čtvrtek 3. listopadu 2011

Jaroslav Sovinský: Richard Wagner: Siegfried - přehled vybraných scén opery


Zpracováno podle textu libreta, též s použitím a citacemi básnického překladu do češtiny od Vojtěcha Kühnela a s citací k libretu připojených scénických poznámek – texty v kurzívě; uvedený překlad byl použit (zpíván) při nastudování Siegfrieda v Národním divadle v Praze v l. 1932 – 1933. Libreto s uvedeným překladem (vlevo libreta N/Č) viz: http://www.richardwagner.cz/

Zde též odkaz na paralelní text libreta v němčině a jeho překlad do angličtiny:

Ukázky jsou z provedení Siegfrieda v MET (režie Otto Schenk): Siegfried: Siegfried Jerusalem; Mime: Heinz Zednik; Poutník (Wotan): James Morris; Alberich: Ekkehard  Wlaschiha; Fafner: Matti Salminen; Erda: Birgitta Svendén; Brünnhilde: Hildegard Behrens; hlas lesního ptáka: Dawn Upshaw; dirigent: James Levine. Odkazy na časy níže v textu odpovídají ukázkám z tohoto nastudování.

Na úvod obecně k hudební stránce díla: celý Prsten Nibelungův je označen za scénickou slavnostní hru (Bühnenfestspiel). Hudba tetralogie je založena na tzv. příznačných motivech či leitmotivech, kdy osoby (např. bohové či Völsungové), věci (meč, hrad apod.), ba i nálady (láska či nenávist) mají své hudební vyjádření (svůj motiv). Pokud se o dané osobě, věci či náladě hovoří, nebo má být vyjádřena, příslušný motiv nechá Mistr zaznít. Motivy jsou spojeny do jednoho celku, mohutné, a jakoby nekonečně plynoucí hudební řeky. Dílo (hudební drama) je plně prokomponováno. A slovo, hudba a idea jedno jsou. „Symfonicko-psychologické pletivo motivů je stmeleno jistými nástrojovými „barvami“, které rozšiřují obrovský, diferencovaný a komplikovaný orchestrální aparát. Je zde maximálně završen princip opojného smíšeného zvuku, stejně jako umění permanentního přechodu, které vyžaduje spojení dlouhých úseků jedním smykem. Zvláštností jsou velké orchestrální mezihry, které leckdy narůstají do malých symfonických básní a často zaznívají  koncertně. Najdeme zde i velké zvukové plochy vizí přírodních úkazů a katastrof (Rýn, bouře, oheň). Mezi ideou a provedením leží málem lidský život“ (celý Prsten Nibelungův Mistr vytvářel 26 let, v l. 1848-1874) „a to je ono neuvěřitelné v této stylově zcela jednolité hudbě. Sledujeme-li bezešvou spojitost textu a hudby, pak s největší pravděpodobností nabyly hudební struktury (motivy, harmonie, zvukové asociace) myšlenkového tvaru již ve 40. letech, v době, kdy Wagner studoval prameny.“ Viz Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha,  1996, str. 493.

Seznam motivů lze nalézt na výše již uvedené stránce (tamtéž, co se nachází libreta): http://www.richardwagner.cz/

Motivy jsou očíslovány a v libretu je čísly naznačeno, kde se který motiv objevuje. Seznam motivů s hudebními ukázkami a uvedením, v které části Prstenu se motiv objevuje viz: http://www.richard-wagner-werkstatt.com/ring/

K danému (pokud jde charakteristiku celého Prstenu Nibelungova) ještě jednu citaci: „Dramatická tendence Wagnerova uplatňuje více než konflikty široká pásma vyprávění a meditací. Hudebně dramatická tendence Wagnerova vybavuje děj především množstvím t. zv. Příznačných motivů, t. j. Hudebních nápěvků, vztahujících se vždy k témuž předmětu děje nebo osobě. Z těchto základů rostou Wagnerova rozsáhlá pásma hudby, v níž dramatická charakteristika stupňuje se až k vrcholnému účinu. Arií a uzavřených čísel v díle vůbec není. Jen sem tam mihne se píseň, jako na př. Siegfriedův zpěv, když si ková meč. Velký pathos a soustředěnost Wagnerovy hudby tvoří mohutná stupňování a hudba sama posiluje účinnost dramatu k nejvyšším dojmům.“ Hostomská A., Opera – Průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1955, str. 310.

„Předehry k Siegfriedovi, co do trvání poměrně dlouhé, nejsou obvyklými předehrami, nýbrž hudebním naladěním do scénických událostí. Navzdory konvencím, jež respektoval sám Wagner, může děj na scéně začít hned s prvním tónem. Předehra ke 3. aktu patří k nejvelkolepějšímu líčení přírody, které kdy Wagner napsal („Divočina. Noc. Bouře a nečas. Blesk a prudké hromobití.“).“ Děj je v Siegfriedovi založen zejména na rozsáhlých partiích operních „dialogů“ (označení díla za „hudební drama“ je plně odpovídající). Jejich partie však často nabývají rozsáhlejších podob – vyprávění. Objevují se i samostatné výstupy jednotlivých osob v podobě zpěvů (též často v podobě vyprávění). Na konci díla se objevuje duet (Siegfrieda a Brünnhildy), „jeden z mála skutečných Wagnerových duetů“. Viz Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha,  1996, str. 497.


I. dějství (obrazy I.-III., skalní jeskyně v lese):

Les. Popředí tvoří skalní sluje, vlevo hluboká, vpravo zaujímající tři čtvrtiny jeviště. Dva přirozené otvory jdou do lesa, jeden v pozadí vpravo, druhý tamže stranou. Vlevo vzadu velká přirozená kovářská výheň ze skal; umělý jest jeden velký měch. Komín - rovněž přirozený, jde střechou. Velká kovadlina a jiné kovářské náčiní.

1) předehra (od 1:42).

I. obraz (Mime, Siegfried):

2) „Zwangvolle Plage! Müh' ohne Zweck!“ (Mime: „Práce to krušná! Zbytečný pot!“; od 6:30); Mime sedí u kovadliny, kuje nepokojně meč; konečně nevrle ustane. Vyjadřuje se k tomu, že každý meč, který skuje, Siegfried rozbije jak dětskou hračku. Má za to, že jediný meč, který by Siegfried nezničil, je Notung, ale dosud se mu ho nepodařilo opravit (jde o zlomky meče Siegfriedova otce). Kdyby se mu povedlo Notung pro Siegfrieda opravit, „za svou bídu došel bych mzdy!“ A dále přemítá o tom, že drak Fafner hlídá Nibelungův poklad a Siegfried je ten, kdo by mohl draka zabít a získat mu Nibelungův prsten.  „Jeden meč jest pro ten čin; jen Notung pomstí mou zášť.“           

Siegfried v divém lesním oděvu se stříbrným rohem vystoupí divoce z lesa, vede spoutaného medvěda a pouští ho na Mima.

3) „Hoiho! Hoiho! Hau' ein! Hau' ein! Friß ihn! Friß ihn! Den Fratzenschmied!“ („Siegfried „Hojho! Hojho! Je tam! Je tam! Žer ho! Žer ho! Jej, břídila!“; od 10:21); Mime strachy upustí meč a utíká za krb; Siegfried ho stále s medvědem honí. Siegfried se ptá, co je s novým mečem. Když se dozví, že je meč hotov, pustí medvěda, kterým chtěl Mimeho přimět k práci; medvěd uteče do lesa. Na dotaz Mimeho, proč sem přitáhl živého medvěda mu S. odpoví, že toužil po lepším druhovi, než je mu Mime, zatroubil proto na roh a objevil se medvěd. „Věru zdál se lepším než ty, však lepší jistě tam jsou!“ Pak vezme do ruky meč, který Mime právě ukul. Pak rozbije meč o kovadlinu, že kusy létají okolo; Mime se strachem uhýbá. A vyjadřuje svůj dopal na svého pěstouna, že mu opět skul nekvalitní zbraň („já o tvou lebku měl jsem jej zlámat“).

Mime mu vyčítá nevděk. Pak mu nese něco k jídlu, Siegfried však ani neochutná a „břečku“ odmítne. Mime naříká nad tím, jak dopadl („veškeré mé lásky zlý to vděk!“) a připomíná S., jak se od něho od malička staral (konec ukázky č. 1 a následuje ukázka č. 2). Siegfried reaguje, že ho mnohému naučil, ale nenaučil ho to, aby ho mohl snášet; že když se na něj dívá, tak se mu vše hnusí. A ptá se ho, zda by mu mohl říci, proč se přes to stále k němu vrací. Mime na to, že tak dítě touží po svém rodiči.

S. pak přemítá o tom, že v přírodě viděl, jak zvěř žije v páru a vyvádí mladé. A že pochopil, co je láska. A ptá se Mimeho, kde on má svou „milostnou žínku, bych ji moh’ matkou zváti?“ A ptá se dál, kde k němu přišel. „Ty stvořil’s mne dokonce bez matky snad?“ Mime na to, že je mu otcem i matkou. S. tomu nevěří; že viděl, že se mládě podobá rodičům. A on, že se Mimovi vůbec nepodobá. A chce, aby mu Mime řekl, kdo byli jeho otec a matka. Mimovi se do odpovědi nechce, S. ho tedy přinutí silou. Mime pak vypráví, jak našel dívku, čekající dítě, v hlubokých lesích, a poskytl jí přístřeší. Dívka pak porodila syna (Siegfrieda), poté však přes Mimeho péči zemřela. S. se pak ptá, jak ví, „že jsem Siegfried?“ Mime odpoví, že tak určila jeho matka. A na dotaz S. Mu řekně, že se jmenovala Sieglinda. S. chce znát i jméno svého otce. Toho M. nezná, jen že „sklán byl v boji, mně řekla tvá máť.“

S. pak chce důkaz Mimeho tvrzení. M. po malém rozmýšlení přinese dva kusy zlomeného meče, a řekne S., že to mu předala jeho matka. Tvůj otec vládl jím, řekla, když ve sledním boji byl sklán.“ Následuje ukázka č. 3. S. chce, aby mu ze zlomků M. vykoval meč. A pohrozí mu, že jestli bude meč špatným „tě zrádče skláti chci jím.“ M. se ptá, co S. s mečem zamýšlí. S. odpoví, že odejít do světa a už se nevrátit. A pak uteče do lesa.

4) „Halte! Halte! Wohin?“ (Mime v nejvyšším strachu: „Zůstaň! Počkej!Kam jdeš?“; U3 od 1:14); a volá do lesa na S. Ten se však nevrátí. M. chvíli hledí udiveně za odbíhajícím; pak jde zpět do kovárny a sedá si za kovadlinu. A lamentuje nad tím, že má další problém: jednak jak může S. vylákat k dračí sluji a jak vykovat ze zlomků meč. „Ni Niblunga zášť, strast a pot nemůž’ mi Notung skout, nesvaří meč v jeden kus!“ Mime sklesne zoufale na stoličku za kovadlinou.





II. obraz (Mime, Poutník – U3, od 3:05):

Poutník /Wotan/ vystoupí z lesa k zadnímu vchodu jeskyně. Má tmavomodrý dlouhý plášť; oštěp jako hůl. Na hlavě velký okrouhlý klobouk s širokým, převislým okrajem, stínícím chybějící mu oko.
                                                                      
5) „Heil dir, weiser Schmied!“ (Poutník: „Zdráv buď, kovář ctný!“); poutník žádá, aby si zde mohl odpočinout. Na dotaz Mimeho, kdo je, tázaný odpovídá, že mu říkají Poutník, a že již mnoho prošel  světem. Mime ho posílá pryč. Poutník na to, že byl jinde řádnými jaksepatří hoštěn, „neb zla se bojí, kdo zlým je sám.“ Mime na to, že ho vždy stíhalo zlo, „chceš mi je bídnému zhoršit?“ P. reaguje, že mnoho viděl a může dát radu. M. o to nestojí, ví prý dost a chce být sám. P. se nedá odbýt, a povídá, že dává v sázku svoji hlavu Mimeho moudrosti; propadne mu, pokud na jeho tázání nedá odpověď. 

6) „Wie werd' ich den Lauernden los? Verfänglich muß ich ihn fragen.“ (Mime: Jak mám se teď vetřelce zbýt? Tu lstivě tázat se musím. - od 7.46); Mime chtě nechtě musí jednat tak, jak chce Poutník. Klade mu tedy tři otázky. První zní: „Kterýpak rod skrývá se v hloubi země?“ Poutník odpoví, že „v země hlolubi skrývá se rod Nibelungů.“ Jejich sídlem je Niebelheim. Jsou temnými skřety. Kdysi byl jejich vládcem temný Alberich. „Kdysi kouzelného prstenu lstí spoutal si pilný ten rod. Zářné skvosty, pokladů houf snes’ mu ten voj: jím získat chtěl svět ve svou vládu.“

Mime pokládá další otázku: „kterýpak rod na zemském sídlí hřbetě?“ Poutník dá odpověď: „Na zemském hřbetě tyčí se obrů těch rod.“ Jejich skrýší je Riesenheim. „Fasolt a Fafner, těch drsných vládci, záviděli Niblungům moc; proto poklady všechny získali si, a s nimi prstenu skvost. Leč o ten vznítil se bratrů spor; v němž Fasolt sklán byl; co divý drak střeží teď Fafner svůj skvost.“

Třetí dotaz Mimův zní: „Kterýpak rod skryl se v blankytnou výš?“ Poutník odpoví: „Tam v blankytnou říš skryl se rod bohů.“ Jejich sídlem je Walhalla. Jasnými jsou jen; jasný Alberich, Wotan“ (tj. pravý opak temného skřeta Albericha), „vládne jim všem“. (Následuje ukázka č. 4.) „Kdys z posvátné jasanu větve stvořil kopí si hrot: schne-li peň, nikdy nezajde kopí; neb jeho hrotem Wotan ovlád’ svět. Posvátných úmluv věrný zápis vryl v oné vlády znak. Vší světa moc svírá v svou paž, kdo jme kopí, jež Wotan v pěsti má. Jež spoutalo všech Niblungů voj; i obrů těch rod svázalo též: Na věky vládne jim všechněm ten kopí silný pán.“ Jako mimovolně udeří kopím o zem lehce zahřmí, Mime se ulekne. Ve III. dějství uvidíme, že toto kopí rozdrtí svým mečem Siegfried. Mimemu nezbývá než konstatovat, že Poutník správně jeho dotazy zodpověděl a posílá ho pryč. 

7) „Was zu wissen dir frommt, solltest du fragen.“ (P: „To, co prospěšným ti, měl jsi se tázat.“ - U 4, od 2:43); Poutník kárá Mimeho a pokračuje: „A ježto nevíš, v čem tvůj zdar, tož zástavou tebe teď jmu.“ Mime byl k němu nevlídný, Poutník musel dát v sázku svou hlavu, aby se mohl ohřát u ohně. A teď bude v sázce hlava tvoje. Mime reaguje: „...mne záříval Wotanův pohled, a v skrýši nahlédal mou: tu zmlk před ním můj všechen vtip. Však mám-li teď moudrým se stát, taž se, poutníče, jen! A snad nyní, jsa nucen, si vykoupí skřet svou leb.“

Poutník mu klade první otázku: „Kterýpak byl to rod, jejž Wotan hněvem stíhal a jenž přec mu nejdražším byl?“ Mime správně odpoví, že jde o rod Wälsungů: „ten toužný rod, jejž Wotan zplodil a v lásce vítal, byť těžce stíhal jej. Siegmund a Sieglind, otcem jichž Wälse, byl onen zoufalý dvojčat pár: Siegfried zplozen jím byl, ten silný Wälsungů syn.“

Pak se ptá Poutník podruhé: „Kýs moudrý Niblung skrývá Siegfrieda; by mu Fafnera skolil, aby prsten on získal, a pokladu vládcem se stal. Který meč má Siegfriedu sloužit, Fafnera sklát by moh’?“ Mime zapomínajíc na svou situaci, mne si ruce, unesen. A dá správnou odpověď: „Notung zve se toužný ten meč.“ A dodává, že ho kdysi Wotan zabodl do jasanu, a měl ho získat ten, kdo ho vytáhne. A získal ho Siegmund. „Mužně v zápas jej nes’, až jej Wotan kopím rozťal v tříšť.“ A dokončí, že zlomky meče nyní skrývá „moudrý skřet“, který dobře ví, že jedině Wotanův meč, rukou „hloupého mladíka Siegfrieda“, zabije draka. 

Poutník ho pochválí, jak je moudrý a klade poslední otázku: „Leč chytrýms’-li tak, bys dětinského reka k těm tajným účelům užil, tož se potřetí já táži teď! Rci mi, ty moudrý kůjce mečů:        kdo může z těch silných kousků Notung, ten meč, si skouti?“

A tu je Mime v koncích. Odpověď nezná. Poutník mu praví, že se třikrát ptal a nic se nedozvěděl (tj. měl se ptát na to, co ho mohlo zajímat – kdo skuje meč). „Leč co bys nejraději znal, po čem ždáš, to nevěděls’. Já ti to říkám když’s taký bloud: neb získal jsem nyní moudrou tvou leb! Teď, statný Fafnerův soku, slyš, ty skřete zlý: kdo nikdy bázně nepoznal, skuje Notung zas.“ Poutník ho nechá na živu a jeho hlavu dává tomu, „kdo nikdy neznal strach!“ Smějíc se otáčí a rychle mizí v lese. Mime zničen klesne na stoličku za kovadlinou.



III. obraz (Mime, Siegfried – U4, od 13:05):

Mime se dívá tupě do sluncem osvětleného lesa a po delším mlčení se počne prudce chvěti.

8) „Verfluchtes Licht!“ (Mime: „Prokletý svit!“); Mime se zmítá v hrůze. „Tam z lesa již sem, to ke mně jde! Ta strašlivá tlama tyčí se tam: ten drak chce mne snísti! Fafner! Fafner!“ (vzkřikne  a sklesne za kovadlinou).

9) „Heda! Du Fauler!“ (Siegfried: „Heda! Ty líný!“- od 14.14); přicházející S. se ptá, jestli již M. opravil meč. Následuje ukázka č. 5. Mime (v rozrušení) odvětí: Ten meč? Ten meč? Kdo znal by jej skouti? - „Jen ten kdo bázní nikdy se nechvěl, skouti Notung má.“ Leč moudrost má není pro ten čin! A dodává: „...svou moudrou leb v sázce jsem prohrál. Neb tomu je souzena v plen, „kdo se bázni neučil“.

Pak zjišťuje, jestli už někdy S. poznal strach (jestli se bál v potemnělém lese). S. na to, že se nebál, ale že by rád tento pocit poznal. Tu mu M. vypráví o strašném drakovi Fafnerovi; ten že S. bázni naučí. S. se ptá, kde má drak skrýš. Mime odpoví, že se skrýš, která se nazývá Neidhöhle („Závistná jeskyně“), nachází na východě, kde končí les. S. se pak ještě ptá, zda odtamtud je již blízko do světa. M: „Od Neidhöhle jen kousek dál.“ S. se chce vydat na cestu. Tu zjistí, že meč není hotov.

10) „Feine Finten weiß mir der Faule...“ (S: „Lehce zná se vytáčet lenoch...“ - U5 od 7.20); Siegfried má Mimeho za břídila, sebere mu zlomky meče a sám se pustí do práce, aby z nich vyrobil meč nový. Přistupuje ke krbu. „Neb otcův kov poddá se mně: chci sám skouti ten meč!“ Má se čile k dílu, odhazujíc Mimovy nástroje za sebe. Nakupil do výhně mnoho uhle a udržuje žár, rozpiloval kousky meče na piliny. Mime ho sleduje při práci a radí mu, S. však na něho nedbá.  Siegfried rozdělal oheň v krbu k jasnému plameni. Mime pak obdivuje jeho kovářské počínání a je mu jasné, že S. bude úspěšný.  Tento zatím rozpiloval kousky, dal je do tavicí pánve, již postavil do výhně, udržuje žár měchem. A pak se ptá Mima: „Jak slul ten meč, jejž jsem teď rozemlel v třísky?“ Mime odpoví: „Notung, zve se ten toužený meč: tvoje matka děla mi tak.

11) „Notung! Notung! Neidliches Schwert!“ (S: „Notung! Notung! Toužený meč!“ - od 11.00); S. živí oheň měchem a přemítá o meči a své kovářské práci. Mime tuší, že S. nejen že vyková meč, ale i skolí draka. A uvažuje, jak by se mohl pak zmocnit prstenu, který S., jak Mime předpokládá odejme drakovi. A rozhodne se, že připraví uspávací nápoj, který po boji s drakem hodlá podat Siegfriedovi. Následuje ukázka č. 6. Až S. usne, M. ho hodlá zabít jeho vlastní zbraní, na které teď S. pracuje, „a poklad i prsten buď můj.“ S. zatím nalil roztavenou ocel do formy a drží ji ve výšce. Poté ponořil formu do vodní lázně, pára hlasitě zasyčí. Opět komentuje svou práci: „Ztvrd’ teď již a ztuh’ pevný a pádný kov.“ Pak žhaví ocel v plameni. Mime radostně vyskočí; přinese nádobky a sype z nich koření do hrnečku a chce si ho postavit na krb. Siegfried během práce pozoruje Mima, který si na druhý konec výhně staví hrneček a povídá:  Co s oním hrnkem chce tu ten hňup? Svářím-li kov, sváříš ty břečku?“ Mime poznamená, že se teď S. stal mistrem a on že mu teď může tak leda vařit. S. na adresu M. poznamená: „Jeho meče všechny lehce jsem zlomil; však ten mok, jej nechci se tknout!“ Mezitím vytáhl do červena rozžhavenou ocel a kuje ji velkým kladivem.

12) „Hoho! Hoho! Hohei! Schmiede, mein Hammer, ein hartes Schwert!“ (S: „Hoho! Hoho! Hohej!“ Skuj mi můj perlík teď pádný meč! - U6 od 3:35); během kování přemitá o meči: „Kdys krve tok tvou třísnil modř; tím rudým proudem pyšně ses rděl: smích chladný tě jal, když vroucí nápoj jsi ssál! … Teď v červeň žár tě rudě sžeh’; a tvou tupou tvrdost perlík spne: Zlostně jiskrami sršíš, žes’ mnou v své křehkosti zkrot! … Těch jasných jisker se záře skví; Jak zdobí meč jeho mocný vzdor: Smát se vesele máš, ať se zdáš zlostným a zlým! … Již žár a perlík skončil pout; teď silným rázem srovnám meč: nuž zajdi tvé hanby nach; a jen v chlad a tvrdost se změň.“ Strčí ocel do vody a při silném syčení se směje. Čepel meče pak upevní v jílci.

Mime dokončil své vaření a to, co svařil, nalije do láhve. A myslí na to, jak se zmocní prstenu, který kdysi ukul pro svého bratra Albericha. Siegfried malým kladivem pracuje a piluje a brousí. Mime se raduje: „Alberich sám, jenž kdys mě spjal, teď skřeta v područ skřípnut být má; jak Niblungů pán snesu se v skrýši, a sloužit mně má všechen voj! A ten ztupený skřet, má záhy být ctěn! Toho pokladu ždá si bůh i rek: teď na můj pokyn sklání se svět, a před mým hněvem hrůzou se chví! … Mime je králem, pánem skřítků, spne všechen svět!

Siegfried během posledních částí Mimeho zpěvu posledními údery připevňuje nýty rukojeť a nyní se chápe meče. A komentuje své dílo: Notung! Notung! Toužený meč! Zas v jilec svůj pevně jsi jat.         Ve dví - lis byl, já spojil tě zas: teď žádný již tě nesmí zlámat. Když otec můj zmíral se zlámal meč, teď živý tě syn vítězně skul: jak plá mu tvá jasná zář, tvého ostří slouží mu hrot. … Zas k žití vzbouzím tě rázem, tlel jsi tupě v troskách tam, teď září tvůj toužený vzdor! Zjev všechněm škůdcům ostrý svůj lesk! Porážej zrádce, zlom každou lest! Hleď, Mime, ty sem: (napřahuje meč) tak ostrý Siegfriedův meč! (poslední část Mimeho předchozího zpěvu se střídá s částmi tohoto zpěvu Siegfrieda).

Siegfried tne do kovadliny, rozsekne ji na dva kusy shora až dolů, takže se s velkým rachotem rozpadne. Mime, v nejvyšším opojení, spadne sedě k zemi. Siegfried třímá meč ve výši. Opona padá.





II. dějství (obrazy I.-III., hluboký les):

Hluboký les. Zcela v pozadí otvor jeskyně. Půda se zvedá ke středu jeviště, kde tvoří rovinku; od ní dozadu klesá, takže z otvoru jeskyně je vidět pouze horní část. Vlevo zříme za stromy rozsochatou skalní stěnu. Tmavá noc, zvláště v pozadí, kde je zpočátku úplná tma.

13) předehra (U6 – od 11.25, pokračuje pak od začátku ukázky č. 7).

I. obraz (Alberich, Poutník, Fafner):

Alberich leží u stěny v temném přemítání.

14) „In Wald und Nacht vor Neidhöhl' halt' ich Wacht...“ (Alberich: „V tu hvozdu noc kde Neidhöhl v stráži zřím...“, U7 – od 3:10); Alberich si klade otázku, zda již nastává den, na který toužebně čeká (že někdo zabije draka Fafnera, který střeží zlato, které mu kdysi bylo uloupeno bohy a dáno jako odměna za výstavbu Walhally obrům – tak se k němu dostal obr Fafner, který se pak proměnil v draka). Bouřný vítr zavane zprava z lesa, modravý jas právě odtud zasvítí. Alberich se tam zadívá: „Jaký lesk bleskotá tam?... Blíží se draka zhoubce? Je to, kdo Fafnera sklá?“ Bouřlivý vítr utichne, jas uhasne.

Poutník vystoupí z lesa a stane naproti Alberichovi.

15) „Wer naht dort schimmernd im Schatten?“ (A: „Kdo kráčí třpytně v tom stínu?“ - od 5:25); dostane se mu odpovědi příchozího: „Já k Neidhöl přijel v tu noc: koho spatřuji v temnu tam?“ Měsíc prosvitne mraky a osvětlí poutníkovu postavu. Alberich pozná poutníka a uskočí zděšen zpět, současně propukne v zuřivost. A ptá se Poutníka, co tady chce. A protože je mu to vcelku jasné, dodává: „Pryč odtud, zloději lstný!“ Poutník, který dobře ví, koho má před sebou, se nedá znepokojit a odvětí: „Tmný Alberich, mešká zde? Fafnera hlídáš skrýš?“Alberich na to: „Chceš znovu zášti sémě kol sít?“ A trvá na tom, aby Poutník zmizel: „Již dosti zrady zkoušelo místo to kdys.“ Poutník reaguje, že se chce jen „dívat“.

Alberich konstatuje, že kdyby se nyní choval tak hloupě, jako kdysi, když si nechal prsten vzít (Wotan ho nechal spoutat a zlato mu uzmul), mohl by mu ho Wotan (jím Poutník ve skutečnosti je) opět „urvat“.  Ale situace je jiná: „Dobře znám umění tvé; leč kde ty sláb jsi, to mi též není tajno. Tys mými skvosty splatil své dluhy; můj prsten splácel těch obrů pot, jenž tobě tyčil tu tvrz. Co jsi těm silným smlouvou kdys slíbil, toho věrný zápis v tvém dodnes mocném oštěpu vryt. Leč ty sám, co jsi žoldem jim dal, těm obrům nemůžeš vyrvat: neb sám bys rozštěpil hned oštěp svůj; a v ruce tvé ten vlády tvé znak, tak silný, by kácel se v tříšť!“ Tj. Wotan, který je vázán smlouvou, ji nemůže porušit tím, že by zlato Fafnerovi (je jedním z oněch obrů, nyní v podobě draka) odňal. Pokud by tak učinil, zhroutil by se celý řád (systém smluv), který Wotan vytvořil.

Poutník kontruje, že Albericha se netýká přemožení smlouvou, ale silou. Alberich se však nedá:  „Jak hrůzu dštíš tou vzdornou svou silou, a jak se přec úzkostí chvíš! Je souzena smrt již mojí kletbou těch skvostů strážci: kdo po něm vše zdědí? Bude toužený skvost teď Niblungu“ (tj.Alberichovi) „opětně patřit? To trápí tě věčnou trýzní! Však pojme-li jej zas kdy moje pěst, jinak než hloupí obři vlást já chci kouzlem sil: Pak chvěj se těch reků pověčný strážce! Walhally valů dobude Hellin voj: a svět svládnu já sám!“ Alberich Wotanovi („reků pověčnému strážci“) hrozí zkázou (příbuzenstvo vládkyně podsvětí Hel se podle germánské mytologie bude podílet na konci bohů – ragnaröku). Poutník se ovšem nenechá zneklidnit. Dobře ví, co Alberich chce, ale nebojí se toho.  A prstenem nechť vládne, kdo se ho zmocní.

Alberich tuší, co tím má Poutník na mysli. Že naději vkládá do Wälsungů (ty v reků syny naděj chceš klást, jimž přála tvá vzklíčit krev.“); a připomíná mladíka, kterého si, jak Alberich tvrdí, Wotan vychoval, aby vykonal to, co Wotan provést nemůže. Poutník ovšem prohlašuje, že se nemá hádat s ním, ale se svým bratrem, tj. Mimem (ten „nese ti zmar“), který se vede jakéhosi mladíka, aby skolil draka. Onen mladík Wotana nepoznal, jen Mime ho užívá ke svému záměru. Poutník dodává, ať si Alberich dělá, jak chce. Má však být na pozoru, neboť mladík sice o prstenu neví, ale Mime mu řekl, co a jak.
           
Albericha zajímá, jak se staví Poutník k pokladu (prstenu).  Poutník nechává vše na Siegfriedovi (svobodném rekovi): „Jenž mou láskou, jej nechám sama vlásti; on padni neb stůj, je pánem svým: rek mně jen prospěti může. Z rozhovoru vyplyne, že kromě Albericha si žádá prsten (zlato) jen jeho bratr. Bude toho, kdo se ho zmocní po pádu draka. Poutník ještě vyzve Albericha, že muže zkusit dát drakovi výstrahu a třeba se pokladu sám vzdá. A Poutník sám probouzí draka.

Staví se na návrší před jeskyni a volá do ní.

16) „Fafner! Fafner! Erwache, Wurm!“ („Fafner! Fafner! Ty draku, vstaň!“ - U7 od 14:40 a začátek ukázky č. 8); probouzí Poutník draka. Alberich je udiven: Co jen chce ten divoch? Přítelem vskutku?“ Z temné hloubky pozadí je slyšet Fafnerův hlas: „Kdo můj zahnal sen?“ Poutník drakovi naznačuje, že mu chce teď někdo dát výstrahu; onen někdo mu zachrání život, když mu dá drak za odměnu všechny skvosty, které skrývá. Alberich na draka varuje, že sem již jde „statný rek“, který „tvou svatou rozkotá moc“. Fafner odpoví stručně, že chce reka sníst. Poutník draka upozorňuje, že mladík je silný a má dobrou zbraň. Alberich drakovi tvrdí, že pokud mu prsten vydá, zabrání boji a drak bude mít pokoj. Drak však nechce nic jiného než spát. Alberichův pokus tedy selhal a Poutník mu radí, aby o věci pojednal s bratrem (Mimem) a pak zmizí v lese. Bouřný vítr se zvedne, jasný lesk se objeví; pak obojí rychle ustane.

Alberich se dlouho za ním dívá.

17) „Da reitet er hin, auf lichtem Roß...“ (A: „Již nese jej v dál ten světlý oř...“ - U8 od 4:15); konstatuje Alberich a pokračuje: „mně zanechal strach a smích. Nuž smějte se, vy lehkovážné,zábav lačné mátohy božské! Vás uvidím všechny kdys’ mřít! A pokud zlato světu plá, stále v stráži chci stát. Zkázu dá vám má zášť!“ Vklouzne po straně do rozsedliny. Scéna zůstává prázdná. Ranní svítání.





II. obraz (Siegfried, Mime, Der Waldvogel, Fafner):

S vycházejícím dnem vstupují Mime se Siegfriedem. Siegfried nese meč za pasem. Mime prohlíží přesně místo; posléze vzadu, kde - zatímco ve středu se rozjasnilo - zůstal temný stín; Mime tam ukazuje Siegfriedovi.


18) „Wir sind zur Stelle! Bleib hier stehn!“ (M: „Zde cesty konec! Zastav krok!“ - U8 od 5:53); říká Mime Siegfriedovi, který se posadí pod velkou lípu a rozhlíží se. Pak klade Mimovi, který ho tak daleko zavedl, otázku, že zde by se měl učit bázni? A chce, aby ho Mime již nechal být. „Nenaučím-li se ,čemu mám, pak sám jít chci dále: tebe se konečně zbýt!“

Mime si sedne naproti němu, tak aby měl jeskyni stále na očích, a povídá mu, že pokud se nenaučí bázni tady, tak jinde už to půjde těžko. A ukáže mu, kde má drak své hnízdo a vylíčí mu, o jak strašné stvoření se jedná. Siegfried na to, že drakovi ukáže, a že si bude počínat tak, aby ho drak nedostal. A ptá se Mima, zda má drak srdce. Odpověď zní, že ano, „přetvrdé, zlostné srdce“. A potvrdí mu,  že je srdce tam, kde ho má každý, člověk nebo zvěř.  A ptá se hocha, jestli už se začíná bát. S. nebojácně odpoví: „Notung vetknu-li do srdce mu, má to snad bázní se zváti?“ He, ty starče! Je to všechno, čemus mne lstivě učit chtěl?“ A má za to, že tady se bázni nenaučí.

Mime mu říká, že musí počkat a draka slyšet a vidět. Pak teprve pozná strach. Siegfried však myslí jen na to, až už s Mime nebude mít nic společného. Mime opáčí, že odejde ke zdejšímu prameni a S. že má zůstat na místě a až slunce vyjde výše na oblohu, drak opustí skrýš a půjde se napít. Pak odchází a pro sebe si přeje, ať se drak i Siegfried vzájemně sní. Zmizí vpravo do lesa.

Siegfried sedí po lípou a dívá se za odcházejícím Mimem.

19) „Daß der mein Vater nicht ist, wie fühl' ich mich drob so froh!“ (S: „Že není otcem mým on, jak nyní jsem tomu rád!“ - od 12:52 a dále od začátku ukázky č. 9). A raduje se z krásy lesa a věří, že už Mima nikdy neuvidí.

Upadá v mlčenlivé přemýšlení. A klade si otázku, jak asi vypadal jeho otec. A věří, že jak on sám.

Lehne si a zří vrcholky stromů. Hluboké ticho. Šumění lesa.

Pak si klade otázku, jak mohla vypadat jeho matka. „Snad srnky jak zrak zářivě plál jí hled milostné tváře, však ještě krásněji! Když zrodila mě v stesku, proč vzápětí skon ji stih? Zmírají všechny matky pro svoje syny u lidí tam? Smutně bylo by tak! Ach,kéž by syn směl svou máti shlédnout!Svoji matku - jak ženu zřít!“ (Myslí tím, že v ní chce poznat lidskou ženu; ženu dosud nikdy neviděl.). 

Vzdychne a znovu ulehne. Dlouhé ticho. Rostoucí šumění lesa. Siegfrieda upoutá ptačí zpěv. Naslouchá s rostoucí účastí lesnímu ptáčeti ve větvích nad ním.

Siegfried sleduje ptáčka a přál by si rozumět jeho hlasu. Má za to, že mu ptáček chce něco říci. Jakýsi skřítek mu kdysi řekl, že je možno dospět i k tomu, aby člověk chápal ptačí zpěv. A říká si, jak toho asi lze dosáhnout. Přemýšlí a zří na rákos poblíž lípy. A že zkusí zapět jako ptáček hrou na rákos. „Když zbudu se slova, nápěvu dbám-li, zpívám tak jeho mluvou, a pochopím též, co mi pěl.“

Jde k blízkému prameni, usekne mečem rákos a dělá z něj píšťalku. Během toho opět naslouchá. Ptáček umlkl. Tak tedy, že se do toho dá Siegfried. Fouká do píšťaly. Sedá si, dále vyřezává a vylepšuje. Opět fouká. Potřásá hlavou a dál pracuje. Stává se zlostným, tiskne píšťalu rukou a opět se pokouší. Smějíc se usedá. Zjistí, že na rákos něžný ptáčkův zvuk nezahraje. Znovu naslouchá ptáku a hledí k němu. „Teď stydím se až před tím šelmovským pěvcem.“ A má za to, že ptáček umlkl a chtěl by poslouchat Siegfrieda. „Nuž poslyš nyní můj roh.“ Vyskakuje a píšťalu odhazuje do dáli. A ke hlasu rohu, na který se chystá zatroubit: „Já toužného druha ždál jsem si jím: v ústrety šel mi jen medvěd a vlk. Nuž zvědav jsem, kdo přijde mi zas: zda bude to toužný můj druh?“ Bere stříbrný roh a zaduje naň. V pozadí ruch. Fafner, v podobě ohromného hadovitého draka valí se z hloubi jeskyně na rovinku, takže vidíme přední půlku jeho těla. Mocně zívne .

Siegfried vidí Fafnera, diví se mu a směje se.

20) „Haha! Da hätte mein Lied mir was Liebes erblasen!“ (S: „Haha! To vyplašil zpěv můj cos milého vskutku!“ - U9, od 10:10), povídá Siegfried a dodá: „Ty jsi věru čistý mi druh!“ Fafner spočinul pohledem na Siegfriedovi a zastavil se. A ptá se: „Co je tam?“ S. vida, že drak mluví, mu povídá: „Moh’ bys lecčemu mne učit? zde kdos, jenž nezná bázně cit: chceš mu snad býti rádcem?Drak se ho ptá, jestli není zpupný. S. na to, že „zdatný neb zpupný, což já vím! Chci však protknout tě rázem, nezřím-li bázně teď hned!

Fafner se dobře baví a povídá: Pít jen chtěl jsem: a pokrm mám též!“ Otevře tlamu a ukáže zuby. Siegfried se vyjádří, o jak „úhlednou tlamu“ jde. A vyzývavě povídá: „Líp by bylo jícen ti zavřít; tvé hrdlo příliš se dme!“ Fafner vyjádří úmysl hocha sníst. Ohrožuje ho ohonem. „Pojď, chvastoune lstný!“, povídá drak. Siegfried se chopí meče, postaví se Fafnerovi; ten se valí dál na výšinku a dští na něho z nozder páru. Siegfried uskočí. Fafner ho chce zasáhnout ohonem, Siegfried se uhne a přeskočí draka, když tne ohonem za ním a málem ho zasáhne, sekne ho Siegfried. Fafner stáhne ohon, zařve, vztyčí předek těla, aby se mohl na Siegfrieda vrhnout a nastaví mu tak prsa. Siegfried rychle vrazí mu do srdce meč až po jilec. Fafner se bolestí vztyčí ještě více a klesne, zatímco Siegfried meč pustil a uskočil, na svou ránu.

21) „Da lieg', neidischer Kerl! Notung trägst du im Herzen.“  (S: „Tu lež, závistný draku! Notung tkví ve tvém srdci.“ U9, od 13:10), povídá po boji Siegfried. Fafner se slabším hlasem ptá, kdo je ten, jenž ho zranil mečem, a kdo ho sem poslal bít se s ním. Siegfried na to, že leccos nezná, ano kdo je on sám, a do boje jsi mě „ponoukl’s mě ty sám“.

Začíná ukázka č. 10. Fafner Siegfriedovi objasňuje (vlastně uvádí, co se stalo ve Zlatu Rýna): „Těch obrů ohromný rod, Fasolt a Fafner, ti bratři padli teď oba. Pro ten kletý kov, jenž bohy mi dán, sklál jsem Fasolta v smrt. Ten, jenž co drak ty skvosty střehl, Fafner, ten slední z obrů, úsměvným chlapcem byl sklán.“ A říká mu též: „Kdo tě slepce štval v tento čin, ten soudí ti skvoucímu smrt!

Siegfried chce ještě něco zvědět o svém původu, neboť drak se mu moudrým zdá. A prozradí mu své jméno. Fafner: „Siegfried...!“ Vzdychne, vztyčí se a zemře.

Siegfried se tak odpovědi nedočkal. Fafner se v smrti odvalil stranou. Siegfried mu vytáhne meč z prsou, při tom se jeho ruce potřísní krví. Tu Siegfried pocítí, jak „ohněm plá ta krev!“ Sune prsty k ústům, aby krev olízl. Jak přemýšlí, jeho pozornost se opět zaměří na ptačí zpěv. Tu se mu zdá, že ptáček, kterého zaslechl, jako by chtěl mluvit. „Snad je to tím, že spolkl jsem tu krev? Ty vábné ptáče tam, zjev, co říct mi chceš?“ Siegfried požitím dračí krve porozumí ptačí řeči.


Z větví lípy nad Siegfriedem se ozve hlas lesního ptáka.

22) „Hei! Siegfried gehört nun der Niblungen Hort!“ („Haj!Siegfriedu náleží Niblungů skvost!“ - U 10 od 4.16), je slyšet ptačí hlas. Pták Siegfriedovi naznačí, že v jeskyni je poklad, kouzelná helmice a prsten, jenž umožňuje vládu nad světem. Siegfried se zatajeným dechem a nadšeným výrazem naslouchá. Ptáčkovi pak poděkuje a obrací se do pozadí a stane před jeskyní, kde záhy zcela zmizí.


III. obraz (Mime, Alberich, Siegfried, lesní ptáček):

Mime se připlíží, plaše zří, zda je Fafner mrtev. Současně z druhé strany z pukliny vyleze Alberich a pozoruje Mima. Když ten chce do jeskyně za Siegfriedem, Alberich mu zastoupí cestu)

23) „Wohin schleichst du eilig und schlau, schlimmer Gesell?“ (A: „Kampak spěšně šineš svůj krok, šejdíři zlý?“ - U10 – od 5:20), táže se Alberich svého bratra. Mime mu nezůstane nic dlužen: „Ty kletý bratře, kéž ďas tě bral! Co bloudíš zde?“ Alberich se Mima ptá, jestli doufá, že získá jeho (tj. Alberichovo) zlato. Mime bratra vyhání: „Pryč z toho místa! Ty skvosty jsou mé.“ A hádají se o vlastnictví pokladu. Alberich vůči Mimemu, který bratrovi předhazuje svůj pracovní podíl, namítá: „Cožpak jsi rýnské zlato v prsten skul ty? Neb zázraků kouzlo zaklel v zlatý ten kov?“ Mime kontruje: „Kdo skul však helmu jíž možno měnit vzhled?“ Alberich se nedá odbýt, a tvrdí Mime by nic sám nesvedl, že „prsten ten poučil skřeta jak kout.“ A konečně prohlásí, že pokladem se teď zabývá „skvělý rek“ (tj. Siegfried). Nakonec Mime navrhne, že prsten si ponechá Alberich („Pánem buď: leč mě nazývej bratrem!“) a helmu dostane on. Alberich se dělit nechce. Mime zuřivě reaguje, že tedy Alberich nezíská ani prsten ani helmu. Pošle na něho Siegfrieda.

Siegfried se objevuje v pozadí. Alberich na něj bratra upozorní. Mime tuší, že Siegfried se zmocnil pokladu. Alberich vidí, že Siegfried třímá helmu. A Mime si všimne, že i prsten. Mime bratrovi výsměšně řekne, aby o prsten Soegfrieda požádal. A že on si prsten pak vydobude. S posledními slovy zalézá Mime do lesa. Alberich pak pokud jde o prsten prohodí: „A přec jeho pán vládnouti má jím povždy!“ A zmizí v rozsedlině.

Siegfried pomalu a přemýšlejíc vyšel s prstenem a helmicí z jeskyně: pozoruje zamyšleně kořist a zdržuje se opět na výšince uprostřed, blízko stromu.

24) „Was ihr mir nützt, weiß ich nicht; doch nahm ich euch...“ (S: „Nač toto vše, nevím ni sám; přec vzal jsem to...“, U 10 od 7:53); říká si Siegfried o své kořisti, kterou vzal „z oné haldy zlata tam“. A konstatuje, že byť zabil draka, bázně nepoznal. Nasadí si prsten na prst a helmu zavěsí za opasek. Tiché mlčení. Rostoucí šumění lesa. Siegfried opět pozoruje ptáčka a naslouchá mu se zatajeným dechem.

25) „Hei! Siegfried gehört nun der Helm und der Ring!“ („Haj! Siegfried si prsten i helmici vzal!“ - od 9:10); prohlašuje lesní ptáček a varuje Siegfrieda před Mimem, že mu nemá věřit a má pozorně poslouchat jeho záludnou řeč. „Co on vskutku mní, tomu rozumět máš: když spolkl jsi dračí tu krev.“ Siegfried porozuměl smyslu ptáčkovi řeči. Vidí, jak se Mime blíží, stane opřen o meč.

Mime volně vystoupí a z popředí hledí na Siegfrieda.

26) „Er sinnt und erwägt der Beute Wert.“ (M: „Tam sní jen a váží kořist svou.“ - od 9:40), říká si Mime a ví, že teď musí být zvlášť chytrý, aby mu vyšel jeho plán. Přistoupí k Siegfriedovi a vítá ho přívětivými posuňky. A ptá se ho, zda se naučil bát se. Siegfried mu odpoví, že ne. A draka, ač byl zlý, že je mu líto. A že „zde lecjaký šejdíř nezabit žije! Kdo mě k té vraždě hnal, ten horším je než ten drak!“

Následující partii (Siegfried a Mime) je třeba patrně rozumět tak, že Mime si své špatné plány říká pro sebe, ale Siegfried mu čte myšlenky, kteroužto schopnost nabyl požitím dračí krve (viz výše zvýrazněný text). Mime, který o této jeho schopnosti neví, pak na Siegfriedovy komentáře jeho špatných úmyslů hněvivě reaguje, že to přece neřekl. 

Mime prohlašuje, že dlouho už ho Siegfried neuvidí, „neb věčným snem spnu již nyní víčka tvá!Neb k čemu byl’s dobrý, tos vykonal; teď ještě jen ždám tu kořist ti zase vzíti. A mním, že zdar je mi souzen; neb ty lehce přelstít se dáš!“ Pak ho udiví Siegfridova reakce („Nuž jednat chceš k mojí škodě?“) a ptá se ho, kdo mu to řekl. A pokračuje, že Siegfried je mu protivný. A něžně dodá, že ho živil jen proto, aby se dostal k Fafnerovu pokladu. A pokud mu ho Siegfried nevydá, „že život musí mi dát!“ Siegfried reaguje, že věří tomu, že ho skřet nenávidí. „Však též své žití že mám ti dáti?“

Mime na to, že to přece neřekl. „Ty mně rozumíš zle!“ Hledá své flaštičky. Co nejzřejměji se přetvařuje. A nabízí Siegfriedovi „posilující lék“ (ve skutečnosti onen uspávací nápoj, který předtím připravil ve své jeskyni). A praví: „A když meč jsi svářel, smíchal jsem mok; pít-li jej chceš, tu získám tvůj pádný meč, a s ním helmu i  skvost. Hihňá se tomu. Siegfried odvětí: „Tož chceš ty můj meč a vše co jsem získal, skvost i prsten mi vzíti?“

Mime mu říká, že mu špatně rozumí. A dí: „Já značný pozor dávám si přec, bych úmysl tajný úlisně smlčel, a ty hloupý chlapče ve zlé vykládáš vše! Natáhni uši, na mě lépe dbej: poslyš, co Mime chce!“ A opět mu nabízí odvar. Následuje ukázka č. 11. Siegfried tuší, že nejde o lék: „Co jsi do toho dal?“ Mime k tomu: „A v noc a mlhu zkalí se smysly ti tvé... Když budeš spát, krásně mohu vzít ti kořist.“ A protože mu hoch může být nebezpečný, Notungem „useknu děcku hlavu dřív, tak získám si klid a prsten též!“

Siegfried: „Ty v spánku chtěl bys mne vraždit?“ Mime reaguje, že nic takového neřekl. A snaží se nasadit něžnější tón. „Já děcku chci pouze hlavu stít! … Jak jinak bych získat moh kořist, když Alberich ždá si jí též?... Pojď a pij svoji smrt: Pít nemáš nikdy víc!“

Siegfried napřahuje meč. V návalu prudkého hnusu srazí Mima jedinou ranou k zemi. Je slyšet Alberichův posměšný výsměch ze skalní rozsedliny. Chopí se Mimova těla, nese je na výšinku před vchod do jeskyně a hází ho dovnitř. A prohlašuje: „V této skrýši zde skvosty ty střež! Ty smělou lstí jsi stvořil vše: teď můžeš ty vládnouti jimi! A i dobrý strážce má ti být dán, by vše útoky kryl.“ S velkým úsilím valí mrtvolu draka před vchod do jeskyně, takže je tím celkem ucpán. Dívá se chvíli přemýšlejíc do jeskyně a pomalu se pak obrací, jako unaven, do popředí. Je poledne. Znovu ulehne pod lípu a hledí do větví nahoru.


27) „Noch einmal, liebes Vöglein, da wir so lang lästig gestört, -    lauscht' ich gerne deinem Sange...“ („Již znovu, ptáčku milý, když dlouhý čas rušen jsem byl,- rád bych slyšel tvoje písně...“, U 11, od 6:25); Siegfried opět myslí na lesního ptáčka. Ptáček má své druhy, Siegfried je sám. Rodiče již nežijí, jediným druhem mu byl onen lstivý skřet, kterého musel zahubit. „Přátelský ptáčku, já ptám se tě teď: Můžeš ty mně nyní druha přát?“ 

Ptáček mu zjevuje: „Již soudím mu v úděl nejkrasší z žen: na vrchu v spánku tam dlí, plamen tam ožehá sráz: on projde-li jím, probudí choť, Brünnhildu zvát může svou!“ Siegfried je nadšen: „O vábný zpěv! …. Jak žhoucně mysl smysly mi žhne! Jak hárá prudce v palčivou hruď! Co štve mi tak prudce krev v mé skráně?“ Ptáček na to, že to je láska. Siegfried chce ještě vědět: „Zda mohu žárem tím projít? Zda mohu probudit choť?“ Ptáček na to, že Brünnhildu získá jen ten, kdo není zbabělý. Siegfried na to, že tím, kdo nepoznal bázeň, je on sám. „Teď žádostí planu, bych ji s Brünnhildou seznal! Kde naleznu skály té sráz?“ Ptáček vyletí, krouží nad Siegfriedem a odlétá. Siegfried pochopí, že mu chce ptáček ukazovat cestu. Běží za ptáčkem, který chvíli poletuje různými směry a konečně ho následuje po obratu do pozadí. Opona padá.



III. dějství (obrazy I.-III., divoká krajina na úpatí skalnaté hory-vrchol skály valkýr):

Divoká krajina na úpatí skalnaté hory, která se vypíná vlevo do pozadí. Noc, bouře a vichr, blesky a hrom, který později umlká, během blýskání ještě delší dobu křižují mraky.

28) předehra (U 12 – od 00:19).


I. obraz (Poutník, Erda):

Poutník vystoupí před otvor jeskyně ve skále v popředí, opíraje se o kopí zaujímá místo, následně volá do jeskyně.

29) „Wache, Wala! Wala! Erwach'!“ („Vstaň již, vědmo! Vědmo, již vstaň!“, U 12 – od 2:30), budí Poutník bohyni Země Erdu. „Erdo! Věčnosti dceř! … Vševědoucí! Nejmoudřejší! Povstaň již, povstaň, ty vědmo!“ Jeskyně se osvětlí. V modravém přísvitu se zjeví Erda, pokryta jíním. Vlas i šat se jí třpytí. Erda se ptá, proč má vstát a kdo ji budí.

Poutník odpoví, že ji budí ten, který prošel svět, aby získal zprávy a rady. Moudřejší než Erda nikdo není. „Vše známo ti, co má v hloubi skryt, čím vrch i dol, vzduch i proud tajně chví. … Nuž abych zprávy teď nabyl, zahnal jsem spánek tvůj!“

Erda se ho ptá, proč se netázal noren; norny byly v germánské mytologii nadpřirozené bytosti, sudičky, které určovaly lidem osud, popřípadě řídily jejích život. Podrobněji viz: Vlčková J., Encyklopedie mytologie germánských a severských národů, Libri Praha 1999, str. 162. Erda praví, že zatímco ona dlí ve spánku, norny, spřádající nit (osudu), bdějí. Poutník na to, že norny spřádají „co káže jim svět: jim nelze nic změnit ni zvrátit. Jen tvoje moudrost může být rádcem jak bych zadržel zhoubný svůj pád?“

Erda vzpomíná, co se stalo kdysi. „Mužů skutky se ztemnil jasný duch: mě věštkyni též přec vládce přemoh kdys. Tvých přání dceř jsem dala Wotanu: jež reků voj měla vítězně svádět. Je silna a moudra též: proč budíš mě což nedá zprávy ti Erdy a Wotana dceř?“ Erda tím naráží na to, že s ní Wotan zplodil valkýru Brünnhildu. Valkýry měly za úkol (jak objasnil Wotan Brünnhildě ve Valkýře) svádět muže na světě k válce. Padlé pak valkýry svážely do Valhally, kde se z nich stalo vojsko připravené k boji, až toho bude potřeba.

Poutník reaguje, že Brünnhilda „přemohla vládce svých strastí, kde se on nejvíc přemáhal sám: co chtěl zápasu pán sám v touze provést, však čemu zbránil-ač sám tomu chtěl- v důvěře své troufala vzdorně si, to pak pro sebe provést, Brünnhilda, když vířil boj.“ Poutník vzpomíná na to, co se odehrálo ve Valkýře, kdy musel obětovat milovaného syna Siegmunda (tj. Siegfriedova otce) na přání své ženy, bohyně Fricky. V boji Siegmunda s Hundingem dostala Brünnhilda za úkol stát na straně Hundinga. Brünnhilda však otce neuposlechla. Musel zasáhnout sám Wotan, který rozdrtil Siegmundovi meč a Hunding Siegmunda usmrtil. Wotan připomíná Erdě, že za (popsané jednání) byla  Brünnhilda potrestána: „její víčka spánkem jí spjal; na té skále pevně spí: a vstáti má ta vznešená kdys, by zřel ji muž, jak milostnou choť. A Wotan uzavírá: „Může mi dát ona zpráv?“

Erda upadla ve snění a začíná teprve po delším mlčení. Uvažuje nad tím, jaké zvraty na světě nastaly. Brünnhilda „spánkem odpykávala svůj trest“, v době, kdy Erda spala. Ten, kdo vzdor vzbouzel, je trestán vzdorem?Ten kdo čin vznítil, káře teď čin? Ten kdo strážcem práv, ten kdo správcem přísah, zříká se práv, nedbá přísah?“ Žádá Poutníka, aby se zase mohla vrátit ke svému spánku.

Poutník nechce, aby Erda odešla. Připomíná jí, že mu kdysi předestřela vizi zániku: „Pramoudře vtiskla’s mi kdys strázně osten v mou směle neochvějnou hruď: a bázní před tím záhubným koncem schvátila mysl, že v úzkost spoután byl duch. Vskutku-lis nejmoudřejší z žen, pověz mi teď: jak tu strázeň spoutat má bůh?“ (tj. jak má nad strázní zvítězit). 

Erda odpovídá: „Nejsi tím, čím se teď zveš!“ (tj. tuší, že za „Poutníka“ jen vydává). „Proč přišel’s, urputný smělče, rušiti jen vědmy sen?“

A Poutník reaguje, že Erda není tou, za niž se pokládá. Její moudrost míří ke konci. Zvadne před jeho vůlí. (tj. nastane to, co si on přeje). „Víš ty, co Wotan chce?“ Delší mlčení. Následuje ukázka č. 13.

Pak Poutník zjevuje svoji vizi budoucnosti, aby nemoudrá Erda poté mohla věčně bezstarostně spát. Konce bohů se Poutník neděsí, neboť si ho sám přeje. Kdysi se zoufale smířil s tím, že svět propadne Alberichově zášti, tak teď obav nemá, „teď vítězný Wälsung“ (tj. Siegfried) „převezme vlády mé znak. Ten jenž mnou byl zvolen, leč nikdy mi znám ten nejstatnější jinoch, prost mojí rady“ (tj. svobodně jednající hrdina), „si získal Niblungův skvost. Záště prost, v jásotu lásky,       naň vítěze ztrácí Alberich moc; bázně kletby je prost.“ (tj. ten kdo je prost zášti, resp. závisti, je naplněn láskou, povalí kletbu Alberichovu, neboť nepoznal strach). Siegfried pak vzbudí moudrou Brünnhildu, která pak vykoná čin vedoucí ke spáse světa. Erda se tedy může opět dát do spánku. „Sníc, na můj vzhlížej zánik!“, říká ji Poutník. A ať už se stane cokoliv, věčně mladému bůh rád ustoupí. „Již sestup, Erdo! Prabázně máť! Strázně zdroj! Již v hloub! Již v hloub,v ten věčný sen!“

Erda zmizí; jeskyně se opět zcela zatemnila. Ranní úsvit jeviště poněkud osvětlí, bouřný vítr ustane.



II. obraz (Poutník, Siegfried):

Poutník přistoupil těsně k jeskyni a opírá se zády o  skálu, obličej obrácen do scény.

30) „Dort seh' ich Siegfried nahn.“ („Blíží se Siegfried již.“; U 13 – od 4:07), všimne si Poutník.

Zůstává ve svém postavení u jeskyně. Siegfriedův průvodce přiletěl do popředí. Najednou vybočí ptáček ze svého směru, bojácně létá sem a tam a kvapně mizí do pozadí. Siegfried vystoupí zprava do popředí a stane. Zjistil, že ptáček, který ho dovedl až sem, se mu schoval. A rozhodne se, že bude vrch se spící  Brünnhildou hledat sám, v tom směru, kterým ptáček uletěl.

Tu na něho zavolá Poutník, kam že hoch kráčí. Siegfried se zastaví a otočí. A říká si, že ten, kdo ho oslovil, by ho mohl vést na další cestě.  Jde k poutníku blíže a řekne mu, že hledá onu skálu, která je obklopena ohněm, kde spí žena, kterou chce probudit. Poutník se ho ptá, kdo mu řekl, aby hledal skálu, a aby po oné ženě toužil. Siegfried na to, že mu to poradil ptáček. Poutník se ptá: „Což rozumíš ty, co ptáci pějí?“ Tázaný odpoví, že ano, díky tomu, že požil krev draka, kterého skolil. Poutníka zajímá, kdo ho přiměl, aby draka zabil. Siegfried na to, že ho vedl lstivý skřet Mime, aby ho naučil bázni, ale k ráně mečem, kterým byl usmrcen, ho vydráždil sám drak. Poutník se pak ptá,  kdo mu tak nabrousil meč, že jím mohl zabít draka. Siegfried odpoví, že na meči pracoval sám. Poutník se též zajímá, kde přišel k oceli, z níž je meč vykován. Pro S. to není tak podstatné. Kov by však byl k ničemu, kdyby z něho nevykoval meč.

Poutník propukne v radostný dobromyslný smích. A prohlásí, že je téhož názoru. Pozoruje Siegfrieda s uspokojením. Siegfried je udiven a prohlásí: Ty chceš se mi smát? … starče! Zadrž svůj smích; nezdržuj dál mě svým tlachem! Znáš-li ty cestu moji, tak promluv: leč jestli ne, ni slova pak víc!“ Poutník opáčí, že jestli mu přijde starým, tak že by mu měl vzdát úctu. Siegfried na to, že mu dosud v životě stále stařec stojí v cestě; a jednoho (Mima) už odstranil. Tak aby nedopadl podobně.

Pak si prohlíží poutníka a ptá se ho, co to má za velký klobouk a proč ho má tak hluboko v tváři. Poutník na to, že se tak chrání větru. S. si všimne, že Poutníkovi chybí jedno oko. A tvrdí, že mu ho určitě vyrazil někdo, komu Poutník stál v cestě. A chce, aby mu Poutník ustoupil, aby nepřišel i o to druhé. Poutník prohlašuje, že je mu jasné, že si hoch sám najde cestu. „Oním okem, které chybí mi zde, teď sám ty shlížíš to druhé, jež mně teď zbylo, bych zřel.“ Siegfried má z něho legraci. Dále už se nechce vybavovat a žádá Poutníka, aby mu řekl, kudy má jít, a sám šel svojí cestou. „Tak mluv, neb zlomím tvůj vzdor!“

Poutník prohlašuje: „Kéž bys mne znal, … tak zle nemoh bys lát! Mně, jenž tvůj druh, těžce trápí tvá hrozba.“ A pokračuje, že jeho rod měl vždy rád, byť ho dostihl jeho hněv. „K němuž tak planu, jasný reku, dnes můj nevzbouzej hněv: on by zhoubcem byl tvým i mým!“

Siegfried žádá, aby mu „zloduch“ nebránil v cestě, která vede k nejdražší z žen, jak mu řekl ptáček, který zmizel až na tomto místě. Rychle se opět docela zatmělo. Poutník v hněvu ve velitelském postoji prohlašuje, že ptáček zmizel, neboť zde tušil „vládce havranů“. „Běda, stihnou-li jej! V ten směr, kterým prchl, nemáš se bráti!“ „Vládcem havranů“ se rozumí Wotan (zjevující se zde v podobě Poutníka); podle germánské mytologie měl Wotan (Ódin) dva havrany, Hugina (což znamená v severogermánském jazyce „myšlenka“) a Munina („paměť“). „Létali po světě a zpravovali svého pána o všech událostech.“ Viz Vlčková J., Encyklopedie mytologie germánských a severských národů, Libri Praha 1999, str. 112.

Siegfried se táže: „Kým jsi ty pak, že mi teď bránit chceš?“ Poutník se prohlašuje za strážce oné skály: „Střez se té skály strážce! Neb svírá má pevná moc tu spící tam dceř.“ A pokračuje, že ten „kdo si ji vzbudí, kdo si ji získá“, ho zbaví navždy jeho moci. A že ten, kdo po ženě na skále touží, musí projít ohněm (který skálu obklopuje). Kyne kopím ke skále. Ukazuje Siegfridovi ke skále. S rostoucím jasem ukazuje se sem z výšiny na skále plápolavá ohnivá zář. A prohlásí, že ho oheň zahubí. Siegfried se nezalekne, chce se vydat ke skále, poutník se mu staví naproti. Hoch prohlašuje: „Kam teď mě žádost žene, k své Brünnhildě dále chci jít!“

Poutník na to, že pokud se nebojí ohně, tak má co do činění s jeho kopím;            a kopím mu brání v cestě. Připomíná: „Neb svírám stále vlády znak: ten meč, kterým vláš, se zlomil o ně kdys’: Nuž znovu zas se zláme o kopí hrot!“ Nastavuje kopí. Siegfried tasí meč. A pochopí, že má před sebou toho, kdo zlomil meč jeho otci. A vidí možnost k pomstě. A vyzývá Poutníka: „Mávni svým kopím: by v kusy sklál je můj meč!“
                                                                      
Jedním úderem přerazí poutníkovi kopí na dva kusy: Světelný paprsek zamíří na skalní výšinu, kde dříve byl jen matný svit a nyní tam začíná plát jasný plamen ohně. Silný hrom, který rychle slábne, provází úder. Kousky meče padnou k poutníkovým nohám. Ten je tiše sbírá. Následuje ukázka č. 14.

Poutník, ustupujíc, prohlašuje: „Nuž jdi! Mně nelze ti bránit!“ Nenadále mizí v úplné tmě. Siegfried to komentuje: „S těmi zlomky zbraně zbaběle couvnul?“ S rostoucím jasem zaplnilo se celé jeviště mořem ohnivých, vlnících se mraků. Siegfried hledí na záři před sebou a myslí na to, jak tam získat choť. Duje na svůj roh a vrhne se do plamenů, které zaplní předek jeviště. Slyšíme jeho roh tu blíže, tu dále. Ohnivá mračna šíří se stále kupředu, že Siegfried, jehož roh zní blíže, zdá se stoupati  v pozadí do výše. Jasná záře plamenů. Poté začíná žár blednout a objevují se stále jemnější, jako od ranních červánků osvětlené oblaky.




III. obraz (Siegfried, Brünnhilda – U 14 od 3:05):

Konečně žár bledne, rozplyne se v jemný, průsvitný závoj, jenž se také vyjasní a zříme nejradostnější modrý nebeský éter, v nejjasnější denní záři. Scéna, prosta mraků, je na vrcholu skály - zcela jako ve třetím dějství Valkýry - vlevo vchod do přirozeného skalního úkrytu, vpravo mocné jedle, pozadí volné. V popředí, ve stínu široké jedle, leží Brünnhilda v hlubokém spánku. Je v plné lesknoucí se pancéřové zbroji s helmou na hlavě, dlouhý štít položen přes sebe.

Siegfried došel v pozadí na skalnatý vrchol. Jeho roh zněl zase z dáli až zmlkl zcela. Zří udiven kol sebe.

31) „Selige Öde auf sonniger Höh'!“ („V nádherné výši jak půvabný klid!“; U 14 – od  6.35), zvolá Siegfried. Stoupá nahoru a pozoruje, stojíc na kameni na zadním srázu, s údivem scénu. Pohlédne ke straně na jedli a pokročí vpřed. „Co dlí tam v spánku kde sosny je stín? To kůň tam, únavou v spánek kles!“ Dostoupil zcela vrcholu a kráčí volně kupředu, až spatří  zpovzdálí Brünnhildinu postavu. Všimne si třpytu její zbroje. Zvedne štít a spatří Brünnhildinu postavu, jejíž tvář ovšem ještě z větší části kryje přílba. Má za to, že našel muže. Sejme opatrně helmu s hlavy spící: dlouhý, vlnitý vlas se uvolní. Siegfried se ulekne. „Ach! Ký čár!“ Stane unesen pohledem. Zvolá: „Skvoucí se mráčky vlnivě vroubí tu jasnou moře pláň; skvělého slunce smavý ten zrak plá těmi spoustami vln! Sklání se hlouběji k spící. Prohlašuje: „Jak ztajeným dechem vzdouvá se hruď: zlomit mám svíravý krunýř?“ Pokouší se s velkou opatrností sejmout pancíř. Zjistí, že pevně drží. Vytahuje meč, přeřezává opatrně pancéřové kroužky po obou stranách brnění, sejme i holeně, takže Brünnhilda teď před ním leží v měkkém, ženském rouchu. Uleknut v údivu překvapením vykřikne: „To není muž!“ Strnule hledí ve velkém rozčilení na spící. Prohlašuje: „Sžíravé kouzlo svírá mou hruď; palčivý strach poutá mé zraky: mně chví a hroutí se duch!“ Ocitá se v nejvyšší úzkosti. „Kdo přispět mi moh a koho vzývat? Matko! Matko! Mě v mysli měj!“

Klesne čelem na Brünnhildina ňadra. Dlouhé ticho. Pak vzdychavě zvolá:

32) „Wie weck' ich die Maid,            daß sie ihr Auge mir öffne?“ („Jak probudím dceř, by její zraky mě shlédly?“, U 14 od 12:12); zvolá. A pokračuje: „Zaslepí mě zas ten zrak? Najdu dost sil? Zda snést lze ten jas? … Žhoucí to ždání sžírá mé smysly; jak chvějně se k prsoum choulí má paž! … Je to snad bázeň? … Zde v spánku nejkrasší z žen: jej“ (mluví o sobě) „jme tak, že bázní se chví!“ Teprve nyní Siegfried zažívá pocit strachu. Následuje ukázka č. 15. A říká si: „Jak zaženu strach? … Abych sám se vzbudil, onu dceř musím budit!“ Zatímco se opět přibližuje ke spící, je upoután při pohledu na ni opět něžným pocitem. Sklání se níže. Je unesen: „Sladce chvátí mne chmýří těch rtů. Jak svůdně vábí mou váhavost v čin!“ Jako v zoufalství: „Již povstaň! Již povstaň! Nejsladší z žen!“ Hledí na ni a praví: „Leč marno vše.“ Se stísněným, naléhavým výrazem: „Chci žízniv ssát život z těch rozkošných rtů, byť měl bych zánik svůj pít!“ Klesá, jako umírajíc, na spící a se zavřenýma očima ji líbá na ústa.


Brünnhilda otevře oči. Siegfried vyskočí a zůstane stát před ní. Brünnhilda si pomalu sedá. Se slavnostním výrazem zdvižených paží k zemi a obloze:

33) „Heil dir, Sonne!“ („Zdar měj, slunce!“, U 15 - od 6:15) zní její pozdrav a pokračuje: „Zdar měj, svit! Zdar měj, zářivý den! Dlouhý byl sen; leč vstala jsem.“ Ví, že ji měl vzbudit jen skutečný hrdina, proto se ptá: „Kdo je ten rek, jenž sen můj sňal?“ Siegfried, jejím hlasem a pohledem slavnostně pohnut, stojí jako spoután. Prohlašuje, že to byl on a řekne jí i své jméno. Brünnhilda reaguje provoláním zdaru božstvu, světu a zemi. Siegfried v nejvznešenějším opojení provolá zdar matce, zemi. Totéž činí i Brünnhilda. A prohlašuje, že jediným, kdo ji měl probudit, měl být právě Siegfried. Oba zůstávají plni nadšení, ponořeni ve vzájemné pohledy. Brünnhilda pak dále vyjadřuje svoji radost: „O Siegfried! … Blažený rek! Tys života záře, vítězství zdroj! O kéž bys znal, spáso všech, jaks’ byl mou láskou vždy! Tys byl mým smyslem, mým cílem ty! Já žít ti dala, než dán tobě zrod; a než jsi byl zplozen, kryl tě můj štít: Tak byl láskou mou, Siegfried!“

Siegfried se jí, podle svého pochopení jejích slov, ptá: „Tož mrtva není má matka? Spala milostná jen?“ Brünnhilda odpovídá: „Ty rozkošný synu! Svojí matky nelze ti zřít. Jen tebou jsem, když ke mně v lásce své vzpláš.“ A vyznává mu, že vždy byl její láskou; a s ní se pojila její moudrost. A že pouze jí se zjevila Wotanova myšlenka, za niž bojovala a za niž pykala svým trestem. Myšlenku, již nevdechl rozum, ale cit!“

Následuje ukázka č. 16. Siegfried je nadšen jejími slovy, ale nechápe jejich význam a praví: „Mně tajů těch nelze seznati smysl, když všechny smysly tebe shlíží a cítí! Ty v teskný strach spoutalas mě: jen tys mě naučila bázní se chvět. Jejž’s nyní spjala v ta mohutná pouta, nezabraňuj touze mé již!“ Ocitá se ve velkém vzrušení, upínajíc na ni roztoužený pohled.

Brünnhilda něžně uhýbá hlavou do strany a upírá pohled do lesa. Zahlédne svého koně Grana, jenž dřímal s ní a s níž „vzbudil Siegfried jej též“.

Siegfried vyjadřuje svou touhu, jíž k ní hoří. Brünnhilda hledí na své zbraně a zvolá: „Tam zřím já svůj štít,jenž reky chránil; tam zřím já svou helmu, jež mou kryla skráň: i štít, i helm klesly v prach!“ Siegfried dále vyjadřuje svou touhu, která ho zasáhla, neboť ho nechránily ani štít ani helma. 

Brünnhilda teskní: „Já pancíře ocel pyšnou tam zřím: tvůj mocný meč rozťal ji v tříšť: odňal dívčinu tělu ochrannou zbroj: mě nekryje štít ni zbroj, bídě v plen jsem nejslabší z žen!“

Siegfried reaguje: „Tím palčivým ohněm k tobě jsem šel! Ni krunýř, ni pancíř mou nekryl leb: teď vedral se plápol v moji i hruď. Teď žhne mou krev v ten žíhavý žár; a závratný plápol ve mně je vznícen: ten žár, jenž oblil Brünnhildin sráz, tím hárá moje teď hruď! O ty, již uhas ten pal! Zmírni můj vzbouřený cit!“Prudce Brünnhildu obejme: ona vyskočí, brání se mu nejvyšší silou a úzkostí a uteče na druhou stranu. A prohlašuje, že se jí nedotkl ani bůh; „mně panu ctili v úděsu reci: Posvátná z Walhally šla jsem! Běda! Běda! Bídná ta strast, a hanby té tíž! Mě bídně zranil, kdo sňal můj sen! On mi sejmul pancíř i helm: Brünnhildou nejsem již víc!“

Siefried má pocit, že Brünnhilda bloudí: „Zas v spánku dlí má tesknící dceř: Brünnhildy sen nezahnal jsem. Jen vzbuď se, vstaň má co choť!“

Brünnhilda (v omámení) svádí boj s tím, že její další bytí již nebude takové, jako bylo to předtím (uvědomuje si, že pozemská láska ukončí její nesmrtelné bytí): Mně matou se smysly, je zahalen duch: což má i moudrost mizí?“ Siegfried jí připomíná její vlastní slova, že její moudrost je spojena s láskou k němu. Brünnhilda se děsí budoucího: Tma je kol mne. A z temnot a mlh blíží se bouřlivě zoufalství: Hrůza stoupá a tyčí se v děs!“ Prudce si zakrývá rukama oči.

Siegfried jí něžně sejme ruce z očí.



34) „Nacht umfängt gebund'ne Augen.“ („Tmou jsou spjaty skryté zraky.“, U 16 – od 8:58), říká jí a pokračuje:  S onou clonou veškerý zmizí strach. Stoupni z těch temnot a hleď: zářivý svítí již den!“

Brünnhilda (v nejvyšším dojetí) zvolá: „Zářivý svítí již den hanby mé! O Siegfried! Siegfried!Úzkost mou viz!“ Její výraz prozrazuje, že se uklidnila a s mírností hledí opět na Siegfrieda. A prohlašuje: „Věčnou jsem byla, věčnou jsem zas, věčnou v té sladké, touživé slasti, však věčnou jen tobě v zdar! O Siegfried! Bohatýr! Světa skvost! Životem země! Úsměvný rek!“ Prosí ho, aby ji zanechal a odešel se svou touhou do dáli. „Nesnaž se zmoci mne přívalem sil, ó, nezničuj věrnou ti z žen!“ Vyjadřuje přání, aby oba zachovali to, čím jsou (svoji ctnost, resp. čistotu); svádí svůj poslední vnitřní boj: „Nechtěj dotknout se mne, míru mi přej! … Měj se rád a zříkej se mě: ó, nezničuj lásky své!“

35) „Dich lieb´ich: o liebtest mich du! “ („Tě miluji: kéž miluješ mne!“, U 16 – od 14:40 a poté scéna pokračuje v ukázce č. 17) vyznává jí Siegfried svou lásku. „Sám nejsem již svým: o, kéž jsi ty mou!“ A dále jí zjevuje své city. Nakonec zvolá: „Ó, povstaň, Brünnhildo! Choti má, vstaň! Směj se a jásej, nejsladší z děv! Buď mou!“ Brünnhilda zvolá: „Tvou chci já věčně být!“ Oba si pak dávají najevo své city a touhu.  Brünnhilda, projevivši mu svoji lásku prohlašuje: „Měj zmar, Walhally zářící svět! A zajdi v prach onen pyšný hrad! Měj mír, skvoucí ten bohů čár! Vniveč zajdi, všech bohů již rod! Ó zničte, vědmy, tu nit svých run! Soumrak bohů, nadejdiž jen! Záhuby temna vynoř se noc! Mnou plá v tu chvíli Siegfriedův jas; je mým on věčně, je mi navždy, v dar a v úděl, spásou vším: zářící láska, úsměvný skon!“

Siegfried zvolává: „V plesu se vzbouzí vábná má choť: Brünnhilda bdí, Brünnhilda zří! Zdar buď záři, která nám svítí! Zdar buď slunci, které nám plá! Zdar měj svět, v němž Brünnhilda dlí! Již bdí, již zří, mně v ústrety láká. Skvoucí plá mi Brünnhildin jas! Je mojí věčně, je mi navždy v dar a v úděl, spásou, vším: zářící láska, závratný skon!“ Pozn.: v německém originále končí oba stejnými slovy, zde by tedy mělo být (u Siegfrieda): „úsměvný skon“. 

Brünnhilda se vrhne Siegfriedovi do náručí. (Opona spadne)


Ukázka č. 17: http://www.youtube.com/watch?v=wY3q8jh4Y3M&feature=related

Žádné komentáře: