pátek 28. října 2011

Jaroslav Sovinský: Bludný Holanďan v Covent Garden


Níže uvedené řádky jsou věnovány opernímu představení, jež jsem měl tu čest shlédnout minulý týden (v pátek 21. října) v Královské opeře v Londýně, a sice Wagnerova Bludného Holanďana (Der Fliegende Holländer, premiéra v Drážďanech r. 1843). Začněme u režie, scény a kostýmů, což se nám stane východiskem pro další pojednání. Velmi dynamické a vskutku nápadité režie se chopil Tim Albery, scénu vytvořil Michael Levine a návrhy kostýmů pochází od Constance Hoffman. Děj opery byl přeložen někam do 2. pol. minulého století, což však vzhledem k nadčasovosti tématu nebylo nijak naškodu, spíše naopak. Základem scény je pro všechny obrazy prohnutá rampa, ve středu směrem dolů vydutá, představující především palubu Dalandovy lodi, případně podlahu příbytku či dláždění nábřeží. Tento základ je doplněn několika dalšími rekvizitami, které divákovi naznačují, o jaké prostředí jde. Scéna je však sama o sobě značně minimalistická, přispívající spíše k rozvoji divákovy fantazie. V úvodní scéně po skončení bouře můžeme na rampě sledovat pracující námořníky, v klasických mariňáckých oděvech, mj. zakotvující loď tažením kotevního lana z kulatého otvoru rampy, a lodivoda lezoucího po žebříku do tušeného vraního hnízda v horní části lodi. Když pak k Dalandově lodi přiráží loď Holanďanova, jejíž přítomnost je jen naznačena, pokrývá postupně palubu Dalandova plavidla temný stín, jak se k jeho boku blíží mohutná  Holanďanova lodice. Celek působí tajemným, až děs nahánějícím dojmem (světelný design David Finn).

V následující scéně se rampa promění v základ pro umístění dekorace představující šicí dílnu. Senta je zde spolu s ostatními dívkami představena jako dělnice v továrně na oděvy (tomu odpovídají i kostýmy všech dělnic, tedy pracovní pláště a pracovní pokrývky hlavy skrývající vlasy); oproti originálu, kde jde o přadleny, jsou zde dívčiny představeny jako švadleny pracující na šicích strojích. Tyto jsou velmi naturálně provedeny, jeden vedle druhého, jak se na klasickou „fabriku“ sluší a patří, včetně zářivkového osvětlení. Mary pak děvčatům dělá „předáka“. Senta se pustí do zpěvu balady. Obraz prokletého plavce je zde nahrazen modelem třístěžňové plachetní lodi, který je v tovární hale vystaven a Senta se na loďku zálibně a takřka láskyplně a s plnou účastí k trpícímu hrdinovi dívá, případně si k ní přilehne a hledí do jejího lanoví. Výsledkem je velmi dojemná a působivá scéna.

Později se rampa stane základem prostého obydlí, v němž se Senta setká s Erikem a Holanďanem, a o něco později pak základem pro přístavní nábřeží. Scéna v přístavu je zahájena odkrytím centrální části rampy, v níž je vnitřní prostora s pospávajícím lodivodem, který je probuzen námořníky. Pak se všichni dají do radostného křepčení a přidají se k nim i místní dívčiny. Vyzývají plavce prokleté lodi, aby se k nim připojili. Tu je opět otevřena ona vnitřní prostora rampy (která byla po probuzení lodivoda uzavřena) a na rampu se vynoří bledé postavy prokletých námořníků, nahánějící děs a hrůzu. 

Ve finálním výstupu se Holanďan chystá opět nasednout na svoji loď, z níž je spuštěn můstek, aby mohl vystoupit na palubu. Když pak Holanďan skutečně odplouvá, následuje výjev Sentiny oběti věrné lásky až za hrob, režijně provedený jistě netradičně, ale zato velmi působivě. Senta se chopí oné lodičky, která ji byla tak blízká, když zpívala baladu, vezme plachetničku do náručí a položí se do centra rampy, překryta onou loďkou. Výsledek je velmi přesvědčivý; lze dovodit, že Senta se takto vrhla do moře a nachází smrt v jeho vodách, umíraje s myšlenkou na toho, jenž jí byl nejdražším.

Nyní již k výkonům sólistů: titulní role se chopil lotyšský basbarytonista Egils Silins. Tento pěvec disponuje zajímavě znějícím hlasem, s pěknými přechody a klenutím, a herecky působí mužným dojmem; v jeho podání je Holanďan asketickou postavou těžce stíhanou trýzní. Láskou Senty je hluboce dojat, nakonec se však vydává opět na svou loď, jakoby se Sentiny lásky necítil být hoden. Sice bych si v této roli dovedl představit spíše pěvce s těžším, širším a temnějším wagnerovským hlasem, ale jde spíše o můj subjektivní pohled, výkon E. Silinse byl v této roli skutečně pozoruhodný.

Skutečným klenotem celého představení byla Senta, již se zhostila italská pěvkyně německého původu, Anja Kampe. Její „těžší“ soprán se vyznačuje nádhernou šíří, mohutností a silou a ve spojení s velmi přesvědčivým a často jímavým hereckým projevem dosahuje tato pěvkyně strhujících výkonů. K výslednému skvělému dojmu jistě přispívá i její oduševnělá a něžná tvář, která vynikne zejména v citem naplněných scénách, v již výše zmíněné baladě, a zejména ve scéně s Holanďanem, kdy je zcela oddána myšlence na jeho spasení, vedoucí k její oběti. Právě tyto scény spolu se scénou Sentiny oběti patřily v představení k nejpůsobivějším, naplněny nesmírnou hloubkou citu a vnitřního prožitku. Jestliže byla Senta plně oddána myšlence na spásu prokletého plavce, je plně pochopitelné (a herecky to pěvci výborně zobrazili), že Erik (v podání německého pěvce Endrika Wottricha - potěšil jemnějším tenorem, ovšem současně silným, hrdinštějším hlasem, poněkud tmavšího támbru), oddaný něžné lásce k Sentě, je myšlenkově úplně jinde, než je svými ideály plně uchopená Senta. Erikův zármutek lze plně pochopit, ale současně se musíme sklonit před silou Sentina zaujetí, které vede ke spáse trpící bytosti.

Role Sentina otce, Dalanda, se chopil dánský basista Stephen Milling s nádherně klenutým širokým a otevřeným hlasem, toho pravého wagnerovského typu, který se předvedl jako muž, který se nechá zlákat bohatstvím, ale činí tak jen pro dobro své dcery, jíž je milujícím otcem. Konečně v roli lodivoda se předvedl kanadský tenorista John Tessier, disponující pevným hlasem lyricko-dramatického typu, který dal roli lodivoda ten pravý mladický náboj a dynamiku. Jeho zpěv v úvodní scéně, kdy myslí na svoji dívku, podal se skutečným romantickým zaujetím. Do role Mary pak byla obsazena mezzosopranistka Clare Shearer, která potěšila silným a příjemně znějícím hlasem, a herecky šarmem a důrazností. Skvělé výkony odvedl i sbor a orchestr (dirigent Jeffrey Tate).

Závěr tedy? Velmi působivé představení, naplněné akcí a současně hlubokou citovostí, vrcholící skutečně katarzívním Erlösungem.

Žádné komentáře: