sobota 30. července 2011

Opera Dream – oficiální partner XIX. Verdi festivalu!



Svatopluk Sem, Christina Vasileva

Státní opera Praha zahajuje své divadelní sezóny od roku 1993 přehlídkou s názvem Verdi festival. Touto atraktivní akcí se hlásí k tradici Nového německého divadla, kdy před 112 lety, v roce 1899, uspořádal tehdejší ředitele Angelo Neumann poprvé tzv. Maifestspiele, které se okamžitě staly populární. V prvních ročnících byla pozornost věnována především na opery Richarda Wagnera, záhy došlo na Giuseppa Verdiho: téměř rok co rok byly organizovány verdiovské cykly oper, jejichž protagonisty se stávaly největší operní hvězdy včetně Enrica Carusa, který zde vystoupil 4., 7., 10. a 12. května 1904 v roli Vévody v Rigolettovi a Nemorina v Nápoji lásky, nebo legendární australské sopranistky Nellie Melby která zde zpívala 18.dubna 1900 titulní roli v La traviatě, kterou podle dobových zvyklostí doplnila ještě o efektní scénu šílenství z Donizettiho Lucie z Lammermooru.



Jan - Latham Koenig

Státní opera Praha má dnes stejný cíl jako kdysi Angelo Neumann: vzdát poctu velkému opernímu mágovi a svému publiku nabídnout vynikající pěvce. Letošní XIX. ročník se uskuteční od 18. do 31. srpna 2011a diváci se mohou těšit na opery Aida, Rigoletto, Otello, La traviata, Nabucco a Trubadúr. Během festivalu se představí jak kmenoví sólisté SOP Christina Vasileva, Anda Louise Bogza, Jana Sibera, Jana Sýkorová, Svatopluk Sem nebo Richard Haan, ale také mnoho oblíbených hostů: Vladimír Chmelo, Jordanka Derilova, Efe Kislali nebo Michal Lehotský. K nejzajímavějším zahraničním hostům bude patřit dirigent Jan Latham – Koenig, Roberto Paternostro, Heiko Mathias Förster nebo Enrico Dovico.


Jana Sýkorová

Opera Dream je oficiálním mediálním partnerem festivalu a bude Vás průběžně informovat o všech aktualitách.

pátek 29. července 2011

Rozhovor s ředitelem Filharmonie Bohuslava Martinů RNDr. Josefem Němým


O zlínské filharmonii z různých úhlů

Filharmonie Bohuslava Martinů je významnou uměleckou institucí a nemalou měrou přispívá ke kulturnímu obrazu města. Léto je vždycky mezníkem mezi sezónami a příležitostí k hodnocení i plánování. Je tomu tak i nyní. A právě v tomto čase jsme se pokusili získat nejnovější zprávy a informace. Ředitele RNDr. Josef Němý nás přijal velmi vstřícně.



Pane řediteli, uplynulá sezóna 2010 -2011 byla zlínskou kulturní veřejností velmi oceňována. V čem byla výjimečná?

Výjimečná byla především proto, že v lednu 2011 jsme se po 55 letech působení v Domě umění přestěhovali do nových prostor Kongresového centra ve Zlíně. Zde máme k dispozici nejen kvalitní zázemí, ale také nádherný sál pro naše koncerty a zkoušky. Pro mě osobně je pak velkou radostí uplynulé sezóny až neuvěřitelný zájem posluchačů o naše koncerty. Polovina koncertů v nových prostorách byla vyprodána a průměr návštěvnosti je 610 posluchačů na koncert. Jsem také rád, že jsme naprosto bez problémů zvládli veškeré stěhování, zabydlení orchestru v novém zázemí a především pak našim posluchačům jsme nabídli kvalitní koncerty se zajímavými sólisty.


Hodně se mluví o hospodaření kulturních a uměleckých institucí. Jak je na tom Filharmonie Bohuslava Martinů?

Letos bude výrazně těžší udržet vyrovnaný rozpočet. V kultuře je prokazatelně méně peněz, je ekonomická recese, navíc stěhováním do Kongresového centra nám vznikly mimořádné náklady, takže úsporná opatření jsou nutná. Na druhé straně je o naše koncerty zvýšený zájem, také naši sponzoři nám přispívají ve stejné výši jako letos.


Zdá se, že se Filharmonie Bohuslava Martinů feminizuje…

S tím s Vámi nesouhlasím. V naší filharmonii je asi třetina žen a já osobně takový poměr považuji za optimální, navíc ženský prvek považuji v každém kolektivu, tedy i v naší filharmonii, za velmi pozitivní.


Před námi se začíná zjevovat nová sezóna. Čím bude nová?


Novinkou bude cyklus komorních koncertů v Malém sále Kongresového centra. Jeho kapacita je do 100 posluchačů a komorní koncerty budou ve srovnání s koncerty ve velkém sále spíše „rodinnou“ záležitostí. Jsem přesvědčen, že obecně naše nabídka koncertů pro následující sezónu je pestrá a zajímavá, o čemž svědčí i velký zájem o předplatné. Vrcholem sezóny pak bude říjnový koncert s Magdalenou Koženou, který bude vysílat na Štědrý den Česká televize.


Za rozhovor děkují editoři Opera Dreamu.

pondělí 25. července 2011

Severní Itálie - nejen pokladnice opery - 2. díl (Bergamo, Brescia, Verona)


Bergamo s velkými osobnostmi

Druhý den následovala prohlídka Bergama. Město je proslavené hned dvěma velkými osobnostmi. Narodil se a je zde pochovaný Gaetano Donizetti a ve zdejším semináři pobýval budoucí papež Jan XXIII. Město je rozdělené na dvě části - Staré a Nové město.


Ať už přijedete vlakem, nebo autobusem, vystoupíte v novém. Je to normální moderní město s několika zajímavými kostely a rušnými ulicemi. Nenašla jsem na něm téměř nic zajímavého. Výjimku tvoří jedno místo, které asi běžný návštěvník do své cesty nezařadí, a tím je zdejší hřbitov - Cimitero (dostanete se k němu od vlakového nádraží autobusem č. 2). Dozvěděla jsem se o něm tak trochu omylem. Když jsem se dívala ze Starého města na Nové, zahlédla jsem zvláštní budovu, která na tu dálku připomínala indickou pagodu. Indů je v Bergamu poměrně hodně, takže očekávat zde jejich svatyni by nebylo až tak od věci.




V Informacích na mě chvíli nechápavě hleděli, ale pak je napadlo, že je to zdejší hřbitov. Nemýlili se. Přijedete k velmi zvláštní vstupní budově. Nějaké informace jsou na této stránce. I vnitní hřbitov ukrývá velmi mnoho zajímavě postavených hrobek v různých slozích a stylech. Jen jsem do něj nahlédla a neměla jsem čas studovat, kdo významný by zde mohl být pochovaný. Možná ho někdy příště projdu podrobněji.



Po ulici Jana XXIII. jdete od nádraží směrem k vysokému kopci, na němž stojí Staré město. Dostanete se nahoru autobusem, lanovkou, nebo pěšky (je to tedy pěkný výšlap!). Ve Starém městě se nachází Donizettiho muzeum, které se mi podařilo nějak minout a hlavně nestihnout navštívit kvůli vlaku a právě probíhající siestě. Dostanete se i k bráně semináře, kde byl Jan XXIII., kousek od ní je nádherný dóm a vedle něj katedrála - dvě skvostné budovy, z nichž každá ukrývá velký "poklad", pokud to tak mohu říct.


V Santa Maria Maggiore je v zadní čáti kostela pochovaný Gaetano Donizetti. Bylo pro mě velkým zážitkem sklonit se k zemi a pohladit kámen, na kterém bylo latinsky napsané HIC IACET.



K Verdiho rakvi se tak "blízko" nedostanete. Stojíte jen nad ní nad schody. Kousek od něj je pochovaný skladatel Mayr. Nevím, zda jste o něm někdy slyšeli, mně se to třeba zatím nepoštěstilo. Co je ale takové pěkné, tito dva pánové se znali od malička, protože bydleli v jedné ulici pár domů od sebe, a Donizetti Mayra učil hudbu a byli velkými přáteli.


A teď jsou pochováni nedaleko od sebe jen na šířku lodi kostela.




Hned vedle je bergamský dóm (na průčelí je socha, která hrozně moc připomíná Verdiho! :-D), v jehož hrobce jsou pochovaní zdejší biskupové s výjimkou jednoho: Jana XXIII. najdeme ve Vatikánu, ale, pokud si to pamatuji dobře, ne "celého". V dómu má svoji vlastní kapli, ve které najdete jeho sochu v nadživotní velikosti a dřevěnou rakev, nad níž je napsané, že zde leží jeho relikvie. Něco mi říká, že ve Vatikánu leží tělo, ale v Bergamu je uloženo jeho srdce. Když odtud odjížděl na volbu papeže do Vatikánu, těšil se, až se sem znovu vrátí. Byl nečekaně zvolen a přání se mu nesplnilo. Tělem patří Vatikánu, ale jeho srdce patří jednoznačně Bergamu. Ať už to je, jak chce, pobyt v kapli byl velmi silným zážitkem!


Už jen krátká zastavení: Jistě si všimnete vysoké věže se zábradlím, odkud musí být vynikající výhled na město a okolní Alpy. Je otevřená, můžete si za 7 euro koupit vstupenku, s níž se dostanete všude ve městě (do Roccy, na věž, galerie, Donizettiho muzea...) a možná čekat, až na vás přijde ve věži řada, protože se pouští jen po 6 lidech po půl hodině. Navíc to není doporučené jedincům trpícím klaustrofóbií. Tam jsem se dostat nestihla.


Zajímavá je i návštěva hradu Rocca, v jehož zahradě je výstava moderních zbraní včetně tanku. To mě moc "nechytá", ale je odtam nádherný výhled na celé město a můžete se podívat i dovnitř.


Když vyjdete bránou směrem k dalšímu vysokého kopci, kde Staré město pokračuje, dostanete se do takové malé svažující se uličky, kde se nachází Donizettiho rodný dům (hned na začátku minete dům Mayra). Sympatické je, že se neplatí žádné vstupné a můžete si ho projít sami jak dlouho budete chtít. Je tam výstava jeho portrétů, fotografií z festivalu, který se v Bergamu každý rok koná, a další věci. Nemohu říct, že by mě interiér nějak zvlášť uchvátil, bylo to spíš o tom, že jsem se na to místo dostala.




Brescia - klenot mezi navštívenými městy


Ač jsem studovala latinu i dějiny antického umění, o Brescii (Brixii) případně o antické Veroně jsem se nikdy neučila. Padla maximálně zmínka o veronské aréně a tím to skončilo. O to více doporučuji navštívit Brescii a projít si její památky. Kdybych ve Veroně nezažila Aidu a nebloudila městem do 3 do rána, Brescie by byla pro mě největším zážitkem. V Římě, Pompejích, na Capri... tam všude máte antické památky doslova na každém rohu více či méně zachované. Ale bloudit ulicemi města a najednou zůstat stát překvapením, protože se před vámi otevře pohled na antické divadlo, to je teprve zážitek!




V malém městečku najdeme celou řadu kostelů. Oproti Bergamu je klidnější a jste v centru hned, jak vystoupíte z vlaku (o ubytování u nádraží jsem psala v komentáři v 1. díle). Najdete tu celou škálu slohů od renesance po klasicismus. Za návštěvu stojí zdejší dóm a především přilehlý kruhový kostel. Čím víc katedrál a dómů jsem po cestě navštívila, tím víc jsem byla vděčná za obyčejný kostel, který nebyl plný soch, fresek, obrazů, kde jsem neměla pocit, že na mě všechno padá a že se v tom obrovském prostoru ztrácím. Kostel v Brescii byl přestavován po řadu staletí a, když vstoupíte, ocitnete se v obrovské kruhové místnosti, která jako by připomínala římský Pantheon. Mohutné zdi, malá okna, hra světel a stínů dělají v tomto místě zvláštní duchovní atmosféru. Zde jsem cítila větší "přítomnost Boha", než v těch překrášlených katedrálách plných turistů. V kostele, dostala jsem se tam ráno, právě probíhala příprava na mši a skoro nikdo tam zrovna nebyl. Můžete se jít podívat do krypty, ve které najdete celou řadu sloupů, mezi nimiž nejsou dva stejné. Bezpochyby i zde (jako všude v Brescii) to vzniklo tím, že rozebrali několik antických památek a, co se jim hodilo, to tam prostě použili. Už jen samotné schody do krypty v sobě obsahovaly kameny s římskými nápisy, které se sakrální stavbou neměly vůbec nic společného.



Ve vedlejším dómu právě probíhala mše, takže jsem si ho nemohla pořádně prohlédnout. Všimla jsem si však něčeho, co jsem pak už nacházela všude. V mramorových kamenech v podlaze byly vidět zkameněliny - téměř v každém byla alespoň jedna. Setkávala jsem se pak s nimi nejen v Brescii, ale i ve Veroně. Zdejší Alpy v sobě tedy ukrývají milióny těchto mořských živočichů.


Nedaleko od těchto kostelů se nachází původní antické město Brixia. Na pozůstatky narazíte téměř na každém rohu. S hrůzou zjišťujete, že všechno, co kolem sebe vidíte, v sobě ukrývá nejeden kámen vzatý ať už z divadla, nebo z Fora romana a jiných antických památek. Vidíte rovnou fasádu "nového domu", na které je kámen s nápisem, s reliéfem, částí pilastru... Největším dokladem tohot stylu "využití" byla římská basilika, jejíž pozůstatky tvořily přední část dnešní radnice (nebo nějakého významného domu).

Co je na Brescii sympatické, na každém rohu v této antické části narazíte na kašny s pitnou a velmi chutnou vodou. Ty pamatují ještě antickou dobu a opravdu stojí za to se u nich osvěžit! (podobné najdete i v Římě a v Pompejích) Voda byla silně mineralizovaná a, když jsem se jí večer napila (vlivem horkého dne se ohřála), chutnala jako dlouho otevřená Vincentka.


Hlavní poklad má Brescia hned za rohem. Jsou to pozůstatky Fora romana s chrámem a Kapitolem. Jeden by řekl "hromada kamení", ale stačí zapojit fantazii a máte před sebou nádhernou památku. Udělali to tak perfektně, že vzali dochované části a znovu je postavily, jak patřily, a zbytek dostavěli z červených cihel. Můžete si tedy udělat obrázek, jak budova vypadala a zároveň přesně vidíte, kolik se toho zachovalo. Asi se mi budete smát, ale doslova jsem se rozplývala nad výborně zachovanou římskou silnicí s vyjetými kolejemi od vozů.


Po pravé straně je nádherné římské divadlo (možná bych řekla, že původně zde stálo řecké, protože je zasazené do prudkého svahu), do kterého, jak cedule hlásá, se vešlo 15.000 lidí a je tímto druhým největším v severní Itálii. Prvenství drží divadlo ve Veroně (nejedná se ale o arénu!).


O tom, jak mohlo celé Forum romanum, divadlo a další budovy vypadat, se můžete poučit v Antickém muzeu přiléhajícím ke kostelu sv. Julie, která zde byla v antice umučena. V muzeu najdete památky od pravěku až ke křesťanství. Pochopitelně nejkrásnější věci jsou z římského období, ať už se jedná o sloupy, pozůstatky zdiva, nádherné fresky, mnohdy dech beroucí mozaiky a sochy. Mezi nimi je i Okřídlená Níké - klenot mezi všemi vystavenými exponáty.


V Brescii můžete vylézt i na zdejší hrad, srovnat si vzhled barokního a antického opevnění a kochat se výhledem na město. Večerní procházku mohu jen doporučit, ulice jsou naprosto klidné a budovy nádherně nasvícené.


Verona - všechny cesty vedou k aréně


Verona je jedno velké bludiště úzkých a širokých uliček, bran, katedrál, hradů, antických památek a řeky. Zabloudit v něm opravdu není problém! Je to město, kde se narodil Catullus, římský básník, Cornelius Nepos, římský historik, Vitruvius, jehož dílo Deset knih o architektuře dodnes uchvacuje čtenáře, kde se odehrávají Shakespearovy hry Romen a Julie a Zkrocení zlé ženy a kam Rigoletto marně posílal Gildu osudné noci.

Z Brescie jsem do Verony jela drahým vlakem InterCity, který jel ze Ženevy do Benátek. Se zdejšími osobními vlaky se nedal srovnávat!


Do Verony "vede" několik bran a splést si je není těžké. Proto jsem místo Porta Nuova vcházela úplně jinou, aniž bych si všimla svého omylu. Při cestě k aréně jsem si tedy hodně zašla a dorazila až ke skvěle zachované budově Castel vecchio, který byl učebnicovým příkladem opevněného hradu s padacím mostem, silným zdivem a cimbuřím. Od něj už byla aréna jen kousek.


Pro jistotu jsem zvolila návštěvu amfiteátru už během dne, protože večer si ho nebudu moci celý v klidu prohlédnout. Právě se stavěly kulisy a vysoký jeřáb stojící před arénou přenášel jednotlivé kusy na jeviště. Člověk mohl jen žasnout nad tou skvěle zachovanou antickou památkou a stačilo si jen domyslet zástupy lidí v tógách, jak přihlížejí třeba námořní bitvě. Podzemí bylo bohužel nepřístupné, protože vchod do něj je pod jevištěm. Pokud se tedy dostanete do Verony mimo operní sezónu, určitě se tam běžte podívat!



Protože byla vstupenka koupená přes internet, bylo třeba si ji jít ještě vyzvednout na pokladně, sehnat ubytování (doslova za rohem) a pak už jen bloudit ulicemi. Byl by téměř hřích nejít se podívat k Julince a Romíkovi! :-D U Julinky bylo pěkně narváno, hlavně u její sochy obstavěné fotkychtivých turistek, které si chtěly sáhnout na její ňadro. Jaký k tomu měly důvod, nebo co to mělo "přinést", to nevím. Šáhla jsem si taky, aby to kór nevypadalo, tak se nechám překvapit, co z toho vyleze. :-D Na Romeův dům jsem narazila úúúúúplně náhodou, když jsem spěchala zpět k aréně, protože už bylo hodně hodin, a volila jsem směr jen namátkou.


Od Julie je to kousek k řece, na jejímž druhém břehu stojí hrad a pozůstatky antického divadla. Na vašem břehu je hned několik obrovských katedrál, jejichž velikost bere dech, především katedrála svaté Anastasie. Všechny jsou stavěny v maurském stylu, takže jejich zdivo je červeno bílé a vstupní portál nesou na zádech grifové.





Po mostě, který na protilehlé straně nese známky antické doby, se dostanete hned k divadlu. Nenechejte se zmást dvěma menšími kostely, které jsou v těch místech. Jeden je hned vedle divadla a druhý stojí vsazený přímo do hlediště. Divadlo je více zachované, než to v Brescii, jen jsem nikde nenašla údaj, kolik diváků se sem vešlo (rozhodně tedy více, než 15.000). Je běžně používané ať už jako letní kino, nebo v srpnu pro Shakespearovský činoherní festival. S překvapením jsem zde také narážela na vliv východu - zvířecí hlavy zasazené do portálů, které jsou typické třeba pro Persii, gryfové...




I zde mám podezření na původní řecké divadlo, protože opět byl využitý prudký svah. Jen podle oblouků, které se nachází v levém horním rohu si můžeme představit, kam až sahala sedadla a je odtam dost velký výhled na Veronu. Na obloucích jsem našla vyrytá ženská jména, patrně to byla místa pro vznešené Římanky. Překvapilo mě, že jsem našla nápisy s archaickými koncovkami - Aureliai (místo Aureliae), Gaiai (Gaiae) a další. Mezi nimi byl i jeden ne příliš dobře čitelný řecký nápis.





Nad divadlem je muzeum, které by samo o sobě mohlo zabrat dvě hodiny prohlídky. Najdete tu nápisy, sochy, mozaiky, busty a hlavně drobounké bronzové sošky, které jsem snad neviděla ani ve Vatikánu, na Kapitolu, ani v Neapoli, zobrazující antické bohy a hrdiny. Rozhodně jsem vděčná za popisky, které oznamovaly, co vidíme (ve Vatikánu a jiných velkých muzeích bloudíte od sochy k soše a najdete u ní jen číslo). Totéž bylo i v Brescii. Abych nezapomněla, skvělá věc je, že divadlo je otevřené pro návštěvníky až do 19:30, takže si můžete v klidu projít Veronu, zajít si do divadla a pomalou chůzí se pak vydat do arény.



Ve Veroně je ještě jedno antické muzeum, které mě vyloženě zklamalo. Je sice před ním perfektně zachovaná římská silnice, ale najít ve spleti budov část, kde jsou antické zdi, byl oříšek. Zdejší průvodkyně moc nejevily zájem o to mi poradit. Vstupenka stála nekřesťanských 7 euro jen proto, že k antickým památkám, které jim asi přišly málo atraktivní, dali fotky z doby Mussoliniho a zakázali fotografování. Kašlala jsem na to a potřebné věci si stejně vyfotila. Oceňuji, že jsem mohla vidět, jak vypadá římský kanál, jak se na sebe skládaly vrstvy při stavbě silnice, z jakých různých kamenů se domy stavěly (většinou to byly oblázky. Domy v Brescii byly z kvádrů).


Aida a DEUS EX NATURA

Pak to konečně přišlo. Vstoupila jsem do plnící se arény. Místo jsem nemohla mít lepší. Seděla jsem v ohybu na straně, kde jsou dochované oblouky, hned vedle vchodu asi ve 3/4 výšky. Přišla jsem sice dost natěsno, ale díky širokým schodům jsem se vtěsnala mezi dvě řady diváků a, když o přestávce odešli sednout si jinam, měla jsem možnost se i opřít a natáhnout nohy. Už jen to, že jsem seděla v aréně, která dýchala staletími, o které jsem se učila, ze které mám řadu CD a DVD, bylo fantastické. Spousta lidí mi o představení v aréně vyprávěla a snad všichni se zmínili o tom, že pršelo - ať už před začátkem, nebo během opery. Ve Veroně bylo snad nejtepleji ze všech tří dnů, obloha bez mráčků. Ideální počasí na představení!


Pár postřehů ještě předem: Před arénou stála velmi kýčovitě oblečená dáma - něco na způsob Kleopatry - a faraón a pořád mě marně lákala, ať se s ní vyfotím. Totéž nabízeli dva tlustí rádoby římští vojáci. Chudák antika, co všechno musí zkusit! :-D

Během přestávek vběhli do hlediště prodejci pití, zmrzliny, DVD, CD, programů, fotografií, prostě všeho. Kdosi si stěžoval, že ho to ruší, ale na druhou stranu, bylo docela horko a ne všichni si s sebou vzali zásoby vody, nebo by si stihli někam jít na svačinku, protože představení mělo přes 3 hodiny. Aspoň jsme mohli zůstat sedět na místech a přinesli nám všechno doslova až pod nos. Obsluha byla tedy výborná a pořídila jsem si díky ní program a DVD.


Konečně se dostávám k samotné Aidě. Těšila jsem se na Salvatora Licitru, který mě zaujal před 2 lety v Zurichu v Ernanim. Rozhodně mě nezklamal. Krásný hlas, krásná barva, vynikající Radamés.

Pro mě poněkud slabým článkem opery byla Amneris Mariany Pentchevy. Hlas mi nebyl vůbec příjemný. V duchu jsem vlastenecky vzpomínala na Amneris paní Zerhauové a představovala si, jak by asi její hlas zněl právě zde.


Fantastická byla Aida Amarilly Nizzy. Takhle tuto postavu zazpívanou a procítěnou jsem ještě neviděla. Žila svou roli, vyhrála si nádherně s dynamikou. Herecký projev jsem na tu dálku bohužel nemohla nijak hodnotit, ale to nevadí.

Vynikající byl i Amonasro Alberto Gazale, ačkoli při jeho vyhrožování Aidě ve 3. dějství mi až tak mráz po zádech neběžel, jako třeba u Chmela.

Tato inscenace vyšla i na DVD, takže ji možná znáte. Slyšela jsem, že to představení bylo doslova stejné, i když je dělilo několik let a jiné obsazení. Scéna v chrámu s baletem byla fantastickou podívanou, už vůbec nemám slov pro velkolepý triumfální průvod doplněný čtyřmi lipicány, kteří se divákům poklonili (hlediště samozřejmě hned začalo nadšením tleskat!) a scéna u Nilu s chrámem, která vypadala tak věrohodně, že jsem z ní nespustila oči a viděla jen ty keře, palmy a ne schody arény a diváky pod sebou. Nádhera!


Orchestr i sbor zněly čistě, byly výborně slyšet, všechno bylo bezchybné, přesné... Venkovní představení u nás si mohou o takové akustice nechat bohužel jen zdát. Dirigenta Daniela Orena znám z nahrávek a potěšilo mě, že jsem ho mohla vidět naživo. Co mě nejvíc dostalo, bylo 20 aidovek a pomocný dirigent, který stál schovaný za sloupy (naštěstí v mém zorném úhlu) a dirigoval dechové nástroje zády k hlavnímu. Oba byli naprosto sehraní. Jsou to možná detaily, ale mě vždycky nesmírně zajímá, jak vzniká představení, jak to funguje během něj, co je vůbec potřeba, aby všechno bylo v pořádku...

Seděla jsem tak vysoko, že jsem viděla do dálky. Byli jsme téměř nad střechami okolních domů, jen protilehlá budova byla kousek vidět. Jako by kolem nás bylo širé pole, nepronikl sem žádný zvuk z ulice, ani zpěv ptáků. Vše se drželo uvnitř arény. Zářivě svítil měsíc a občas ho zakrylo pár mráčků. Nejlepší bylo, když zpívala Aida "Rittorna vincitor" a na konci, když vzývala božstvo, aby se nad ní slitovalo, v tu chvíli se mraky od sebe roztrhly a odkryly znovu měsíc.

Už během triumfálního průvodu se v dálce objevovaly sem tam blesky, které během přestávky zesílily. Duet Aidy a Amonasra už byl jimi přímo protkán a o to víc zněl strašidelněji. Postupně se přidávaly hromy a blesky nabíraly na intenzitě a velikosti. Začal se zvedat vítr. Pozvolna... Vzduch se ochlazoval, ale stále bylo to dusno, které trvalo celý den. Přišla Amneris a Aida s Amonasrem prchli.


Následovala přestávka, během níž prchli i někteří diváci. Mezi zůstavšími to jen ševelilo otázkami a dohady, kdy začne pršet? Utéct se mi rozhodně nechtělo. Amneris zazpívala svoji árii, duet s Radamem a začal soud. Ramfis stál za kulisami a ptal se Radama. V tu chvíli se prudce zvedl vítr a pěvcův hlas beznadějně zanikal. Pak se ozval gong, oznamující konec prvního obvinění, u kterého bylo téměř i sporu, jestli to nebyl hrom.

Blížící se bouře nabírala na intenzitě. Co nebylo přidělané, to letělo dolů - plechovky od pití, papíry, všechno. Diváci se začali zvedat a rychle opouštět arénu. Ze zákulisí vyšel sbor kněžích, kteří oznamovali Radamovu vinu. Nad scénou byla na lanech pověšená obrovská plachta. Opřel se do ní silný náraz větru a vyzvedl ji vysoko nad jeviště. Diváci začali ječet, protože to vypadalo, že se plachta utrhne a buď spadne na zpěváky, orchestr nebo na diváky. Jako na povel se zvedlo hlediště, nadšeně jsme zatleskali, a valná většina spořádaně opouštěla divadlo.


Amneris v tu chvíli prchla na jednu stranu, sbor na druhou, orchestr začal balit. Rachot plechovek, nekonečné ohně blesků a děsivé hromy tvořily fantastickou kulisu. Pořád ale ještě nepršelo! Několik nás nadšenců zůstalo na svých místech a s úžasem jsme pozorovali, co se bude dít. Na jeviště vyšla nějaká žena, aby oznámila, že se jen změní kulisy, aby to nebylo nebezpečné, a opera se dohraje. Prchající se zase zastavili a čekali, co bude. Během asi 5 minut se najednou spustil prudký déšť a naděje na dokončení opery se zcela vytratila. Obdivovala jsem, s jakou ukázněností všichni opouštěli hlediště a jak dobrá nálada panovala. V našem východu se nás asi 50 zastavilo pod schody a pozorovali jsme provazce vody nasvícené venkovními světly. Byl tam s námi jeden uvaděč, který nesundal z tváře zářivý úsměv. Všichni jsme se smáli, fotili a točili to boží dopuštění a nikdo nebyl zklamaný. Nikdo nás hlavně nevyháněl a uvaděč byl tak férový, že nás tam nechal až do chvíle, kdy přestalo pršet.


Byla jsem za to velmi vděčná, protože mi to umožnilo i trochu "studia". :-) Ve všech chodbách a na schodištích v aréně byl odvodňovací systém - na levé straně vždy bylo koryto. Voda jako na povel do něj stekla a byla tak odvedena až dolů před amfiteátr. Schodiště tedy bylo prakticky suché. A ještě jedna věc. Když jsem si hledala informaci o Brescii, našla jsem dopis, který odtud psal Napoleon 9. července 1813. Přesně 9. 7. 2011 jsem se po Brescii procházela (Slavkov mám za kopcem a bydlím na území bitvy tří císařů, takže tato spojitost s Napoleonem byla opravdu výborná!). Věděla jsem, že Napoleon byl i v Miláně a ve Veroně, ale nečekala jsem, že nad východem z našeho horního patra naleznu velký latinský nápis, který oznamoval, že v roce 1813 přesně tady byl Napoleon a shlédl nějaké představení. Fakt věřím na náhody! Mohla jsem sedět kdekoli jinde, kdyby nepršelo, možná bych kolem nápisu prošla a nevšimla si ho. Ale ne a takhle to dopadlo. :-)))

Takže Radames byl omilostněn zásahem nejvyšší moci. To byla první Aida, která skončila dobře - přežili oba dva! Nikoli tedy Deus ex machina, ale přímo Deus ex Natura přišel, aby rozhodl o osudech postav. Tomu říkám alespoň pořádná antika! :-)))


Když jsem se pak procházela usychající Veronou, přišla jsem až k řece, kde jsem byla odpoledne, a pokračovala směrem doleva. Nezapomněla jsem se jít pokochat nádherně nasvícenými kostely včetně "Nastěnky" (Anastázie). Přešla jsem na druhý břeh a šla pořád stejným směrem. V dálce se tyčil další opevněný hrad, který jsem si vybrala za cíl své cesty - dojdu tam, otočím se a půjdu zpátky. Jaké bylo "zděšení", když jsem přišla k němu a zjistila jsem, že je to Castel vecchio, u kterého jsem stála přesně před 12 hodinami, když jsem hledala arénu. Cíl mé cesty byl najednou asi 500 metrů odtud. Při prozkoumání mapy se mi dostalo vysvětlení - řeka zde tvoří prudký meandr. Došla jsem k ní kousek před ním, celý ho obešla a skončila na jeho konci, kde stojí Castel vecchio - tedy jen z druhé strany arény. Takže, až budete někdy bloudit uličkami Verony, vězte, že všechny cesty vedou k aréně!




Pokud to bude možné, ráda se sem vydám i v příštím roce (asi to bude na konci srpna - mám v plánu přijet na Carmen a Turandot) a výlet bych ráda znovu spojila s Milánem a určitě i s Brescií. Tohle byl opravdu velmi originální dárek k narozeninám!