čtvrtek 28. dubna 2011

J. Sovinský, D. Šimková: Trubadúr (několik úvodních informací před přenosem z MET)


V sobotu 30.4.2011 nám bude poskytnut další ze série přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery, tentokrát opera G. Verdiho, Trubadúr (Il trovatore). K umění Maestra Verdiho (1813-1901), jehož díla patří k nejhranějším dílům operního repertoáru, se v přenosové sezóně opět vracíme po prosincovém Donu Carlosovi. V předcházejících sezónách jsme měli také možnost shlédnout Aidu a Simona Boccanegru (v sezóně 2009/2010) a Macbetha (2007/2008).

Verdiho operní tvorba začíná prvotinami Oberto (1839) a Jeden den králem (1840) a pokračuje přes průlomovou operu Nabucco (1842) především díly, která měla burcovat lid k vzepětí v rámci národně-osvobozeneckého boje za sjednocení Itálie (risorgimento) – počítaje v to i Nabucca. Opery z tohoto období se až na několik výjimek nestaly tradiční součástí světového repertoáru, ale i dnes se občas na scéně objevují a svědčí o Maestrově tvůrčím vývoji (např. Lombarďané, Ernani, Atilla či Bitva u Legnana). Verdi zažil v tomto období úspěchy i neúspěchy (sám toto období až cca do Rigoletta označuje jako „galejnické roky“), ale ať tak či onak, stal se miláčkem publika a vpravdě národním skladatelem, hudebním symbolem zmíněného risorgimenta (jeho mohutné sbory a árie vpravdě burcovaly lid). Toto rané a zčásti již střední období jeho tvorby se završuje proslulým operním trojhvězdím, které je stále velmi populárním, tedy Rigolettem (1851), Trubadúrem (1853) a Traviatou (též 1853). V této prvním etapě své tvorby Verdi rozvíjí tradici italské opery, vytvořenou jemu bezprostředně předcházejícím trojhvězdím skladatelů, tedy Rossinim, Bellinim a Donizettim, z nich zejména pokud jde o posledně zmíněného, kterého Verdi považoval za svého bezprostředního předchůdce. V uvedené trojici oper z l. 1851-1853 Verdi uvedenou tradici dovršuje. V dalších svých dílech tuto tradici překonává a pokračuje v hledání dalšího směru své vlastní cesty k hudebnímu dramatu, která vrcholí v jeho pozdních dílech, Donu Carlosovi, Aidě, Otellovi a Falstaffovi.


V sobotním přenosu se setkáváme se skladatelem v padesátých letech 19. století, tedy v době kompozice onoho již výše zmíněného operního trojhvězdí. V lednu r. 1850 Verdiho zaujala hra Antonia Garcii Gutiérreze (4. 10. 1813-26. 8. 1884 – jaká náhoda, byl jen o 6 dní starší, než Verdi!) El Trovador (hra je v originále je dostupná na této stránce), jejíž premiéra proběhla 1. 3. 1836 v madridském divadle Del Principe; byl to dramatikův první velký úspěch a díky němu se rozhodl věnovat literární tvorbě a zanechat medicíny. V roce 1843 pak napsal hru Simon Boccanegra, podle které Verdi rovněž složil (stejnojmennou) operu.

Na Gutiérrezova Trovadora upozornil Verdi libretistu Salvatore Cammarana (19. 3. 1801-17. 7. 1852). Ten však už od počátku k námětu jevil nechuť a chtěl raději pracovat na Králi Learovi. Verdi se proto snažil získat pro Trubadúra za libretistu F.M. Piaveho. Cammarano však posílá Verdimu napsané libreto a 9. dubna 1851, téměř měsíc po triumfální premiéře Rigoletta, píše Verdi svému libretistovi dopis, ve kterém podrobně vypisuje, co by chtěl upravit. Cammarano měl v úmyslu nechat na konci opery hlavní hrdinku, cikánku Azucenu, zešílet, ale Verdiho představa o této postavě byla jiná. V Azuceně viděl dvě lásky, které ji zcela charakterizují: k Manricovi, který, ač není jejím synem, byl jí tak vychován, a k mrtvé matce. Chce, aby Azucena vytrvala ve svém postoji až do konce. Původně měl v úmyslu po ní operu i pojmenovat. 17. července 1852 však Cammarano (v jedenapadesáti letech) umírá. Část 3. dějství definitivně upravil a celé čtvrté napsal jeho přítel Leon Emanuele Bardare, mladý neapolský spisovatel. Velký podíl na podobě libreta měl i samotný Verdi. V libretu je úplně všechno, co si přál – milostné duety, děsivé scény, napětí, souboje… Verdi ani tolik nehleděl na smysluplnost hlavní zápletky. Šlo mu především o působivé scény.


Verdi neskládal Trubadúra na objednávku a vyskytly se problémy s místem jeho premiéry. Selhalo jednání s neapolským Teatro San Carlo a nakonec se premiéra uskutečnila 19. ledna 1853 v Teatro Apollo v Římě. Operu dokončil v listopadu roku 1852. Premiéra vyvolala doslova bouři. Finále 3. dějství a celé čtvrté se musela opakovat. Velmi rychle se opera rozšířila do celé Evropy. Nejdříve byla hrána ve Vídni (11. 5. 1854), pak v pařížském Teatro Italiano (23. 12. 1854) a v londýnské Covent Garden (11. 5. 1855). Ve Stavovském divadle byla poprvé uvedena 19. července 1856 a provedl ji František Škroup. V září 1857 zde pohostinně vystoupil v roli Manrica Manuel Carrion a zavedl v Praze vysoké C v Manricově strettě. V češtině zazněl Trubadúr poprvé 30. června 1861. O tom, že byla tato opera v Čechách velmi oblíbená, svědčí i fakt, že byla v roce 1868 vybrána jako slavnostní představení k uctění 70. narozenin Františka Palackého v Novoměstském divadle.

Podívejme se nyní na námět opery a srovnejme ji s původní španělskou hrou. V době vzniku opery byly melodramatické příběhy velmi oblíbené. Diváci rozhodně nepovažovali za absurdní, že matka upálila na hranici omylem své vlastní dítě, že dva bratři, aniž by o sobě věděli, milují stejnou ženu, která je ochotná pro svého milého zbytečně obětovat svůj život… V dnešní době se na námět Trubadúra díváme už více realisticky a je považován za jeden z nejslabších v operní literatuře. Nachází se v něm totiž velká řada rozporů: Manrico je zároveň trubadúrem i vojenským velitelem, na pozadí děje probíhá občanská válka o nástupnictví na trůn, dějiště příběhu se odehrávají ve vzdálenosti několika desítek kilometrů od sebe a pomsta Azuceny nakonec „nevyjde“, protože hraběti Lunovi se vlastně „nic“ nestane. Zemře zcela nevinná Leonora, Manrico, kterého měla Azucena ráda, a nakonec i ona sama, jak vyplývá z děje. Cammarano oproti původnímu textu rozšířil scény cikánů a vojáků a oživil tak celek opery. Na mnoha místech však zamlčel nebo nejasně vyjádřil souvislosti a předešlé události, a tak se děj stává poněkud nejasným a nesrozumitelným. Gutierrezův Hrabě Luna je poměrně sympatickým kavalírem, který se uchází o dámu, kterou miluje. Cammaranova postava je však záporná a její lidskost se projevuje jen v lásce k Leonoře a jeho nádherné árii („Noc v mír se stápí“). Výsledné libreto sice zcela nenaplnilo Verdiho dramatické úmysly, dokonce se libretu vytýkala nelogičnost a nesrozumitelnost, ale ať už je jakékoliv, „přece zůstává neoddiskutovatelnou skutečností, že Verdiho inspirovalo k strhující hudbě.“ … Verdi předpokládal, že libreto ponese významně modernější znaky (pokud jde o volnost forem), ale „Cammarano mu místo moderní textové předlohy bez kavatin a jiných uzavřených čísel zanechal libreto plné těchto tradičních útvarů. Verdi je však dovedl naplnit nekonvenčním citovým a dramatickým nábojem, vdechl postavám život silou své hudby. Každé koloraturní ozdobě, každému trilku a staccatu dal citovou a dramtickou logiku. Hudebně nejcennější a nejsilnější jsou scény, které Cammarano zařadil do libreta na skladatelovo výslovné přání – především šestihlasé Miserere, do kterého se prolíná zpěv Leonory a Manrica. Stejným hudebně dramatickým skvostem je tercet před koncem opery, ve kterém se spojuje naléhání Leonory, výčitky Manrika, který myslí, že ho zradila, a vize Azuceny. Příkladem zralého skladatelského mistrovství je grandiózní scéna druhého jednání – sextet se sborem jeptišek a vojáků.“ (viz č. 2- str. 17 a 18).


Děj opery se odehrává počátkem 15. století v Biskaji (severní Španělsko, dnes součást provincie Baskicko) a Aragonii (sv. Španělsko). Pozadím děje jsou historické události, které souvisely s mocenským zápasem o nástupnictví. V uvedené době existovalo na Pyrenejském poloostrově kromě Portugalska a zbytku arabské državy několik státních útvarů, které jsou dnes součástí španělského státu, mezi nimi i království Aragonie. Na přelomu 14. a 15. stol. (1396-1410) vládl v tomto státě král Martin I. Zemřel však bez legitimních potomků, což vedlo k dvouletému interregnu. Nárok na trůn vzneslo cca 5 pretendentů , mezi nimi Fernando z Trastámary (1380-1416), syn kastilského krále a vnuk někdejšího krále Aragonie Petra IV. a Jakub II., hrabě z Urgellu, příbuzný někdejšího aragonského krále Alfonsa IV. Spory byly ukončeny tzv. kompromisem z Caspe (1412), kdy byl za krále vybrán zmíněný Fernando (Aragonii vládl jako Ferdinand I. v l. 1412-1416). Jakub odmítl výsledek kompromisu uznat a nezúčastnil se Ferdinandovy korunovace. Ferdinand s ním vedl jednání, ta však neuspěla, proto Ferdinand obsadil hrady v Urgellu a v r. 1413 oficiálně zrušil Urgellské hrabství jeho a území přešlo pod vládu hraběte barcelonského. Na podporu Jakuba vypukla povstání a Jakub sám vedl výpady ze svého sídla v Balagueru. Jakubovi podporovatelé byli poraženi v červnu 1413 u Lleidy, v červenci téhož roku byly poraženy i gaskoňské a anglické jednotky, které přišly Jakubovi na pomoc, a v srpnu Ferdinand začal obléhat Balaguer, kde se v říjnu 1413 Jakub vzdal; do ledna příštího roku byly potlačeny i poslední zbytky vzpoury. Jakub byl vězněn v Teruelu a poté v Játivě, kde v r. 1433 zemřel. Operní postavy, Luna a Manrico se bojů Ferdinanda s Jakubem účastní na proti sobě stojících stranách, jsou tedy nejen soky v lásce, ale i v rovině politické.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

IL TROVATORE, osoby a obsazení:

Hrabě Luna („kavalírský“ baryton nebo lyrický baryton); Leonora, hraběnka ze Sargosta (dramatický koloraturní soprán, též dramatický nebo mlado-dramatický soprán); Azucena, cikánka (dramatický alt, též dramatický mezzosoprán); Manrico, trubadúr mlado-hrdinný tenor); Ferrando, Lunův vazal (seriózní nebo charakterní bas); Inez, Leonořina důvěrnice (soprán); Ruiz, Manricův přívrženec (tenor); starý cikán (bas); posel (tenor). Vojáci, cikáni, zbrojnoši, jeptišky. Odehrává se v Biskaji a Aragonii na počátku 15. století. Zpracováno podle publikace č. 1.

Obsazení v MET (30.4.2011):
Hrabě Luna: Dmitri Hvorostovsky; Leonora: Sondra Radvanovsky; Azucena: Dolora Zajick; Manrico: Marcelo Álvarez; Ferrando: Stefan Kocán; Inez: Maria Zifchak; Ruiz: Eduardo Valdes; starý cikán: Robert Maher; posel: Raymond Aparentado. Dirigent: Marco Armiliato; režie: David McVicar; scéna: Charles Edwards; kostýmy: Brigitte Reiffenstuel; světelný design: Jennifer Tipton; choreografie: Leah Hausman; jevištní vedoucí: Paula Williams.


Obsah:

1. dějství: Souboj
Ferrando vypráví vojákům o tom, že kdysi žil na hradě Aliaferia starý hrabě Luna a měl dva syny. Jednoho dne u postele mladšího zastihli starou cikánku a měli podezření, že chlapce očarovala. Byla hned upálena na hranici jako čarodějka. Z plamenů volala na svou dceru Azucenu, aby ji pomstila. Ta přišla k ohni s dítětem v náruči. Zanedlouho z hradu zmizel mladší hraběcí syn a na místě hranice byly nalezeny dětské kosti. Starý hrabě uložil před smrtí staršímu synovi, nynějšímu pánovi, aby svého bratra našel.

Proměna:
Hraběnka Leonora se vyznává z lásky k neznámému rytíři - trubadúrovi, který zvítězil v turnaji. Miluje ji však i hrabě Luna, který přichází do její zahrady. Vstupuje však i trubadúr Manrico a zpívá milostnou píseň. Leonora si je ve tmě splete a vrhá se do náruče hraběti Lunovi. Odmítne ho však a hrabě vyzve na souboj Manrica.


2. dějství: Cikánka
Tábor cikánů. Azucena vypráví Manricovi děsivý příběh o její matce, která byla upálena na hranici a přiznává se, že hodila do plamenů omylem vlastního syna. Manrico je z její výpovědi zmatený. Přichází posel, který mu oznamuje, aby převzal velení nad dobytým hradem Castellor a zároveň, že Leonora, která se domnívá, že je mrtvý, chce ještě téhož večera vstoupit do kláštera. Azucena se snaží Manrica marně zadržet.

Proměna:
Hrabě, který je také přesvědčený, že je Manrico mrtev, číhá se svými vojáky v klášteře, aby unesl Leonoru. Přichází však Manrico se svými druhy a šťastná Leonora se k němu vrhá. Luna je nucen uprchnout.


3. dějství: Cikánčin syn
Vojenské ležení Luny. Vojáci přivádějí Azucenu, ve které Ferrando poznává domnělou vražedkyni hraběcího syna. Ta se snaží zachránit, ale Luna přikáže ji zavřít do vězení a vyhrožuje jí upálením.

Proměna:
V Manricově sídle. Manrico a Leonora si vyznávají lásku. Manrico jí oznamuje, že Luna sevřel hrad ze všech stran, a proto musí zaútočit. Ruiz mu oznamuje, že byla zajatá Azucena a bude upálená. Manrico spěchá do boje.


4. dějství: Trest
Manrico byl uvězněn spolu s Azucenou a čekají na trest smrti. K Lunově sídle přichází nešťastná Leonora a chce se pokusit Manrica osvobodit. Slibuje Lunovi, že pokud ho osvobodí, bude jeho. Luna tedy Manrica propouští. Leonora zatím vypíjí jed a spěchá za Manricem oznámit mu osvobození. Manrico je přesvědčený, že Leonora se podvolila Lunovi a zavrhuje ji. Ona se mu však přiznává k vypití jedu a umírá v jeho náruči. Přichází Luna a přikazuje ihned stít Manrica. Azucena ve chvíli jeho popravy oznamuje Lunovi, že dal zabít svého bratra.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Libreto:

v italštině, němčině a angličtině:
http://www.opera-guide.ch/opera.php?uilang=de&id=395#libretto

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pořadí vybraných hudebních partií (zpracováno podle libreta - odkaz viz výše, též s použitím překladu do češtiny – viz zdroj č. 2):

níže uvedené ukázky jsou (není-li uvedeno jinak) jsou z tohoto provedení: Leonora: Eva Marton, Azucena: Dolora Zajick, Manrico: Luciano Pavarotti, hrabě Luna: Sherrill Milnes; MET 1988, 1990, dirigent: James Levine.


I. dějství (SOUBOJ):

1) preludium; poté „All'erta, all'erta!“ („Teď vzhůru! Teď vzhůru!“); výstup Ferranda se sborem (členové ozbrojené družiny hraběte Luny); Ferrando počíná vyprávět ozbrojencům krušný příběh hraběcí rodiny.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=o0lI17aZfeM&feature=related
2) „Di due figli vivea padre beato Il buon Conte di Luna ….Abbietta zingara, fosca vegliarda!“ („Synky dva starý hraně Luna míval, náš to laskavý vládce. … Cikánka škaredá, pohledu zlého...“); ariosa Ferranda se sborem (pokračuje ve vyprávění příběhu).
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=FA8PUq3iKhQ
3) „Su l'orlo dei tetti alcun l'ha veduta...“ („Na hřebenu střechy, prý se často vídá ...“); sbor se vstupy Ferranda (dokončuje vyprávění).
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=OxOIbZa2y5g
Proměna:
4) „Che più t'arresti?“ („Proč toužíš zůstat?“); recitativ Inez a Leonory (Leonora vypráví o svém milém).
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=4NNW2LkjvoQ
5) „Tacea la notte placida e bella in ciel sereno“ („Noc májová v kraj slétla již, tak nádherná a krásná...“); kavatina Leonory (vypráví o své horoucí lásce);
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=_4iEDWB-3TA
6) „Di tale amor che dirsi Mal può dalla parola...“ („Chci v lásce býti stálá a příslibu chci státi...“); árie Leonory (trvá na své lásce, byť ji Inez předtím varovala, tušíc neštěstí).
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=gndNj2CT-zU
7) „Tace la notte! Immersa...“ („Noc v mír se stápí...“); arioso hraběte Luny (sám k sobě se vyznává ze své lásky k Leonoře).
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=x9-reQ7DRrE
8) „Deserto sulla terra, Col rio destino in guerra...“ („Z nehostné sám jdu dálky, vracím se nezraněn z války...“); Manricova romance. Vstupy hraběte Luny.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=Chqx55k8c2A
9) „Anima mia!“ („Ó duše moje!“); Leonora, hrabě Luna a Manrico, tercet vrcholící soubojem mezi hrabětem a Manricem. Manrico hraběte přemůže.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=ofov8bzjl7s
II. dějství (CIKÁNKA):
10) „Vedi! Le fosche notturne spoglie...“ („Vizte, jak růžově východ rdí se...“); sbor cikánů, zpívají o krásách cikánského života.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=ls1IBFSRw_Y
11) „Stride la vampa!“ („Zář ohně vzplála!“); árie Azuceny (vypráví o krušné smrti své matky); na konci vstup Manrica, starého cikána a cikánů (sbor).
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=9voTQVxlqSk&feature=related
12) „Soli or siamo...“ („Již jsme sami...“); výstup Manrica a Azuceny (Azucena v ariosech Manricovi vypráví o smrti své matky a své pomstě).
Ukázka (J. Curra a Yvonne Naef): http://www.youtube.com/watch?v=1z-u5NSe4Ik
13) „Non son tuo figlio?“ („Tož nejsem syn tvůj?“); Manrico se ptá, kdo tedy je. Azucena ho však ujišťuje, že je jejím synem. Dále pak probírají události (předešlé boje a Azuceninu péči o Manrica); později přijde zpráva, že se má Manrico vydat do dalšího boje, což tento přes protesty Azuceny skutečně učiní.
Ukázka (část této scény): http://www.youtube.com/watch?v=L880VmAr2n4
P. Domingo-M. Senn: http://www.youtube.com/watch?v=lxQMC8otHdk&feature=related
Proměna:
14) „Tutto è deserto...“ (Mír vůkol vládne...); hraně Luna (árie) se vstupy Ferranda a sbor únosců; hrabě se nehodlá Lenonory, která uvažuje o vstupu do kláštera vzdát a plánuje její únos.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=fbJKqM0TqZ8&feature=related
15) „Ah!... se l'error t'ingombra“ („Ach, všecky světa krásy...“); finale II. dějství: sbor jeptišek, dále vstupy hraběte Luny, Ferranda, Leonory, Inez, Manrica a Ruize a sboru družiníků (jak stranících Lunovi, tak Manricovi); objevuje se Manrico, Lenorou považovaný za mrtvého, a když tato zjistí, jak se věci mají, šťastna odchází spolu s ním, jakkoliv se to Lunovi nelíbí.
Ukázka (závěrečná část této scény): http://www.youtube.com/watch?v=Rrik-i-9GQg
III. dějství (CIKÁNČIN SYN):
16) „Or co' dadi, ma fra poco“ („Při hře hezky čas tu běží...“); sbor vojáků se vstupem Ferranda; vojáci očekávají dobývání Castelloru.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=8QQCwhSniaQ
17) „In braccio al mio rival!“ („On v moci své ji má!“); výstup Luny a Ferranda, poté sbor a Azucena; Luna přemítá o své milé a brzy se dozví, že byla u ležení zajata nějaká cikánka, považovaná za vyzvědačku. Když se jí ptají, odkud přišla, řekne, že z Biskaje.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=Bh8msiBBB10
18) „Giorni poveri vivea...“ („Tam v dnech trudných čas můj splýval...“); arioso Azuceny (vypráví, že pohřešuje syna); poté recitativ a tercet (Luna, Ferrando, Azucena) a sbor (Azucena je Ferrandem označena za tu, která měla způsobit smrt hraběcího syna; Luna prohlašuje, že je bratrem zemřelého; Azucena obvinění odmítá a volá na pomoc Manrica, Lunova nepřítele; na to ji Luna vydává smrti na hranici);
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=YkcYwD6dwEk&feature=related
Proměna:
19) „Quale d'armi fragor poc'anzi intesi?“ („Víš-li, proč v podhradí je dnes tak rušno?“); výstup Leonory, Manrica a Ruize; na hradě očekávají zteč, ale Manrico věří, že obránci odolají. Posilu hledá v lásce k Leonoře. Tu Ruiz přinese zprávu, že zahlédl, že v podhradí vedou na hranici cikánku. Manrico v ní pozná matku a s vojskem se vydává z hradu na její záchranu (viz již následující scéna).
20) „Di quella pira l'orrendo foco...“ („K nebi se zdvíhá plamenů plání...“); árie Manrica (vyjadřuje odhodlání pomstít svoji matku); na konci vstup Leonory, Ruize a vojáků. Manricova árie (bojovná „stretta“), kdy se vydává pomstít matku (společensky deklasovanou cikánku), je „živým dokladem, jak Verdi dovedl dramaticky použít v podstatě konvenční, tradiční formu staré italské opery a dát jí nový obsah“. O mnoho let později (od kompozice Trubadúra) se Verdi vyjádřil, že „že se nebrání tradičním formám, že klidně složí cabalettu, když se mu to bude hodit, ale složí ji tam, kde ji potřebuje, a ne kam patří podle konvenčního schématu.“ (viz zdroj č. 2, str. 18).
Ukázka (část 19 a č. 20): http://www.youtube.com/watch?v=t1dpPxtSenM
IV. dějství (TREST):
21) „Siam giunti; ecco la torre...“ („Zde jsme již. Tam věž se zdvíhá...“); Ruiz přivedl Leonoru k věži, v níž je vězněn Manrico. Leonora ji prosí, aby ji ponechal o samotě.
22) „Timor di me?...“ („Proč bát se mám?“); árie Leonory, v níž tato vyjadřuje hluboké city, jež chová k Manricovi.
Ukázka (zahrn. č. 21 a 22): http://www.youtube.com/watch?v=scRxPZ4ICkc&feature=related
Ukázka (totéž s A. Millo): http://www.youtube.com/watch?v=hGBPOx9I6AQ
23) „Miserere d'un'alma già vicina...“ („Slitování měj, Bože, s nešťastníkem...“); slitovný sbor (za scénou), Leonora a Manrico (z vězení). Leonora prosí o zázrak, aby popraskaly mříže vězení a Manrico, očekávaje smrt, vzpomíná na svou milou.
Ukázka (Leonora: J. Sutherland, 1983): http://www.youtube.com/watch?v=NNnew2oryF4
Ukázka (MET, A. Millo): http://www.youtube.com/watch?v=quZBf9wfOOU
24) „Udite? Come albeggi, La scure al figlio ed alla madre il rogo.“ („Jak řek´ jsem. Zítra ráno on sťat má býti a matka ohni dána.“); Luna (obraceje se ke svým lidem) vyjadřuje svou pomstychtivou vůli. Poté přemítá, kde mešká Leonora („...když padl Castellor, já pátral marně po ní“. Tu se ona sama objeví; následuje duet, v němž Leonora, aby zachránila Manrica, slíbí Lunovi svoji ruku. Ten souhlasí. Leonora, aby mu unikla, tajně požije jed.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=8M0g36pcZD0
Ukázka (D. Hvorostovsky – S. Radvanovsky, Moskva, 2008):
http://www.youtube.com/watch?v=81z1YzH_994&feature=related
Proměna:
25) „Madre?... non dormi?“ („Spíš-li, ó matko?“); výstup Manrica a Azuceny. Oba dlí ve vězení; Azucena myslí na smrt, Manrico ji však povzbuzuje a tato nakonec myslí na šťastnou budoucnost.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=0B2TStJJeqc&feature=related
Uk. (Pavarotti-Cossotto): http://www.youtube.com/watch?v=PsPy7gv7BV4&feature=related
P. Domingo - F. Cossotto, Vídeň 1978: http://www.youtube.com/watch?v=hdGyiu-owH0
a pokračování: http://www.youtube.com/watch?v=u8vdQX8KGwY&feature=related
26) „Ciel!.. non m'inganna quel fioco lume?...“ („Jak? Či mne oslepený jas mámí?“); finální scéna: Manrico, Leonora, Azucena a Luna. Leonora přichází do vězení a vyzývá Manrica, aby uprchl, ale že ona musí zůstat. Když ji Manrico, tuše, jak se věci mají, obviňuje ze zrady, Leonora mu řekne, že vypila jed. Manrico želí svého obvinění. Přichází hrabě a vše pochopí. Leonora umírajíc, dává Manricovi sbohem. Luna vydá Manrica katu. Azucena se ho snaží zadržet, je však již pozdě. Manrico vydechl naposledy. Tu mu Azucena prozradí, že právě vydal smrti vlastního bratra. Azucena: „Toť pomsta tvá, ó máti“. Hrabě: „A já žít mám!“
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=8_CwStieuhw&feature=related
Ukázka (MET, Millo, Pavarotti, Cossotto): http://www.youtube.com/watch?v=G9N-r3Z700s
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Ke zpracování výše uvedeného textu byly mj. využity tyto zdroje:
1) Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 537-541;

2) Lemairová M., G. Verdi-Trubadúr; stať uvedena v programu k nastudování Trubadúra ve Státní opeře v Praze (sezóna 1992/1993), str. 14-19. V publikaci je uveden i překlad libreta do češtiny (Z. Knittl), jehož bylo použito i při zpracování výše uvedeného textu.

3) Tvrdek A., Anthologie oper, Telč, str. 367-370.

4) Branberger J. Svět v opeře, Praha 1939, str. 365n.

5) Hostomská A., Opera, Praha 1957, str. 122nn.

6) Bachtík J., Giuseppe Verdi, Praha 1963.

8) Giuseppe Verdi - Životopis v dopisech, Praha 1944, str. 263nn.

9) Wintr S., Guiseppe Verdi a Napoleon III., Cheb 2003, str. 88.

10) Southwell-Sander P., Verdi, Bratislava 1995, str. 75-78.

11) Züngel E., Troubadour - libreto, Praha 1920.

12) Knittl Z., Trubadúr - libreto, Praha 1959.

Fotografie použité v textu byly pořízeny ve Španělsku, tedy v zemi, kde se Trubadúr odehrává.

Všem divákům přejeme v sobotu krásný operní zážitek.
Dana Šimková a Jaroslav Sovinský

Žádné komentáře: