sobota 12. listopadu 2011

Jaroslav Sovinský - Philip Glass: Satjágraha (Satyagraha) - základní vstupní informace před přenosem z MET



Vzhledem k tomu, že již příští týden (19.11.) budeme mít možnost shlédnout přímý přenos opery Philipa Glasse Satjágraha z newyorské Metropolitní opery, jsou zde divákům poskytnuty základní vstupní informace k tomuto dílu.

Osoby a obsazení:

Móhandás Karamčand Gándhí, bojovník za práva indického národa (tenor); princ Ardžuna, jedna z hlavních postav v posvátné hinduistické knize Bhagavadgíta (baryton); pán Kršna, jedna z inkarnací boha Višnua, rovněž jedna z hlavních postav Bhagavadgíty (bas); Kasturbai, Gándhího žena (mezzosoprán, uvádí se i alt); slečna Schlesenová, Gándhího sekretářka (soprán); paní Naidoo, indická spolupracovnice (soprán); Parsi Rustomdži, indický spolupracovník (bas); pan  Kallenbach, evropský spolupracovník (baryton); paní Alexandrová, evropská příznivkyně (mezzosoprán, uvádí se i alt); důstojníci, vojáci, satjágrahisté (stoupenci satjágrahy – nenásilného odporu), Evropané, Indové, Jihoafričané, služebnictvo, policisté, lid; každému dějství dominuje jedna historická postava (nepěvecká role),  sledující shora děj; jde o hraběte Lva Nikolajeviče Tolstého, dále Rabíndranátha Thákura a Martina Luthera Kinga ml. Děj se odehrává v Jižní Africe, na přelomu 19. a 20. stol. Libreto (v sanskrtu) Philip Glass a Constance De Jong, adaptace z výše uvedené Bhagavadgíty (je částí staroindického eposu Mahábhárata). Premiéra se uskutečnila 5. září 1980 v Městském divadle (Stadsschouwburg) v Rotterdamu. Zpracováno podle: http://www.opera-guide.ch/opera.php?id=126&uilang=de


               Obsah:

podle anglické verze ze stránek:
s přihlédnutím k dalším zdrojům.

Pozn.: dějství opery nesou v názvu jména  tří osobností, jejichž ideje či životní osudy souvisejí s M. Gándhím (1869-1948). První z nich je ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910),   druhou bengálský básník, dramatik, hudební skladatel a filosof Rabíndranáth Thákur (1861-1941) a třetí americký kazatel a bojovník za občanská práva Martin Luther King ml. (1929-1968).


I. dějství: Tolstoj  

I. obraz: Kuruovské pole spravedlnosti
Mezi dvěma královskými rody Kuruovců a Pánduovců se schylovalo k velké bitvě. Na znamení od starého krále zatroubil trubač na svou mušli, dávaje tím signál čekajícím armádám, shromážděným na posvátné pláni. Na obou stranách válečníci a velitelé zatroubili na své bojové mušle, oznamujíce svou připravenost k boji. Princ Ardžuna, když shlédl bojové uskupení, zjišťuje, že jeho příbuzní i přátelé bojují na obou stranách. Naplněn soucitem, obrací se k pánu Kršnovi, a žádá ho o radu. Kršna ho nabádá, aby byl moudrý ve věcech smrti a povinnosti: „Měj radost a bolest, zisk a ztrátu, vítězství a porážku za sobě rovné: pak sám sbírej síly, abys byl připraven k boji. Tak na sebe nenaneseš žádné zlo.“ Vchází Gándhí a ukazuje podobnost mezi mýtickým bojem a bojem současným.


II. obraz: Tolstojův statek (1910)
Gándhí zahájil první kolektivní akci mezi jihoafrickými indickými usedlíky. Jsou jen hrstkou satjágrahistů (stoupenců satjágrahy – nenásilného odporu), kteří se zavázali vzdorovat rasové diskriminaci ze strany Evropanů. Nikdo neví, jak dlouho bude zápas trvat, ale satjágrahisté činí pokrok, pokud jde o dosažení okamžitého cíle, založením „Tolstojova statku“. Zde mají žít všechny rodiny na jednom místě, stávajíce se součástí spolupracujícího společenství, kde budou jeho členové vedeni k tomu, aby vedli nový, prostý život, v souladu s ostatními. Vše, počínaje stavbou, přes vaření až k likvidaci odpadu bude činěno jejich vlastníma rukama. Budování statku má každého přivést k aktivní účasti na naplňování ideálu satjágrahy - „boje ve jménu Pravdy, zahrnujícího především sebeočistu a spoléhání se na sebe sama.“ Gándhí, vážící si myšlenek hloubání a činu, zjevuje svůj názor, že práce je vhodnější než nečinnost, pokud jsou pohnutky dotyčného prosty poskvrny touhy: „Mezi teorií a praxí - někteří o nich hovoří, jakože jsou dvě - se činí rozdílu a jsou od sebe oddělovány. Avšak moudří lidé vědí, že obě mohou být dosaženy, bude-li se dotyčný zabývat zcela zaníceně sebou. Jelikož nejvyššího stavu dosáhli lidé kontemplativní teorie, tak téhož stavu dosahují i lidé činu. Jednejte tedy jako ti, kteří tak činili v dávných dnech, konajíce práce jako duchovní cvičení.“


III. obraz: Přísaha (1906)
Britská vláda zamýšlí právně zakotvit, aby byli plně znovu registrováni všichni Indové – muži, ženy a děti, a aby jim byly odebrány otisky prstů. Má být po nich nyní požadováno nosit s sebou stále jejich povolení k pobytu, policie má být oprávněna vcházet do jejich domovů, aby mohla provádět kontrolu dokladů, a porušení předpisu má být trestáno pokutami, vězením nebo deportací. Zamýšlený „Černý zákon“ se stává příležitostí k velkému sjednocení společenství, pokud se týče dané záležitosti. Na veřejném shromáždění, jehož se zúčastnilo více než 3.000 lidí, je sepsána rezoluce, hlásající, že všichni budou zákonu vzdorovat až k smrti. Najednou satjágrahisté došli k rozhodujícímu okamžiku. Pojmy život a smrt v dané rezoluci vyzývaly ke kroku, který šel za hranici běžného většinového mínění, a všichni přítomní naslouchali řečníkům, kteří jim vysvětlovali vážnou odpovědnost za vzetí na sebe individuální přísahy. Jen přísaha učiněná ve jménu Božím podpoří jednotlivce při dodržení rezoluce ve vztahu k veškeré představitelné strasti, dokonce i kdyby se dotyčný stal posledním, který zbyl. „Neboť nic na zemi se nepodobá síle moudrosti k očistě a tuto nechť člověk hledá zavčas uvnitř sebe, když je zdokonalen v duchovním cvičení. .. Avšak pokud je dílo činěno, protože by mělo být činěno, a je nařízeno Písmem, a bez myšlenky na velký prospěch, pak je dotyčný oddán Dobrotě.“


II. dějství: Thákur  

I. obraz: Konfrontace a záchrana (1896)
Gándhí strávil šest měsíců v Indii seznamováním lidí v jeho vlasti s podmínkami, v nichž žijí usedlíci v Jižní Africe. Tisíce Evropanů se seznámily s jeho projevy a setkáními, v poněkud přehnaném zpravodajství zasílaném agenturou Reuters do novin v Jižní Africe, kde ve velkém vypukla vlna odporu, když se Gándhí znovu objevil v durbanském přístavu. Evropané, rozlícení   již tím, že odhalil příslušné události světu, byli dále rozzuřeni Gándhího záměrem vzít zpátky stovky indických imigrantů. Pokud by jim vláda nezabránila se vylodit, pak chtěli Evropané vzít právo do svých vlastních rukou. Postupně rostoucí a násilnosti páchající vzrušený dav pronásledoval Gándhího na dlouhé cestě přes město. Tu z opačné strany přišla manželka policejního náčelníka, paní Alexandrová, která rozevřela na jeho ochranu svůj deštník, a kráčejíce po jeho straně, ho odvedla do bezpečí. Prohlásila Gándhího protivníky za pošetilce, zkažené pýchou a pokrytectvím.  



II. obraz: Indické mínění (1906)
Ústřední akcí mezi aktivitami hnutí satjágrahistů bylo co týdenní vydání časopisu „Indické mínění“. Každý aspekt vydání byl zvažován ve světle zápasu a časopis progresivně odrážel růst satjágrahistických principů. Rozhodnutí odmítnout veškerou reklamu zbavilo časopis jakéhokoliv vnějšího vlivu a učinilo jeho samotnou existenci vzájemnou odpovědností těch, kdo časopis vytvářeli, a těch čtenářů, jejichž předplatné nyní poskytovalo jediný zdroj finanční podpory. „Indické mínění“ otevřeně diagnostikovalo slabiny hnutí jako prostředek k jejich vymýcení. Ačkoliv tak byli Gándhího protivníci dobře informováni, cíle bylo dosahováno skutečnou silou. Nastavením zásad rozhodné vnitřní politiky se „Indické mínění“, které snadno a úspěšně informovalo místní a světové společenství, stalo mocnou zbraní v boji. Při dosažení nejvyšší úrovně tvořilo čtenářskou obec jen v Jižní Africe odhadem 20.000 osob. 


III. obraz Protest (1908)
Vůdci hnutí byli odsouzeni k trestu vězení za neuposlechnutí příkazu opustit Jižní Afriku, vydaného kvůli tomu, že nepřesvědčili úřednictvo o tom, že jsou oprávněnými nositeli potvrzení o registraci. Společenství se rozhodlo protestovat naplněním vězení. Tím, že se sami nechávali zatýkat pro různá provinění, narostl počet satjágrahských vězňů do několika dní na 150. Vláda navrhla dohodu: pokud se většina Indů nechá dobrovolně registrovat, bude zrušen Černý zákon. Společenství na dohodu přistoupilo, ale poté, co splnilo svůj závazek z ní plynoucí, bylo ohromeno zjištěním, že má být Černý zákon tak jako tak uveden praxe. Satjágrahisté, připraveni pokračovat v zápase, vydali své vlastní ultimátum: pokud ke zrušení nedojde, Indové shromáždí potvrzení, spálí je, a pokorně, ale pevně přijmou následky. V den vypršení ultimáta bylo odesláno zamítavé stanovisko vlády na místo, kde Gándhí vedl modlitební shromáždění před spálením registračních karet. Všechny karty byly vhozeny do kotle, zapáleny a shromáždění povstalo, naplňujíce místo provoláváním slávy; satjágraha, větší než na počátku hnutí, prodělala nyní svůj křest ohněm. Gándhí kázal o důležitosti nemít nenávist vůči komukoliv: „Pán řekl: nechť člověk necítí zášť k žádné bytosti, nechť je k ní přátelským, milosrdným; učiněné s myšlenkami „já“ a „moje“, stejným je v radosti jako i v bolesti, dlouhým utrpením.“


III. dějství: King  

Newcastleský pochod (1913)
S pomocí dvou neskrývaně rasově-diskriminačních zákonů vláda účinně regulovala příliv nových indických osadníků a držela dříve usedlé smluvní dělníky „pod palcem“. Rasová diskriminace bránila imigraci dokonce těm žadatelům, kteří mohli projít vzdělanostním testem, a zvláštní daň byla uvalena ty dělníky, kteří se rozhodli zůstat déle než sedm let, zavazujíce je platit ročně ekvivalent šestiměsíčního příjmu za každého člena rodiny. Jak „Třílibrová daň“, tak „Imigrační zákon pro Asii“ byly účinné v době, kdy velký indický vůdce, Šrí Gókhalé, vykonal cestu po Jižní Africe a zajistil u vlády veřejný slib, že budou zrušeny. Vláda však tento slib nesplnila, což dalo satjágraze příležitost začlenit nové cíle do jejího rámce, jako boje za pravdu, a naopak zvýšit její sílu v počtu. Horníci v New Castlu jsou vybráni, aby se stali prvními, kdo budou vtaženi do šířícího se boje, a dorazí k nim delegace stoupenkyní satjágrahy, která organizuje stávku vyjadřující solidaritu s hnutím. Dále bylo rozhodnuto, že stávkující horníci a jejich rodiny opustí bydlení, poskytnutá majiteli dolů, a jen se svými oděvy a přikrývkami se připojí k „armádě“ satjágrahy. Vedeni Gándhím, dají se na pochod třicet šest mil k transvaalské hranici. Pokud budou zatčeni na tomto registračním kontrolním bodě, „armáda“ 5.000 osob zaplaví vězení, působíc vládě vysoké výdaje a potíže. Pokud jim bude umožněno pokračovat k Tolstojovu statku, budou pokračovat ve stávce, pravděpodobně tak vtahujíce všech 60.000 dělníků postižených daňovým zákonem do boje. A v každém případě budou vyvíjet silný tlak ke zrušení diskriminačních předpisů, to vše v rámci příkazů satjágrahy. Takto byla „armáda“ poučena jak vydržet jakoukoliv zkoušku bez odporu a její počínání bylo otevřeně oznámeno jejím protivníkům - „jako účinný protest proti ministrově nesplnění slibu a jako čistá demonstrace našeho utrpení a ztráty důstojnosti“. Gándhí, promlouvaje ke svým stoupencům o návratu duše k Brahmovi, prohlašuje: „Pán řekl: prošel jsem mnohým zrozením a mnohým jste prošli vy. Já je všechny znám, ale vy nikoliv. Stále se svou tvořivou energií stýkám s Přírodou a přicházím včas k bytí. Kdykoliv právo poctivosti chřadne a nastává bezpráví, pak vytvářím sebe na zemi. Vcházím do bytostí věk po věku a beru na sebe viditelnou podobu a vedu člověka s lidmi k ochraně dobra, potlačování zla a opětnému usazování ctnosti na její místo.“

--------------------------------------------------------------------------------
Fotografie použité v textu zobrazují khmerské památky v severovýchodním Thajsku, jež byly ovlivněny hinduistickou kulturou.





Libreto - překlad z angličtiny ze stránky:


http://www.metoperafamily.org/metopera/broadcast/satyagraha.aspx?source=prodpage


Satjágraha


M. K. Gándhí v Jižní Africe, 1893-1914


I. dějství:


I. obraz: Kuruovské pole spravedlnosti (mýtické bojiště)


Gándhí:


„Vidím je zde shromážděné, připravené k boji, usilující zavděčit se královu hříšnému synovi vedením války.“ A tak, vyzván Ardžunou, Kršna přivezl tento nádherný vůz, aby byl zastaven mezi dvěma armádami. Před Bhišmou a Dronou a všemi vládci světa, řekl: „Pohleď, Ardžuno, na tyto příbuzné zde shromážděné.“ A princ se zaměřil na každého blízkého příbuzného a přítele v obou armádách. Hledě na ně, všechny jeho příbuzné, takto sešikované, byl Ardžuna naplněn hlubokým soucitem a obrátil se ke Kršnovi.


Ardžuna:


Mé vlastní bytí je utlačováno zhoubným stínem soucitu. S myslí zmatenou znepokojením ve věci dobra a zla se tě ptám, který postup je lepší? Řekni mi a nechť jsou tvá slova jednoznačná a jasná, jsem tvůj žák a vkládám všechnu svoji důvěru do tebe. Tedy, uč mě.


Kršna:


Buď moudrým ve věcech smrti a povinnosti. Spatřuj v této válce, nastolené ryzí náhodou, dveře do ráje. Neboť jistou je smrt pro všechny tyto zrozené, jistým je zrození pro všechny, jež umírají, a pro to nemáš důvodu truchlit. Stejně tak, měj tuto válku za danou povinností. Měj radost a bolest, zisk a ztrátu, vítězství a porážku za sobě rovné: pak sám sbírej síly, abys byl připraven k boji. Tak na sebe nenaneseš žádné zlo.“


Sbor:


Jemu tak v soucit uvrženému, jemu odpovídaje, Kršna řekl tato slova: „Odkud na tebe přichází tato slabost, nyní, v tuto krizovou hodinu? Tato nemoc je vhodnou k ušlechtilosti, přináší nebeský stav, ale přináší hanbu, Ardžuno. Zanech této děsivé chabé upřímnosti. Povstaň, potrestej své nepřátele!“


Gándhí:


Měj radost a bolest, zisk a ztrátu, vítězství a porážku za sobě rovné: pak sám sbírej síly, abys byl připraven k boji. Tak na sebe nenaneseš žádné zlo.






II. obraz: Tolstojův statek (1910)


Gándhí:


Mezi teorií a praxí - někteří o nich hovoří, jakože jsou dvě - se činí rozdílu a jsou od sebe oddělovány. Avšak moudří lidé vědí, že obě mohou být dosaženy, bude-li se dotyčný zabývat zcela zaníceně sebou. Jelikož nejvyššího stavu dosáhli lidé kontemplativní teorie, tak téhož stavu dosahují i lidé činu. Jednejte tedy jako ti, kteří tak činili v dávných dnech, konajíce práce jako duchovní cvičení.


Slečna Schlesenová, Kasturbai, paní Naidoo:


Úcty zasluhuje ten, kdo oddává své smrtelné síly záslužné práci, nehledaje zisku. Konej určený úkol, pro něž jsi způsobilý, neboť práce je skvělejší než nečinnost a tělesný život nepostupuje, nedostává-li se mu práce. Tento pozemský úkol plň prost touhy, tak vykonáš nejvyšší úkol.


Kallenbach:


Jsou-li pohnutky a plody činů člověka prosty touhy, jeho práce jsou pročištěny ohněm moudrosti, bílým ohněm pravdy. Když odvrhne náklonnost ke svým činům, pustí se člověk do své práce ochotněji, na nikom nezávislý. S myslí a vlastní osobou pod kontrolou, vzdávaje se všech statků, pečuje střídmě o své tělesné zachování; chopení se takové šance může přinést, zdoláváním všech podvojností, totéž v úspěchu i neúspěchu.






III. obraz: Přísaha (1906)


Parsi Rustomdži:


Svět není pro pochybovačného člověka. Nechť člověk moudrostí rozptýlí své pochybnosti. Neboť nic na zemi se nepodobá síle moudrosti k očistě a tuto nechť člověk hledá zavčas uvnitř sebe, když je zdokonalen v duchovním cvičení. Pak jsou myšlenky klidné a dosažení klidu umožňuje dotyčnému vidět Boha v sobě. Znaje to, člověk stojí, stále se nehýbaje ani o palec z reality. Stojí pevně, nepohnut žádným utrpením, jakkoliv těžké může být.


Každý kdo vzdá konání činu, protože působí bolest, či protože ucukává před tělesnou bolestí, sleduje cestu temnoty, neznaje nic o sebeobětování se. Avšak pokud je dílo činěno, protože by mělo být činěno, a je nařízeno Písmem, a bez myšlenky na velký prospěch, pak je dotyčný oddán Dobrotě.“ S odstraněním pochybnosti, zaplaven dobrotou, sebeobětující se člověk necítí nenávisti k nepříjemné práci ani se nedívá jen po práci příjemné.


Sbor:


Tyto činy oběti musí být vykonány. Odedávna Pán bytostí říkal, že v oběti posílíš bohy a bohové na oplátku posílí tebe. Tak bylo kolo dáno do pohybu a kdo zde selže a spojí své otáčející se žití se zlým životem, smysly oddá svému potěšení, prožije svůj život na marném základě, prožije svůj život v marnosti.






II. dějství:


I. obraz: Konfrontace a záchrana (1896)


Paní Alexandrová:


Ďábelští lidé, není v nich čistoty, není v nich mravnosti, není v nich pravdy. Tak říkají, že svět nemá práva, ani řádu, ani pána. A, myslíce tak, všechny tyto temně založené osoby malého důvtipu se pouštějí do krutých a násilných činů, prokletí jejich rodu. Šílení pýchou a pokrytectvím, nenávistní přímo až k smrti, nemají jiného cíle než uspokojit své potěšení, přesvědčeni, že to je vše. Tak tedy mluvte, pošetilci.


Sbor:


Toto jsem dnes získal, tento rozmar uspokojím; toto bohatství je mé a o mnoho více též bude mým, jak čas běží. Byl mi nepřítelem, zabil jsem ho, a mnoho jiných zabiji. Jsem zde pánem. Činím své potěšení jak já chci; jsem silný a šťastný a úspěšný. Jsem bohatý a z dobré rodiny. Kdo jiný se může srovnat se mnou?






II. obraz: Indické mínění (1906)


Kallenbach a slečna Schlesenová:


Moudrý člověk, s volnými smysly, by měl jednat, dychtě přinést blaho a soudržnost světu. Tudíž, konej neustále práce, jež musí být udělány, neboť člověk nezaujatý, jenž pracuje k nejvyššímu, musí zvítězit. Takto svatí dosáhli úspěchu. Navíc, měl by sis osvojit čin pro podporu, blaho tvého vlastního rodu. Vše co nejušlechtilejší činí, to budou činit i ostatní: zásady, jež stanoví, bude následovat celý svět.


Kasturbai, paní Naidoo a Parsi Rustomdži:


Čiň jak Bůh činí, pro zájmy jiných: „Ve třech světech není nic, co bych potřeboval dělat, ani cokoliv nedosažitelného, co bych potřeboval získat, a přece je konání prvkem, v němž působím. Pokud bych nebyl neúnavně zaměstnával Sebe pracemi, pak by kdekoliv následovali mé kroky, klesajíce zpět. Pokud bych nebyl konal mou práci, tyto světy by padly do ruin a já bych byl dělník ve zmatku.“






III. obraz: Protest (1908)


Gándhího modlitba:


Pán řekl:


nechť člověk necítí zášť k žádné bytosti, nechť je k ní přátelským, milosrdným; učiněné s myšlenkami „já“ a „moje“, stejným je v radosti jako i v bolesti, dlouhým utrpením.


Jeho sebeovládání, jeho pevný úmysl, nechť jeho mysl a duše jsou obsaženy ve Mně, nechť Mě uctívá s láskou, pak na oplátku budu milovat já jeho.


Toho člověka miluji, před nímž lid necukává a jenž neucukává před lidem, jenž je prost chvály, strachu, netrpělivosti a rozčilení.


Miluji člověka, jenž nemá očekávání, je čistý a zkušený, nepředpojatý, jenž nezná obav a vzdává se všeho sobeckého počínání, věrně mi oddaného.


Miluji člověka, jenž nezná nenávisti ani radovánek, jenž netruchlí ani netouží, jenž se zřekl jak příjemných tak nepříjemných věcí, jenž je mi věrně oddaným a zbožným.


Miluji člověka, jenž je stejným k příteli i k nepříteli, stejným, ať je váženým či opovrhovaným, stejným v horku i v chladu, v radosti jako v bolesti, jenž se zřekl náklonnosti a zůstává nezasažen vychvalováním či vyčítáním, jenž je tichým, spokojen se vším, co mu přijde do cesty, nemaje domova, stálé mysli, pouze věrně oddaného a zbožného.


Avšak pokud se týče těch, kdož mají v úctě tato nesmrtelná slova poctivosti, jež jsem právě teď vyslovil, vkládaje jejich víru v ně, dělaje Sebe jejich cílem, mých milujících vyznavačů, ty miluji nesmírně.






III. dějství:


Newcastleský pochod (1913)


Kasturbai a paní Naidoo:

V čem pro jiné je noc, tam člověk, jenž se sebeovládá, plně bdí, oddělen od vášně a nenávisti, vyrovnaný a směřující blíže k tichému klidu. Takový je atletem ducha, jehož základ zůstává nezasaženým, celá duše na něm pevně stojí. Toto je stálý nehybný stav, jenž je udržen dokonce v době smrti atletů ducha, kteří vyrážejí dokonce i tehdy, někteří k návratu, někteří aby se již nikdy nevrátili. Vynikající je ten, jehož duše pohlíží stejným způsobem na přátele i nepřítele, milujíc je všechny stejně.


Gándhí:

Pán řekl: prošel jsem mnohým zrozením a mnohým jste prošli vy. Já je všechny znám, ale vy nikoliv. Stále se svou tvořivou energií stýkám s Přírodou a přicházím včas k bytí. Kdykoliv právo poctivosti chřadne a nastává bezpráví, pak vytvářím sebe na zemi. Vcházím do bytostí věk po věku a beru na sebe viditelnou podobu a vedu člověka s lidmi k ochraně dobra, potlačování zla a opětnému usazování ctnosti na její místo.



Všem divákům přeji krásný operní zážitek.

Jaroslav Sovinský

Žádné komentáře: