplavskaja). A uvědomí si, že v mládí prožil románek s jí podobnou dívkou (Markétkou).

Tj. neomládne, ale připomíná si svůj minulý život. Mefisto (špatnost v obecné rovině) je pak to, co ho kdysi přimělo k tomu, aby svedl Markétku a současně vyrobil smrtící zbraň.

Když si to vše pak uvědomí, znechucen sám sebou se jedem usmrtí.

Jo, k Ostrovu už mám některé materiály nalezené, vše v angličtině, budu překládat. A ještě si napíšu přímo do propagačního oddělení MET - už jsem s nimi párkrát komunikoval a vždycky mi rádi info poskytli - abych si ujasnil některé nejasnosti. J.

Anonymní řekl(a)...

no vy jste úplný detektiv. ale stejně mi to nesedí. nejdřív se začíná sebevraždit, pak je tam mefisto a pak je faust mladý, protože ho předtím se objevivší mefisto omladil, atd.... a předtím než se začal sebevraždit, tak asi vynalezl tu bombu. to je časový galimatyáš. možná bylo líp tomu bud dát rozumnou časovou návaznost, kdyžuž tam míchají fyziku, nebo to nechat tak, jak fausta obvykle dělávají. normálního fausta. nechápu. možná byste měl napsat do MET i aby nám ty režisérovy nápady logicky objasnili.

Hanka

Dana Šimková řekl(a)...

Pro mě to pořád bude - proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě? O to větší "nesmysl" mi to pořád připadá, protože je to násilné předělávání, které tam prostě stejně nesedí.

Anonymní řekl(a)...

no možná to nějak předělat jde nebo to jenom nechápem, ale prostě mi to nenavazovalo, když by to chtěl člověk zanalyzovat , tak zjistí, aspoň teda já, já to nechápu, že to nenavazuje. je to prostě divné. tak pro nějakého fyzika na rozluštění:)
Hanka

Anonymní řekl(a)...

No já si teď opravdu spíše myslím, že Faust si skutečně promítal v hlavě jen vlastní život.
Mefista tady nemusíme brát doslova jako živou bytost, ale jen jako princip (byť ztělesněný), tj. zlo samo o sobě.

V myšlenkách se Faust vrátil do vlastního mládí (takže to je ono "omládnutí", ale muselo se to udělat s elixírem, protože holt to je v libretu). Nejprve se vrátil do období I. SV, pak 20. a 30. let a nakonec v r. 1945 vynalezl v Los Alamos pumu (a někdy v té době taky špatně skončily jeho svody Markétky).

Ale souhlasím, že je to opravdu tak trochu zamotané. Ale já jsem měl pořád o čem přemýšlet. J.

Dana Šimková řekl(a)...

Na mě nesmíte brát ohled. :-) Nemám ráda inscenace, ke kterým potřebuju výkladový slovník. Pro mě je opera něco, u čeho si chci odpočinout a jen si vychutnávat jednoduchý příběh a nádhernou hudbu...

Anonymní řekl(a)...

to by tu Markétku ale sváděl fakt hodně dlouho:)

bianca řekl(a)...

Přátelé, to je zvláštní. Já jsem záměrně o inscenaci předem nic nečetla,abych nebyla ničím ovlivněna. Byla jsem z ní nadšena a pochopila jsem ji přesně tak, jak píše v recenzi pan Sovinský. Prostě že celý děj jsou vlastně vzpomínky na Faustovu minulost. Neřeším kostýmy ani to, v jaké zrovna době se asi děj odehrává. Prostě na sebe nechám působit vše jako celek a pak je to naprosto jasné. Moc krásná inscenace, úchvatný Kaufmann, Pape a hlavně Poplavskaja, kterou jsem dosud moc "nemusela", ale jako Markétka byla skvělá.

Anonymní řekl(a)...

Přeju pěkné vánoce a štěstí do nového roku:)
Hanka