sobota 31. prosince 2011

Opera trochu jinak, aneb Pěkný nový rok!

Úplnou náhodou jsem zavadila na stránkách Stéphana Lambiela o video, na němž bruslí na melodii Rigoletta. Po chvíli dalšího hledání jsem našla útržky záznamu představení Opera on ice, které se uskutečnilo letos 1. 10. v Areně di Veroně. Někdo měl hodně dobrý nápad, jak získat další diváky pro operu. Doufám, že toto představení bude putovat po světě a dorazí i k nám!

Vám všem přeji krásný nový rok, mnoho operních zážitků a hlavně snů!
Dana Šimková


 

sobota 24. prosince 2011

Pěkné Vánoce!

Milí čtenáři, partneři a přátelé,

přejeme vám všem krásné Vánoce plné pohody a radosti a do nového roku hodně zdraví a stále nových snů a přání, abyste se měli pořád na co těšit!

Vaši Operadreamáci Dana Šimková a Jaroslav Sovinský

neděle 11. prosince 2011

Jaroslav Sovinský: Faust jako atomový fyzik spojený s ďáblem


Toto pojednání je věnováno včerejšímu (10.12.2011) přímému přenosu opery Charlese Gounoda Faust (Faust a Markétka) z newyorské Metropolitní opery.

Faust patří k nejčastěji uváděným operám světového repertoáru, naplněn nádhernou hudbou a ariemi, ansámbly i sbory, které jsou skutečnou příležitostí pro pěvce ukázat své mistrovství; bylo určitě podnětné shlédnout nové nastudování této opery z MET (díky přenosu nám zprostředkované), kde se jeho premiéra konala 29. listopadu letošního roku (jde o koprodukci MET a English National Opera). Začněme u režie (Des McAnuff), scény (Robert Brill) a kostýmů (Paul Tazewell), což se nám stane základem pro pojednání další. Režie se vydala cestou časového posunu, kdy děj faustovského příběhu byl přesunut ze století 16. do 1. poloviny století minulého. Vzhledem k nadčasovosti tématu (spojení člověka se zlem) to bylo nepochybně možné a výsledek byl skutečně zajímavý. Byť si potrpím jako tradicionalista na spíše klasičtější pojetí, musím již zde konstatovat, že mne toto modernizované nastudování od počátku zaujalo, a nutilo mne k hlubšímu zamyšlení.

Díky režii je nám Faust prezentován jako stárnoucí fyzik, který se celý život snažil proniknout do hlubin hmoty a přírodních sil, a nyní je těžce frustrován tím, že výsledky jeho bádání vedly jen k hrůzám a utrpení. To je demonstrováno v pozadí scény promítnutím v dějinách tak dobře známého výjevu, jíž je budova banky s kupolí, jediná stavba, která zůstala stát v Hirošimě po explozi atomové pumy. Černobílé provedení, patřičně nasvícené, dodalo scéně děsivě mysteriózní výraz. Frustrace vede Fausta k tomu, aby otravou ukončil svůj život. Tu ho však veselí mladých lidí, pronikající dovnitř jeho laboratoře, přiměje k tomu, aby od svého úmyslu upustil. Povolává ďábla, který mu má dát mládí, po kterém zatoužil; je to patrně to jediné, co ho ještě v tomto světě zajímá.  Ale ani tak Faust neuspěje (nenajde, co hledal), jak je vidět z jeho hluboké frustrace ve scéně Valpuržiny noci, kde se (alespoň tak jsem si to vyložil) setkává s oběťmi svých zbraní, lidmi postižených radiací. Valpuržině noci předchází zobrazení nukleární exploze, provedené na plátně v pozadí, doprovázené sborem vědců v bílých pláštích (namísto bludiček, jak je tomu v originále).

Režijnímu pojetí odpovídá i scéna (a stejně tak i kostýmy), vytvořená však tak, aby nepřekypovala kulisami, ale působila spíše střízlivě, úsporně, „technicky“, neboť jejím základem je zařízení Faustovy laboratoře. Po stranách je jeho pracoviště lemováno schodišti vedoucími do vyšších pater vědeckého ústavu, vše laděno do bílé sterilní barvy. Tato schodiště zůstanou součástí scény v zásadě po celou dobu a budou sloužit Faustovi a Mefistovi k pozorování hemžení kolem nich, případně jako základ pro související jevištní děje (např. jako předpokládaný vstup do Markétčina příbytku). Tento rámec je pak doplněn menšími kusy zařízení, např. vědeckými přístroji, umyvadlem, či lavicemi a jiným zařízením, které přibližují (spíše jen minimalisticky) scénu, o niž se jedná a zbytek je ponechán fantazii diváka. Doplňky jsou dobově pojaté, tak např. Markétka nepracuje na kolovrátku, jako v originále, ale u šicího stroje (klasické Singerovky). V pozadí scény jsou pak umístěny panely, na které jsou promítány příslušné výjevy, mj. obrovsky zvětšené tváře (filmově pojaté – tj. nejde o jeden nepohyblivý obraz, ale o reálně se pohybující tvář) účinkujících (samotných pěvců, kteří v opeře vystupují); v samém úvodu jde o tvář Fausta, později Markétky (ať již radostnou – takto ji Mefisto představí Faustovi v úvodu – jako vizi, kterou ho má uchvátit, nebo ztrápenou – takto ji vidí Faust o Valpuržině noci). V prvním dějství se kromě Fausta a Mefista pohybují po laboratoři i statisté, v podobě vědců v bílých pláštích, a mezi nimi, u vědeckého přístroje, sedí jako mladá asistentka i Markétka.

Ve druhém dějství jsou na scéně rozmístěny lavice představující městskou hospůdku (podobně tomu bude při příchodu vojáků ve IV. dějství), mezi nimž se pohybují místní obyvatelé, včetně vojáků vydávajících se do boje. Zde mě trošku překvapilo provedení jejich uniforem, kdy tyto odpovídaly spíše době kolem I. světové války, než době pozdější, související s předvedeným výsledkem jaderné exploze. Trochu připomínaly oděvy francouzské armády. Patrně bylo na místě použít oděvy bližší II. světové válce. Takto si můžeme snad domyslet, že se děj odehrává ve Francii (místo Německa); Faustova laboratoř z I. dějství by se tak (soudě podle hirošimského výjevu) nacházela v zemi o něco dále na západě, za oceánem. Anachronicky jistě působily i meče, ale s tím se nedá moc dělat, je to v libretu. V hospůdce se pak páry oddají valčíku (choreografie Kelly Devine), k tanci vyzve Faust i objevivší se Markétku. 

Ve třetím dějství můžeme shlédnout Markétku u již zmíněné Singerovky, podobný výjev se objeví i v úvodu dějství IV.; na jeho konci se objevuje chrámová scéna, která patřila ke scénickým vrcholům. Prosté lavice zde navozují dojem lavic chrámových. Na jedné z nich sedí modlící se Markétka, na druhé, se sklopenou hlavou pokrytou kloboukem Mefisto. Scéna je mysteriózně nasvícena (světelný design Peter Mumford), v pozadí doplněna světelně provedeným křížem. V  pátém dějství můžeme shlédnout již výše popsanou atomovou explozi; sál, v němž se koná slavnost Valpuržiny noci, je zde představen prostorem se stolem, na němž jsou místo pokrmů servírovány technické vynálezy. Obsluha a hosté jsou oděni v děsivé hadry, s tvářemi zakrytými maskami, které patrně skrývají znetvoření způsobené radiací. Scéna je laděna do křiklavě působící žluté barvy; v pozadí, jako symbol smyslnosti, je promítána tajemná dívčí tvář svůdných očí. To je také to jediné, co zůstalo ze svádění, jemuž je Faust v této scéně podroben; vzhledem k režijnímu pojetí byl z této scény vypuštěn balet (dívky v něm svádějí Fausta); neobjevila se ani Faustova árie, která se uvádí, pokud je balet vypuštěn („Doux nectar dans ton ivresse...“ / „Nektare sladký, povzbuď mé srdce...“). I to je pochopitelné: árie odpovídá Faustovu opojení okolními vjemy; tady by působila rušivě, neboť by narušila hloubku Faustovy deprimace. Tím vynikne jeho vnitřní tragédie. Když už jsme u těch „střihů“, z 1. scény IV. dějství byl vypuštěn vstup Siebela (přichází povzbudit Markétku – vstup zahrnuje Siebelovu romanci „Si le bonheur à sourire t'invite...“ / „Pokud štěstí k úsměvu tě zve...“), objevuje se zde jen Markétka, trápící se a opuštěná (zpívá tzv. „árii u kolovrátku“: „Elles se cachaient...Il ne revient pas!“ / „Skryly se! … Již se nevrátí!“); současně jsme tak však měli možnost shlédnout alespoň část této scény, která se často vypouští   

Konečně ve finální scéně se dostáváme do vězení, v němž dlí Markétka, odsouzena k smrti za vraždu svého dítěte. Vězení je zde provedeno naturálně, v podobě klece, do níž je Markétka zavřena; Markétka je oděna v prostý modravý vězeňský šat, s krátce střiženými vlasy (v ostatních scénách nosila delší příčesek). Ve svém šílenství se domnívá, že na rukou drží své dítě (představované v její mysli bílým šátkem); v kleci nakonec upadne do spánku. Když se pak objeví Faust a posléze i Mefisto, Markétka odmítá odejít a prosí nebesa o smilování. Nebesa ji vyslyší, Markétka dochází spásy, což je zde provedeno tak, že Markétka odchází do pozadí a stoupá zde po bíle nasvíceném schodišti do výše (její duše stoupá na nebesa). Finální scéna, samozřejmě i díky výkonu účinkujících, působila hluboce duchovně. Poté se opět přeneseme do Faustovy pracovny, opět zde máme starého Fausta držícího kádinku s jedem; jeho frustrace je nepochybně ještě větší než v úvodu. Nejen, že jeho objevy přinesly lidem utrpení (snad i v tom můžeme vidět spojení se zlem), ale i jeho touha po smyslnosti (zde je zlo přímo personifikováno Mefistem) vedla ke ztrátě lidské bytosti. Jeho život tak způsobil muka lidem dvojnásobně. Faust dokoná, co zamýšlel v úvodu: vypije obsah kádinky, který se nyní již nezmění v elixír mládí, ale odvede ho z tohoto světa. 

Tím se dostáváme k výkonům sólistů. Titulní role se chopil německý tenorista Jonas Kaufmann; tohoto pěvce jsme již měli možnost v přenosu z MET vidět, v letošním roce v jarní Valkýře, kde zpíval roli Siegmunda. To, že se věnuje i wagnerovskému repertoáru, se projevilo (a to pozitivně) v jeho včerejším výkonu. Jeho hlas je pevný, nosný, širší a kovového zabarvení; takto jeho Faust nepůsobí příliš lyricky, ale „mlado-hrdinně“ (i kavatina ve III. dějství byla podána spíše hrdinně, odhodlaně, než vyloženě lyricky): více to koresponduje s ideou, že Faust jako (opětný) mladík se vrhá s nadšením do víru života. Současně jako by však v pozadí byl stále přítomen onen stárnoucí vědec; tomu napomáhá poněkud temnější támbr Kaufmannova hlasu (který vynikl zejména ve scénách stárnoucího Fausta – monolog I. dějství byl mistrně a přesvědčivě podán). Lze tedy říci, že do této role byl vskutku velmi vhodně obsazen. Jeho projev pěvecký se výborně snoubí s projevem hereckým; výsledkem je švihácký hrdina (tomu odpovídá jeho celkové vzezření), který si chce užít života. Současně, konfrontován s nevinností Markétky, si uvědomuje, že by neměl do jejího života zasáhnout, má zábrany, a když je s návodem Mefista překoná, a svůj čin dokoná, tvrdě pak pyká výčitky svědomí. Nejde o ryze zápornou postavu, ale osobu, která si je plně vědoma své odpovědnosti a svým způsobem i bytost, v níž kromě smyslné touhy dříme i skutečný cit. Skvěle mu padl i kostým, bílý elegantní oblek. V úvodu a závěru (stárnoucí Faust) je oděn do tmavého obleku s kloboukem; působil v něm velmi důstojně, což ještě doplnila práce maskérů (stříbřitě šedivějící vlasy).     

K J. Kaufmannovi byl výborně obsazen Mefisto v podání německého basisty René Papeho (v přenosu jsme ho již viděli jako skvělého Borise Godunova). Sice jsem možná více zvyklý v této roli na více profundnější, temnější hlas, ale ukázalo se, že hlas R. Papeho, který je poněkud vyšší polohy (jako celek jde o pevný, plastický, otevřený a nosný hlas), svým způsobem skvěle korespondoval s Mefistem, jak ho R. Pape předvedl. Svému hlasu dodal na distingovaném projevu, dokonce jisté jemnosti, tam, kde to bylo na místě, a herecky ryze pozitivní vyznění role tak jen podtrhl, kdy se stal Kaufmannovi jakýmsi (ovšem temnějším) dvojníkem (tomu odpovídal i jeho bílý elegantní oblek, který měl na sobě i Kaufmann). Papeho Mefisto je svým způsobem šarmantní švihák, skutečný elegán, který své vnitřní zlo maskuje uhlazeným chováním (a s jakou grácií a lehkostí vládne hlasem!). Dokonalý salónní typ. K jeho mistrovským výstupům patřily rozhodně píseň o zlatém teleti (II. dějství) a serenáda (IV. dějství), stejně jako výstup s Martou; ani se nelze divit, že by si ho Marta chtěla vzít („ta by si vzala i ďábla“). Pojednejme o Martě právě na tomto místě: role se zhostila americká mezzosopranistka Wendy White, disponující pevným, oblým hlasem, pěkného zabarvení. Její Marta, toť učiněná rozmarná osůbka toho pravého měšťanského ražení (pravá rozšafná panička, působila tak velmi realisticky), která se sice právě dozvěděla, že přišla o manžela, ale ihned se chopí nové příležitosti. Konečně, takový fešák, která by odolala, pravda? A že vzala do úschovy Markétčinu skříňku? No to je pochopitelné, přece takovou vzácnost nebudu nechávat na ulici! Tato Marta je skutečnou postavou z lidu, což podtrhl i měšťanský kostým i bohatý účes, v pojetí W. White role výborně zahraná, skutečný klenot!   

Uvedenou mužskou dvojici výborně doplnila Markétka v podání ruské sopranistky Mariny Poplavskoj. Disponuje zvonivě lesklým a jemným, současně však pevným hlasem, lehce tmavšího támbru, jistým i ve výšce. Její Markétka je přesně taková, jak si ji patrně obecně představujeme. Jemná, křehká, zranitelná a nevinná bytost, ve své prostotě nádherná. Jejímu nadšení z nabídnutých šperků (související árii zvládla bravurně, s lehkostí a skvěle podanou dívčí radostí) se nelze divit, nikdy dříve patrně takovou krásu neviděla. A vůbec se nelze divit, že distingovaně (a v Kaufmannově podání až tajemně) vyhlížející mladík jí učaroval a našla v něm zalíbení. Když však je konfrontována s tvrdou realitou opuštění, propadá zármutku, přesto však Fausta miluje a svůj zármutek prožívá v tiché melancholii: související árii v úvodu IV. dějství podala skutečně jímavě a velmi přesvědčivě. Její zármutek se mění v beznaděj, tváří v tvář Valentinově kletbě; v chrámu hledá posilu (v podání M. Poplavskoj nesmírně duchovní pojetí modlící se ženy), zde se však střetává s cynickým Mefistem. Trest za skutek, který spáchala, nese ve vězení s odevzdaností (její spartánský oděv a krátký sestřih to ještě zvýraznily); ve finále se obrací k nebesům a prosí o odpuštění. Tato scéna, v jejím podání („Anges pure, anges radieux... / Andělé čistí a zářící...“), spolu s oběma kolegy vedla ke katarzívnímu účinku.
 
Do role Markétčina bratra Valentina byl obsazen německý barytonista Russell Braun; potěšil odhodlaně a hrdinsky znějícím barytonem, výrazné barvy a síly, který se velmi vhodně hodil k vojáckému vystupování mladého důstojníka; současně však vidíme muže hluboce oddaného starosti o svou sestru (modlitbu ve II. dějství podal velmi jímavě); až děsivě pak působila jeho kletba vůči sestře (ve IV. dějství), kvůli jejímuž pochybení, jak sám říká, umírá. Sestavu pěvců vhodně doplnil i Siebel v podání kanadské sopranistky Michèle Losier; tato pěvkyně, disponujíc jemným, oblým a současně sytým hlasem, s pěkným zabarvením, předvedla roli zamilovaného hocha velmi přesvědčivě. Její Siebel je bytostí, jejíž život je plně oddán Markétce (což se projevilo v něžně podané sentimentální árii III. dějství, kde Siebel trhá pro Markétku květy); pěvkyně se i pěkně vyjímala v prostém oděvu s ležérně posazenou čapkou (tady naopak působila – roli ku prospěchu – žoviálně až rozpustile). Konečně pokud jde o Wagnera, role se zhostil americký barytonista Jonathan Beyer; potěšil pěkným oblým barytonem, i hereckým projevem, kdy se předvedl s pravým vojáckým vystupováním.
 
Výborný výkon odvedl i sbor a orchestr pod taktovkou Mistra Yannick Nézet-Séguina.

Závěr tedy? Pozoruhodné představení, s mimořádnými výkony všech účinkujících, nutící k zamyšlení o úloze vědy a vědce v současné době a nakolik je bádání, které samo o sobě stále dále a dále posunuje lidské poznání skrytých tajemství Přírody, zneužitelné proti člověku. A současně nutící k zamyšlení nad osudem muže, který je postaven před dvojí odpovědnost, za utrpení lidstva i jedince.

Faust z MET a smíšené pocity

Operu Faust jsem neslyšela a neviděla od představení ve Vídni před 2 lety. Tenkrát se jednalo o velmi moderní režii a jen jsem doufala, že konečně někdy uvidím klasickou. Sen se mi bohužel nesplnil ani v případě včerejšího přenosu.

Des McAnuff vytvořil zmatenou inscenaci, která postrádala jakoukoli logiku. Po 1. dějství jeden můj známý chválil skvělý nápad fotografie Hirošimy - až sem mohou dojít vědecké pokusy... Ale co s tím? Postrádala jsem možnost zařadit děj do nějakého časového období. Byla to druhá světová válka? Co však ten posun přinesl? Jen vysvětlení, do jaké války Valentin a ostatní odchází? Rušilo mě i to pobíhání lidí v bílých pláštích, kteří na pár minut přistavili stoly a židle a pak je zase odnesli. MET má tolik technických vymožeností, že se to snad dalo udělat i lépe! Ty postavené dveře v levé části jako vstup do hospody byly vtipné. Proč nestály trochu blíž k okraji jeviště? Aspoň by nebyli všichni vzadu tak namačkaní...

Scénograf Robert Brill rozhodně neměl s pěvci soucit, protože je pořád honil po vysokém točitém schodišti - proč Faust a Mefistofeles několikrát šli (a byli to pořád jen oni, nebo šli "dableři"?) po schodech nahoru po Valpuržině noci, to mi uniklo. Vycházeli snad z pekla na zemský povrch? Asi bych potřebovala kyslíkovou masku, kdybych to musela vyjít několikrát za sebou. Nemluvím o úžasné dekoraci atomových bomb. Jediné, co mě skutečně zaujalo, byl příchod vojáků, jak mezi nimi ženy hledaly ty své, a jedna z nich ho nenašla (asi patřila k Wagnerovi). Padoucnicové křeče během Mefistofelovy árie o zlatě mě spíš rozesmály. Asi jsem málo chápavá, ale jak to vlastně skončilo? Markétka vystoupila po schodech do nebe bez popravy? To strážím nijak nevadilo, že byl u ní Faust a že byla mříž odemčená a Markétka nebyla v cele? Faust se nakonec otrávil? To se mu to všechno jenom zdálo? Ďábel ho snad měl odnést do pekla, nebo ne?

Naštěstí záchranu přineslo pěvecké obsazení. Moc se mi líbil Russell Braun, u kterého si nemohu vybavit, odkud ho znám (trochu mi připomínal Beczalu). Krásně zpíval a hlavně umírací scéna byla mimořádně zahraná. I Siebel v podání Michele Losier mě zaujal, škoda, že byl vynechaný duet Siebela a Markétky - čekala jsem, když to bylo tak dlouhé, že tam bude.

Trochu jsem před přenosem nedůvěřovala Marině Poplavskaje, ale její Markétka byla ozdobou večera! Využívala každého možného okamžiku k hereckému vyjádření a jen jsem obdivovala, jak mohla tak nádherně zazpívat závěr opery! (v tu chvíli já už nedýchám a jen hltám každý tón - a kapesníky se v tu chvíli v Brně vytahovaly jeden za druhým :-D)

René Papeho moc nemusím, ale ďábla umí zahrát a zazpívat opravdu "děsivě". Šel z něj opravdu strach a tomu bych teda se neupsala ani za nic. :-) U něj stačilo, aby stál na místě (i když to pohybování holí - hýbání s lidmi - bylo směšné), sledoval očima a hned bylo všem jasné, kdo tu má o všem přehled.

Od Jonase Kaufmanna jsem mnoho nečekala a mnoho jsem nedostala. Na pohled pěkný chlap, to uznávám, ale poslouchat ho moc nemusím. :-) Byla mi nepříjemná jeho pianissima, která bral hodně přes nos. V 3. části opery už to bylo lepší a nakonec bych ho i vzala na milost. Možná díky režisérově pojetí, možná díky Kaufmannovi mi přišla postava Fausta taková jalová - nerozhodný chlap, který si jen nechá napovídat peklem, co má dělat, jakmile dívka řekne ne, hned couvá a raději se vzdaluje... Ale árie před Markétčiným domem se mu podařila!

Nikdy jsem si nevšimla, že dirigent Yannick Nézet-Séguin je tak malinký. :-) Už když na začátku snižoval dirigentský pult, bylo mi to podezřelé. Při závěrečné děkovačce to bylo vidět zcela jasně. Vybučení režiséra a scénografa diváky v MET bylo tentokrát skutečně oprávněné.

V Brně jsme opět nešetřili po áriích a na konci představení potleskem! Pěkně jsme se to za tu dobu naučili a vládne u nás příjemná pohoda. Chodíme téměř stejná sestava, aniž bychom se domluvili, sedíme jedna skupina pořád pohromadě... A ještě jedna věc byla včera velmi příjemná - nikde se neukázala FLEMINGOVÁ!!! :-D Škoda jen, že Di Donato hleděla pořád někam nad nás a patrně četla titulky.

Moc jsem zvědavá na lednový přenos - zase jednou Domingo naživo... :-)

pátek 9. prosince 2011

Jaroslav Sovinský: Charles Gounod: Faust (Faust a Markétka) - pořadí vybraných scén opery



Níže jsou uvedeny i citace (tučně zvýrazněný text v uvozovkách) z českého překladu libreta od Evy Bezděkové (1929-1992), který byl použit ve filmovém zpracování opery (odkud citace pocházejí): Faust a Markéta, Československá televize Praha, scénář a režie Petr Weigl, 1972.

Kompletní záznam opery: Faust: Roberto Alagna; Markétka: Angela Gheorgiu; Mefisto: Bryn Terfel; Valentin: Simon Keenlyside; Siebel: Sophie Koch; dirigent: Antonio Pappano; orchestr a sbor Královské opery Covent Garden, Londýn, režie: D. McVicar, 2004. S anglickými titulky.



Tento záznam je použit pro ukázky níže uvedené (odkazy na časy odpovídají tomuto záznamu).

Předehra: od 0:00:30.

I. dějství:

01) Faustův vstupní monolog („Rien! En vain j'interroge, en mon ardente veille...“): od 0:07:30;

Faust, jako letitý stařec sedí ve své pracovně.

„Faust:
Nic! Nač mám ještě bdít a ptát se ještě dále,
znaven tím už je můj duch!
Chci pravdu znát a přece mlčí stále,
i příroda i Bůh!
Srdce pusté po klidu žízní,
srdce pusté po klidu žízní,
nehledá nic víc, než-li jen cestu z těchto pout,
jež je trýzní!
Nevidím nic, nechápu nic,
nic, nic!“

Orchestrální vstup – apoteóza „mládí“.

„Faust:
V temnoty klín, vniká paprsek záře,
a rána jas, už plaší stín!
Zas další den! Zas další den mám žít!
Jen pojď, pojď smrti blíž,
dopřej mi klidu zdání!
Že ne? Smrt si mne nechce vzít!
Však mohu přece sám jít za ní!
Jak pták, životu sbohem dám,
jak pták, ti, žití, sbohem dám!
Jen blázen by se bál, teď míru dojdu záhy,
díky tobě, nápoji drahý,
mohu osudu vládnout sám, 
díky, ó díky nápoji můj drahý, 
mohu osudu vládnout sám.“

Vstup sboru mladých dívek: „Ah! Paresseuse fille Qui sommeille encor!“ Ach! Lenošná dívka, jež dosud dřímá!“  

„Faust:
V tento vír marno zpět mne lákat,
ne ne, ne ne, já mám svůj cíl,
svůj cíl, svůj cíl!
Proč chvěješ se mi v rukou,
číše když´s tak milá,
vždyť já příliš dlouho jsem žil?
Vždyť já příliš dlouho jsem žil?“

Sbor ženců a mladých dívek a ženců: „Aux champs l'aurore nous rapelle! … Beni soit Dieu!  „Úsvit nás volá zpět do polí. … Buď Bohu chvála.“

Faust:
„Bůh, Bůh, Bůh!
Ale čím je mi Bůh? Ach čím?
Mně sotva lásku dá, nebo víru, to už vím!
A já proklínám touhu,
která žít nám káže,
pouto, které nás váže,
zemi, jež je k nám tolik zlá,
i to vše, co nás krásou svádí,
marnou víru našeho mládí,
lásku a cit, slávu i moc,
štěstí, mizivý sen, i rozumy, jež se mýlí!
Kletba má, klamům těm!
Sem, ďáble, tě zvu v tuto chvíli,
sem ďáble pojď,
pojď sem!“

02) Recitativ Mefista a Fausta s ariosy vrcholící duetem (Mefisto: „Me voici!“): od 0:15:55.

„Mefisto:
Tady jsem!
Proč najednou váháš, a přivítat mě, se tak zdráháš,
mám pero i meč, jak sluší sem jít,
zlato v míšku cinká a plášť mi krásně padne!
Nu zkrátka, máš před sebou pána!
Co měl bys rád, co po mně chceš,
nu tak, řekni!
Bojíš se snad?

Faust:
Ne!

Mefisto:
V moc mou víry máš tak málo?

Faust:
To spíše!

Mefisto:
Já tě přesvědčím záhy!

Faust:
Jdi pryč!

Mefisto:
Aj, co náhle se s tebou stalo?
I Satan sám, přec jen má rád,
zdvořilejší tón, dej si říci!
Kdo mu přijít přikáže, ten se se zlou potáže,
když ho vyhnat chce na ulici!

Faust:
A co mi můžeš dát?

Mefisto:
Vše, vše! Však dřív řekni sám, co po mně chceš!
Chceš zlato mít?

Faust:
Ne, to ne, mně zlato spíš vadí!

Mefisto:
Ne? Já tuším už, co tě svádí!
Ty mít chceš slávu!

Faust:
Já chci víc!

Mefisto:
Moc tě láká!

Faust:
Ne, co já chtěl bych mít,
v tom je skryto vše,
chci mít zase mládí!
Chci rozkoše znát, co svět po nich šílí,
chci být plný síly, chci láskou se hřát,
ať žár mě vznítí, v tváři plát mi dá,
mé srdce ať cítí a lásku ať zná!
Chci znát city mládí, a vír jeho dnů,
ať závratně pádí, čas lásky a snů,
ať závratně pádí, čas lásky a snů!


Mefisto:
To vše ti dám, to vše ti dám!
A rád vyhovím tvému přání,
a rád vyhovím tvému přání!

Faust:
Však co tobě pak dám za to já?

Mefisto:
Míň než nic, míň než nic!
Zde já ti sloužit budu stále,
ale tam, budeš ty zas můj!

Faust:
Že tam?

Mefisto:
Až tam. Nu, tak, podpiš!
Co je? Proč ta bázeň?
Či snad mám závdavek ti dát?
Tady máš, to je mládí,
Můžeš si více přát?
(Mefisto vyčaruje obraz Markétky.)

Faust:
Jaký zázrak!

Mefisto:
Nu tak, co jí říkáš?

Faust:
Dej sem!

Mefisto:
Tedy přec? (Faust podepíše.)
Svou vezmi číš, pane,
Teď já ti z ní dám pít,
ne však jed, smrt a zkázu,
jen vezmi číši svou a neměj strach
a neboj se pít, v ní je mládí!

Faust:
Chci pít, chci pít, chci pít,
to na kouzlo tvé,  krásu tvou!“
(Faust omládne.)


II. dějství:

03) Sbor studentů, vojáků a občanů města se vstupem Wagnera („Vin ou bière... Víno či pivo...“):
       od 0:25:00

04) Valentinova modlitba („Avant de quitter ces lieux...“); od 0:31:21. 
 
„Valentin:
Do války já táhnout mám,
opouštím svůj dům i chrám,
můj Bože, Ty teď slyš mne sám,
chraň mou sestru vlídně,
shlédni k ní z výše své,
chraň ji a odvrať síly zlé,
k sestře mé shlížej vlídně,
k ní shlédni z výše své,
a odvrať zlé, a odvrať síly zlé,
Ty z výše své.

Sejmi tíž strasti té z ducha mého,
a já statečně půjdu,
já půjdu kam volá mě vlast,
chci se bít, jako lev,
a budu schopen všeho,
nemůže žádný odpor mi klást.

Mne k sobě snad povoláš spíše,
pak střežit chci ji sám tam z výše,
ó, sestro, moje.

Do války já táhnout mám,
opouštím svůj dům i chrám,
můj Bože, Ty teď slyš mne sám,
chraň mou sestru vlídně,
ó, Bože, já ji v lásce mám,
pak místo mne mou sestru,
chraň Ty sám.“

05) Píseň o zlatém teleti (rondo Mefista) se vstupy sboru měšťanů: „Le veau d'or est toujours debout!“ „Zlato vládne jak vládlo dřív!“ (od 0:36:30).

06) Sbor studentů a mladých dívek, valčík (Ainsi que la brise légère...“„Právě jako lehký vánek...“); od 0:44:50. Scéna pak pokračuje prvním setkáním Fausta a Markétky.   


III. dějství:

07) Píseň Siebela („Faites-lui mes aveux...“ „Květy, vyznejte jí lásku mou...“ /překlad Jindřich Böhm/ ); od 0:55:30.

08) Kavatina Fausta („Quel trouble inconnu me pénètre? ... Salut! demeure chaste et pure “; „Jaký neznámý cit mě nyní naplňuje? … Zde rájem líbezným to dýchlo...“ / „Buď zdráv, ty milý koutku vlídný...“ - překlad J. Böhm); od 1:00:25.

„Faust:
Zde rájem líbezným to dýchlo,
zde rájem, líbezným to dýchlo,
mávl snad anděl svými křídly,
co nad krásou bdí, jež tu sídlí.

Ten chudý dům, je bohat kouzlem svým,
a vše tu zdá se, vonět mírem tím,
tím klidným kouzlem,
ten chudý dům je bohat kouzlem svým,
a vše tu zdá se, vonět mírem tím.

Krása tvoje, zde léta tiše marně zrála,
jak růže vonný květ.
Tobě vůni dal máj, slunce nádheru svou.
Mír dechem svým tě hýčkal,
víra svou září hřála,
teď láska kráse tvé,
to posvěcení dá, nad kterým žasne svět.
Toť ráj, ach, toť ráj.

Zde rájem líbezným to dýchlo,
zde rájem, líbezným to dýchlo,
mávl snad anděl křídly svými,
co nad krásou bdí, jež tu sídlí.
Toť ráj, zde rájem líbezným to dýchlo!
Mávl snad anděl křídly lásky?
Co chrání tu krásu, jež tu sídlí.“

Kavatina Fausta v podání Enrica Carusa (1873 – 1921; digitálně remasterovaná nahrávka):

09) Píseň Markétky o králi z Thule („Il était un roi de Thulé Qui, jusqu'à la tombe fidèle...“; „Byl kdysi v Thule skvoucí až ve hrob věrný král...“ - překlad J. Böhm); od 1:10:00.

10) Árie (píseň) Markétky o špercích („O Dieu! que de bijoux! … Ah! je ris de me voir, Si belle en ce miroir!“; „Ó, Bože, jaký šperk! … Ach! Jak se raduji, když vidím, jak krásně vypadám v tomto zrcadle!“); od 1:14:30.

11) Kvartet Fausta, Markétky, Mefista a Marty (Faust: „Prenez mon bras un moment.“; „Přijměte na chvíli mé rámě.“); od 1:22:35.

12) Arioso Mefista: „Il était temps! sous le feuillage sombre Voici nos amoureux qui reviennent!“; „Byl věru čas, vůní a stínem háje, náš pár opilý láskou se vrací!“; od 1:28:58.

13) Duet Markétky a Fausta: „Il se fait tard,…adieu!“; „Je pozdě již, čas jít.“; od 1:30:40.

„Markétka:
Je pozdě již, čas jít.

Faust:
Ó nechoď ještě spát, je čas.
Hle ručka tvá, v ruce mé jak se ztrácí.
Nech mě dál, nech mě dál,
v krásu tvé tváře zírat,
nech mě dál v krásu tvé tváře zírat.
Bledá zář, světla hvězd, v očích se zrcadlí.
Oblaků záře skvoucí, jak jsi krásná!
Jak mám tu krásu snést!

Markétka:
Jak je krásně, já snad sním,
tajemné blaho cítím,
tajemný divný žár, v srdci cítím.
Opilá jsem už tím,
teď chápu, rozumím,
kam to jdu, ó kam se řítím,
a slyším hlas, o němž dávno sním.

Teď chvilku jen mě pusťte.

Faust:
Načpak to?

Markétka:
Je to jen hra. Však já ji ráda mám.

Faust:
Co to má být, co si říkáš?

Markétka (otrhávajíc okvětní lístky u květiny):
Mně rád má, ne, mě nemá rád,
mě rád má, ne, mě rád má, ne,
mě rád má!

Faust:
Ba, ten kvítek to ví, snad lépe než-li vy!
Osud tvůj mluví jím,
jí vítězím v té sázce, věř lásce!
Přece víš, co znamená mít rád.
Mít rád, toť věčně plát,
věčně dávat, neznat stání.
Spi jen se citem svým,
věčně jásat, v onom plání.

Oba:
Věčně jásat, v onom plání!

Faust:
Tvůj hebký stín, teď skryje nás,
ó noci, vítej nám, teď lásky nastal čas,
kráso ty krás,
nám sladké blaho skýtej!

Markétka:
Já ráda mít chci tebe jen,
mluv jen dále.
Jsem přece tvá, mám tě ráda,
i život svůj ti dám.
Tvá jsem, mluv jen dále,
já mám tě ráda,
i život svůj ti dám, já vše ti ráda dám.“

14) Poslední dvě scény III. dějství (Mefisto, Faust a Markétka); Mefisto: „Tête folle!“; od 1:39:27.

Markétka poprosila Fausta, aby odešel, čemuž Faust vyhověl. Mefisto však poté přesvědčí Fausta, aby vyčkal a ukáže mu, že Markétka právě otevírá okno svého příbytku. Faust tak přihlíží Markétčinu vroucnému vyznání lásky a touhy se s ním opětně shledat. Nato se Faust vydá k ní a oba si padnou do náručí... Ze zahrady se ozve Mefistův cynický výsměch.

„Mefisto:
Kampak, blázne?

Faust:
Poslouchal jsi nás?

Mefisto:
Bodejť ne!
A je to štěstí náramné,
vždyť vás třeba vést nyní rázně.

Faust:
Nech mě být.

Mefisto:
Jen počkejte chvíli tu sám, radím vám,
poslyšte, co bude hvězdičkám říkat. Vy, dítě!
Je zde, a teď vyzná se skrytě!

Markétka:
Mne rád má! Mne rád má!
Ten dlí v srdci mém!
Pták to zpívá,
a s ním i vánek,
sladce ten hlas ruší můj spánek,
zní to bdělými sny:
mne rád má, mne rád má.
A v lásce žít je krásné.
Tak zřím prvně dnes,
hvězdy jasné, hvězdy jasné.
Láskou chví se všechno a zní.
Lásce vzdát se já snad jen váhám?
Však zítra, však zítra!
Ó, kéž bys přišel dřív,
miláčku můj, přijď, přijď!

Faust:
Lásko drahá!

Markétka:
Ach!

Mefisto:
Cha cha cha cha.“


IV. dějství:

15) Píseň u kolovrátku (Markétka): „Elles se cachaient...Il ne revient pas!“; „Skryly se! … Již se nevrátí!“ Patricia Biccirè: http://www.youtube.com/watch?v=KcwmMxm4NRY

16) Romance Siebela: „Si le bonheur à sourire t'invite...“ („Pokud štěstí k úsměvu tě zve...“), od 1:10. http://www.youtube.com/watch?v=Kv5fFWFmJCE

17) Scéna v chrámu (viz II. ukázka výše – od začátku), Markétka, Mefisto a sbor; Markétka: „Seigneur, daignez permettre à votre humble servante De s'agenouiller devant vous!“ 

„Markétka:
Ty´s Pán, na služku svou, pohleď vlídně teď z výše.
Hleď, jak toužím být v stínu Tvém.

Mefisto:
Ne, v pekle místo tvé,
ne, v pekle místo tvé,
tam kde hříchu je říše.
Přízraky zlé, k ní spějte již!“


Markétčina modlitba (od 0:08:04):

„Slyš nás!
My dobrotu Tvou dobře známe,
Ty vlídně suď nás.
V sílu lásky Tvé víru máme,
Ty shůry, Bože, spas!

My dobrotu Tvou dobře známe,
dobře známe, Ty vlídně suď nás,
v sílu lásky Tvé víru máme,
v sílu lásky Tvé víru máme,
Ty nás, Bože, spas!

Mefisto:
Slyš, Markéto!
Prokleta jsi!
Toť zkáza tvá.“


18) Sbor vojáků: „Gloire immortelle De nos aïeux...“; „Nesmrtelná slávo našich předků...“; od 0:13:33.

19) Mefistova serenáda: „Vous qui faites l'endormie N'entendez-vous pas...“; od 0:18:52.

„Mefisto:
Jen se netvař jako spící,
což mě neslyšíš,
což mě neslyšíš?
Vzbuď se, milá, zapal svíci,
pusť mě k sobě blíž,
pusť mě k sobě blíž.

Když tě milý takto volá,
když tě milý takto volá,
ty mu věříš snad?
Cha cha cha cha!

Máš mu věřit jenom zpola,
pozor líp máš dát,
máš mu věřit jenom zpola,
pozor líp máš dát,
pozor líp máš dát.

Já tě v srdci věrně nosím,
proč mě odmítáš,
proč mě odmítáš?
Viď, že když tak strašně prosím,
hubičku mi dáš,
hubičku mi dáš?

Když tě milý takto svádí,
když tě milý takto svádí,
ty mu věříš snad?
Cha cha cha cha!

Máš líp střežit svoje mládí,
pozor líp máš dát,
máš líp střežit svoje mládí,
pozor líp máš dát,
pozor líp máš dát.
Cha cha cha cha!“

20) Soubojový tercet (Valentin, Mefisto, Faust); Valentin: „Que voulez-vous, Messieurs?“; „Co si přejete, pánové?“; od 0:21:45.

21) Valentinova kletba (se vstupem sboru): Valentin: „Écoute-moi bien, Marguerite...“; od 0:27:20.

„Valentin:
Teď, Markéto, slyš, co ti říkám!
Je to má sudba, vím,
a já si nenaříkám.
Co stát se má, stane se včas,
každý musíme jít,
kdy Pána káže hlas.

Však ty, však ty,
zvolila´s dráhu hříchu,
cti své se vzdáš,
abys mohla si žít,
ve věčných rozkoších,
v neřesti, smíchu,
zaplatit vším,
co má kdy dívka mít.“

od 0:28.37

„Ty, skloň k zemi svou šíji,
a já jsem tomu rád,
to mi dodává síly.
Pán, ve tvé poslední chvíli,
přec ti odpustí snad,
však na zemi této,
však na zemi této,
kletba má, stihnout tě má.

Vstup sboru.

Valentin:
Sestro bídná, zemřeš záhy,
prokleta buď,
Bůh sám tě suď.
Já však mám čistý štít,
mohu se ctí teď jít.“


V. dějství:

22) Sbor bludiček: „Dans les bruyères, Dans les roseaux...“; „Ve vřesovištích, v rákosí...“; od 0:33:15.

23) Slavnost o Valpuržině noci: Mefisto, Faust a sbor; Mefisto: „Jusqu'aux premiers feux du matin...“; „Až do prvních záblesků rána... “; od 0:36:15. Od 0:40:15 balet. 

24) Tercet - finále (ve vězení): Mefisto, Faust a Markétka; Mefisto: „Alerte! alerte! ou vous êtes perdus!“; „Pospěšte, nebo jste ztraceni!“ („Tak pojďte, jen pojďte...“); od 1:02:20.

„Mefisto:
Tak pojďte, jen pojďte,
na to není teď čas,
neboť pak ani já,
nemohu chránit vás.

Markétka:
Ďábel sám, ďábel sám,
je tu zas, tam v tom stínu.
Má oči hrůzně ohnivé.
Co asi chce?
Na svatém místě zde!

Mefisto:
Jak šíp se čas řítí a úsvit už plá,
váhat nelze dále,
jen pojď, rychle pojď,
toť záchrana tvá.
Pojď, nutno jít.
Jen málo času nám teď zbývá.

Markétka:
Kéž Bůh mne chrání sám!“

...

Markétka („Anges pure, anges radieux...“); od 1:03:15.
„Já se dám, v ráj, anděli nést,
duši mou k Pánu račte vznést!
Můj Bože, já Tě o soucit žádám,
vše své do rukou Tvých teď skládám!
Já se dám, v ráj, anděli nést,
duši mou k Pánu račte vznést!“

Faust a Mefisto vyzývají k odchodu. Markétka Faustovo naléhání, aby šla s ním, odmítá a posílá ho pryč. A pak bez života padá k zemi. Mefisto prohlašuje: „Odsouzena!“ Tu se však ozve andělský chór, který zjevuje, že Markétka došla spásy.