neděle 24. dubna 2011

Jaroslav Sovinský: Capriccio jako brilantní akademická rozprava a dějiny opery v kostce


Tato recenze je věnována včerejšímu (23.4.2011) přímému přenosu opery R. Strausse, Capriccio, z newyorské Metropolitní opery. Pokud jde o úvodní pojednání o této opeře a jejím autorovi, odkazuji na text uvedený zde.


Včera jsme se v přenosech z MET vrátili k umění Mistra Strausse, a sice po proslulé Salome, uváděné v přenosu v sezóně 2008/2009 a neméně proslulém Růžovém kavalírovi, kterého jsme měli možnost sledovat v sezóně loňské. V daném případě došlo na Capriccio, „konverzační kus pro hudbu“, poslední Straussovo operní dílo, jehož současné nastudování mělo v MET premiéru v r. 1998.


Vhodné bude začít od režie (John Cox) a scény (Mauro Pagano), což se nám stane východiskem pro další pojednání. Děj opery byl pro účely newyorského provedení přesunut z originálně stanovené doby (kol. r. 1775, v době Gluckovy operní reformy) do cca 20. let minulého století. Vzhledem k nadčasovosti tématu díla to nepůsobilo nijak rušivě, naopak, představení působilo v tomto časovém rámci velmi svěžím dojmem. Režie je velmi dynamická, je usilováno o postihnutí i nejjemnějších detailů toho, co předvádějí všichni protagonisté a vzniká tak velmi přesvědčivý celek. Režie je také plně přizpůsobena Straussově hudbě, která evokuje vzpomínky na klidné „staré dobré časy“; všichni zúčastnění tak působili velmi uvolněným dojmem, jakoby rodinného kruhu. Režii jsou přizpůsobeny (i ve spojení s uvedeným časovým posunem) i drobné dobové rekvizity, např. domácí telefon, zavedený na zámku, cigaretka v ruce herečky Clairon, propisovací tužka (v té době se již tento vynález uplatňoval a postupně byl zdokonalován) apod. Takto vymezený dějový základ je zdařile propojen se scénou, která je stejná po celou dobu představení (opera má jen jedno dějství), a představuje salon zařízený se skutečně vysokým estetickým uměleckým cítěním, který by se patrně dobře vyjímal v paláci cca 19. stol. (paní hraběnka je v daném případě jistě poněkud konzervativní), jen drobnější kusy nábytku jsou již spíše z 20. století. Uvedenému pojetí (a příslušné době děje) jsou přizpůsobeny i kostýmy (Robert Perdziola – je též autorem dekorací), které všem zúčastněným skutečně skvěle padly a plně odpovídaly jejich charakteru a postavení.


Pokud jde o výkony protagonistů, již zde je třeba říci, že všichni zúčastnění vytvořili výborně sehranou skupinu, byť každý je v ději spíše solitérní individualitou: jejich jednání do sebe zapadala stejně jako soukolí švýcarských hodinek. Všichni protagonisté předvedli velké zaujetí pro umění (vždyť celá opera je především velikou uměleckou diskusí), ať již hudební, operní či dramatické, a současně bylo na všech patrné, že si své role skutečně užívají a nechávají se přímo nést na vlnách Straussovy hudby, ať již ve svých úvahách, sporech, legraci, snění či lásce. A je to právě hudba Mistra Strausse, která je oním svorníkem celého nesmírně koncízního útvaru, jak v konverzačních partiích (recitativy však nabývají až ariosních podob), tak v sólových a ansámblových výstupech, kde i např. náročný oktet v 9. scéně, který je součástí umělecké rozpravy, působí (samozřejmě i díky vynikající sehranosti protagonistů) jako zcela jednotná a kompaktní linie proudu hudby. Takřka katarzívní účinek má pak orchestrální mezihra v úvodu závěrečné scény, proslulá hudba měsíčního svitu, která je pravým zázrakem pozdního romantismu. Divákova mysl zalétá někam do časů I. republiky, do časů Oldřicha Nového a Adiny Mandlové, či snad ještě dále, někam do offenbachovské Paříže či Vídně za časů Františka Josefa a nechává se unášet na vlnách nostalgie. A spolu s protagonisty se divák v uvolněné, ovšem někdy i patřičně emocionální, akademické rozpravě dostává k vývoji opery, mj. též k jejímu postupnému odklonu od divadelnosti (jak brilantně a zcela záměrně demonstrovali oba italští pěvci), snaze po nápravě rukou Mistra Glucka a ústy ředitele La Roche slyší volání po operním realismu (La Roche v podstatě volá po principech, na nichž stál např. verismus).


Přejděme nyní k výkonům jednotlivých pěvců; začneme samozřejmě u paní hostitelky, hraběnky Madeleine, v podání americké sopranistky Renée Fleming, která již v této úloze vystupovala mnohokrát a na jejím včerejším brilantním výkonu je to samozřejmě vidět. Disponuje nádherným lyrickým sopránem, hladkým a jemným, současně jistým i v nejvyšší poloze, se kterým ve spojení s velmi šarmantním hereckým projevem dokáže dělat pravé divy. Její hraběnka je skutečná šlechtična (v tom nejlepším smyslu tohoto slova), mondénního vystupování, která už něco v životě zakusila, včetně zármutku (víme, že je vdovou), ale zároveň si dovede života užívat a rozhodně „má za ušima“ a je to i docela pěkná šibalka, ale současně má široké srdce a romantickou duši, schopnou té nejhlubší lásky; její volba mezi dvěma umělci určitě není jednoduchá, tím spíše, že jako personifikace opery si dobře uvědomuje, že slova a hudbu nelze (alespoň v opeře) oddělit. A jak vzletně se nechala unášet na vlně sonetu autorské dvojice Olivier-Flamand (abychom zde nepreferovali jednoho z nich, nechme to raději na paní hraběnce)! Předvedla zcela vyrovnaný a konsistentní výkon, jak v sólových, tak ansámblových scénách. Jejím vrcholem byla samozřejmě závěrečná scéna, kdy byla její romantická duše uvedena na scénu již zmíněnou hudbou měsíčního svitu, kdy paprsky luny lehce klouzaly po terase (světelný design: Duane Schuler). V jímavě-přemítavém a současně velmi vznešeném ariosu „Morgen mittag um elf!“, které podala nesmírně procítěně a současně vzletně, prožívá její hraběnka vnitřní zápas: slova nebo hudba? Olivier nebo Flamand? Na konci se ptá dokonce svého obrazu v zrcadle. Poté, co ji majordomus pozve na večeři, se šibalsky usměje a vydá se za ním. Zdá se, že se rozhodla, alespoň by tomu nasvědčovalo několik rukopisných poznámek, které si na konci udělala. Nebo je snad smířena se situací a říká si, přece si z toho nebudu dělat hlavu, když jsem mladá a život je tak krásný? K celkově komplexnímu vyznění její role přispěla samozřejmě i její fyzická krása, projevovaná s pravou grácií, doplněná o skvěle padnoucí tmavomodré šaty pro přijetí hostí a stříbřitě-světle modravou večerní róbu, která podmanivě splynula s „měsíční“ hudbou. Můžeme si část scény zopakovat: http://www.youtube.com/watch?v=5b0fjgfcWWY


Do role hraběnčina operního bratra-hraběte byl obsazen dánský barytonista Morten Frank Larsen; disponuje široce založeným, oblým a současně hutnějším hlasem, „kavalírského“ typu, který spolu s jeho hereckým projevem vytváří skutečně harmonický celek. Jeho hrabě není žádný tichošlápek, naopak, rád si užije nějaké to dobrodružství, na rozdíl od své sestry, která touží po stálé lásce. Současně je to tak trochu frajírek (tomu odpovídá i jeho mohutnější postava a široký až potměšilý úsměv). Dobře ví, že Clairon jako herečka-primadona by asi nebyla úplně nejlepší partií pro pevnější vztah, ale to ho nijak neodrazuje. Výborně se předvedl jak ve zpívaných partiích (mj. v obou recitativech s hraběnkou ve 2. a 8. scéně), tak v mluvené pasáži z Olivierova dramatu, kde předvedl skutečného rytíře oddaného své dámě a přesně tak vystihl roli talentovaného amatérského herce; Strauss zde záměrně vložil do opery mluvenou divadelní pasáž, aby mluvené slovo jednoznačně zapadlo do diskuse „slovo versus hudba“ (stejně tak pro danou diskusi opera začíná /bezeslovným/ sextetem, který složil Flamand pro hraběnku).


Hrabě, jak již naznačeno, se zahledí do herečky Clairon, jejíž role se zhostila britská mezzosopranistka Sarah Connolly. Její mezzosoprán je širší, s patřičnou plasticitou, a skvěle se snoubí s hereckým uchopením role: její Clairon je dáma velkého světa, prken, jež znamenají svět a dává to patřičně najevo a nepochybně jí dělá dobře, když je obdivována, mužskou částí obecenstva zvláště. Skvěle jí padl i meziválečný oděv dámy z vyšší společnosti, stejně jako rokoková róba pro její roli v Olivierově hře. Její vyznění role tak trochu připomínalo (samozřejmě v dobrém slova smyslu) herecké kreace Marlene Dietrich. S Clairon měl co do činění další z aktérů Capriccia, již zmíněný básník (a dramatik) Olivier, jehož role se zhostil kanadský barytonista Russell Braun (narozen v Německu, je synem kanadského barytonisty Viktora Brauna). Disponuje barytonem charakterního typu, nosným a pevným, který výborně zapadá do jemu v Capricciu určené role umělce-básníka, který se však spíše spoléhá na rozum, než na cit (na rozdíl od kolegy Flamanda, u kterého to platí obráceně). Jeho Olivier působí tak trochu jako profesor-akademik, poněkud suššího ražení, který však píše i vášnivé divadelní hry. Přes toto působení je nepochybně schopen hluboké lásky a jeho, byť poněkud prozaičtější, vyznání lásky vůči hraběnce je skutečně opravdové. Role jeho uměleckého kolegy Flamanda se chopil kanadský tenorista Joseph Kaiser, který se předvedl lyrickým tenorem, jemným a současně hladkým a oblým, který zdařile propojuje s hereckým projevem: Flamand je v jeho podání poněkud zasněný romantik, oddaný hudbě a jejím krásám a samozřejmě i lásce k hraběnce. Částečně působí jako Lenský a částečně jako Nemorino. Jako skutečný hudebník neváhá ihned zhudebnit sonet napsaný Olivierem, neboť tuší jeho vnitřní náboj a slovům chce dát patřičný rozlet. Olivier to ovšem vnímá jako zničení svého díla. Flamandovo vyznání lásky („Diese Liebe, plötzlich geboren an jenem Nachmittag...“) je také podstatně romantičtější než Olivierovo, což ovšem plně odpovídá jeho charakterovému založení. Ovšem, jak už bylo řečeno, slova nelze oddělit od hudby, takže to hraběnka nemá jednoduché.


Mezi pěvci rovněž patřičně vynikl divadelní režisér La Roche v podání britského basisty Petera Rose. Tento pěvec disponuje mohutnějším širším hlasem charakterního typu, který je pro roli zkušeného a světáckého divadelníka jako stvořený. Jeho La Roche je hned tu, hned onde, a snaží se plně realizovat své divadelní záměry. Je to také pravý manažer a organizátor a pro zúčastněné nepochybně i skvělý společník. A má také své umělecké krédo, které tak plamenně a přesvědčeně vyjádřil v proslulém monologu „Holà, ihr Streiter…!“ Pátrá zde po realismu, chce hrdiny z masa a kostí! Co by si však počal bez svého nápovědy, Monsieura Taupea; sice mu usnul na zkoušce, ale přece jen, bez něho přece nemůže představení ani začít. Kanadský tenorista Bernard Fitch, který se této role zhostil, výborně pracoval se svým jemnějším buffózně působícím hlasem, který patřičně převedl na tišší polohu, čímž jednoznačně vystihl sufléra, jehož povolání šeptat na herce ocitnuvšího se v nesnázích se projevuje profesionální deformací, kdy šeptá i v běžném rozhovoru. Jeho drobnější postava také přesně vystihla sušší postavičku, která, byť má rozsahově menší part, v celém představení rozhodně nezapadne. Postavy z divadelní sféry pak doplnili i oba italští pěvci, ruská sopranistka Olga Makarina a britský tenorista Barry Banks. Oba splnili přesně to, co se od nich očekávalo. Strauss na obou postavách demonstruje sice krásný zpěv (ten oba skutečně ve svém duetu předvedli – s patřičnou grácií, lehkostí a jistotou ve výšce – tak jak se na belcanto sluší a patří), ale pokud jde o slova, prakticky bezobsažný. I když oba hovoří o smrti, trylkují, jakoby se nechumelilo. Je to přesná ukázka hlavního tématu tehdejší doby, tj. zápasu mezi stoupenci Gluckovy reformy, která měla operu vrátit ke kořenům, tj. udělat z ní opět především divadlo, a stoupenci konzervativnější italské opery, kde se jednalo o spíše zdobný zpívaný (nicméně divadelně příliš nepůsobící) koncert. Oba pěvci i předvedli trefnou parodii na povýšenost primadon a jejich mužských pěveckých protějšků.


Pokud jde o ansámbl sloužících, který se objevuje v 11. scéně, při úklidu salonu, rolí se zhostili skvěle sehraní Ronald Naldi, Paul Corona, Steven Goldstein, Christopher Schaldenbrand, Grant Youngblood, Scott Scully, Brian Frutiger a Kyle Pfortmiller. Panstvo jim sice přidalo dost práce, ale současně i důvod pro pobavení a zasvěcený komentář (konečně, hlas lidu, hlas Boží, není-liž pravda?). Jejich vystoupení působilo velmi realisticky. Role jejich předáka, majordoma, se zhostil americký basbarytonista Michael Devlin, jenž potěšil širším a současně hutným hlasem, který úspěšně propojil s příslušným hereckým projevem: jeho majordomus je tak trochu z rodu lehce odměřených anglických „Jeanů“, současně však velmi noblesních postav, oddaných pánovi (či paní), které už leccos zažily, ovšem chovají se naprosto diskrétně.


V 9. scéně se objevuje též taneční vystoupení, v němž tanečnice (v podání Laury Feig, spolu s kolegou tanečníkem Ericem Otto, choreografie Val Caniparoli) postupně tančí pro panstvo tři tance. Její vystoupení bylo realisticky propojeno s děním na scéně. La Roche, který ji „našel“ a přivedl též do salonu paní hraběnky, a tak trochu sukničkář, občas na její adresu vypouští lehce nemístné komentáře, což křehkou baletku občas dojme až k slzám (tanečnice se zde tak zhostila nejen role baletky, ale současně i dramatické herečky). Umělecký celek doplnili i tři hudebníci, David Chan, Rafael Figueroa a Dennis Giauque. Skvělý výkon předvedl i orchestr pod taktovkou britského dirigenta, Maestra Andrewa Davise.


Závěr tedy? Jedinečná a nesmírně jednolitá freska, která je nejen velmi dynamickým konverzačním kusem, ale i holdem opernímu umění.

Jaroslav Sovinský, Olomouc

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Moc děkuji za recenzi i za předcházející info ke Capricciu :) Jako vždy perfektní :)
Všiml jste si, že hrabě si bral klíčky od auta, aby Claironovou odvezl kdovíkam:)? Místo kočáru:)
Rose se mi moc líbil i ten dánský bariton, ani o jednom jsem ještě neslyšela. Samozřejmě i ostatní účinkující byli úžasní, včetně těch dvou tanečníků. Russel Braun mě asi víc zaujal v Nixonovi. Jenomže tady toho bylo tolik ke sledování, těžko říct.
Musím říct, že němčině pánů (nejen těchhle) bylo pěkně rozumět, tedy když jsem se na to zrovna soustředila. Je fakt, že to bylo únavné, soustředit se tak dlouho v jedno kuse bez přestávky, ale snad to bylo pro něco dobré, člověk neztrácel přes přestávku koncentraci:). Nevýhodou byla takřka totální absence rozhovorů apod., na kterou jsem si zvykla u jiných přímých přenosů z MET. A taky únava.
Nejsem si ani jistá, jestli ta režie přinesla opravdu tolik pozitivního , přenesením opery do dvacátého století, no ale proč ne. Akorát to zrovna tak mohli přenést úplně do současnosti ...
Opera je to pěkná, ale děje se toho tolik, bohužel člověk všechno napoprvé nevstřebá, nedivím se, že Renée FLeming na to zamlada šla 4x za sebou nebo kolikrát to říkala:).Docela bych to ještě ráda uviděla (i když asi někteří diváci budou jiného názoru , zaznamenala jsem někde názory ,že podruhé už by to vidět nemuseli:)) ). Snad to dají na MEtplayer, jinak do té doby mám k dispozici DVD, kde je Capriccio tradičně zasazeno do doby , kam patří:)) http://www.amazon.com/Richard-Strauss-Capriccio-Runnicles-Francisco/dp/B00009PY2C/ref=sr_1_2?ie=UTF8&s=dvd&qid=1303669587&sr=8-2
ještě kdybyste chtěl : na bbc3 webu je možnost si operu ještě poslechnout (do soboty). http://www.bbc.co.uk/programmes/b010gh0m
Víte, že v Trubadúrovi v MET včera před třetím dějstvím vyměnili tenora a zpíval pak , úspěšně zřejmě, nějaký Arnold Rawls?
P.S. radši si ani nepředstavuju, kolik práce vám dalo tohle a informaci k opeře napsat, ale přesto si dovolím jeden absolutně drzý návrh:)))
Kdyby se vám chtělo, možná byste do informací mohl napsat i nějaký svůj subjektivní pohled na účinkující pěvce (ty hlavní), ne v čem zpívali a tak, ale spíš svůj pohled:)))


Hanka

Anonymní řekl(a)...

"Kdyby se vám chtělo, možná byste do informací mohl napsat i nějaký svůj subjektivní pohled na účinkující pěvce (ty hlavní), ne v čem zpívali a tak, ale spíš svůj pohled:)))"

Myslela jsem v těch informacích, co píšete vždycky ještě před přímými přenosy.

H.

Anonymní řekl(a)...

Skvělá recenze!

Anonymní řekl(a)...

Děkuji moc za milá slova a info.

Pro Hanku:

Přiznám se, že klíčky od auta u hraběte mi unikly. Vidím, že máte opravdu smysl pro detail. Ano, němčina protagonistů byla velmi pěkná.

Capriccio jsem viděl cca před 10 lety v Drážďanech, ale více jsem si ho užil až teď, kdy jsem se na tu operu více informačně připravil. A možná jsem potřeboval postupně najít ke Straussovi cestu, což se mi, myslím, postupně podařilo.

Souhlasím, že by se mohly do úvodu přidávat i subjektivní pohledy na pěvce. Ale upřímně: jsem poněkud limitován časem, a navíc ne všechny z těch pěvců blíže znám, případně je sice znám, ale v jiné roli. Takže proto raději volím tu cestu, že připojím ukázku (pokud se občas povede, tak i s příslušným pěvcem) a diváci si už nějaký ten obrázek udělají. OK?

Jinak Trubadúra teď bohužel neuvidím, budu služebně v zahraničí. Ale určitě si všímejte vystoupení paní D. Zajick v roli Azuceny. Tato vynikající mezzosopranistka zpívala tuto roli už ve slavném představní (je na DVD) v MET r. 1988 (je částečně i na youtube), mj. s Pavarottim, Martonovou a Milnesem. Je z této sestavy jediná, která v sobotu bude zpívat.

Toš tak. Mějte se fine a v sobotu přeji krásný zážitek. Jarda