pondělí 17. října 2011

Jaroslav Sovinský: Don Giovanni (několik úvodních informací před přenosem z MET)

Korunní pevnůstka v Olomouci z let 1755-1756. V r. 1767 Olomouc navštívil W. A. Mozart a komponoval zde symfonii č. 6 F dur. V době jeho pobytu byla Olomouc mj. významnou bastionovou pevností (vybudována v l. 1742 - 1757); Korunní pevnůstka byla součástí tohoto systému. 

V sobotu 29. října nám bude poskytnut další ze série přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery, tentokrát přenos opery W. A. Mozarta Don Giovanni. Tato opera je našemu publiku jistě velmi blízká. Její premiéra se, jak známo, uskutečnila na území naší vlasti a Mistr ji psal přímo pro jeho uměním nadšenou Prahu. Nadcházející přímý přenos se uskuteční na den přesně po 224 letech od pražské premiéry. V Metropolitní opeře jde o nové nastudování tohoto díla, jeho premiéra se zde konala 13. října letošního roku.


Opera Don Giovanni bývá označována za operu oper (autorem tohoto označení je E. T. W. Hoffmann, německý spisovatel a všestranný umělec, též operní skladatel, 1776-1822; používal pseudonym E. T. A. Hoffmann, kde písmeno „A“, jak tvrdil, mělo znamenat „Amadeus“, jako výraz jeho obdivu k W. A. Mozartovi). Připojme ještě v úvodu několik citátů, které Mistra a jeho dílo plně vystihují (citováno podle zdroje č. 6, str. 8-9):

J.W. von Goethe: „..Takový zjev, jako je Mozart, zůstává vždy zázrakem, který se nedá vysvětlit. Kde však by Bůh našel příležitost k dělání zázraků, kdyby to nezkusil někdy u tak výjimečných jedinců, na které hledíme s úžasem a o nichž nechápeme, odkud přicházejí.“

G. Flaubert: „Tři nejkrásnější věci, které byly stvořeny na tomto světě, jsou moře, Hamlet a Mozartův Don Juan.“

A konečně Mistr sám (v rozhovoru s kapelníkem Kuchařem, podle F.X. Němečka): „Nelitoval jsem námahy a práce, abych pro Prahu dokázal něco znamenitého. Lidé se ostatně mýlí, když se domnívají, že umění je pro mne tak lehké. Ujišťuji vás, milý příteli, že nikdo nevynaložil tolik námahy na studium komponování jako já. Sotva by se našel nějaký slavný hudební Mistr, jehož bych nebyl pilně a často několikrát prostudoval...“

Nyní si uveďme k opeře a jejímu autorovi několik vstupních informací. W. A. Mozart je znám jako velmi všestranný skladatel, k jeho tvorbě patří skladby jak světského, tak duchovního charakteru: opery (složil jich více než dvacet – objevují se mezi nimi jak opery seria, tak opery buffa i díla kombinující prvky obou těchto dvou žánrů; některá díla však zůstala nedokončena), oratoria, symfonie, klavírní koncerty, mše i díla komorní. Celkový počet Mistrových skladeb dosahuje 626. Díla jsou katalogizována do tzv. Köchelova seznamu, nazvaného podle jeho sestavitele, rakouského muzikologa a skladatele Ludwiga von Köchela (1800-1877). Později byl katalog dále zpřesňován dalšími muzikology. Díla v katalogu uvedená nesou písmenné označení (K. či KV, tj.  Köchelverzeichnis -  Köchelův seznam) a číslici. Opera Don Giovanni takto nese označení KV 527.

Pamětní deska na Hauenschildově domě v Olomouci, kde se v r. 1767 ubytovala rodina
Mozartových.

W.A. Mozart se narodil 27.1.1756 v Salzburku, jako nejmladší ze sedmi dětí Leopolda Mozarta a Anny Marie Mozartové; dospělosti se dožily jen dvě děti – Wolfgang a jeho starší sestra Anna Marie, přezdívaná Nannerl (1751–1829). Otec (skladatel a houslista) se synovi všestranně věnoval, hudebně ho vzdělával a pečoval též o to, aby mohl Wolfgang své mimořádné hudební nadání náležitě rozvinout. Wolfgang se ukázal být již od dětství vynikajícím klavíristou, podobně tomu bylo u jeho sestry Anny Marie. Otec proto obě děti vzal v r. 1762 k bavorskému dvoru v Mnichově a poté k císařskému dvoru ve Vídni a poté následovalo v l. 1763-1766 jejich turné po dalších evropských metropolích; Wolfgang a Anna Marie tam ukazovali své umění coby „zázračné děti“. Wolfgang se na cestách setkával i s tehdejšími skladateli a jejich díly. V této době se také již věnuje skladatelské činnosti; jeho první skladatelské počiny (klavírní skladby) se datují již do r. 1761, kdy mu bylo pět let. V l. 1767-1768 navštívila rodina Mozartových Brno a Olomouc. V Olomouci se rodina nejprve ubytovala 26.10. 1767 v hostinci U černého orla (v tzv. Hauenschildově domě na rohu dnešní Lafayettovy ulice a Dolního náměstí). Již 28.10. se Mozartovi přestěhovali na pozvání kapitulního děkana Leopolda Podstatského (1717-1776) do jeho rezidence v kapitulním děkanství (poblíž chrámu Sv. Václava), kde pobyli až do 23. prosince téhož roku (do konce svého pobytu v Olomouci). Rodinu zde navštěvovali významní církevní hodnostáři. Mladý Mozart v Olomouci skládal symfonii č. 6 F dur (KV 43). 

Do r. 1767 je datována Mozartova první operní práce (označuje se i za oratorium); jde o první část (další části vytvořili jiní skladatelé) díla s názvem „Die Schuldigkeit des ersten Gebots“ („Povinnost prvního přikázání“, KV 35, komponováno na německý text); premiéra se konala 12.3.1767 v salzburském Arcibiskupském paláci. Z téhož roku pochází i druhé Mozartovo operní dílo, na téma z řecké mytologie, „Apollo et Hyacinthus“, KV 38; komponováno na latinský text, premiéra 13.5.1767 na salzburské universitě.

V l. 1769-1771 Mozart spolu s otcem vykonali cestu po Itálii, kde se Mozart věnuje další skladatelské činnosti. V r. 1770 měla v Miláně úspěšnou premiéru jeho opera seria Mitridate, re di Ponto (Mitridates, král ponstký, KV 87, na námět z antické doby). V následujících letech Mozart působil v Salzburku a vykonal i cesty do některých evropských měst, mj. do Paříže. V r. 1781 přijíždí do Vídně, kde se také usadí; o rok později se zde oženil s Constanze Weberovou (1762 – 1842). Byla dcerou kontrabasisty Fridolina Webera; jeho nevlastní bratr byl otcem skladatele C. M. von Webera (1786-1826). Constanze, stejně jako její tři sestry, byla vyučována zpěvu, dvě z jejích sester se staly významnými pěvkyněmi a objevovaly se i v premiérách Mozartových oper. Mozart měl s Constanze šest dětí, avšak jen dva synové se dožili dospělosti; oba se stali hudebníky.

Hauenschildův dům – celkový pohled.

Do r. 1781 složil Mozart dalších cca 10 operních děl. Z nich jmenujme např. komické opery Bastien a Bastienka (KV 50, 1768), La finta semplice (Prostá léčka, KV 51, 1768), operu seria Lucio Silla (KV 135, 1772, dílo inspirované osudy římského politika L. C. Sully) a dramma giocoso (doslova žertovné drama – dílo směšující jak komické, tak dramatické prvky) La finta girardiniera (Zahradnice z lásky, K 196, 1774). V r. 1781 měla v Mnichově premiéru jeho opera (lyrická tragédie, dramma per musica) Idomeneo, re di Creta (tedy Idomeneus, král krétský, u nás často uváděn jen pod názvem Idomeneus; KV 366; dílo zpracovává příběh z okruhu bájí spojených s trójskou válkou); komponováno bylo v l. 1780-1781. Tato opera znamenala v Mozartově tvorbě významný mezník.  Měla premiéru ani ne dva roky po proslulé opeře Ch. W. Glucka, Ifigénie na Tauridě, jednom z nejvýznamnějších „produktů“ Gluckovy operní reformy, kterou Gluck usiloval o navrácení opery z pozice umění sloužícího k pobavení dvorské společnosti ke skutečnému divadlu; ke Gluckově operní reformě podrobněji např. zde: http://www.operadream.com/2011/02/ifigenie-na-tauride-nekolik-uvodnich.html

„Mozartův „Idomeneus“ zahajuje řadu skutečných dramatických útvarů mistrových. Po operních skladbách, které se podrobovaly manýrám a módám společnosti, jež je u mladého skladatele objednávala, je „Idomeneus“ první uvědomělé dílo nového slohu. Velikost antického námětu zde dosahuje úrovně Gluckovy a stejně i umělecký způsob tvárný hluboce zabírá podle Gluckovy realistické operní koncepce. … Kromě Glucka byl Mozartovi vzorem i skladatel českého původu Josef Mysliveček, který svým oratoriem o Abrahamu a Izáku dal Mozartovi přímo vzorovou předlohu. Ačkoliv je v opeře v mnohém podržen princip ariosní, jak jej vytvořila italská opera seria, přece hudbou proráží nové cítění dramatické. Mozart zde opouští hudební dekorativnost rokoka a vyjadřuje každou hudební partii s plnou životní psychologičností.“ (viz zdroj č. 2, str. 54).

Idomeneus patří k Mozartovým operám (platí to v zásadě pro všechny jeho po Idomeneovi následující opery), které se častěji objevují na operních scénách, případně jsou trvalou součástí operního repertoáru. Po Idomeneovi komponoval Mozart dalších devět oper, z nichž dvě zůstaly nedokončeny (opery buffy L'oca del Cairo, Káhirská husa, KV 422, a Lo sposo deluso, Oklamaný ženich, KV 430, obě komponovány v r. 1784). Ke komickému žánru náleží i opera (singspiel) zkomponovaná na německý text (většina Mozartových oper byla komponována na texty italské), s názvem Die Entführung aus dem Serail, Únos ze serailu; KV 384; premiéru měla r. 1782 ve Vídni. Veselá hříčka pojednává o osvobození dvou evropských dívek ze zajetí tureckého paši. K témuž žánru náleží i hudební komedie (opět na německý text) Der Schauspieldirektor („Divadelní ředitel“); KV 486, premiéra r. 1786 ve vídeňském Schönbrunnu. Spolu s ní byla téhož dne na témže místě premiérována (na italský text) komická opera Prima la musica, poi le parole „Nejprve hudba, poté slova“ Antonia Salieriho (1750-1825); už jsme o ní hovořili v souvislosti se Straussovým Capricciem (které se zabývá toutéž otázkou, jako Salieriho opera), které bylo z MET přenášeno v minulé sezóně. Podrobněji viz zde: http://www.operadream.com/2011/04/jaroslav-sovinsky-capriccio-nekolik.html

Hauenschildův dům – arkýř (zdoben výjevy z Ovidiových Proměn).

Ke komickému žánru pak patří i jedno z nejproslulejších Mistrových děl, opera buffa Le nozze di Figaro, ossia la folle giornata, tedy Figarova svatba, aneb Den bláznovství, jak zní plný název tohoto díla (KV 492, premiéra 1.5.1786 ve vídeňském Burgtheatru). Libreto k této opeře napsal benátský básník Lorenzo da Ponte (1749-1838), který je autorem libret též k dalším Mozartovým operám, mj. Donu Giovannimu (v českých zdrojích se někdy tato opera uvádí i pod názvem Don Juan) a Così fan tutte. Předlohou tohoto díla se stala komedie francouzského umělce a revolucionáře Pierra de Beaumarchais (1732-1799), „Bláznivý den, aneb Figarova svatba“, která měla premiéru v r. 1784; je součástí trilogie divadelních her pojednávajících o mazaném Figarovi (první část trilogie - Lazebník sevillský – se stala předlohou proslulé opery G. Rossiniho). Vídeňská premiéra byla úspěšná a měla několik repríz. Obrovského úspěchu se pak dočkalo toto dílo v Praze, kde bylo uvedeno v prosinci téhož roku v Nosticově divadle (později dostalo název Stavovské divadlo, který nese i v současné době, otevřeno bylo v r. 1783) společností Pasquala Bondiniho. 11. ledna následujícího roku přijel Mozart do Prahy (pobyl tam až do 8. února) „na pozvání pražského orchestru, společnosti znalců a milovníků hudby a hraběte Johanna Josefa Thuna“. 19. ledna v Nosticově divadle „dirigoval premiéru své symfonie D dur KV 504, zvané Pražská, a přednesl několik svých klavírních skladeb, mj. též improvizaci na téma Non più andrai z Figarovy svatby. 22. ledna Mozart dirigoval představení Figarovy svatby tamtéž, obojí se skvělým úspěchem.“ (viz zdroj č. 6 – str. 11 a 12). 

Po úspěchu, který měla Figarova svatba v Praze, a po Pražany stejně nadšeně přijatých Mozartových koncertech, vyslovil prý Mistr „přání, že pro publikum, jakým jsou Pražané, kteří mu rozumějí a tak ho ctí, by rád složil operu. Ředitel pražského divadla Bondini ho vzal za slovo a uzavřel s ním smlouvu, v níž se Mozart zavázal, že pro Prahu složí za honorář 100 dukátů novou operu.“ (viz zdroj č. 4 – str. 267). Libretistou plánované opery se stal opět Lorenzo da Ponte, který, jak sám uvádí, pro Mozarta našel i příslušný námět, pojednávající o kouscích prostopášného Dona Juana. „Výchozím zdrojem látky, která byla často v různých podobách zpracována, je stará španělská pověst. Dona Juana Tenoria odnese na konci zpustlého života čert. Tuto pověst prý šířili františkáni, v jejichž klášteře byl don Juan Tenorio zavražděn příbuznými komtura Ulluy. Nepopiratelné ovšem je, že se v klášterech hrálo mystérium El ateiste fulminado (Ateista zabitý bleskem).“ - viz zdroj č. 4 – str. 267.

Člen řádu milosrdných bratří „Gabriel Tellez, který pod pseudonymem Tirso de Molina vytvořil na čtyři sta her“, vytvořil i hru „Sevillský svůdce a kamenný host“ (její nejstarší známé vydání pochází z r. 1630), v níž představuje dona Juana Tenoria „coby milovníka a svůdce žen“ (viz zdroj č. 7 – str. 6). Příběh měl prý být inspirován „skutečnými historickými událostmi Dona Juana de Tenoria, komorníka a pokladníka kastilského krále Petra“; viz zdroj č. 6 – str. 11. Existuje ovšem názor (uvádí ho italský kritik Giovanni Macchia), „že skrytý smysl Dona Juana jako typu“ (tj. nikoliv jako svůdníka, ale osoby jiného ražení) „je promítnutí politického machiavellismu do literatury. V tomto smyslu považuje za předobraz všech dalších ztvárnění drama uvedené v r. 1605 v Ingolstadtu, jehož obsah se dochoval ve formě vyprávění. Podle nich jistý hrabě Leonzio, žák Niccoly Machiavelliho, cestou na banket procházel hřbitovem, kde spatřil lebku, jíž se začal vyptávat na záhrobí a činil tak zpupně a přezíravě, dokonce ji několikrát nakopl. Na banketu se poté setkal s neznámým mužem, ve skutečnosti duchem svého dědečka, za hříšný život odsouzeným do pekla. Ten si Leonzia odnesl s sebou, nejprve jej však brutálním způsobem usmrtil. V tomto příběhu zcela chybí erotická dimenze pozdějších zpracování, ale má naopak blízko k lidovým vyprávěním.“ (viz zdroj č. 7 – str. 6). Na dona Juana lze nahlížet jako na vzbouřence „proti všem řádům božským i lidským. Postava dona Juana … zakládá jeden z typů „nadčlověka“. Lidská touha obsáhnout vše je zde zosobněna věčným, nikdy neuspokojeným hledačem lásky.“ (viz zdroj č. 2 – str. 63). „Don Juan jako prostopášník nemá protihráče, nakonec musí zasáhnout nadpřirozená moc.“ (viz zdroj č. 5 – str. 108). 

Po zpracování Molinově se objevují zpracování další, mj. Molièrovo (1622-1673), který vytvořil hru „Don Juan, aneb hostina se sochou“ či C. Goldoniho (1707-1793), jenž vytvořil komedii Don Giovanni Tenorio aneb Prostopášník. Látka se stává i předmětem operního zpracování. Z 18. stol. jsou známy např. opera V. Righiniho s názvem Kamenný host aneb Prostopášník (premiéra r. 1776 v Praze), dílo G. Calegariho Kamenný host (Benátky 1777), G. Albertiniho Don Giovanni aneb Potrestaný prostopášník (Varšava 1783), F. Gardiho (Nový kamenný host, Benátky 1787) a V. Fabriziho (Kamenný host, Řím 1787). Podrobněji viz zdroj č. 7 – str. 7-9.

Pamětní deska na kapitulním děkanství v Olomouci připomínající pobyt W. A. Mozarta.

V r. 1787 (5. února, v benátském divadle Teatro San Moisè) byla premiérována též opera Giuseppe Gazzanigy (1743-1818) s názvem Don Giovanni Tenorio, o sia Il convitato di pietra, tedy Don Giovanni Tenorio aneb Kamenný host, na jednoaktové libreto Giovanniho Bertatiho (1735-1815). „I když je Gazzanigův Don Giovanni považován za svěží dílo, které prozrazuje autorovu zručnost v oblasti komické opery, za jeho hlavní zajímavost je dnes označován ...fakt, že o osm měsíců předešel uvedení Mozartovy-Da Ponteho „opery oper“. Ta se v rámci celé Mozartovy tvorby těší zvláštnímu privilegiu, jímž je její prakticky nepřetržité uvádění na scéně. (viz zdroj č. 7 – str. 12). A právě Bertatiho libreto vzal Da Ponte za základ pro vytvoření svého dvouaktového libreta pro Mozarta; jako další zdroje se uvádí i dílo Molinovo (viz výše) a Molièrovo (Don Juan) a divadelní hra Pomsta z hrobu Antonia de Samory ze 17. stol. Srovnáním obou libret (Bertatiho a Da Ponteova) lze dojít k závěru, že „obě obsahují stejné základní motivy a klíčové scény jsou téměř identické“ (viz zdroj č. 7 -str. 18). Da Ponte však jednající postavy více propracoval. Libreto bylo hotové v květnu r. 1787 a v létě se Mozart pustil do kompozice. Začal již ve Vídni a v práci pokračoval i v Praze, do které dorazil 4. října (v Praze pobyl až do 13. listopadu). Ubytován byl „nejprve v domě U tří zlatých lvíčků, později na Bertramce u manželů Duškových: Františka Xavera, skladatele, klavíristy a významného hudebního organizátora, a Josefíny, zpěvačky, pro kterou zkomponoval několik árií.“ (viz zdroj č. 6 – str. 15). Premiéra byla plánována na 14. října, ale Mozart na místě shledal, že ještě mnoho není zařízeno a připraveno, proto se toho dne konalo představení Figarovy svatby za Mozartova řízení a termín premiéry byl posunut na 24. října. Pro nemoc zpěvačky však byl termín ještě posunut až na 29. října, kdy se premiéra s obrovským úspěchem pak skutečně uskutečnila.

Pokud jde o hudební stránku díla, vtělil do něho Mozart „všechny vymoženosti hudebního divadla. Setkáme se tu s líbeznými ariemi, které mají charakter takřka lidových popěvků. Vedle nich stojí vášnivě dramaticky vypjaté partie ariosní s mistrnými hudebně dramatickými recitativy i grandiosně řešené ensembly. Hudba opery je pronikavě nová a objevitelská. Znamenala vyvrcholení operního stylu své doby a zároveň se stala východiskem nové školy dramatické.“ (viz zdroj č. 2 – str. 63). „I když skladatel používá secco recitativu, je u něho důsledně propracován. Schéma recitativ-árie je překonáno, opera se rozvíjí ve sledu prokomponovaných scén jako v žádném jiném Mozartově hudebně dramatickém díle. Její těžiště spočívá v ansámblech, jež jsou s áriemi ideálně vyrovnané.“ (viz zdroj č. 5 – str. 110). „Jestliže Figarova svatba znamenala naplnění žánru opery buffa, Don Giovanni znamená její překonání; svědčí o tom již samotné označení „dramma giocoso“. Podíl árií a ansámblů je opět stejný; mnohé postavy jsou dokonce představeny v ansámblu, tedy ve vztahu k dalším postavám, a ne v jednotlivých áriích. Všechny jednající postavy jsou seskupeny kolem ústřední postavy dona Giovanniho. Jeho hudební ztvárnění není ani v komických, ani v tragických pasážích realistické (na rozdíl od charakteristiky postav ve Figarově svatbě), nýbrž psychologické. Ukazuje touhu, která tohoto požitkáře neuznávajícího žádné zákony, žene až do náručí smrti, již reprezentuje komtur, zastupující zde společnost.“ (viz zdroj č. 4 – str. 268).     

Při premiéře díla s plným názvem Il dissoluto punito, o sia il Don Giovanni (tedy Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni) se titulní role zhostil Luigi Bassi, role Leporella Felice Ponziani, rolí Masetta a komtura Giuseppe Lolli, donny Anny Teresa Saporiti, dona Ottavia Antonio Baglioni, donny Elvíry Caterina Micelli a role Zerliny Caterina Bondini (byla ženou Pasquala Bondiniho). Premiéra Dona Giovanniho se objevuje v proslulém románovém díle A. Jiráska, F. L. Věk, které se zčásti dočkalo v 70. letech minulého století i filmového zpracování (jako třináctidílný seriál, režie František Filip); i zde se premiéra Dona Giovanniho objevuje, roli W.A. Mozarta hraje Eduard Cupák. V operních rolích se objevují Eduard Haken, Karel Berman, Jaroslav Horáček, Ivo Žídek, Dalibor Jedlička, Marta Boháčová, Eva Zikmundová a Jadwiga Wysoczanská. Zde je možné příslušné scény shlédnout:

V následujícím roce (7. května 1788) se konala premiéra Dona Giovanniho ve Vídni. Pro zajímavost uveďme, že role donny Anny se zde chopila sopranistka Aloysia Weberová, sestra Mozartovy ženy. Pro vídeňskou premiéru Mozart zkomponoval dvě nové arie s příslušným recitativem a jeden nový duet; jednou z těchto árií je árie dona Ottavia  „Dalla sua pace“ (KV 540a), která nahradila Ottaviovu árii „Il mio tesoro“, která byla pro vídeňského představitele Dona Ottavia (Francesco Morella) příliš náročná. Druhou z těchto árií je árie donny Elvíry „In quali eccessi ... Mi tradì quell'alma ingrata“ (KV 540c), zkomponovaná pro sopranistku Caterinu Cavalieri. Novým duetem se stal duet Leporella a Zerliny „Per queste tue manine“ (KV 540b), který se objevuje poté, co byl Leporello dopaden v přestrojení za svého pána. Závěrečná scéna byla vypuštěna a opera končila smrtí Dona Giovanniho. Podrobněji viz zdroj č. 1 – str. 182-183.

Po Donu Giovannim zkomponoval Mistr ještě další tři opery. První z nich je drama giocoso Così fan tutte („Takové jsou všechny“), v níž dva mladí důstojníci zkoušejí v převlečení věrnost svých nevěst (premiéra ve vídeňském Burgtheatru 26.1.1790, KV 588). Další je opera seria La clemenza di Tito (Titova dobrotivost, v českých zdrojích uváděno i jako Titus, KV 621); opera čerpá námět z římské historie a byla zkomponována k pražské korunovaci Leopolda II. na českého krále (premiéra se konala opět v Nosticově divadle, dne 6.9.1791, za řízení skladatele); v Praze dne 2.9. téhož roku také Mozart řídil v Nosticově divadle představení Dona Giovanniho. Při tomto pražském pobytu Mozart onemocněl, pokračoval však ve své tvůrčí činnosti. Ve Vídni (30.9.1791, v Divadle na Vídeňce) pak měla premiéru jeho poslední opera, Die Zauberflöte (Kozelná flétna, singspiel na německý text, KV 620), nadčasové dílo o boji dobra a zla, „věčný sen o sbratření lidstva“; je považováno „za vzor německé romantické opery.“ (viz zdroj č. 5, str. 112). Roli Královny noci zpívala při premiéře sestra Mozartovy ženy, Josepha Hofer-Weberová (1758 – 1819). Část Kouzelné flétny byla zkomponována již před zahájením kompozice Tita, dokončena byla až po jeho pražské premiéře. Mozartovo onemocnění se v listopadu zhoršilo a byl upoután na lůžko; 5. prosince 1791 Mozart umírá. Proslulé Rekviem (KV 626), na němž v témže roce pracoval, zůstalo nedokončeno; dokončil je rakouský skladatel F. X. Süssmayr (1766 – 1803). Ovdovělá Constanze obdržela penzi od císaře a věnovala se péči o Mozartův hudební odkaz. V r. 1809 se provdala za Georga Nikolause von Nissena (1761-1826), dánského diplomata a hudebního historika, s nímž pracovala na Mozartově životopise. Zemřela 6. března 1842.

Chrám Sv. Václava vedle areálu olomouckého kapitulního děkanství. V tomto stavu však Mozart stavbu vidět nemohl, neboť k její novogotické přestavbě došlo až na konci 19. století.
----------------------------------------------------------------------------

DON GIOVANNI, osoby a obsazení:
Don Giovanni, mladý, mimořádně prostopášný šlechtic (kavalírský či charakterní baryton, uvádí se i bas);  komtur /bývá označován i jako Don Pedro/ (seriózní bas); donna Anna, komturova dcera (dramatický, mlado-dramatický soprán nebo dramatický koloraturní soprán, též vysoký dramatický soprán); don Ottavio, její snoubenec (lyrický tenor); donna Elvíra, dáma z Burgosu opuštěná donem Giovannim, uvádí se i jeho žena (mlado-dramatický soprán, též dramatický koloraturní soprán); Leporello, sluha dona Giovanniho (charakterní bas, též buffózní bas); Masetto, venkovan (charakterní baryton nebo charakterní bas, též lyrický baryton); Zerlina, jeho nevěsta (lyrický koloraturní soprán nebo subreta). Venkované, venkovanky, hudebníci, sluhové. Odehrává se ve španělském městě (uvádí se Sevilla) v polovině 17. stol. Zpracováno podle zdroje č. 3 a dalších zdrojů.


Obsah:
podle anglické verze ze stránky:
s přihlédnutím k dalším zdrojům.


I. dějství:
Leporello, sluha dona Giovanniho, drží v noci hlídku před komturovým domem. Najednou z domu vyběhne komturova dcera, donna Anna, zápasíc s maskovaným donem Giovannim a následována svým otcem. Komtur vyzývá Giovanniho na souboj a je v něm zabit. Giovanni a Leporello uprchnou. Anna žádá svého snoubence, Dona Ottavia, aby pomstil smrt jejího otce.
Ráno Giovanni a Leporello narazí na jednu z Giovannim kdysi svedených žen, donnu Elvíru, trápící se tím, že ji Giovanni opustil. Giovanni zmizí a Leporello říká Elvíře, že není ani první ani poslední ženou, která padla Giovannimu za oběť a ukazuje jí svůj katalog se jménem každé ženy, kterou Giovanni svedl. 
Venkované oslavují svatbu Masetta a Zerliny. Giovanni pošle svatebčany i s Masettem do svého paláce a poté o samotě flirtuje s nevěstou a říká jí, že je předurčena k lepšímu životu. Elvíra však přiměje Zerlinu k tomu, aby svému ctiteli uprchla. Varuje taktéž Annu, která dosud nezná totožnost vraha svého otce, a která požádala Giovanniho o pomoc. Giovanni prohlásí Elvíru za šílenou a Anna a Ottavio přemítají o tom, komu věřit. Když je Giovanni už na odchodu, Anna v něm najednou pozná podle jeho hlasu toho, kdo zabil jejího otce. Zničena, avšak naplněna odhodláním, žádá opět Ottavia, aby ji pomstil.  
Leporello se opět setká se svým pánem a zpravuje ho o tom, jak se postaral o svatebčany v paláci. Snažil se je rozptýlit a dal jim napít. Když už byli jaksepatří rozjařeni, objevila se Zerlina s Elvírou. Leporellovi se však podařilo Elvíru dostat z paláce. Giovanni mu nařídí, aby na zámku připravil slavnost, pokud potká na ulici nějakou dívku, má ji vzít s sebou, a sám se už těší na další milostná dobrodružství.
Před Giovanniho palácem prosí Zerlina Masetta o odpuštění. Objevuje se Giovanni a zavede je oba dovnitř. Poté se před palácem objeví Elvíra, Anna a Ottavio s maskami na tvářích. Zahlédnou je Leporello a jeho pán; Giovanniho „masky“ zaujmou a nechá je pozvat do paláce. „Masky“ pozvání přijmou.
V sále paláce tančí Giovanni s Zerlinou a pokusí se ji odvést do přilehlé místnosti. Když však Zerlina volá o pomoc, Giovanni vše svede na Leporella. Anna, Elvíra a Ottavio sejmou masky a spolu s Zerlinou a Masettem obviní Giovanniho, jemuž se však podaří uprchnout.

Pohled na areál kapitulního děkanství z věže chrámu Sv. Václava.
II. dějství:
Giovanni se vydává za dalším dobrodružstvím. Tentokrát má spadeno na Elvířinu komornou a chce jí pod balkónem zazpívat serenádu. Na balkóně se však objeví sama Elvíra. Giovanni předstírá kajícnost a slibuje jí lásku. Elvíra mu znovu odpouští, vyjde ven a nechá se odvést na noční procházku. Má za to, že ji provází Giovanni, ve skutečnosti je to však Leporello, s nímž si Giovanni vyměnil šaty. Giovanni pak zpívá Elvířině komorné zastaveníčko. Nato se objevuje Masetto s dalšími venkovany, pátrajíce po Giovannim. Přestrojený Giovanni je posílá různými směry a ještě přitom Masetta zbije. Ztlučeného Masetta pak najde Zerlina a utěšuje ho.
Leporello doprovází donnu Elvíru, která má stále za to, že jde o Giovanniho, a snaží se jí zmizet. Je však překvapen Annou, Ottaviem, Zerlinou a Masettem, kteří mají za to, že konečně dopadli hledaného ničemu. Elvíra je marně prosí, aby Giovannimu odpustili. Leporello, obávaje se o svůj život, odhalí svoji pravou totožnost a uprchne. Ottavio přísahá Giovannimu pomstu a žádá ostatní, aby se postarali o Annu. Elvíra naříká nad Giovanniho osudem, kterého navzdory všemu stále miluje.
Leporello se sejde se svým pánem na hřbitově. Zde oba stanou tváří v tvář soše komtura. Giovanni se vychloubá svými kousky. Tu ho komturova socha začne kárat. Giovanni však místo nápravy zpupně přinutí vyděšeného Leporella, aby sochu pozval na hostinu. Socha pozvání přijme.
Ottavio žádá opět Annu, aby si ho vzala, ta mu však odpovídá, že v tak smutné chvíli to není možné. 
Za zvuků příjemné hudby usedá Giovanni ve svém paláci k večeři. Objevuje se Elvíra a učiní poslední zoufalý pokus, aby ho přiměla, aby změnil svůj život. Giovanni má však pro ni jen výsměch. Tu se objevuje komturova socha a vyzývá Giovanniho, aby se kál. Když tento směle odmítne, je pohlcen plameny pekla.  
Elvíra, Anna, Ottavio, Zerlina a Masetto se od Leporella dozvěděli, co se stalo jeho pánovi. Všichni pak přemítají o své budoucnosti a komentují Giovanniho osud: „Jaký život, takový skon!“
-----------------------------------------------------------------------------
Libreto:

- v italštině, němčině a angličtině: http://www.opera-guide.ch/opera.php?id=251&uilang=de


----------------------------------------------------------------------------
Zde jsou k dispozici odkazy na záznamy Dona Giovanniho:
MET 1990: don Giovanni: Samuel Ramey; donna Anna: Carol Vaness; donna Elvíra: Karita Mattila; don Ottavio: Jerry Hadley; Leporello: Ferruccio Furlanetto; Zerlina: Dawn Upshaw; Masetto: Philip Cokorinos; komtur: Kurt Moll; dirigent James Levine; režie: Franco Zefirelli; s anglickými titulky, odkaz na 1. část:

MET 2000: don Giovanni: Bryn Terfel; donna Anna: Renée Fleming; donna Elvíra: Solveig Kringelborn; don Ottavio: Paul Groves; Leporello: Ferruccio Furlanetto; Zerlina: Hei-Kyung Hong;   Masetto: John Relyea; komtur: Sergej Kopčák; dirigent: James Levine; odkaz na 1 část: 
----------------------------------------------------------------------------
Ke zpracování výše uvedeného textu byly mj. využity tyto zdroje:

1) Eaton Q., Opera, a pictorial guide, Abaris Books, New York, 1980, str. 169-172 a 181-189;

2) Hostomská A., Opera – Průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby
    a umění, Praha, 1955, str. 52-53 a 62-66;

3) Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 295- 
    300; 

4) Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha,
    1996, str. 251-252 a 267-271;

5) Trojan J., Dějiny opery, nakl. Paseka, Praha, 2001,  str. 106-112;  

6) W. A. Mozart: Don Giovanni, program k představení ve Stavovském divadle v Praze, ND Praha,
    1991;

7) W. A. Mozart-G. Gazzaniga: Don Giovanni, program k představení ve Státní opeře Praha, SOP
     Praha, 2001 (stať Marie Kronbergerové „Svůdní prostopášníci aneb když (nejméně) dva dělají
     totéž“).


Všem divákům přeji krásný operní zážitek.
Jaroslav Sovinský

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Dovoluji si upozornit pripadne zajemce o toto predstaveni, ze jsem vratila do pokladny 2 vstupenky do seste rady velkeho salu ve Svetozoru.