úterý 31. května 2011

The Hilliard Ensemble


2. a 3. 6.
20.00
Národní divadlo

Heiner Goebbels
I went to the house but did not enter

Scénický koncert ve třech obrazech na texty T. S. Eliota, Maurice Blanchota, Franze Kafky a Samuela Becketta A staged concert in three tableaux with words by T.S. Eliot, Maurice Blanchot, Franz Kafka and Samuel Beckett

Heiner Goebbels – koncept, hudba a režie
Klaus Grünberg – scéna a světelný design
Florence von Gerkan – kostýmy
Willi Bopp – zvuk
Wolfram Sander – asistent
Carolina Espirito Santo – asistentka scénografa

Hilliard Ensemble
David James – kontratenor
Rogers Covey-Crump, Steven Harrold – tenor
Gordon Jones – baryton
Produkce: Théâtre Vidy-Lausanne
Koprodukce: Edinburgh International Festival 2008 (Velká Británie), Schauspielfrankfurt (Německo), Teatro Comunale di Bolzano (Itálie), Grand Théâtre de Luxembourg (Lucembursko), Musica, Festival international des musiques d’aujourd’hui de Strasbourg (Francie)

Světová premiéra World premiere:
Edinburgh International Festival, 28. 8. 2008
V anglickém jazyce s českými titulky.


The Hilliard Ensemble je dnes považován za jeden z nejkvalitnějších světových komorních pěveckých ansámblů. Jeho svébytný styl a vybroušená muzikálnost uchvacuje posluchače v provedeních jak děl středověkého a renesančního repertoáru, tak i skladeb žijících tvůrců dedikovaných souboru. Své postavení na poli staré hudby si ansámbl vybudoval již v 80. letech 20.století, kdy vydal u EMI řadu úspěšných nahrávek (mnohé byly reedovány pod etiketou Virgin), doplněnou ještě o snímky šířené prostřednictvím vlastního labelu hilliard LIVE, dnes dostupné pod etiketou Coro. Od samého počátku však soubor věnoval nemenší pozornost i soudobé hudbě. Jeho nahrávka skladby Arva Pärta Paseko z roku 1988 znamenala počátek spolupráce s tímto skladatelem a zároveň i s mnichovskou gramofonovou společností ECM. V poslední době si soubor objednal díla u dalších skladatelů z pobaltských republik, mj. Velja Tormise či Erkki-Svena Tüüra, o něž rozšířil již tak obsáhlý repertoár nové tvorby zahrnující skladby Gavina Bryarse, Heinze Holligera, Johna Caskena, Jamese MacMillana, Jeleny Firsovové ad. Kromě početných nahrávek pořízených a cappella zahrnuje diskografie souboru pod etiketou ECM především dvojici alb, Officium a Mnemosyne, nahraných ve spolupráci s norským saxofonistou Janem Garbarkem, a album Morimur s německým hráčem na barokní housle Christophem Poppenem a sopranistkou Monikou Mauch.


Soubor nadále pokračuje v navazování nových kontaktů s žijícími skladateli, nezřídka i ve spojitosti s orchestrální tvorbou. V roce 1999 tak uvedl s London Philharmonic Orchestra pod taktovkou Kenta Nagana premiéru skladby Unsuka China Miroirs des Temps. V témže roce se v rámci festivalu BBC Proms odehrála premiéra díla Jamese MacMillana Quickening, vzniklého na objednávku BBC a Philadelphia Orchestra. S dirigentem Lorinem Maazelem a Newyorskou filharmonií uvedl soubor světovou premiéru Symfonie č. 3 Stephena Hartkeho, po níž následovala evropská premiéra díla s Deutsche Radio Philharmonie Saarbrücken Kaiserslautern za řízení Christopha Poppena. Dále the Hilliard Ensemble spolupracoval s Mnichovským komorním orchestrem na uvedení nového díla Erkki-Svena Tüüra. V roce 2007 společně s Drážďanskou filharmonií provedl premiérově Nunc Dimittis od ruského skladatele Alexandera Raskatova a v roce 2009 uvedl s Ardittiho kvartetem skladbu Et Lux Wolfganga Rihma.

Nová etapa činnosti souboru začala v srpnu 2008 na edinburském festivalu při příležitosti premiérového uvedení projektu I went to the house but did not enter Heinera Goebbelse. Mezi vrcholy kalendáře the Hilliard Ensemble v současné sezoně patří vydání a první živá koncertní provedení třetího společného projektu s Janem Garbarkem pro etiketu ECM – programu pod názvem Officium Novum. Poté soubor společně s Garbarkem podniká velké evropské turné. V dalších plánech ansámblu figuruje na předním místě spolupráce se skladatelem Alexanderem Raskatovem, jehož díla Obichod a Nunc Dimmittis má the Hilliard Ensemble provést s Nizozemským komorním orchestrem a Basilejským symfonickým orchestrem.

Více informací na: http://www.hilliardensemble.demon.co.uk/

pátek 27. května 2011

Pozvánka na dnešní koncert: SLAVNÉ MUZIKÁLY V OLOMOUCI

POZOR!!!!!!! Z důvodu nepříznivého počasí se dnešní koncert překládá z Horního náměstí do Reduty. Vzhledem k omezené kapacitě sálu je prodej vstupenek zastaven!!!!!!!



Závěrečný koncert festivalu Dvořákova Olomouc (9. – 27. 5. ) se uskuteční zcela netradičně na Horním náměstí v Olomouci. V průběhu večera se přeneseme do nejznámějšího muzikálového divadla Broadway v New Yorku a v podání předních sólistů této scény uslyšíme písně z muzikálů Cats, Chicago, Mamma Mia, Fantom opery, My Fair Lady a dalších.

Podle slov Vladislava Kvapila, ředitele festivalu, bude část náměstí po dobu akce uzavřena: „Rozhodli jsme se prostor ohraničit. Pro tento účel jsme zajistili dostatek míst k sezení, aby si posluchači mohli koncert plně vychutnat. Do areálu se tak dostane každý pouze s platnou vstupenkou.“

Vstupenky jsou v prodeji v podloubí olomoucké radnice a v síti Ticketportal. V pátek od 16.00 hodin bude možné si vstupenky zakoupit také v pokladně přímo na Horním náměstí.

27. 5. 20.00 Horní náměstí
NOC NA BROADWAYI
Christiane Noll (USA) zpěv
Debbie Gravitte (USA) zpěv
Doug LaBrecque (USA) zpěv
Moravská filharmonie Olomouc
Dirigent Randall Craig Fleischer (USA)

sobota 21. května 2011

Jiří Urban: Nevšední Stabat Mater v Olomouci


Festival Dvořákova Olomouc 2011 zahájila Moravská filharmonie s kantátou Antonína Dvořáka Stabat Mater. Připomeňme si, že na náčrtu tohoto opusu začal Dvořák pracovat v roce 1876, o rok později se k němu vrátil a skladbu vyprávějící o bolesti matky Marie, která je svědkem umírání a smrti svého syna Ježíše, dokončil. Také Dvořákovi a jeho ženě Anně zemřely v období vzniku skladby během dvou let všechny tři děti. Poprvé zaznělo 23. prosince 1880 v Praze. Text Stabat mater bývá připisován františkánskému mnichovi jménem Jacopone da Todi, který žil ve 13. století. Není jisté, zda báseň o 20 strofách skutečně napsal. Její autor každopádně v textu vylíčil bolest Ježíšovy matky, ale také touhu její úděl s ní sdílet.


Díky zásadnímu uměleckému přispění Akademického sboru Žerotín a zásluhou dirigentova pečlivého nastudování bylo olomoucké uvedení mimořádným kulturním zážitkem. Ze sólistů exceloval Jiří Sulženko. Jeho i v slabší síle plně znějící hlasový fond mu dovolil ve všech stupních dynamické škály zpívat měkkým, neforsírovaným tónem. Z tohoto pohledu bylo příkladně zazpívané č.IV (Fac ut ardeat cor meum). Tenorista Ludovít Ludha technicky suverénně interpretoval všechny sólové partie. Pro každou sopranistku připravil Dvořák řadu technických nelehkých sólových míst. Jsou to především tóny ve vyšší poloze v pianu, ovšem i ve forte, kdy se naopak musí prosadit na tuti. Je zde i řada dlouho držených tónů na hranici, nebo i nad hranicemi pěveckého dechu. Sopranistka Adriana Kohútková tyto nástrahy zvládla obdivuhodně. Rovněž altistka Terézia Kružliaková obstála se ctí.


Dvořákova Stabat mater přes svou světovou popularitu nepatří k technicky nejjednodušším skladbám své doby. Tím více se mohou projevit kvality, nebo nedostatky interpretujícího tělesa. Ty bychom u Akademického sboru Žerotín hledali jen stěží. Rád bych proto pochválil naprostou jednotu nejen celku, ale i jednotlivých skupin. Tím nemyslím pouze přesnou rytmickou synchronizaci všech jeho členů, ale i souhru s orchestrem a sólisty, a především barevnou jednolitost hlasů od nejvyšších sopránů až po hluboké basy.

Mezinárodní hudební festival Dvořákova Olomouc
10. ročník – 2011
9. 5. 2011 – 19.00 hod. – Chrám sv. Mořice

Antonín Dvořák STABAT MATER
Adriana Kohútková (Slovensko) soprán
Terézia Kružliaková (Slovensko) alt
Ludovít Ludha (Slovensko) tenor
Jiří Sulženko bas

Akademický sbor Žerotín
Sbormistr Pavel Koňárek
Moravská filharmonie Olomouc
Dirigent Jaroslav Kyzlink

Duchovní kantáta pro sóla, sbor a orchestr.

neděle 15. května 2011

Národní divadlo Brno ZABODOVALO!!!!!!!!!


Ani nevíte, s jakou radostí a nadšením budu psát tento článek! Prožila jsem dva senzační večery s Národním divadlem Brno, skvěle se pobavila a užila si kvalitu, kterou jsem vždy tolik obdivovala. A ještě bylo jedno obrovské překvapení k tomu! :-)

V pátek se konalo poslední představení Ženitby od Martinů v divadle Reduta. Málem to vypadalo, že Ženitbu opět neuvidím a budu muset rok čekat. Nakonec se všechno podařilo stihnout a usedla jsem do první řady v Mozartově sále. Spousta lidí toto představení chválila a lákali mě, abych se na ně šla podívat. Věděli moc dobře, proč.

Už při vstupu musela každého zaujmout rozestavěná scéna. Jelikož se nehraje na normálním jevišti s oponou, všechny kulisy včetně některých protagonistů jsou neustále před námi nebo ukrytí. A bylo na co se dívat! Rukopis režisérky a scénografky Pamely Howard byl zcela zřetelný. Spousta rekvizit, které jste si snad ani nemohli stihnout při krátkosti opery všechny prohlédnout, většinou obyčejné věci denní potřeby s hrnky a talířky zavřenými v ledničce až po staré fotky, pudřenky, rozestavěné matrjošky v bytě Agafji, lahvemi od šampaňského a podobných lihovin, krabičkami od doutníků, hrnci a vším možným v "doupěti" starého mládence Podkoljosina.


A to nebylo zdaleka všechno. Paní scénografka myslela na každý detail. Když skončilo představení, někteří z diváků se automaticky šli podívat na kulisy z blízka a prohlédnout si je. Scéna byla jen dva tři metry od první řady! Matrjošky byly asi z více sad, protože k sobě nějak nepasovaly - pořád mi to vrtalo celé představení hlavou, že se do sebe přece nemůžou vejít! :-D Agafja měla na posteli a všude kolem rozházené fotky slavných herců, lamačů ženských srdcí - mladého Newmana, Pecka, Redforda a dalších. Podkoljosin pro změnu herečky... Chybu rozhodně neměl TIDE - "Nový prací zázrak" opřený o ledničku/pračku... (těžko říct, co to bylo) plnou hrníčků a talířků, na které stála malá americká vlajka. Scénu doplňovalo několik zástěn, za kterými se "schovávali" pěvci, jako by byli v zákulisí. Příchod hlavním vchodem, zapojení diváků do děje, všechno mělo smysl a řád.


Nezpívané role Milan Krobot (Štěpán) a Zlatoslava Beňová (Duňaška) byli sluhové k pohledání. Obzvlášť paní Beňová se své role zhostila s chutí. Její styl chůze rozesmíval při každém kroku, měla super mimiku a gesta. Nemohli obsadit nikoho lepšího!

Nápadníci - přeslušný a "tichý" Anučkin (Tomáš Krejčiřík), naparující se a pyšný jako kohout Ževakin (vynikající Zoltán Korda) a všechny ostatní převyšující Ivan se seznamem Agafjina majetku (Ladislav Mlejnek) - byli trojice k pohledání! Ti se museli sami bavit při hraní těchto rolí. Věčné "nevejití se" na pohovku, kdy se neustále postrkovali, aby si udělali místo, předhánění se, kdo oslní Agafju více, jedna postavička v příběhu byla zajímavější než druhá!


Arina (Adriana Hlavsová) mě potěší každým svým představením a ani tentokrát tomu nebylo jinak. I se svou "malou" rolí nebyla k přehlédnutí! Jitka Zerhauová jako "dohazovačka" Fjokla Ivanovna byla dáma na správném místě. Působila sebejistě, jako "rozumná" bytost, která je nad věcí a nic ji přece nemůže vyvést z míry. Zapojovala do děje publikum, nádherně zpívala...


Kočkarjov Petra Levíčka se mi moc líbil. Pěvecky skvělá práce a herecky také. S paní Zerhauovou vytvořili perfektní soupeře. Jakub Tolaš mě nepřestává překvapovat! Už v Carmen mě zaujal a tentokrát v roli Podkoljosina byl vynikající. Tak skvěle zahrál nejistého a stydlivého samotáře, nervozitu při rozhovoru s dívkou, zamilovanost, hrůzu z manželství... Tuhle roli si budu hodně dlouho pamatovat! Ta se mu opravdu velmi podařila.

Agafja Terezy Merklové Kyzlinkové byla skvělou třešničkou na dortu tohoto perfektního obsazení. Výborný hlas a tak přesvědčivě ztvárněná role, že už jen svými gesty a mimikou rozesmála publikum. Toto jí skvěle sedělo!


Orchestr pod vedením Jakuba Kleckera podal velmi dobrý výkon a závěrečný aplaus mluvil za vše. Viděli jsme opravdu vtipné, výborně zahrané a zazpívané představení, které jen tak někde neuvidíme!


V sobotu proběhla Noc muzeí v celém Brně a letos se jí poprvé účastnilo i Národní divadlo Brno a otevřelo návštěvníkům všechny své divadelní budovy. V Redutě měli možnost shlédnout tanečně ztvárněnou Janáčkovu Sinfoniettu, která měla premiéru loni na Janáčkově festivalu, v Mahenově divadle pro změnu proběhl pohřeb Richarda III. V Janáčkově divadle téměř do poslední chvíle snad ani uvaděčky nevěděly, co se bude dít. Možností prohlídky bylo totiž několik a bylo to spíš o štěstí, když se někomu podařilo na některou dostat vstupenku. Jednou z nich byla prohlídka zákulisí, aneb Dům hrůzy, a druhou "Divadlo vleže" s názvem Čtyři údery srdce. Druhá jmenovaná byla určená vždy jen pro 48 zájemců a při davech, které se hrnuly do divadla, se to dalo nazvat zázrakem, když se tam někdo dostal. Zázraky se dějí, a tak místo původně plánované prohlídky Domu hrůzy jsem se stala - dalo by se říci vynikajícím "omylem" - 34. divačkou prvního představení Divadla vleže. Hlediště divadla se zaplnilo davy a uvítal nás pan ředitel Dvořák. Otevřela se opona a na jevišti jsme mohli vidět 48 položených karimatek, na které si měl stejný počet šťastlivců lehnout. Ostatní v hledišti nás mohli sledovat.


Na plátně vysoko v provazišti se promítal projekt Daniela Dvořáka, který znázorňoval čtyři živly. O kvalitě a efektnosti celého videa mohu pět jen superlativy. Do toho hrála příjemná hudba, která mi ještě teď zní v hlavě. Během promítání mezi námi procházelo 8 tanečníků a tanečnic z brněnského baletu v bílém a ovívalo nás diváky velkými bílými kruhy, provoňovali jeviště vonnými kadidly, s maskou lebky se nakláněli těsně nad nás a hleděli nám do očí, při elementu země šustili papírovými sáčky, jako by to bylo listí, a při vodě nad námi mávali dlouhými pruhy černého plátna jako s vlnami. Nejen toto bylo velkým zážitkem. Stačilo se posadit a podívat se do hlediště! Byli jsme uprostřed toho obrovského jeviště, kam se noha běžného smrtelníka jen stěží dostane, dívali jsme se pohledem pěvců a sboristů. Byl to úžasný pocit. A pod námi byla rozložená umělá tráva z Popelky.


Pro velký zájem bylo umožněno většímu počtu diváků při opakování, aby si sedli na jeviště a sledovali promítání. 48 šťastlivců opět ulehlo a ostatní si sedli na vyvýšené orchestřiště. Výhodou bylo, že se všechno dalo sledovat i z několika prvních řad v hledišti.


Jistě muzea nabídla za sobotní večer řadu zajímavého programu, ale věřím, že na tuto prohlídku budou návštěvníci dlouho vzpomínat! Divadlo na své premiérové účasti Noci muzeí nastavilo laťku hodně vysoko a už se těším na příští rok!


Abych jen nezapomněla, před prohlídkou zde proběhlo představení Netopýr, které opět předvedlo všechny kvality divadla ať už po pěvecké, herecké i orchestrální stránce. Ondrej Olos s orchestrem vytvořili příjemná svižná tempa, která lákala do tance, publikum nadšeně reagovalo na vtipy a už při vstupu dirigenta na jeviště spustilo skandovaný potlesk! Ten už jsem v divadle dlouho neslyšela a možná jsme teď trhli i rekord v rychlosti, kdy se při děkovačce začne ozývat.

Kéž se divadlu i nadále tak dobře daří a můžeme prožít podobné večery, na které budeme dlouho vzpomínat! Toto se mu opravdu povedlo.

Na závěr si dovolím několik pozvánek:

Divadlo začíná pomalu zavádět lektorské úvody před některými představeními. Můžete se jich zúčastnit u Figarovy svatby (hodně zajímavý!!! Doporučuji.) a Turandot. Výjimečný lektorský úvod nás také čeká 18. května přes Eugenem Oneginem. Lektorem není nikdo menší než hudební skladatel a muzikolog prof. Miloš Štědroň, který uvede přítomné zájemce do opery od klavíru. Jste srdečně zváni!



A ještě jedno trochu méně operní pozvání. O víkendu 21.-22. května bude pro návštěvníky od 9 do 16 hodin otevřená jeskyně Býčí skála u Křtin. Byla jsem tam v sobotu a je to fantastické místo! 22. května navíc v 11 a v 15 hodin proběhne koncert sboru Antea ve slavné předsíni jeskyně. A co je na tom operního? Měli jsme super průvodce Vlastu Káňu, který pobavil svým výkladem a, když jsme byli téměř na dně jeskyně u Jedovnického potoka, najednou začal zpívat Non piu andrai! Jen tak z ničeho nic. :-)) Takže i mezi speleology se může občas objevit i milovník opery!


Jen taková drobnost, ta černá tečka nahoře je spící netopýr (hlavně, že jsem šla večer na Netopýra do Janáčkova divadla!!! Akorát nebylo vidět, jestli má žlutý "zoban" nebo ne) :-D


Jaroslav Sovinský: Valkýra jako spanilá jízda na vlnách Mistrovy hudby

Tato recenze je věnována včerejšímu (14.5.2011) přímému přenosu Valkýry, druhé části (prvnímu dnu) operní tetralogie (scénické slavnostní hry) Richarda Wagnera, Prsten Nibelungův, z newyorské Metropolitní opery. Přenos následoval po velmi úspěšném provedení první části (předvečeru) Zlato Rýna, které jsme měli možnost v přímém přenosu shlédnout 9.10.2010.

Pokud jde o úvodní pojednání k Valkýře (zejména pokud jde o obsah, mytologické pozadí a pořadí vybraných hudebních pasáží s ukázkami), odkazuji na text uvedený zde. Recenzi na předcházející přenos Zlata Rýna lze nalézt na tomto odkaze.

Přistupme tedy přímo k rozboru včerejšího představení, které jako celý Ring patří v MET k novým nastudováním. Začněme u režie (Robert Lepage) a scény (Carl Fillion). Režie i scéna jsou v plné kontinuitě s předchozím Zlatem Rýna (oba umělci připravují celý Ring; takže totéž lze samozřejmě očekávat od dalších dvou částí Ringu, které nám budou v přenosu nabídnuty v příští sezóně). Režie je velmi dynamická a jde do detailů, zejména pokud jde o příslušnou pohybovou stránku a výraz tváří jednajících postav. Je úzce provázána se scénou a stylovými kostýmy (François St.-Aubin, taktéž připravoval již Zlato Rýna). Scéna, pravý to technický leitmotiv celého provedení, je v základu tatáž jako v předvečeru. Její hypertechnické provedení (jde o technicky nejnáročnější projekt v historii MET), které vyžaduje absolutní sehranost celého realizačního týmu a při použití i vysokou náročnost na fyzické, ale i obecně dovednostní schopnosti protagonistů, je mistrovskou ukázkou Ringu pro 21. století. I takto sofistikované technice se může stát, že někde dojde k určitému technickému selhání; právě technické problémy v systému měly být důvodem zpoždění včerejšího přenosu. Ale to je plně pochopitelné, stát se to může a klobouk dolů před techniky, že vše bylo nakonec řádně připraveno a po technické stránce pak již byl přenos absolutně bezchybný.

Základem scény je takto mohutná konstrukce (vážící několik desítek tun, muselo kvůli ní dojít ke zpevnění jeviště), jejímž základem je horizontální osa, na niž jsou vertikálně upevněny úzké kvádrové dílce (lamely), tak, aby se jimi dalo otáčet o 360 stupňů. Dílce (jako celek, ale i jejich části) tak umožňují příslušný náklon a rozdílným nakloněním jednotlivých dílců či jejich skupin lze vytvářet na scéně nejrůznější geometrické obrazce a provedení prostředí, v němž se děj odehrává. Současně jsou dílce využívány jako projekční pozadí pro promítání obrazců nebo hru světel (světelný design: Etienne Boucher), čímž vzniká řada magických výtvorů. Scéna je přes svoji mohutnost v zásadě minimalistická, je pozadím, v němž se pěvci pohybují a je ponecháno v zásadě na fantazii diváka, aby si sám dotvořil obraz, který se mu předvádí. Takto si lze v prvním dějství představit les ve sněhové vánici tyčící se kolem Hundingova obydlí (na lamely v pozadí jsou promítány obrazce realisticky představující stromovou kůru – jejich šedobílý nádech navodil ponuře vznešenou atmosféru), v němž se snaží ukrýt pronásledovaný Siegmund, štvaný tlupou Hundingových lidí, kteří po něm s lucernami v lese pátrají; když pak najde konečně trochu klidu na prosté lavici v Hundingově příbytku, spočine (tak jak to předpokládá libreto) pod kmenem mohutného jasanu (který v Hundingově domě roste), zde symbolizovaného svislým sloupem, opět, stejně jako okolní les, nasvíceného do šedobílého hávu, kde nad lavicí v něm trčí zabodnutý meč. Nasvícení kmene trvá po celou dobu výjevu a takto dopadá po jistou dobu svit i na pod stromem usazeného Hundinga a ve tváři mu vytváří až nezemsky magický výraz. Světlo je dovedeno až do takové dokonalosti, že v již zmíněné pátrací scéně obraz působí, jakoby lidé a stromy vytvořili jeden proniknutý celek, až pomalu nelze (v tom nejlepším smyslu!) odlišit strom a lidi navzájem.

V druhém dějství vytvoří vodorovně položené lamely se spirálovitým prohnutím a černohnědým nasvícením obraz divokého skalnatého pohoří (můžeme si též představit např. slavnou vulkanickou jeskyni Surtshellir na západním Islandu), na jehož vrcholu bude jednak trůnit bohyně matka Fricka, na křesle zdobeném beraními hlavami (alegorie vozu taženého berany, na němž Fricka jezdí), aby se ostře pustila do destrukce Wotanových plánů, a jednak se zde bude odehrávat tklivý výjev, kde Wotan vypráví své dceři Brünnhildě o tom, co se stalo v minulosti: i zde vytvořil světelný design mysteriózní výjev: pod převisem skály (tj. pod zprohýbanými lamelami), nebo chceme-li, v ústí zmíněné jeskyně, se mj. objeví zářící koule, z níž vystupuje zjevení Erdy (bohyně matky Země a současně vědmy, völvy, či Waly – v starém hornoněmeckém jazyce znamená Wala vědmu), která ve své věštbě hrozí obrazem konce bohů.

Konečně ve třetím dějství se před námi vynoří pozoruhodně provedená kavalkáda bojovných děv, kdy valkýry při své jízdě sedí na lamelách, které se střídavě pohybují kývavě nahoru a dolů a od jejich předních částí vedou provazce do rukou jezdkyň. Tímto velmi jednoduchým (technicky ovšem velmi náročným), ale plasticky nesmírně účinným provedením máme před sebou oře kývající hlavami, na nichž jejich paní, jež je opratěmi ovládají, přivážejí mrtvé pro Wagnerovu Walhallu. Jak se přiblíží k útesu valkýr (symbolizovanému popředím scény, později doplněnému mohutnějším vrchem v pozadí, vytvořeným s poskládaných svisle postavených lamel a nasvícených tak, že vytvářejí dojem zasněženého vrcholku), sjíždějí po lamelách jakoby svižně skákaly ze sedla (nebo v tom lze vidět sjezd po hladké skále) a kromě bojového pokřiku a uvazování koní (vyjádřeno jen slovně) se věnují i svému povolání, schraňování mrtvých těl padlých hrdinů pro Wotana. Mrtví jsou symbolizování pouhými kosterními pozůstatky, které valkýry („valkyrjar“ – severogermánsky „ty, které vybírají, kdo zemře“) ukládají do pláten a zabalují je. To si lze vyložit asi dvěma způsoby. Režisér tím mohl poněkud odlehčit děj, ale i když to připustíme, pak výjev přesto působil poněkud nelogicky. Valkýry svážejí mrtvé přímo z boje a pak se dá předpokládat, že je brzy odvezou Wotanovi: ve Walhalle ožijí a stanou se s z nich tzv. einherjové, kteří jsou Wotanovým vojskem pro očekávaný konec bohů (ragnarök) či chceme-li, jejich soumrak (ragnarökr); těžko by z nich hned po boji zůstaly jen holé kosti. Nebo si výjev můžeme vyložit tak, že někteří bojovníci byli ponecháni na místě, z těla zůstaly jen kosti a teprve pak jsou přenášeni do Walhally (to ovšem nepůsobí tak přesvědčivě). Patrně mohli být kostlivci nahrazeni skutečnými padlými.

Když pak dorazí Wotan a vynese trest nad svou dcerou (s tím, že splní její přání a útes obklopí plameny), nastává vrcholný obraz celého představení. Útes se promění, namísto zasněžené hory zde máme lamely ve svislé poloze, ale i různě otočené do stran a vpřed i vzad. Jsou tmavočerveně nasvíceny, čímž vzniká nesmírně působivý alegorický obraz Wotanem (a Logem) vytvořené ohnivé přehrady (výjev připomíná hořící hranici). Wotan polibkem na oči Brünnhildu uspí, ještě v polospánku ji vede pomocí kopí na levé straně ven z jeviště. Lamely se promění a vytvoří svislý, doběla nasvícený útes, jen v horní straně přístupný ze zadní strany jeviště. Sem přivede (přinese) pozadím jeviště Wotan svou dceru, a uloží ji na útes, a sice tak, aby hlavou dolů visela z útesu (co v tu chvíli prožívala paní Voigt, která ji představovala, si nedokážu ani troufnout odhadnout). Wotan zde pak spící děvu ponechá její dřímotě, vrátí se do popředí a kopím dokončuje ohňový výjev. Lamely se sklopí do svislé polohy i v horní části, takže Brünnhilda visí ve svislé poloze již celá, v plné zbroji. Takto v dřímotě čeká, až dorazí rek, důstojný dcery Wotanovy. Planoucí oheň stráží její klid a s padající oponou ústí scéna do mysteriózního závěru. Celek doplnily i skvěle kostýmy, které jsou laděny v zásadě klasicky, tak aby navodily prostředí severských ság. Snad jen kostým Fricky působil poněkud anachronicky (v kontrastu s Wotanem i Brünnhildou), její modrá šlechtická róba by se patrně lépe vyjímala na některém středověkém královském dvoře.

Výše popsanému prostředí, v němž se děj odehrává, plně odpovídaly i vynikající výkony všech protagonistů. Všichni vytvořili nesmírně sehraný tým, s velmi vyrovnaným a precizním pěveckým i hereckým provedením. Začněme samozřejmě titulní rolí, neboť Die Walküre je především Brünnhilda; jejího ztvárnění se chopila americká sopranistka Deborah Voigt. V právě zakončené sezóně přenosů jsme ji měli možnost již vidět jako nebojácnou Minnie ve westernovém Děvčeti ze zlatého západu; i zde jsme ji viděli jako bojovnou děvu (ovšem nikoliv s puškou, ale s kopím a štítem). Paní Voigt byla jednoznačně jednou z dámských hvězd večera. Disponuje nádherným širokým, pevným a otevřeným dramatickým sopránem výrazné síly, jasu a mohutnosti, skutečně disponovaným pro náročné wagnerovské party. Její heroický projev pěvecký se skvěle snoubí se vznešeným projevem hereckým. Předvedla se jako hluboce oddaná Wotanova dcera, jako jeho skutečná vůle, která svého otce vroucně miluje. Jejímu hlasu precizně koresponduje práce pohybu a výraz tváře. Její pohled, který na něho vrhla, když po ní chce Siegmundovu ochranu, stejně jako když (byť má být potrestána), jí otec říká, že se jí nezříká (vždyť je to jeho nejmilejší dcera) ve finální scéně, byl naplněn vrcholnou něhou a nadšením. Dokonce pláč, který se jí ve třetím dějství maně vkrádal do tváře, byl tak přesvědčivý, až jsem měl pocit, že je snad skutečný, daný hlubokým vnitřním prožitkem paní Voigt. Nádherně jí padl i kostým, tvořený válečnou košilí ze stříbřitých plíšků, překrývající prostou hnědavou halenu, doplněný šedavou suknicí a zbrojí v podobě již zmíněného štítu a kopí. Na čelo jí byla posazena stříbřitá čelenka s trojúhelníkovitým zubcem splývajícím k očím, doplněná po stranách v jejích dlouhých splývavých vlasech ladným okřídlením. Do podobných kostýmů jako Brünnhildina (vč. zbroje a čelenky) byly oděny i její sestry-valkýry. K celkovému majestátnímu vyznění Brünnhildiny role samozřejmě přispívá i celkový vzhled paní Voigt, prostoupený přirozeným šarmem a grácií. Pravá „Ozdoba děv“. K vrcholům jejího projevu patřilo jak bojovné Hojotoho!, z něhož zářilo její odhodlání pomoci Siegmundovi, tak něžně soucitná scéna, když právě jmenovaného potkává, aby mu věštila brzký konec („Siegmund! Pohleď sem! Jáť jsem, s níž záhy máš jít.“) ve II. dějství, stejně jako její prosby vůči sestrám o ochranu a odhodlaná a majestátní obhajoba před otcem: „Což byl tak hrozný spáchán mnou pych, žes’mému hříchu tak hrůzný určil trest?“ ve III. dějství.

Do role jejího operního otce Wotana byl (stejně jako již ve Zlatě Rýna) obsazen velšský basbarytonista Bryn Terfel, který se předvedl mohutným hlasem, patřičné síly, hutnosti, otevřenosti a klenutí. Pro roli Wotana (i herecky) je jako stvořený. Předvedl se jako skutečný a odhodlaný vládce bohů, zde již nikoliv jako mladistvý bůh Zlata Rýna, ale jako božstvo „středního“ věku. Pokud jde o proslulé obětované oko, tentokrát nebylo překryto Wotanovými vlasy (jako ve Zlatě Rýna), ale klasicky páskou. Výborně mu seděl i kostým tvořený mohutným pancířem překrývajícím halenu, doplněnou suknicí a samozřejmě příslušným kopím. K jeho vrcholům patřily jak obě scény s Brünnhildou (ve II. - Wotanovo vyprávění - a III. dějství – Wotanovo loučení), tak scéna s jeho božskou manželkou-Frickou. Jeho Wotan, který je svázán systémem smluv a chtě nechtě je musí dodržet, se usilovně snaží je přemoci pomocí Wälsunga, kterého se však musí zříci a dokonce způsobit jeho smrt (jak tklivě želel synova skonu! ve II. dějství). Svou další radost, drahou Brünnhildu vydává trestu a (v již výše popsané) magické scéně ji vladařsky obklopuje plameny.

Stejně jako ve Zlatě Rýna byla do role Fricky obsazena americká mezzosopranistka Stephanie Blythe; musím říci, že pěvecky mě zaujala rozhodně více, než ve Zlatu Rýna. Hlasově jakoby přidala na síle a její hlas (sám o sobě zajímavý a nosný) se jevil mohutnějším a plastičtějším. V její rozsahem nepříliš velké, nicméně náročné, roli božské královny obstála se skutečnou grácií a Wotan musel (a působilo to velmi přesvědčivě) jednoznačně ustoupit její vůli. Její Fricka už není dámou se sklony k marnivosti Zlata Rýna, ale patřičnou ochránkyní manželské věrnosti a současně i raněnou bytostí (vzhledem k Wotanovým záletům – pochopení nemá ani k roli Wälsunga, který má bohy zachránit před zkázou, a má to za lest svého „povedeného“ muže).

Tak se dostáváme k oběma Wälsungům, Siegmundovi (v podání německého pěvce Jonase Kaufmanna, rodáka z Mnichova, tedy z města, kde měla Valkýra světovou premiéru) a Sieglindě, které se zhostila nizozemská pěvkyně Eva-Maria Westbroek. J. Kaufmann se předvedl mohutným, pevným a nosným tenorem, patřičné plasticity a jasu. Jeho operní partnerka, paní Westbroek, pevným, hladkým a velmi příjemně znějícím hlasem, skutečně disponovaným pro wagnerovský part. Oba vytvořili velmi sehranou dvojici, navíc se podařilo v nich najít i postavy podobné v tváři, což nesmírně realisticky odpovídalo Wagnerovu dílu, kde jsou oba dvojčaty. Kaufmannův Siegmund je pravý hrdina, avšak též hrdina rytířského vystupování, s patřičnou dávkou grácie a trochou i toho rytíře milovníka, který nachází v Sieglindě nejen sestru, ale i dívku svých snů. Sieglinda mu je v tomto pojetí pravou oporou, a navíc (když se objevuje ve III. dějství, jsouc zachráněna Brünnhildou) je (byť původně toužila po smrti) odhodlanou nastávající matkou, která je rozhodnuta dát život plodu jejího spojení se Siegmundem, novému Wälsungovi, Siegfriedovi. K vrcholům této dvojice nepochybně patřily jejich vzepjaté zpěvy v I. dějství: „Winterstürme wichen dem Wonnemond…“ („Mráz a bouře mizí před májem v dál…), v případě Siegmunda a následující „Du bist der Lenz, nach dem ich verlangte in frostigen Winters Frist.“ („Ty jsi můj máj, zde po němž jsem práhla, když zlý mrazil mráz mne zim.“). Výborně jim slušely i kostýmy, spíše prostého střihu lidí žijících na samotě a v přírodě. K oběma Wälsungům se pak velmi důstojně přidružil Hunding v podání německého basisty Hanse-Petera Königa; tohoto pěvce jsme již měli možnost vidět ve Zlatě Rýna jako obra Fafnera. Disponuje nádherným hlasem, s patřičnou mohutností a šíří toho pravého wagnerovského typu, který skvěle propojuje s hereckým projevem. Jeho Hunding je prostý muž z lidu, který žije na kraji přírody (divého lesa) a příroda a prostředí formují jeho vystupování (kdy působí poněkud drsně, ale současně i rázně a odhodlaně). Sieglinda to s ním patrně nemá jednoduché (víme, že si ji vzal násilím), ale ať tak či onak, tento Hunding působí velmi důstojně a takřka vznešeně, jde o Hundinga takřka salminenovského typu! Tomu odpovídá i pěvcovo celkové majestátní vzezření, doplněné skvělým kostýmem (prostý venkovský oděv se suknicí s lebkou, nejspíše psí, na hrudi). Psí lebka by odpovídala i významu jeho jména (v severogermánském jazyce to znamenalo „psí syn“).

Sestavu pěvců pak doplnil osmilístek valkýr: Helmwige: Molly Fillmore; Gerhilde: Kelly Cae Hogan; Ortlinde: Wendy Bryn Harmer; Waltraute: Marjorie Elinor Dix; Roßweiße: Lindsay Ammann; Siegrune: Eve Gigliotti; Grimgerde: Mary Ann McCormick; Schwertleite: Mary Phillips. Všechny bojovné děvy vytvořily pěvecky i herecky velmi ladný celek, dokonalou jednotu. A jak skvěle se vyjímaly v sedlech (tedy na lamelách, jak již výše popsáno) a jak vznešeně pracovaly se zbraněmi! K celkovému grandióznímu vyznění jejich kavalkády přispěly jak padnoucí kostýmy, tak i jejich celkový fyzický zjev.

Vynikající výkon předvedl i orchestr pod taktovkou Jamese Levinea. Mistr Levine dosahuje 40 let od svého debutu v MET! Přejme mu tedy vše nejlepší i do budoucna, též mnoho zdraví a nehynoucího elánu.

Přenosem též s patřičnou grácií provázeli Plácido Domingo a Joyce DiDonato.

Velké poděkování patří i paní Zuzaně Joskové (překladatelka českého realizačního týmu přenosů), za brilantní synchronizaci použitého básnického překladu libreta od Josefa Vymětala s anglickými titulky. Překlad J. Vymětala, použitý pro uvedení Valkýry v Národním divadle v Praze v r. 1916 (dirigent Karel Kovařovic), je unikátní tím, že (tím jak byl pořízen pro zpěv v opeře) skvěle zapadá do slabik německého originálu, který je psán aliteračním veršem, kterým básnili skaldi severských ság. Nadto jde o nádherný básnický jazyk, který je skutečným holdem jazyku českému. Použitý Vymětalův překlad umožnil v duchu zpívat přímo s pěvci; vznikl tak dojem plného souladu zpěvu pěvců s překladem. Zvukomalebnost Vymětalova překladu navíc dodává ději (samozřejmě kromě a hudby a divadelního projevu) patřičný spád. Ukázky z Vymětalova překladu byly použity i při zpracování této recenze. Pokud se chcete k překladu libreta opět vrátit, najdete ho (spolu s dalšími překlady libret) na webové stránce Společnosti Richarda Wagnera (www.richardwagner.cz, vlevo libreta N/Č). Vysoce hodnotím i výkon pána v olomouckém Metropolu, kde jsem přenos shlédl, který obsluhoval titulkovací zařízení, kdy se mu dařilo velmi hbitě k anglickému titulku připojit Vymětalův překlad, což umožnilo plynule navázat spojení mezi zpívaným slovem a básnickým překladem.

Velké díky patří celému českému realizačnímu týmu přenosů nejen za zajištění tohoto přenosu, ale i za celou nádhernou sezónu přenosů. Přejme jim mnoho zdaru v jejich práci i v sezóně příští!

Závěr tedy? Nesmírně koncízní a majestátní představení, které v sobě v jednotný celek propojilo slovo, hudbu i ideu, tak jak to odpovídá i Wagnerovým záměrům. Zbývá jen dodat: těšme se v příští sezóně na Siegfrieda a Soumrak bohů.

Jaroslav Sovinský, Olomouc

sobota 14. května 2011

Jaroslav Sovinský, Dana Šimková: Valkýra (několik úvodních informací před přenosem z MET)

V sobotu 14. května 2011 se dostaneme k závěrečnému přímému přenosu v rámci probíhající sezóny přenosů z newyorské Metropolitní opery, a sice opery R. Wagnera (1813-1883), Valkýra (Die Walküre). Nadcházejícím přenosem se opět vracíme k Mistrově tetralogii (slavnostní scénické hře ve třech dnech a předvečeru) Prsten Nibelungův, jehož první část (předvečer) Rýnské zlato loni 9. října přenosovou sezónu zahajovalo. Valkýrou tak budeme nyní pokračovat a k posledním dvěma částem (Siegfriedovi a Soumraku bohů) se dostaneme v sezóně příští (5. listopadu 2011 a 11. února 2012).

Prsten Nibelungův je dílem, s nímž patrně nelze srovnat v celé operní literatuře žádné jiné dílo a jeho vytvoření věnoval R. Wagner celých 26 let (vznikalo v l. 1848-1874). Před započetím prací pečlivě nastudoval rozsáhlou literaturu a poté vytvořil libreto, které nato zhudebnil. Jak známo, námětem díla jsou germánské mýty, ale Wagnerovi jistě nejde o předvedení světa bohů, lidí či skřetů samo o sobě. Ne, mýtus je zde jen nástrojem, který slouží autorovu záměru: prostřednictvím mýtu Wagner vyjadřuje své filosoficko-politické představy a ideje, které se utvářely od jeho mládí (Wagner revolucionář) a postupně krystalizovaly jeho dalšími životními zkušenostmi a studiem; takto chce působit na společnost kolem sebe a takto i dát i směr dalšímu vývoji. K tomu používá slovo (které ideje hlásá), hudbu, divadlo a pohyb v jednotném a mohutném celku.

Výkladů tohoto nesmírně mnohoznačného díla je samozřejmě mnoho, včetně výkladů, které byly spíše zneužitím skladatelova odkazu. Základní myšlenkou a poselstvím díla je však zjevně idea, že láska a mamon (a moc) jsou neslučitelné, a že zlato, vyrvané z přirozeného živlu a přeměněné v nástroj moci plodí na světě jen zlo a bude tomu tak dlouho, dokud se nevrátí tam, odkud vzešlo. Bohové Ringu jsou mocní tohoto světa, držitelé politické, vojenské a ekonomické síly. Mohou ji uplatňovat k dobru, v obecný prospěch, nebo jen pro vlastní chamtivost a obohacení. Jsou svázáni právním řádem, smlouvami (jimiž Wotan svázal svět), ale jsou schopni je i porušit, ať už z jakýchkoli důvodů. Ani Wotan (politik, vojenský velitel či hospodář), který se snaží vládnout jakž takž spravedlivě, není prost touhy po moci a bohatství, stejně jako Fricka, která dbá o (manželský a rodinný) řád, má sklony k marnivosti. Obři a zotročení Nibelungové jsou pracovní sílou, která vytváří hmotné statky. A mezi všemi těmito bytostmi pak žijí i lidé. Ti všichni vytvářejí obraz světa, světa 19. stol., v němž Wagner žil. Vzhledem k nadčasovosti díla však můžeme prizmatem Wagnerových hrdinů pohlížet i na náš svět. Je lepší, nebo horší?

Wagner naznačuje, že řád, jenž existuje (tj. Wotanův řád) je naplněný touhou po moci a bohatství (dokud bylo zlato přirozeným kovem, hračkou, bylo neškodné, ale změněné v prostředek směny, v peníze a takto v moc, je nástrojem zkázy, a všichni, kdo mu podlehnou, budou zničeni). Wotan se pokouší řád reformovat, zplodí valkýry, nechá do Walhally svážet padlé, aby z nich udělal vojsko pro poslední boj, který jednou přijde, ale reformy nepomáhají. Zplodí rod Wälsungů, kteří nejsou vázáni smlouvami, aby udělali to, co Wotan jako správce řádu udělat nemůže, přinesli reformy (narušením systému smluv), ale ani to nepomáhá. Bohyně Erda prorokuje definitivní konec, který tak jako tak přijde, ať se Wotan snaží sebevíce (vize konce bohů, či soumraku bohů, byla integrální součástí germánské mytologie).

Wagner tak nastavuje zrcadlo světu a jeho řádu a dospívá k závěru, že tento řád musí být nahrazen řádem novým. Co má přijít potom, až oheň spálí Walhallu, Brünnhildina oběť přinese mravní očistu a zlato se vrátí do Rýna? Wagner to přenechává všem, kdož budou jeho dílo sledovat, studovat a vykládat…

Autorem libreta i hudby Ringu je jak známo jedna a tatáž osoba: geniální skladatel Wagner našel ideálního básníka Wagnera. Již v r. 1848 měl Wagner základní představu o tom, jak by mělo dílo vypadat a v próze již měl sepsanou část „Siegfriedova smrt“, odpovídající pozdějšímu Soumraku bohů a v témže roce ji zveršoval. V r. 1851 bylo již vytvořeno libreto Mladého Siegfrieda (dnešní Siegfried). Postupně Wagner dospěl k závěru, že k plnému vyjádření toho, co zamýšlel, bude potřeba čtyřdílné verze; v r. 1852 bylo hotovo libreto Valkýry i Zlata Rýna. Libreto vznikalo v obráceném pořadí, než bylo později zhudebněno.

Zlato Rýna bylo zhudebněno v l. 1853-1854, hned poté vznikala Valkýra a dokončena byla v r. 1856. Téhož roku zahájil Wagner zhudebňování Siegfrieda, ale v r. 1857 práci přerušil. Vrátil se k němu až v r. 1865 a dokončil ho r. 1871. V l. 1869-1874 pak byl zhudebněn i Soumrak bohů. Premiéra Zlata Rýna se konala v Mnichově 22. 9. 1869, premiéra Valkýry 26. 6. 1870 (rovněž v Mnichově) - v obou případech se tak stalo na příkaz bavorského krále Ludvíka II. a proti Wagnerově vůli. Obě další části tetralogie měly premiéru až jako součást premiéry celého Ringu v r. 1876 (konala se od 13. -17. 8. v bayreuthském Festspielehausu).

Pokud jde o hudební stránku díla, hudba tetralogie, jak známo, je založena na tzv. příznačných motivech či leitmotivech, kdy osoby (např. bohové či Völsungové), věci (meč, hrad apod.), ba i nálady a stavy (láska, nenávist, vykoupení) mají své hudební vyjádření (svůj motiv). Motivy jsou spojeny do jednoho celku, mohutné, a jakoby nekonečně plynoucí hudební řeky. Zazní-li tak příslušný motiv, je tím dáno najevo, že se v ději jedná o příslušnou osobu, předmět, situaci či osoba má určitou náladu, nebo má na mysli toho, jenž je motivem vyjádřen. Existují samozřejmě seznamy leitmotivů Ringu, v některých případech i s hudebními ukázkami; příkladem může být např. seznam publikovaný na webové stránce Společnosti Richarda Wagnera: http://www.richardwagner.cz/ (viz vlevo, libreta N/Č a pak odkaz Ring-motivy); na stránce jsou i libreta Ringu – v originále a českém básnickém překladu, do textů libret jsou pomocí čísla zapracovány (podle uvedeného seznamu) i příslušné leitmotivy. Podobně je užitečný seznam leitmotivů uvedený na této stránce: http://www.richard-wagner-werkstatt.com/ring/ , kde lze kromě seznamu motivů (v němčině) najít i jejich notový záznam a hudební ukázku; současně je uvedeno, ve které části Ringu se motiv vyskytuje. Stránka má navíc i „zkušební“ část. Pokud se již dotyčný s leitmotivy do určité míry seznámil, může se z jeho znalosti sám vyzkoušet, kliknutím na odkaz training. Zde je mu nabídnut leitmotiv a jeho úkolem je určit, o který leitmotiv jde.

Pokud jde o podklady pro vytvoření tetralogie, staly se jimi Wagnerovi jak germánské mýty (primární prameny), tak díla tyto mýty teoreticky zpracovávající, jakož i díla filosofická, za všechny připomeňme Schopenhauerovo dílo Svět jako vůle a představa. Základem těchto mýtů, alespoň co se týče některých dějů mezi lidmi, jsou skutečné historické události (později legendárně uchopené a upravené) zhruba ze 4.-5. stol. po Kr., kdy Římská říše je již ve značném stupni rozkladu, Evropou prochází nejrůznější kmeny, včetně germánských (je doba stěhování národů) a do toho z východu vpadnou Hunové (do germánské mytologie se dostal i Attila). Jeden z germánských kmenů, Burgundové, má dokonce odpovídat mytologickým Nibelungům (v severské mytologii Niflungové). Tyto legendy a mýty byly zpracovány jak ve střední Evropě, kde jejich produktem byla Píseň o Nibelunzích, tak na severu, zejména na Islandu (ve starší a mladší Eddě). Píseň o Nibelunzích byla však již zpracována pod vlivem dvorské kultury a ve značně již kulturně odlišném prostředí, než tomu bylo v době vzniku základu legend, a je takto spíše rytířským eposem a mytologii nezachovává tolik v její autentické podobě. Oproti tomu Edda a další severské ságy či jejich sbírky a zpracování, podávají podstatně autentičtější mytologický obraz.

Wagner se pro svoji tetralogii inspiroval především severským zpracováním oněch mýtů. Byť děj I. části Písně o Nibelunzích v zásadě odpovídá ději Soumraku bohů a částečně (pokud jde o boj s drakem) Siegfriedovi, Wagner i to, co je v Písni o Nibelunzích, podrobil významné úpravě podle severské verze, včetně připojené vize o konci bohů (ragnarök) či jejich soumraku (ragnarökr). Např. Albericha v Písni o Nibelunzích najdeme, ale má zde vcelku podřadnou úlohu. V tetralogii se naopak stává ústřední postavou. V Písni o Nibelunzích také nenajdeme nejdůležitější motiv tetralogie, motiv prokletí Prstenu. I tento motiv je přenesen ze severských mýtů. Základem tetralogie jsou tak především severské mýty Eddy (pro většinu tetralogie, především pro Zlato Rýna), dále Sága o Völsunzích (dílo vzniklo cca ve 2. pol. 13. stol. a líčí osudy uvedeného rodu – stalo se významným zdrojem pro Valkýru) a uvádí se i Sága o Theodorichu Velikém.

V zásadě všechny motivy tetralogie mají v mytologii svůj základ, ale jde často o paralelní, na sobě ne vždy přímo závislé příběhy, které Wagner spojuje do jedné linie, do jednoho děje. Do úst hrdinů pak vkládá své myšlenkové představy. Takto se Wagnerem zpracovaný mýtus stává, jak již uvedeno, nástrojem jeho úsilí o představení a analýzu naléhavých společenských otázek jeho doby.

Uveďme nyní alespoň stručně severskou verzi toho, co se odehrává v tetralogii, s tím, že podrobnosti k mytologickému základu Zlata Rýna (které jsme v přenosu již mohli vidět) a některé další mytologické podrobnosti obecnější povahy lze najít na tomto odkaze:
http://operadream.blogspot.com/2010/10/zlato-ryna-aneb-proklety-kov-vyrvany.html
Příspěvek tam uvedený je recenzí na předchozí přenos Zlata Rýna, jíž předchází vstupní pojednání k Ringu, které se stalo základem i pro tento úvod.

Pokud jde o bohy, dělili se na dvě skupiny, na Ásy a Vany. Vedli spolu boj, ale nakonec soupeření ukončili a jako zpečetění míru si vyměnili vzájemně rukojmí. K Ásům patřil především Wotan, či Wodan, na severu známý jako Ódin, bůh války a vládce bohů. V touze po vědění, aby se mohl napít ze studnice poznání, obětoval dokonce své oko. Ozbrojen byl kopím Gungnir, které mu přinášelo vítězství v boji. Provázeli ho dva havrani, Hugin (severogermánsky: myšlenka) a Munin (paměť), kteří mu přinášeli zprávy ze světa. Wotanovou ženou (také patřila k Ásům) byla bohyně Frigg (u Wagnera Fricka), bohyně matka a patronka rodiček. Dalším významným Ásem byl Thor (u Wagnera Donner), bůh hromu a deště, jehož atributem bylo kladivo s krátkou rukojetí Mjöllnir. Byl synem bohyně Fjörgyn (Jörd), bohyně matky Země (zpodobnění Země samotné), odpovídá patrně Wagnerově Erdě. K Vanům pak patřili mj. Freyr (nejspíše Wagnerův Froh), bůh plodnosti a Freyja (u Wagnera Freia), bohyně lásky.

Bohové sídlili v hradu zvaném Ásgard, jehož součástí byla i Valhöll (severogermánsky „síň padlých v boji“, u Wagnera Walhalla – v jeho pojetí jde přímo o název sídla bohů), kde byli shromažďováni valkýrami padlí bojovníci (einherjové), kteří zde obživli a trávili zde čas jako Odinovo vojsko pro očekávaný ragnarök. K hradu vedl duhový most zvaný Bifröst ze světa lidí Midgardu („střední ohrada“). Osou germánského světa byl jasan Yggdrasil, u něhož se „bohové scházeli každý den a konali zde soudy. Větve stromu se klenuly přes celý svět a dosahovaly až do nebe. (viz č. 3- 249). Jeden z jeho kořenů vedl do Helu, germánského podsvětí. Ti, co zahynuli v boji, „přišli pak k Ódinovi do Valhaly nebo do Freyjiny síně Fólkvang.“ (viz č. 3 – str. 101); Fólkvang bylo její obydlí v Ásgardu. Polovina padlých bojovníků tak připadla Ódinovi a polovina Freyje. Ostatní duše se dostaly do Helu. Pod jedním z kořenů Yggdrasilu se také nacházelo zřídlo, u něhož sídlily sudičky Norny (setkáme se s nimi v Soumraku bohů). Mezi světy severské mytologie patřil i Jotunheim a dále mlžný svět Niflheim, v nichž žili obři.

Pokud jde o zmíněné valkýry (valkyrjar – severogermánsky „ty, které vybírají, kdo zemře“), jednalo se o bájné ženské bytosti. „Někdy bývají degradovány jen na jakési shromažďovatelky mrtvých pro Ódinovu Valhalu, ve skutečnosti ale mají moc „vyvolovat ty, co zahynou, a určují vítězství“. … Ve Valhale valkýry obsluhovaly einherje, roznášely nápoje (medovinu), staraly se o prostřené stoly, aby měli einherjové co jíst.“ (viz č. 3- str. 240). K valkýrám patřila i Brynhild (Wagnerova Brünnhilde). „Podle severských ság a písní byl jejím otcem král Budli. … Je popisována jako krásná, moudrá a silná, znala tajemné runy a měla schopnost rušit sudby bohů. Rozuměla snům a uměla je vykládat.“ (viz č. 3 – str. 51). Předobrazem dějů ve Wagnerově díle jsou rovněž severské mýty. Podle nich kdysi Ódin přislíbil jistému králi Hjalmgunarovi vítězství v boji, ale Brynhild ho v boji porazila a za to ji Ódin uspal na vysoké hoře. Tak ji také našel hrdina Sigurd (Wagnerův Siegfried).

Pokud jde o Lokiho (Wagnerův Loge), tato velmi svérázná postava, pohybující se mezi Ásy, syn jednoho z obrů, dělal bohům spíše potíže, než by jim pomáhal, a byl zadobře i s obry, s nimiž bohové bojovali. Někdy se uvádí Loki jako bůh ohně (takto se objevuje v zásadě u Wagnera). Ve Wagnerově Valkýře mu Wotan přikazuje, aby planul coby oheň kolem skály, na níž spí Brünnhilde (viz níže kouzlo ohně - „Feuerzauber“).

Základem příběhu o prstenu je příběh ze severské mytologie o skřítku Andvarim, který měl prsten Andvarinaut, který mu pomáhal být bohatým. Andvari žil ve vodopádu (mohl se proměnit v rybu). Jednou ho polapil do sítě Loki a prsten (i jeho zlato) mu sebral. Andvari prsten proklel, s tím, že každý, kdo ho bude mít, bude zničen. Dalším předobrazem Wagnerova Albericha je skřítek Alberich, postava z franckých legend, který měl schopnost stát se neviditelným; v Písni o Nibelunzích jde o strážce zlatého pokladu. Dalším základem je pak příběh o jednom „nepovedeném“ Lokiho kousku, kdy Loki náhodně zabil Ótra, syna krále skřítků Hreimdara; Ótr žil v podobě vydry ve vodě a živil se rybami. Hreimdar žádal za syna výkupné. Mělo být takové, že mělo pokrýt celou jeho kožešinu. Na výkupné padlo veškeré zlato, které předtím Loki ukradl Andvarimu a na poslední chloupek kožešiny padl i Andvarinaut. Kletba začala působit. O zlato se pohádali Hreimdar s dalšími svými syny Reginem (v zásadě odpovídá Wagnerovu Mimemu, s níž se setkáme v Siegfriedovi - bude se starat o Sigurda) a Fafnirem. Bratři zabili otce a Fafnir se rozhodl, že si ponechá veškeré zlato a proměnil se v draka. Fafnira pak zabil Sigurd, stejně jako Regina (právě tak, jak se to podává i u Wagnera – v Siegfriedovi).

Pokud jde o události, které jsou základem Valkýry, jejich hrdinou je především Sigmund (u Wagnera Siegmund), „bájný král z dynastie Völsungů, syn krále Völsunga“ a valkýry Hljód, oblíbenec Ódinův; od Ódina se původ dynastie odvozoval. Sigmundovou sestrou-dvojčetem byla Signý. V domě krále Völsunga vyrůstal mohutný dub. „Při svatební hostině, pořádané na počest Signý a jejího muže Siggeira, zarazil“ do dubu „podivný návštěvník v plášti (sám Ódin) meč, který se podařilo vytáhnout Sigmundovi.“ „Vytažení meče z kmene stromu, popř. z kamene je prastarý obřad, který potvrzoval legitimitu krále, respektive jeho legitimní nárok na trůn… Pakliže by se Sigmundovi nepodařilo meč vytáhnout, byl by to jasný signál, že nárok na trůn si může činit Siggeir, zvláště když si bral jedinou dědičku v rodině). Siggeir chtěl od Sigmunda meč koupit…, ale Sigmund odmítl. Mezi oba muže vstoupilo nepřátelství. Siggeir bez nálady opustil hostinu a odvezl s sebou Signý, které se příliš nechtělo a která svého otce před tímto svazkem varovala.“

O něco později jel král Völsung se svými syny na návštěvu k Siggeirovi, kde ho však tento čekal s vojskem a v bitvě Völsung zahynul. Jeho synové přežili a byli ponecháni, přivázáni v kládě, v lese napospas osudu. S pomocí sestry přežil jen Sigmund a dlouhý čas se pak skrýval v lesích. „Siggeir měl se Signý dva syny. Oba dva Sigmund na radu své sestry usmrtil, neboť se jí zdáli příliš zbabělí. Signý se rozhodla, že jedině Sigmundův syn se může vyrovnat statečnosti mužů jejího rodu. Vzala na sebe podobu čarodějnice… a tři noci dlela u Sigmunda v lese. Z toho svazku se Signý narodil syn Sinfjötli. Otec a syn pak žili jako vlkodlaci v lese, brali na sebe vlčí kůže, loupili a přepadali.“ Když pak Sinfjötli vyrostl, podílel se na pomstění smrti svých příbuzných; došlo k přepadení Siggeirova domu a jeho zapálení. „Signý, pro niž si Sigmund se Sinfjötlim přišli, aby ji zachránili, si raději zvolila dobrovolnou smrt po boku Siggeira a jeho družiny, neboť pomsta za vraždu otce byla vykonána.“ Otec a syn se pak vrátili do vlasti, kde žila Sigmundova žena Borghild; tato jedem zahubila Sinfjötliho (ve válce jí zabil bratra), za což byla vyhnána a brzy zemřela. Sigmund se pak oženil s Hjordís, dcerou krále Eylima. „O tu se ucházel i Lyngvi, syn krále Hundinga. Lyngvi a jeho bratři shromáždili vojsko a … vyzvali Sigmunda k boji. Sigmund bojoval statečně, ale převaha nepřátel byla značná.“ Utrpěl zranění, kterým pak podlehl. Jeho meč se rozbil na kusy. Hjordís, která se tak stala vdovou, s ním již čekala potomka (Sigurda). Pro něho také uschovala kusy otcova meče. Ochranu našla na dvoře dánského krále Hjálpreka, kde došlo k Sigurdovu narození. Hunding (severogermánsky: „psí syn“), o němž již byla řeč, byl zabit Helgim, Sigmundovým synem z prvního manželství. Zmíněný Lyngvi byl zabit Sigurdem. (viz č. 3 – str. 112, 192-194, 246). Wagnerův Siegmund má za sestru Sieglindu, která nese prvky jak výše uvedené Signý (sestry Sigmunda), tak Hjordís (jeho druhé ženy). Wagnerův Hunding pak nese prvky Siggeira (manžela Signý).

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DIE WALKÜRE, osoby a obsazení:

Siegmund (příslušník rodu Wälsungů) – hrdinný tenor, též mlado-hrdinný tenor; Hunding (spojenec rodu Neidingů) – seriosní bas též charakterní bas; Wotan (otec bohů) – hrdinný baryton; Sieglinde (sestra Siegmundova a Hundingova žena) – dramatický soprán, též mlado-dramatický soprán; Brünnhilde (valkýra, Wotanova dcera) – vysoký dramatický soprán; Fricka (Wotanova žena, bohyně manželství) – dramatický alt, též dramatický mezzosoprán; valkýry: Helmwige – vysoký soprán; Gerhilde – vysoký soprán; Ortlinde - soprán; Waltraute - mezzosoprán; Roßweiße – mezzosoprán; Siegrune – mezzosoprán; Grimgerde – alt; Schwertleite –alt. Zpracováno podle publikace č. 1.


Obsazení v MET (14.5.2011):
Siegmund: Jonas Kaufmann; Hunding: Hans-Peter König; Wotan: Bryn Terfel; Sieglinde: Eva-Maria Westbroek; Brünnhilde: Deborah Voigt; Fricka: Stephanie Blythe; Helmwige: Molly Fillmore; Gerhilde: Kelly Cae Hogan; Ortlinde: Wendy Bryn Harmer; Waltraute: Marjorie Elinor Dix; Roßweiße: Lindsay Ammann; Siegrune: Eve Gigliotti; Grimgerde: Mary Ann McCormick; Schwertleite: Mary Phillips; dirigent: James Levine; režie: Robert Lepage; scéna: Carl Fillion; kostýmy: François St-Aubin; světelný design: Etienne Boucher.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Obsah:

Zlato Rýna

Zakrslý Niebelung Alberich (baryton) se vzdává lásky, aby získal zlato, které střeží tři dcery Rýna – Woglinda (soprán), Wellgunda (soprán) a Flosshilda (alt). Kdo z toho zlata uková prsten, stane se vládcem světa. Z příkazu vládce bohů Wotana (baryton) postavili obři Fafner (bas) a Fasolt (bas) hrad Walhallu, sídlo bohů. Za odměnu jim slíbil Freiu (soprán), bohyni věčného mládí, svůj slib však nemíní dodržet, neboť bez jejích jablek bohové zestárnou. Vychytralý bůh ohně Loge (tenor) přesvědčí Wotana, aby s ním sestoupil do podzemí Nibelheimu, kde zotročení Niebelungové kovají jeden skvost za druhým, zmocnil se lstí Alberichova zlata, zaplatil obrům a sám si ponechal prsten. Alberich poté prsten prokleje. Obři požadují na Wotanovi prsten i kouzelnou přilbu Tarnhelm, díky níž se dá měnit podoba. Wotan zprvu odmítá a obři se hotoví odvést Freiu, Wotanova žena Fricka (mezzosoprán) nutí manžela, aby se jim postavil, bohyně země, pramáti Erda však Wotana před prstenem varuje. Wotan ho tedy přidá k pokladu a mezi obry rázem vypukne hádka. Fafner zabije Fasolta a zmizí s pokladem, přilbicí i prstenem. Bohové vcházejí za doprovodu Logeho pochmurné předpovědi po duhovém mostě do Walhally a opona padá.

(Erda porodila Wotanovi devět valkýr. Úkolem těchto bojovnic je střežit Walhallu a dopravovat sem těla mrtvých reků, kteří zde ožijí a podílejí se na obraně hradu. Aby však zbavil bohy prokletí a navrátil prsten dcerám Rýna, musí Wotan zplodit dítě. Sestoupí na zem a stane se otcem Sieglindy a Siegmunda, který – jak doufal – jednoho dne zabije Fafnera a vrátí prsten dcerám Rýna. Oba sourozenci jsou však rozděleni. Sieglinda se musela provdat za Hundinga, zatímco Siegmund vede strastiplný potulný život.)

Valkýra

Valkýra začíná tím, že Siegmund (tenor) hledá přístřeší v Hundingově obydlí. On i Sieglinda jsou k sobě tajemně přitahováni. Hunding po návratu domů pozná v neznámém hostovi cizince, který zabil několik jeho příbuzných, a vyzve ho na souboj. Sieglinda podala manželovi uspávací nápoj a poté odvedla Siegmunda ke vzrostlému jasanu, do jehož kmenu zarazil v den její svatby jednooký stařec – Wotan – meč Nothung se slovy, že bude patřit hrdinovi, který ho dokáže vytáhnout. Siegmund meč vyprostí a uteče se Sieglindou. Fricka, ochránkyně manželského slibu, žádá na Wotanovi, aby se v nadcházejícím boji s cizoložníkem postavil na stranu Hundinga. Wotanova nejmilejší dcera, valkýra Brünhilda, však otce neposlechne a podporuje Siegmunda. Vtom zasáhne sám Wotan a Siegmund umírá, když se předtím meč Nothung zlomil o Wotanovo kopí. Brünhilda sebere jeho zbytky a svěří je Sieglindě, která nosí pod srdcem Siegmundovo dítě, hrdinu Siegfrieda. Brünhildu ale stihne otcův hněv. Za trest je zbavena nesmrtelnosti a vypuzena z řad rýnských valkýr. Musí ve spánku utonout a stát se kořistí prvního muže, který půjde kolem. Posléze Wotan svůj rozsudek zmírní. Brünhildu ochrání před lidmi neproniknutelný oheň, kterým projde jen svobodný hrdina. Ten si ji pak smí odvést jako nevěstu. Skálu Valkýr zahalí oheň a padá opona.

Převzato z: Oxforský slovník opery, Praha 1998, strany 436-7.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Libreto: v němčině a češtině: http://www.richardwagner.cz/
(viz vlevo libreta N/Č, básnický překlad do češtiny J. Vymětal)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pořadí vybraných hudebních partií (zpracováno podle libreta - odkaz viz výše, též s použitím tam uvedeného překladu do češtiny a s citací k libretu připojených scénických poznámek – texty v kurzívě):

Není-li uvedeno jinak, jsou ukázky pro I. dějství z tohoto provedení:
Siegmund: P. Hofmann; Sieglinde: J. Altmeyer; Hunding: M. Salminen; Wotan: D. McIntyre; Brünnhilde: G. Jones; Fricka: H. Schwarz; Bayreuth - dirigent P. Boulez; režie P. Chéreau.

A není-li uvedeno jinak, jsou ukázky pro II. a III. dějství z tohoto provedení:
Siegmund: P. Domingo; Sieglinde: W. Meier; Hunding: M. Hoelle; Wotan: M. Pederson; Brünnhilde: G. Schnaut; Fricka: M. Lipovsek; La Scala 1994 – dirigent R. Mutti.


I. dějství (vnitřek Hundingova obydlí):

I. scéna (Siegmund, Sieglinde):
„Vnitřek obydlí. Uprostřed stojí kmen mohutného jasanu, jehož silné, vyčnívající kořeny se daleko ztrácejí do země; od své koruny je peň oddělen roubenou střechou, která je tak vykrajována, že kmen a větve na všechny strany se rozpínající procházejí přesně příslušnými otvory; o listnaté koruně se předpokládá, že se rozkládá nad touto střechou. Kolem jasanového kmene je srouben sál, stěny jsou z hrubě tesaného trámoví, tu a tam ověšeny pletenými a tkanými pokrývkami. Vpravo v popředí stojí krb, jehož komín vede stranou ke střeše; za krbem nalézá se vnitřní místnost, jako spižírna, k níž se vystupuje po několika dřevěných schodech; před ní visí, napolo rozhrnuta, pletená rohož.
V pozadí vchod s prostou dřevěnou závorou. Vlevo dveře do vnitřní komnaty, k níž vedou rovněž schody; dále vpředu na téže straně stůl, za ním široká, ke stěně přiroubená lavice a před ním dřevěné stoličky.

Krátká orchestrální předehra prudkého, bouřlivého pohybu. Scéna zůstane chvíli prázdna. Siegmund otevře zvenčí kvapně domovní dveře a vstoupí: schyluje se k večeru, silná bouře, chystající se ustati. - Siegmund podrží okamžik závoru v ruce a rozhlíží se po obydlí: je na něm patrno, že je nesmírnou námahou vyčerpán; jeho oděv a vzezření prozrazují, že se nachází na útěku. Když nikoho nevidí, zavře za sebou dveře a s krajní námahou na smrt unaveného kráčí ke krbu a vrhne se tam vysílen na pokrývku z medvědí kožešiny.“

1) Siegmund: „Wes Herd dies auch sei, hier muß ich rasten.“ („Čí krb též to jest, zde musím spočinout. “); „klesne opět a zůstane chvíli bez hnutí ležet. Sieglinda vystoupí ze dveří vnitřní komnaty. Uslyšíc šramot domnívala se, že se její muž vrátil. Její vážný obličej jeví pak údiv, když vidí u krbu ležeti cizince.“ Přistoupí k němu a na jeho prosbu mu poskytne občerstvení. Poté mu řekne, u koho se ocitl. Siegmung jí vypráví, že je pronásledován (sám si říká Wehwalt – Bolestný) a svým pobytem ji nechce vydat do neštěstí. Sieglinde mu však naznačuje, aby zůstal.

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=dOG6a_Hld4M
Ukázka (Bayreuth, 1992, Siegmund: Poul Elming; Sieglinde: Nadine Secunde; dirigent: Daniel Barenboim): http://www.youtube.com/watch?v=B0RsDaIRzuk
Ukázka (MET 2011, Siegmund: J. Kaufmann, Sieglinde: E.M. Westbroek):
http://www.youtube.com/watch?v=MPvbYms5Sog&feature=fvst

II. scéna (Siegmund, Sieglinde, Hunding):
„Sieglinda se náhle vzchopí, naslouchá a slyší Hundinga, jak zavádí venku koně do stáje. Jde chvatně ke dveřím a otevře; Hunding vstoupí, ozbrojen jsa štítem a kopím, a stane ve dveřích, když zpozoruje Siegmunda. S vážně tázavým pohledem se obrací na Sieglindu.“

2) Sieglinde: „Müd am Herd fand ich den Mann: Not führt' ihn ins Haus.“ („Mdlý zde mnou spatřen ten muž: den běd ved jej v dům.“); Sieglinda zpravuje svého podezřívavého muže, že cizinci poskytla pohostinství. Hunding pak cizince zve ke stolu. Postupně si všimne, že je cizinec nápadně podobný jeho ženě. Siegmung pak oběma manželům vypráví svůj životní příběh, mj. že měl sestru dvojče, a že kdysi bránil dívku násilím provdávanou: „Friedmund darf ich nicht heißen…“ („Friedmund nelze mě nazvat…“); Hunding z vyprávění pochopí, že cizinec patří k jeho nepřátelům a poskytne mu sice nocleh, ale ráno se s ním hodlá pustit do souboje.

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=ZmXF-X3_jm8&NR=1
(zahrnuje i závěr předchozí partie, č. 2 od času 4.19)

Ukázka (pokračuje č. 2, na konci, od času 11.05 již III. scéna – č. 3):
http://www.youtube.com/watch?v=8lNHqxvLNqw

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=qeNMuXnEAvU
(část č. 2, Hunding K. Moll, Sieglinde J. Norman, Siegmung G. Lakes, MET 1989)

Ukázka (MET 2011, část č. 2):
http://www.youtube.com/watch?v=1XoxHPrAnxo&feature=related


III. scéna (Siegmund, Sieglinde):

„Siegmund zůstane sám. Nastala úplná noc; sál je osvětlen pouze slabým ohněm v krbu. Siegmund usedne blízko ohně na lože a pohlíží zadumán ve velkém vnitřním rozechvění chvíli před sebe.“

3) Siegmund: „Ein Schwert verhieß mir der Vater, ich fänd' es in höchster Not.“ („Mně meč byl od otce slíben, jejž najdu v den nouze zlé.“); Siegmund přemítá o slibu, který mu kdysi otec učinil a přiznává si, že v Hundingově ženě našel zalíbení. … „Oheň se sesuje; ze zasrševšího žáru padne ostrý jas na místo na jasanovém kmeni, jež Sieglindin pohled (předtím než odešla) naznačoval a na němž je nyní zřetelněji vidět tkvící jilec meče)“. … „Oheň zcela pohasnul: úplná noc. Postranní místnost se tiše otevře: Sieglinda vstoupí bíle oděna a kráčí tiše, avšak rychle směrem ke krbu).“

Ukázka (č. 3, MET 2011):
http://www.youtube.com/watch?v=FU26mMZJ9Ts&feature=related


Ukázka (část č. 3 a 4, MET 2011):
http://www.youtube.com/watch?v=6N1ytO-ZVbk&feature=related


4) Sieglinde: „Schläfst du, Gast?“ („Spí můj host?“); Sieglinde Siegmunda zpraví, že Hunding teď spí po omamném nápoji, který mu připravila. Poté mu vypráví, že když byla kdysi přinucena k sňatku, objevil se náhle starý muž, s kloboukem přes oko, a vrazil do jasanu v jejich domě meč, s tím, že kdo ho vytáhne, toho meč bude. Nikomu se však dosud meč vytáhnout nepodařilo. Sieglinde je přesvědčena, že cizinec, který u nich nyní nocuje, je ten, kdo by mohl pomstít její utrpení, jež zakusila. Siegmund pak dává najevo své nadšení, že může její tužby naplnit. … „Dveře zůstanou široce rozevřeny; venku nádherná jarní noc; úplněk svítí dovnitř a vrhá jasné světlo na oba, takže se mohou náhle viděti s plnou zřetelností…“ … „Siegmund stahuje Sieglindu jemnou mocí k sobě na lože, takže sedí pak vedle něho. Jas měsíčního svitu roste.“

5) „Winterstürme wichen dem Wonnemond…“ („Mráz a bouře mizí před májem v dál…); Siegmundův zpěv; v Sieglindě poznává svoji sestru;

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=6FXpHDV87xM
(č. 4 od času 5.10, od času 11.45 č. 5)

Ukázka (závěr, MET 2011):
http://www.youtube.com/watch?v=AcYmsXCjF0k&feature=relmfu


6) Sieglinde: „Du bist der Lenz, nach dem ich verlangte in frostigen Winters Frist.“ („Ty jsi můj máj, zde, po němž jsem práhla, když zlý mrazil mráz mne zim.“); oba sourozenci v sobě více a více nacházejí zalíbení. Sieglinde se Siegmundovi pověsí „ve vytržení kolem krku a pohlíží mu zblízka do tváře.“ Siegmund: „O süßeste Wonne! O seligstes Weib!“ („Ó nejvyšší blaho! Nejsladší z žen!“).

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=6SVVubTynBk
(č. 6, od času 8.43 již č. 7)

Ukázka (část č. 6, MET 2011):
http://www.youtube.com/watch?v=W-ORjaxWYkE&feature=relmfu

Ukázka (část č. 6 – „O süßeste Wonne!“, MET, Sieglinde: J. Norman, Siegmund: G. Lakes):
http://www.youtube.com/watch?v=r0qEUMX2UaE&feature=related

7) „War Wälse dein Vater, und bist du ein Wälsung…“ („Tvým Wälse-li otcem, a jsi-li ty Wälsung…“); hlubokou láskou k cizinci naplněná Sieglinda mu dává jméno, jímž ho chce nazývat (ne už Wehwalt – bolestný, ale dává mu jméno naplněné vítězstvím: Siegmund). Siegmund se pak chopí meče zabodnutého v jasanu, dává mu název Notung, a mocným trhnutím jej vytáhne z kmene. Oba sourozenci si pak vyznají lásku (Siegmund: „Choť i sestra jsi svému bratru - Nuž rozkvétej, Wälsungů krev!“ „Přivine ji s divokým žárem k sobě; ona klesne s výkřikem na jeho hruď. Opona rychle padá.“

Ukázka (MET, Sieglinde: J. Norman, Siegmund: G. Lakes):
http://www.youtube.com/watch?v=CWBAWJ0IPy0&feature=related


II. dějství (divoké skalnaté pohoří):

I. scéna (Wotan, Brünnhilde, Fricka):
Předehra nás uvede do II. dějství. „V pozadí táhne se ze spoda nahoru rokle jež ústí na vyvýšené skalní sedlo; odtud sklání se půda směrem do popředí opět dolů. … Wotan, válečně vyzbrojen a s kopím; před ním Brünhilda, jako valkýra, rovněž v plné zbroji.“

8) Wotan: „Nun zäume dein Roß, reisige Maid!“ „Spěj sedlati oř, ozdobo děv!“; Wotan posílá Brünnhildu na pomoc Siegmundovi v nadcházejícím boji s Hundingem.

Ukázka (č. 8 a 9): http://www.youtube.com/watch?v=iZfHL1SyCi8

Ukázka (Valencia 2008, Wotan – J. Uusitalo, Brünnhilde – J. Wilson, č. 8, 9 a část č. 10): http://www.youtube.com/watch?v=U38dd3GbzEc

Ukázka (MET 2011, Wotan: B. Terfel, Brünnhilde: D. Voigt):
http://www.youtube.com/watch?v=wFpoHcXtLJA

Ukázka (MET 2011, Wotan: B. Terfel, Brünnhilde: D. Voigt, vč. Hojotoho):
http://www.youtube.com/watch?v=gF4TyCTj-uI&NR=1&feature=fvwp


9) Brünnhilde reaguje proslulým válečným pokřikem „Hojotoho!“ a říká otci, že spíše jemu je teď třeba se hotovit k „boji“, neboť sem zuříc chvátá jeho žena Fricka. Pak nechá otce „napospas“ jeho ženě a „zmizí za postranní vyvýšeninou. Fricka dorazí ve voze, taženém dvěma skopci … … zastaví, rychle vystoupí a kráčí pak prudce do popředí k Wotanovi… čím blíže přichází, tím více mírní krok až důstojně stane před Wotanem.“(viz již č. 10).

Ukázka (Kirsten Flagstad): http://www.youtube.com/watch?v=tAo_fTiZ2hY

Ukázka (Birgit Nilsson): http://www.youtube.com/watch?v=4zXStSa0kak

10) Wotan: „Der alte Sturm, die alte Müh'!“ („Ten věčný svár, ta věčná tíž!“); Wotan se chystá k rozhovoru se ženou (mluví k sobě) a žena ho osloví: „Wo in den Bergen du dich birgst, der Gattin Blick zu entgehn…“ („Kam jsi v horstva hloub se skryl, bys choti své z očí zmiz’…“); Fricka (bohyně manželství) ho zpraví, že se k ní obrátil s prosbou Hunding, aby ochránila jeho manželský svazek, který byl poskvrněn počínáním Sieglindy a Siegmunda. Wotan proti lásce párku nic nemá, s čímž ovšem Fricka nesouhlasí. Wotan namítá, že Hunding si ženu vzal násilím. Fricka namítá, že krvesmilstvo, které sourozenci páchají, je příliš! Že je veta po všech pravidlech, která sám Wotan stanovil. A navíc ho obviní, že oba sourozenci jsou plodem jeho vlastní nevěry (Wotan Wälsungy zplodil s pozemskou ženou); totéž platí pro valkýry (zplodil je s bohyní Erdou). Wotan jí namítá, že potřebují reka, „jenž prost jsa ochrany božské, by zbyl božských řádů se pout.“ Fricka mu nevěří a chce, aby Siegmundovi odňal meč, který nabyl, a aby ho nechránil v boji a totéž aby nečinila ani Brünnhilde. Má tak být zachráněna její čest. Wotan, ač nerad, nakonec slíbí, že jí vyhoví. Poté Fricka odjede a „Brünhilda přistoupí s údivem a obavami ve tváři k Wotanovi, jenž opřen a skalní sedadlo je pohroužen v temné zamyšlení.“

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=ZIJKdsbuM-Q&NR=1

Ukázka (pokračování): http://www.youtube.com/watch?v=U0nY0_RQ5oY&NR=1

Ukázka (dokončení): http://www.youtube.com/watch?v=d_3_fVfsodQ&NR=1


II. scéna (Wotan, Brünnhilde):

11) „Schlimm, fürcht' ich, schloß der Streit, lachte Fricka dem Lose.“ („Zle, zdá se, skončil spor, smí-li Fricka se smáti.“), říká Brünnhilde Wotanovi a ptá se ho na výsledek rozmluvy s Frickou. Wotan vyjadřuje obrovské zoufalství. Brünnhilde (která se považuje za Wotanovu vůli) ho vyzývá, aby se jí svěřil.

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=YyhIHWmu18I&NR=1

12) „Als junger Liebe Lust mir verblich, verlangte nach Macht mein Mut…“ (Když lásky mladé plam ve mě bled, tu v mysli jen moc jsem měl…“); Wotan počíná vyprávět Brünnhildě příběh z minulých dob (to, co známe z Rýnského zlata): vypráví, jak si kdysi zajistil vládu nad světem a založil ji na systému smluv. Činil tak i proto, aby ukojil své milostné vášně („Avšak s láskou jsem nemoh se loučit, maje moc já lačný byl lásky.“). Pak se ale objevilo nebezpečí v podobě skřeta Albericha, který proklel lásku, a tím se zbavil pout (smluvních pout), vytvořených Wotanem. Kletbou získal rýnské zlato a tak i obrovskou moc. Prsten, který Alberich nechal skout, mu Wotan odňal. Bohyně Erda ho však před prstenem varovala a hrozila mu zánikem. Wotan prstenem zaplatil obrům za výstavbu Walhally. Chtěl se však od Erdy dovědět více a sestoupil k ní. Zplodil s ní také devět dcer, valkýr, aby shromažďovaly padlé hrdiny, kteří se mají stát Wotanovi oporou v boji s Alberichem, aby tak byl odvrácen hrozící zánik. Brünnhilde mu namítá, že už jich svezly řadu. Wotan na to, že nebezpečí spočívá v tom, že by se Alberich mohl prstenu opět zmocnit (a to by byl konec Walhally), neboť Alberich, který se zřekl lásky, by mohl sílu prstenu obrátit proti bohům. Nyní prsten stráží Fafner (jeden z obrů, jimž bylo prstenem zaplaceno za stavbu Walhally), který pro prsten zabil bratra, obra Fasolta. Proto je potřeba, aby mu byl prsten odebrán, ale Wotan to udělat nemůže, protože je vázán smlouvou („smlouvami pánem se stav, nyní smluv jsem otrokem sám“). Udělat by to mohl jen hrdina, zcela nezávislý na bozích („jenž by, vzdoruje mně, za mě bil se, ten přítel i sok, kde najde se však?“). Brünnhilde na to, že by to mohl být Siegmund. Wotan namítne, že slíbil Frice, že jí vyhoví a ochrany Siegmunda se musí zříci. Pak propadne zoufalství, neboť začíná chápat marnost svého úsilí. Alberich zplodil syna s pozemskou ženou (o Hagenovi uslyšíme v Soumraku bohů) a Erda mu řekla, že to bude konec bohů. „Když by tím, jenž lásce klel, v zlobě zplozen byl syn, pak božstva konce blízky jsou.“ Brünnhildě pak nařídí, aby nestála na straně Siegmunda a naopak pomohla Hundingovi a hrozí ji těžkým trestem, jestli ho neposlechne. Pak ji nechá o samotě.

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=pRtB3K9DBFc&NR=1

Ukázka (pokračování): http://www.youtube.com/watch?v=vmoBiYeX248&NR=1

Ukázka (dokončení, od času 6.22 již č. 13):
http://www.youtube.com/watch?v=fXR6zFI0ZmY&NR=1

13) Brünnhilde („stojí dlouho omámena a vyděšena“): „So sah ich Siegvater nie …“ („Tak jsem nikdy neshlédla jej…“); přemítá nad svým novým údělem. „Žel, můj Wälsungu! V plen krajních běd má teď věrná tak zrádně tě vydat!“ Poté se obrátí „zvolna do pozadí“.


III. scéna (Siegmund, Sieglinde):

Když Brünnhilde „dostoupí horského sedla, zpozoruje, dívajíc se do rokle, Siegmunda a Sieglindu; chvíli je pozoruje, jak se blíží a obrátí se pak do sluje ke svému oři, takže diváku zcela zmizí. - Siegmund a Sieglinda objeví se na horském sedle. Sieglinda kráčí kvapně napřed; Siegmund se snaží, aby ji zadržel.“

14) Siegmund: „Raste nun hier; gönne dir Ruh'!“ („Spočni teď zde, přej sobě klid!“); Sieglinda na jeho výzvy reaguje zděšením sama nad sebou, že se mu oddala, byť předtím si ji násilím vzal jiný muž (Hunding): „Tě, reku čistý, je mi se stranit, ti skvoucímu nesmím náležet nikdy. Hanbou zbrotím jen bratra, v kal mnou rván drahý druh!“ Siegmung na to, že Hundingův čin v následném boji pomstí. Sieglinde pak vyjadřuje obavy o osud svého bratra a nakonec omdlí. Siegmund „poslouchá, zdali dýše a přesvědčí se, že žije. Nechá ji podle sebe sklouznouti, takže když sám spustí se na sedadlo, její hlava spočívá na jeho klíně. V tomto postavení oba setrvají až do konce následujícího výstupu. Dlouhé mlčení, zatímco Siegmund s něžnou starostlivostí se sklání nad Sieglindou a dlouhým polibkem políbí ji na čelo.“

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=fB3RDNLTI38&NR=1

Ukázka (dokončení): http://www.youtube.com/watch?v=EttRyzPy71A&NR=1


IV. scéna (Siegmund, Brünnhilde):

„Brünhilda vystoupí ze sluje, vedouc oře na uzdě a kráčí zvolna slavnostně do popředí. Zastaví se, pozoruje Siegmunda z dálky a postoupí opět zvolna kupředu. Poblíž pak stane. V jedné ruce drží štít a kopí, druhou se opírá o šíj koně a pozoruje tak s vážnou tváří Siegmunda.“

15) Brünnhilde: „Siegmund! Sieh auf mich! Ich bin's, der bald du folgst.“ („Siegmund! Pohleď sem! Jáť jsem, s níž záhy máš jít.“); Brünnhilde zjevuje Siegmundovi, co se má brzy stát. Siegmund se jí ptá, kdo je. Brünnhilde mu říká, že ten, kdo ji spatří, nechť se loučí se životem. Siegmund se jí ptá, kam ho pak (tj. po smrti) hodlá vést. Odpověď zní, že do Walhally. A také se dozví, že se tam setká s otcem. Siegmund se ptá, zda tam s ním může jít i Sieglinda. Dozví se, že nikoliv, že Sieglinde bude dále žít na zemi. Siegmund reaguje, že pak marně čeká na to, že by s ní šel do Walhally. Brünnhilde na to, že když ji viděl, musí s ní jít a věští mu, že ho usmrtí Hunding. Siegmund na to, že se nebojí, Brünnhilde však namítne, že není jiné cesty, a že Wotan mu určil smrt. Siegmund ji umlčí a pečuje o Sieglindu. Pak se obrátí se k Brünnhildě a řekne jí, že ne do Walhally, ale raději do Helu se vydá. Dojatá Brünnhilde mu navrhuje, že vezme Sieglindu do ochrany. Siegmund prohlašuje, že Sieglindu, nemá-li on sám žít, raději usmrtí. Brünnhilde ho přesvědčuje, ať jí Sieglindu svěří, aby mohla pečovat o jeho potomka („pro ten lásky důkaz, jejž sladce jsi vložil jí v klín!“). Když Siegmund trvá na to, že Sieglindu usmrtí, Brünnhilde se v nejvyšším soucitu rozhoduje, že ho bude chránit. Poté „odkvapí a zmizí s ořem v pobočné rokli napravo. Siegmund pohlíží za ní rozradostněn a povznesen. Scéna se poznenáhlu ztemnila; těžké, bouřlivé mraky se snášejí do pozadí a zakalí postupně úplně horské stěny, rokli a vyvýšené horské sedlo. Ze všech stran ozývají se z dálky rohy, jež se postupně blíží.“

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=gZIlW1Q_l0g&NR=1

Ukázka (dokončení): http://www.youtube.com/watch?v=Ic5VZEAkUw0&NR=1

Ukázka (Bayreuth, Brünnhilde: G. Jones, Siegmund: P. Hofmann, dir. P. Boulez):
http://www.youtube.com/watch?v=g2t7ybyTI_Y

Ukázka (MET 2011): http://www.youtube.com/watch?v=mcMDhD0zzI4


V. scéna (Siegmund, Sieglinde, Hunding, Brünnhilde, Wotan):

16) Siegmund se sklání „opět k Sieglindě, naslouchajíc jejímu dechu“: „Zauberfest bezähmt ein Schlaf der Holden Schmerz und Harm.“ („V kouzel síť teď víže sen té vábné strast a trud.“); Siegmud se těší ze spánku své sestry; „políbí ji na rozloučenou na čelo. Zaslechne znovu Hundingovy rohy a chystá se rozhodně k odchodu.“ Veří ve své vítězství v boji. „Tasí meč, spěchá do pozadí a dospěv na sedlo, zmizí ihned v temných mracích, ve kterých počne prošlehávat blýskavice.“ Sieglindu trápí ve spánku krušné sny; pak se probudí a „s rostoucí úzkostí se vyjeveně rozhlíží: téměř celá scéna je zahalena v černou mrákavu, stále hřmí a blýská se. Hundingův roh se ozve na blízku.“ V pozadí jsou slyšet hlasy Hundinga a Siegmunda zvoucí ke vzájemnému boji.

Ukázka (č. 16, od času 5.08 již č. 17):
http://www.youtube.com/watch?v=xrWJ350Ows4&NR=1

17) Oba se pak objeví přímo na scéně. Hunding: „Hieher, du frevelnder Freier!“ („Pojď sem, ty zhýralý svůdče!“); oba se pustí do boje, Siegmund Hundingovi řekne, že svůj meč vyrval z jasanu v jeho domě. Sieglinde snaží jejich boj přerušit: „Meče zpět, vy muži! Zabte mne dřív!“ Vrhne se směrem k horskému sedlu, zprava nad bojovníky vyrazivší zář ji však náhle tak prudce oslní, že jako oslepena zavrávorá stranou. Ve světelné záři se objeví Brünhilda, jež se vznáší nad Siegmundem a kryje jej štítem…. Právě když se Siegmund rozpřáhne k smrtící ráně na Hundinga, vyrazí zleva mrákavou žhavě červená zář, ve které se objeví Wotan, stoje nad Hundingem a vztahuje své kopí napříč proti Siegmundovi. Wotan: „Ha, před kopím zpět! A na kusy meč!“. Brünhilda couvla ulekaně se štítem před Wotanem; Siegmund přerazí meč o nastavené kopí. Bezbrannému vrazí Hunding svůj oštěp do prsou. Siegmund padá mrtev k zemi. Sieglinda, která zaslechla jeho smrtelný sten, padne s výkřikem jako bezduchá. Když Siegmund padne, zmizí zároveň na obou stranách skvoucí zář; hustá tma tkví v mrákavě až do popředí: v ní je viděti nejasně Brünhildu, jak se v náhlém chvatu obrací k Sieglindě. Zvedne ji k sobě na svého oře, stojícího blízko postranní rokle a ihned s ní zmizí. - Záhy rozdělí se mrákava uprostřed, takže je zřetelně vidět Hundinga, jenž právě vytáhl své kopí z prsou padlého Siegmunda. - Wotan, zahalen mrákavou, stojí za ním na skále, opíraje se o své kopí a bolestně pohlížeje na Siegmundovu mrtvolu. Hundinga pak vydává smrti: pod opovržlivým mávnutím jeho ruky klesne Hunding mrtev k zemi. Pak Wotan vypukne náhle v strašnou zuřivost: „Však Brünhilda! Chvěj se ta zrádkyně! Strašně bude ztrestán ten vzdor, až stihne zmizlou můj oř!“ A zmizí pak za hromu a blesku. - Opona rychle padá.

Ukázka (č. 17, MET 1990): http://www.youtube.com/watch?v=mYgWNajLW1I


III. dějství (na vrcholu skalnaté hory /„útesu valkýr“/ ):

I. scéna (osm valkýr, Brünnhilde, Sieglinde):
Vpravo ohraničuje scénu jedlový les. Vlevo vchod do skalní sluje, tvořící přirozenou síň: nad ní se tyčí skála svým nejvyšším vrcholem. Do zadu je výhled úplně volný, vyšší a nižší balvany tvoří okraj nad svahem, jenž - jak nutno předpokládat, srázně spadá do pozadí. Jednotlivé mraky táhnou jako bouří hnány kolem okraje skály.

Vstupní preludium plynule přechází do dalšího děje. Postupně se na scéně objevují valkýry, které přivážejí na svých koních padlé hrdiny a bojovým pokřikem se zdraví.

18) Proslulá jízda valkýr (Walkürenritt); Gerhilde: „Hojotoho! Hojotoho! Heiaha! Heiaha! Helmwige! Hier! Hieher mit dem Roß!“ („… Helmwigo! Zde! Sem k nám oře stoč!“).

Ukázka (č. 18, od času 5.43 již č. 19):
http://www.youtube.com/watch?v=UEkxpSUZ38A&NR=1

Ukázka (Bayreuth, dirigent P. Boulez): http://www.youtube.com/watch?v=1aKAH_t0aXA

Ukázka (MET, dirigent J. Levin): http://www.youtube.com/watch?v=5PHINKZrwRs


19) Postupně se shromáždí všechny valkýry, s výjimkou jediné, Brünnhildy. Roßweiße: „Sind wir alle versammelt, so säumt nicht lange: nach Walhall brechen wir auf, Wotan zu bringen die Wal.“ („Jsme-li pospolu vesměs, nač váhat dlouho: ve Walhall dejme se v cval, Wotan ať přijme náš plen.“); Helmwige: „Acht sind wir erst: eine noch fehlt.“ („Osm je zde nás: o jednu míň.“). Předpokládají, že Brünnhildu zdržel boj Siegmunda s Hundingem. Když se Brünnhilda konečně objeví, valkýry zjistí, že namísto padlého muže, jak by předpokládaly, veze ženu.

20) Brünnhilde (bez dechu): „Schützt mich und helft in höchster Not!“ („Chraň mě kdo můž’ v té nouzi zlé!“); Brünnhilde přivedla Sieglindu a prosí sestry o pomoc, neboť ji stíhá sám Wotan. Sestry tomu ani nemohou uvěřit. Brünnhilde je prosí, aby sledovaly, jestli už se Wotan neblíží. Ty zjistí, že Wotan je již na cestě. Když se ptají, jakou ženu to přivezla, Brünnhilde jim poví, že jde o Sieglindu, sestru a choť Siegmudovu, že na oba sourozence je Wotan rozezlen, že Siegmunda chránila přes otcův zákaz v boji, a Wotan zapříčinil jeho smrt. Brünnhilde vzala Sieglindu a přivezla ji sem, kde sama hledá úkryt. Sestry jsou zděšeny. Brünnhilde je žádá o pomoc pro Sieglindu. Ty však odmítají. Sieglinda na to reaguje, že si přeje jen smrt. Brünnhilde jí vak oznamuje, že má žít, aby nosila toho, jehož počala se Siegmundem. Sieglinde má radost a prosí o ochranu. Brünnhilde se rozhodne, že ji nechá uprchnout a sama zůstane zde, aby Wotana zdržela. Když se Sieglinde ptá, kam má jít, dostane se jí rady, že na východ, kde ve sluji Fafner, proměněný v draka, stráží zlato a prsten; ta místa jsou dobrá skrýš, tam Wotan nepůjde. Právě tam ji Brünnhilde posílá a oznamuje jí: „že reka skvělejšího všech živí, ó ženo, tvůj ochranný klín!“ Zpod pancíře vyjme kusy Siegmundova meče a podává jí je. Má je schovat pro syna, který je zase skuje dohromady: „jenž zas jej skuv, ten meč má vznést, ten jméno z mých úst ať má – „Siegfried“ se z vítězství těš!“ Sieglinde ji vysloví své díky a odkvapí popředím napravo. - Skalní výše je obklopena černými bouřlivými mraky; strašlivá bouře žene se z pozadí blíž; rostoucí ohnivá zář osvětluje stranou les. Za hřímání je slyšet Wotanův hlas (viz č. 21).

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=k4Qeh8Vcgmk

Ukázka (pokračování): vstup Sieglindy (kdy vyjadřuje svou touhu po smrti), od času 6.20 již č. 21: http://www.youtube.com/watch?v=d03PMOsgiNY&NR=1

Ukázka (závěr č. 20, Brünnhilde posílá Sieglindu k východu a dává ji trosky Siegmundova meče, MET, Brünnhilde: H. Behrens, Sieglinde: J. Norman):
http://www.youtube.com/watch?v=vb_g8GXrZPc&feature=related


21) Wotanův hlas: „Steh'! Brünnhild'!“ („Stůj! Brünnhild’!“); Brünnhilda, poté co chvíli sledovala Sieglindu, obrací se do pozadí, hledí do lesa a jde plna obav opět dopředu. Sestry ji pak schovají mezi sebou a pohlížejí úzkostně k lesu, jenž je nyní osvětlen ostrou ohnivou září, zatímco pozadí se úplně setmělo.


II. scéna (Wotan, Brünnhilde, osm valkýr):

Wotan vystoupí v největším vzkypění hněvu z lesa a kráčí prudce před skupinu valkýr, jež se postavily na výšině, pátraje po Brünnhildě.

22) Wotan: „Wo ist Brünnhild', wo die Verbrecherin?“ („Kdež jest Brünnhild, kdež je ta zrádkyně?“), ptá se Wotan. Jeho dcery přiznají, že Brünnhilde u nich hledala pomoc, prosí pro ni o milost. Wotan obviní Brünnhildu, že mu vzdorovala a obviní ji ze zbabělosti: Slyšíš mne žalobu vznášet, a skrýt se teskně toužíš, by sketskou tě nestih trest?“ Brünnhilde vystoupí z hloučku valkýr, sejde pokorným, avšak pevným krokem se skalního vrcholu a předstoupí tak na krátkou vzdálenost před Wotana a vydá se mu k potrestání. Wotan ji vylučuje z řad valkýr („z děv mých už nejsi víc; valkýrou přestala jsi býti“), vylučuje ji z řad božstva a zříká se jí. Rozhodne, že bude připoutána na této skále a uspána a může se stát kořistí muže, který by šel kolem. Valkýry prosí o slitování. Wotan však trvá na svém a zakazuje sestrám do budoucna s Brünnhildou cokoliv mít, pod hrozbou stejného trestu a vyhání je odtud. Valkýry se rozběhnou s divým křikem a řítí se v kvapném úprku do lesa. Černá mrákava visí těsně na okraji skály. V lese je slyšet divý hluk. Ostrý svit blesku zazáří mrákavou a v něm je vidět valkýry, jak se spuštěnou uzdou, tísníce se k sobě, divoce pádí odtud. - Brzy na to se utiší bouře; mraky se pozvolna rozpouštějí. V následující scéně nastává za počasí konečně se uklidnivšího večerní soumrak, po němž nakonec následuje noc.

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=IOYynkJQkmc&NR=1

Ukázka (pokračování, Brünnhilde se vydává otci k potrestání):
http://www.youtube.com/watch?v=apPiV5DBEtY&NR=1


III. scéna (Wotan, Brünnhilde):
Wotan a Brünnhilda, jež ještě leží u jeho nohou, zbyli na scéně sami. Dlouhé, slavnostní mlčení: jejich postavení se nemění.
23) Brünnhilde: „War es so schmählich, was ich verbrach, daß mein Verbrechen, so schmählich du bestrafst?“ („Což byl tak hrozný spáchán mnou pych, žes’ mému hříchu tak hrůzný určil trest?“); Brünnhilde žádá otce o vysvětlení, proč jí uložil tak strašný trest. Wotan jí říká, že se má zkoumat svůj čin. Brünnhilde se snaží obhájit: že provedla jen to, co Wotan sám chtěl. Ale že rozumněla rozporu, který vedl Wotana k tomu, že Siegmunda se musel zříci. Ale Siegmunda se jí zželelo a tváří v tvář jeho odhodlání nemohla činit jinak, než se postavit na jeho stranu. „Vůle, jež lásku tu mně vdýchla v hruď, té vůle, jíž mně Wälsung dán co druh, dobře znalá jsouce, přestoupila příkaz jsem tvůj.“ Wotan to však vidí tak, že Brünnhilde hledala svou lásku tam (u toho), kde Wotan se jí musel odříci. V jejím jednání vidí svévoli a odříká se jí. Brünnhilde mu naznačuje, že vždycky byla „jeho vlastní půlí“. Pokud by ji vydal hanbě, vydal by hanbě i sám sebe. Žádá otce, aby (když už má být dána muži), nešlo o zbabělce, muže beze cti. A říká mu, že z rodu Wälsungů má vykvést nejskvělejší rek. O Wälsunzích nechce však Wotan nic slyšet a trvá na trestu nad Brünnhildou. Ta prosí, ať místo, kde má spát, obklopí ochranou z plamenů, kterou projde jen rek beze strachu.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=Cch8UaSKKHE&NR=1
Ukázka (pokračování): http://www.youtube.com/watch?v=m2Er8JZpbSs&NR=1
Ukázka (dokončení): http://www.youtube.com/watch?v=7Um69zWLUDo&NR=1
24) Wotan jsa přemožen a hluboce dojat, obrátí se živě k Brünnhildě, pozvedne ji a pohlíží jí pohnutě do očí): „Leb' wohl, du kühnes, herrliches Kind! Du meines Herzens heiligster Stolz!“ („Měj mír, buď zdráva, ozdobo děv! Tys mého srdce pýchou zas dál!“); Wotan dává najevo, jak má svou dceru rád, a slibuje jí, že učiní tak, jak si přála, tedy že obklopí její skalní lože plameny, které odradí každého zbabělce. Jen jeden muž měj tě co choť, víc volný než já, než bůh!“ Brünnhilda klesne v pohnutí a v nadšení Wotanovi na prsa, ten ji dlouho drží v objetí. Pak zvedne hlavu a stále ještě jej objímajíc, pohlíží slavnostně uchvácena Wotanovi do očí. Wotan se s ní dojatě loučí a končí slovy: „Neb tak bůh teď zříká se tě, tak slíbá tvé božství ti s řas!“ Pak ji políbí dlouze na oči. Brünnhilda klesne se zavřenýma očima, mírně umdlévajíc, zpět do jeho náruče. On ji vede a jemně složí na nízký, mechem porostlý pahrbek, nad nímž se rozkládá širokovětvová jedle. Ještě jednou pozoruje její rysy a zavře pak hledí přilbice. Jeho oko spočívá chvíli na postavě spící, kterou posléze zcela zakryje velkým ocelovým štítem valkýry. Zvolna se odvrátí, obrátí se však ještě jednou s bolestným pohledem. Konečně kráčí se slavnostním rozhodnutím do středu scény a obrátí hrot svého kopí proti mohutnému balvanu.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=PIitIF9jtKs&NR=1
Ukázka (Bayreuth, 1980, Wotan: Donald McIntyre, Brünnhilde: Gwyneth Johnes):
http://www.youtube.com/watch?v=hNPBclhziXE
Ukázka (MET 1990, Wotan: J. Morris, Brünnhilde: H. Behrens):
http://www.youtube.com/watch?v=uKgYLDDkIek

25) Wotan: „Loge, hör'! Lausche hieher!“ („Loge, slyš! Soustřeď sluch sem!“); proslulé „kouzlo ohně“ („Feuerzauber“). Wotan přikazuje Logeovi (polobůh ohně), aby zde planul co oheň. Vrazí třikrát kopím do balvanu. A praví: „Loge! Loge! Zde plaň!“ Z balvanu vyšlehne ohnivý paprsek, jenž mohutní v pozvolna stále jasnější ohnivý žár, až z něho vyrazí jasně plápolající plamen. Divě šlehající plameny obkličují Wotana, jenž kopím velitelsky vykazuje ohnivému moři směr proudu v okruhu kol okraje skály; plameny stáhnou se do pozadí, kde trvale plápolají kol okraje hory. Wotan pak končí: „Před mým kdo kopím chví se bázní, ten nevkroč v ten ohně kruh!“ Vztáhne kopí jako v zaklínání. Ohlédne se bolestně po Brünnhildě, načež ohněm zmizí do pozadí. Opona padá.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=wR8MjRmikX0&NR=1
Ukázka (Bayreuth, Wotan: D. McIntyre): http://www.youtube.com/watch?v=3sB_-rxMtAM
Ukázka (MET, Wotan: J. Morris): http://www.youtube.com/watch?v=ZywlvGszR9I
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ke zpracování výše uvedeného textu byly mj. využity tyto zdroje:
1) Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 632-633;

2) webová stránka Společnosti Richarda Wagnera: http://www.richardwagner.cz/

3) Vlčková J., Encyklopedie mytologie germánských a severských národů, Libri Praha 1999, str. 51-52, 68, 100-102, 105, 112, 185, 192-194, 236, 240, 246 a 249-250.


Všem divákům přejeme v sobotu krásný operní zážitek.
Dana Šimková a Jaroslav Sovinský