neděle 16. října 2011

Jaroslav Sovinský, Dana Šimková: Anna Boleynová aneb drama šera, stínů a slz


Dnes Vám přináším dvojrecenzi na včerejší přímý přenos z MET Donizettiho Annu Boleynovou. Začnu dojmy Jaroslava Sovinského:

Začnu u režie: nesmírně dynamické provedení, samozřejmě ve spojení se skvěle sehraným týmem pěvců (zde není malých rolí!) a nádhernou Donizettiho hudbou, která podtrhuje dramatický účinek (prakticky chybí koloratury či jiné ozdoby, což je věci jen ku prospěchu). Hudba spolu s režií je nesmírně divadelní (až nezvykle na belcanto!). Hudba jedinečně dramatizuje a vyjevuje prožitek hlavních postav - par excellence! Celek působil jako jednotné pásmo. Více a více si uvědomuji, za co má Verdi Donizettimu děkovat. Naučil se u něho mnoho. Občas jsem měl pocit, že slyším důvěrně známá místa právě z Verdiho (v tom nejlepším slova smyslu!). Pokud by se Donizetti dožil vyššího věku a Verdiho úspěchu, myslím, že by mu řekl: „Dobře to děláš, synu!“ A Verdi by odpověděl: „Byl jsi mi dobrým učitelem, otče!“


Pokud je takto režírováno raně-romantické belcanto, tak má zajištěnu životnost na dlouhá léta dopředu. V režii je myšleno na každý detail, na každé hnutí obličeje (včetně sboristů – všiml jsem si jedné dvorní dámy, která prožívala utrpení s Annou tak mocně a současně vroucně, že to působilo jako naprostá realita a málem mi zvlhlo oko). Celek působí nesmírně koncízně, árie, ariosa, kavatiny, kabalety a recitativy vytvářejí jeden celek, tj. nijak nevystupují z řady, jakoby ani nešlo o číslovou operu! Jak říkám, měl jsem o čem přemýšlet.

Scéna byla minimalistická, jakoby jen naznačena, ale ku prospěchu věci. Lze plně rozvinout fantazii. I když už jde o renesanční období, jakoby zůstala zachována jistá ponurost gotické doby, čemuž napovídala i boční stěna gotické kaple s gotickými opěráky po straně. Nade vším jako by visela děsivá ponurost, halící a absorbující utrpení jednajících. A divák jakoby byl účastníkem celého děje přímo s pěvci na scéně.

Neskutečně realistické byly kostýmy, jejich tvůrce si s nimi velmi vyhrál a bylo vidět, že pečlivě studoval dobové obrazy, díky nimž máme představu, jak kostýmy vypadaly. Kostým Jany Seymourové byl udělán přesně podle malby Hanse Holbeina, totéž u Jindřicha VIII. 

Podobně kostým Anny (včetně přívěsku, který měla na krku – B!):


Pěvci (celá sedma!)  vytvořili jedinečně sehraný celek a ve všech párových či ansámblových scénách spolu výborně korelovali. Akce jednoho vyvolá reakci druhého. Lze jen těžko určit, co vlastně bylo vrcholem opery, protože jejich výkony byly natolik vyvážené, že vznikl zcela harmonický a vyvážený výsledek. Všechny sólové i skupinové partie byly zahrány a vyzpívány s absolutní suverenitou. Vynikající byl i sbor, který se sólisty výborně splynul. Nesmírně silně na mě působily zejména sbory dvorních dam, posledních utěšitelek zmučené Anny. Velmi jímavé a opravdové! A hluboce lidské!

A nyní k sólistům: Anna Netrebko – naprosto jedinečný a strhující výkon. Ovšem i velmi vyrovnaný. Hlasově se nepřepínala, zpívala velmi uvolněně a s grácií! Její soprán lehce tmavšího támbru se pro roli Anny maximálně hodí, právě ono lehce temnější zabarvení výborně korelovalo s prostředím, v němž se Anna pohybuje. Hlas má nádherné klenutí, barvu, oblou a hladkou frázi a krásné plynulé přechody. Jistotu ve výškách! No a mám-li přece jen uvést něco, co považuji za její vrchol, tak nehledě na finále obou dějství určitě „Al dolce guidami Castel natìo - Uveď mě v milý rodný hrad“ (12. výstup II. dějství). A celé vyznění role dotváří její přirozený šarm a vznešená krása. Skutečná REGINA a osudová žena.       


Jekatěrina Gubanova (Jana S.): nádherné překvapení celé opery, viděl jsem ji poprvé. Udělala na mě neskutečný dojem! K Anně N. našli pěvkyni (a řeknu přímo něžnou dívku, v tom nejlepším významu onoho slova), která s ní tvoří jedinečný pár. Možná jistou roli hraje i to, že jsou obě téhož původu. Už její nesmírně oduševnělá slovanská tvář jímá srdce divákovo. Stejně tak její herecký, velmi opravdový a procítěný projev. Upřímně, s touto postavou jsem byl asi nejvíce na jedné vlně, duchovně mi byla nejblíže. Když si prohlédneš Holbeinův portrét, dokonce, jakoby to byla ona. V jejím podání není Jana ničemnou silou, ale obětí vlastní lásky, bytost schopná nejhlubšího citu – o nějž se dělí s králem i s Annou. Je zcela pochopitelné, že ji provází Annino odpuštění, než kletby. Za vrchol celého představení, kdy to, co jsem cítil, zejména při jejich závěrečném tónovém souznění, nelze ani popsat slovy, považuji její duet s Annou, „Sul suo capo aggravi un Dio Il suo braccio punitore. “ „Nechť se nad její hlavou zvedne trestající ruka Boží!“ Va, infelice, e teco reca Il perdono di Bolena...“; „Jdi, nešťastná, nechť tě provází mé odpuštění...“ Celek byl nesmírně niterný, zde patrně nejvíce vynikla i skutečnost, že byly k sobě vybrány dámy s plně harmonizujícími hlasy: lehce temnější soprán Anny N. a naopak mezzosoprán J.G. s vyšší polohou – s krásnou frází a jemností a přitom naprostou jistotou. Na poslech velmi libozvučný, slovanský hlas, nádherného zabarvení.  


Jindřich VIII.: Ildar Abdrazakov: skutečný monarcha! Herecky i pěvecky. Hlas pěkně klenutý, oblý, příslušné jemnosti, ale i síly. Postava tvrdá, často i krutá, ale i schopná skutečného citu. Snad jen v úvodu se mohl k Anně chovat něžněji, příliš dával najevo, že ji nemusí, což nepůsobilo příliš realisticky. Před zraky dvora by se předpokládala jeho zdrženlivost. Tak by i více vynikla jinak skvělá myšlenka, kdy mimoděk na ni namíří právě napnutou kuši (jakoby ji chtěl na místě zastřelit). Tak by věc vypadala přesvědčivěji, že jinak zdrženlivý král v daném okamžiku vypadl ze své královské role.

Lord Rochefort: Keith Miller; jako vždy potěšil už svým plně asketickým zjevem (pokud se pamatuji, už jsme ho z MET viděl jako nandarina v Turandot a jako Ashbyho v Děvčeti ze zlatého Západu). Do role Rocheforta jako stvořený. A ten jeho tak zvláštní, ale tak krásný hlas. Temný a hutný a na poslech velmi příjemný bas, s příslušnou oblostí a šíří! Vždy mi poněkud připomíná tibetského mnicha (v tom nejlepším slova smyslu). 


Lord Richard Percy: Stephen Costello; do role skvěle obsazený. Jeho tenor není vyloženě lyrický, naopak, jde o mladodramatický tenor, lehce hrdinného typu, žádný uplakaný Nemorino! To je roli, kterou ztvárňuje, plně ku prospěchu. Hlas výrazný, průzračný, pevný a současně patřičné jemnosti. Je to milovník, ale i hrdý šlechtic. Odhodlaný k lásce, ale i k tomu pravému kamarádství. Jeho vrcholem byla nepochybně árie „Vivi tu, te ne scongiuro...“(„Ty žij, prosím tě... - 10. výstup II. dějství), kde ono skutečné přátelství plně vynikne. 

Mark Smeaton: Tamara Mumford; bytost jemná, prostě zamilovaný kluk, který se v nevhodnou dobu dostal na nevhodné místo. Takto přesně Smetona T. Mumford skutečně i zahrála. Hlas jímavý, avšak i pevný. A naturálně zobrazený výsledek mučení (hoch v haleně zbrocené krví) jeho smutný osud jen podtrhl. V romanci i kavatině (3. a 9. výstup I. dějství) se projevil jako skutečný trubadúr.

A konečně Sir Hervey: Eduardo Valdes – jakkoliv rozsahově menší role, do celku skvěle zapadl. Jeho tenor ladí k jeho postavě i hereckému projevu. Tak trochu králův nohsled, tak trochu šedá eminence u dvora. Skutečně potěšil. 

Závěr? Nesmírně koncízní a dynamické představení! Takto by se měly režírovat belcantové, raně romantické opery. Pak budou mít, jak už jsem naznačil výše, zajištěnu budoucnost na mnohá léta. Klobouk dolů přede všemi, pěvci, orchestrem, p. dirigentem, režií, výtvarníky a samozřejmě Maestrem Donizettim!


A teď dojmy Dany Šimkové:

Toto bylo mé první setkání s operou Anna Bolena a musím říct, že to byla láska na první pohled. :-) Byly chvíle, kdy jsem měla pocit, že sleduji Lucii z Lammermooru nebo Dona Carlose. Už jsem téměř zapomněla, jaké to je sedět na druhém konci světa a sledovat, co se právě děje v New Yorku. Téměř plný sál Reduty s nadšením sledoval celý příběh a našlo se nás i pár nadšenců, kteří jsme pěvce alespoň na dálku odměňovali potleskem.

Mám ráda kouzlo detailu a včera jsme se nemohla nabažit pohledem. Obdivuji práci švadlen, které vytvořily věrohodné dobové kostýmy. Díky záběrům z blízka jsme si mohli prohlédnout bohaté vyšívání, spousty korálků a dalších ozdob, z nichž ani jedna nebyla přišita mimo řadu. Vše bylo precizní, upravené, nikde nic nechybělo ani nepřebývalo. Sice mi dámy v některých kostýmech připadaly jako neohebné rovné roury, ale asi se to tak dřív v Anglii nosilo.


Nápaditá mi přišla i snadno změnitelná scéna, i když mi možná trochu chyběly další kulisy - židle, stolky... cokoli z vnitřního vybavení hradu. Téměř celá opera se tak odehrávala výhradně vestoje. Závěrečná scéna s klenbou byla fantastická! Stále znovu a znovu jen obdivuji, jak obrovské to divadlo musí být...

Role byly obsazeny perfektně. Sice mi výšky některých pěvců nebyly na poslech příjemné, ale mohlo to být zkreslené mikrofony a vším dalším, takže k tomu se vyjadřovat nebudu.

Eduardo Valdes mi byl docela povědomý. V jakém přenosu jsme ho už viděli? Zpíval dobře Herveye a u jeho role jsem stále tápala, na čí straně vlastně je. Zahrál to tak dobře, že Anna by si mohla být jistá, že jí chce pomoci a dokonce jí lituje, a Jindřich by nemohl pochybovat o jeho oddanosti a stavění se na jeho stranu.

Tamara Mumford jako Smeaton byla velkou ozdobou představení. Zanechala ve mně hluboký zážitek. Perfektně to zazpívala a zahrála, scény, kde už byla umučená, vypadaly v jejím podání až příliš věrohodně. Byla dokonalým obrazem platonicky zamilovaného mladíka, který by byl ochoten obětovat svůj život, aby zachránil ženu, kterou má rád.

Keith Miller jako Lord Rochefort si mě získal především scénou, ve které ujišťoval Percyho, že jde na smrt s klidem (hodně mi svým vyprávěním připomínal Henryho z Lucie di Lammermoor).

Stephen Costello jako Lord Richard Percy předvedl nádhernou hru odstínů v hlase. Znamenal pro mě další velké překvapení. Byla radost ho poslouchat a sledovat. Jeho obhajoba před králem a všechny vypjaté situace mu daly příležitost ukázat, co v něm je, a rozhodně se nedal přeslechnout ani přehlédnout.


Jekatěrina Gubanova nepatří zrovna k mým nejoblíbenějším pěvkyním, přesto co předvedla včera v roli Jany Seymourové, byl neuvěřitelný výkon. Stejně jako u Herveye i u ní jsem neustále přemýšlela, co se jí asi honí v hlavě? Je touha po trůnu a po králi tak silná, aby způsobila smrt své nejbližší přítelkyně? Je hodna Annina odpuštění? Skutečně byla jen obětí královy zvůle, nebo věděla až příliš jasně, co to může pro Annu znamenat? Prokletí (především v opeře) pohne i silnou osobností. Rozhodně ve scéně, kdy se přiznává Anně ke své lásce ke králi, byla fantastická!

Ildar Abdrazakov jako Jindřich VIII. byl jednoznačně zápornou postavou, ale rozhodně ne nezajímavou. My jsme dobře věděli, jak to s Annou dopadne, ale s jeho vystupováním a jednáním se snad mohla najít i špetka naděje a zaváhání. Ve svých kostýmech byl pro mě skutečným šlechticem a celým svým tělem a hlasem dával jednoznačně najevo, kdo je zde svrchovaným pánem. Nepolevil ani na chvíli a s každou novou scénou byl pro mě zajímavějším.


Obrovské BRAVA patří bez pochyby Anně Netrebko coby Anně Boleynové! Opravdu klobouk dolů před jejím včerejším výkonem. Sice mně osobně z počátku přišla trochu nevýrazná, ale to se každou chvílí vytrácelo a jen se stupňovalo napětí a její silnější přesvědčivost. Tak obtížnou roli zazpívala bez zaváhání, všechny vysoké tóny nasadila s jistotou a lehkostí, musím se přiznat, že jsem se na každý na konci árie... těšila a bez výjimky mi vehnaly slzy do očí. Sice už to není ta štíhlounká postava ze salzburgské Traviaty, ale pořád je to ona! Jen jsem ji mohla obdivovat v každé napjaté scéně a ta poslední, kdy vzala vlasy a odkryla krk, mě úplně dostala. Šla s takovou jistotou a odhodláním, že jsem jen čekala, kdy udeří ostří sekery.


Marco Armiliato se vůbec nezměnil od chvíle, kdy jsem ho viděla ve Vídeňské státní opeře. Pořád rozcuchaný, usměvavý drobný mužíček s velkým nosem, který někdy dlouho hledá správná slova. Stále z něj září optimismus  a obrovské nadšení. Orchestr pod jeho vedením hrál na výbornou. Nejednou jsme se ale přistihla, že orchestrální doprovod nevnímám a jen "hltám" hlasy pěvců a co se děje na jevišti.

Byl to jedinečný začátek nové sezóny přenosů a nastavil laťku hodně vysoko. Moc se těším na další!


PS: Měla jsem s sebou včera v divadle text petice proti uzavření Janáčkovy opery. Ihned se vytvořily fronty, aby se lidé mohli podepsat. Jen jsme tak nejednou posmutněli, jak je to s divadlem podobné osudu Anny Boleynové! Text petice najdete na této adrese: http://www.ulozto.cz/10635530/petice-janackova-opera-pdf

Žádné komentáře: