pondělí 31. října 2011

Jaroslav Sovinský: Don Giovanni jako vrcholně dynamické dramma giocoso


Tato recenze je věnována předvčerejšímu (29.10.2011) přímému přenosu opery W. A. Mozarta Don Giovanni z newyorské Metropolitní opery. Přenos se uskutečnil na den přesně po 224 letech od pražské premiéry.

Pokud jde o úvodní pojednání k uvedené opeře, viz zde:

Pokud jde o rozbor jednotlivých scén této opery, viz zde:

Přejděme přímo k rozboru včerejšího představení. Začněme u režie, scény a kostýmů, což se nám stane východiskem pro další pojednání. Režie (Michael Grandage), v zásadě klasicky zaměřená, byla velmi dynamická, šla do nejmenších detailů, co do pohybu, interakce a výrazu tváří. Přitom byla velmi citlivá k dílu samotnému (a současně i k velké oblibě a určitě lze i říci obecné divácké znalosti tohoto díla). Režii velmi vhodně doplnily scéna a kostýmy (Christopher Oram). Scéna byla v zásadě minimalistická, realizovaná jen v zadní částí jeviště, jako soustava dvou pohyblivých desek (fungujících jako obrovské dveře), kterými lze pohybovat do stran. Zobrazovala městskou zástavbu s pavlačovými domy (pro významnou část opery), umožňující pěvcům přístup do pavláček. Pokud se dveře „otevřely“, bylo možno za nimi vidět další pozadí, které bylo připraveno pro následující scénu - typicky Giovanniho palác, ať již jeho exteriér (rovněž s balkónky – v I. dějství), či interiér (pro hodovní scénu II. dějství – zde tvořily pozadí jakési „buňky, pokrývající celý zadní prostor, patrně v nich bylo možno si představit rámy obrazů.

Minimalističnost scény dává divákovi možnost zapojit fantazii a soustředit se především na výstupy pěvců. Scéna je jen občas doplněna o další rekvizity, např. spuštěné lustry v Giovanniho paláci a především pak o mohutnou, centrálně umístěnou, naturálně zobrazenou sochu komtura ve hřbitovní scéně II. dějství – cca ve trojnásobně větší než životní velikosti. Socha je vybavena mechanismem, aby mohla pohybovat hlavou. Komtur-pěvec pak stojí za scénou a jeho hlas takto se ozývající jakoby „shůry“ dodává scéně na magičnosti (tomu odpovídá i příslušné nasvícení scény - světelný design: Paule Constable). Po stranách sochy jsou umístěny hranaté „buňky“, v nichž stojí množství herců oděných podobně jako centrální socha (v černých hábitech, mají pokryté tváře, naopak socha má tvář odhalenu). Celek tak vytváří dojem pohřebiště s četnými náhrobky. Ve finále II. dějství se titíž herci (pěvci) objeví stejně odění ve výše uvedených „buňkách“ hodovní scény, a vytvoří dohromady chmurný pekelný sbor. Buňky v obou případech vykrývají celé pozadí scény. Scénickým vrcholem je nepochybně Giovanniho smutný konec, kdy tento prostopášník, odmítaje kajícnost, se propadne  do otvírající se země, z níž šlehají naturálně provedené plameny pekelné. Provedení vhodně doplňují kostýmy, uvádějící děj do cca mozartovské doby, včetně paruček u služebnictva, třírohých klobouků a splývavých kabátců mužské části pěvců a dobových bohatě provedených šatů urozených dam. Téže době odpovídaly i kostýmy prostého lidu.

Nyní k výkonům pěvců. Již na začátku je třeba obecně konstatovat, že celá sestava sólistů byla pro příslušné role mimořádně zdařile pro dané představení sestavena a všichni dohromady vytvořili neobyčejně sehraný a dynamický celek. Lze říci, že akci jednoho odpovídá příslušná reakce druhého a příslušnou dávkou dynamiky jsou obohaceny i sólo výstupy. Zejména na dvojici obou výtečníků (Giovanni – polský barytonista Mariusz Kwiecien a Leporello – italský basbarytonista Luca Pisaroni, narozen ve Venezuele) bylo vidět, že si své role přímo užívají (včetně příslušné mimiky a gest a zejména Leporellových trefných komentářů okolních dějů); to konečně potvrdil i sám M. Kwiecien v rozhovoru o přestávce, jak je rád, že zrovna s kolegou Pisaronim, s nímž si na scéně výborně rozumí, může v Donu Giovannim zpívat. Na M. Kwiecienovi nebylo ani vidět nějakou pohybové oslabení (na generální zkoušce utrpěl zranění zad, které si vyžádalo operaci, proto ani nemohl zpívat premiéru), a byl v plné formě.

Pojednejme o prostopášném Giovannim a jeho pravé ruce Leporellovi současně, neboť právě jejich kousky (resp. kousky pána s pomocí sluhy) jsou osou příběhu. Oba pěvci k sobě skvěle „pasovali“ jak herecky tak pěvecky. Obě role pojali velmi realisticky, ano, tak nějak by taková dvojice mohla skutečně vypadat. M. Kwiecien disponuje otevřeným a nosným hlasem, s pěkným zaklenutím, současně i ladné jemnosti, který výborně koresponduje k jemnocitným svodům prostopášného šlechtice. K jeho vrcholným momentům patřily jak scény se sluhou, tak scény s komturem (zejména ve finále) i scény s Elvírou; bravurní bylo i proslulé duettino s Zerlinou („Là ci darem la mano“) a  samozřejmě i „šampaňská“ árie:  „Finch'han dal vino...“. Herecky předvedl může, který jde tvrdě za svým cílem a nehledí ani nalevo ani napravo; cílem jistě zavrženíhodným, kdy každá další žena je  pouhým přírůstkem do sluhova seznamu. Je si vědom, že to často přehání, ale svoji cestu si nenechá otočit ani tváří v tvář vyšší moci (kterou tady představuje komtur) a nechá se svou důslednou oddaností své vášni zavést až do hlubin pekla. Jaký mravní kontrast představuje tento „antihrdina“ ve srovnání s Elvírou, která ho miluje až na samou hranici možností, a je připravena ho na poslední chvíli spárům pekla vyrvat, ačkoliv prostopášný Giovanni její lásky není hoden (Elvíra byla jen jednou z x dalších položek v katalogu)!

L. Pisaroni, disponující otevřeným jemnějším hlasem lehce vyššího támbru předvedl v roli Leporella přesně to, co se od něho očekávalo. Dobře ví, kdo je jeho pán, a že už dávno měl od něho zmizet, protože se dostává na stejně šikmou plochu jako ten, jemuž slouží, ale není toho schopen, tím spíše že přes jisté nehody, kterou taková dobrodružství s sebou nesou, má z kolegiálního svazku se svým pánem jisté výhody: nejen že občas zacinká zlato v míšku,  ale i dobré sousto není daleko a konečně, vždycky se najde i nějaké to volné děvče. Děsivé na podivném soužití obou výtečníků je i to, že Giovanni by byl schopen s příslušnou radostí svést i ženu svého vlastního sluhy. Pisaroniho Leporello je muž mnoha charakterů: občas je to chlapík připravený od pána okamžitě zmizet (který si o pánovi myslí svoje – a byl dokonce schopen se snažit ho odvrátit od jeho životního stylu), jindy zase osoba využívající výhod jejich kolegiálního svazku, jindy ovšem strašpytel, prosící pokorně o milost. Svého pána však poslouchá na slovo, je to konečně jeho chlebodárce. Obecně je to ale svým způsobem dobrák, lidový typ, který si prostě rád užívá života. Výborně i sehrál roli svého pána, když ho „zastoupil“ u Elvíry. Nejprve se mu moc nechtělo, ale pak si to jaksepatří užil, kdy ji neváhal vzít opravdu vášnivě do náručí. 

Již zmíněnou kontrastní bytostí k Giovannimu je Donna Elvíra, jejíž role se zhostila italská sopranistka Barbara Frittoli. Tato pěvkyně byla pravým klenotem celého představení, a to skutečně po všech stránkách. Role Elvíry jako by byla psána přímo pro ni. Disponuje nádherný hlasem, hladkým, oblým a pevným, patřičné síly, ale i jemnosti, kdy ve spojení s jejím realistickým hereckým projevem dosahuje strhujícího účinku. Navíc je to šarmantní a skutečně krásná a oduševnělá žena, což její jevištní výkon absolutně podtrhuje. I kostým mladé šlechtičny s elegantním kloboučkem jí seděl jako ulitý.  Vynikající byla jak v samostatných výstupech, tak ve scénách ansámblových. Typově je přesně taková, jak sama Elvíru popsala v rozhovoru. Elvíra je žena, která už „má patrně jistý věk, a ví, že Giovanni je její patrně poslední šance“. Současně však žena, která je mu hluboce oddána, ač sama ani pořádně neví proč, ačkoliv jí občas dochází, že její lásky není hoden. Ale volání srdce je vždy silnější; je takto až bláznivě milující bytostí, ovšem současně bytostí ryzího ducha: je to postava, která je ochotna učinit takřka vše pro to, aby Giovanniho vyrvala peklu; sama tuší, že mu je Giovanni již poměrně blízko. V této souvislosti patřila k jejím vrcholům dramatická a současně jímavá árie II. dějství „Mi tradì quell’alma ingrata“, v níž přemítá o tom, co je Giovanni za člověka. Tato partie (KV 540c) nebyla součástí verze pražské premiéry, byla zkomponována pro sopranistku Caterinu Cavalieri, která se objevila ve vídeňské premiéře. Přidání árie má svůj širší smysl. Role Elvíry takto více vynikne ve vztahu k jejímu závěrečnému pokusu o Giovanniho nápravu (ačkoliv ji Giovanni zradil, jak sama v árii zpívá, jde ho zachránit).  

Dalším sopránovým partem je v opeře Donna Anna; této role se zhostila lotyšská pěvkyně Marina Rebeka. Její nádherný dramatičtější soprán, velmi příjemný na poslech, má patřičnou pevnost, otevřenost, sílu a příslušnou jistotu, a to i ve výšce, s krásnou frází. V jejím podání je Anna patřičně  vznešeného vystupování (i jí, černě laděný, kostým výborně padl); tomu napomáhá i její obecně vznešené fyzické vzezření. Její Anna je bytostí, která tvrdě bojuje o svou čest, jsouc plně oddána lásce k svému snoubenci. Po smrti otce pak bojuje o jeho pomstění. M. Rebeka přesně vystihla onu pro Annu typickou odměřenost a až asketickou odtažitost, která tak typicky kontrastuje s Elvírou, která je režijně pojata dynamičtěji a v pohybových kreacích na jevišti drží (vedle Zerliny) zpravidla primát. Jejich odchylné režijní pojetí pramení z jejich odlišného vztahu ke Giovannimu. Svedl obě dvě (resp. u Anny se o to jen pokusil), ale zatímco Elvíra ho přese všechno miluje, Anna k němu cítí temnou nenávist a touží po pomstě. V tomto směru se obě pěvkyně svých rolí zhostily dokonale. Vrcholem M. Rebeky byla nepochybně scéna ve II. dějství s Ottaviem, vrcholící její niternou árií „Non mi dir“.     

Tak se dostáváme k Donnu Ottaviovi, v podání mexického tenoristy Ramóna Vargase. Tento pěvec vytvořil s M. Rebekou nádherný pár; pěvecky potěšil lyričtějším hlasem, velmi specifického zabarvení a jemnosti, lehce tmavšího támbru, který velmi pěkně souzněl s romantickou rolí lásce k Anně oddaného hrdiny. Herecky vystupoval jako skutečný grand, navíc muž toužící po spravedlnosti. Vrcholem byly samozřejmě obě jeho árie, jak „Dalla sua pace“ v I. dějství, tak „Il mio tesoro“ v dějství II. Obě podal jímavě, velmi niterně a s hlubokých zanícením, za což si vysloužil zasloužený bouřlivý aplaus. V duchu jsem si říkal, koho mi jeho hlas připomíná. Řekl bych, že Petera Dvorského. Ale můžete mi moje tvrzení klidně popřít.

Árie „Dalla sua pace“ byla vedle již zmíněné árie Elvíry (KV 540c), druhým zástupcem z celkem tří partií přikomponovaných pro vídeňskou premiéru. Tato Ottaviova árie (KV 540a) nahradila Ottaviovu árii „Il mio tesoro“, která byla pro vídeňského představitele Dona Ottavia (Francesco Morella) příliš náročná. Jsou však nastudování (a toto newyorské patří k nim), kde se objevují obě tyto árie, čímž je Ottaviova postava rozhodně obohacena. V tomto nastudování se nicméně neobjevil třetí vídeňský přídavek, duet Leporella a Zerliny „Per queste tue manine“ (KV 540b); objevuje se mezi Il mio tesoro a Elvířinou árií KV 540c. Leporello, který je na útěku, byl dopaden Zerlinou, tato ho přiváže k židli, chvíli ho trápí a nakonec odejde. Leporello se pak dá znovu na útěk a setká se s pánem na hřbitově. Zatímco oba další přídavky rozvíjejí obě postavy, tento duet byl patrně vynechán z důvodu plynulosti děje. 

Pokud jde o již zmíněnou Zerlinu, její role se chopila německá sopranistka Mojca Erdmann. I tato pěvkyně byla do své role skvěle obsazena. Její jiskřivě líbezný hlas nádherně souzněl s jejím hereckým projevem. Její Zerlina rozhodně není naivní dívenka, naopak, přímo šibalsky jí jiskřil zrak. Vyhlídka na život s výše postaveným pánem jí určitě není cizí (v duettinu byla Giovannimu velmi důstojným protějškem), ale pak si dobře uvědomí svoji chybu a její láska k Masettovi je naplněna skutečnou opravdovostí, která se projevuje v obou jejích proslulých áriích, „Batti, batti, o bel Masetto“, kdy svého snoubence prosí o odpuštění (I. dějství), a „Vedrai carino“, kdy ho léčí z jeho ran, které utrpěl od Giovanniho (II. dějství). R. Strauss se kdysi k árii „Vedrai carino“ vyjádřil, že v ní „mluví Eros sám k našim srdcím“ (citováno podle programu vydaného k představení Dona Giovanniho ve Stavovském divadle v r. 1991). Tomuto tvrzení se M. Erdmann určitě vyrovnala, její léčení bylo i zvláště naturálně podané. Masetto ožil velmi rychle a ve vášni se své Zerlince opravdu vyrovnal. Role Zerlinina snoubence se ujal australský basbarytonista Joshua Bloom, který zaujal krásně klenutým hlasem, patřičné šíře. Herecky byl Zerlině výborný protějškem. Rozhodně to není nějaký vesnický „balík“, ale přímý muž, „kterému to pálí“, jenž si je dobře vědom příkoří, která mu činí Giovanni, ovšem těžko s tím může něco dělat (viz bravurně podaná árie „Ho capito, signor sì...“). Nicméně odhodlání mu neschází, a tak se nakonec vypraví zjednat nápravu.

Operu zahajoval a také majestátně zakončoval komtur v podání slovenského basisty Štefana Kocána. Jeho mohutný, široký a klenutý hlas byl nepochybně ozdobou představení. Jakkoliv je jeho role rozsahově menší, v ději se rozhodně neztratil. Právě naopak. Projevil se přitom jako postava nadaná takřka vůdčími schopnostmi, s patřičnou dávkou hrdosti a vznešené velikosti. Jde jednak o odhodlaného bojovníka za čest dcery a později pak důstojného vykonavatele vyšší spravedlnosti. Jeho hlas zněl zvláště důstojně shůry ve hřbitovní scéně a nádherně se pak projevil ve finále, kdy jako děsuplná bytost v černém hábitu se stříbřitě nalíčenou tváří přichází Giovanniho naposled varovat. Mimoděk jsem měl pocit, že na scénu vstupuje Fantomas (jeho líčení k tomu myslím nemělo moc daleko). Giovanni varování odmítá a jeho osud se naplňuje.

Skvělý výkon odvedl i sbor a orchestr pod taktovkou italského Maestra Fabia Luisiho, od letošního roku jmenovaného hlavním dirigentem MET. Maestro nejen že dirigoval, ale též na harpsichord (cembalo) doprovázel (continuo) pěvce v secco recitativech. Sólo na mandolínu zahrál Joyce Rasmussen Balint.

Opět oceňuji citlivě připravené české titulky (Zuzana Josková), tentokrát zdařile připravené podle českého překladu libreta od  Rudolfa Vonáska. Jeho básnický překlad byl použit (zpíván) při nastudování opery v Národním divadle v l. 1950-52 a v r. 1975.

Závěr tedy? Velmi koncízní a dynamické představení se skvělou sehraností celého týmu; představení, které zcela naplnilo označení opery jako dramma giocoso (žertovné drama – operní dílo kombinující vážné i veselé prvky). V opeře nechyběly dramaticky podané partie, jakož i scény naplněné skutečným humorem, které u diváků vyvolaly pobavení a jistě i úsměv na tvářích. O úspěch se jistě postaralo i brilantní da Ponteho libreto a samozřejmě především nádherná hudba Mistra Mozarta, která, lze-li to tak říci, „sama mluví“. Jestliže se všichni bojí času, tak čas se bojí této hudby. Myslím, že následující citát se vyjadřuje velmi přesně:  

J.W. von Goethe: „..Takový zjev, jako je Mozart, zůstává vždy zázrakem, který se nedá vysvětlit. Kde však by Bůh našel příležitost k dělání zázraků, kdyby to nezkusil někdy u tak výjimečných jedinců, na které hledíme s úžasem a o nichž nechápeme, odkud přicházejí.“ (citováno podle programu vydaného k představení Dona Giovanniho ve Stavovském divadle v r. 1991).

pátek 28. října 2011

Jaroslav Sovinský: Bludný Holanďan v Covent Garden


Níže uvedené řádky jsou věnovány opernímu představení, jež jsem měl tu čest shlédnout minulý týden (v pátek 21. října) v Královské opeře v Londýně, a sice Wagnerova Bludného Holanďana (Der Fliegende Holländer, premiéra v Drážďanech r. 1843). Začněme u režie, scény a kostýmů, což se nám stane východiskem pro další pojednání. Velmi dynamické a vskutku nápadité režie se chopil Tim Albery, scénu vytvořil Michael Levine a návrhy kostýmů pochází od Constance Hoffman. Děj opery byl přeložen někam do 2. pol. minulého století, což však vzhledem k nadčasovosti tématu nebylo nijak naškodu, spíše naopak. Základem scény je pro všechny obrazy prohnutá rampa, ve středu směrem dolů vydutá, představující především palubu Dalandovy lodi, případně podlahu příbytku či dláždění nábřeží. Tento základ je doplněn několika dalšími rekvizitami, které divákovi naznačují, o jaké prostředí jde. Scéna je však sama o sobě značně minimalistická, přispívající spíše k rozvoji divákovy fantazie. V úvodní scéně po skončení bouře můžeme na rampě sledovat pracující námořníky, v klasických mariňáckých oděvech, mj. zakotvující loď tažením kotevního lana z kulatého otvoru rampy, a lodivoda lezoucího po žebříku do tušeného vraního hnízda v horní části lodi. Když pak k Dalandově lodi přiráží loď Holanďanova, jejíž přítomnost je jen naznačena, pokrývá postupně palubu Dalandova plavidla temný stín, jak se k jeho boku blíží mohutná  Holanďanova lodice. Celek působí tajemným, až děs nahánějícím dojmem (světelný design David Finn).

V následující scéně se rampa promění v základ pro umístění dekorace představující šicí dílnu. Senta je zde spolu s ostatními dívkami představena jako dělnice v továrně na oděvy (tomu odpovídají i kostýmy všech dělnic, tedy pracovní pláště a pracovní pokrývky hlavy skrývající vlasy); oproti originálu, kde jde o přadleny, jsou zde dívčiny představeny jako švadleny pracující na šicích strojích. Tyto jsou velmi naturálně provedeny, jeden vedle druhého, jak se na klasickou „fabriku“ sluší a patří, včetně zářivkového osvětlení. Mary pak děvčatům dělá „předáka“. Senta se pustí do zpěvu balady. Obraz prokletého plavce je zde nahrazen modelem třístěžňové plachetní lodi, který je v tovární hale vystaven a Senta se na loďku zálibně a takřka láskyplně a s plnou účastí k trpícímu hrdinovi dívá, případně si k ní přilehne a hledí do jejího lanoví. Výsledkem je velmi dojemná a působivá scéna.

Později se rampa stane základem prostého obydlí, v němž se Senta setká s Erikem a Holanďanem, a o něco později pak základem pro přístavní nábřeží. Scéna v přístavu je zahájena odkrytím centrální části rampy, v níž je vnitřní prostora s pospávajícím lodivodem, který je probuzen námořníky. Pak se všichni dají do radostného křepčení a přidají se k nim i místní dívčiny. Vyzývají plavce prokleté lodi, aby se k nim připojili. Tu je opět otevřena ona vnitřní prostora rampy (která byla po probuzení lodivoda uzavřena) a na rampu se vynoří bledé postavy prokletých námořníků, nahánějící děs a hrůzu. 

Ve finálním výstupu se Holanďan chystá opět nasednout na svoji loď, z níž je spuštěn můstek, aby mohl vystoupit na palubu. Když pak Holanďan skutečně odplouvá, následuje výjev Sentiny oběti věrné lásky až za hrob, režijně provedený jistě netradičně, ale zato velmi působivě. Senta se chopí oné lodičky, která ji byla tak blízká, když zpívala baladu, vezme plachetničku do náručí a položí se do centra rampy, překryta onou loďkou. Výsledek je velmi přesvědčivý; lze dovodit, že Senta se takto vrhla do moře a nachází smrt v jeho vodách, umíraje s myšlenkou na toho, jenž jí byl nejdražším.

Nyní již k výkonům sólistů: titulní role se chopil lotyšský basbarytonista Egils Silins. Tento pěvec disponuje zajímavě znějícím hlasem, s pěknými přechody a klenutím, a herecky působí mužným dojmem; v jeho podání je Holanďan asketickou postavou těžce stíhanou trýzní. Láskou Senty je hluboce dojat, nakonec se však vydává opět na svou loď, jakoby se Sentiny lásky necítil být hoden. Sice bych si v této roli dovedl představit spíše pěvce s těžším, širším a temnějším wagnerovským hlasem, ale jde spíše o můj subjektivní pohled, výkon E. Silinse byl v této roli skutečně pozoruhodný.

Skutečným klenotem celého představení byla Senta, již se zhostila italská pěvkyně německého původu, Anja Kampe. Její „těžší“ soprán se vyznačuje nádhernou šíří, mohutností a silou a ve spojení s velmi přesvědčivým a často jímavým hereckým projevem dosahuje tato pěvkyně strhujících výkonů. K výslednému skvělému dojmu jistě přispívá i její oduševnělá a něžná tvář, která vynikne zejména v citem naplněných scénách, v již výše zmíněné baladě, a zejména ve scéně s Holanďanem, kdy je zcela oddána myšlence na jeho spasení, vedoucí k její oběti. Právě tyto scény spolu se scénou Sentiny oběti patřily v představení k nejpůsobivějším, naplněny nesmírnou hloubkou citu a vnitřního prožitku. Jestliže byla Senta plně oddána myšlence na spásu prokletého plavce, je plně pochopitelné (a herecky to pěvci výborně zobrazili), že Erik (v podání německého pěvce Endrika Wottricha - potěšil jemnějším tenorem, ovšem současně silným, hrdinštějším hlasem, poněkud tmavšího támbru), oddaný něžné lásce k Sentě, je myšlenkově úplně jinde, než je svými ideály plně uchopená Senta. Erikův zármutek lze plně pochopit, ale současně se musíme sklonit před silou Sentina zaujetí, které vede ke spáse trpící bytosti.

Role Sentina otce, Dalanda, se chopil dánský basista Stephen Milling s nádherně klenutým širokým a otevřeným hlasem, toho pravého wagnerovského typu, který se předvedl jako muž, který se nechá zlákat bohatstvím, ale činí tak jen pro dobro své dcery, jíž je milujícím otcem. Konečně v roli lodivoda se předvedl kanadský tenorista John Tessier, disponující pevným hlasem lyricko-dramatického typu, který dal roli lodivoda ten pravý mladický náboj a dynamiku. Jeho zpěv v úvodní scéně, kdy myslí na svoji dívku, podal se skutečným romantickým zaujetím. Do role Mary pak byla obsazena mezzosopranistka Clare Shearer, která potěšila silným a příjemně znějícím hlasem, a herecky šarmem a důrazností. Skvělé výkony odvedl i sbor a orchestr (dirigent Jeffrey Tate).

Závěr tedy? Velmi působivé představení, naplněné akcí a současně hlubokou citovostí, vrcholící skutečně katarzívním Erlösungem.

pátek 21. října 2011

Jaroslav Sovinský: Don Giovanni - rozbor jednotlivých scén



Pořadí vybraných scén:
Zpracováno podle zdroje č. 6 (viz soupis zdrojů v úvodním pojednání k opeře; překlad textu libreta do češtiny Marie Kronbergerová) a dalších textů libret (odkazy viz v úvodním pojednání k opeře). Ukázky, není-li uvedeno jinak, jsou z představení MET 1990 (odkaz viz v úvodním pojednání k opeře); odkazy na časy se vztahují k příslušné nejbližší následující ukázce.

Předehra (od počátku ukázky):


I. dějství:

Obraz I. (v noci na zahradě u domu komtura):

1. výstup (Leporello, donna Anna, don Giovanni, komtur, od 5.56):

Notte e giorno faticar...“ („Ve dne v noci se dřít...“); arioso Leporella; přemítá o tom, jak těžký má život, když slouží takovému pánovi, jako je don Giovanni. Když slyší, že je někdo na blízku, jde se skrýt. 

„Non sperar, se non m'uccidi...“ („Nedoufej, že tě nechám utéci...“; od 7.32); prohlašuje donna Anna pronásledující svého svůdce. Krátký recitativ (donna Anna a Don Giovanni) a tercet (přidá se skrytý Leporello). Giovanni prohlašuje, že Anna nezjistí jeho totožnost. Leporello komentuje situaci, že pán má zase malér. Anna volá sluhy, aby svůdce chytili a svolává na něho pomstu. Giovanni ví, že to teď nebude mít jednoduché.

„Lasciala, indegno!“ („Nech ji, lotře!“, od 8.52); vykřikne přiběhnuvší komtur a vyzývá Giovanniho na souboj; ten to odmítá; krátký recitativ a tercet (komtur, Giovanni a Leporello, který by se chtěl nejraději někam ztratit); komtur trvá na duelu; Giovanni ho v boji usmrtí. Leporello vyjadřuje nad tím, co se stalo, své zděšení. Dokončení tohoto výstupu již ve 2. ukázce.



2. výstup (don Giovanni, Leporello, od 1.37): 

„Leporello, ove sei?“ („Leporello, kde jsi?“), ptá se Giovanni. Recitativ; Leporello s Giovannim probírají výsledek duelu a poté zmizí.  


3. výstup (donna Anna, don Ottavio, od 2.09):

„Ah, del padre in periglio in soccorso voliam. “ („Pojďme honem otci na pomoc, je v nebezpečí.“); vyzývá Anna Ottavia. Ottavio je k pomoci odhodlán. Recitativ.

Ma qual mai s'offre, o Dei...“ („Ó, Bože, co to vidím!“, od 2.22), zvolá Anna, když nalezne tělo otce. Recitativ (Anna, Ottavio). Oba zjistí, že komtur byl zabit. Anna vyjadřuje svůj žal. Ottavio prosí kolemjdoucí o pomoc pro Annu, a aby odnesli komturovo tělo a Annu utěšuje.

Fuggi, crudele, fuggi!“ („Pryč ode mne, ty krutý!“, od 4.57), žádá Anna Ottavia. Recitativ vrcholící duetem. „Nech mě také zemřít, teď, když je mrtev ten, ó Bože, kdo mi dal život.“, pokračuje Anna. Ottavio ji ujišťuje o své lásce. „Teď máš ve mně muže i otce.“ Anna ho žádá, aby přísahal, že pomstí smrt jejího otce. Ottavio to odpřisáhne. 


Obraz II. (na ulici ve městě):

4. výstup (don Giovanni a Leporello, od 9.03):

„Orsù, spicciati presto. Cosa vuoi?“ („No tak, ven s tím...co chceš?“); ptá se Giovanni Leporella. Recitativ. Leporello má výhrady k životnímu stylu svého pána. Giovanni si do toho ovšem nenechává mluvit a ptá se sluhy: „Víš vůbec, proč jsem tady?“ Leporello sice neví, ale tuší, že zase půjde o další svůdný čin: „Asi v tom bude zase nějaká nová kořist? Já to musím vědět, abych ji zapsal do seznamu.“ Giovanni ho zpraví, že je zamilován do jedné krásné dámy. Dokončení výstupu již ve 3. ukázce.



5. výstup (donna Elvíra, don Giovanni, Leporello, od 0.23):

Ah, chi mi dice mai Quel barbaro dov'è ...“ („Ach, řekne mi někdy někdo, kde je ten barbar...“); árie. Donna Elvíra, dáma, kterou kdysi Giovanni svedl a opustil, na svého někdejšího svůdce nezapomněla a pátrá po něm. Po tom, jehož „jsem bohužel milovala a on nedodržel svoje sliby.“ A prohlásí, že pokud ho najde, a pokud se k ní Giovanni nevrátí tak „já ho tak příšerně znectím, srdce mu vyrvu z hrudi“. Giovanni a Leporello ji ve skrytu pozorují. 

„Udisti? Qualche bella dal vago abbandonata.“ („Slyšel´s to! To je nějaká kráska, kterou nechal ctitel.“, od 1.34); říká Giovanni svému sluhovi. Jeho poznámky se střídají se vstupy Elvíry, která zakončuje svoji árii. Pak pokračuje samostatně. A že dámu je třeba utěšit. Leporello to komentuje slovy: „Takhle už utěšil osmnáctset žen.“ Poté Elvíra opakuje árii, v zásadě i se vstupy obou výtečníků.

„Signorina...“ („Slečno...“, od 3.42); Giovanni se vydává dámě vstříc. Recitativ (Giovanni a Elvíra se vstupy Leporella). Tu však oba zjistí, kdo je kdo. Elvíra mu vyčítá, že ji opustil. Giovanni na to, že měl své důvody. A nechává na Leporellovi, aby věc vysvětlil, že jí má říci všechno. Leporello dumá, jak to má provést a Giovanni zmizí. Když si toho Elvíra všimne, Leporello prohodí: „Ale nechte ho, ať si jde. On si nezaslouží, abyste na něj myslela...“ A snaží se ji utěšit tím, že nebyla, není a nebude ani první ani poslední. A ukáže jí knížku, „ne zrovna malou“, obsahující seznam (či chcete-li rejstřík či katalog) naplněný jmény krásek jeho pána. „Každý dům, každé město, každý kraj jsou svědky jeho dámských tažení.“



Madamina, il catalogo è questo Delle belle che amò il padron mio...“ (Milá dámo, tohle je seznam krásek, které můj pán miloval...“; od počátku ukázky); proslulá „rejstříková árie“. Leporello se Elvíře svěří, že seznam dělal sám, a svěřuje jí počty oněch Giovanniho krásek: v Itálii 640, v Německu 231, ve Francii 100, v Turecku 91, ale ve Španělsku je jich už 1003! A jde o ženy „všech vrstev, tvarů, každého věku“.  A dodává, které typy a proč a kdy má pán v oblibě.


6. výstup (donna Elvíra):

„In questa forma dunque mi tradì il scellerato!“ („Takže takhle mě ten darebák podvedl.“), říká si donna Elvíra a vyjadřuje v tomto ariosu svoji touhu po pomstě. Výstup chybí v nahrávce MET 1990; lze ho shlédnout v níže uvedené ukázce mimo pořadí (MET 2000 – viz odkaz v úvodním pojednání k opeře; od 6.33 do konce).



Obraz III. (na venkově; opodál stojí palác dona Giovanniho obklopený parkem):

7. výstup (Zerlina, Masetto a sbor):

Giovinette che fate all'amore, Non lasciate che passi l'età!“ („Dívenky ve věku milostných her, využijte svůj čas!“ - od 5.30); ariosa a duet Zerliny a Masetta se sborem. Venkované oslavují svatbu Masetta a Zerliny. 


8. výstup (don Giovanni, Leporello, Zerlina, Masetto, od 7.00):

„Manco male, è partita. Oh guarda, che bella gioventù; che belle donne! “ („Ještě že odešla. Podívejme se, to je ale pěkná mládež! A ty ženy!“); říká Giovanni svému sluhovi, který dodá, že když je jich tu tolik, tak tu „bude něco i pro mne.“ Recitativ. Giovanni se obrátí ke svatebčanům a blíže se s nimi seznamuje a pozve je do svého paláce, aby se tam dobře pobavili a současně že pobude sám s Zerlinou. Masetto ovšem nechce nechat Zerlinu o samotě. Giovanni ho uklidňuje, že bude Zerlina v „rukou šlechtice“. Zerlina říká Masettovi, že se tedy nemusí bát. Giovanni pak nespokojenému Masettovi jasně naznačí, že teď zde jeho přítomnost není žádána. 



Ho capito, signor sì...“ („Jo, už chápu, pane...“; od počátku ukázky); árie Masetta; dává najevo, že se podrobuje a Zerlině vyčítá její počínání.


9. výstup (don Giovanni a Zerlina - od 1.33):

„Alfin siam liberati, Zerlinetta gentil, da quel scioccone.“ („Milá Zerlinko, konečně jsme osvobozeni od toho hlupáka.“), říká Giovanni Zerlině, když osaměli, a dodá, že takové děvče, jako je ona, nemůže být ponecháno nějakému venkovanovi. Recitativ. Zerlina se brání, že dala Masettovi své slovo. Giovanni na to, že to slovo nic neznamená a již se snaží ji získat. Zerlina ovšem tvrdí, že by nechtěla být nakonec podvedená. „Já vím, že šlechtici jsou málokdy k ženám poctiví a upřímní.“ Giovanni na to, že je to nesmysl a nabídne jí sňatek a dodá, že ten altánek (na který ukáže) je jeho, a že tam budou sami a tam se vezmou (a vyzývá ji, aby tam s ním šla – viz následující scéna). Pozn.: Giovanni při svádění Zerliny přirovnává její půvaby mj. k sýru „giuncata“; šlo o oblíbený sýr L. da Ponteho, který ho uctil jeho uvedením v libretu opery. Podobně L. da Ponte uctil své oblíbené alpské víno marzimino (je uvedeno v XVII. výstupu II. dějství jako „eccellente marzimino“, tedy „vynikající marzimino“). Označuje se také jako „marzemino“. 

Là ci darem la mano, Là mi dirai di sì.“ („Tam si podáme ruce, tam mi řekneš své ano. “, od 3.35); vyzývá Giovanni Zerlinu a dodává: „Vidíš, není to daleko, pojďme, miláčku můj.“ Duettino. Zerlina váhá, ale naznačuje, že by byla šťastna. Ale Masetta je jí líto. Ale nakonec se nechá přesvědčit a svorně s Giovannim prohlašuje: „Pojďme, miláčku, utěšit strasti nevinné lásky. “


10. výstup (donna Elvíra, Zerlina, don Giovanni - od 6.44):

„Fermati, scellerato!“ („Zadrž bídáku!“), vykřikne donna Elvíra, která se právě objevila na scéně a vyslechla, co Giovanni plánoval. Recitativ. Elvíra naznačuje, jaký je pravý Giovanniho charakter a Zerlina neví, na čem je. Giovanni odpoví, že Elvíra je do něho zamilovaná a on ze soucitu musí předstírat lásku, protože je „velký dobrák“.

„Ah, fuggi il traditor!“ („Jdi pryč! Ten zrádce“ - od 7.29); árie Elvíry; vyzývá Zerlinu aby uprchla, protože Giovanni ji oklame. A Elvířino trápení nechť je Zerlině poučením. A poté ji odvádí pryč. 


11. výstup (don Giovanni, don Ottavio, donna Anna):

„Mi par ch'oggi il demonio si diverta d'opporsi a miei piacevoli progressi vanno mal tutti quanti.“ („Dneska se snad samo peklo baví tím, že mi hatí plány! Všechno mi jde špatně.“), zlobí se osamělý Giovanni. Tu se objevují Ottavio s Annou; Ottavio pozná dona Giovanniho, ale má ho za solidního muže (nezná jeho skutečný charakter). Anna prosí Giovanniho o pomoc, kterou tento „ochotně“ nabízí. Recitativ.



12. výstup (donna Elvíra, donna Anna, don Ottavio, don Giovanni - od 10.01):

„Ah, ti ritrovo ancor, perfido mostro!“ („Už jsi tady zase, ty proradná stvůro?“); vykřikne právě se objevivší Elvíra na Giovanniho (viz ještě předchozí ukázka). Následuje kvartet (již ukázka č. 6) všech zúčastněných („Non ti fidar, o misera Di quel ribaldo cor...“ - „Špatně dopadneš, jestli uvěříš tomu ničemovi!“), varuje Elvíra Annu, s tím, že i už zradil a totéž se stane Anně. Ottavio i Anna projevují Elvíře svoji účast s jejím zármutkem. Giovanni prohlásí, že Elvíra nemá v pořádku rozum. Elvíra se brání, že mu nemají věřit. Anna s Ottaviem dumají, kdo z těch dvou má tedy pravdu. Anna má za to, že Elvíra podle tváře a mluvy na šílenou nevypadá. Elvíra nakonec prohlásí, že každému poví, co Giovanni provedl. Anna a Ottavio se postupně přikloní na její stranu. Elvíra pak odchází a za ní i Giovanni, „aby neudělala něco nerozvážného“; Anně a Ottaviovi nabídne, že pokud pro ně něco může udělat, čeká na ně ve svém domě.


13. výstup (donna Anna a don Ottavio - od 4.39):

Don Ottavio, son morta!“ („Done Ottavio, umírám!“); zoufale prohlašuje Anna. Recitativ. Na dotaz Ottaviův, co se stalo, mu Anna vyjeví, že v Giovannim po hlase poznala vraha svého otce. A vypráví mu, co se předtím odehrálo: do jejího pokoje, kde byla sama, se vloudil v plášti zahalený muž, kterého měla za Ottavia. Brzy však poznala svůj omyl. Vetřelec ji objímá, ona se marně brání. Když začala křičet, zakryl jí ústa. Nakonec se mu vysmekla a utekla mu. Pak začala křičet o pomoc, a neznámého, který se dal na útěk, začala pronásledovat na ulici. Pak se objevil její otec a v boji byl zabit oním neznámým.



Or sai chi l'onore Rapire a me volse...“ („Teď víš, kdo mě chtěl připravit o čest ...“); árie Anny; vyzývá Ottavia, aby ji pomstil. Od počátku ukázky č. 7.


14. výstup (don Ottavio):

„Come mai creder deggio, di sì nero delitto capace un cavaliero! “ („Jak jen mám uvěřit, že by šlechtic byl schopen tak strašlivého zločinu!“, od 3.14); přemítá don Ottavio, který osaměl na scéně. A prohlašuje, že se musí dopátrat pravdy, a že je jeho povinností, aby buď Annu vyvedl z omylu nebo pomstil.

Dalla sua pace la mia dipende...“ („Klid tvůj ochráním...“, od 3.49); árie Ottavia, v níž dává najevo, že to co prožívá Anna, prožívá on s ní, včetně snu o pomstě. Tato árie nebyla součástí verze pražské premiéry, byla přikomponována pro premiéru ve Vídni, kde nahradila Ottaviovu árii „Il mio tesoro“, která byla pro vídeňského představitele Dona Ottavia příliš náročná. Jsou ovšem nastudování, kde se objevují obě tyto Ottaviovy árie.  


15. výstup (Leporello, don Giovanni, od 8.05):

„Io deggio ad ogni patto per sempre abbandonar questo bel matto... “ („Já musím v každém případě navždycky odejít od toho povedeného blázna.“); říká si Leporello. A pokračuje: „Tady ho máme! Podívejte se, jde si jakoby nic!“ Recitativ. Giovanni se ho vyptává, „jestli jde všechno dobře?“ Leporello na to, že podle rozkazu vzal svatebčany do paláce a snažil se je tam rozptýlit a dal jim napít. Když už byli jaksepatří rozjařeni, objevila se Zerlina s Elvírou. Leporellovi se však podařilo Elvíru dostat z paláce.



Finch'han dal vino Calda la testa...“ („Dokud jsou rozpálené z vína...“); árie Giovanniho. Giovanni nařizuje Leporellovi, aby na zámku připravil slavnost, pokud potká na ulici nějakou dívku, má ji vzít s sebou, a sám se už těší na další milostná dobrodružství. A zakončuje slovy: „A zítra ráno zapíšeš do seznamu dalších aspoň deset žen.“ Tato árie se někdy označuje jako tzv. „šampaňská“. O šampaňském se v ní však v originále nehovoří, pouze o víně. Uvádí se, že název vnikl podle německého překladu, kde se slovo „víno“ kvůli rýmu nahradilo slovem „šampaňské“.


Obraz IV. (za soumraku v parku před palácem dona Giovanniho):

16. výstup (Zerlina, Masetto – od 1.30):

„Masetto... senti un po'... Masetto, dico.“ („Masetto! No tak, slyšíš, Masetto.“); volá Zerlina na svého ženicha. Recitativ. Masetto jí vyčítá, že je nevěrnice, a že ho zostudila. Zerlina ho uklidňuje, že se jí Giovanni ani nedotkl. 

Batti, batti, o bel Masetto, La tua povera Zerlina... “ („Můj krásný Masetto, nabacej svou chudinku Zerlinku...“, od 10.06); v árii Zerlina prosí Masetta o odpuštění a chce, aby se spolu usmířili.


17. výstup (Masetto, don Giovanni, Zerlina – od 6.37):

„Guarda un po' come seppe questa strega sedurmi! “ („Podívejme, jak mě ta čarodějnice zase svedla.“), říká si Masetto. Tu se ozve hlas Giovanniho: „Připravte všechno na velkou slavnost!“ Recitativ a duet (Zerlina a Masetto). Zerlina uvažuje o útěku. Masetto má za to, že to chce Zerlina udělat, protože by se poznalo, jak to mezi ní a Giovannim „vypadá, po tom co se stalo“. A chce se sám někam schovat („Presto, presto, pria ch'ei venga, Por mi vo' da qualche lato...“, „Honem, než sem přijde, já se zatím někam schovám...“, od 7.15). Zerlina ho prosí, aby to nedělal. Naopak Masetto chce sledováním případného setkání jeho nevěsty s Giovannim zjistit, co se mezi nimi stalo, a jestli mu byla Zerlina věrná. 


18. výstup (don Giovanni a sbor - od 8.12):

„Sù! svegliatevi da bravi! Sù! coraggio, o buona gente! “ („No tak, tak se pěkně probuďte, odvahu, přátelé!“); Giovanni v ariosu vyzývá hosty k zábavě. Sbor opakuje jeho výzvu.


19. výstup (Zerlina, don Giovanni, Masetto, od 9.05):

„Tra quest'arbori celata, Si può dar che non mi veda. “ („Když se schovám mezi ty stromy, třeba mě neuvidí.“), říká si Zerlina. Giovanni ji však zahlédne a opět se k ní má: „Pojď chvilku sem, chci tě taky potěšit.“ Zerlina na to, že jestli to uvidí její ženich, něco se stane. Giovanni ji vezme za ruku a obejme ji. Recitativ vrcholící duetem. Když pak z úkrytu vyleze Masetto, který předchozí scénu sledoval, Giovanni se ho ptá, proč se schovával. Že už Zerlina bez Masetta nemůže vydržet. Masetto na to: „Ano, rozumím, pane.“ Giovanni pak oba bere k sobě do paláce. Recitativ vrcholící tercetem. Dokončení této scény již v ukázce č. 9.



20. výstup (donna Elvíra, don Ottavio, donna Anna, Leporello, don Giovanni, od 1.12):

„Bisogna aver coraggio, O cari amici miei, E i suoi misfatti rei Scoprir potremo allor. “ („Musíme mít odvahu, moji drazí přátelé, abychom mohli odhalit jeho mrzké zločiny.“), říká Elvíra Ottaviovi a Anně, když se všichni tři objeví na scéně. Na tvářích mají masky. Zahlédne je Leporello a  upozorní na ně svého pána: „Pane, podívejte se, to jsou půvabné masky.“ Giovannimu mu nařídí, aby masky pozval do paláce, což tento učiní. Ottavio za všechny tři pozvání přijímá a obrací se k dámám: „Pojďte mé krásné družky.“ Leporello konstatuje: „Můj přítel si je vyzkouší z lásky.“ Recitativ a duo/trio Elvíry, Anny a Ottavia.


Obraz V. (sál v paláci donna Giovanniho; zrovna končí tanec):

21. výstup (don Giovanni, Leporello, Masetto, Zerlina, od 6.00):

„Riposate, vezzose ragazze.“ („Odpočiňte si, půvabné dívenky.“), vyzývá Giovanni. Leporello vyzývá mladíky k osvěžení. Zerlina a Masetto komentují situaci: „Začíná to až příliš dobře, mohlo by to špatně skončit.“ Giovanni se opět věnuje, k Masettově nevoli, Zerlině. Leporello se věnuje jiným děvčatům. Recitativ a dueta a kvartet.


22. výstup (Leporello, don Giovanni, donna Anna, donna Elvíra, don Ottavio, Masetto, Zerlina, od 7.17 a ukázka č. 10):

„Venite pur avanti, Vezzose mascherette!“ („Pojďte dál, půvabné masky!“), zve dovnitř Leporello tři příchozí (Elvíru, Annu a Ottavia). Scéna obsahuje recitativy a ansámblové partie. Giovanni prohlásí: „Je otevřeno pro každého, ať žije svoboda!“ Masky vyjádří svoji vděčnost. Giovanni pak zve k tanci a Leporello dostane za úkol zadržovat Masetta. Giovanni se věnuje Zerlině. Anna se děsí své vlastní přítomnosti v sále, ale její společníci ji povzbudí: „Předstírejte něco.“ Giovanni se pokouší zavést Zerlinu do vedlejší místnosti, ta však volá o pomoc. K té jí přispějí Masetto, Elvíra, Anna a Ottavio. Giovanni však ze svádění Zerliny obviní svého sluhu. Avšak Anna, Elvíra a Ottavio sejmou masky a spolu s Zerlinou a Masettem obviňují Giovanniho a svolávají na něho pomstu. Giovanni tuší, že mu hrozí něco hrozného, ale vyjadřuje se, že se strachu nepoddá (tutéž myšlenku vyjadřuje, o svém pánovi, jeho sluha). A se zbraní v ruce se Giovannimu podaří se z dané situace zachránit.



Pozn.: „V plesové scéně z finále 1. aktu učinil Mozart z hudby předmět děje. Nezdolnému donu Giovannimu vyhrávají k tanci hned tři orchestry: první hraje galantní menuet; druhý k tomu hraje contredans v sudém taktu; třetí pak intonuje – v tvrdém protikladu k oběma „dvorským“ tanečním formám – rychlý valčík („německý“), jak ho za Mozartových časů tančili prostí lidé. Smyslem této sukcesivní hudební koláže (2. a 3. orchestr navíc pro své vystoupení ještě ladí) je vyostření situace: slavnost se pokazí, když Zerlina ve vedlejším pokoji začne křičet o pomoc.“ Viz Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996, str. 270.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

II. dějství (schéma pořadí hlavních scén):

Obraz I. (v noci na ulici ve městě u domu donny Elvíry): výstupy 1.- 6.

1. výstup – duet „Eh via buffone“ (G.: „Ale jdi, ty šašku...“); don Giovanni a Leporello. Sluha chce opustit svého pána, ale nakonec si dá říci a zůstane ve službě.

2. výstup – tercet „Ah taci, ingiusto core“ (E: „Mlč, ty mé neposlušné srdce.“), donna Elvíra, don Giovanni a Leporello. Elvíra stále miluje Giovanniho, chce však umlčet hlas svého srdce. Giovanni jí pod oknem vyznává „lásku“ a (správně) předpokládá, že tato vyjde z domu.

3. výstup – canzonetta „Deh vieni alla finestra, o mio tesoro“ („Přistup k oknu, poklade můj“); don Giovanni zpívá zastaveníčko Elvířině komorné. 

4. výstup – árie „Metà di voi qua vadano“; „Polovina z vás půjde sem...“; don Giovanni se snaží zmást Masetta a ostatní, kteří po něm pátrají. 

6. výstup – árie „Vedrai carino“ („Uvidíš, můj milý“); Zerlina utěšuje zbitého Masetta. 


Obraz II. (noc, temná chodba v domě donny Anny /uvádí se i kostelní chodba/): výstupy 7. - 14.

7. výstup – sextet: „Sola sola, in buio loco“ (E: „Jsem tu sama samotinká...“); Elvíra, Anna, Zerlina, Ottavio, Leporello a Masetto; Leporello provází Elvíru v přestrojení za svého pána, a je „dopaden“ ostatními (mají ho za Giovanniho). 

9. výstup – árie: „Ah pietà, signori miei“ („Slitování, panstvo...“); Leporello prosí výše uvedené o milost.

10. výstup - árie: „Il mio tesoro intanto“ („Jděte zatím utěšit můj poklad“); Ottavio prosí ostatní, poté co Leporello uprchl, aby Annu (jeho poklad) utěšili a vydává se za pomstou.  

11. výstup - duet „Per queste tue manine“ (L: „Pro tvé malé ručky“); Leporello a Zerlina (komický duet). Zerlina přitáhne za vlasy na scénu Leporella, který prosí o milost. Zerlina však odmítá a přiváže ho k židli, chvíli ho trápí a nakonec odejde. Leporello se pak dá na útěk. Duet nebyl součástí verze pražské premiéry, byl přikomponován až pro vídeňskou premiéru. 

14. výstup – recitativ a árie: „In quali eccessi, o Numi … Mi tradì quell’alma ingrata“ („Ó jaký život vede... Bezcitně mě opustil...“); Elvíra naříká nad tím, jaký je Giovanni člověk a kvůli tomu, jak se k ní zachoval. Tato partie nebyla součástí verze pražské premiéry, byla přikomponována až pro vídeňskou premiéru.  


Obraz III. (na hřbitově; kolem náhrobky a kříže, opodál socha komturova; je noc, svítí měsíc; socha komturova je ve stínu):

15. výstup – duet „O statua gentilissima Del gran Commendatore... “ (L: „Ó, přemilá socho velkého Komtura...“); Leporello, Giovanni; sluha plní příkaz svého pána a zve sochu komtura na večeři.


Obraz IV. (sál v domě donny Anny):
                                       16. výstup – recitativ a rondo „Crudele? Ah no, mio bene!Non mi dir, bell’idol mio“ („Krutá! Ale ne, miláčku... Neříkej mi...“); Anna reaguje na Ottaviu žádost, aby si ho vzala; říká mu, že v tak smutné chvíli to není možné. 


Obraz V. (sál v domě dona Giovanniho): výstupy 17.- 20.

17. - 20. výstup – finále: „Già le mensa è preparata“ (G: „Stůl už je připraven.“); Giovanni, Leporello, Elvíra, socha komtura, sbor z pekel. Scéna Giovanniho večeře, příchodu sochy a Giovanniho propadnutí peklu.

20. výstup: „Ah! Dove è il perfido?“ („Kde je ten darebák?“), ptají se Anna, Elvíra, Zerlina, Ottavio a Masetto. Od Leporella se dozvědí, co se stalo jeho pánovi. Všichni pak přemítají o své budoucnosti a komentují Giovanniho osud: „Jaký život, takový skon!“

----------------------------------------------------------------------------
Pozn.: „Hudba, kterou si don Giovanni nechá hrát k večeři v 2. aktu“ (17. výstup), „je „hudbou v hudbě“; soubor dechových nástrojů hraje (na jevišti nebo za ním) různé melodie z tehdejších oblíbených oper, tak jak to bývalo zvykem ve vznešených domech při slavnostních příležitostech (hudba k slavnostní tabuli, dostaveníčka). O úryvcích, které hraje Giovanniho domácí kapela a které Leporello komentuje během jídla, mohl Mozart r. 1787 předpokládat, že budou pro pražské publikum známými „šlágry“: nejdříve citát z opery“, kterou napsal španělský skladatel Vincente Martín y Soler (1754 – 1806), na libreto L. da Ponteho, „Una cosa rara, ossia Bellezza ed onestà“ („Vzácná věc, aneb Krása a poctivost“) - premiéru měla ve vídeňském Burgtheatru 17. listopadu 1786. Mozart cituje hudbu k ansámblu  „O quanto in sì bel giubilo“. Leporello výkon kapely komentuje slovy: „Bravi! Cosa rara!“ („Jsou skvělí, to je „Cosa rara“).

Následuje „sestřih“ z opery „Fra i due litiganti il terzo gode“ („Když se dva perou, třetí se směje“) od italského skladatele Giuseppe Sartiho (cca 1729 – 1802 ) - premiéru měla v milánské Scale 14. září 1782; Mozart cituje árii „Come un agnello“. Leporello zvolá: „Evvivano i litiganti.“ („Ať žijí „Litiganti“.); „litiganti“ znamená italsky „jsoucí ve sporu“.

Nakonec se objevuje „nápad, který publikum rozesmál, citát z Figarovy árie „Tak mu dnes přestal čas snů“ („Non più andrai, farfallone amoroso“); Mozart tedy cituje sám sebe (Figarovu svatbu). Leporello komentuje: „Questa poi la conosco pur troppo.“ („Tuhle znám, až moc dobře.“). 

Viz Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996, str. 271.
-----------------------------------------------------------------------------