úterý 1. listopadu 2011

Jaroslav Sovinský: Siegfried (několik úvodních informací před přenosem z MET)

Foto V. Stehlík
V sobotu 5. listopadu 2011 se dostaneme v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery ke třetí části (II. dnu) tetralogie Richarda Wagnera, Prsten Nibelungův, a sice k Siegfriedovi. První část (předvečer) a druhou část (I. den) tetralogie jsme měli možnost v přenosech shlédnout v předcházející sezóně, a sice 9. října 2010 Zlato Rýna a 14. května 2011 Valkýru. V příštím roce (11. února) se tetralogie uzavře přenosem poslední části (III. dne), Soumraku bohů.

Obecnému pojednání o tetralogii a jejímu mytologickému pozadí byly již věnovány příspěvky týkající se Zlata Rýna a Valkýry, proto na ně odkazuji:

Zlato Rýna (úvod; viz první část níže uvedeného textu):

Valkýra (úvod):

 Stejně jako u obou předchozích částí tetralogie se může divák před přenosem blíže seznámit s leitmotivy, které se v Siegfriedovi uplatňují, nebo si je zopakovat: lze využít např. seznam leitmotivů uvedený na této stránce: http://www.richard-wagner-werkstatt.com/ring/, kde lze kromě seznamu motivů (v němčině) najít i jejich notový záznam a hudební ukázku; současně je uvedeno, ve které části tetralogie se motiv vyskytuje. Stránka má navíc i „zkušební“ část. Pokud se již dotyčný s leitmotivy do určité míry seznámil, může se z jejich znalosti sám vyzkoušet, kliknutím na odkaz training. Zde je mu nabídnut leitmotiv a jeho úkolem je určit, o který leitmotiv jde.


Foto V. Stehlík

 Dále se z předchozích příspěvků vychází, proto bude navázáno přímo bližším pojednáním týkajícím se Siegfrieda. Libreto k této části tetralogie (celý Prsten Nibelungův byl vytvářen 26 let, v l. 1848-1874) měl Wagner, který je, jak známo, autorem jak libreta tak hudby celé tetralogie, vytvořeno již v r. 1851. Původně tato část nesla název Mladý Siegfried. Po předchozím zhudebnění Zlata Rýna a Valkýry se Mistr pustil v r. 1856 do zhudebňování Siegfrieda. V následujícím roce však práci přerušil a vrátil se k němu až v r. 1865; dokončil ho r. 1871. Poté bylo dokončeno i zhudebnění poslední části tetralogie (Soumrak bohů Wagner komponoval v l. 1869-1874). Premiéra Siegfrieda se konala jako součást premiéry celé tetralogie; Zlato Rýna a Valkýra byly premiérovány již dříve samostatně, a to na příkaz bavorského krále Ludvíka II. a proti Wagnerově vůli (Zlato Rýna v Mnichově r. 1869 a Valkýra tamtéž r. 1870). K uvedenému premiérovému uvedení celého Prstenu Nibelungova došlo 13. - 17. 8. 1876 v bayreuthském Festspielhausu, Siegfried měl premiéru 16. srpna.

  

 Podkladem pro Mistrovu tetralogii se staly, jak známo, mj. germánské mýty. Wagner se inspiroval především severským zpracováním oněch mýtů, neboť jejich středoevropská verze (Píseň o Nibelunzích) byla již zpracována pod vlivem dvorské kultury a mytologii nezachovává (na rozdíl od severského zpracování) tolik v její autentické podobě. Základem tetralogie jsou tak především severské mýty Eddy a Sága o Völsunzích (objevují se v ní děje zpracované Wagnerem ve Valkýře, Siegfriedovi i Soumraku bohů). 


Mytologický podklad Zlata a Rýna byl již vyložen ve výše uvedených příspěvcích, zde tedy jen stručněji. Plynule pak navážeme mytologickým rozborem Siegfrieda. Víme již, pokud jde o předobrazy dějů v Zlatu Rýna, že jistý skřítek Andvari (jeden z předobrazů Wagnerova Albericha, který se objevuje i v Siegfriedovi) měl prsten Andvarinaut, který mu pomáhal být bohatým. Andvari žil ve vodopádu (mohl se proměnit v rybu). Jednou ho polapil do sítě Loki  (Wagnerův Loge – viz Zlato Rýna) a prsten i zlato mu sebral. Andvari prsten proklel, s tím, že každý, kdo ho bude mít, bude zničen. Později Loki náhodně zabil Ótra, syna krále skřítků Hreimdara. Hreimdar žádal za syna výkupné, na něž padlo veškeré zlato, které předtím Loki ukradl Andvarimu, a vydán byl rovněž Andvarinaut. Kletba uvalená na prsten začala působit. O zlato se pohádali Hreimdar s dalšími svými syny Reginem (v zásadě odpovídá Wagnerovu Mimemu, tak, jak se s ním setkáváme v Siegfriedovi - bude se starat o Sigurda, tj. Wagnerova Siegfrieda) a Fafnirem (Fáfnim). Bratři zabili otce (případně se uvádí, že to byl jen Fafnir). Fafnir si ponechal veškeré zlato (u Wagnera je Fafner obrem, který se o zlato, získané od bohů jako odměnu za výstavbu Walhally, pohádá s jiným obrem – Fasoltem, kterého zabije – viz Zlato Rýna). Usadil se na Gnitské pláni a zde si „vyhloubil doupě. Proměnil se v draka a zlato svým tělem zalehl.“ (viz zdroj č. 3 – str. 64). Regin tak z pokladu neměl nic a odchází ke králi Hjálprekovi (mýtický dánský král) a stane se jeho kovářem. „Předlohou snad byl skutečný franský panovník z merovejského rodu Childerich, žijící v 5. století.“ (viz zdroj č. 3 – str. 105). 

Jiný děj, který nás opět dovede k ději předchozímu (a k Fafnirovi) se týká příběhů rodu Völsungů, které ve Wagnerově zpracování známe z Valkýry. Zakladatelem dynastie byl král Völsung, syn krále Reriho. O  Völsungovo narození se postaral bůh Ódin (Wotan), který poslal Reriho ženě jablko, aby mohla otěhotnět. Král Völsung měl syna Sigmunda, který se objevuje u Wagnera ve Valkýře jako Siegmund a dceru (dvojče Sigmunda) jménem Signý. „Při svatební hostině, pořádané na počest Signý a jejího muže Siggeira, zarazil“ do dubu, který rostl v domě, kde se hostina konala, „podivný návštěvník v plášti … meč, který se podařilo vytáhnout Sigmundovi.“ Oním návštěvníkem, který meč do dubu zarazil, byl sám bůh Ódin. „Siggeir chtěl od Sigmunda meč koupit…, ale Sigmund odmítl. Mezi oba muže vstoupilo nepřátelství. Siggeir bez nálady opustil hostinu a odvezl s sebou Signý, které se příliš nechtělo a která svého otce před tímto svazkem varovala.“

O něco později jel král Völsung se svými syny na návštěvu k Siggeirovi, který ho však čekal s vojskem a v bitvě Völsung zahynul. Jeho synové přežili a byli ponecháni, přivázáni v kládě, v lese napospas osudu. S pomocí sestry přežil jen Sigmund a dlouhý čas se pak skrýval v lesích. „Siggeir měl se Signý dva syny. Oba dva Sigmund na radu své sestry usmrtil, neboť se jí zdáli příliš zbabělí. Signý se rozhodla, že jedině Sigmundův syn se může vyrovnat statečnosti mužů jejího rodu. Vzala na sebe podobu čarodějnice… a tři noci dlela u Sigmunda v lese. Z toho svazku se Signý narodil syn Sinfjötli. Otec a syn pak žili jako vlkodlaci v lese, brali na sebe vlčí kůže, loupili a přepadali.“ Když pak Sinfjötli vyrostl, podílel se na pomstění smrti svých příbuzných; došlo k přepadení Siggeirova domu a jeho zapálení. „Signý, pro niž si Sigmund se Sinfjötlim přišli, aby ji zachránili, si raději zvolila dobrovolnou smrt po boku Siggeira a jeho družiny, neboť pomsta za vraždu otce byla vykonána.“ 

Foto V. Stehlík

Otec a syn se pak vrátili do vlasti, kde žila Sigmundova žena Borghild; tato jedem zahubila Sinfjötliho (ve válce jí zabil bratra), za což byla vyhnána a brzy zemřela. Sigmund se pak oženil s Hjordís, dcerou krále Eylima. „O tu se ucházel i Lyngvi, syn krále Hundinga. Lyngvi a jeho bratři shromáždili vojsko a … vyzvali Sigmunda k boji. Sigmund bojoval statečně, ale převaha nepřátel byla značná.“ Utrpěl zranění, kterým pak podlehl. Jeho meč se rozbil na kusy. Hjordís, která se tak stala vdovou, s ním již čekala potomka (Sigurda). Pro něho také uschovala kusy otcova meče. Sigmund byl později pomstěn právě Sigurdem, který zabil zmíněného Lyngviho. Pokud jde o jeho otce Hundinga, ten byl zabit Helgim, Sigmundovým synem z prvního manželství; viz č. 3 – str. 112, 192-194, 246.

Srovnáme-li uvedené s dějem Wagnerovy tetralogie, je patrné, že Wagnerův Siegfried nese svým původem prvky Sinfjötliho (je potomkem bratra a sestry, Sigmunda a Signý). Svými činy ale již Siegfried odpovídá Sigurdovi. Siegfriedova matka (Sieglinde) v sobě u Wagnera zahrnuje jak prvky Signý (Sigmudovy sestry), tak Hjordís (jeho druhé ženy). Wagnerův Hunding nese prvky Siggeira. Ve středoevropském zpracování příběhu (Píseň o Nibelunzích) pochází Siegfried z Xanten a je synem krále Siegmunda a královny Sieglindy. O Sigurdovi pojednává i Thidreksaga („Sága o Dietrichovi z Bernu“, tj. z Verony, severská sága ze 13. stol., uvádí se jako jeden ze zdrojů pro Wagnerovu tetralogii); předobrazem Dietricha má být  (ale vedou se o to spory) postava ostrogótského panovníka Theodoricha Velikého (vládl na přelomu 5. a 6. stol. po Kr.). Kromě příběhu Dietricha z Bernu se v Thidreksáze objevují i další postavy, mezi nimi i Sigurd (objevuje se v Eddě i Sáze o Völsunzích), který se jako Siegfried objevuje v Písni o Nibelunzích. Podle Thidrekságy měl král Sigmund za ženu Sisibe. Jednou se vrátil domů a dozvěděl se, že jeho žena byla obviněna z nezákonného poměru s otrokem.  Ačkoliv to byla lež, kterou tvrdili dva šlechtici, jejichž milostné návrhy královna odmítla, Sigmund tvrzení uvěřil a nařídil oběma šlechticům, aby  Sisibe vzali do lesa a zabili ji. Jednomu z nich se jí však zželelo a oba se dali do boje. Zatímco bojovali, Sisibe porodila Sigmundova syna a položila jej do loďky. Sisibe umírá. Loďka plula po řece a našla ji laň a o dítě pečovala. Později hocha našel kovář, pracující v lese, jménem Mimir (u Wagnera se odpovídající postava jmenuje Mime), a dal hochovi jméno Sigurd a přijal ho za vlastního. 

Foto V. Stehlík


Vraťme se k předchozímu vyprávění: ovdovělá Hjordís našla ochranu na dvoře dánského krále Hjálpreka a tam také došlo k Sigurdovu narození. Hjordís se provdala za Hjáplrekova syna Álfa. Výchovy Sigurda se ujal zdejší kovář Regin (viz výše), který myslel na to, jak by se získal zlato, kterého se zmocnil jeho bratr (tj. Fafnir – viz výše). Pro naplnění jeho pánů se ukázal být vhodnou osobou Sigurd. Regin mu vyprávěl o Fafnirově (Fáfniho) zlatě a přesvědčil ho, aby se pro zlato vydal. K zabití Fafnira „mu ukul nesmírně ostrý meč zvaný Gram, ze zlomků kouzelného meče jeho otce.“ (viz zdroj č. 3 – str. 65). U Wagnera si meč ukuje Siegfried sám, neboť jeho pěstoun skout zlomky meče nedokáže; meč má název Notung (Nothung). Když přišel Regin se Sigurdem „ na Gnitskou pláň, Sigurd si na místě, kudy se Fáfni ubíral k vodě, vyhloubil jámu, schoval se do ní a čekal. Když se pak Fáfni plazil k vodě napít, Sigurd jej probodl mečem“. Sigurd pak opékal na ohni drakovo srdce; ochutnal z něj „trochu zpěněné šťávy a porozuměl řeči ptáků. Z hovoru sýkorek vyrozuměl, že se ho Regin chystá zabít“, a proto Regina zabil dříve, než on zabil jeho. Poté naložil drakův poklad na svého koně Graniho (získal ho na dvoře krále Hjálpreka, koně mu pomohl vybrat sám Ódin), a „odjel svou cestou“; viz zdroj č. 3 – str. 65, viz též str. 196. Podle Thidrekságy (viz výše), pečoval o Sigurda Mimir. Když Sigurd vyrostl v mohutného a tvrdohlavého muže, Mimir žádal svého bratra, draka Regina, aby Sigurda usmrtil. Sigurd však draka zabil a poté i Mimira. Podle Písně o Nibelunzích se Siegfried vykoupe v dračí krvi, což ho učiní nezranitelným. Na jeho záda však upadl list a takto zůstala malá část jeho zad nedotčena dračí krví, a na tomto jediném místě tak Siegfried mohl být zraněn. Právě na tomto místě ho později bodne kopím (a takto usmrtí) Hagen.       

Vraťme se k našemu severskému vyprávění. Po boji s Fafnirem Sigurd nalezne spící valkýru Brynhild (u Wagnera Brünnhilde), „kterou Ódin uspal na Hindské hoře“; na této hoře (též Hindarfjall, „severogermánsky = hora laně) stál hrad“, v němž Sigurd spící Brynhild našel; viz zdroj č. 3 – str. 104 a 196. „Podle severských ság a písní“ byl otcem Brynhild „král Budli. … Je popisována jako krásná, moudrá a silná, znala tajemné runy a měla schopnost rušit sudby bohů. Rozuměla snům a uměla je vykládat.“ (viz zdroj č. 3 – str. 51). Kdysi Ódin přislíbil jistému králi Hjalmgunarovi vítězství v boji, ale Brynhild ho v boji porazila; a právě proto byla Ódinem uspána na Hindské hoře. Sigurd Brynhild „probudí, oba se do sebe zamilují a odpřisáhnou si věrnost.“ (viz zdroj č. 3 – str. 196).


------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

SIEGFRIED, osoby a obsazení:

Siegfried (příslušník rodu Wälsungů ) - silnější hrdinný tenor; Mime (Siegfriedův pěstoun) – buffózní tenor, též charakterní tenor; Poutník (Wotan) – hrdinný baryton; Alberich (skřet, bratr Mimeho) – charakterní baryton, též charakterní bas; Fafner (drak) – seriózní nebo charakterní bas; Erda (bohyně Země) – dramatický nebo hluboký alt; Brünnhilde (Wotanova dcera) – vysoký dramatický soprán; hlas lesního ptáka (lyrický koloraturní soprán). Zpracováno podle zdroje č. 1.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

               Obsah:

podle anglické verze ze stránky:


I. dějství:
V lese, ve své jeskyni, ková skřítek Mime meč pro Siegfrieda, jemuž je pěstounem. Siegfrieda nenávidí, ale doufá, že hoch zabije draka Fafnera, jenž stráží nibelungský poklad, aby se z něho mohl Mime zmocnit všemocného prstenu. Přichází Siegfried a nově ukovaný meč roztříští. Proto se pak rozčiluje se nad Mimeho neschopností. Zjišťuje, že nemůže být Mimeho synem, neboť si nejsou fyzicky podobni, a chce vědět, kdo byli jeho rodiče. Mime mu zjeví, jak našel v lesích jeho matku, Sieglindu, která zemřela při jeho narození. Když ukáže Siegfriedovi zlomky Nothungu, meče jeho otce, Siegfried mu nařídí, aby mu z nich vykoval meč. A poté odchází.   
Mime propadne zoufalství. Tu se zde objeví cizinec. Je to Wotan, vládce bohů, v lidské podobě jako Poutník. Vyzývá Mimeho, naplněného obavami, aby si vzájemně dávali hádanky, a ten, kdo při tom neuspěje, propadá životem. Poutník snadno odpoví na tři Mimeho otázky, týkající se Nibelungů, obrů a bohů. Mime zná odpověď na první dvě otázky položené Poutníkem, ale nezná odpověď na třetí Poutníkem položenou otázku, a sice kdo opraví meč Nothung. Poutník napomíná Mimeho, že se ptal na věci vzdálené, když přitom neví nic o tom, co se blízce dotýká jeho. Poté Poutník odchází, zanechávaje Mimeho hlavu „tomu, jenž nezná strach“ a jenž znovu ukuje zázračný meč.
Když se Siegfried vrátí a žádá si opravený otcův meč, Mime mu řekne, že se mu s opravou nedaří. Marně se pak snaží Siegfriedovi objasnit, co je to strach, a aby ho to naučil, navrhuje mu navštívit Fafnerovu jeskyni. Siegfried souhlasí a nadšeně počíná kovat toužený meč ze zlomků sám. Zatímco pracuje na meči, Mime připraví uspávací nápoj, který chce Siegfriedovi podat, až zabije Fafnera. Když Siegfried skončí práci, rozmáchne se, a rozsekne hotovým mečem kovadlinu a odbíhá do lesa.


II. dějství:
V tutéž noc se ukrývá Mimeho bratr Alberich u vchodu do Fafnerovy jeskyně, posedlý touhou, aby získal zpět svůj prsten. Objevuje se Poutník a říká Alberichovi, aby se měl na pozoru před Mimem. Poté probudí Fafnera a varuje ho, že sem jde mladý hrdina, aby ho zabil. Drak se dá nevzrušeně opět do spaní.  
Když se rozední, objeví se Mime se Siegfriedem. Siegfried, zaujat krásou lesů, myslí na své rodiče. Pokouší se napodobit zpěv ptáčka na rákosovou píšťalku, ale nedaří se mu. Namísto píšťalky pak zatroubí na svůj roh. Tím probudí Fafnera a v následujícím boji Siegfried draka zabije. Umírající Fafner hocha varuje před zničující silou pokladu. Když se pak Siegfriedovi dostane náhodou do úst kapka drakovy krve, najednou porozumí zpěvu ptáčka, který ho zavede ke zlatu v jeskyni. Přichází svářící se Alberich a Mime, ale stáhnou se, když se vrací Siegfried s prstenem a kouzelnou přilbicí. Ptáček varuje Siegfrieda, aby nevěřil Mimovi. Když mu Mime nabídne uspávací nápoj, Siegfried ho zabije. Poté ptáček poví Siegfriedovi o krásné ženě, Brünnhildě, spící na hoře obklopené ohněm. Siegfried se ji vydá hledat. 


III. dějství:
Vysoko v horském průsmyku Poutník budí Erdu, bohyni Země, aby od ní zjistil, jaký bude osud bohů. Erda se jeho otázkám vyhýbá. Nato se Poutník vzdává toho, aby zabraňoval konci vlády bohů. Jeho naděje nyní spočívá na Brünnhildě a Siegfriedovi. Když se Siegfried objeví, a činí si legraci z boha, jehož má za prostého starého muže, Poutník se pokusí postavit se Siegfriedovi do cesty. Siegfried však úderem svého meče rozdrtí Poutníkovo kopí – totéž kopí, které před lety rozbilo Nothung na kusy. Poražený Poutník ustupuje.  
Siegfried dosáhne vrcholu hory, kde spí Brünnhilda. Protože nikdy předtím neviděl ženu, má za to, že našel muže. Když sejme Brünnhildě zbroj, je ohromen pohledem na její krásu a konečně chápe význam strachu. Ovládne své city a polibkem ji probudí. Brünnhilda zdraví zářivý den a má radost, když zjistí, že to byl Siegfried, kdo ji probudil. Pokouší se odolávat jeho vášnivým projevům, uvědomujíc si, že pozemská láska ukončí její nesmrtelné bytí, ale nakonec se vzdává a připojuje se k Siegfriedovi ve velebení lásky.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------



Libreto: v němčině a češtině: http://www.richardwagner.cz/

(viz vlevo libreta N/Č, básnický překlad do češtiny Vojtěch Kühnel)

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Ke zpracování výše uvedeného textu byly mj. využity tyto zdroje:

1) Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 634-635;

2) webová stránka Společnosti Richarda Wagnera:
http://www.richardwagner.cz/

3) Vlčková J., Encyklopedie mytologie germánských a severských národů, Libri Praha 1999;

4) Hostomská A., Průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění,
    Praha 1955, str. 314-315;   

5) Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha,
    1996, str. 497-499;

6) Wagner R., Prsten Nibelungův – překlad libreta od Hanuše Karlacha, Státní opera Praha, 2002.


Fotografie použité k textu (jak označeny výše) laskavě poskytl kolega a cestovatel Václav Stehlík. 

Všem divákům přeji krásný operní zážitek.
Jaroslav Sovinský

Žádné komentáře: