čtvrtek 17. listopadu 2011

Jaroslav Sovinský: Philip Glass: Satjágraha (Satyagraha) několik dalších informací před přenosem z MET – o skladateli a jeho díle



Philip Glass, autor opery, která nám bude v sobotu poskytnuta v přímém přenosu z MET, se narodil 31.1.1937 v americkém Baltimore, kde také vyrůstal. Studoval na Univerzitě v Chicagu a newyorské Juilliard School of Music a v coloradském Aspenu navštěvoval kurzy francouzského skladatele Dariuse Milhauda (1892 – 1974; k jeho skladbám patřila i díla operní). Později pokračoval (v l. 1964-66) ve studiích v Paříži u skladatelky, dirigentky a pedagožky Nadi Boulangerové (1887 – 1979). „Během studia u ní byl vyzván, aby přepsal do „západní“ notace filmovou hudbu indického virtuosa na sitar“ (mnohostrunný drnkací hudební nástroj) a skladatele Ravi Šankara (nar. r. 1920 ve Váránasí). „Takové využití rytmu v průběhu a vývoji hudební struktury jsem tehdy považoval za zjevení“, napsal Glass později. „Rozdíl mezi západní a indickou hudbou by se dal popsat takto: V západní hudbě se vychází z velkého časového celku, který dělíme tak, jako když krájíme bochník chleba. Naproti tomu v indické hudbě (a ve všech nezápadních hudebních tradicích, které znám), se vychází z malých jednotek, či „beats“, které se pak slučují do velké časové hodnoty.“ (viz zdroj č. 1 – str. 5). V r. 1966 Glass navštívil Indii, kde se setkal s uprchlíky z Tibetu a zabýval se buddhismem; v r. 1972 se setkal s dalajlámou. V r. 1967 se Glass vrátil do USA a dále se věnoval skladatelské činnosti. 
Především díky výše zmíněnému „zjevení“ je „Glass dnes mezi těmi, kteří jsou považováni za vůdčí osobnosti tzv. minimální hudby…, skladatelem patrně nejreprezentativnějším, ač se od pojmu „minimalismus“ distancuje (své skladby označuje jako „music with repetitive structures“ – tj. hudba s opakujícími se strukturami). Viz zdroj č. 2, str. 5 a zdroj č. 1. Jeho dřívější díla skutečně zahrnují mnoho z toho co je označováno za minimalismus, postupně se však dále stylově vyvíjel. V současné době se sám označuje za „klasicistu“.  
 
Zmíněný minimalismus je směr, který se objevil nejen v hudbě, ale i v jiných uměleckých odvětvích. V hudbě se objevuje od 60. let minulého století; bývá vykládán jako reakce na přílišnou komplikovanost hudby pol. 20 stol; říká se mu také (vzhledem k používaným hudebním prvkům) minimální hudba, periodická hudba či hudba s opakujícími se strukturami. K významným představitelům tohoto směru patří kromě Glasse dále američtí skladatelé La Monte Young (nar. 1935), Terry Riley (nar. taktéž 1935) a Stephen Reich (nar. 1936). Minimální hudba je „výraz pro hudební projevy druhé poloviny 20. stol., které záměrně využívají zjednodušených materiálových prvků a strukturačních postupů. Výraz vznikl překladem anglického termínu minimal music, jenž byl vytvořen kolem roku 1970 specifikací anglického výtvarného termínu minimal art (ten označoval v 60. letech směr v americkém výtvarném umění, zvláště v plastice, založený na tvarovém zjednodušení, na geometrických formách apod.). Jako synonyma termínu minimal music se uplatňují i anglické výrazy periodic music a modular music. Minimální hudba znamenala jednu z reakcí na předchozí racionální tendence Nové hudby a do jisté míry navázala na některé principy asijské (zejména indické a indonéské) hudby. Hlavními znaky minimální hudby jsou aplikace dlouho vydržovaných tónů (a vůbec jiné pojetí hudebního času, než jaké známe z artificiální i dosavadní nonartificiální hudby), opakování a pozvolné varírování určitých zřetelných melodických, akordických či rytmických postupů, figur a sledů, využití improvizace, zvukové ozvláštnění (též elektronickými zdroji) apod.“ Viz zdroj č. 2, str. 6.
 
P. Glasse lze označit za velmi všestranného skladatele. V jeho díle se objevují smyčcové kvartety a jiná komorní hudba, díla pro sólové nástroje, symfonie a jiná díla orchestrální, díla vokální, varhanní, balety, hudba pro divadlo a film a rovněž tak i opery, včetně oper komorních. Jeho operní tvorba zahrnuje dosud cca 25 děl. První Glassovou operou se stalo dílo s názvem Einstein na pláži (Einstein on the Beach); premiérována byla v r. 1976 v Avignonu. Premiéra díla byla rozhodně překvapením. „Mátl už podivný název opery“ … „obzvlášť, když se záhy ukázalo, že s Einsteinovým životem, tím méně s Einsteinem na pláži nemá děj co dělat (pomineme-li občasná sóla houslí, pokud mají být evokací fyzikovy záliby). Ovšem ani mít nemůže, protože tato „opera“ žádný děj nemá. Překvapovalo a mátlo i to, že tato kompozičně důsledně minimalistická kompozice, napsaná… pro šest hráčů (flétny, saxofony a elektrické varhany) a pro „neoperní“ zpěváky trvala téměř pět hodin. Totéž překvapení opera vyvolala i při své druhé inscenaci v newyorské „MET“.  … Všechen údiv, který Einstein na pláži vzbuzoval, souvisel nejen s tím, že tato „opera“ s operou v běžném slova smyslu mnoho společného nemá už proto, že jí chybí skutečný dramatický, či alespoň narativní děj, ale přirozeně i s užitím minimální hudby na tak rozlehlém časovém prostoru. …Nicméně … vnímavým posluchačům“ muselo být zřejmé, že „hudba této „opery“ je opravdu bohatá a mistrovská, což ostatně dokazuje trvalý úspěch“ tohoto díla. Viz zdroj č. 2 – str. 7. Opera, jak již naznačeno, nemá narativní formu; „režisér má dvě možnosti: buď reprodukovat originální provedení“ režiséra „Roberta Wilsona, nebo vytvořit novou řadu scénických a tanečních obrazů založených na motivech vztahujících se k životu Alberta Einsteina.“ Viz zdroj č. 1.
Glassova první opera tvoří spolu jeho dalšími dvěma operními díly, Satjágrahou (premiéra v r. 1980 v Rotterdamu) a Achnatonem (Akhnaten, premiéra v Houstonu v r. 1984) tzv. portrétní trilogii, soubor oper o mužích, kteří „změnili svět silou svých myšlenek“. Einstein má v podtextu vědu, Satjágraha má podtext politický (týká se událostí ze života M. Gándhího) a Achnaton náboženský (souvisí s postavou náboženského reformátora, egyptského faraona Amenhotepa IV., známého též jako Achnatona); posledně zmíněné dílo je zajímavé mj. tím, že část jeho textu je zpívána v sumerštině, hebrejštině a aramejštině.
 
Takto se dostáváme blíže k opeře, která bude v sobotu přenášena z MET; některé informace k Satjágraze (osoby a obsazení, obsah a libreto), byly již zveřejněny, lze je najít na této stránce: http://www.operadream.com/2011/11/jaroslav-sovinsky-philip-glass.html Zde se budeme věnovat některým dalším aspektům díla. Opera se inspiruje, jak již naznačeno, osobou bojovníka za práva indického národa, M. Gándhího, a sice tou částí jeho života, kterou strávil (v l. 1893-1914) v Jižní Africe. Události v opeře zachycené však nejsou pojednány v chronologickém pořadí; jsou v dějstvích uspořádány spíše podle vztahu k příslušným duchovním ideálům, jimiž se autor v opeře zaobírá. Dílo má polonaratívní formu. Satjágraha je „operou s ambicemi politického diskursu, a tak nebylo ani nutné, aby … scény … odrážely chronologii proslulých dramatických událostí, ostatně skladateli jde především o to, propůjčit těmto událostem takřka mystický význam. Jedině v tomto kontextu lze mluvit o „politickém diskursu“, zvlášť když se tento „politický diskurs“ o text (libreto) opírá zvláštním způsobem, protože libretistka Constance DeJong použila rozsáhlé pasáže z Gándhího milované knihy, z hinduistické Bhagavadgíty v sanskrtském originálu. Nicméně i tento na první pohled kuriózní prostředek má překvapivě sugestívní účinek, protože sanskrt i vzdor své nesrozumitelnosti přispívá ke spirituální, zduchovnělé atmosféře díla.“ V představení bývá překlad zpravidla zajištěn titulky nad scénou. Protože pasáže se obecně opakují, bývá v nahrávkách poskytován plný text na začátku každé scény. „Hudebně agresívní tón vyznačující „Einsteina“ je tentam a je vystřídán měkkou melodičností a jakýmsi až zasněným či smutkem zastřeným zvukem.“ Partitura je tentokrát napsána pro „klasický symfonický orchestr, stejně jako zpěvní party i sbor pro školené operní pěvce. I po harmonické stránce je hudba Satjágrahy přehledná a vzhledem k tomu, že byla napsána v poslední čtvrtině 20. století, dost jednoduchá, jakoby neměla jiný účel než co nejvíce podporovat zpěvní melodickou linii.“ Orchestr obsahuje jen smyčcové a dřevěné dechové nástroje, nejsou zastoupeny žestě a bicí nástroje. „Podnětem k napsání Satjágrahy prý byla otázka jednoho z divadelních ředitelů, zda Glass konečně napíše „řádnou operu“. Není jisté, zda Glassova Satjágraha je řádnější, nicméně blíže k běžné operní konvenci proti Einsteinovi na pláži nepochybně má.“ Viz zdroj č. 2  - str. 7-8. 
Název opery odpovídá satjágraze, Gándhího konceptu nenásilného odporu vůči nespravedlnosti. K M. Gándhímu si nyní řekněme několik slov. Narodil se 2. října 1869 v Pórbandaru, v dnešním svazovém státě Gudžarát (západní Indie) a dostal jméno Móhandás Karamčand Gándhí. Je znám především jako jeden z hlavních vůdců zápasu za nezávislost Indie. Známe ho pod jménem Mahátma Gándhí: čestným titulem Mahátma, které znamená „Velký duch“, ho v r. 1915 nazval indický básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu, Rabíndranáth Thákur (1861-1941) - podle tohoto básníka je nazváno II. dějství Glassovy opery. Sám Gándhí ale uvedený titul nepřijal, necítil se ho hoden.
 
Gándhí pocházel z obchodnické kasty, jeho otec působil jako vysoký úředník Pórbandaru, matka, silně nábožensky založená (oddaná vyznavačka boha Višnua), byla v domácnosti. V rodině se dodržovaly příslušné náboženské obřady, bohoslužby v chrámech, přinášení obětí, vegetariánství, posty, četba náboženských knih; to vše patřilo k duchovnímu životu rodiny mladého Gándhího. Vliv na něho měla džinistická tradice v oblasti kde žil. Džinismus je indickým náboženstvím, které vzniklo cca mezi 9.-6. stol. př. Kr. jako reakce na hinduismus a jeho kastovní systém. Džinismus předpokládá, že každá bytost je individuální a věčnou duší. Zdůrazňuje se nezbytnost vlastního úsilí k tomu, aby duše nabyla božského vědomí a osvobození z cyklu zrození (samsáry). Každá duše, která překonala své vlastní vnitřní nepřátele a dosáhla stavu nejvyššího bytí se nazývá „džina“, vítěz. Konečným statusem této dokonalé duše je siddha, stav, kdy se osvobozená duše zbavila všech karmických pout (tj. pout, které působí samsáru). K základním principům džinismu patří „ahimsa“, nenásilí, tj. jednat tak, aby nevznikala újma živým bytostem, a satjá (pravdomluvnost, pravda), tj. je třeba vždy mluvit pravdu, tak aby nevznikala újma. Oba pojmy (ahimsa i satjá) pocházejí ze sanskrtu (historického indo-árijského jazyka a hlavního liturgického jazyka hinduismu a džinismu; význam má i pro buddhismus). Gándhí se tak již v mládí seznámil s principy, které budou u něho v dospělosti hrát významnou roli. 
Ve 13 letech byl Gándhí oženěn s Kasturbai Makhandží (1869-1944); šlo o sjednaný dětský sňatek podle zvyku v dané oblasti. V r. 1885 se jim narodilo první dítě, zemřelo však krátce po porodu; později spolu měli další čtyři děti (syny). V l. 1888-1891 studoval Gándhí práva v Londýně; po jejich absolvování se vrátil do Indie. Protože se mu zde profesionálně příliš nedařilo, vydal se v r. 1893 do Jižní Afriky, kde vykonával právnickou praxi. Zde se setkává s rasismem vůči Indům, poznal ho dokonce sám na sobě. Indové se sem často dostávali jako tzv. smluvní dělníci, kteří se po uplynutí stanovené doby stávali zdejšími občany. Indové podléhali diskriminaci, mj. museli platit daň z hlavy. Gándhí se pouští do boje za práva Indů, v r. 1894 k tomu také založil tzv. Natalský indický kongres a začal také postupně vydávat časopis Indické mínění (Indian Opinion), který se stal významným prvkem zápasu.
 
V r. 1896 se krátce vrátil do Indie (aby vzal ženu a děti s sebou, aby s ním mohli žít v Jižní Africe) a upozorňoval zde na to, jaké jsou v Jižní Africe poměry Indů. Jeho články se dostaly i do novin v Jižní Africe (v poněkud zkomolené podobě) a Gándhí se tam dostal do nemilosti jak Britů, tak Indů, kteří očekávali ještě větší zhoršení svého postavení. Na počátku r. 1897 se opět objevuje u břehů Jižní Afriky (vzal s sebou i svoji rodinu). Byl na palubě jedné ze dvou lodí, které přivážely i další indické přistěhovalce. Bylo jim bráněno v přistání, s tím, že v Indii je dýmějový mor. Když se ukázalo, že nebezpečí nehrozí, došlo i přes hrozbu úřadů k přistání. Pod ochranou přítele se vylodil i Gándhí, byl však brzy poznán. Pronásledoval ho rozzuřený dav a Gándhím jim byl skoro až do bezvědomí zbit. Zachráněn byl s pomocí ženy policejního náčelníka. Pak našel útočiště u přítele Rustomdži Šetha a nakonec se dostal do bezpečí policejní stanice. Poté napsal článek do místních novin a zkomolené informace vysvětlil a věci se obrátily k lepšímu. Tyto události se objevují ve II. dějství Glassovy opery.
Na počátku druhé búrské války (1899 – 1902, mezi britskou říší a búrskými republikami) Gándhí došel k závěru, že je třeba, aby Indové podpořili Brity k legitimizaci svého občanství a začal organizovat dobrovolnické sanitní oddíly. Sám též v boji raněné odnášel a byl vyznamenán (podobně působil později za povstání Zuluů r. 1906). Situace Indů se však i přes jejich pomoc nezlepšila, naopak se zhoršovala. Postupně Gándhí začal vyvíjet a uplatňovat princip tzv. satjágrahy, tj. metodu nenásilného odporu prostřednictvím masové občanské neposlušnosti. Pojem (vytvořil a rozvinul ho Gándhí)  je odvozen ze sanskrtských slov „satjá“ (pravda) a „agraha“ („trvání“ nebo „pevně držet“); volně se překládá jako „trvání na pravdivé síle duše“, „pravdivá síla“, „úsilí o pravdu“ či „trvání na pravdě“. Myšlenka spočívá v úsilí působit na rozvážnost a svědomí protivníka pomocí zřeknutí se násilí a připraveností snášet bolest a utrpení. Cílem je proměna protivníka ve spojence a přítele. Působení na svědomí má být efektivnější než hrozby a násilí.
 
Velký vliv na Gándhího ideje měla jeho milovaná kniha Bhagavadgíta („Píseň Vznešeného“ či „Božská píseň“), která patří k nejposvátnějším knihám hinduismu, v níž je představena základní podstata hinduistické filosofie. Kniha je součástí jednoho ze dvou hlavních staroindických sanskrtských eposů, Mahábháraty (druhým eposem je Rámajána). Mahábhárata bývá datována do cca 4. stol. př. Kr. – 4. stol. po Kr. V Bhagavadgítě se objevuje rozhovor mezi princem Ardžunou, z rodu Pánduovců, a Kršnou (Krišnou), který je jednou z inkarnací boha Višnua. Rozhovor se koná před bitvou na Kurukšétře (bitva na poli Kuruů), v níž se střetly dva příbuzenské rody (klany) Kuruovců a Pánduovců. O tom jestli k této bitvě skutečně v historii došlo, není shody. Důvodem k boji byly otázky dynastického nástupnictví. Prvnímu klanu velel Bhíšma a druhému Drštadjumna; bitva skončila vítězstvím Pánduovců.  Lokalita bitevního pole se klade do dnešního svazového státu Harijána v severní Indii. Před bitvou řeší Ardžuna pochyby o smyslu boje, který povede ke smrti mnoha důstojných lidí, včetně příbuzných. Kršna (dělá mu vozataje na válečném voze), odpovídaje na jeho dilema boje s vlastními bratranci, kteří vládnou tyranií nad spornou říší, ho povzbuzuje k boji a vysvětluje Ardžunovi jeho povinnosti válečníka a prince a rozvíjí rozličné filosofické principy a vysvětluje mu rozličné cesty, kterými duše může dosáhnout nejvyššího bytí. Proto je Bhagavadgíta označována za manuál hinduistické teologie i návod, jak si počínat v životě. V rozhovoru se Kršna Ardžunovi odhalí jako Nejvyšší bytost a žehná mu vizí své božské podoby. 
Na Gándhího ideje měly vliv i myšlenky amerického filosofa a básníka H. D. Thoreaua (1817-1862), který hájil v Americe práva černošské populace (stal se abolicionistou) a hlásal myšlenku nenásilného boje proti zlu. Rovněž tak měly na Gándhího vliv i myšlenky ruského spisovatele L. N. Tolstého (1828-1910), který hlásal myšlenku neprotivení se zlu násilím; Tolstoj si uvědomoval také potřebu vzdělání, proto otevřel školu pro mužiky a jejich děti. Gándhí zase učil mladé hochy na farmě v Jižní Africe. S Tolstojem si dopisoval.
 
Vraťme se nyní k událostem v Jižní Africe, souvisejícím s dějem opery. V l. 1906-1908 se zde poprvé uplatnil Gándhího princip satjágrahy, v souvislosti s tzv. registračním zákonem, na jehož základě mělo dojít k potupné registraci indického obyvatelstva země. Gándhí vyzval své indické stoupence, aby se zákonu postavili a trpěli tresty z toho vzešlé, než aby se vzepřeli násilnými prostředky. Plán byl přijat a vedl k sedmiletému zápasu, v němž byly tisíce Indů uvězněny, včetně Gándhího, bičovány či dokonce zastřeleny, za stávku, odmítnutí registrovat se, spálení registračních karet či za jiné formy nenásilného odporu. V l. 1913-14 došlo k rozhodujícímu střetnutí, kdy satjágraha ukázala svoji sílu. V březnu r. 1913 byla zvýšena daň z hlavy a vláda zrušila platnost všech sňatků, které nebyly uzavřeny dle křesťanského rituálu. Ženy chtěly být uvězněny se svými manžely, včetně Kasturbai. Gándhí chtěl dostat do vězení co nejvíce lidí. K akci se připojili i horníci z Newcastlu (viz III. dějství Glassovy opery). Gándhí posílal do vězení i je, nakonec se dostal do vězení i on sám. Počet stoupenců satjágrahy rostl. Vláda uplatnila proti povstalcům tvrdé metody. Čím více však bojovníci trpěli, tím byla jejich spokojenost větší. Z dolů byla vládou udělána vězeňská pracoviště, z dělníků se stali otroci. I když byli nuceni k práci bitím, odmítali pracovat. Tvrdý postup vlády vůči pokojným protestujícím však vyvolal veřejné pobouření, což nakonec vládu přinutilo ke Gándhího propuštění a k tomu, že s ním vyjednala kompromis. V r. 1914 došlo ke zrušení tzv. tříliberní daně (viz též Glassova opera), schválení platnosti sňatků a Indům byl umožněn volný pohyb. 
 
V r. 1915 se Gándhí vrátil do Indie a zapojil se zde do boje za její nezávislost. I zde uplatňoval principy satjágrahy. Země dosáhla nezávislosti v r. 1947, ale současně došlo k jejímu rozdělení na hinduistickou a muslimskou část – Indii a Pákistán; již před nezávislostí došlo k násilným střetům mezi oběma tábory a tyto pokračovaly i poté. Gándhí byl rozdělením země velmi zklamán. Když pak došlo mezi Indií a Pákistánem k válce v Kašmíru, a Indie odmítla poslat Pákistánu peníze, které souvisely s rozdělením, Gándhí protestoval hladovkou a volal po smíření. Jeho snažení bylo úspěšné, peníze byly do Pákistánu poslány. To však vyvolalo nevoli u některých hinduistů a skupina hinduistických radikálů se rozhodla Gándhího zavraždit. První pokus (14.1.1948) byl neúspěšný, ale krátce poté, 30.1. byl Gándhí zastřelen výstřelem z pistole atentátníka N. Gódsého. Gándhího myšlenky však nezahynuly, inspiroval se jimi např. americký kazatel a bojovník za občanská práva, Martin Luther King ml. (1929-1968). Gándhí se v Indii stále těší obrovské úctě, byl mu zde udělen titul „Otec národa“. V r. 2007 byla v OSN přijata rezoluce, která 2. říjen, den Gándhího narození, prohlásila za „Světový den nenásilí“.
Vraťme se ještě k operní tvorbě P. Glasse a připomeňme si některá jeho další díla. V r. 1988 měla v Houstonu premiéru jeho opera Výroba delegáta pro planetu č. 8 (The Making of the Representative for Planet 8). Předlohou se stala novela britské spisovatelky Doris Lessingové (nar. r. 1919), nositelky Nobelovy ceny za literaturu. Dílo „je sice formálně dalším krokem k „normální“ opeře a přejímá z novely D. Lessingové … epickou dějovou linii, ale i tento celistvý příběh je především metaforou se silnými konotacemi střetu (či komunikačních bariér) světa křesťanského, muslimského (súfijského) a afrického.“ Příběh pojednává o tom, že se mírumilovní obyvatelé jmenované planety dozvědí, že jim hrozí doba ledová. Populace se dá do boje tváří v tvář jisté smrti. Obyvatelé se nakonec naučí přijmout svá individuální úmrtí, a vyvinout se v kolektivní univerzální duši (to je onen reprezentant v titulu – jediný reprezentant lidu a kultury planety), jež přežívá fyzickou destrukci. Viz zdroj č. 1 a č. 2 str. 9.   
 
Na objednávku newyorské MET při příležitosti 500. výročí Kolumbova objevení Ameriky napsal P. Glass operu s názvem Plavba (The Voyage); premiéra v MET r. 1992. Dílo je „alegorií o duchu bádání a „vykolejení“, ke kterému musí dojít vždy, když se střetnou dvě odlišné kultury“. „V epilogu … Kolumba na smrtelné posteli navštíví královna Isabella a on tvrdošíjně odmítá její návrhy na využití jeho objevů. To byl Glassův příspěvek do roku, v němž se očekávané oslavy poněkud proměnily v … trýznivé pochybovačné reflexe nad „západní civilizací“.“ Viz zdroj č. 1 a č. 2 str. 9.
Z Glassových operních prací z poslední doby si připomeňme operu Galileo Galilei (premiéra v Chicagu v r. 2002, jak název napovídá, dílo se inspirovalo životem italského fyzika, matematika, astronoma a filosofa G. Galileiho – 1564-1642); dále dílo Čekání na barbary (Waiting for the Barbarians) – premiéra v r. 2005 v Erfurtu (dílo je mučivou alegorií války mezi utlačovateli a utlačovanými), operu Appomattox (premiéra v San Franciscu v r. 2007, dílo se inspirovalo událostmi americké občanské války) a konečně operu Kepler (premiéra v Linzi v r. 2009, jak název napovídá, dílo se inspirovalo životem německého matematika a astronoma Johanna Keplera – 1571-1630). Z komorních oper P. Glasse připomeňme alespoň Pád domu Usherů (The Fall of the House of Usher, premiéra v r. 1988 v Cambridgi v Massachusetts), ponurý příběh inspirovaný povídkou amerického básníka a prozaika E. A. Poea (1809-1849); v r. 1999 byla tato opera u nás předvedena na scéně Státní opery Praha.Viz zdroj č. 1. V současné době Glass pracuje na opeře The Lost („Ztracený“, podle hry rakouského avantgardního spisovatele Petera Handkeho, nar. r. 1942); premiéra je plánována na r. 2013. 

Ke zpracování výše uvedeného textu byly mj. využity tyto zdroje:

1) Oficiální webová stránka P. Glasse: http://www.philipglass.com/

2) Publikace vydaná k představení opery Philipa Glasse Pád domu Usherů, Státní opera Praha, 1999; tam uvedena citace podle Slovníku české hudební kultury, Supraphon – Praha, 1997 k pojmu minimální hudby a pojednání podle textu Mathiase Strassera, pokud jde o Glassova operní díla; str. 5-10.
3) Webová stránka MET věnovaná opeře Satjágraha:
4) Mahábhárata – Rámajána, nakl. Chudožestvennaja literatura, Moskva, 1974, str. 170 a násl.
5) Jordan M., Encyklopedie bohů, Volvox Globator, Praha 1998, str. 242-243 a 494-495. 
Fotografie použité v textu byly pořízeny v hinduistických chrámech v Singapuru, Malajsii a Myanmaru.

4 komentáře:

Adam řekl(a)...

Díky za vyčerpávající úvod k přenosu. Chci se zeptat, zda uvedené libreto je skutečně kompletní. Vypadá dost minimalisticky. :-)

Anonymní řekl(a)...

Díky moc za milá slova, Adame. Podle informace na stránce MET jde o "complete libretto", takže věřím, že opravdu kompletní je.

Ještě připojím pár ukázek. J.

Anonymní řekl(a)...

Zde ještě připojuji ze Satjágrahy několik hudebních ukázek:

I. dějství: Tolstoj

I. obraz: Kuruovské pole spravedlnosti

http://www.youtube.com/watch?v=wU7HcvfpMzQ&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=sMtDI539bvI&feature=related

II. obraz: Tolstojův statek (1910)
http://www.youtube.com/watch?v=2AecA2k94MQ&feature=related

III. obraz: Přísaha (1906)
http://www.youtube.com/watch?v=VsU7wczwbNI


II. dějství: Thákur

http://www.youtube.com/watch?v=laf1ESZCNxk&feature=results_video&playnext=1&list=PL22A0BB72FE08403E

I. obraz: Konfrontace a záchrana (1896)

http://www.youtube.com/watch?v=pTFlB7Kq34A&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=hWpyx5_w3Bk&feature=related

II. obraz: Indické mínění (1906)
http://www.youtube.com/watch?v=cYEp2a-oGvE

III. obraz: Protest (1908)
http://www.youtube.com/watch?v=ITiTOQ228Og&feature=related

III. dějství: King

Newcastleský pochod (1913)

http://www.youtube.com/watch?v=CHKUt5fDbH0

http://www.youtube.com/watch?v=cma7XC6AlAI&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=DgX45wBctqw&feature=related

Anonymní řekl(a)...

A ještě přátelsky doporučuji si před přenosem přehrát film Gándhí z r. 1982. Objevuje se v něm i jihoafrická část Gándhího životní pouti (již v 1. části filmu).

http://www.youtube.com/watch?v=5GkhbS536J8&feature=related