neděle 20. listopadu 2011

Jaroslav Sovinský: Satjágraha jako mystérium hudby s repetitivními strukturami



Tato recenze je věnována včerejšímu (19.11.2011) přímému přenosu opery Philipa Glasse Satjágraha (Satyagraha) z newyorské Metropolitní opery.

Dříve než přistoupíme k vlastnímu rozboru představení, bude vhodné uvést alespoň několik slov k povaze díla samotného. Satjágraha, která tvoří spolu s dalšími dvěma díly P. Glasse, Einsteinem na pláži a Achnatonem, tzv. portrétní trilogii o lidech, kteří změnili svět silou svých myšlenek (fyzik, politik /Gándhí – v případě Satjágrahy/ a  náboženský reformátor), není operou v klasickém pojetí, je spíše vznešeným mystériem, které lze však slovy jen těžko vyjádřit (uchopit), a jehož hloubku a dosah lze jen pocítit v hlubině lidského nitra. Dílo má polonaratívní formu, kdy  zpívaný text vychází z posvátné hinduistické knihy, Bhagavadgíty, která je považována za manuál hinduistické filosofie, a účinkující svými hereckými výkony s použitím příslušných rekvizit dokreslují význam sdělovaného. Zpívány jsou tak příslušné mravní kánony či imperativy, které jsou vloženy do příslušného historického pozadí, kterým jsou události související s pobytem M. Gándhího v Jižní Africe v l. 1893-1914. K onomu mysterióznímu vyznění díla (vlastně jakémusi zpívanému obřadu ducha) přispívá samozřejmě především Glassova mistrovská hudba, kdy zpěvní linie je jakoby „v podtextu“ doprovázena opakujícími se (repetitivními) hudebními úseky, které v divákovi neustále vyvolávají pocit (alespoň tak jsem to vnímal já) jakéhosi vznešeného rozechvění, které ho vede k jistému duchovnímu vytržení a plnému oddání se ideji, hudbě a slovu; místy jsem přivřel oči a nechal se jen unášet těmito třemi elementy; čas se stává nulovou veličinou, prostor jakoby zcela ztrácel hranice a duše mizí v nenávratnu. Autor opery, narozený v r. 1937, byl na představení přítomen, a v závěru, kdy byl při děkovačce uveden na scénu, byl viditelně hluboce dojat, v tom nekrásnějším smyslu toho slova; a tomu lze jen s plným pochopením naprosto přisvědčit, neboť spojení ideje s hudbou a slovem vytvořilo ve včerejším představení mimořádně účinný celek. 

 

Dílo je celé zpíváno v sanskrtu, hlavním liturgickém jazyku hinduismu (ve kterém je psána i Bhagavadgíta), který přes svou slovně-významovou nesrozumitelnost pro diváka, dodává svým zvukomalebným charakterem dílu na duchovním rozměru a spolu s hudbou přispívá k onomu mysterióznímu účinu; a lze říci, že tento jazyk jakoby ve spojení s hudbou „mluvil“ k divákovi sám o sobě, ač mu divák nerozumí významově. K pochopení slova pak přispívají občas se objevující titulky či objasňující nápisy (označující scénu či postavu), částečně promítané v MET přímo na pozadí scény (jejich promítnutí na podkovovité pozadí dodává provedení na duchovnosti, neboť jakoby šlo o nápisy v chrámové prostoře) či na různé předměty, které drží účinkující. Celek doplňují i promítané obrazy z historických událostí (video-design: Leo Warner, Mark Grimmer of Fifty Nine Productions). Titulky jsou citacemi z libreta; jejich překlad do češtiny provedla Zuzana Josková, která mimořádně zdařilým způsobem, s vysoce literárním citem a s velkým citem pro posvátný charakter textu, přeložila i libreto, které bylo divákům v kině k dispozici před představením, čímž jim byla umožněna větší orientace v předváděném díle a dána možnost hlouběji proniknout do zpívaných idejí. Za to patří paní Joskové veliký dík.   

Nyní již blíže k samotnému představení. Začněme obecně u režie, scény a kostýmů, což se nám stane východiskem pro další pojednání. Režie se chopil Phelim McDermott, pomocné režie a provedení scény Julian Crouch, provedení kostýmů pak Kevin Pollard. Dynamická režie je plně provázána s posvátností zpívaného textu. Herecké projevy jsou uzpůsobeny tak, aby dokreslovaly děj na scéně. S režií vhodně koresponduje i scéna, která je minimalistická, tvoří ji podkovovitá stěna, která je provedena tak, aby se dala různým způsobem otevřít, případně aby v ní byla vytvořena okna; v okně se v každém dějství usadí jedna historická postava (nepěvecká role), jejíž ideje či životní osudy souvisejí s M. Gándhím, sledující shora dění na scéně - v I. dějství je to ruský spisovatel L. N. Tolstoj, ve II. bengálský básník, dramatik, hudební skladatel a filosof Rabíndranáth Thákur a ve III. americký kazatel a bojovník za občanská práva Martin Luther King ml. Všichni tři představitelé byli oděni do odpovídajících dobových kostýmů a patřičně namaskováni, a srovnáním s dobovými fotografiemi opravdu odpovídali svým historickým protějškům. Tyto postavy vyjadřují minulost (Tolstoj byl výrazně starší než Gándhí), přítomnost (Thákur byl Gándhího vrstevníkem) a budoucnost (King, výrazně mladší než Gándhí, se v jeho učení inspiroval). Zatímco oba spisovatelé spíše posedávali u stolu a věnovali se své tvorbě, King zde byl naturálně představen jako řečník (kazatel), který zaníceně hovoří k davu, ať již tušenému v pozadí (sám byl zpravidla otočen zády k divákům a čelem ke svým tušeným posluchačům), nebo promítanému na scénu. Minimalistická scéna byla pak jen doplněna menšími či většími předměty v rukou účinkujících či hrozivě vypadajícími figurínami (ať již v lidské či zvířecí podobě), které měly patrně především vyjadřovat zlo, s nímž aktéři (stoupenci satjágrahy) bojují. Do celku zapadá i provedení kostýmů, odpovídajících až na výjimky době, ve které se dění odehrává, občas jsou však kostýmy různě „přibarveny“ či jinak (střihově) zvýrazněny, aby ještě více zdůraznily příslušné dějové ideje. Mezi sólisty a sboristy se objevovalo i dvanáct herců, kteří jako skvěle sehraný tým vytvářeli na scéně zajímavé pohybové kreace a ovládali příslušné výše již popsané figury a s pomocí příslušných prostředků (rekvizit) dotvářeli se skutečným mistrovstvím scénu a dokreslovali tak význam děje. Tento tým tvořili: Phil Eddolls, Charlie Folorunsho, Alex Harvey, Nick Haverson, Tina Koch, Charlie Llewellyn-Smith, Vic Llewellyn, Charlotte Mooney, Kumar Muniandy, Caroline Partridge, Rajha Shakiry a Rob Thirtle. Ke skvělému vyznění režijně-scénického celku přispěla i vynikající práce s osvětlením, která plně korespondovala duchovní povaze díla (světelný design: Paule Constable).


Pokud jde o výkony pěvců, pojednejme o nich ve vazbě na jednotlivé scény, neboť vzhledem ke zcela specifickému charakteru díla to bude patrně nejvhodnější. Je také třeba říci, že tato opera patří svým způsobem k operám kolektivním, kdy všechny role, i se sborem, který hraje v opeře velmi významnou roli (a v tomto představení předvedl mimořádný výkon), jsou v zásadě téhož významu. Je třeba říci, že všichni účinkující byli do svých rolí výborně obsazeni a vytvořili skutečně sehraný tým.

V I. dějství se v 1. scéně objevuje M. Gándhí (role se ujal americký tenorista Richard Croft), v oděvu evropského střihu, jako mladý právník. Scéna je pojata tak, že si můžeme třeba představit, že ho právě vyhodili z první třídy vlaku kterým jel, jen proto, že tehdy bylo v Jižní Africe nemožné, aby Ind, i když s platnou jízdenkou a dokonce s vysokoškolským právnickým vzděláním získaným v Británii, jel v první třídě (když nechtěl jít do třetí třídy, byl z vlaku vyhozen). Gándhí tak tamější rasismus poznal i sám na sobě.  Takto „vhozen“ do reality se musí „rozkoukat“ a hledá naději v ideji, kterou nachází ve své milované Bhagavadgítě, kterou uchopí do rukou. Tu se podívá kolem sebe a má za to, že dění v Jižní Africe mu něco připomíná: mýtické bojiště Kurukšétra (pole Kuruů), o událostech na němž Bhagavadgíta pojednává. Tu vidí kolem sebe vojsko připravené k boji a mýtického prince Ardžunu (role se chopil americký basbarytonista Bradley Garvin), který se obrací na svého vozataje, Kršnu (jedna z inkarnací boha Višnua, v roli vystoupil americký basista Richard Bernstein), a ptá se ho po smyslu bitvy, v níž bojují na obou stranách jeho příbuzní (pokud to vezmeme ve vztahu k ději opery šířeji, tak obecně bližní). Kršna Ardžunu povzbuzuje, aby dbal své povinnosti a připravil se k boji, který je pak na scéně symbolizován v pozadí soubojem dvou monster, jakéhosi obrovského ptáka a jakoby středověkého rytíře.


R. Croft předvedl nejen v této scéně, ale v celém představení, mimořádný výkon, kdy se plně s rolí sžil natolik, jakoby šlo o skutečného Gándhího. Jeho projev pěvecký se skvěle pojí k projevu hereckému, kdy každý pohyb jeho tváře a pohyb celkově navozuje altruisticky smýšlejícího muže, oddanému duchovnímu životu a nenásilnému boji, strádajícího osudem bližních. Disponuje pevným, nosným tenorem, lehce lyričtější formy, jistým ve vyšší i nižší poloze; svůj hlas plně přizpůsobuje (přímo jímavě) duchovní povaze zpívaného textu. Podobně potěšil i výkon B. Garvina (hladký basbaryton, velmi příjemný na poslech), oděného v civilnější oblek spíše evropštějšího střihu devatenáctého století, aby tak byl blíže skutečnému boji odehrávajícímu se v Jižní Africe, než boji mýtickému. Výborný výkon (vzhledem k povaze role až mystikou oděný) odvedl i R. Bernstein, oděný sice do fraku (ovšem proto, aby zapadl do prostředí), ale namaskovaný jako nezemská bytost; disponuje zajímavým, uhlazeným a jemně avšak i pevně působícím hlasem.

V následující scéně se dostáváme na místo, kde skupina lidí kolem Gándhího usiluje o vytvoření statku (komuny), kde budou všichni vést prostý život a vzájemně si pomáhat. Statek (osada) je naznačena účinkujícími pomocí menších přenosných kulis, představujících jednotlivá stavení. Na  scéně se kromě Gándhího objevují i jeho žena Kasturbai v podání americké mezzosopranistky Marie Zifchak (její jemný a hladký hlas až melancholického typu vynikne především v sólových partiích) a spolupracovníci paní Naidoová (v podání americké sopranistky Molly Fillmore), slečna Schlesenová (australská sopranistka Rachelle Durkin) a pan Kallenbach (americký barytonista Kim Josephson). Zejména obě dámy představující Indky (Kasturbai a p. Naidoová), oděné v nádherná sárí, vytvořily jímavou a výborně sehranou dvojici; M. Fillmore se předvedla jemným, hladkým, až něžně znějícím hlasem, s nímž se skvěle pojí její celkové jemné fyzické vzezření (prostou indickou dívku sehrála dokonale). R. Durkin předvedla velmi výrazný výkon, disponujíce silným, pevným a výrazným hlasem, jistým i ve vyšší poloze, s pěknou frází; herecky předvedla v prostějším dámském oděvu 19. století s kloboučkem, energické děvče, toužící všemi silami přispět k boji za pravdu. K. Josephson, oděn do oděvu evropského střihu, pak dámskou sestavu vhodně doplnil, jako dobrácký usměvavý chlapík, který kolem sebe šíří pozitivní energii (disponuje příjemně znějícím hladkým barytonem).


V další scéně, kde společenství satjágrahistů přísahá oddanost ideálům nenásilného boje, se objevuje spolu se sborem i další Gándhího spolupracovník, Pársí Rustomdži, jehož se zhostil americký basbarytonista Alfred Walker (disponuje hladkým, silným a širším hlasem); výborně doplnil již výše uvedené ostatní spolupracovníky a samotného Gándhího; oděn byl do prostějšího oděvu spíše evropštějšího střihu. Předvedl energického muže z lidu oddaného společenství. V této scéně při přísaze přítomní svlékají své svrchní části oděvu a věší je na shora spuštěná ramínka, patrně tak vyjadřujíce to, že slibem shodili dosavadní styl života a vydávají se na novou životní pouť.

Scéna (již II. dějství), v níž je Gándhí, vracející se z Indie opět do Jižní Afriky, pronásledován davem v durbanských ulicích, patřila k vrcholům představení. Členové sboru odění v evropském oblečení, občas kvůli výrazu přibarveném, čtou v úvodu noviny; zjevně v nich stojí zkreslené informace o tom, jak Gándhí seznámil indickou veřejnost s poměry Indů v Jižní Africe. Pak se vzadu objeví video projekce mohutného připlouvajícího parníku. Gándhí se vyloďuje, tentokrát již oděn v bílý indický oděv, a je přepaden  rozlíceným davem. Bití je zde předvedeno tak, že na něho, schouleného na zemi, dav hází papírové koule ze zmačkaných novin. Děsivost a působivost scény dokresluje opakovaný zpěv sboru, jakoby „ha-ha-ha-ha“, které lze (byť je to sanskrt) snad i vyložit  jako sarkastický výsměch vůči týrané bytosti. Tu se objeví paní Alexandrová, manželka náčelníka policie, oděná v působivý bílý oděv dámy 19. století, s širším apartním kloboukem a deštníkem v ruce, a Gándhího s rozhořčeným hlasem nad projevem davu zachraňuje. Její role se zhostila americká mezzosopranistka Mary Phillips; její výkon, a to jak pěvecký, tak herecký, patřil ke klenotům představení. Disponuje mohutným, širokým a klenutým hlasem, nádherného zabarvení, které ve spojení se zpívaným sanskrtským textem nabývá mysteriózní krásy. Tato hudební pasáž vyznačená Glassovou hudbou ve spojení s výkonem M. Phillips a ve vazbě na sanskrt a výkon sboru působila, lze-li to tak říci, jako jakýsi hluboce duchovní až pravoslavný (nehledě na hinduistický základ) chorál.

V další scéně se satjágrahisté věnují vydávání časopisu Indické mínění; již výše zmíněná umělecká skupina zde pomocí novinových pásů tažených po jevišti zdařile vytváří dojem rotaček produkujících tiskovinu. Následující scéna, kde satjágrahisté protestují proti registračnímu zákonu, patřila k dalším vrcholům představení. Gándhí a sbor zde vytvářejí (spolu s až nezemsky působivou hudbou) velmi duchovní společenství (Gándhí se zde oddává modlitbě); nehledě na hinduistický základ jsem tuto scénu vnímal skoro jako scénu jakéhosi egyptského mystéria (i díky až tajuplnému nasvícení); přítomní, odění v bílá indická roucha, jsou shromážděni kolem stěny a před nimi je otevřen podzemní prostor, kdy na pozvednuté víko je promítán obraz otáčející se koule, nejspíše zpodobnění Země, a víko je pak dívčinou (snad symbolem naděje), zavěšenou na laně, vytaženo vzhůru. Takto je odkryt otvor, který bude sloužit jako kotel, do něhož přítomní vhazují své  registrační průkazy, aby je na znamení protestu nechali spálit. Tohoto se uchopí sám Gándhí, který, třímaje pochodeň, zapálí průkazy v zejícím otvoru (zapálí plynem z trysek umístěných po stranách otvoru). Vyšlehnou plameny a dotvoří magický obraz.


I poslední scéna (III. dějství) patřila k vrcholům představení. Gándhí zde spolu se svými spolupracovníky (s výjimkou paní Alexandrové a obou mýtickou postav tak vidíme na scéně zpívat najednou všechny hl. postavy) zpívajíce bloudí scénou, jakoby šlo v boji o poslední zbývající, opuštěné sirotky. Za nimi pak členové uměleckého souboru postupným rozvíjením lepicích pásek vytvářejí postupně se zvyšující stěnu horizontálních linií, v nichž snad lze vidět mříže vězení. Poté se objevují policisté (aktuálně, vzhledem k nadčasovosti tématu), odění v černých uniformách s přilbou z počátku 21. stol., v nichž se zpravidla potlačují demonstrace, a Gándhího spolupracovníky odvedou ze scény (zjevně aby je pak uvrhli do vězení). Členové souboru  umně sbalí ony rozvinuté pásky a vytvoří z nich jakýsi magický obrazec, vyzvednutý nad scénu a nakonec plně sbalený. Gándhí osamí na scéně. Společnost mu dělá jen M. L. King, němá role, který v pozadí scény, obrácen ke svým posluchačům (zády ke Gándhímu), drží svůj projev (pantomimicky, s výraznými gesty rukou).

Nadchází hluboce duchovní a katarzívní finále. Gándhí (oblečen jen do suknice a lehkého přehozu přes jinak holou horní část těla, s chodeckou holí v ruce – právě tak si Gándhího asi nejčastěji představujeme) zde zpívá o nápravě řádu světa. R. Croft si zde počínal velmi procítěně a zcela se podrobil meditativní povaze hudby. Nesmírně působivou, ale i děsivou, je osamělost Gándhího; je posledním bojovníkem. Děj zde patrně již překračuje jihoafrickou dimenzi a odkazuje na indickou část jeho životní pouti, kdy Indie, ač nabývající nezávislosti, byla rozdělena mezi svářící se (včetně násilností) hinduisty a muslimy, což Gándhímu přineslo obrovské zklamání. Gándhí na scéně přistoupí k řečnickému pultu s M. L. Kingem; stěna pozadí je v té době již otevřena a objeví se za ní tmavomodrá obloha. K pultu přistupuje v chmurném zamyšlení, jakoby tam hledal odpověď na otázku: najde se můj nástupce? Tu se k němu obrací M. L. King a jakoby mu naznačoval, za co je mu (u něhož se v myšlenkách inspiroval) vděčen. Gándhí však odvrací tvář, jakoby nebyl vděku hoden. Oba hrdiny spojuje i skutečnost, že oba hlásali filosofii nenásilí; z tohoto světa však sešli násilnou cestou. Scéna je jako celek nesmírně působivá a navozuje hluboce duchovní atmosféru; divák prožívá s Gándhím vnitřní strast (ale snad i skrytou naději), pokud jde o osud lidstva.
 
Vynikající výkon odvedl i orchestr pod taktovkou Dante Anzoliniho.

Závěr tedy? Vznešené, všezahrnující a až nezemsky působící mystérium, vyzývající k zamyšlení, směřující do hloubi divákova nitra a navozující až meditativně katarzívní stav.

Žádné komentáře: