neděle 15. května 2011

Jaroslav Sovinský: Valkýra jako spanilá jízda na vlnách Mistrovy hudby

Tato recenze je věnována včerejšímu (14.5.2011) přímému přenosu Valkýry, druhé části (prvnímu dnu) operní tetralogie (scénické slavnostní hry) Richarda Wagnera, Prsten Nibelungův, z newyorské Metropolitní opery. Přenos následoval po velmi úspěšném provedení první části (předvečeru) Zlato Rýna, které jsme měli možnost v přímém přenosu shlédnout 9.10.2010.

Pokud jde o úvodní pojednání k Valkýře (zejména pokud jde o obsah, mytologické pozadí a pořadí vybraných hudebních pasáží s ukázkami), odkazuji na text uvedený zde. Recenzi na předcházející přenos Zlata Rýna lze nalézt na tomto odkaze.

Přistupme tedy přímo k rozboru včerejšího představení, které jako celý Ring patří v MET k novým nastudováním. Začněme u režie (Robert Lepage) a scény (Carl Fillion). Režie i scéna jsou v plné kontinuitě s předchozím Zlatem Rýna (oba umělci připravují celý Ring; takže totéž lze samozřejmě očekávat od dalších dvou částí Ringu, které nám budou v přenosu nabídnuty v příští sezóně). Režie je velmi dynamická a jde do detailů, zejména pokud jde o příslušnou pohybovou stránku a výraz tváří jednajících postav. Je úzce provázána se scénou a stylovými kostýmy (François St.-Aubin, taktéž připravoval již Zlato Rýna). Scéna, pravý to technický leitmotiv celého provedení, je v základu tatáž jako v předvečeru. Její hypertechnické provedení (jde o technicky nejnáročnější projekt v historii MET), které vyžaduje absolutní sehranost celého realizačního týmu a při použití i vysokou náročnost na fyzické, ale i obecně dovednostní schopnosti protagonistů, je mistrovskou ukázkou Ringu pro 21. století. I takto sofistikované technice se může stát, že někde dojde k určitému technickému selhání; právě technické problémy v systému měly být důvodem zpoždění včerejšího přenosu. Ale to je plně pochopitelné, stát se to může a klobouk dolů před techniky, že vše bylo nakonec řádně připraveno a po technické stránce pak již byl přenos absolutně bezchybný.

Základem scény je takto mohutná konstrukce (vážící několik desítek tun, muselo kvůli ní dojít ke zpevnění jeviště), jejímž základem je horizontální osa, na niž jsou vertikálně upevněny úzké kvádrové dílce (lamely), tak, aby se jimi dalo otáčet o 360 stupňů. Dílce (jako celek, ale i jejich části) tak umožňují příslušný náklon a rozdílným nakloněním jednotlivých dílců či jejich skupin lze vytvářet na scéně nejrůznější geometrické obrazce a provedení prostředí, v němž se děj odehrává. Současně jsou dílce využívány jako projekční pozadí pro promítání obrazců nebo hru světel (světelný design: Etienne Boucher), čímž vzniká řada magických výtvorů. Scéna je přes svoji mohutnost v zásadě minimalistická, je pozadím, v němž se pěvci pohybují a je ponecháno v zásadě na fantazii diváka, aby si sám dotvořil obraz, který se mu předvádí. Takto si lze v prvním dějství představit les ve sněhové vánici tyčící se kolem Hundingova obydlí (na lamely v pozadí jsou promítány obrazce realisticky představující stromovou kůru – jejich šedobílý nádech navodil ponuře vznešenou atmosféru), v němž se snaží ukrýt pronásledovaný Siegmund, štvaný tlupou Hundingových lidí, kteří po něm s lucernami v lese pátrají; když pak najde konečně trochu klidu na prosté lavici v Hundingově příbytku, spočine (tak jak to předpokládá libreto) pod kmenem mohutného jasanu (který v Hundingově domě roste), zde symbolizovaného svislým sloupem, opět, stejně jako okolní les, nasvíceného do šedobílého hávu, kde nad lavicí v něm trčí zabodnutý meč. Nasvícení kmene trvá po celou dobu výjevu a takto dopadá po jistou dobu svit i na pod stromem usazeného Hundinga a ve tváři mu vytváří až nezemsky magický výraz. Světlo je dovedeno až do takové dokonalosti, že v již zmíněné pátrací scéně obraz působí, jakoby lidé a stromy vytvořili jeden proniknutý celek, až pomalu nelze (v tom nejlepším smyslu!) odlišit strom a lidi navzájem.

V druhém dějství vytvoří vodorovně položené lamely se spirálovitým prohnutím a černohnědým nasvícením obraz divokého skalnatého pohoří (můžeme si též představit např. slavnou vulkanickou jeskyni Surtshellir na západním Islandu), na jehož vrcholu bude jednak trůnit bohyně matka Fricka, na křesle zdobeném beraními hlavami (alegorie vozu taženého berany, na němž Fricka jezdí), aby se ostře pustila do destrukce Wotanových plánů, a jednak se zde bude odehrávat tklivý výjev, kde Wotan vypráví své dceři Brünnhildě o tom, co se stalo v minulosti: i zde vytvořil světelný design mysteriózní výjev: pod převisem skály (tj. pod zprohýbanými lamelami), nebo chceme-li, v ústí zmíněné jeskyně, se mj. objeví zářící koule, z níž vystupuje zjevení Erdy (bohyně matky Země a současně vědmy, völvy, či Waly – v starém hornoněmeckém jazyce znamená Wala vědmu), která ve své věštbě hrozí obrazem konce bohů.

Konečně ve třetím dějství se před námi vynoří pozoruhodně provedená kavalkáda bojovných děv, kdy valkýry při své jízdě sedí na lamelách, které se střídavě pohybují kývavě nahoru a dolů a od jejich předních částí vedou provazce do rukou jezdkyň. Tímto velmi jednoduchým (technicky ovšem velmi náročným), ale plasticky nesmírně účinným provedením máme před sebou oře kývající hlavami, na nichž jejich paní, jež je opratěmi ovládají, přivážejí mrtvé pro Wagnerovu Walhallu. Jak se přiblíží k útesu valkýr (symbolizovanému popředím scény, později doplněnému mohutnějším vrchem v pozadí, vytvořeným s poskládaných svisle postavených lamel a nasvícených tak, že vytvářejí dojem zasněženého vrcholku), sjíždějí po lamelách jakoby svižně skákaly ze sedla (nebo v tom lze vidět sjezd po hladké skále) a kromě bojového pokřiku a uvazování koní (vyjádřeno jen slovně) se věnují i svému povolání, schraňování mrtvých těl padlých hrdinů pro Wotana. Mrtví jsou symbolizování pouhými kosterními pozůstatky, které valkýry („valkyrjar“ – severogermánsky „ty, které vybírají, kdo zemře“) ukládají do pláten a zabalují je. To si lze vyložit asi dvěma způsoby. Režisér tím mohl poněkud odlehčit děj, ale i když to připustíme, pak výjev přesto působil poněkud nelogicky. Valkýry svážejí mrtvé přímo z boje a pak se dá předpokládat, že je brzy odvezou Wotanovi: ve Walhalle ožijí a stanou se s z nich tzv. einherjové, kteří jsou Wotanovým vojskem pro očekávaný konec bohů (ragnarök) či chceme-li, jejich soumrak (ragnarökr); těžko by z nich hned po boji zůstaly jen holé kosti. Nebo si výjev můžeme vyložit tak, že někteří bojovníci byli ponecháni na místě, z těla zůstaly jen kosti a teprve pak jsou přenášeni do Walhally (to ovšem nepůsobí tak přesvědčivě). Patrně mohli být kostlivci nahrazeni skutečnými padlými.

Když pak dorazí Wotan a vynese trest nad svou dcerou (s tím, že splní její přání a útes obklopí plameny), nastává vrcholný obraz celého představení. Útes se promění, namísto zasněžené hory zde máme lamely ve svislé poloze, ale i různě otočené do stran a vpřed i vzad. Jsou tmavočerveně nasvíceny, čímž vzniká nesmírně působivý alegorický obraz Wotanem (a Logem) vytvořené ohnivé přehrady (výjev připomíná hořící hranici). Wotan polibkem na oči Brünnhildu uspí, ještě v polospánku ji vede pomocí kopí na levé straně ven z jeviště. Lamely se promění a vytvoří svislý, doběla nasvícený útes, jen v horní straně přístupný ze zadní strany jeviště. Sem přivede (přinese) pozadím jeviště Wotan svou dceru, a uloží ji na útes, a sice tak, aby hlavou dolů visela z útesu (co v tu chvíli prožívala paní Voigt, která ji představovala, si nedokážu ani troufnout odhadnout). Wotan zde pak spící děvu ponechá její dřímotě, vrátí se do popředí a kopím dokončuje ohňový výjev. Lamely se sklopí do svislé polohy i v horní části, takže Brünnhilda visí ve svislé poloze již celá, v plné zbroji. Takto v dřímotě čeká, až dorazí rek, důstojný dcery Wotanovy. Planoucí oheň stráží její klid a s padající oponou ústí scéna do mysteriózního závěru. Celek doplnily i skvěle kostýmy, které jsou laděny v zásadě klasicky, tak aby navodily prostředí severských ság. Snad jen kostým Fricky působil poněkud anachronicky (v kontrastu s Wotanem i Brünnhildou), její modrá šlechtická róba by se patrně lépe vyjímala na některém středověkém královském dvoře.

Výše popsanému prostředí, v němž se děj odehrává, plně odpovídaly i vynikající výkony všech protagonistů. Všichni vytvořili nesmírně sehraný tým, s velmi vyrovnaným a precizním pěveckým i hereckým provedením. Začněme samozřejmě titulní rolí, neboť Die Walküre je především Brünnhilda; jejího ztvárnění se chopila americká sopranistka Deborah Voigt. V právě zakončené sezóně přenosů jsme ji měli možnost již vidět jako nebojácnou Minnie ve westernovém Děvčeti ze zlatého západu; i zde jsme ji viděli jako bojovnou děvu (ovšem nikoliv s puškou, ale s kopím a štítem). Paní Voigt byla jednoznačně jednou z dámských hvězd večera. Disponuje nádherným širokým, pevným a otevřeným dramatickým sopránem výrazné síly, jasu a mohutnosti, skutečně disponovaným pro náročné wagnerovské party. Její heroický projev pěvecký se skvěle snoubí se vznešeným projevem hereckým. Předvedla se jako hluboce oddaná Wotanova dcera, jako jeho skutečná vůle, která svého otce vroucně miluje. Jejímu hlasu precizně koresponduje práce pohybu a výraz tváře. Její pohled, který na něho vrhla, když po ní chce Siegmundovu ochranu, stejně jako když (byť má být potrestána), jí otec říká, že se jí nezříká (vždyť je to jeho nejmilejší dcera) ve finální scéně, byl naplněn vrcholnou něhou a nadšením. Dokonce pláč, který se jí ve třetím dějství maně vkrádal do tváře, byl tak přesvědčivý, až jsem měl pocit, že je snad skutečný, daný hlubokým vnitřním prožitkem paní Voigt. Nádherně jí padl i kostým, tvořený válečnou košilí ze stříbřitých plíšků, překrývající prostou hnědavou halenu, doplněný šedavou suknicí a zbrojí v podobě již zmíněného štítu a kopí. Na čelo jí byla posazena stříbřitá čelenka s trojúhelníkovitým zubcem splývajícím k očím, doplněná po stranách v jejích dlouhých splývavých vlasech ladným okřídlením. Do podobných kostýmů jako Brünnhildina (vč. zbroje a čelenky) byly oděny i její sestry-valkýry. K celkovému majestátnímu vyznění Brünnhildiny role samozřejmě přispívá i celkový vzhled paní Voigt, prostoupený přirozeným šarmem a grácií. Pravá „Ozdoba děv“. K vrcholům jejího projevu patřilo jak bojovné Hojotoho!, z něhož zářilo její odhodlání pomoci Siegmundovi, tak něžně soucitná scéna, když právě jmenovaného potkává, aby mu věštila brzký konec („Siegmund! Pohleď sem! Jáť jsem, s níž záhy máš jít.“) ve II. dějství, stejně jako její prosby vůči sestrám o ochranu a odhodlaná a majestátní obhajoba před otcem: „Což byl tak hrozný spáchán mnou pych, žes’mému hříchu tak hrůzný určil trest?“ ve III. dějství.

Do role jejího operního otce Wotana byl (stejně jako již ve Zlatě Rýna) obsazen velšský basbarytonista Bryn Terfel, který se předvedl mohutným hlasem, patřičné síly, hutnosti, otevřenosti a klenutí. Pro roli Wotana (i herecky) je jako stvořený. Předvedl se jako skutečný a odhodlaný vládce bohů, zde již nikoliv jako mladistvý bůh Zlata Rýna, ale jako božstvo „středního“ věku. Pokud jde o proslulé obětované oko, tentokrát nebylo překryto Wotanovými vlasy (jako ve Zlatě Rýna), ale klasicky páskou. Výborně mu seděl i kostým tvořený mohutným pancířem překrývajícím halenu, doplněnou suknicí a samozřejmě příslušným kopím. K jeho vrcholům patřily jak obě scény s Brünnhildou (ve II. - Wotanovo vyprávění - a III. dějství – Wotanovo loučení), tak scéna s jeho božskou manželkou-Frickou. Jeho Wotan, který je svázán systémem smluv a chtě nechtě je musí dodržet, se usilovně snaží je přemoci pomocí Wälsunga, kterého se však musí zříci a dokonce způsobit jeho smrt (jak tklivě želel synova skonu! ve II. dějství). Svou další radost, drahou Brünnhildu vydává trestu a (v již výše popsané) magické scéně ji vladařsky obklopuje plameny.

Stejně jako ve Zlatě Rýna byla do role Fricky obsazena americká mezzosopranistka Stephanie Blythe; musím říci, že pěvecky mě zaujala rozhodně více, než ve Zlatu Rýna. Hlasově jakoby přidala na síle a její hlas (sám o sobě zajímavý a nosný) se jevil mohutnějším a plastičtějším. V její rozsahem nepříliš velké, nicméně náročné, roli božské královny obstála se skutečnou grácií a Wotan musel (a působilo to velmi přesvědčivě) jednoznačně ustoupit její vůli. Její Fricka už není dámou se sklony k marnivosti Zlata Rýna, ale patřičnou ochránkyní manželské věrnosti a současně i raněnou bytostí (vzhledem k Wotanovým záletům – pochopení nemá ani k roli Wälsunga, který má bohy zachránit před zkázou, a má to za lest svého „povedeného“ muže).

Tak se dostáváme k oběma Wälsungům, Siegmundovi (v podání německého pěvce Jonase Kaufmanna, rodáka z Mnichova, tedy z města, kde měla Valkýra světovou premiéru) a Sieglindě, které se zhostila nizozemská pěvkyně Eva-Maria Westbroek. J. Kaufmann se předvedl mohutným, pevným a nosným tenorem, patřičné plasticity a jasu. Jeho operní partnerka, paní Westbroek, pevným, hladkým a velmi příjemně znějícím hlasem, skutečně disponovaným pro wagnerovský part. Oba vytvořili velmi sehranou dvojici, navíc se podařilo v nich najít i postavy podobné v tváři, což nesmírně realisticky odpovídalo Wagnerovu dílu, kde jsou oba dvojčaty. Kaufmannův Siegmund je pravý hrdina, avšak též hrdina rytířského vystupování, s patřičnou dávkou grácie a trochou i toho rytíře milovníka, který nachází v Sieglindě nejen sestru, ale i dívku svých snů. Sieglinda mu je v tomto pojetí pravou oporou, a navíc (když se objevuje ve III. dějství, jsouc zachráněna Brünnhildou) je (byť původně toužila po smrti) odhodlanou nastávající matkou, která je rozhodnuta dát život plodu jejího spojení se Siegmundem, novému Wälsungovi, Siegfriedovi. K vrcholům této dvojice nepochybně patřily jejich vzepjaté zpěvy v I. dějství: „Winterstürme wichen dem Wonnemond…“ („Mráz a bouře mizí před májem v dál…), v případě Siegmunda a následující „Du bist der Lenz, nach dem ich verlangte in frostigen Winters Frist.“ („Ty jsi můj máj, zde po němž jsem práhla, když zlý mrazil mráz mne zim.“). Výborně jim slušely i kostýmy, spíše prostého střihu lidí žijících na samotě a v přírodě. K oběma Wälsungům se pak velmi důstojně přidružil Hunding v podání německého basisty Hanse-Petera Königa; tohoto pěvce jsme již měli možnost vidět ve Zlatě Rýna jako obra Fafnera. Disponuje nádherným hlasem, s patřičnou mohutností a šíří toho pravého wagnerovského typu, který skvěle propojuje s hereckým projevem. Jeho Hunding je prostý muž z lidu, který žije na kraji přírody (divého lesa) a příroda a prostředí formují jeho vystupování (kdy působí poněkud drsně, ale současně i rázně a odhodlaně). Sieglinda to s ním patrně nemá jednoduché (víme, že si ji vzal násilím), ale ať tak či onak, tento Hunding působí velmi důstojně a takřka vznešeně, jde o Hundinga takřka salminenovského typu! Tomu odpovídá i pěvcovo celkové majestátní vzezření, doplněné skvělým kostýmem (prostý venkovský oděv se suknicí s lebkou, nejspíše psí, na hrudi). Psí lebka by odpovídala i významu jeho jména (v severogermánském jazyce to znamenalo „psí syn“).

Sestavu pěvců pak doplnil osmilístek valkýr: Helmwige: Molly Fillmore; Gerhilde: Kelly Cae Hogan; Ortlinde: Wendy Bryn Harmer; Waltraute: Marjorie Elinor Dix; Roßweiße: Lindsay Ammann; Siegrune: Eve Gigliotti; Grimgerde: Mary Ann McCormick; Schwertleite: Mary Phillips. Všechny bojovné děvy vytvořily pěvecky i herecky velmi ladný celek, dokonalou jednotu. A jak skvěle se vyjímaly v sedlech (tedy na lamelách, jak již výše popsáno) a jak vznešeně pracovaly se zbraněmi! K celkovému grandióznímu vyznění jejich kavalkády přispěly jak padnoucí kostýmy, tak i jejich celkový fyzický zjev.

Vynikající výkon předvedl i orchestr pod taktovkou Jamese Levinea. Mistr Levine dosahuje 40 let od svého debutu v MET! Přejme mu tedy vše nejlepší i do budoucna, též mnoho zdraví a nehynoucího elánu.

Přenosem též s patřičnou grácií provázeli Plácido Domingo a Joyce DiDonato.

Velké poděkování patří i paní Zuzaně Joskové (překladatelka českého realizačního týmu přenosů), za brilantní synchronizaci použitého básnického překladu libreta od Josefa Vymětala s anglickými titulky. Překlad J. Vymětala, použitý pro uvedení Valkýry v Národním divadle v Praze v r. 1916 (dirigent Karel Kovařovic), je unikátní tím, že (tím jak byl pořízen pro zpěv v opeře) skvěle zapadá do slabik německého originálu, který je psán aliteračním veršem, kterým básnili skaldi severských ság. Nadto jde o nádherný básnický jazyk, který je skutečným holdem jazyku českému. Použitý Vymětalův překlad umožnil v duchu zpívat přímo s pěvci; vznikl tak dojem plného souladu zpěvu pěvců s překladem. Zvukomalebnost Vymětalova překladu navíc dodává ději (samozřejmě kromě a hudby a divadelního projevu) patřičný spád. Ukázky z Vymětalova překladu byly použity i při zpracování této recenze. Pokud se chcete k překladu libreta opět vrátit, najdete ho (spolu s dalšími překlady libret) na webové stránce Společnosti Richarda Wagnera (www.richardwagner.cz, vlevo libreta N/Č). Vysoce hodnotím i výkon pána v olomouckém Metropolu, kde jsem přenos shlédl, který obsluhoval titulkovací zařízení, kdy se mu dařilo velmi hbitě k anglickému titulku připojit Vymětalův překlad, což umožnilo plynule navázat spojení mezi zpívaným slovem a básnickým překladem.

Velké díky patří celému českému realizačnímu týmu přenosů nejen za zajištění tohoto přenosu, ale i za celou nádhernou sezónu přenosů. Přejme jim mnoho zdaru v jejich práci i v sezóně příští!

Závěr tedy? Nesmírně koncízní a majestátní představení, které v sobě v jednotný celek propojilo slovo, hudbu i ideu, tak jak to odpovídá i Wagnerovým záměrům. Zbývá jen dodat: těšme se v příští sezóně na Siegfrieda a Soumrak bohů.

Jaroslav Sovinský, Olomouc

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

V závěru nevisí hlavou dolů Deborah Voigt, ale její dublerka....

Anonymní řekl(a)...

Díky za odkaz na libreto, to bylo úžasné. (a s tou dublérkou má předchozí komentář pravdu, bylo to zřetelně vidět) L. Černá

Anonymní řekl(a)...

Jak jsem psal už jinam, Vymětalův jazyk se mi zcela rozhodně nezdá nádherný a nemám pocit, že by skládal hold jazyku českému; naopak, tento překlad mi přijde až strašný. Ale nechci se znovu opakovat.

Anonymní řekl(a)...

Tato stránka se mi zdá skvělá, děkuji za ni. Použití překladu u Valkýry mi ale přišlo až jako schválnost divákům - Větami typu - Skýtni mi kůň - bychom se asi dobře pobavili, kdybychom se v tu chvíli nechtěli co nejjednodušeji dozvědět obsah zpívaného textu, abychom si mohli vychutnat ostatní složky díla.

Anonymní řekl(a)...

Dana Šimkovic ještě píše?