úterý 19. dubna 2011

Jaroslav Sovinský: Capriccio (několik úvodních informací před přenosem z MET)


V sobotu 23.4.2011 nám bude poskytnut další ze série přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery, tentokrát opera R. Strausse, Capriccio. K umění Mistra Strausse se tak v přenosech z MET vracíme po proslulé Salome, uváděné v přenosu v sezóně 2008/2009 a neméně proslulém Růžovém kavalírovi, kterého jsme měli možnost sledovat v loňské sezóně. Uveďme si tedy alespoň několik vstupních informací o skladateli a jeho díle.

Richard Strauss se narodil 11. června 1864 v Mnichově do rodiny hornisty mnichovské dvorní opery, Franze Strausse. „Dostalo se mu znamenité odborné průpravy v teorii i praxi, stal se výborným klavíristou“ (hrál ale i na violu) „a věnoval se s úspěchem dirigentské dráze“ (poprvé veřejně dirigoval v r. 1884) „zejména operní. Od mládí směřoval ke kompozici, jeho symfonické básně mají zakladatelský význam. Od nich se obrátil k opeře a vyrostl v největší zjev německé scénické tvorby v první polovině 20. století. Patnáct Mistrových oper představuje svým nesrovnatelným vývojem jedinečný komplet hudebně dramatické tvorby tohoto období.“ (viz 2 – str. 236).

Základní hudební vzdělání získal Strauss od svého otce a v dětství navštěvoval zkoušky mnichovského orchestru; později zde také navštěvoval soukromé hodiny teorie hudby u zdejšího asistenta dirigenta. Od r. 1882 studoval na mnichovské univerzitě - filosofii a dějiny umění, studia však přerušil a rozhodl se pro dráhu hudebníka. Dirigování studoval u Hanse von Bülowa (1830-1894, znám je především jako wagnerovský dirigent). Působil pak mj. jako kapelník v Mnichově, ve Výmaru a v Berlíně, vykonával i funkci ředitele vídeňské Státní opery. Jako dirigent působil i v severní Americe. Byl také spoluzakladatelem Salzburských slavnostních her. V r. 1894 se Strauss oženil (se sopranistkou Pauline de Anha, 1863-1950) a prožili spolu šťastné manželství.


Strauss proslul zejména jako operní skladatel, ale, jak již naznačeno, psal i symfonické básně (připomeňme alespoň Smrt a vykoupení – 1889 a Tak pravil Zarathustra – 1896) a skládal i koncerty, balety a písně. Je představitelem pozdního powagnerovského romantismu a rané moderní epochy. K jeho generaci operních skladatelů patří mj. G. Puccini (1858-1924), R. Leoncavallo (1857-1919), P. Mascagni (1863-1945), U. Giordano (1867-1948), C. Debussy (1862-1918), E. Humperdinck (1854-1921), A. Schönberg (1874-1951) či L. Janáček (1854-1928) a K. Kovařovic (1862-1920). Mezi dirigenty patřil k jeho generaci např. A. Toscanini (1867-1957).

Straussova operní tvorba začíná díly Guntram (premiéra 1894, napsáno ještě pod vlivem tvorby R. Wagnera, titulní postavou je německý minnesänger) a Ohně zmar (Feuersnot, premiéra 1901, založeno na ději flámské ságy přeložené do středověkého Mnichova); uvádí se však i rané jednoaktové operní dílo Boj s drakem (Der Kampf mit dem Drachen, z r. 1874). V následujícím období do konce I. světové války zkomponoval Strauss opery Salome (premiéra 1905, zpracovává biblické téma smrti Jana Křtitele na dvoře krále Heroda), Elektra (prem. 1909, jednoaktovka z řecké mytologie), Růžový kavalír (Der Rosenkavalier, prem. 1911, „mozartovská“ komická opera odehrávající se ve Vídni za vlády Marie Terezie) a Ariadna na Naxu (Ariadne auf Naxos, prem. 1912, druhá a třetí verze z l. 1915-1916, opera z prostředí měšťanské Vídně, divadlo na divadle: měšťan organizuje ve svém sídle představení opery z řecké mytologie). V době I. světové války zkomponoval Strauss operní pohádku Žena bez stínu (Die Frau ohne Schatten, premiéra 1919). Salome a Růžový kavalír patří ke skladatelovým patrně nejznámějším operám a jsou trvalou součástí běžně uváděného operního repertoáru. Z příjmů za Salome si mohl skladatel postavit vilu v Garmischi, „kam se uchyloval, když chtěl komponovat“ (1-str. 389).

V meziválečném období zkomponoval dalších šest oper, a sice: Intermezzo (prem. 1924,„manželská“ opera z měšťanského života na autobiografické téma); Egyptská Helena (Die ägyptische Helena (prem. 1928, opera vychází z řecké mytologie, děj se odehrává po trojské válce a týká se vztahů mezi Helenou a jejím manželem Menelaem); Arabella (prem. 1933, lyrická komedie ze šlechtického prostředí Vídně za doby vlády Františka Josefa I.); Mlčenlivá žena (Die schweigsame Frau, prem. 1935, dílo zpracovává příběh známý z Donizettiho Dona Pasquala, kdy se starý muž žení s mladou dívčinou, a je rád, když jeho utrpení, které následuje, skončí); Den míru (Friedenstag, prem. 1938, jednoaktové protiválečné dílo odehrávající se v Německu na konci třicetileté války); a konečně Dafné (Daphne, prem. 1938, jednoaktová tragédie na starořecké téma).


V r. 1933 se v Německu dostal k moci Adolf Hitler. Strauss s režimem nesouhlasil; pokud již byl nucen s režimem hledat určitý modus vivendi, činil tak tehdy, pokud to mělo být pro dobro věci, např. aby mohl uvádět díla zapovězených skladatelů. Takto působil od r. 1933 nějakou dobu jako prezident Říšské hudební komory. V r. 1934 zkomponoval olympijskou hymnu pro letní olympijské hry konané v Berlíně. Nikdy nebyl členem nacistické strany. Musel také vyvinout velké úsilí, aby chránil rodinu svého syna, jehož žena Alice von Grab byla židovského původu (měli spolu dva syny, Richarda a Christiana). Své protiválečné myšlenky vyjádřil v již zmíněné opeře Den míru; „premiéra byla přijata nadšeně. Dílo propagandisticky využili nacionální socialisté, ale potom bylo jako „pacifistická propaganda“ zakázáno“. (1-str.411).

Za II. světové války, kdy nadále působil jako skladatel a dirigent, zkomponoval další dvě opery, jednak Lásku Danainu (komponováno v l. 1938-1940, premiéra se však konala až v r. 1952; opět je zpracováváno antické téma) a svoji poslední operu, Capriccio (premiéra r. 1942). Ke Straussovu opernímu dílu patří i nedokončená komická opera Oslův stín (Des Esels Schatten, patří k závěrečné etapě jeho operní tvorby). Po skončení války se Strauss „nejprve stáhl do Švýcarska, kde onemocněl. R. 1949 se znovu přestěhoval do své vily v Garmischi, kde 8. září téhož roku zemřel.“ (1-str. 390). K jeho hudební tvorbě ještě připojme následující citaci: „Straussova zvláštní záliba platila Mozartovi, s nímž se jako hudební dramatik cítil spřízněn. Ve svých operách má blíže k Richardu Wagnerovi, v orchestrálních skladbách k Ferenci Lisztovi. Strauss dovedl tradiční harmonii k jejím nejzazším hranicím, aniž ovšem udělal konsekventní krok Arnolda Schönberga k atonalitě. Zvláště bohatý je jeho styl orchestrace, jeho virtuózní instrumentační umění, které orchestrálnímu zvuku otevřelo nové oblasti. Strauss je posledním reprezentantem klasicko-romantické epochy, zasahujícím do 20. století.“ (1-str. 390).

Pokud jde o operu Capriccio, jde o dílo, kde ústředním tématem je řešení otázky, zda má přednost poezie (slovo) nebo hudba. Tato otázka upomíná na operu Prima la musica e poi le parole („Nejdříve hudba, a pak slova“) Antonia Salieriho (1750-1825). Její premiéra se konala ve Vídni v r. 1786; opera má jedno dějství, libreto vytvořil Giovanni Battista Casti (uváděn i jako Giambattista de Casti, 1724-1803). V opeře se objevují postavy primadony, básníka, skladatele a pěvkyně komické opery. Děj je ve stručnosti tento: hrabě Opizio si objednal novou operu, která má být hotova do čtyř dnů. Skladatel již vytvořil partituru, ale básník má při tvorbě potíže a uchýlí se k pokusu přizpůsobit předchozí verše, které napsal, k předložené hudbě. Oba umělci jsou navštíveni primadonou Eleonorou, najatou hrabětem, která předvede své umění. Po jejím odchodu se opět básník a skladatel potýkají s otázkou libreta pro operu a dojde mezi nimi ke sporu. Objeví se Tonina (je parodií opery buffy) a dožaduje se role v nové opeře. Skladatel a básník pro ni rychle vytvoří hudební číslo. Mezi Eleonorou a Toninou dojde ke sporu o tom, která z nich bude zpívat vstupní árii opery. Vede to až k tomu, že by obě zpívaly své árie současně. Oba umělci pak uklidní pěvkyně souhlasem s tím, že dojde ke vzájemnému srovnání stylu opery seria a opery buffy, čímž smířlivě ukončí jejich spor.


Libreto ke Capricciu (název znamená v italštině např. vrtoch či rozmar, ale také rozmarnou skladbu) vzniklo mezi lety 1934 a 1941 jako společné dílo vícero autorů: původní idea pochází od spisovatele Stefana Zweiga (1881-1942); od něho pochází návrh zabývat se tematikou Castiho libreta. Na Zweigovo přání vyhotovil divadelní vědec Joseph Gregor (1888-1960) několik návrhů. Na libretu pak pracoval sám skladatel a jako spolupracovníka si přizval Clemense Krausse (1893-1954, dirigent a operní impresário); od Krausse pochází většina konečné verze libreta. Opera se odehrává ve Francii druhé poloviny 18. století, kdy se zde objevují reformní díla Ch. W. Glucka (usiloval o navrácení opery, která v té době byla spíše zpívaným koncertem k pobavení dvora a šlechtické společnosti, k jejím kořenům, aby byla především divadlem). Ve Francii se rozhořel spor mezi Gluckovými stoupenci (gluckisty) a stoupenci italského skladatele N. Picciniho (znám především jako skladatel neapolské opery-buffy), piccinisty, jehož ozvěny najdeme i v Capricciu. Podrobněji ke Gluckově operní reformě a sporu gluckistů s piccinisty viz např.:
http://operadream.blogspot.com/2011/02/ifigenie-na-tauride-nekolik-uvodnich.html

V r. 1939, kdy Strauss a Krauss pracovali na libretu, oba pátrali po „autentickém francouzském milostném sonetu, aby předvedli působení slov v debatě, objevující se v opeře, slova versus hudba. O nalezení vhodné básně z 18. stol. byl požádán Hans Swarowsky“ (1899-1975, rakouský dirigent), „který pracoval pro Krausse jako dramaturg. Když jeho průzkum ukázal, že milostné sonety vyšly v té době z módy, Swarowsky navrhl sonet z díla Continuation des Amours básníka 16. stol. Pierra de Ronsarda. Swarowsky přeložil Ronsardovu báseň do elegantní a lyrické němčiny a nadšený Strauss ji hned zhudebnil, nejprve jako píseň pro hlas a klavír, poté, s několika změnami, jako ústřední sonet, jehož opakování formují jádro opery.“ (viz zdroj č. 3).

Pokud jde o hudební stránku Capriccia, opera („konverzační kus“) „sahá ještě jednou k německému parlandovému stylu, rozvinutému v Ariadně, Intermezzu, Arabelle a Ženě bez stínu, který je ovšem doprovázen rafinovaně pojatým orchestrem. Je to hudba vyvozená z hudby, opera o opeře. Dílo začíná smyčcovým sextetem, exponujícím příznačný motiv opery. … Básnickým motivem, který se stále vrací, je“ již zmíněný Ronsardův sonet (ve Swarowského překladu). „Slovo“ a „tón“ jsou zosobněny v operních postavách básníka Oliviera, vedeného rozumem, a skladatele Flamanda, u kterého rozhoduje cit. Mezi parlando jsou vsunuty tance, ansámbly a mistrovská fuga „Diskuse o tématu „slovo nebo tón“. (viz 1-str. 414). Strauss Capriccio komponoval v l. 1940-1941, premiéra se konala 28.10.1942 v Národním divadle v Mnichově.


----------------------------------------------------------------------

CAPRICCIO, osoby a obsazení:

Hraběnka Madeleine (dramatický soprán, též mladodramatický soprán); hrabě, její bratr („kavalírský“ baryton, též lyrický baryton); Flamand, hudebník (lyrický tenor); Olivier, básník (charakterní baryton, též „kavalírský“ baryton); La Roche, divadelní ředitel (charakterní bas, též hluboký hrdinný či charakterní baryton); Clairon, herečka (dramatický mezzosoprán, též mladodramatický soprán; uvádí se i alt či kontraalt); Monsieur Taupe, suflér (buffózní tenor); italská pěvkyně (lyrický koloraturní soprán); italský pěvec (lyrický tenor); majordomus (charakterní bas, též charakterní baryton); osm sloužících (čtyři tenory a čtyři basy); tanečnice (taneční role; tančí passepied /tanec bretaňského původu/, gigue /tanec vyvinuvší se z britského předchůdce zvaného „jig“/ a gavottu /vznikla jako francouzský lidový tanec/ ); tři hudebníci hrající na scéně (houslista, cellista a cemballista); za scénou: smyčcový sextet. Sbor: jen ansámbl sloužících. Odehrává se na zámku poblíž Paříže, kol. r. 1775, v době Gluckovy operní reformy. Opera („konverzační kus pro hudbu“) má jen jedno dějství (se 13 scénami). Zpracováno podle publikace č. 4 a dalších zdrojů.

Obsazení v MET (23.4.2011):
Hraběnka: Renée Fleming; hrabě: Morten Frank Larsen; Flamand: Joseph Kaiser; Olivier: Russell Braun; La Roche: Peter Rose; Clairon: Sarah Connolly; Monsieur Taupe: Bernard Fitch; italská pěvkyně: Olga Makarina; italský pěvec: Barry Banks; majordomus: Michael Devlin; osm sloužících: Ronald Naldi, Paul Corona, Steven Goldstein, Christopher Schaldenbrand, Grant Youngblood, Scott Scully, Brian Frutiger, Kyle Pfortmiller; tanečnice: Laura Feig; tanečník: Eric Otto; tři hudebníci: David Chan, Rafael Figueroa, Dennis Giauque; dirigent Andrew Davis; režie John Cox; scéna: Mauro Pagano; kostýmy: Robert Perdziola; vnitřní dekorace: Robert Perdziola; světelný design: Duane Schuler; choreografie: Val Caniparoli; jevištní vedoucí: Peter McClintock.

Obsah:
na základě anglické verze ze stránky:
http://www.metoperafamily.org/metopera/history/stories/synopsis.aspx?id=385
s přihlédnutím k dalším zdrojům (čísla v obsahu odpovídají číslům scén).

1) Osou opery je otázka, co je důležitější: slova nebo hudba? Otázka je vyjádřena příběhem hraběnky Madeleine, mladé vdovy, váhající mezi dvěma ctiteli: básníkem Olivierem a hudebníkem Flamandem. Hraběnka slaví narozeniny. Oba jmenovaní umělci, Flamand a Olivier, naslouchají nácviku Flamandova smyčcového sextetu, napsaného k hraběnčiným narozeninám, zatímco další z přítomných, divadelní ředitel La Roche, se oddává dřímotě. Flamand i Olivier si uvědomují, že jsou oba zamilováni do hraběnky. Co ji zaujme více: Flamandova hudba nebo Olivierova poezie? Probouzí se La Roche a vyjadřuje se k věci: ani poezie, ani hudba není největším z umění. Avšak jeho umění, divadlo, zahrnuje a zastiňuje jak hudbu, tak poezii. Věří v pobavení: nádherná výprava, vrcholné tóny a krásné ženy, takové jako je slavná herečka Clairon, která měla nedávno poměr s Olivierem. A je to La Roche, kdo má řídit Olivierovu novou hru, napsanou k hraběnčiným narozeninám, v níž mají v hlavních rolích vystupovat Clairon a hraběnčin bratr, talentovaný amatérský herec.

2) Když pak všichni tři odejdou připravit zkoušku, na scéně se objeví hrabě a hraběnka, vzájemně se škádlíce, pokud jde o jejich umělecké názory. Probírají také své ctitele. Hrabě sestru škádlí slovy, že její láska k hudbě odpovídá pozornosti, jíž jí věnuje Flamand. Naopak hraběnka mu předhodí, že jeho láska k slovům odpovídá jeho pozornosti ke Clairon. Hrabě má blíž ke kratším dobrodružstvím. Naopak hraběnka touží po dlouhotrvající lásce; a nemůže se rozhodnout mezi Flamandem a Olivierem.

3-4-5) Vrací se La Roche s oběma umělci a s přítomnými rozebírá kulturní program připravený k hraběnčiným narozeninám. Objevuje se také Clairon, aby se účastnila zkoušek. Spolu s hrabětem Clairon čte scénu z Olivierovy hry, na jejímž konci hrabě recituje vášnivý sonet. La Roche pak hraběte a Clairon odvede k pokračování zkoušek a zanechá Flamanda a Oliviera osamotě s hraběnkou. Olivier prohlašuje, že sonet byl napsán pro ni a recituje ho znovu, což inspiruje Flamanda k tomu, aby se ihned pustil do jeho zhudebnění. Olivier hned využije příležitosti, aby vyznal hraběnce svou lásku, která dosud váhá mezi poezií a hudbou.
6-7) Flamand se triumfálně vrací, aby zazpíval sonet, tak jak ho právě zkomponoval. Hraběnka přemítá o spojení slov a hudby, zatímco Olivier cítí, že jeho práce byla zničena. Oba muži se přou o skutečné autorství sonetu a hraběnka ve sporu rozhodne: sonet je nyní její. Když pak La Roche odvede Oliviera ke zkouškám, svoji lásku hraběnce vyznává i Flamand. Žádá ji, aby rozhodla: hudba nebo poezie, on nebo Olivier? Hraběnka mu slibuje, že mu dá odpověď zítra dopoledne, v jedenáct hodin. Flamand pak ve velkém rozrušení odchází.
8) Na scéně se objevuje hrabě a v přítomnosti své sestry nadšeně rozebírá půvaby Clairon, a to, jak pozitivně hodnotila jeho herecké snažení. Sestra ho varuje, že se nechal unést hereččiným lichocením. Přizná také bratrovi, že jak hudebník, tak básník, jí vyznali lásku. Hrabě k tomu prohlásí, že ve výběru mezi slovy a hudbou by se přidal ke slovům.
9-10) Zkouška skončila a ti, co se jí účastnili, se vracejí zpět. Flamand a Olivier pokračují ve své při „slova versus hudba“ a ostatní se k nim připojí. Hovor se stočí i k opeře. Hrabě má pro ni jen výsměšná slova. La Roche uvádí do místnosti dva italské pěvce, kteří zazpívají duet. Poté La Roche přítomným oznámí, že má plán uspořádat u příležitosti narozenin epické, mytologické představení ve dvou dílech: „Zrození Pallas Athény“ a „Pád Kartága“. Když si ostatní tropí z jeho grandiózních nápadů žerty, La Roche výmluvně reaguje, a to vyjádřením svého divadelního kréda: namísto chabých pokusů moderních dramatiků chce, aby drama zobrazovalo lidské bytosti v celé jejich komplexnosti, jako bytosti z masa a kostí. Vyzývá Flamanda a Oliviera k vytvoření nových děl, která budou mít co říci jejich době. Jeho posluchači jsou pohnuti a vynoří se nový plán: Flamand a Olivier mají společně napsat operu. Jsou diskutovány různé náměty, nakonec hrabě navrhuje, aby se námětem staly události přímo tohoto dne, a přítomní se stali hlavními postavami. O závěru má rozhodnout hraběnka. Poté, co je diskuse u konce, hosté odjíždějí do Paříže, doprovázeni hrabětem.
11) Sloužící se pustili do úklidu salonu. Při práci komentují události proběhlé v tomto odpoledni, z jejich úhlu pohledu: nehráli zde všichni jen divadlo?
12) Neočekávaně se objevuje Monsieur Taupe, divadelní nápověda, který usnul při zkoušce a shání se po La Rocheovi. Majordomovi vysvětluje, že ve skutečnosti je to on, kdo je nejdůležitější osobou divadla, neboť bez něho by představení nemohlo pokračovat. Majordomus ho trpělivě vyslechne a pak ho vezme do kuchyně, aby se trochu posilnil, a zařídí mu odvoz do Paříže.
13) Je večer. Vchází hraběnka a od majordoma se dozví, že by se Olivier rád od ní zítra dopoledne v jedenáct hodin dozvěděl, jak má opera skončit. Majordomus ji pak ponechá o samotě. Hraběnka se znovu vrací k sonetu a přemítá o tom, že slova a hudbu nelze oddělit, a o tom, kterým směrem se má vydat její srdce: Flamand nebo Olivier? Poté pohlédne do zrcadla, aby jí obraz v zrcadle poradil: „Obraze zamilované Madeleine, můžeš mi poradit, můžeš mi pomoci najít závěr… závěr této opery? Existuje takový, aby nebyl triviální?“ Tu vchází majordomus a ohlašuje: „Paní hraběnko, večeře se podává.“ Hraběnka, usmívaje se, pohlédne do zrcadla a loučí se s hlubokou a elegantní úklonou. Vesele si pobrukujíc melodii sonetu pomalu odchází za majordomem do jídelny.
-------------------------------------------------------------------
Libreto:

v němčině: http://www.opera-guide.ch/opera.php?id=363&uilang=de

v angličtině: http://www.pov.bc.ca/pdfs/capriccio_pov_libretto.pdf

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pořadí vybraných hudebních partií (zpracováno podle textů libret; odkazy viz výše):

- není-li uvedeno jinak, ukázky jsou z tohoto provedení: hraběnka: Renée Fleming; hrabě: Dietrich Henschel; Flamand: Rainer Trost; Olivier: Gerard Finley; La Roche: Franz Hawlata; Clairon: Anne Sofie von Otter; Monsieur Taupe: Robert Tear; italská pěvkyně: Annamaria Dell´Oste; italský pěvec: Barry Banks; majordomus: Petri Lindroos; koprodukce Opéra National de Paris a François Roussillon et Associés TDK s účastí France 3; Orchestre de l'Opéra National de Paris, dirigent: Ulf Schirmer.

1. scéna:

1) „Bezaubernd ist sie heute wieder!“ (Flamand: „Dnes je opět okouzlující!“); introdukce (smyčcový sextet), Flamand, Olivier (recitativ). Sextet skončí a probudí se La Roche.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=UXDHcC5bovI&feature=related
2) „Bei sanfter Musik schläft sich's am besten.“ (La Roche: „Nejlepší spánek je spánek při hudbě.“); La Roche, Flamand a Olivier.
2. scéna:
3) „Der Strom der Töne trug mich fort - fern in eine beglückende Weite!“ (hraběnka: „Proud hudby mě táhne daleko za magický horizont!“); hraběnka a hrabě.
3. scéna:
4) „Die Bühne ist fertig, wir können beginnen.“ (La Roche: „Jeviště je připraveno, můžeme začít se zkouškou.“); La Roche, Flamand, Olivier, hrabě a hraběnka.
4. scéna:
5) „Sie ist doch gekommen! Du hast es erreicht.“ (Olivier, k La Rocheovi: „Tak skutečně přišla! Nakonec slavíte vítězství.“); Olivier, hrabě, hraběnka, Flamand, La Roche a Clairon.
6) „Kein Andres, das mir so im Herzen loht…“ (hrabě – přednáší sonet: „Pro nikoho jiného neplane mé srdce…“); titíž co v předchozí části.
Ukázka (San Francisco Opera, 1993): http://www.youtube.com/watch?v=ph4Jv5xn6YU
5. scéna:
7) „Lassen Sie ihn gewähren. Wie Sie sehen, ist auch Musik eine Sache der Inspiration.“ (hraběnka: „Nechte ho činit, jak si přeje. Vidíte, že hudba může být inspirující.“); hraběnka, Olivier, na konci scény i Flamand.
6. scéna:
8) „Kein andres, das mir so im Herzen loht…“ (Flamand: „Pro nikoho jiného neplane mé srdce…“); Flamand, za přítomnosti Oliviera a hraběnky zpívá a hraje sonet, který právě zhudebnil.
9) „Des Dichters Worte, wie leuchten sie klar!“ (hraběnka: „Básníkova slova, jak křišťálově čistá!“); tercet hraběnky, Oliviera a Flamanda; poté recitativ; na konci scény kratší výstup La Roche.
Ukázka (zahrnuje č. 8 a 9): http://www.youtube.com/watch?v=T_JRNQs33ww&NR=1
7. scéna:
10) „Verraten hab' ich meine Gefühle!“ (Flamand: „Odhalil jsem své city!“); Flamand o samotě s hraběnkou.
11) „...dass ich Euch liebe! Diese Liebe, plötzlich geboren an jenem Nachmittag…“ (Flamand: „…říci, že vás miluji. Nejsladší city, zrozené náhle toto odpoledne…“); Flamandovo arioso: vyznání lásky. Poté závěr výstupu s hraběnkou (recitativ), hraběnka mu slibuje dát odpověď na jeho city příští den v jedenáct hodin dopoledne.
Ukázka (zahrnuje č. 10 i 11): http://www.youtube.com/watch?v=HorHQ-pGiRg&NR=1
8. scéna:
12) „Welch' köstliche Begegnung! Sie ist reizend -, bezaubernd!“ (hrabě: „Je skvostným se s ní potkat. Je půvabná, okouzlující!“); hrabě a hraběnka.
9. scéna:
13) „Wir kehren zurück in die Welt des Salons.“ (La Roche: „Vracíme se do světa salonů.“); v této části se objevuje i vystoupení tanečnice; postupně tančí passepied, gigue a gavottu. Po jejím vystoupení a před následujícím vystoupením dvou italských pěvců (viz č. 14) následuje fuga, obsahující diskusi přítomných (La Roche, Olivier, Flamand, hrabě, hraběnka a Clairon) k již naznačenému tématu (slovo nebo hudba).
Ukázka (tance): http://www.youtube.com/watch?v=iT4LRsaLG1w&feature=related
14) „Addio, mia vita, addio, Non piangere il mio fato…“ / „Se a me t'invola il fato, Idolo del cor mio…“ (italský pěvec: „Buď sbohem, můj živote, buď sbohem, neplač nad mým osudem…“ / italská pěvkyně: „Zemřu-li bez tebe při mně, idole mého srdce…“); duet italských pěvců.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=SB22mA8T2kU&NR=1
15) „Sie lachen ihn aus und er meint es so ernst.“ (hraběnka: „Smějí se mu a on to míní tak vážně.“); oktet (ti co uvedeni v č. 13 a oba italští pěvci) – první část, výsměšný ansámbl.
16) „Aber so hört doch! Es kommt ja ganz anders.“ (La Roche: „Ale slyšte. Skončí to zcela odlišně.“); oktet – druhá část, ansámbl-spor.
Ukázka (zahrnuje část recitativu následujícího po duetu italských pěvců, kde La Roche seznamuje přítomné se svým divadelním plánem, a obě části oktetu):
http://www.youtube.com/watch?v=xsOuUpjKJaQ
17) „Holà, ihr Streiter…!“ (La Roche: „Hola, vy svárlivci…!“); La Rocheův monolog.
Ukázka (zahrnuje i část č. 18): http://www.youtube.com/watch?v=2-lRs81zCeE&NR=1
18) „La Roche, du bist gross, du bist monumental!“ (Clairon: „La Roche, ty jsi velký, ty jsi monumentální!“); výstup všech přítomných.
Ukázka (navazuje na předchozí ukázku): http://www.youtube.com/watch?v=KKK16m7LuLY
10. scéna:
19) „Gut in eure Mäntel gehüllt, damit ihr euch auf der Fahrt nicht erkältet.“ (La Roche, k italským pěvcům: „Oblečte se dobře, ať se po cestě nenachladíte.“); La Roche, Clairon, hrabě, Flamand, Olivier a sluha.
11. scéna:
20) „Das war ein schöner Lärm - und alle durcheinander!“ („To byl ale pěkný kravál …a všechno v nepořádku“); osm sloužících (začínají uklízet salon a komentovat to, co dělalo panstvo) a majordomus.
12. scéna: nastává večer, majordomus rozsvěcuje svícen, už se chystá odejít, když tu je slyšet znepokojené volání:
21) „Herr Direktor ...“ (Monsieur Taupe: „Pane řediteli...“); výstup Monsieura Taupeho s majordomem.
13. scéna: měsíční svit osvětluje terasu. Orchestrální mezihra. Vchází hraběnka ve večerní róbě. Po chvíli vejde majordomus a rozsvěcuje svíce.
Ukázka (orchestrální mezihra - před následujícím č. 22 - tzv. Mondscheinmusik (hudba měsíčního svitu): http://www.youtube.com/watch?v=CZu1ebz5hPU&NR=1
22) „Wo ist mein Bruder?“ (hraběnka: „Kde je můj bratr?); recitativ: hraběnka a majordomus (odpoví jí, že pan hrabě doprovází slečnu Clairon na cestě do Paříže; na konci majordomus odchází a zanechává hraběnku o samotě).
23) „Morgen mittag um elf!“ („Zítra dopoledne v jedenáct!“); přemítání hraběnky, na konci majordomus: „Paní hraběnko, večeře se podává.“
Ukázka (č. 22 a část č. 23): http://www.youtube.com/watch?v=mVO3ggAAStQ&NR=1
Ukázka (pokračování č. 23): http://www.youtube.com/watch?v=YEWoKMGRJ4o&NR=1
Ukázka (Renée Fleming, MET 2008, finální scéna, část I.):
http://www.youtube.com/watch?v=KW0jPgiML2Q
Ukázka (Renée Fleming, MET 2008, finální scéna, část II.):
http://www.youtube.com/watch?v=JJ-Piz27UOE&feature=related
Ukázka (Renée Fleming, MET, březen 2011, část finální scény):
http://www.youtube.com/watch?v=5b0fjgfcWWY
-------------------------------------------------------------

Zde odkaz na kompletnější verzi téhož provedení, z něhož výše uvedena většina ukázek:
http://www.youtube.com/watch?v=SHTdUeoTYLo&feature=fvst
A kompletní nahrávka:
http://www.youtube.com/watch?v=ZrizZWLG8T4&playnext=1&list=PL5E2941A8E5CDA3DE
-------------------------------------------------------------------

Ke zpracování výše uvedeného textu byly mj. využity tyto zdroje:
1) Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996, str. 389-390 a 414-416;

2) Trojan J., Dějiny opery, nakl. Paseka, Praha, 2001, str. 236-243;

3) Stránka Pacifické opery v kanadské Viktorii věnovaná Capricciu:
http://www.pov.bc.ca/capriccio.html

4) Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 487-491.

Poděkování patří kolegyni Mgr. Renatě Klčové za laskavou pomoc při překladu některých textů z němčiny.

Fotografie použité v textu byly pořízeny ve Francii, tedy v zemi, kde se Capriccio odehrává.

Všem divákům přeji krásný operní zážitek.
Jaroslav Sovinský, Olomouc

2 komentáře:

VlaM řekl(a)...

Dopustím se, s dovolením, dvou poznámek:
Viděl a slyšel jsem tuto operu ve Vídni (samozřejmě s R. Flemingovou) a zaujalo mě, že srovnatelný úspěch s hlavní představitelkou tam u publika sklidila Angelika Kirchschlager; škoda, že zde není obsazena, byla opravdu skvělá.
Pro anglofily rovněž doporučuji kvazibulvární recenzi tohoto představení v MET ze 7.4.2011, kde autor líčí, jak se mu stalo teprvé podruhé v životě, co v opeře usnul (ale na svou omluvu uvádí, že byl unavený :))).

VlaM řekl(a)...

Tu recenzi:
http://intermezzo.typepad.com/intermezzo/2011/04/capriccio-met.html