sobota 9. dubna 2011

Jaroslav Sovinský: Parsifal jako kontrast říše klidu s říší utrpení


Parsifal: „A kdo je to Grál?“ … Gurnemanz: „To se nedá říci...“

Tato recenze je věnována představení opery Richarda Wagnera Parsifal v Národním divadle v Praze, které se konalo 3. 4. 2011.

Uvedení po všech stránkách tak mnohoznačného, komplexního a náročného díla, jakým Parsifal je, je jistě výzvou, ale i tvrdým oříškem, pro mnohé operní scény, pro dirigenty, pěvce, režiséry, scénografy i všechny další, kdo se na příslušné inscenaci podílejí. Do řad scén, které k inscenování Parsifala přistoupily a přistupují se v letošním roce opět přičlenilo i pražské Národní divadlo (premiéra současného nastudování se konala 19.března); stalo se tak opět po cca 97 letech (premiéra Parsifala se v ND poprvé konala 1.1.1914, poté se zde Parsifal hrál něco přes rok, dále se však již v repertoáru ND neobjevoval a znovu se na scéně ND objevil až v letošním roce).

Parsifal, poslední dílo velkého Mistra, byl Wagnerem zkomponován v l. 1877-1882 (premiéra se konala v bayreuthském Festspielhousu 26.7.1882). Jak bylo pro Wagnerovu tvorbu typické, autorem hudby i libreta je jedna a tatáž osoba, což lze považovat za ideální stav. Předlohou k tomuto dílu se vedle jiných zdrojů stal především epos německého básníka Wolframa von Eschenbach, ze 13. stol., zvaný Parzival, zpracovávající legendy o Svatém Grálu. Tímto literárním pramenem se Wagner zabýval již dávno předtím, než přistoupil ke kompozici opery, cca od 50. let 19. stol. S předlohou však pracuje volně a podrobuje ji svému tvůrčímu záměru, kdy stejně jako v případě Prstenu Nibelungova mu mýtus slouží jako základ, či jako prostředek k tomu, aby skrze něj vyjádřil vlastní ideje. Výklad idejí, na nichž je Parsifal založen, by samozřejmě vydal za samostatnou stať či spíše samostatnou monografii, připomeňme zde tedy alespoň základní osovou ideu díla, kterou lze formulovat tak, že spásu trpícím přináší čistý bloud, který soucitem s jejich utrpením dojde poznání. Wagner svůj tvůrčí záměr představuje především s použitím křesťanských symbolů a hodnot, ale dílo nelze označit čistě za křesťanské. Wagner se významně inspiroval i ve východních filosofických směrech (především v buddhismu), mj. ovlivněn filosofií Arthura Schopenhauera, jehož dílo bylo též ovlivněno buddhismem.


Amfortas: „Voda ze svatého jezera mě jistě osvěží. Ustane bolest, noc plná trýzně se projasní.“

Prostředí (resp. společenství), v němž se velká část děje opery odehrává, tedy společenství rytířů Svatého Grálu, lze mít za uskupení lidí, kteří mají být vzorem, svými činy i myšlením. Jsou královstvím, kde vládne klid a mír, kde čistí lidé chrání nejčistší relikvii, která je posiluje, Sv. Grál. Je říší, kde není násilí, kde i zabíjení zvířat je zakázáno (patrný vliv buddhismu, kde podobný zákaz platí rovněž). Přesto však ani příslušníci tohoto společenství nejsou imunní vůči vlivům vnějšího světa. Jeden z těch, kteří se chtěli stát členy společenství Grálu, ale neuspěli, neboť ho nebyli hodni, Klingsor, z pomsty vytvoří svět naplněný smyslností, dívkami-květinami, které mají grálské rytíře svádět na scestí. Tuto funkci má plnit i v opeře patrně charakterově nejsložitější postava, Kundry, žena, která je stíhána trestem za to, že kdysi měla pro Spasitele, jehož spatřila, jen výsměch. Takto plně podléhá Klingsorovu vlivu a je pouhým nástrojem v jeho rukou. Na světě prodlévá již dlouhý věk v různých podobách, nebo lze snad usoudit, že prochází koloběhem znovuzrození- samsárou (opět patrný vliv buddhistického učení), kde bytí v samsáře je považováno za bytí naplněné utrpením a osvobozením je ukončení cyklu znovuzrozování. Trpící Kundry však usiluje o vymanění z Klingsorovy moci a službou grálským rytířům může alespoň zčásti odčinit své zhoubné činy (vystupuje zde jako zkázonosná i pozitivní síla v jedné osobě).


Amfortas: „Čekám na toho, který mi byl souzen. Ten, který poznává skrze soucit.“

Vlivu Kundry podlehne i sám král grálského společenství, Amfortas, a raněn svatým kopím, které mu do boku vrazí Klingsor, trpí nezhojitelnou ranou, která ve Wagnerově pojetí připomíná ránu, kterou utrpěl sám Spasitel. Amfortovo utrpení je podle Wagnera utrpením celého lidstva; lidstvo (alespoň tak si troufám děj interpretovat) trpí za svoji špatnost, nečisté myšlení, nečisté činy, egoismus, k čemuž ho svádí vůle, touha, kdy lidstvo touží a touží ... po nemožném nebo hanebném... a vrhá se do zkázy a dalšího utrpení. I zde lze patrně hledat vliv buddhistického přístupu. Právě touha (tanhá), touha po životě, rozkoši a pomíjívých věcech, je v buddhismu příčinou všeho utrpení a koloběhu znovuzrozování. Její odstranění pak vede k odstranění utrpení a zastavení koloběhu znovuzrozování, tedy k osvobození.

Lze patrně usoudit, že v Parsifalovi Wagner hledá (a dává) odpověď na vysvobození lidstva z jeho muk. Amfortovi je prorokováno, že bude zachráněn (jak již výše naznačeno), čistým bloudem, který soucitem s trpícími, dojde poznání. Soucit s trpícími bez rozdílu (karuná) patří k významným prvkům buddhistického učení a má být podle tohoto učení soustavně rozvíjen. O spásu usiluje nejen Amfortas, ale i Kundry: nejprve tato žena, jako nástroj v Klingsorových rukou, hodlá Parsifala, který je oním čistým bloudem, svést, ale poté, co ho políbí, a tento dochází pochopení utrpení, od něho žádá spásu. Mylně ovšem věří, že jí bude dána spása tělesným spojením s ním. Takovou spásu jí však Parsifal odmítá dát, proto ho Kundry proklíná a teprve, když později sama pochopí, co je skutečnou spásou, přijímá od Parsifala spásu duchovní. Této se dostane i Amfortovi a takto celému lidstvu. Kundry umírá...ale můžeme se domnívat, že tak došla svého osvobození...


Gurnemanz: „...tu posvátnou vznešenou nádobu zasvěcení, do níž na kříži kanula jeho božská krev...“

Wagner vytváří propojením hudby, slova a ideje nesmírně koncízní, ovšem i velmi mnohovrstevný celek. Jde o dílo výsostně duchovní, kde však některý duchovní směr nelze označit za ryze převažující, spíše jde o dílo, které odkazuje k obecnému duchovnu, společnému většině lidských kultur. Wagner sám své dílo nenazval operou, ale pojmem „Bühnenweihfestspiel“, který lze přeložit např. jako „slavnostní zasvěcovací jevištní hra“, nebo, jak se objevuje v programu, k představení vydaném, „slavnostní hra zasvěcení“. O co přesně má v konečném důsledku jít, patrně ani není možno popsat, ale spíše je možné to „jen“ prožít, jako syntézu a svého druhu mystérium hudebních, literárních a ideově-duchovních vjemů, které od sebe nelze oddělit a je možno je pocítit (prožít) jen v celku.

Nesmírné mnohovrstevnosti díla si byli plně vědomi při vytváření provedení daného představení, jak dramaturg (Ondřej Hučín), tak režisér (Jiří Heřman), výtvarník scény (Pavel Svoboda) i výtvarnice kostýmů (Alexandra Grusková). Již zde je třeba říci, že všichni tito zúčastnění, nepochybně jako velmi spolupracující tým, přistoupili k Wagnerovu dílu s hlubokým respektem, ale současně i velikou invencí, a to tak, aby pokud možno představili toto dílo v co možná nejširším úhlu pohledu. Výsledek je skutečně mimořádný a zcela naplňuje to, co jako jisté motto hlásá v programu k představení vydaném sám režisér: „Vydejme se na cestu poznání, cestu k očistě duše a jejímu povznesení.“


Gurnemanz: „Vy, kdo jste vyvoleni k jeho službě, kdo kráčíte po stezkách hříšníkům nepřístupných...“

Základem pro představení je poměrně jednoduchá scéna, která se v určitých obměnách objevuje ve všech třech dějstvích opery. Její jednoduchost poskytuje divákovi možnost k zapojení jeho fantazie, současně je však významně sofistikovaná, aby technicky umožňovala proměny prostředí, v němž se děj odehrává. Velkou úlohu hraje v ději i hra světel (světelný design Daniel Tesař), která podtrhuje magičnost celého prostředí.

Když se za prvních vznešených tónů Mistrovy hudby otevře opona, objeví se před divákem mohutná stěna, která jakoby navozovala atmosféru nějakého mayského chrámu, což je samo o sobě nádherným vstupem do jisté tajuplnosti díla; po celkovém otevření opony vyjde najevo, že stěna je lemována „obrazovým“ rámem, který zůstane na jevišti i poté, co je stěna odstraněna a je tak umožněn pohled do útrob jeviště. Rám, patřičně nasvícen, jakoby do stran rozněcoval ať již skutečné či pomyslné paprsky, vedoucí z centra dění na scéně, čímž vzniká dojem jakési magické aury; tuto funkci plní po celé představení. Vprostřed jeviště je na zemi umístěna obdélníková plocha, pokrytá pískem, která zde bude umístěna po celou dobu představení a bude hrát významnou duchovní úlohu. Pánem plochy je režisérem vytvořená němá role - Zero (Palo Kršiak), který se stane živoucím leitmotivem děje, jakýmsi duchovním poutem, spojujícím jednotlivé obrazy. Bude to on, kdo hráběmi, jako svého druhu „pečovatel zahradu Grálu“, bude vytvářet na písku příslušné obrazy. Zero je oděn v prostém šedobílém oděvu, poněkud připomínajícím oděvy mnichů v některých buddhistických klášterech. Prvním Zerovým výtvorem je vlnitá čára přes uvedenou plochu, snad jako symbol nekonečné linie plynutí času... později Zero přidá další výtvory, mj. kruhový objekt, v němž jsem viděl základ mandaly, kde kruh je mj. symbolem nebe a nekonečna. Plocha budu sloužit i jako panel pro světelné projekce.


Gurnemanz: „Ty jsi dokázal vraždit zde, ve svatém lese, kde vládne klid a mír?“

Po stranách plochy jsou bílé svislé stěny, umožňující vytažení ramp, po kterých mohou na jeviště vcházet účinkující. Před rampami, pokud neslouží svému účelu, jsou v 1. a 3. dějství umístěny po stranách dva obrazy, které silně připomínají hory v Číně, levý např. Žluté hory (Huangshan) v provincii Anhui s homolovitými vrchy porostlými vegetací, a pravý např. vrchy (horská pásma) táhnoucí se severně od Pekingu. Celek je doplněn šedivými skalkami a vegetací, vytvářející dojem zahrad nacházejících se často kolem buddhistických klášterů, čímž vzniká velmi duchovní prostředí přímo vyzývající ke kontemplaci či dokonce k meditaci. Pro 2. dějství (Klingsorova čarovná říše) jsou vytaženy oba zmíněné obrazy a je odstraněna vegetace „klášterní zahrady“ a naopak je celek doplněn v pozadí pochmurně se tyčícími holemi, snad jako symbol uschlého stromoví (byť se má jednat o zahradu rozkoší, ve své podstatě je to říše utrpení, trpí zde Kundry, ale i dívky květy, které, stejně jako Kundry, jsou jen nástrojem Klingsorových zhoubných plánů). V tomto prostředí se pohybují jednotliví účinkující, odění ve velmi souladně působící kostýmy, vystihujícími atmosféru děje, patřící snad někam do 19. století (doba však vzhledem k nadčasovosti tématu není vůbec podstatná); takto můžeme vidět např. Gurnemanze v prostém mnišském hnědém hábitu (v 1. dějství) a poté v bílém splývavém rouše ve 3. dějství; v bílé říze s černým přehozem a prosvítající zkrvavenou ranou pak můžeme sledovat Amforta. Parsifal má na sobě prostý, takřka lovecký šedozelený oděv, později, jako ten, jenž je pomazán na krále Grálu, zelený královský hábit. Klingsor je oděn do černo-stříbrného kouzelnicky působícího úboru. Kundry jako služebnice Grálu je oděna do černého šatu se suknicí, jako žena svůdnice (ve 2. dějství) v modravé šaty a konečně jako kajícnice ve 3. dějství v prostý šedivý mnišský hábit. Konečně rytíři Grálu mají na sobě karmínová splývavá roucha a dívky květy orientálně (arabsky) vyhlížející modro-oranžové úbory.


Kundry: „Aby ochránila syna...držela ho v pustině, stranou všech zbraní...“

Vynikajícím způsobem byla scénicky provedena všechna tři dějství, stručně byla z hlediska scénického již popsána, detailně si však přibližme scénicky patrně nejsilnější část, obřad Sv. Grálu v prvním dějství. Na červeně nasvícené jeviště ze stran (po popsaných rampách) přicházejí rytíři a přinesen je raněný a trpící Amfortas, kteří obřad řídí. Grál není zobrazen na jevišti, Amfortas s ním „pracuje“ tak, že má být skryt zrakům diváků. Celý magicky (díky fenomenální práci se světly) působící obřad ze zadní části jeviště sledují Gurnemanz s Parsifalem, kteří jsou umístěni na vyvýšené skalisko do kruhového otvoru černé stěny (je natažena mezi nimi a rytíři), zalitého žlutavým světlem. Mimořádně zdařile tak vznikají tří pásma: obřad konající Amfortas v popředí, rytíři ve druhém plánu a oba přihlížející v pozadí. Celek působí jako až nezemsky mysteriózní výjev.

Pokud jde o výkony pěvců, je třeba říci, že všichni dohromady vytvořili výborně sehranou skupinu, a jejich výběr pro jednotlivé úlohy lze považovat za mimořádně šťastný. Titulní role se chopil německý hrdinný tenor Alfons Eberz. Disponuje silným, mohutným a pevným hlasem, patřičného rozsahu, který spolu s jeho hereckým projevem vede ke strhujícímu účinku. Nejprve vystupuje jako prosťáček, který neví kdo je a jak se jmenuje, a netuší, že zastřelením labutě porušil zásady panující v kraji Grálu, a poté jako odhodlaná bytost, která pevně odolává svodům Kundry a míří za svým posláním, zbavit Amforta utrpení. Role Amforta se ujal polský pěvec Tomasz Konieczny. Již jeho celkové fyzické vzezření ho k roli vladaře předurčuje, působí takto velmi vznešeným dojmem. Jeho hlas má mohutnou šíři a patřičné klenutí a umožňuje pěvci v dané roli patřičně vyniknout. Jeho král Grálu je hluboce trpící bytost, vědoma si svého provinění, věřící ve spásu, avšak v závěru, již zcela vyčerpána trápením, prosící rytíře v takřka drastické scéně o milosrdnou smrt. Velmi důstojným protějškem Amforta se stal Gurnemanz v podání rakouského basisty Manfreda Hemma, který disponuje nádherným, velmi širokým, hladkým a nesmírně seriózně působícím hlasem dosahuje a ve spojení s hereckým projevem mimořádného výsledku: je to nejprve pravý duchovní otec osazenstva Grálu, moudrý rádce a nesmírně dobrotivá bytost, která je plně vnímavá ke smutným událostem, které grálské společenství postihly. Ve 3. dějství je to moudrý stařec se stříbřitými splývajícími vlasy v již zmíněném bílém rouše, s životem vyrovnaný filosof, z něhož positivní energie a moudro přímo čiší. Byť již zažil mnoho, stále věří, že nadejde čas spásy a vida přicházejícího Parsifala, jeho víra dochází naplnění. Scéna kraje Grálu v den Velkého pátku se setkáním Gurnemanze s Parsifalem za přítomnosti Kundry patřila taktéž k vrcholným jevištním provedením; opět jsme v klášterní zahradě a lehce dopadající zelenavé světlo vytváří nádheru probouzejícího se dne, kdy jakoby vše vůkol toužilo po smíření.


Gurnemanz: „Zlo zažehná ten, kdo dobrem oplácí...“

Krále s Gurnemanzem pak skvěle doplnil i Titurel (v podání slovenského basisty Ondreje Mráze), který disponuje hladkým a hutným hlasem, a předvedl stárnoucího otce-zakladatele, který však stále usiluje o to, aby jeho syn, Amfortas, řádně plnil svoji úlohu a neklesal na mysli. Když pak Titurel zemře, panoši mu na scéně připraví rov, do něhož je spuštěno Titurelovo tělo v podobě mumie zavinuté v zábalech. Parsifalova spása oživí i Titurela, který pak vychází z hrobu, aby viděl lepší časy grálského společenství v čele s novým vládcem.

Nesmírně náročné role Kundry se zhostila Eva Urbanová. Upřímně, musím již zde říci, že mne tato pěvkyně v této roli nesmírně překvapila, a to v plně pozitivním smyslu. Usilovnou prací se postupně vypracovala až k nejvyšším metám. Klobouk dolů. Pěvecky působí její soprán přímo majestátně, velmi nosně, odhaluje svoji velikou šíři a pevnost a lze ho nepochybně zařadit k typu hlasu, který je plně odpovídajícím wagnerovským rolím. Ačkoliv jsem měl před představením jistou obavu, jak hlasově v této roli paní Urbanová obstojí, již s prvními tóny jejího vystoupení jsem se jí v duchu omluvil a přímo zaplesal nad jejím mistrovstvím. Její takřka vznešený projev pěvecký se výborně snoubí s nesmírně přesvědčivým projevem hereckým. Tím spíše, že se Kundry na scéně objevuje minimálně ve třech podobách. Jednak jako zvláštní strnulostí trpící žena, služebnice Grálu, stíhaná trestem za své předchozí jednání, dále jako svůdkyně a jako kajícnice. Ve všech třech podobách paní Urbanová skvěle obstála a vytvořila velmi koncízní postavu. Nejprve ji vidíme v černém hávu s krátkým rozčepýřeným vlasovým sestřihem (výborně provedeno ve prospěch divokého vzezření Kundry!) jako ztrápenou těkající a nepokojnou bytost, která svou službou může něco dát grálskému společenství, ale jakoby ani netušila, proč to vlastně dělá („Já... nikdy nepomáhám.“); dále jako postavu bojující s mocí představovanou Klingsorem, které ať tak či onak nakonec musí podlehnout a jako dlouhovlasá kráska svádět Parsifala z pravé cesty; když jí pak Parsifal, naplněn již poznáním, odmítá dát „fyzickou“ spásu, Kundry, po spáse usilovně toužící, ho vydává své kletbě. Konečně se Kundry objevuje v podání paní Urbanové jako kajícná žena, která pochopila, co je skutečnou spásou, oddá se duchovnímu působení Parsifalovu a s nesmírně něžným výrazem mu omyje novy a namaže je olejem, s pomocí vlastních, splývajících vlasů. Kundry trpí ve všech třech podobách a paní Urbanové se povedlo toto utrpení velmi realisticky předvést a divák trpí s ní. Když pak je odhalen na konci Grál, Kundry poodstoupí do popředí a bez dechu v duchovně velmi působivé scéně klesne na skálu v popředí... Konečně pokud jde o Klingsora, této úlohy se zhostil Svatopluk Sem. Disponuje silným, pevným hlasem, z něhož je cítit veliký důraz a účinek. V jeho pojetí je kouzelník hlavním představitelem říše utrpení (neboť trpí i on, za své předchozí činy), který, když osnuje své temné plány, působí jako pravý vládce zla, nicméně se zvláštní „temnou“ grácií (jakýsi anti-rytíř Grálu), mefistovského ražení. Výborným režijně-scénickým nápadem pak bylo zavěšení svatého kopí, které kdysi kouzelník odňal Amfortovi, vprostřed scény ve svislé poloze na tenkém lanku. Kopí je čas od času Klingsorem rozkmitáno a působí jako svého druhu Foucaultovo kyvadlo.


Kundry: „...chci jen klid, jen klid...“

Výborně byly obsazeny i další role; rytíři Grálu: Václav Sibera a František Zahradníček; panoši: Lenka Máčiková, Michaela Kapustová, Václav Lemberk a Bronislav Palowski; čarovné dívky (dívky-květy): Lenka Máčiková, Yukiko Šrejmová Kinjo, Stanislava Jirků, Lucie Fišer Silkenová, Michaela Kapustová a Kateřina Jalovcová. Vynikající bylo i altové sólo Yvony Škvárové, které se vznešeně neslo shůry.


Parsifal: „Touha, ta strašná touha, která mate a zmáhá všechny smysly!“

Skvělý výkon předvedl i sbor a orchestr pod taktovkou velmi zkušeného wagnerovského dirigenta, Johna Fioreho. Velmi pozitivně hodnotím i překlad libreta, použitý v titulcích (překlad Vlasta Reittererová a Ondřej Hučín), dosahující vysoké literární úrovně; uveden byl i ve velmi reprezentativně připraveném programu (úryvky z překladu jsou použity i této recenzi). Program obsahuje mj. pozoruhodnou stať Ondřeje Hučína s názvem „Poslední karta Richarda Wagnera“, která poskytuje divákovi (o němž se ovšem předpokládá, že se ve věci sám již dostatečně orientuje) výborně provedenou analýzu, syntézu a shrnutí celého díla, z pohledu mytologického i filosofického; stať se stala i jedním ze zdrojů pro zpracování této recenze.


Gurnemanz: „Zde jsi na zasvěceném místě, sem se nechodí se zbraněmi, se zakrytým hledím, štítem a kopím.“

Závěr tedy? Po všech stránkách nesmírně koncízní představení, které vytvořilo duchovní prostředí obrovské působivosti; nastudování Parsifala v ND nepochybně patří k největším operním událostem probíhající divadelní sezóny. Na závěr jedno osobní vyznání. Celé představení bylo pro mne výsostným duchovně-estetickým zážitkem, kdy čas, jakoby neexistoval a duše se ubírala, nesena hudbou, slovem i ideou, do nenávratna...


Parsifal: „Nemá už se dále skrývat, odhalte Grál, otevřete schránu!“ … Chlapci, mládenci, rytíři: „Zázrak nejvyššího dobra!“

Jaroslav Sovinský, Olomouc

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Pane Sovinský děkuji za úžasné recenze, dáváte si s nimi nesmírnou prací. Na Parsifalovi jsme 3.4. také byli a vaše recenze mi pomáhají uvědomit si detaily, které jsem přehlédl nebo druhý den již zapomněl. ( Neděláte si poznámky již během představení ?). S pozdravem Jirka.

Anonymní řekl(a)...

Jirko, děkuji moc za krásná slova. Určitě se shodneme, že Parsifal byl nádherným představením, pravda? Ano, občas si dělám poznámky o přestávce. Jarda