sobota 8. října 2011

Jaroslav Sovinský: Anna Boleynová (několik úvodních informací před přenosem z MET)

Hrad Bamburgh při pobřeží Northumberlandu. Foto H. Penney.
V sobotu 15. října letošního roku bude zahájena další sezóna (v případě ČR již sezóna pátá) přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery. Zahajovacím představením bude opera  Gaetana Donizettiho, Anna Boleynová (Anna Bolena). Uveďme si tedy před nadcházejícím přenosem k opeře, jejímu autorovi a historickému pozadí díla několik úvodních slov.

S díly G. Donizettiho (1797-1848) se v přenosech z Metropolitní opery setkáváme poměrně často. Pro připomenutí: v sezóně 2007/2008 byla přenášena jeho komická opera Dcera pluku, v sezóně 2008/2009 tragická opera (dramma tragico) Lucia z Lammermooru a v loňské sezóně komická opera Don Pasquale a opět Lucia z Lammermooru; nyní přichází na řadu tragická opera (tragedia lirica) Anna Boleynová.

Bližšímu seznámení s G. Donizettim, představitelem raně romantické předverdiovské italské opery a současníkem dvou dalších neméně proslulých italských operních skladatelů té doby, s nimiž bývá často společně zmiňován, G. Rossiniho (1792-1868) a V. Belliniho (1801-1835), jsme se věnovali již v úvodu k Donu Pasqualovi (viz zde):
a v příspěvku k Lucii z Lammermoru (viz zde):

Zde budou tedy uvedeny jen základní vstupní informace a poté přejdeme přímo k opeře Anna Boleynová. Spolu s uvedenými dvěma kolegy patří Donizetti k představitelům belcantové opery, v níž se uplatňují především mohutná ariosní čísla (včetně koloratur), která mají svojí silou působit na diváka. Jejich opery se vyznačují velikou melodičností. Ve své době jejich díla slavila zpravidla veliké úspěchy, později však postupně ustoupila operám druhé poloviny 19. a poč. 20. stol., verdiovskému romantismu, neoromantismu a verismu. Svůj podíl na tom mohlo mít mj. to, že byť se v těchto operách objevují efektní, strhující a dramaticky mocně působící scény (typicky v opeře seria), pozdější opery jako celek vykazují mnohem více divadelnosti. Po druhé světové válce dochází k postupné renesanci raně romantické belcantové opery, a to mj. díky vysokým pěveckým kvalitám tehdejších interpretů. Pokud jsou díla tohoto typu dynamicky režírována a obsazena odpovídajícími pěvci, kteří jsou s to zvládnout velmi náročné pěvecké party, mohou se stát skutečným klenotem operní scény.

Donizetti se operní tvorbě věnoval cca 30 let (1816-1843/45) a celkem napsal cca 70 oper. Byť již jeho operní díla z 20. let 19. stol. dosáhla úspěchů, nebyl Donizetti ještě mezinárodně znám. Mezinárodní uznání mu přinesla až Anna Boleynová, před níž již napsal více než třicet oper; díky této opeře se stal takřka okamžitě slavným po celé Evropě. „Z dosud neznámého skladatele, žijícího ve hvězdném stínu Gioacchina Rossiniho, se stal oslavovaný operní velikán. Stalo se to tak, že skupina lombardských šlechticů převzala vedení milánského divadla Carcano a přizvala k spolupráci dva nejtalentovanější mladé italské skladatele té doby. Byli to Vincenzo Bellini a Gaetano Donizetti. Měli pro tuto scénu každý napsat jednu efektní operu s obtížnými pěveckými party. Bylo tomu tak proto, že soubor disponoval dvěma evropskými hvězdami - primadonou, která se jmenovala Giuditta Pasta a tenoristou s oslnivými výškami - Giovannim Battistou Rubinim. ... V souboru byla rovněž mladá, nadějná mezzosopranistka Elisa Orlandi a zkušený basista Filippo Galli, pro něhož role Jindřicha VIII. byla jako stvořená“ (viz zdroj č. 3).

Libreto k Anně Boleynové napsal Felice Romani (1788-1865), který psal libreta i pro Rossiniho, Belliniho a další skladatele. Libreto zpracoval podle díla „Enrico VIII ossia Anna Bolena“ („Jindřich VIII. aneb Anna Boleynová“) italského básníka Ippolita Pindemonteho (1753-1828) a podle dramatu „Anna Bolena“ benátského dramatika Alessandra Ercole Pepoliho (1752-1796). Uvádí se i drama „Jindřich VIII.“ francouzského básníka a dramatika Marie-Josepha Blaise de Chéniera (1764-1811; byl mladším bratrem básníka André Marie Chéniera, 1762-1794, jehož osudy zpracoval v opeře Andrea Chénier skladatel Umberto Giordano).

Opera je inspirována životním osudem anglické královny Anny Boleynové, druhé manželky Jindřicha VIII. Tudorského (v angličtině Anne Boleyn, italsky Anna Bolena). Tudorovským obdobím anglických dějin se zabývají i další Donizettiho opery, a to Maria Stuarda (1835, tedy Marie Stuartovna, pojednávající o skotské královně, příbuzné anglické královny Alžběty I. Tudorovny, sama Alžběta I. /byla dcerou Anny Boleynové/ je jednou z hlavních postav opery) a Roberto Devereux (1837, titulní rolí je hrabě z Essexu, vlivný člen dvora již jmenované Alžběty I.; i zde je Alžběta I. jednou z hlavních postav). K „tudorovským“ Donizettiho operám patří též Il castello di Kenilworth (1829, tedy Hrad Kenilworth – i v této opeře se objevuje Alžběta I.).

Premiéra Anny Boleynové se v Teatro Carcano konala 26. prosince 1830. Hlavní role zpívali již výše uvedení vynikající pěvci, jež mělo divadlo v souboru. G. Pasta (1797-1865, italská „sopranistka něžného zjevu, obvykle označovaná jako belliniovská múza“ – viz zdroj č. 1 str. 148), se chopila titulní role, F. Galli (1783-1853), jak již naznačeno, role Jindřicha VIII., G. B. Rubini (1794-1854) role Lorda Percyho a E. Orlandi (1811-1834) role Jany Seymourové (italsky Giovanna Seymour, anglicky Jane Seymour); role Lorda Rocheforta se chopil Lorenzo Biondi, role Sira Herveye Antonio Crippa a role Smetona se chopila Henriette Laroche.

Později byla Anna Boleynová uvedena též v Londýně (1831), v americkém New Orleans (1839) a v Barceloně (1847). Občas se objevovala na operních scénách i v druhé polovině 19. stol. a na poč. 20. stol. Po II. světové válce se začala objevovat častěji, v 50. letech se v titulní roli opery proslavila Maria Callas (1923-1977). Na rozdíl od „šťastnějšího“ osudu této opery obě její další „královské“ souputnice (Marie Stuartovna a R. Devereux) upadly v zapomnění (s výjimkou několika koncertních provedení) až do doby, kdy se americká sopranistka Beverly Sills (1929-2007) „nechala přesvědčit americkým dirigentem Juliem Rudelem (nar. 1921), aby „se chopila rolí všech tří královen v řadě za sebou“ (na poč. 70. let minulého století v New York City Opera – viz zdroj č. 2 str. 76). K dalším nedávným interpretkám titulní role opery Anna Boleynová patří též Montserrat Caballé, Edita Gruberová, Renata Scotto či Joan Sutherland. Naposled uvedená pěvkyně poprvé ztvárnila tuto roli v 58 letech v Torontu – viz zdroj č. 3.

Kouzlo oblaků nad hradem Bamburghem. Foto H. Penney.


Anna Boleynová dnes sice nepatří mezi Donizettiho nejhranější opery, ale (jak již bylo výše naznačeno) při patřičném dynamickém režijním provedení a příslušném obsazení náročných pěveckých partů může být pro diváky skutečným obohacením. V newyorské Metropolitní opeře byla letos 26. září uvedena tato opera vůbec poprvé, v titulní roli s Annou Netrebko, která se této role zhostí i v nadcházejícím přímém přenosu. Dodejme, že role Anny, „které se obávají i ty nejrenomovanější zpěvačky“, „byla považována za jednu z nejobtížnějších, ovšem part její protihráčky Giovanny je ještě náročnější“ (viz zdroj č. 1, str. 148 a zdroj č. 3).

Po Anně Boleynové později následovala Donizettiho nejslavnější (a dnes nejznámější) díla, mezi nimi Nápoj lásky (1832), Lucrezia Borgia (1833), Lucia z Lammermooru (1835), Dcera pluku (1840), Favoritka (rovněž 1840) a Don Pasquale (1843).

Než přejdeme k rozboru rolí, děje a vybraných scén Anny Boleynové, řekněme si ještě něco k historickému pozadí této opery. Jak již výše uvedeno, opera se odehrává v tudorovském období anglické historie. Dynastie Tudorovců vládla v Anglii v l. 1485-1603. Prvním z této dynastie byl Jindřich VII. Tudor (vládl v l. 1485-1509), po matce byl z rodu Lancasterů, za ženu měl Alžbětu z Yorku. Jeho nástup na trůn následoval poté, co v bitvě u Bosworthu padl jeho předchůdce, Richard III. z Yorku. Jindřichova vláda ukončila předcházející sérii válečných střetnutí mezi vedlejšími větvemi rodu Plantagenetů, Yorky a Lancastery, známou jako Války  růží.

Po Jindřichovi VII. nastupuje na trůn jeho syn Jindřich, jako Jindřich VIII. (jeho matkou byla již zmíněná Alžběta z Yorku). Narodil se r. 1491, vlády se chopil v r. 1509 a vládl až do své smrti (zemřel 28. ledna 1547). Srovnáme-li období jeho vlády s paralelními dějinami naší země, odpovídá doba jeho vlády vládě Jagellonců (Vladislava II. a Ludvíka II.) a Ferdinanda I. Habsburka. Jindřich VIII. je znám mj. tím, že se za svůj život šestkrát oženil. Jeho první ženou byla Kateřina Aragonská (1485-1536). Jindřichovou ženou byla od r. 1509; sama byla v době sňatku s Jindřichem již vdovou, jejím prvním manželem byl Jindřichův starší bratr Arthur, který zemřel v r. 1502. S Kateřinou měl Jindřich několik děti, včetně synů, avšak jen dcera Marie se dožila dospělosti (později se jako Marie I. stala anglickou královnou). Jejich manželství bylo nejprve šťastné, ale Jindřich VIII., který toužil po mužském potomkovi, který by po něm převzal vládu, si postupně uvědomil, že od Kateřiny se ho již nedočká. Začal tedy uvažovat o tom, že by si našel novou ženu a jeho dosavadní manželství s Kateřinou mělo být prohlášeno za neplatné. K tomu však potřeboval souhlas papeže, který ho však odmítal dát. Výsledkem sporu bylo odloučení církve v Anglii od církve římskokatolické, kdy se do čela církve v Anglii postavil sám panovník, tedy král Jindřich. Anglickým klérem a parlamentem byla v l. 1533/34 potvrzena neplatnost jeho manželství s Kateřinou (zemřela 7. ledna 1536, méně než půl roku před popravou Anny Boleynové, tedy té, která se dostala na její místo; šířily se zvěsti, že měla být otrávena, buď Annou nebo Jindřichem, ale dnes se soudí, že zemřela na rakovinu). Nehledě na krátké období obnovení unie s Římem za královny Marie I. zůstala uvedená odluka (obnovena za Alžběty I.) zachována až do dnešní doby.

V lednu r. 1533 (ještě před výše uvedeným potvrzením neplatnosti jeho prvního manželství) si Jindřich, kterému tehdy bylo skoro 42 let, tajně vzal Annu Boleynovou (byla v té době již těhotná a král chtěl, aby syn, v jehož narození věřil, byl legitimním potomkem). Není přesně známo, kdy se Anna narodila, uvádějí se roky 1501 či 1507. Jejím otcem byl anglický šlechtic a diplomat Thomas Boleyn. Dostalo se jí velmi solidního vzdělání v Holandsku a ve Francii, později byla k dispozici u dvora králově první ženě, již jmenované Kateřině Aragonské. Zde se do ní zamiloval anglický šlechtic Henry Percy, hrabě z Northumerlandu, a uvádí se, že Anna jeho lásku opětovala; měli být dokonce tajně zasnoubeni. Percyho otec však jejich vztahu nepřál a Percy se musel oženit s Lady Mary Talbotovou; jejich manželství nebylo šťastné, Mary se vrátila k otci.

O Annu Boleynovou se začal cca od r. 1526 zajímat král Jindřich. Anna však nechtěla hrát roli milenky, kterou vůči Jindřichovi předtím hrála její sestra Marie, chtěla být královnou. Od r. 1527 král činil již výše uvedené snahy o neplatnost manželství s Kateřinou a nakonec se s Annou o šest let později oženil.

V r. 1532 se dostal do potíží Percy, jehož žena usilovala o neplatnost manželství s ním, a argumentovala tím, že byl zasnouben s Annou Boleynovou. Percy však toto nařčení pod přísahou odmítl a jeho manželství s Mary zůstalo v platnosti. V l. 1533-1536 působil v královských službách, byl předsedou správního orgánu, tzv. Rady severu, se sídlem v Yorkshiru. V r. 1536, s podlomeným zdravím, byl členem rady, která se zabývala procesem s Annou Boleynovou. Uvádí se, že Anna se k tajnému zasnoubení s ním přiznala, neboť věřila, že si tak zachrání život. Po vynesení rozsudku nad Annou Percy omdlel a musel být odnesen. Dlouho Annu nepřežil, zemřel r. 1537.

Vraťme se nyní k Jindřichovu novému manželství. Král věřil, že se jeho těhotné ženě narodí syn, ale Anna mu porodila dceru (narodila se 7. září 1533, dostala jméno Alžběta; později se stane královnou, jako Alžběta I.). Její další těhotenství se nevydařila. Král byl nespokojen a postupně se zahleděl (cca od r. 1535) do jedné z Anniných dvorních dam, Jany Seymourové (nar. cca 1508, byla dcerou jednoho z Jindřichových dvořanů, Sira Johna Seymoura; roli dvorní dámy plnila již pro Kateřinu Aragonskou). Ani Jana nechtěla hrát roli královy milenky. Do věci se zapojil králův první ministr Thomas Cromwell (pokud jde o zbavení Anny její postavení) a výsledkem byla na přelomu dubna a května r. 1536 vlna zatýkání. Mezi zatčenými byl i Mark Smeaton (nar. cca 1512; je jednou z postav opery), královnin hudebník; přiznal se, že byl královniným milencem (ovšem uvádí se, že mohl být mučen). Spolu s ním bylo obviněno z poměru s královnou několik dalších osob, včetně jejího bratra Georgea Boleyna (nar. cca 1503/1504 – též je jednou z postav opery). 2. května byla zatčena sama královna a obvinění znělo na cizoložství, incest a velezradu (má se za to, že k obvinění z cizoložství došlo proto, aby se král mohl oženit s J. Seymourovou). 12. května byl Smeaton spolu s několika dalšími odsouzen k smrti, 15. května byli shledáni vinnými Anna a její bratr. Již 14. května bylo manželství Anny a krále prohlášeno za neplatné. 17. května byl popraven Annin bratr a další obvinění muži včetně Marka Smeatona. Ráno, 19. května byla popravena Anna.

Již 20. května se konaly zásnuby Jindřicha VIII. s Janou Seymourovou a 30. května se vzali. Uvádí se, že ji král měl skutečně velmi rád. Dala mu také vytouženého následníka; 12. října 1537 porodila syna, dostal jméno Eduard a později se stal králem (jako Eduard VI.). 24. října však Jana zemřela na poporodní komplikace.

Další ženu si Jindřich vybral podle portrétu, a sice Annu Klevskou (1515-1557). Když však dorazila k jeho dvoru, vůbec se mu nelíbila. Přesto se sňatek uskutečnil (6.1.1540). Jindřichova nespokojenost však přetrvala a nakonec se dohodli na zrušení manželství (Anna získala významné „odstupné“); manželství skončilo již 9.7.1540. Pátou Jindřichovou ženou se stala Kateřina Howardová (nar. cca 1520/1525), sestřenice Anny Boleynové. Vzal si ji ještě r. 1540. Podstatně mladší žena však začala být manželovi nevěrná; jejího milence popravili již r. 1541 a o rok později byla popravena i Kateřina. V r. 1543 se Jindřich oženil naposled, s Kateřinou Paarovou (1512-1548); stárnoucímu muži byla svým způsobem ošetřovatelkou. Přežila ho zhruba o rok, po jeho smrti se znovu vdala (již před sňatkem s Jindřichem byla dvojnásobnou vdovou), za bratra Jany Seymourové Thomase a porodila mu dceru; zemřela na poporodní komplikace.


Katedrála v Durhamu. Foto H. Penney.


Po Jindřichu VIII. vládl jeho syn Eduard VI. (v l. 1547-1553; při nástupu na trůn mu ještě nebylo deset let, zemřel v cca 16 letech). Po jeho smrti měla na trůn nastoupit Jindřichova praneteř Jana Greyová, ale prosazena byla brzy Jindřichova dcera Marie (Marie I., vládla v l. 1553-1558). Po její smrti nastoupila na trůn Jindřichova další dcera Alžběta (jako Alžběta I., vládla v l. 1558-1603). Po ní nastoupil na trůn syn skotské královny Marie Stuartovny (byla Alžbětinou příbuznou přes Jindřicha VII.) Jakub Stuart (již dříve panoval ve Skotsku). Obě země byly spojeny personální unií, kterou od r. 1707 nahradil jednotný britský stát.    

--------------------------------------------------------------------------

ANNA BOLENA, osoby a obsazení:
Enrico VIII (Jindřich VIII.), král Anglie – bas; Anna Bolena (Anna Boleynová), jeho žena – soprán; Giovanna Seymour (Jana Seymourová), Annina dvorní dáma – mezzosoprán; George Boleyn, Lord Rochefort, Annin bratr – bas; Lord Riccardo Percy (Lord Richard Percy), Annin ctitel – tenor; Smeton (Mark Smeaton), Annino páže a Annin hudebník – mezzosoprán či kontraalt; Sir Hervey, králův úředník – tenor; dvořané, úředníci, panstvo, lovci, vojáci. Odehrává se v Anglii, roku 1536. Zpracováno podle publikace č. 2 a dalších zdrojů.

Obsazení v MET (15.10.2011):
Jindřich VIII.: Ildar Abdrazakov; Anna Boleynová: Anna Netrebko; Jana Seymourová:  Jekatěrina Gubanova; Lord Rochefort: Keith Miller; Lord Richard Percy: Stephen Costello; Mark Smeaton: Tamara Mumford; Sir Hervey: Eduardo Valdes; dirigent: Marco Armiliato; režie: David McVicar; scéna: Robert Jones; kostýmy: Jenny Tiramani; světelný design: Paule Constable; choreografie: Andrew George.


Obsah:
podle anglické verze ze stránky:

I. dějství se odehrává na hradě Richmondu (a v přilehlém parku), ale uvádí se i hrad Windsor (a přilehlý park). Hrad Richmond (Richmond Palace) byl královskou rezidencí vystavěnou Jindřichem VII. a užívanou i Jindřichem VIII. Mnoho času zde trávila i Alžběta I., která zde zemřela. V 17. stol. byl palác rozebírán na stavební kámen, dnes z něho zůstalo zachováno jen málo. Lokalita se nachází na západním předměstí Londýna. Hrad Windsor se nachází v hrabství Berkshire, v městečku Windsor, cca 30 km západně od Londýna. Mohutný hrad je jednou z rezidencí královské rodiny. Založen byl za panování Viléma I. Dobyvatele (1066-1087) a postupně byl přestavován a rozšiřován dalšími panovníky. Stavební aktivitu zde prováděl i Jindřich VIII., který měl hrad v oblibě. II. dějství opery se odehrává v londýnském Toweru, pevnostní stavbě na východním okraji centra města, na severním břehu řeky Temže. I její výstavbu zahájil Vilém Dobyvatel. V dějinách měl Tower různé využití, kromě toho, že sloužil jako královská rezidence, plnil mj. i funkci vězení (zejména v 16. a 17. stol., tuto funkci však plnil ještě za II. světové války).


I. dějství:

Na hradě Richmondu rozebírají dvořané současnou situaci u královského dvora: hvězda královny Anny pohasíná od té doby, co se král Jindřich VIII. zamiloval do jiné ženy. Objevuje se Jana Seymourová, Annina důvěrnice a dvorní dáma, následována královnou, která se Janě svěřuje, že jí není lehko. Anna žádá své páže, Smetona, aby zazpíval píseň, která by každého povzbudila. Jeho slova jí připomínají čas radostí její první lásky, jíž se vzdala, aby si vzala krále. 

Jana, která je ve skutečnosti královou novou milenkou, si o samotě ve své ložnici uvědomuje svou zradu. Objevuje se král Jindřich, vášnivě jí vyznává lásku a slibuje jí, že si ji vezme, a že bude Jana žít ve slávě. Jana má obavy z Jindřichových hrozeb, pokud jde o Anninu budoucnost, ale chápe, že je již příliš pozdě na to vše vrátit zpět.

Annin bratr, Lord Rochefort, je překvapen tím, že potkává v richmondském parku někdejšího královnina ctitele, Lorda Richarda Percyho. Percy, jenž byl povolán králem zpět z exilu, se dozvěděl o Annině trápení a vyptává se na ni. Rochefort mu odpovídá vyhýbavě. Percy se vyjádří, že jeho vlastní život byl nešťastným od té doby, co se musel od Anny odloučit. S loveckou družinou přijíždí král, následován Annou a jejími dvorními dámami. Poklidně zdraví svou ženu a poté říká Percymu, že má co děkovat královně za to, že byl omilostněn. Ve skutečnosti však král nastrojil Percyho návrat jako léčku na Annu a s vážnou tváří se baví pohledem na jejich citové pohnutí a rozpaky, když se oba navzájem pozdraví. Jednomu ze svých dvořanů nařídí, aby párek špehoval.       
Smeton, jenž královnu miluje, se vydává do jejích komnat, aby tam vrátil medailonek s jejím vyobrazením, který ukradl. Skryje se, když se objeví Anna s Rochefortem, jenž svou sestru přesvědčuje, aby přijala Percyho. Percy vchází a vyznává jí, že ji stále miluje. Anna připustí, že ji král nenávidí, ale zůstává neústupnou a snažně prosí Percyho, aby si našel jinou ženu hodnou jeho citů. Právě když Percy tasí svůj meč a hrozí, že se zabije, vpadne do místnosti král. Smeton prohlašuje, že královna je nevinná. Rozzuřený král se však zmocní onoho medailonku s Anniným vyobrazením, což mu dává vítaný důkaz o nevěře, byť zdánlivé, jeho ženy. Anna, Percy a Smeton jsou uvězněni.
II. dějství:
Anna byla uvězněna ve svých londýnských komnatách. Přichází Jana a říká jí, že se může vyhnout popravě, když se přihlásí ke své vině a přizná se ke své lásce k Percymu, což umožní králi, aby se mohl znovu oženit. Anna odmítá, proklínajíc ženu, jež přijde na její místo. Jana se přizná, že onou ženou je ona sama. Šokovaná Anna ji zavrhuje, ale poté podlehne Janině zoufalé obhajobě, a má za to, že nikoliv Jana, ale král je vinen. 
Smeton byl falešně usvědčen, že je královniným milencem, s vírou, že svým přiznáním může zachránit Anně život. Ve skutečnosti však zpečetil její osud. Anna a Percy jsou vedeni před radu peerů. Anna řekne králi, že ji má zabít vlastní rukou, ale nechť není zostuzena tím, že bude souzena. V následující konfrontaci Percy prohlašuje, že on a Anna byli oddáni před tím, než se Anna stala královou ženou. Ačkoliv má král za to, že je to lež, triumfálně reaguje, že na trůn nastoupí jiná, ctihodnější žena. Percy a Anna jsou odvedeni. Jana snažně prosí krále o záchranu Annina života, ale král její prosby nebere v úvahu. Tu je oznámeno rozhodnutí rady: královské manželství je zrušeno a Anna a její spolupachatelé mají být popraveni.   
Anna zešílela. Vidí se na své svatbě a poté si vybavuje svou dívčí lásku k Percymu. Tu jsou přivedeni její spoluvězni. Smeton viní sám sebe, že je původcem Anniny nadcházející smrti. Když se ozvou zvony a výstřel z děla, ohlašující královu novou ženitbu, Anna najednou opět nabude smyslů. Ačkoliv ji králova nová ženitba přináší utrpení, novému královskému páru odpouští a vydává se vstříc své popravě.
--------------------------------------------------------------------------
Libreto:




--------------------------------------------------------------------------

Zde je k dispozici záznam opery z vídeňské Státní opery z letošního roku. Enrico VIII: Ildebrando D'Arcangelo; Anna Bolena: Anna Netrebko; Giovanna Seymour: Elina Garanča; Lord Riccardo Percy: Francesco Meli; Smeton: Elisabeth Kulman; Lord Rochefort: Dan Paul Dumitrescu; Sir Hervey: Peter Jelosits; dirigent: Evelino Pido.

--------------------------------------------------------------------------

Pořadí vybraných scén (zpracováno podle textů libret – odkazy uvedeny výše):

Odkazy (časové údaje) odpovídají výše uvedenému vídeňskému nastudování.

Předehra (od 0:01:15).

I. dějství (sestává ze 16 výstupů):

Obraz 1. (sál na hradě):

1. výstup (sbor dvořanů – od 0:08:20):

„Né venne il Re? Silenzio. Ancor non venne.“ („Král ještě nepřišel? Tiše. Ještě ne.“); dvořané probírají situaci u dvora: hvězda královny Anny pohasíná, král si našel novou lásku.


2. výstup (Jana Seymourová – od 0:11:08):

„Ella di me, sollecita Più dell'usato, ha chiesto. “ („Spěšně si mě nyní žádá...“); přichází Jana Seymourová. Arie: Jana si uvědomuje, že Anna, na kterou právě myslí, je obětí jejích citů (Jana miluje krále).

                                                                                                                                                                   
3. výstup (Anna, Jana, Smeton a sbor – od 0:13:23):

„Sì taciturna e mesta Mai non vidi assemblea... “ („Málokdy jsem viděla tak mlčenlivé a smutné shromáždění...“), prohlašuje Anna, která se objevuje na scéně. V následujícím recitativu vyjevuje, že je jí těžko, ostatní s ní soucítí. Poté žádá hudebníka Smetona, aby je utěšil svou písní.

„Oh amor, m'inspira.“ („Ó, lásko, dej mi inspiraci.“ - od 0:15:40), praví k sobě Smeton a pustí se do zpěvu milostné romance: „Deh! non voler costringere A finta gioia il viso...“ („Ach, nenuť mě k falešné radosti...“); Anna ho však k překvapení všech (dvořané: „Jak je znepokojena a zarmoucena!“) přeruší a říká mu:

„Come, innocente giovane, Come m'hai scosso il core! “ („Nevinný hochu, tak hluboce píseň tvá se dotkla mého srdce!“ - od 0:18:48); kavatina (díky slovům romance si Anna připomněla svou první lásku). Poté obrací se k Janě, která se jí ptá, co ji trápí.

„Legger potessi in me! Non v'ha sguardo a cui sia dato Penetrar nel mesto core...“ („Ó, kdybys tak mohla číst v srdci mém...“ - od 0:21:33); kavatina; „...žádný pohled do mého smutného srdce nepronikne; jsem odsouzena krutým osudem sténat v osamění“, zní Annina odpověď. Janu varuje, že kdyby se snad někdy nechala zlákat září trůnu, nechť si vzpomene na její žal a nenechá se oklamat. Pak Anna odejde spolu s Janou do svých komnat a rozejdou se i všichni ostatní, přející Anně klid. Do potemnělé místnosti se pak vrátí Jana.


4. výstup (Jana – od 0:24:30):

„Oh! qual parlar fu il suo...“ („Ach, proč tak mluvila...“); arioso. Jana přemítá nad tím, co znamenala poslední Annina slova. „Prozradila jsem se snad? Četla snad v mé tváři můj zločin?“ Pak si řekne, že se tak nejspíše nestalo. Ale chtěla by vše vrátit zpět (pokud jde o její poměr ke králi). Ví však, že to není možné. Vtom se objeví Jindřich.


5. výstup (Jindřich a Jana – od 0:27:20):

„Tremate voi?“ („Chvějete se?“); ptá se Jindřich. „Sì, tremo. “ („Ano, chvěji se“), odpovídá Jana. V recitativu s ariosy probírají svůj vztah. Jana si přeje, aby to bylo jejich poslední tajné setkání. Král na to, že od teď se budou setkávat za bílého dne, ať všichni ví, že ji Jindřich miluje. Jana si přeje, aby si ji vzal. A lásku a slávu. Ale slávu jen „před oltářem“. Král ji obviní, že jí jde o trůn.

„Anna pure amor m'offrìa...“ („Anna mi též slíbila lásku....“) - „Ah! non io, non io v'offrìa Questo cor a torto offeso … “ („Ach! Já jsem vám neslibovala srdce, které tak nespravedlivě zraňujete....“ - od 0:33:58) - duet a recitativ. Král jí říká, že i Anna mu slíbila lásku, aby získala trůn. A že ona postupuje stejně. Jana se brání, že to byl on, kdo „jí vzal srdce“. A že jí ho má vrátit. I jí se stane to, co se stalo Anně. A chce odejít. Jindřich ji zastaví a slibuje jí svatbu. „A co Anna?“, ptá se Jana. Král jí dá najevo, že královnu nenávidí, a že manželství s ní ukončí.

„Ah! qual sia cercar non oso … Nol consente il core oppresso …“ („Jak se to stane, zeptat se neodvážím, srdce se svírá...“ - od 0:38:16) - „Rassicura il cor dubbioso, Nel tuo Re la mente acqueta... “ („Upokoj se, důvěřuj svému králi...“) - duet. Jana doufá, že ke skončení Jindřichova manželství nedojde krutým způsobem.


Obraz 2. - park přiléhající ke hradu:

6. výstup (Rochefort a Percy - od 0:40:32)

„Chi veggo?. . . In Inghilterra Tu, mio Percy?“ („Koho vidím? Ty v Anglii, můj Percy?“); recitativ; Percy Rochefortovi objasní, že ho sem povolal král. Na Percyho dotaz, zda je pravda, že je královna nešťastná, mu odpoví Rochefort vyhýbavě.

„Da quel dì che, lei perduta, Disperato in bando andai... “ („Od toho dne, kdy jsem od ní byl odloučen, psancem jsa v beznaději...“ - od 0:43:52); kavatina Percyho; nešťastný Percy vypráví, že za mořem, jako psanci, odloučenému do Anny, „mu každá země, do níž vstoupil, připadala hrobem“.


7. výstup (sbor lovců, Percy a Rochefort - od 0:45:32):

„Olà! veloci accorrano I paggi, gli scudieri …“ („Seskupte se rychleji, zbrojnoši a pážata!“); sbor lovců chystajících se na lov. V následném krátkém recitativu se Percy ptá Rocheforta, jestli pojede na lov i Anna; Rochefort ho uklidní, že možná ne.

„Ah così ne' dì ridenti Del primier felice amore. Palpitar sentiva il core Nel doverla riveder. “ („Tak i v zářivých dnech první lásky mi srdce bilo, když jsem čekal na setkání.“ - 0:46:24); árie; Percy vyjadřuje své přání se ještě jednou s Annou setkat. Sbor pak ohlašuje příchod krále.


8. výstup (Jindřich, Anna, Percy, Rochefort, Hervey, sbor lovců, stráží a dvorních dam - od 0:48:55):

„Desta sì tosto, e tolta Oggi al riposo? “ („Vstala jsi již tak brzy?“); ptá se král své ženy. Ta mu odpoví, že si přála ho vidět, protože už dlouho jí toho nebylo dopřáno. Král reaguje, že na ni stále myslí. Pak si všimne Percyho, jehož přítomnost Annu velmi překvapí. Percy králi vyjadřuje vděčnost, že se mohl vrátit do vlasti.  Král mu však řekne, že za to má děkovat královně. Jindřich pak volá k sobě svého úředníka Herveye.

„Io sentii sulla mia mano La sua lagrima corrente …“ (Anna: „Na ruce své jsem pocítila jeho horkou slzu...“ - od 0:52:54); kvintet všech zúčastněných se sborem; přítomní dávají najevo své pocity či hovoří mezi sebou: Anna cítí, že Percyho miluje. Percy věří v novou naději. Rochefort ho varuje. Jindřich nařizuje Herveyovi sledovat Percyho. Hervey slibuje příkaz splnit. Sbor vyjadřuje své překvapení nad dnešním královým veselím a tuší něco neblahého.

„Or che reso ai patrii lidi. E assoluto appien voi siete, In mia Corte, fra i più fidi, Spero ben che rimarrete. “ („Nyní když jste zpět ve vlasti, a plně zproštěn viny, věřím, že vás uvidím na mém dvoře mezi svými blízkými.“ - od 0:56:30); říká král Percymu. Percy na to, že to nedokáže. Král mu odpoví, že si to přeje. Poté se vydává na lov a loučí se s Annou; recitativ. V závěru ansámbl zúčastněných vyjadřuje své pocity z právě proběhlých událostí. Král, dumaje na dalším vývojem situace praví k sobě: „Příznivý osud v mé sítě jinou kořist vhání.“


Obraz 3. - komnata na hradě:

9. výstup (Smeton - od 1:00:36):

„È sgombro il loco … Ai loro uffici intente Stansi altrove le ancelle … “ („Nikdo zde není. Služebné královny se zabývají svými povinnostmi...“); Smeton využívá toho, že ho nikdo nemůže vyrušit, a jde vrátit zpět medailonek s obrazem královny, kterého se předtím zmocnil; arioso.

„Ah! parea che per incanto Rispondessi al mio soffrir; “ („Kouzlo tvé dalo odpověď na mé trápení...“ - od 1:04:23); Smeton v kavatině vyjadřuje své city, jež chová ke královně. Na konci je vyrušen šumem a schová se za závěsem.


10. výstup (Anna, Rochefort - od 1:07:30):

„Cessa … tropp'oltre vai … Troppo insisti, o fratello … “ („Dost, bratře, to je příliš, nenaléhej.“); recitativ. Anna odmítá prosby bratra, aby přijala Percyho. Nakonec však jeho naléhání podlehne.


11. výstup ( Smeton, Anna - od 1:08:55):

„Né uscir poss'io'? … Che fia?“ („Nelze odejít... k něčemu dojde...“), říká si Smeton. Anna  si (v ariosu) vyčítá, že se rozhodla Percyho přijmout, avšak ví, že jí to velelo její srdce.


12. výstup (Anna a Percy – od 1:09:38):

„Eccolo! ... io tremo!... io gelo! … Anna! … Riccardo! Sien brevi i detti nostri, Cauti, sommessi.“ (A.: „Toť on, chvěji se, mrazí mě!“ P: „Anno!“ A: „Richarde! Méně slov, opatrně, tiše.“); recitativ s ariosy, duet. Percy vyznává Anně, že ji stále miluje. Ta však reaguje, že je vdaná. Percy na to, že král ji nenávidí, což Anna přiznává. Nakonec mu však naznačí, aby odešel. Percy chce slib, že ji ještě bude moci vidět. Anna na to, že už se nikdy neuvidí. Percy tasí meč a chce se probodnout.


13. výstup (Smeton, Anna, Percy – od 1:20:08):

„Arresta!“ („Zadržte!“); Smeton vyběhne ze svého úkrytu a snaží se Percyho odvrátit od jeho úmyslu; Percy mu však klade odpor. Anna se je snaží zastavit, nakonec však ztrácí síly a omdlévá; recitativ.


14. výstup (Rochefort, Smeton, Percy - od 1:20:32):

„Ah! Sorella...“ („Ach, sestro!“); vykřikne dorazivší Rochefort, jehož Smeton zpravuje o tom, že Anna omdlela. Recitativ. Přítomní se nad Annou sklánějí, když tu je vyruší příchod krále s Herveyem.


Hrad Windsor. Foto V. Stehlík.


15. výstup (Jindřich – od 1:20:43):

„Che veggo? Destre armate in queste porte! In mia reggia nudi acciar! Olà. Guardie. “ („Co vidím? Spor v těchto komnatách? V mém paláci obnaženy meče? Hola, stráže!“); na královo volání dorazí stráže a dvořané, za nimi přijde Jana.


16. výstup (Percy, Smeton, Rochefort, Jindřich, Anna, Jana a sbor – od 1:21:08):

„Avversa sorte!“ („Ó hořký osude“!); zvolá pro sebe Percy. Recitativ s ariosy se vstupem sboru, vrcholící sextetem. Král prohlašuje, že podle tváří přítomných je zjevné, že tu došlo k jeho zostuzení. Královnu obviní z nevěry. Smeton na to, že to není pravda. Král mu nevěří. Aby Smeton dodal svým slovům váhu, vyzývá krále, aby ho probodl, jestli lže. Takto si rozepne blůzu, čímž ovšem nešťastně odhalí onen medailonek, který chtěl vrátit královně (ale už to nestihl udělat). Jindřich se medailonku zmocní a má ho za nezvratný důkaz královniny nevěry. Královna teprve po odhalení medailonku nabude vědomí. Z králova výrazu tuší podezření, ale prosí ho, aby ji neodsuzoval. Jindřich jí ukazuje medailonek jako jasný důkaz, že ho podvedla. Percy, Smeton a Rochefort vyjadřují zoufalství nad tím, co nastalo, a Jana své zděšení.

„In separato carcere Tutti costor sian tratti. “ („Všechny uvěznit v oddělených kobkách.“ - od 1:28:00); nařizuje král. Recitativ vrcholící sextetem se vstupem sboru. Královna se snaží protestovat, ale král prohlašuje, že bude souzena. Jana a dvořané vyjadřují obavu, že je jisté, že to znamená Anninu smrt. Anně je jasné, co ji čeká, ale věří, že po smrti bude nakonec plně zproštěna viny. Jindřich prohlašuje, že na té, která s ním sdílí trůn, nesmí být poskvrny. Její smrt bude pro něho těžkou, ale smrti ji vydá. Ostatní přítomní vyjadřují zoufalství a zděšení nad tím, co se stalo.  


II. dějství (sestává ze 14 výstupů):

Obraz 1. - místnost před komnatami, kde je vězněna Anna. U dveří stojí stráže. Místnost je zaplněna dvorními dámami.

1. výstup (sbor dvorních dam – od 1:33:10):

„Oh! dove mai ne andarono Le turbe adulatrici, Che intorno a lei venivano Ne' giorni suoi felici!“ („Kam se poděly pochlebující davy, které byly kolem ní v jejích šťastných dnech?“); dvorní dámy rozebírají současné postavení královny. I sama Jana ji opustila. Dvorní dámy však vyjadřují své odhodlání ji neopustit.

2. výstup (Anna, Hervey a sbor dvorních dam – od 1:36:20):

„Regina! … rincoratevi, Nel Ciel ponete fede. Hanno confin le lagrime, Perir virtù non può.“ („Královno! … vzchopte se, doufejte v naději z nebes, je konec slzám, nevinnost nemůže zahynout.“); sbor. Dvorní dámy povzbuzují svoji panovnici.

„O mie fedeli, o sole A me rimaste nella mia sventura...“ („Ó věrné družky mé, jediné utěšitelky mé, jež jste mi zbyly...“ - od 1:37:50); arioso Anny: doufá ve svém postavení jen v pomoc Boží. Následuje recitativ s Harveyem se vstupem sboru: Hervey ji zpraví, že rada, která ji má soudit, si žádá výslech jejích dvorních dám. Anna věří, že budou svědčit o její nevině. Dámy s Herveyem odejdou.


3. výstup (Anna a Jana – od 1:41:20):

„Dio, che mi vedi in core, Mi volgo a te … Se meritai quest'onta Giudica tu. “ („Bože, Ty který hledíš v mé srdce, k Tobě se utíkám. Pokud jsem si zasloužila toto zostuzení, buď Ty mi soudcem!“); Anna se v ariosu obrací k nebesům. Tu vstoupí Jana a praví k sobě: „Pláče. Jak jen jí pohlédnu do tváře.“ Anna rozjímá nad tím, že „trápení nešťastné Aragonky nezůstanou nepomstěna. Osud mě strašně trestá.“ Naráží na to, že se stala královnou místo Kateřiny Aragonské (první Jindřichovy ženy).

„O mia Regina!“ (Ó, má královno!“ - od 1:43:26); obrací se Jana k Anně. Recitativ. Anna se ptá, co jí Jana přináší. Jana odpoví, že král chce ukončit manželství s Annou a vyzývá Annu, ať si zachrání alespoň život, pokud už má přijít o postavení královny. Anna ji vyzve, aby jí řekla jak. „Pokud se přiznáte ke své vině, tím sama skončíte svazek s králem a spasíte si život.“, zní Janina odpověď. Anna:  „Abych si za cenu hanby koupila život?“ Jana: „Ustupte! Sám král vám radí, o to vás prosí nešťastná, kterou láska krále Jindřicha dosazuje na trůn.“ Anna chce vědět, o které „nešťastné“ Jana mluví.

„Sul suo capo aggravi un Dio Il suo braccio punitore. “ („Nechť se nad její hlavou zvedne trestající ruka Boží!“ - od 1:47:02); duet. Anna svolává trest nebes na onu „nešťastnou“. „Nechť se jí toužený věnec stane trnovým!“ Jana prosí o smilování. Anna se ptá, proč. Jana přizná, že onou „nešťastnou“ je ona sama, a že ji hryže svědomí. Anna ji od sebe odhání. Jana se hájí, že je mladá, nezkušená, že ji král „oslepil“. A že ho miluje, ale za svou lásku se stydí, za lásku, která je jí trestem. „Pláči, trápím se, ale pláč můj nepřehlušuje mou lásku.“ Tu Anna prohlásí, že „vinen je ten, kdo v ní zažehl takový cit.“ Odpouští jí („Va, infelice, e teco reca Il perdono di Bolena...“; „Jdi, nešťastná, nechť tě provází mé odpuštění...“ - od 1:52:54; duet)  a loučí se s ní. Jana reaguje, že za její zločin jí bude trestem trůn, na němž ji čeká soud Boha, který jí neodpustí. „Loučíc se s tebou, cítím první z muk, jež mě čekají.“


Obraz 2.- sál před síní, v níž zasedá rada peerů. U všech dveří stojí stráže.

4. výstup (sbor dvořanů a Hervey - od 1:57:05):

„Ebben? dinanzi ai giudici Quale dei rei fu tratto? “ („Tak jak? Kdo ze souzených byl předveden?“); dvořané probírají jednání rady peerů ve věci obžaloby proti Anně a dalším. Oním předvedeným je Smeton. Dvořané si přejí, aby se Smeton nepoddal strachu. Hervey nařizuje strážím, aby byli přivedeni Anna a Percy. Dvořané se Herveye ptají, co je nového. Hervey jim řekne, že Smeton odhalil něco, „z čeho se všichni zachvěli.“


5. výstup (Hervey a Jindřich – od 2:01:30):

„Scostatevi … il Re giunge …“ („Rozejděte se. Přichází král.“), nařizuje Hervey. Dvořané se rozejdou a ze zasedací síně vychází Jindřich. Recitativ. Na Herveyův podiv, že král opustil zasedání, Jindřich reaguje, že „první úder byl učiněn; nechť se skryje ruka, která ho učinila“. Král pak velí Smetona odvést zpět do vězení. Nechť si dále myslí, že Anně (svým svědectvím) zachránil život. Král se nechce setkat s Annou ani Percym, které právě vedou do rady, a hotoví se k odchodu, ale už odejít nestihne. 
                                                                                                                                                                                          

6. výstup (Anna, Jindřich, Percy - od 2:02:51):

„Arresta, Enrico. Arresta … e m'odi. “ („Stůj, Jindřichu. Postůj a vyslyš mě.“); recitativ. Na Anninu prosbu král reaguje, že ji vyslechne rada. Anna padá na kolena a říká mu, že ji má zabít vlastní rukou, ale nechť není zostuzena tím, že bude souzena. Král jí vyčítá, že coby ženě krále jí byl bližší nízký Percy. Ten králi předhodí, že nepohrdl tím, stát se sokem onoho nízkého Percyho a vzít mu nevěstu. Percy pak prohlásí, že královna je nevinná. Jindřich nadhodí, že královna měla poměr s pážetem, a že to přiznal sám Smeton. Královna proti tomu silně protestuje. A konstatuje, že její zločin je v tom, že dala přednost trůnu před tak vděčným srdcem, jako je Percyho; že měla za vyšší blaho být ženou krále. Král pak prohlásí, že oba zemřou. Percy učiní poslední pokus a prohlašuje, že Anna je jeho ženou. A nechť je mu vrácena!

„Fin dall'età più tenera Tu fosti mia, lo sai...“ (P: „Že jsi již od dětství byla mou, víš sama...“ - od 2:08:23); tercet. Percy prohlašuje, že byť ho Anna opustila, on ji i nevěrnou miloval, a  je odhodlán jí vrátit čest. Dojatá Anna proklíná den, kdy zradila Percyho kvůli „tomuto netvorovi“ (míní krále). A že byla za tuto zradu potrestána spravedlivým nebem. Král konstatuje, že dvojici trest nemine. Káže je odvést před radu. A prohlásí, že na anglický trůn přijde žena, která je hodna lásky více než Anna, a že Anně zůstane hanba a nenávist. Anna a Percy reagují: „Nechť se jiná žena nikdy nedozví, jak tragický je tvůj dar. Nechť Anglie nikdy neslyší, jak bezbožně byla Anna týrána“. Poté stráže Annu a Percyho odvedou do zasedací síně rady.


7. výstup (Jindřich a Jana – od 2:14:47):

„Sposa a Percy pria che ad Enrico ell'era!“ („Byla ženou Percyho dříve než mojí!“), dumá král. Pak ale dojde k závěru, že je to lež, aby Anna „unikla zákonu, na jehož základě by byla odsouzena. … No buď si: zničí ji jiný, neméně krutý zákon, který i její dceru“ (tj. Alžbětu) „zničí spolu s ní“. Vejde Jana a následuje recitativ. Král Janu již označí za královnu. Jana mu však naznačí, že má výčitky svědomí, že nechce být příčinou Anniny smrti a že se rozhodla se krále zříci. Král se s ní však již vidí u oltáře. Jana však chce odejít do samoty, kde „by nikdo neslyšel její vzdechy kromě nebes“. Král to má za blouznění, a že tím Annu nespasí. A prohlásí, že teď Annu ještě více nenávidí za to, že Janě přináší hoře, což v ní hubí lásku. Jana reaguje, že její láska neuhasla, avšak přináší jí trápení.

„Per questa fiamma indomita...“ („Jménem této nezdolné trýzně...“ - od 2:19:03). Jana v árii prosí krále, aby Anna kvůli ní nepřišla o život. Král na to, že má počkat, že rada právě skončila své zasedání. Vejde Hervey (přináší rozhodnutí rady), vejdou i stráže a dvořané.


8. výstup (Hervey, Jindřich, Jana a sbor - od 2:22:13):

„I Pari unanimi Sciolsero i regi nodi.“ („Peerové jednohlasně prohlásili královo manželství za neplatné.“); Hervey oznamuje rozhodnutí rady a pokračuje, že Anna, jako nevěrná žena je odsouzena k smrti a spolu s ní jsou odsouzeni k smrti všichni její spolupachatelé. Dvořané se obracejí ke králi, aby jako nejvyšší soudce rozhodl o potvrzení rozsudku; může však udělit milost. Král na to, že si věc promyslí.

„Ah! pensate che rivolti Terra e Cielo han gli occhi in voi...“ („Pomněte, že pohledy nebe a země se obrací na vás...“ - od 2:24:32); Jana se v árii snaží krále přimět k udělení milosti. K její prosbě se připojí i dvořané.


Obraz 3. - ve vězení Toweru; stráže přivádějí Rocheforta a Percyho.

9. výstup (Percy a Rochefort – od 2:27:20):

„Tu pur dannato a morte, Tu di niun fallo reo? “ („I ty jsi odsouzen k smrti! Ty, ničím neprovinilý!“); recitativ. Na toto Percyho podivení reaguje Rochefort, že je jeho vinou, že je bratrem Anny. Percy lituje, že Rocheforta do věci zavlekl. Rochefort na to, že si svůj osud zasloužil, neboť „oslepen ctižádostivostí jsem přemlouval Annu, aby si vzala krále“. Percy prohlásí, že kdyby měl naději na jeho záchranu, umíralo by se mu lehčeji. Vejde Hervey.


10. výstup (Hervey, Percy, Rochefort - od 2:28:53):

„A voi di lieto evento Nunzio son io. Vita concede ad ambi Clemente il Re. “ („Nesu vám šťastnou zprávu: král vám milostivě oběma daruje život!“); oznamuje Herevy. Recitativ. Percy se ptá, co bude s Annou. Hervey na to, že ona ponese spravedlivý trest. Percy je pobouřen, on vinný by měl žít a nevinná královna nikoliv? Posílá Herveye, aby řekl králi, že se milosti zříká. Hervey se ptá Rocheforta, jak se k milosti staví on. Ten odvětí, že je připraven zemřít.

„Vivi tu, te ne scongiuro...“ („Ty žij, prosím tě...“ - od 2:29:49); Percy v árii prosí Rocheforta, aby své rozhodnutí změnil. Ten se však uprosit nedá. Oba pak oznámí Herveyovi, že chtějí zemřít. Hervey je nechá odvést.

„Nel veder la tua costanza Il mio cor si rasserena...“ („Vida tvou pevnost, mému srdci se ulehčilo...“ - 2:34:08); árie. V čase rozloučení Percy též prohlašuje, že nadcházející smrti mohou směle pohlédnout do tváře.


11. výstup (sbor dvorních dam - od 2:36:10):

„Chi può vederla a ciglio asciutto...“ („Kdo na ni může hledět suchýma očima...“); dvorní dámy naříkají nad svojí paní a rozprávějí o tom, jak se nyní stále mění její duševní rozpoložení. Tu k nim přijde Anna.


12. výstup (Anna a sbor dvorních dam – od 2:42:35):

„Piangete voi? donde tal pianto? È questo Giorno di nozze.“ („Pláčete? Proč? Dnes je den mé svatby.“); Anna zešílela. V ariosu se domnívá, že na ni čeká král a oltář, a žádá dámy, aby jí oděly bílý šat. „Jen aby to Percy nevěděl, tak král nařídil“, praví. Dámy reagují: „Ó strašné vzpomínky!“

„Oh! chi si duole? Chi parlò di Percy? …Al dolce guidami Castel natìo...“ („Kdo tam stojí? Kdo mluví o Percym? …Uveď mě v milý rodný hrad ...“ - od 2:45:16); v árii Anna prohlašuje, že nechce Percyho vidět a chce být skryta jeho pohledu. „Marně … přichází ...objímá mě … brání...“.  Prosí Percyho o odpuštění, a aby ji zbavil jejích muk. A aby ji uvedl na její rodný hrad... „Tam zapomeneme na hoře, tam mi vrať alespoň jeden den mého mládí, jeden den naší lásky...“


13. výstup (Anna a Hervey - od 2:53:15):

„Qual mesto suon? … che vedo? …Hervey! le guardie?“ („Jaké smutné zvuky! ...Co je to? Hervey! Stráže? “), podiví se Anna, vyrušena Herveyem a strážemi. Hervey velí strážím vyvést vězně z kobek. Anna k sobě: „Bože! V takovou chvíli mě probouzíš z mrákot! Proč mě probouzíš?“


14. výstup (Rochefort, Percy, Anna, Smeton a sbor  - od 2:54:26):                      

„Anna! … Fratello! … E tu, Percy! … per me, per me morite! “ (R. a P.: „Anna!“, A: „Bratře! I ty, Percy! Umíráte kvůli mně!“); recitativ se vstupem sboru. Stráže právě přivedly k Anně Rocheforta a Percyho. Po nich je přiveden strážemi i Smeton. Stráže i Hervey poté odcházejí. Smeton prohlašuje, že jen on je vinen jejich osudem. Percy ho označí za darebáka. Smeton se k tomu plně hlásí: „Ano, jsem darebák! Nechť vejdu do hrobu s tímto jménem!“ Obrátí se k Anně a přiznává, že se poddal králi a obvinil královnu, protože věřil, že jí tím zachrání život; „ke lži mě vedlo šílené přání, naděje, kterou jsem celý rok tajil v hrudi. Proklejte mě!“ Anna (opět v šíleném rozpoložení, byť ho poznává a volá ho sobě) reaguje: „Proč neladíš harfu? Kdo přetrhal struny?“ Přítomní vyjádří své zděšení. Poté se Anna obrací k nebi s poslední modlitbou a žádá ostatní, kteří vyjadřují svůj žal, aby ji poslouchali.

„Cielo, a' miei lunghi spasimi Concedi alfin riposo... “ („Bože, ukonči má dlouhá strádání...“ - od 2:57:48); arietta. Annina modlitba. Pokračuje: ...nechť je mým posledním prožitkem naděje!“ Ostatní přítomní se modlí taktéž (připojí se v druhé části arietty k Anně): „Prodluž, ó Bože, její předsmrtné blouznění, nechť se její duše probudí již u Tebe!“ Poté se ozve zvon a radostná melodie.

„Chi mi sveglia? ove sono? che sento? Suon festivo? che fia? favellate. “ („Kdo mě budí? Kde jsem? Co slyším? Co je to za radostné zvuky? Povězte!“), ptá se Anna. Ostatní ji odpoví:  „Vesele lid vítá novou královnu!“ Anna na to reaguje, že poslední, co zbývá k dokonání zločinu, je prolití Anniny krve, a poté bez ducha padne do rukou svých dvorních dam. Ostatní se za ni modlí: „Bože, smiluj se nad ní. Zmučené srdce nevydrží takové rány.“

„Coppia iniqua, l'estrema vendetta...“ („Hanebný pár! Nejvyšší pomstu...“ - od 3:01:53); Anna, která se probrala ze mdloby, v kabaletě (byť se nejprve k novému královskému páru vyjádří ostře) prohlašuje, že v tuto strašnou hodinu nesvolává na něj nejvyšší pomstu. „Sestupuji do zejícího hrobu s odpuštěním na rtech. To mi dá milost a přízeň v očích milosrdného Boha.“ Ostatní pro ni truchlí a Anna se opět vrací k onomu „dokonání zločinu prolitím její krve“ (viz předchozí scéna).  Poté opakuje kabaletu, na jejímž konci se opět ozvou oni truchlící. Anna se vydává vstříc své smrti a ostatní prohlašují, že je první obětí.

--------------------------------------------------------------------------
Další vybrané ukázky:
Maria Callas (Anna Bolena - 12. výstup): http://www.youtube.com/watch?v=qVlpVl79oc4
Maria Callas (Anna Bolena - 13. a 14. výstup): http://www.youtube.com/watch?v=jGMmJ3aOmaA&feature=related
Maria Callas – finále Anny Boleny od „Cielo, a' miei lunghi spasimi“ (s notami): http://www.youtube.com/watch?v=htAMEAxjYkQ&feature=related
Beverly Sills – finále Anny Boleny od „Suon festivo?“ (s notami): http://www.youtube.com/watch?v=Bar0kWkHzXA
Edita Gruberová („Coppia iniqua“) : http://www.youtube.com/watch?v=3RUQBOGnj6c&feature=related
Joan Sutherland („Coppia iniqua“ – od 5:34): http://www.youtube.com/watch?v=dAvvHqNqIWI
Komentář (v angličtině) k nastudování Anny Boleynové v MET režiséra Davida McVicara a představitelky titulní role opery, Anny Netrebko:
--------------------------------------------------------------------------

Ke zpracování výše uvedeného textu byly mj. využity tyto zdroje:

1) Trojan J., Dějiny opery, nakl. Paseka, Praha, 2001,  str. 147-148;

2) Eaton Q., Opera, a pictorial guide, Abaris Books, New York, 1980, str. 75-78,

3) Ruml I., Donizettiho Anna Boleynová, viz:

4) texty libret – viz odkazy uvedené výše.

Fotografie hradu Bamburghu a katedrály v Durhamu laskavě poskytl skotský cestovatel a fotograf Hugh Penney; viz též jeho webovou stránku: http://handknittedphotos.smugmug.com/

The photos of Bamburgh Castle and Durham Cathedral were kindly granted by Scottish traveller and photographer Hugh Penney; see also his website:

Fotografii hradu Windsoru laskavě poskytl kolega a cestovatel Václav Stehlík.

Všem divákům přeji krásný operní zážitek.
Jaroslav Sovinský

Žádné komentáře: