neděle 6. listopadu 2011

Jaroslav Sovinský: Siegfried jako vznešený epos v lůně Přírody


Tato recenze je věnována včerejšímu (5.11.2011) přímému přenosu Siegfrieda, třetí části operní tetralogie (scénické slavnostní hry) Richarda Wagnera, Prsten Nibelungův, z newyorské Metropolitní opery. Přenos následoval po velmi úspěšném provedení první části tetralogie, Zlata Rýna, které jsme měli možnost v přímém přenosu shlédnout 9.10.2010, a neméně úspěšném provedení druhé části tetralogie, Valkýry, kterou jsme v přímém přenosu mohli shlédnout 14.5.2011.   

Současné provedení Prstenu Nibelungova paří v MET k novým nastudováním. Režie (Robert Lepage), scéna (Carl Fillion) i kostýmy (François St-Aubin) jsou v plné kontinuitě s předchozími dvěma částmi tetralogie. Režie je velmi dynamická, jde do velkých detailů a vytváří společně s provedením scény a kostýmů harmonický celek. Přesto však byl Siegfried z velké části jiný, než obě předchozí části, a lze říci, že v mnohém i lepší (pokud jde režii a scénu), i když připouštím, že je to i otázkou vkusu. I v tomto případě je základem hypertechnického provedení scény mohutná konstrukce, jejímž základem je horizontální osa, na niž jsou vertikálně upevněny úzké kvádrové dílce (lamely), tak, aby se jimi dalo otáčet o 360 stupňů. Dílce (jako celek, ale i jejich části) tak umožňují příslušný náklon a rozdílným nakloněním jednotlivých dílců či jejich skupin lze vytvářet na scéně nejrůznější geometrické obrazce a provedení prostředí, v němž se děj odehrává.

Novinkou však bylo zapojení „převratné 3D technologie, jejíž projekce na jevišti“ vytváří „obrazy, které se proměňují v závislosti na pohybu scény a dekorací. Tato technologie doposud nebyla v divadle použita a v novém cyklu Prstenu se“ představuje „pouze v Siegfriedovi“; vytváří „zcela realistické prostředí hrdinova lesního putování.“ Citováno podle informace uvedené na stránce přenosů z MET: http://www.metinhd.cz/prg.php?opera=63&live=1

S uvedeným (pokud jde o lesní putovaní mladého hrdiny) nelze než souhlasit. Tato 3D technologie je použita k zobrazení prostředí na výše popsaných lamelách a výsledek je skutečně strhující. Je to ukázka toho, jak lze díky pokročilé technice provádět Ring v 21. století, 135 let od bayreuthské premiéry. Režisér sám uvádí: „V Siegfriedovi budete moci naplno vychutnat komplexnost a genialitu hudebních leitmotivů, které Wagner použil k vykreslení jiného světa. A to samé chceme vytvořit i na jevišti – musí tam ožít svět různorodých tvorů, mezi nimiž Siegfried dokáže, že je opravdu ten pravý hrdina.“ Citováno podle výše uvedeného zdroje. S použitím uvedené technologie jsou na jevišti vytvářeny nesmírně realistické a až magické výjevy, které právě díky 3D technologii působí velmi plasticky. Takto lze vidět např. tekoucí potok včetně splávku, dodávající půvab prostředí Mimeovy jeskyně v I. dějství, či potok tekoucí kolem drakova útočiště v dějství II., včetně mohutnějšího vodopádu v pozadí. Provedení tekoucí vody je tak dokonalé, že to vypadá, že je voda skutečná. A když se v oné vodě zobrazí i to, co činí herci nad ní (tj. je vytvořen jejich věrný odraz na hladině), můžeme jen žasnout nad zázraky současné vědy a techniky. Podobně unikátní byl přelet ptáků přes jezero na scéně vytvořené a samozřejmě i pohyb lesního ptáčka, který Siegfriedovi udílí příslušné rady. Tvůrcem promítaných živých obrazů je Pedro Pires, světelný design provedl Etienne Boucher. Kostýmy vhodně splývají se scénou, a byť jsou do určité míry poskládány z rozličných dob, dohromady působí harmonicky a navozují to pravé mytologické prostředí. Nejvíce se severské mytologii přiblížil kostým samotného Siegfrieda.

A v čem tedy považuji Siegfrieda z výše uvedeného pohledu za lepšího? I v Siegfriedovi, stejně jako v obou předchozích částech je scéna v zásadě minimalistická, tvořená v zásadě jen uvedenými lamelami. Použití uvedené 3D technologie však scénu patřičně zaplní (to se povedlo zejména v I. a II. dějství, zčásti i ve III. - ve scéně Siegfrieda a  Brünnhildy), kdy chybějící klasické kulisy plně nahradí vytvářené obrazce, a výsledek je takový, jako by tam skutečné kulisy opravdu byly. Vzniká tak vlastně dojem „klasického provedení“, kdy divák přestává vnímat díky pokročilé technologii její vlastní hypermodernost. A to je asi největším zázrakem oné techniky, kdy virtuální realita navozuje pocit reality skutečné, kterou by jinak musely navozovat kulisy. Ovšem jde v tomto směru ještě dál a umožňuje vytvoření něčeho tak realistického, co se dalo dosud udělat spíše jen ve filmu, ale nikoliv na jevišti.

Vzhledem k tomu,  že si potrpím na spíše klasická nastudování Ringu, tj. tak, aby odpovídala severským mýtům, k nimž patřil takřka ultra-klasický Ring (ovšem v tom nejlepším slova smyslu – včetně mýtus evokujících kostýmů a výpravné scény s klasickými kulisami, provedení takřka „učebnicové“) Otto Schenka, který od 90. let minulého století předcházel současnému nastudování; právě Lepageův Siegfried mě v tomto směru maximálně potěšil. Měl jsem najednou pocit, že jde o ryzí klasiku, se zaplněnou scénou, narativně vyprávějící děj. Lepage, který patrně cíleně (byť s použitím nejmodernější techniky) o v zásadě klasické provedení usiluje, se tak klasičnosti Schenkově přiblížil, ale s použitím technických prostředků „o 20 let“ poté, takže Lepageova „klasičnost“ je tak ještě blíže realitě, než jak o ní Schenk mohl jen snít.

Jaké že tedy (kromě toho co uvedeno výše) obrazy na scéně můžeme vidět? Již první z nich, při předehře, bere dech. Je představen les, který jak byl nejprve v pozadí a byl jen pomalu odhalován: takto jsem měl nejprve pocit, že vidím mysteriózní krajinu, v níž jsem viděl něco, co známe z čínských obrazů. Velmi duchovní úvod. Když se pak les rozestoupí, vidíme výjev, který opakuje děj ze Zlata Rýna, kdy obr Fafner zabije bratra Fasolta, aby se zmocnil zlata. Pak se scénou proběhne mladičký Siegfried (představený asi desetiletým hochem, za nímž kráčí jeho pěstoun Mime) a pak již navštívíme, když Siegfried dospěl v mladého muže, Mimovu jeskyni v krajině s tekoucím potokem; v něm si mj. Siegfried bude chladit formu, do níž odlije meč (sykot páry byl ve spojení s tekoucí virtuální vodou absolutně realistický); později navštívíme les, v němž má svou sluj Fafner. Les je takřka skutečný, naplněný životem (přitom je virtuálně proveden). Drakova sluj je vytvořena z lamel po pravé straně jeviště. Když ho Siegfried probudí rohem, ze sluje se vysune mohutná zubatá drakova hlava, v podobě jakéhosi „plesiosaura“, hrozící mladému smělci. Drak jak známo mluví. Spojení pěvce za scénou a draka bylo zvukově takřka dokonalé, jakoby zpíval sám drak, umocněné i tím, že jeho čelisti se pohybovaly tak, jak to odpovídalo artikulaci zpívané němčiny (schválně jsem se na to zaměřil).

Zajímavým režijním počinem bylo pojetí role Fafnera. Zpravidla se provádí tak, že se objeví drak a pěvec ho plně odzpívá za scénou a na jevišti ho neuvidíme. Víme, že poté co obr Fafner získal zlato a prsten, změnil se v draka a tak si poklad strážil. Zde se z drak, poté co ho Siegfried probodne, stáhne do své sluje a umíraje se opět změní v obra Fafnera, který se objeví na scéně (přestaven přímo pěvcem), s mečem zaraženým v těle a takto Fafner umírá na scéně ve své obří-antropomorfní podobě. Ve třetím dějství pak nejprve navštívíme divokou horskou krajinu vytvořenou z lamel pro scénu Poutníka a Erdy, v níž se pak setká Poutník se Siegfriedem; Siegfried poté„prochází“ ohnivou stěnou, vytvořenou z lamel  vytvářejících stojící spojená písmena X, na něž je promítán oheň; Siegfried je ohněm nejspíše tažen na laně, ale dojem, že „prochází“ (po „lávce“ vytvářené horizontálně propojenými X) byl takřka dokonalý. Nakonec stane na skále, kde probudí Brünnhildu, skále opět díky technice velmi realisticky provedené. Zatímco obě předchozí části III. dějství přece jen působily poněkud hypermoderně s prázdnější scénou, tak tato poslední scéna se přiblížila oné „klasičnosti“ prvních dvou dějství, jak byla výše popsána. Lze jen litovat, že je uvedená 3D technologie použita jen v Siegfriedovi. Pokud by tomu bylo i v dalších částech Ringu, je „klasičnost“ k radosti „staromilců“ zajištěna.

Nyní již k výkonům pěvců. Obecně poznamenejme již zde, že všichni pěvci byli do svých partů znamenitě obsazeni a působili vzájemně velmi sehraně. Rozbor začneme samozřejmě u titulní role a nejprve, vzhledem k spíše maskulinnímu obsazení opery,, pojednáme o výkonech mužské části pěvců. Role Siegfrieda se zhostil americký tenorista Jay Hunter Morris. Disponuje velmi zajímavým zabarvením hlasu, jeho tenor lze označit za jemnější, skoro lze říci lyričtější podobu mlado-hrdinného tenoru; hlas působí lehce ostřejším a současně jasným, světlým dojmem, má velmi pěkné přechody i frázi. Nejde o vrcholně-dramatický typ wagnerovského Held-tenoru, jistá jemnost Morrisova hlasu však plně navozuje právě to, že jím představovaný hrdina je skutečný mladík. Své nesmírně náročné role se jak pěvecky, tak  herecky zhostil zcela mimořádně, kdy oba projevy vytvářejí nádhernou jednotu a pěvec dosahuje strhujícího výsledku. Jeho Siegfried je hoch nabitý energií, odhodláním, v jeho žilách koluje nepokojná krev. Přesně tak si Siegfrieda nejspíše představujeme. Ke skvělému vyznění role jistě přispěl i jeho celkový fyzický zjev, doplněný padnoucím kostýmem, takže vypadal jako skutečný viking. Předvedl vyrovnaný projev ve všech scénách, v nichž se objevuje, včetně mimořádně zdařilé kovářské písně „Schmiede, mein Hammer, ein hartes Schwert!“

Siegrieda má v péči lstivý skřet Mime, jehož se ujal německý tenorista Gerhard Siegel. Pro tuto roli je jako stvořený (Mimeho se zhostil i ve Zlatě Rýna), ovšem dodejme, že kromě Mima zpíval v jiných nastudováních Ringu též Siegfrieda, Siegmunda a Logeho. Disponuje silným a pevným hlasem, příslušné mohutnosti a šíře, který však patřičně (a mistrně) přizpůsobuje spíše komičtější povaze role. Jeho Mime působí lehce roztržitým dojmem, který musí snášet neustálé výlevy mladické Siegfriedovi prostopášnosti, současně však jako bytost, která v hloubi duše doufá, že její život v zapomenuté jeskyni uprostřed lesa skončí a přejde na úroveň mocného vládce, v níž si ovšem zakrslého stárnoucího Mimeho lze jen těžko představit, jak konečně Alberich konstatuje, že spíše prašivým psům bude prsten (dávající vládu nad světem) přán než Mimovi; v tomto směru své roli G. Siegel skvěle dostál. Padl mu i kostým, doplněný sice poněkud anachronicky brýlemi, ale nepůsobilo to nijak rušivě; dohromady připomínal usedlého pana domácího, jak ho známe z příběhů 19. stol., vyznění role to rozhodně bylo ku prospěchu. 

Přejděme k Siegfriedovu opernímu dědovi, Wotanovi, který operou prochází jako Poutník. Stejně jako v obou předchozích částech tetralogie se této role chopil velšský basbarytonista Bryn Terfel, který se opět předvedl svým pevným širším hlasem, současně však jisté noblesní jemnosti, která se skvěle snoubí s jinak výraznou mohutností hlasu. Jeho Poutník je stále ještě mocným až asketickým vladařem, třímajícím své kopí pevně v rukou. Jeho moc se však již chýlí k závěru. O vládu usiluje i Alberich, kdy v jejich scéně ve II. dějství se právě on chopil na okamžik Wotanova kopí, čímž byla demonstrována jeho stálá hrozba Wotanovi. Wotan pak navštíví Erdu, aby mu radila. Tato mu vyčítá, že nectí řád, jenž sám stanovil (řád-posvátné úmluvy jsou scénicky vypodobněny „kobercem“, jenž Poutník před Erdou rozvine; koberec je popsán textem oněch úmluv). Kopí, do něhož jsou úmluvy vetknuty, se pak láme úderem meče Wotanova vnuka, jemuž však děd rád přenechá vládu. K mimořádnému vyznění Poutníkovy role jistě přispívá i Terfelův vznešený zjev. Namaskován byl již do role prošedivělého, ovšem stále majestátního, starce, se splývajícími vlasy, které jen lehce zakrývaly obětované oko; na rozdíl od Zlata Rýna, kdy jeho vlasy oko plně překrývaly, ztráta oka zde byla naznačena jen pomocí líčení. Případně si tvář zakrýval kloboukem, čímž je Poutník-Wotan charakteristický.

Nyní přejděme k Alberichovi v podání amerického basbaritonisty Erica Owense, jehož pěvecký projev (spolu s pěveckým projevem představitele Fafnera) patřil ke skutečným klenotům celé opery. E. Owens se role Mimova bratra zhostil i ve Zlatě Rýna, a stejně jako tam tak i v Siegfriedovi předvedl své mistrovské umění. Disponuje nádherným, mohutným, širokým a otevřeným těžším typem vpravdě wagnerovského hlasu, nádherného zabarvení, který Alberichovi, lačnému moci a bohatství, bytosti temného charakteru, dává to pravé naplnění se strhujícím účinkem. V jeho podání je to tajemná postava, takřka monstrózního vyznění, onen původce kletby spočívající na prstenu.

Již byl výše naznačen i skvělý výkon představitele Fafnera, německého basisty Hanse-Petera Königa, který se role Fafnera ujal i ve Zlatě Rýna; ve svém Ring-repertoáru má i Fasolta, Hundinga a Hagena. Jeho hlas je typickým představitelem wagnerovského hlasu, nádherně profundního typu, pravý to vládce hloubek. Jeho těžší hlas má nádhernou mohutnost, šíři, klenutí a hutnost. K postavě ukrutného draka byl vybrán znamenitě. Skvělé spojení pěvce za scénou a draka na scéně bylo naznačeno již výše.

Přejděme nyní k dámské části rolí, a pojednejme je v pořadí, jak se postupně na scéně objevují. Role lesního ptáčka, jehož představitelka zpívá za scénou, se chopila německá sopranistka Mojca Erdmann. Potěšila krásným jemným, takřka křehce zvonivým sopránem, kterým dala hlasově ptáčkovi ten pravý „vzlet“. Sám ptáček na scéně byl vyobrazen s využitím již výše uvedené techniky velmi realisticky, jako něžné křehké stvoření.

Pravým pokladem představení byla Erda v podání irské mezzosopranistky Patricie Bardon (této role se zhostila i ve Zlatě Rýna). Její hlas, vpravdě wagnerovský, má nádhernou šíři, mohutnost a sílu, s nádherným klenutím. Jde též o hlas nádherného zabarvení. Její projev pěvecký se skvěle snoubí s projevem hereckým, kdy máme před sebou majestátní postavu, skutečnou matku Zemi. K celkovému mimořádnému vyznění její role přispívá i její vpravdě vznešený zjev. Skvěle jí padl i černý kostým posázený blyštivými „úlomky“, které jsem vnímal jako krystaly nitra země. Její výstup patřil (spolu se skvěle obsazeným Poutníkem) k vrcholům představení.

Dostáváme se konečně i k Brünnhildě v podání americké pěvkyně Deborah Voigt (chopila se této role i ve Valkýře); svým výkonem potvrdila kontinuitu se svým vynikajícím vystoupením v předchozí části tetralogie. Její nádherný soprán, patřičné šíře, otevřenosti, mohutnosti a jasu je pro tuto roli jako stvořený. Zde se však objevuje nikoliv jako bojovná děva svážející padlé hrdiny do Valhally, ale jako postava, která se z valkýry stává lidskou bytostí. Tento přerod (v jejím podání velmi realistický) je pro Brünnhildu těžký, nakonec však poslechne hlasu svého srdce a vrhá se vášnivě Siegfriedovi do náručí. Její vznešený pozdrav slunci a závěrečný duet s tím, jenž ji vzbudil k novému životu, byl nádherným završením celého představení.

Skvělý výkon  předvedl i orchestr pod taktovkou Fabia Luisiho; sólového hornového výstupu se  procítěně ujal Erik Ralske.

V závěru je třeba také vysoce ocenit české titulky Zuzany Joskové, které svým takřka básnickým zpracováním výborně ladily se zpívaným německým textem a navíc znamenitě vyjádřily ideje, které R. Wagner ve svém díle hlásá. 

Závěr tedy? Nesmírně koncízní a detailně propracované představení, které je pěvecky, herecky, režijně i technicky majestátním a všezahrnujícím útvarem, prostoupeným vznešeně plynoucí Mistrovou hudbou. Zařadilo se k představením, na která se nezapomíná.

2 komentáře:

Adam řekl(a)...

Dovolím si dvě poznámky a jeden dotaz:
První poznámka je k úvodu, promítaným výjevům. Neviděl jsem přenos Zlata Rýna, tudíž jsem v těchto výjevech neviděl zabití Fasolta Fafnerem, pouze onen fantaskní les. Navíc trochu jsem byl z toho neustálého pohybu, přestože byl zajímavý, docela zmatený. Hned po té, Jaroslave, zmiňujete proběhnutí mladičkého Siegfrieda. Nevím, jestli jste to jen opomněl zmínit, nebo jestli jsem něco viděl úplně jinak, ale ještě předtím bylo vidět jeho narození. Tedy Sieglindin porod a následné proběhnutí kluka s jeho "pěstounem" zajímavě navodilo následující děj.
Druhá poznámka se týká procházení ohnivou stěnou. Stěna z ohnivých lamel mi připadala velmi dobrá, žádného lana k tažení Siegfrieda jsem si nevšiml, ale předpokládám, že tam mohlo být k jeho jištění, protože jinak to byl skutečně artistický výkon. Ještě že v tu dobu nemusí Siegried zpívat.
Otázka na závěr: nevíte, jak bylo dosaženo tak skvělého efektu s obětovaným okem? Nějaká tmavá čočka? Téměř celé bělmo bylo černé...

Anonymní řekl(a)...

Adame, díky moc za připomínky do diskuse. Nevím, kam jsem se v danou chvíli díval, ale přiznám se, že toho Sieglindina porodu jsem si nevšiml.

Jestli byl na lamelách Siegfried jištěn, si nejsem 100% jist, ale předpokládal jsem to z bezpečnostních důvodů. Pokud se pamatuji, Siegfried v jednom okamžiku při přechodu lamel upadl, nevím, jestli to byla režie nebo spíše smůla, ale tím spíše si myslím, že byl jištěn.

A to Poutníkovo obětované oko? Předpokládám, že B. Terfelovi do oka vsadili obarvenou kontaktní čočku a zbytek vyřídili líčením kolem. Ale výsledek byl dokonalý, pravda?

J.