neděle 10. dubna 2011

Jaroslav Sovinský: Hrabě Ory jako brilantní komedie od první do poslední noty


Tato recenze je věnována včerejšímu (9.4.2011) přímému přenosu opery G. Rossiniho, Hrabě Ory (Le Comte Ory) z newyorské Metropolitní opery. Pokud jde o úvodní pojednání o této opeře a jejím autorovi, odkazuji na text uvedený zde:
http://operadream.blogspot.com/2011/04/jaroslav-sovinsky-hrabe-ory-nekolik.html

Včera jsme se v přenosech z MET opět vrátili k umění Mistra Rossiniho; po Popelce (operní pohádka) v sezóně 2008/2009 a Armidě (opera seria) v sezóně 2009/2010 došlo na Rossiniho komickou operu, Hraběte Oryho, který je v MET novým nastudováním. Režie se chopil americký režisér Bartlett Sher; za účelem překlenutí rozdílu mezi intimní atmosférou a ohromným prostorem MET (tyto jeho úvahy vyplývají z materiálů publikovaných MET – viz odkaz na úvod), umístil operu do divadla 19. století, kde je předváděna Rossiniho opera. Veliká délka i šíře jeviště v MET je takto opticky zmenšena, kdy scéna, ve které se vše bude odehrávat, je zarámována jevištěm onoho divadla 19 stol. a do takto vzniklého prostoru je umístěno zvýšené pódium, na kterém se odehrává sám děj. Když už byl děj přenesen do Rossiniovského divadla, pan režisér tomu podřídil i vše co s tím souvisí, tak, aby (a bylo to poučné i zábavné zároveň) předvedl operu v podobě, v jaké mohla být nastudována právě v Rossiniho době; a to se vším všudy, s použitím dobové jevištní techniky i dobové práce personálu, kdy se divadelníkům o kulisách ovládaných počítačem nemohlo ani zdát.

K dobovému personálu patří „dobrý duch divadla“, stárnoucí divadelník, režisérem vytvořená němá role (Rob Besserer); staromilec, který podle oděvu zažil ještě mozartovskou éru a se svou upraveností si hlavu neláme (paruka spadající z hlavy a měšťanský oblek, který už něco pamatuje), přejde přes scénu (představení začíná při otevřené oponě, ještě před prvními tóny opery, právě tímto výjevem) a usadí se ve svém „kamrlíku“ po levé straně za kulisami, kde bude plnit funkci nápovědy. Současně je ale i inspicientem a vůbec „mužem pro všechno“, neboť spolu se svými kolegy (oděnými buď do oděvů rossiniovské doby, nebo do kostýmů, aby zapadli do děje) pobíhá po jevišti a tu něco přinesou, tu odnesou, tu obsluhují lanoví kulis (včetně dobového rumpálu) nebo klasické instrumenty „na bouři“ (ve II. dějství): plechy jimiž se třese v rukou nebo jsou namotány na bubnu a točí se jimi klikou (to vše ukazují přímo na scéně); dva staromilcovi kolegové jsou navíc obsazeni do sboru „jeptišek“ ve II. dějství (Tony Stevenson a Tyler Simpson). K efektu hromu se přidá s použitím pyrotechniky i efekt blesků. Občas staromilcův tým asistuje přímo pěvcům: kouzelná byla scéna, kdy v láskou přímo naplněném I. dějství s venkovskými děvčaty náš staromilec drží v rukou motýlky na pružinových tyčkách a ladně jimi třepe kolem roztoužených duší! A právě staromilec zahájí i celé představení, když poklepem své vycházkové hole o prkna, jež znamenají svět, několikrát důrazně vyzve Mistra Maurizia Beniniho, že už by konečně mohl začít (orchestr pod jeho vedením předvedl vynikající výkon). Předehra je využita přímo pro zobrazení před-děje na jevišti. Rytíři v dobovém brnění vyrážejí na křížovou výpravu, vedeni bratrem paní hraběnky, která se s ním dojemně loučí.


Scéna (Michael Yeargan) je, vzhledem k tomu, co výše uvedeno, velmi jednoduchá a pro obě dějství a všechny obrazy se přizpůsobuje jen minimálně. Zmíněné pódium je doplněno jednoduchými kusy nábytku, nebo předměty představující zjednodušené stavby (např. dveře se schůdky, stojící volně na jevišti, jimiž přichází někteří pěvci ze zadní části jeviště do přední, tj. jakoby hradní brankou na nádvoří). V zadní části se pak tyčí prostá stěna, patrně stěna zdejšího hradu (v I. dějství exteriérová, ve II. interiérová). Do toho několik umělých stromků a iluze hradního nádvoří je dokonalá. Podle potřeby se také přes jeviště přetáhne na laně závěs, který oddělí přední a zadní část prostoru, v přední se děje aktuální děj a v zadní se dá provést příslušná jevištní úprava (stejně jako v 19. stol.). Pomocí drobných jevištních doplňků lze také dosáhnout i naznačení divákovi, „kdo kam patří“: v I. dějství např. hradní klíčnice Ragonde, oděná do gotického oděvu, vyleze na schůdky (volně postavené jako doplněk na jevišti) a před tvář je jí posazeno gotické okno: tím je divákovi dáno na srozuměnou, že je to paní z hradu.

Režie je velmi dynamická, plně podřízena komediálnímu účinku, a jde do nejmenších detailů, dokonce mistrně vymyšlených gagů (samozřejmě herecky skvěle zahraných!). Tak alespoň namátkově: např. hned v úvodní scéně poustevníkovi (převlečenému Orymu) setře jeho „asistent“ Raimbaud kapesníkem pot z čela. Kapesník mu ovšem sebere Ragonde, která k němu něžně přivoní a schová si ho jako suvenýr. Podobně ve II. dějství, kdy se vilná sestra Colette (převlečený Ory), má k paní hraběnce a do scény se připlete i Ragonde, a roztoužený Ory si uvědomí, že musí „zklidnit“, přejde zase do role cudné jeptišky: když se mu před očima mihne bujné poprsí Ragondy (v podání severské /švédské/ divy, Susanne Resmark, pravé valkýry – prosím v tom nejlepším slova smyslu!), udělá rukou „cudná“ Colette výmluvně podaný křížek. Vrcholem režie (i umění protagonistů) pak bude tercet ve III. dějství, k němuž se za chvíli dostaneme.


Scéně a celému režijnímu pojetí odpovídají i kostýmy (Catherine Zuber); některé z nich jsou historické a odpovídají době křížových výprav (kostýmy rytířů, některých dam a hlavně Ragondy – šedivý šat prostého střihu se svazkem klíčů a s gotickým vysokým čepcem). Jiné kostýmy (hraběnka – šlechtické šaty, Isolier – oděv takřka vojenského střihu, Ory – „štramácký“ oděv šlechtického granda, či prostý cestovní oděv jeho vychovatele a prosté oděvy venkovanek) odpovídají spíše 19. stol., tedy době, kdy se koná divadlo na divadle. Promíchání kostýmů nepůsobí rušivě, spíše pozitivně přispívá k celkovému vyznění děje, kde děj je vlastně směsicí nejrůznějších příhod, a tomu odpovídá i směsice kostýmů a vzniká (vzhledem k vysoké barevnosti kostýmů), úplná jevištní paleta. K tomu přispěla i skvělá práce se světly (světelný design Brian MacDevit).

Přejděme nyní k výkonům pěvců. Již zde je třeba říci, že komediálním prvkům pana režiséra se všichni zúčastnění, včetně sboru, jehož členové se volně proplétají s hlavními postavami, plně podřídili, zapojili všechnu svoji energii a mistrovství, a vytvořili dohromady skvěle sehraný tým. Akci jednoho brilantně odpovídá reakce dalšího a pak dalšího. V ději není malých rolí, zde každý má svůj patřičný význam, který dohromady skládá jedinečnou mozaiku. Všichni bez rozdílu (a to samozřejmě i v masovějších scénách najednou) odvedli skvělé pěvecké i herecké výkony, včetně patřičné gestikulace a práce tváří. A všichni to nejen hráli, ale i prožívali, ba přímo si to užívali. Typickou ukázkou bylo finále I. dějství, kde každá z dějových postav zde má svůj vlastní výstup, a dohromady vzniká jedinečně celistvý ansámbl. Hudba Mistra Rossiniho je jiskřivá, podmanivá, nesmírně melodická a plně přispívající ke spádovosti děje; objevují se i koloratury, ale šetří se jimi a mají své místo jen tam, kde lehce dramatizují, nebo naopak odlehčují děj.

Titulní role hraběte-donchuána se brilantně chopil peruánský belcantový tenor, Juan Diego Flórez (mj. čerstvý tatínek – blahopřejeme!!!). Disponuje hlasem mimořádného rozsahu, síly a šíře, jiskřivosti a čistoty, jistým i v nejvyšších polohách, jímž dosahuje fantastického účinku. Své pěvecké mistrovství jedinečně propojuje s mistrovstvím hereckým; v této opeře se objevuje ve třech podobách: jednak jako poustevník v prostém šedivém hábitu s umělým vousem, dále jako švihácký grand a svůdník a konečně jako již zmíněná „cudná“ sestra Colette. Všechny tyto podoby bravurně sehrál, tak, že plynule přechází z jedné linie do druhé a zcela nenuceně a zcela samozřejmě příslušné podobě dodává patřičných gest a výrazu. Nesmíme ovšem zapomenout, že poustevník i Colette jsou jednou a touže postavou, tedy převlečeným Orym, a jak praví klasik, liška mění srst, ale ne špatné vlastnosti. Chlípný hrabě se tak nezapře ani v hávu poustevnickém, ani v hávu jeptišky. V I. dějství přítomným venkovankám ani hradním dámám samozřejmě nevadilo, že je to poustevník, hlavně že je mladý a pohledný (toto hodnocení nechávám na divačkách, ty jsou k tomu povolanější!) a rády se mu svěřily se svými srdečními starostmi, o čemž pak svědčil blažený výraz v jejich očích, poté, co se vrátily z jeho poustevny (zde naopak já rád připojím, že sličných děvčat měl Ory na scéně skutečně řadu!). Podobně, když se na scéně objeví hraběnka, která je hlavním terčem Oryho plánů, a zahledí se do Isoliera, Orymu to nečiní problémy a v pozadí hned zulíbá hraběnčiny dvorní dámy, které rozhodně neprotestují. Tedy využívá každé příležitosti, stejně jako pak využijí příležitosti jeho kumpáni, aby ve II. dějství potěšili dámy na hradě; hradní dámy sice v úvodu II. dějství naoko naznačují, jak je Oryho troufalost hrozná, ale jejich výraz jednoznačně svědčí o tom, že v skrytu jsou rozmrzelé, že se ještě nekonalo žádné dobrodružství.


Do páru byla k Orymu do role hraběnky Adèle skvěle obsazena německá koloraturní sopranistka Diana Damrau. Její hlas je silný, hladký, pevný a velmi příjemný na poslech, a velmi kultivovaný, přirozený a jistý i v nejobtížnějších koloraturních pasážích, čímž tato pěvkyně dosahuje strhujícího výsledku. Navíc je to i šarmantní dáma, patřičné grácie, což tento výsledek jen podtrhuje. Celkovému režijnímu záměru plně (stejně jako Ory a další) podřizuje svůj herecký projev. Je jasné, že ani hraběnka není žádná putička, a že jí nějaké to dobrodružství není proti mysli, stejně jako Ragondě a jejím dvorním dámám. Navíc je nablízku švarný bratránek Isolier, do něhož se zničehonic zamiluje. Ovšem navenek přece musím působit jako pravá dáma a dát své zděšení nad Oryho počínáním plně najevo! Tomu odpovídá i její vystupování, plné nejrůznějších velkooperních gest (režisér si tak spolu s hraběnkou střílejí, a to zcela záměrně, ze strojeností někdejší opery seria) a pohybů. Skutečná povaha hraběnky se pod nimi ovšem nezapře. Výsledek je mimořádný a ta pravá komedie slaví vítězství.

Oba předchozí pěvce pak jedinečně doplňuje Isolier (kalhotková role Oryho pážete a soka, pokud jde o hraběnku) v podání americké mezzosopranistky Joyce DiDonato. Její pevný, hladký, příjemně znějící a i ve vyšší poloze a v nejnáročnějších partiích jistý hlas se skvěle snoubí s jejím herectvím. Roli Isoliera výborně odpovídá i její spíše gracilnější postava, díky níž působí velmi přesvědčivě. Ani Isolier není nějaký mnich, je to kluk, který si rád tropí legraci, svého pána nevyjímaje, a chce si taky něco užít (a něco se v milostné oblasti od svého pána i naučit); je ale schopen i opravdové lásky (lze věřit, že s hraběnkou to myslí opravdu upřímně). Vcelku oddaně slouží svému pánu, ale stran lásky k hraběnce nezná bratra. Isolier patří do téhož okruhu rolí, jako je Mozartův Cherubín nebo Straussův Octavian (oba má Joyce DiDonato ve svém bohatém pěveckém repertoáru).

A nyní přejděme k tercetu třetího dějství („A la faveur de cette nuit obscure...“), vrcholu celého představení, který je možno pojednat jen pro všechny tři protagonisty výše uvedené současně. Nacházíme se ve ztemnělé hraběnčině ložnici, které vprostřed vévodí mohutné lože. Hraběnka a Isolier už vědí, že mohou očekávat návštěvu chlípného hraběte a jsou na to připraveni. Oba zalezou na lože a Ory vstupuje. Šarmantně jako protřelý svůdník sejme svrchník a má se k „dílu“. Samozřejmě očekává, že je v ložnici jen hraběnka a žádný nezvaný host, natož jeho drzé páže! Tma a spojenci Isolier-hraběnka učiní své. Ory se vkrade na lože a má se k „hraběnce“, ovšem v tichosti se mu do cesty „postaví“ Isolier. Ory tak své „city“ adresuje jemu. Lišák Isolier ovšem v rámci přesvědčivosti hry nabídne Orymu k zulíbání hraběnčinu ručku, se slovy k hraběnce: „Jeho štěstí vám neuškodí“. A zatímco Ory roztouženě líbá ručku, Isolier, sleduje příkladu svého pána, se náruživě tiskne k hraběnce, což tato opětuje a páže, jsouce vprostřed mezi hraběnkou a Orym, současně svým tělem kryje svůdníkův „útok“. Aby diváci na rozjařenou trojici dobře viděli, přichází náš starý známý staromilec a ručním rumpálem po levé straně postele, toče klikou, zvedne část lože, což komediálnost celé scény ještě zvýší. Isolierovi se ovšem postupně celá hra vymkne z rukou. Hraběcí útok je důmyslný a hrabě coby pravá kukačka milé holátko-Isoliera prostě vystrnadí z hnízda, a dostane se přímo k hraběnce. Isolier je najednou mimo hru a hrabě se má k jeho milované, která zcela určitě dobře ví, že teď netiskne páže, ale jeho pána, ale šibalské šlechtičně to nijak nevadí. Můžeme jít ještě dále. Že by Isolier na chvíli vyklidil pole úmyslně a dal šanci i pánovi a tak i hraběnce ve stylu změna je život? Docela to tak vypadalo. Ovšem pokud si hrabátko bude moc dovolovat, zakročím: a opět se mladíček zapojí do hry... tu zatroubí trubky a před branou hradu se objeví vracející se křižáci. Nastane panika, osazenstvo hnízdečka je vyrušeno, a v divoké strettě „J'entends d'ici le bruit des armes...“ (nezaškodí si ji zopakovat: http://www.youtube.com/watch?v=g-_JV0tMgLA) hrabě ještě podnikne poslední pokus, narazí opět na Isoliera a oba dva se svalí hraběnce do klína. Orymu ovšem dochází, že je třeba rychle vyklidit pole. To vědí i jeho kumpáni, kteří ještě před chvílí přinášeli radost hraběnčiným dvorním dámám, o čemž svědčí jejich blažené výrazy ve tvářích. Celá parta povedených „sester“ se stává hraběnčinými zajatci. Ta nežádá žádné výkupné, stačí, když všichni okamžitě opustí hrad. To dotyční bryskně učiní a hraběnka s dámami spořádaně vítají vracející se rytíře...

Přejděme ke zbývajícím čtyřem hlavním postavám, Ragondě, Alici, Raimbaudovi a Oryho vychovateli. Role Ragondy, jak už bylo výše uvedeno, se zhostila švédská pěvkyně S. Resmark. Pěvecky i herecky byla velmi důstojným protějškem paní hraběnky. Disponujíc širokým a hutným mezzosopránem, který jednoznačně svědčí o tom, že zpívá i wagnerovské role (v repertoáru má Venuši, Ortrudu, Fricku či Erdu), předvedla ve spojení s velmi přesvědčivým projevem vynikající výkon: její Ragonde je dáma, která si potrpí na pořádek a disciplínu (její severský přístup se nezapře), ale je to současně dobrosrdečná duše, která je už na nějaké ty lumpárny kolem zvyklá a bere je s nadhledem, tím spíše, že i ona si občas ráda užije nějaké to milostné dobrodružství. Podobně se občas ráda pobaví i Alice (Monica Yunus), která se sice navenek staví jako vesnická naivní dívenka, ale má rozhodně „za ušima“, pro vtip nechodí daleko a umí se radovat ze života. Potěšila i líbezným a jiskřivým lyrickým sopránem. Pro informaci, Monica Yunus je dcerou bangladéšského ekonoma Muhammada Yunuse, nositele Nobelovy ceny za mír (za jeho činnost v sociální sféře); po otci je tak bangladéšského původu, po matce původu ruského.

Konečně pokud jde o obě zbývající mužské role, Raimbauda se zhostil francouzský barytonista Stéphane Degout a Oryho vychovatele italský basbarytonista Michele Pertusi. S. Degout, disponuje hladkým příjemně znějícím barytonem, předvedl (ve vztahu k Orymu) skutečného kamaráda z mokré čtvrti, který se v Oryho společnosti cítí jako ryba ve vodě a je vždy připraven pro nějakou tu lumpárnu. Pěvecky byla jeho hvězdným číslem rozjařeně podaná árie se vstupy sboru kumpánů („Dans ce lieu solitaire“), poté, co provedl úspěšný útok na vinný sklep hradního pána; výborně mu padl i takřka vojensky působící kostým, ve kterém by se rozhodně neztratil na palubě nějaké pirátské brigy. Zde nutno připojit, že sbor jeho kumpánů (coby jeptišek) byl výborně sehraný a předvedl divokou (dokonce i taneční) veselici mokem uvolněných výtečníků. Mezi nimi se rozhodně neztratil vykutálený Oryho vychovatel (M. Pertusi: jeho klenutý a hladký hlas výborně ladil s jeho hereckým projevem); na jedné straně má za úkol pečovat o svého nezvedeného svěřence (předvedl mj. velmi přesvědčivou árii v I. dějství „Veiller sans cesse“: naznačuje, jaká je to čest, vykonávat učitelské povolání), ale na druhé straně se účastní i jeho lumpáren a rozhodně mu to, jak ukázal coby jedna z převlečených jeptišek, není proti srsti. Konečně, proč si také toho života trochu neužít, není-liž pravda?

Závěr tedy? Nesmírně koncízní a dynamické představení, kde humor a akce provázejí každý moment a divák se upřímně baví a raduje od počátku až do konce.

Jaroslav Sovinský, Olomouc

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Děkuji za velice výstižné shrnutí. Jako vždy to byl skvělý zážitek a je velice osvěžující, že v přímých přenosech se tak komplexně střídají žánry - od Wagnera po Rossiniho frašku.
Pro příznivce přenosů: Mám 1 volnou vstupenku na přenos 23.4. Capriccio do kina Aero, Praha. Zájemci ať se ozvou SMS na tel. 728005435

Anonymní řekl(a)...

ano, bylo to moc hezké a taky tady byla jako vždy moc pěkná recenze. Děkuji:)
Krásné pěvecké výkony a komický Florez (v dobrém smyslu slova). Režie zábavná, nevím, jak to vypadalo v divadle, jak si na to pořád někdo stěžuje (na režii), ale mně se to, co jsem viděla a slyšela v kině, moc líbilo. Nejvíc JDF:)))
Hanka

Anonymní řekl(a)...

Díky moc za milá slova. Jarda