čtvrtek 28. dubna 2011

J. Sovinský, D. Šimková: Trubadúr (několik úvodních informací před přenosem z MET)


V sobotu 30.4.2011 nám bude poskytnut další ze série přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery, tentokrát opera G. Verdiho, Trubadúr (Il trovatore). K umění Maestra Verdiho (1813-1901), jehož díla patří k nejhranějším dílům operního repertoáru, se v přenosové sezóně opět vracíme po prosincovém Donu Carlosovi. V předcházejících sezónách jsme měli také možnost shlédnout Aidu a Simona Boccanegru (v sezóně 2009/2010) a Macbetha (2007/2008).

Verdiho operní tvorba začíná prvotinami Oberto (1839) a Jeden den králem (1840) a pokračuje přes průlomovou operu Nabucco (1842) především díly, která měla burcovat lid k vzepětí v rámci národně-osvobozeneckého boje za sjednocení Itálie (risorgimento) – počítaje v to i Nabucca. Opery z tohoto období se až na několik výjimek nestaly tradiční součástí světového repertoáru, ale i dnes se občas na scéně objevují a svědčí o Maestrově tvůrčím vývoji (např. Lombarďané, Ernani, Atilla či Bitva u Legnana). Verdi zažil v tomto období úspěchy i neúspěchy (sám toto období až cca do Rigoletta označuje jako „galejnické roky“), ale ať tak či onak, stal se miláčkem publika a vpravdě národním skladatelem, hudebním symbolem zmíněného risorgimenta (jeho mohutné sbory a árie vpravdě burcovaly lid). Toto rané a zčásti již střední období jeho tvorby se završuje proslulým operním trojhvězdím, které je stále velmi populárním, tedy Rigolettem (1851), Trubadúrem (1853) a Traviatou (též 1853). V této prvním etapě své tvorby Verdi rozvíjí tradici italské opery, vytvořenou jemu bezprostředně předcházejícím trojhvězdím skladatelů, tedy Rossinim, Bellinim a Donizettim, z nich zejména pokud jde o posledně zmíněného, kterého Verdi považoval za svého bezprostředního předchůdce. V uvedené trojici oper z l. 1851-1853 Verdi uvedenou tradici dovršuje. V dalších svých dílech tuto tradici překonává a pokračuje v hledání dalšího směru své vlastní cesty k hudebnímu dramatu, která vrcholí v jeho pozdních dílech, Donu Carlosovi, Aidě, Otellovi a Falstaffovi.


V sobotním přenosu se setkáváme se skladatelem v padesátých letech 19. století, tedy v době kompozice onoho již výše zmíněného operního trojhvězdí. V lednu r. 1850 Verdiho zaujala hra Antonia Garcii Gutiérreze (4. 10. 1813-26. 8. 1884 – jaká náhoda, byl jen o 6 dní starší, než Verdi!) El Trovador (hra je v originále je dostupná na této stránce), jejíž premiéra proběhla 1. 3. 1836 v madridském divadle Del Principe; byl to dramatikův první velký úspěch a díky němu se rozhodl věnovat literární tvorbě a zanechat medicíny. V roce 1843 pak napsal hru Simon Boccanegra, podle které Verdi rovněž složil (stejnojmennou) operu.

Na Gutiérrezova Trovadora upozornil Verdi libretistu Salvatore Cammarana (19. 3. 1801-17. 7. 1852). Ten však už od počátku k námětu jevil nechuť a chtěl raději pracovat na Králi Learovi. Verdi se proto snažil získat pro Trubadúra za libretistu F.M. Piaveho. Cammarano však posílá Verdimu napsané libreto a 9. dubna 1851, téměř měsíc po triumfální premiéře Rigoletta, píše Verdi svému libretistovi dopis, ve kterém podrobně vypisuje, co by chtěl upravit. Cammarano měl v úmyslu nechat na konci opery hlavní hrdinku, cikánku Azucenu, zešílet, ale Verdiho představa o této postavě byla jiná. V Azuceně viděl dvě lásky, které ji zcela charakterizují: k Manricovi, který, ač není jejím synem, byl jí tak vychován, a k mrtvé matce. Chce, aby Azucena vytrvala ve svém postoji až do konce. Původně měl v úmyslu po ní operu i pojmenovat. 17. července 1852 však Cammarano (v jedenapadesáti letech) umírá. Část 3. dějství definitivně upravil a celé čtvrté napsal jeho přítel Leon Emanuele Bardare, mladý neapolský spisovatel. Velký podíl na podobě libreta měl i samotný Verdi. V libretu je úplně všechno, co si přál – milostné duety, děsivé scény, napětí, souboje… Verdi ani tolik nehleděl na smysluplnost hlavní zápletky. Šlo mu především o působivé scény.


Verdi neskládal Trubadúra na objednávku a vyskytly se problémy s místem jeho premiéry. Selhalo jednání s neapolským Teatro San Carlo a nakonec se premiéra uskutečnila 19. ledna 1853 v Teatro Apollo v Římě. Operu dokončil v listopadu roku 1852. Premiéra vyvolala doslova bouři. Finále 3. dějství a celé čtvrté se musela opakovat. Velmi rychle se opera rozšířila do celé Evropy. Nejdříve byla hrána ve Vídni (11. 5. 1854), pak v pařížském Teatro Italiano (23. 12. 1854) a v londýnské Covent Garden (11. 5. 1855). Ve Stavovském divadle byla poprvé uvedena 19. července 1856 a provedl ji František Škroup. V září 1857 zde pohostinně vystoupil v roli Manrica Manuel Carrion a zavedl v Praze vysoké C v Manricově strettě. V češtině zazněl Trubadúr poprvé 30. června 1861. O tom, že byla tato opera v Čechách velmi oblíbená, svědčí i fakt, že byla v roce 1868 vybrána jako slavnostní představení k uctění 70. narozenin Františka Palackého v Novoměstském divadle.

Podívejme se nyní na námět opery a srovnejme ji s původní španělskou hrou. V době vzniku opery byly melodramatické příběhy velmi oblíbené. Diváci rozhodně nepovažovali za absurdní, že matka upálila na hranici omylem své vlastní dítě, že dva bratři, aniž by o sobě věděli, milují stejnou ženu, která je ochotná pro svého milého zbytečně obětovat svůj život… V dnešní době se na námět Trubadúra díváme už více realisticky a je považován za jeden z nejslabších v operní literatuře. Nachází se v něm totiž velká řada rozporů: Manrico je zároveň trubadúrem i vojenským velitelem, na pozadí děje probíhá občanská válka o nástupnictví na trůn, dějiště příběhu se odehrávají ve vzdálenosti několika desítek kilometrů od sebe a pomsta Azuceny nakonec „nevyjde“, protože hraběti Lunovi se vlastně „nic“ nestane. Zemře zcela nevinná Leonora, Manrico, kterého měla Azucena ráda, a nakonec i ona sama, jak vyplývá z děje. Cammarano oproti původnímu textu rozšířil scény cikánů a vojáků a oživil tak celek opery. Na mnoha místech však zamlčel nebo nejasně vyjádřil souvislosti a předešlé události, a tak se děj stává poněkud nejasným a nesrozumitelným. Gutierrezův Hrabě Luna je poměrně sympatickým kavalírem, který se uchází o dámu, kterou miluje. Cammaranova postava je však záporná a její lidskost se projevuje jen v lásce k Leonoře a jeho nádherné árii („Noc v mír se stápí“). Výsledné libreto sice zcela nenaplnilo Verdiho dramatické úmysly, dokonce se libretu vytýkala nelogičnost a nesrozumitelnost, ale ať už je jakékoliv, „přece zůstává neoddiskutovatelnou skutečností, že Verdiho inspirovalo k strhující hudbě.“ … Verdi předpokládal, že libreto ponese významně modernější znaky (pokud jde o volnost forem), ale „Cammarano mu místo moderní textové předlohy bez kavatin a jiných uzavřených čísel zanechal libreto plné těchto tradičních útvarů. Verdi je však dovedl naplnit nekonvenčním citovým a dramatickým nábojem, vdechl postavám život silou své hudby. Každé koloraturní ozdobě, každému trilku a staccatu dal citovou a dramtickou logiku. Hudebně nejcennější a nejsilnější jsou scény, které Cammarano zařadil do libreta na skladatelovo výslovné přání – především šestihlasé Miserere, do kterého se prolíná zpěv Leonory a Manrica. Stejným hudebně dramatickým skvostem je tercet před koncem opery, ve kterém se spojuje naléhání Leonory, výčitky Manrika, který myslí, že ho zradila, a vize Azuceny. Příkladem zralého skladatelského mistrovství je grandiózní scéna druhého jednání – sextet se sborem jeptišek a vojáků.“ (viz č. 2- str. 17 a 18).


Děj opery se odehrává počátkem 15. století v Biskaji (severní Španělsko, dnes součást provincie Baskicko) a Aragonii (sv. Španělsko). Pozadím děje jsou historické události, které souvisely s mocenským zápasem o nástupnictví. V uvedené době existovalo na Pyrenejském poloostrově kromě Portugalska a zbytku arabské državy několik státních útvarů, které jsou dnes součástí španělského státu, mezi nimi i království Aragonie. Na přelomu 14. a 15. stol. (1396-1410) vládl v tomto státě král Martin I. Zemřel však bez legitimních potomků, což vedlo k dvouletému interregnu. Nárok na trůn vzneslo cca 5 pretendentů , mezi nimi Fernando z Trastámary (1380-1416), syn kastilského krále a vnuk někdejšího krále Aragonie Petra IV. a Jakub II., hrabě z Urgellu, příbuzný někdejšího aragonského krále Alfonsa IV. Spory byly ukončeny tzv. kompromisem z Caspe (1412), kdy byl za krále vybrán zmíněný Fernando (Aragonii vládl jako Ferdinand I. v l. 1412-1416). Jakub odmítl výsledek kompromisu uznat a nezúčastnil se Ferdinandovy korunovace. Ferdinand s ním vedl jednání, ta však neuspěla, proto Ferdinand obsadil hrady v Urgellu a v r. 1413 oficiálně zrušil Urgellské hrabství jeho a území přešlo pod vládu hraběte barcelonského. Na podporu Jakuba vypukla povstání a Jakub sám vedl výpady ze svého sídla v Balagueru. Jakubovi podporovatelé byli poraženi v červnu 1413 u Lleidy, v červenci téhož roku byly poraženy i gaskoňské a anglické jednotky, které přišly Jakubovi na pomoc, a v srpnu Ferdinand začal obléhat Balaguer, kde se v říjnu 1413 Jakub vzdal; do ledna příštího roku byly potlačeny i poslední zbytky vzpoury. Jakub byl vězněn v Teruelu a poté v Játivě, kde v r. 1433 zemřel. Operní postavy, Luna a Manrico se bojů Ferdinanda s Jakubem účastní na proti sobě stojících stranách, jsou tedy nejen soky v lásce, ale i v rovině politické.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

IL TROVATORE, osoby a obsazení:

Hrabě Luna („kavalírský“ baryton nebo lyrický baryton); Leonora, hraběnka ze Sargosta (dramatický koloraturní soprán, též dramatický nebo mlado-dramatický soprán); Azucena, cikánka (dramatický alt, též dramatický mezzosoprán); Manrico, trubadúr mlado-hrdinný tenor); Ferrando, Lunův vazal (seriózní nebo charakterní bas); Inez, Leonořina důvěrnice (soprán); Ruiz, Manricův přívrženec (tenor); starý cikán (bas); posel (tenor). Vojáci, cikáni, zbrojnoši, jeptišky. Odehrává se v Biskaji a Aragonii na počátku 15. století. Zpracováno podle publikace č. 1.

Obsazení v MET (30.4.2011):
Hrabě Luna: Dmitri Hvorostovsky; Leonora: Sondra Radvanovsky; Azucena: Dolora Zajick; Manrico: Marcelo Álvarez; Ferrando: Stefan Kocán; Inez: Maria Zifchak; Ruiz: Eduardo Valdes; starý cikán: Robert Maher; posel: Raymond Aparentado. Dirigent: Marco Armiliato; režie: David McVicar; scéna: Charles Edwards; kostýmy: Brigitte Reiffenstuel; světelný design: Jennifer Tipton; choreografie: Leah Hausman; jevištní vedoucí: Paula Williams.


Obsah:

1. dějství: Souboj
Ferrando vypráví vojákům o tom, že kdysi žil na hradě Aliaferia starý hrabě Luna a měl dva syny. Jednoho dne u postele mladšího zastihli starou cikánku a měli podezření, že chlapce očarovala. Byla hned upálena na hranici jako čarodějka. Z plamenů volala na svou dceru Azucenu, aby ji pomstila. Ta přišla k ohni s dítětem v náruči. Zanedlouho z hradu zmizel mladší hraběcí syn a na místě hranice byly nalezeny dětské kosti. Starý hrabě uložil před smrtí staršímu synovi, nynějšímu pánovi, aby svého bratra našel.

Proměna:
Hraběnka Leonora se vyznává z lásky k neznámému rytíři - trubadúrovi, který zvítězil v turnaji. Miluje ji však i hrabě Luna, který přichází do její zahrady. Vstupuje však i trubadúr Manrico a zpívá milostnou píseň. Leonora si je ve tmě splete a vrhá se do náruče hraběti Lunovi. Odmítne ho však a hrabě vyzve na souboj Manrica.


2. dějství: Cikánka
Tábor cikánů. Azucena vypráví Manricovi děsivý příběh o její matce, která byla upálena na hranici a přiznává se, že hodila do plamenů omylem vlastního syna. Manrico je z její výpovědi zmatený. Přichází posel, který mu oznamuje, aby převzal velení nad dobytým hradem Castellor a zároveň, že Leonora, která se domnívá, že je mrtvý, chce ještě téhož večera vstoupit do kláštera. Azucena se snaží Manrica marně zadržet.

Proměna:
Hrabě, který je také přesvědčený, že je Manrico mrtev, číhá se svými vojáky v klášteře, aby unesl Leonoru. Přichází však Manrico se svými druhy a šťastná Leonora se k němu vrhá. Luna je nucen uprchnout.


3. dějství: Cikánčin syn
Vojenské ležení Luny. Vojáci přivádějí Azucenu, ve které Ferrando poznává domnělou vražedkyni hraběcího syna. Ta se snaží zachránit, ale Luna přikáže ji zavřít do vězení a vyhrožuje jí upálením.

Proměna:
V Manricově sídle. Manrico a Leonora si vyznávají lásku. Manrico jí oznamuje, že Luna sevřel hrad ze všech stran, a proto musí zaútočit. Ruiz mu oznamuje, že byla zajatá Azucena a bude upálená. Manrico spěchá do boje.


4. dějství: Trest
Manrico byl uvězněn spolu s Azucenou a čekají na trest smrti. K Lunově sídle přichází nešťastná Leonora a chce se pokusit Manrica osvobodit. Slibuje Lunovi, že pokud ho osvobodí, bude jeho. Luna tedy Manrica propouští. Leonora zatím vypíjí jed a spěchá za Manricem oznámit mu osvobození. Manrico je přesvědčený, že Leonora se podvolila Lunovi a zavrhuje ji. Ona se mu však přiznává k vypití jedu a umírá v jeho náruči. Přichází Luna a přikazuje ihned stít Manrica. Azucena ve chvíli jeho popravy oznamuje Lunovi, že dal zabít svého bratra.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Libreto:

v italštině, němčině a angličtině:
http://www.opera-guide.ch/opera.php?uilang=de&id=395#libretto

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pořadí vybraných hudebních partií (zpracováno podle libreta - odkaz viz výše, též s použitím překladu do češtiny – viz zdroj č. 2):

níže uvedené ukázky jsou (není-li uvedeno jinak) jsou z tohoto provedení: Leonora: Eva Marton, Azucena: Dolora Zajick, Manrico: Luciano Pavarotti, hrabě Luna: Sherrill Milnes; MET 1988, 1990, dirigent: James Levine.


I. dějství (SOUBOJ):

1) preludium; poté „All'erta, all'erta!“ („Teď vzhůru! Teď vzhůru!“); výstup Ferranda se sborem (členové ozbrojené družiny hraběte Luny); Ferrando počíná vyprávět ozbrojencům krušný příběh hraběcí rodiny.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=o0lI17aZfeM&feature=related
2) „Di due figli vivea padre beato Il buon Conte di Luna ….Abbietta zingara, fosca vegliarda!“ („Synky dva starý hraně Luna míval, náš to laskavý vládce. … Cikánka škaredá, pohledu zlého...“); ariosa Ferranda se sborem (pokračuje ve vyprávění příběhu).
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=FA8PUq3iKhQ
3) „Su l'orlo dei tetti alcun l'ha veduta...“ („Na hřebenu střechy, prý se často vídá ...“); sbor se vstupy Ferranda (dokončuje vyprávění).
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=OxOIbZa2y5g
Proměna:
4) „Che più t'arresti?“ („Proč toužíš zůstat?“); recitativ Inez a Leonory (Leonora vypráví o svém milém).
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=4NNW2LkjvoQ
5) „Tacea la notte placida e bella in ciel sereno“ („Noc májová v kraj slétla již, tak nádherná a krásná...“); kavatina Leonory (vypráví o své horoucí lásce);
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=_4iEDWB-3TA
6) „Di tale amor che dirsi Mal può dalla parola...“ („Chci v lásce býti stálá a příslibu chci státi...“); árie Leonory (trvá na své lásce, byť ji Inez předtím varovala, tušíc neštěstí).
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=gndNj2CT-zU
7) „Tace la notte! Immersa...“ („Noc v mír se stápí...“); arioso hraběte Luny (sám k sobě se vyznává ze své lásky k Leonoře).
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=x9-reQ7DRrE
8) „Deserto sulla terra, Col rio destino in guerra...“ („Z nehostné sám jdu dálky, vracím se nezraněn z války...“); Manricova romance. Vstupy hraběte Luny.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=Chqx55k8c2A
9) „Anima mia!“ („Ó duše moje!“); Leonora, hrabě Luna a Manrico, tercet vrcholící soubojem mezi hrabětem a Manricem. Manrico hraběte přemůže.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=ofov8bzjl7s
II. dějství (CIKÁNKA):
10) „Vedi! Le fosche notturne spoglie...“ („Vizte, jak růžově východ rdí se...“); sbor cikánů, zpívají o krásách cikánského života.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=ls1IBFSRw_Y
11) „Stride la vampa!“ („Zář ohně vzplála!“); árie Azuceny (vypráví o krušné smrti své matky); na konci vstup Manrica, starého cikána a cikánů (sbor).
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=9voTQVxlqSk&feature=related
12) „Soli or siamo...“ („Již jsme sami...“); výstup Manrica a Azuceny (Azucena v ariosech Manricovi vypráví o smrti své matky a své pomstě).
Ukázka (J. Curra a Yvonne Naef): http://www.youtube.com/watch?v=1z-u5NSe4Ik
13) „Non son tuo figlio?“ („Tož nejsem syn tvůj?“); Manrico se ptá, kdo tedy je. Azucena ho však ujišťuje, že je jejím synem. Dále pak probírají události (předešlé boje a Azuceninu péči o Manrica); později přijde zpráva, že se má Manrico vydat do dalšího boje, což tento přes protesty Azuceny skutečně učiní.
Ukázka (část této scény): http://www.youtube.com/watch?v=L880VmAr2n4
P. Domingo-M. Senn: http://www.youtube.com/watch?v=lxQMC8otHdk&feature=related
Proměna:
14) „Tutto è deserto...“ (Mír vůkol vládne...); hraně Luna (árie) se vstupy Ferranda a sbor únosců; hrabě se nehodlá Lenonory, která uvažuje o vstupu do kláštera vzdát a plánuje její únos.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=fbJKqM0TqZ8&feature=related
15) „Ah!... se l'error t'ingombra“ („Ach, všecky světa krásy...“); finale II. dějství: sbor jeptišek, dále vstupy hraběte Luny, Ferranda, Leonory, Inez, Manrica a Ruize a sboru družiníků (jak stranících Lunovi, tak Manricovi); objevuje se Manrico, Lenorou považovaný za mrtvého, a když tato zjistí, jak se věci mají, šťastna odchází spolu s ním, jakkoliv se to Lunovi nelíbí.
Ukázka (závěrečná část této scény): http://www.youtube.com/watch?v=Rrik-i-9GQg
III. dějství (CIKÁNČIN SYN):
16) „Or co' dadi, ma fra poco“ („Při hře hezky čas tu běží...“); sbor vojáků se vstupem Ferranda; vojáci očekávají dobývání Castelloru.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=8QQCwhSniaQ
17) „In braccio al mio rival!“ („On v moci své ji má!“); výstup Luny a Ferranda, poté sbor a Azucena; Luna přemítá o své milé a brzy se dozví, že byla u ležení zajata nějaká cikánka, považovaná za vyzvědačku. Když se jí ptají, odkud přišla, řekne, že z Biskaje.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=Bh8msiBBB10
18) „Giorni poveri vivea...“ („Tam v dnech trudných čas můj splýval...“); arioso Azuceny (vypráví, že pohřešuje syna); poté recitativ a tercet (Luna, Ferrando, Azucena) a sbor (Azucena je Ferrandem označena za tu, která měla způsobit smrt hraběcího syna; Luna prohlašuje, že je bratrem zemřelého; Azucena obvinění odmítá a volá na pomoc Manrica, Lunova nepřítele; na to ji Luna vydává smrti na hranici);
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=YkcYwD6dwEk&feature=related
Proměna:
19) „Quale d'armi fragor poc'anzi intesi?“ („Víš-li, proč v podhradí je dnes tak rušno?“); výstup Leonory, Manrica a Ruize; na hradě očekávají zteč, ale Manrico věří, že obránci odolají. Posilu hledá v lásce k Leonoře. Tu Ruiz přinese zprávu, že zahlédl, že v podhradí vedou na hranici cikánku. Manrico v ní pozná matku a s vojskem se vydává z hradu na její záchranu (viz již následující scéna).
20) „Di quella pira l'orrendo foco...“ („K nebi se zdvíhá plamenů plání...“); árie Manrica (vyjadřuje odhodlání pomstít svoji matku); na konci vstup Leonory, Ruize a vojáků. Manricova árie (bojovná „stretta“), kdy se vydává pomstít matku (společensky deklasovanou cikánku), je „živým dokladem, jak Verdi dovedl dramaticky použít v podstatě konvenční, tradiční formu staré italské opery a dát jí nový obsah“. O mnoho let později (od kompozice Trubadúra) se Verdi vyjádřil, že „že se nebrání tradičním formám, že klidně složí cabalettu, když se mu to bude hodit, ale složí ji tam, kde ji potřebuje, a ne kam patří podle konvenčního schématu.“ (viz zdroj č. 2, str. 18).
Ukázka (část 19 a č. 20): http://www.youtube.com/watch?v=t1dpPxtSenM
IV. dějství (TREST):
21) „Siam giunti; ecco la torre...“ („Zde jsme již. Tam věž se zdvíhá...“); Ruiz přivedl Leonoru k věži, v níž je vězněn Manrico. Leonora ji prosí, aby ji ponechal o samotě.
22) „Timor di me?...“ („Proč bát se mám?“); árie Leonory, v níž tato vyjadřuje hluboké city, jež chová k Manricovi.
Ukázka (zahrn. č. 21 a 22): http://www.youtube.com/watch?v=scRxPZ4ICkc&feature=related
Ukázka (totéž s A. Millo): http://www.youtube.com/watch?v=hGBPOx9I6AQ
23) „Miserere d'un'alma già vicina...“ („Slitování měj, Bože, s nešťastníkem...“); slitovný sbor (za scénou), Leonora a Manrico (z vězení). Leonora prosí o zázrak, aby popraskaly mříže vězení a Manrico, očekávaje smrt, vzpomíná na svou milou.
Ukázka (Leonora: J. Sutherland, 1983): http://www.youtube.com/watch?v=NNnew2oryF4
Ukázka (MET, A. Millo): http://www.youtube.com/watch?v=quZBf9wfOOU
24) „Udite? Come albeggi, La scure al figlio ed alla madre il rogo.“ („Jak řek´ jsem. Zítra ráno on sťat má býti a matka ohni dána.“); Luna (obraceje se ke svým lidem) vyjadřuje svou pomstychtivou vůli. Poté přemítá, kde mešká Leonora („...když padl Castellor, já pátral marně po ní“. Tu se ona sama objeví; následuje duet, v němž Leonora, aby zachránila Manrica, slíbí Lunovi svoji ruku. Ten souhlasí. Leonora, aby mu unikla, tajně požije jed.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=8M0g36pcZD0
Ukázka (D. Hvorostovsky – S. Radvanovsky, Moskva, 2008):
http://www.youtube.com/watch?v=81z1YzH_994&feature=related
Proměna:
25) „Madre?... non dormi?“ („Spíš-li, ó matko?“); výstup Manrica a Azuceny. Oba dlí ve vězení; Azucena myslí na smrt, Manrico ji však povzbuzuje a tato nakonec myslí na šťastnou budoucnost.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=0B2TStJJeqc&feature=related
Uk. (Pavarotti-Cossotto): http://www.youtube.com/watch?v=PsPy7gv7BV4&feature=related
P. Domingo - F. Cossotto, Vídeň 1978: http://www.youtube.com/watch?v=hdGyiu-owH0
a pokračování: http://www.youtube.com/watch?v=u8vdQX8KGwY&feature=related
26) „Ciel!.. non m'inganna quel fioco lume?...“ („Jak? Či mne oslepený jas mámí?“); finální scéna: Manrico, Leonora, Azucena a Luna. Leonora přichází do vězení a vyzývá Manrica, aby uprchl, ale že ona musí zůstat. Když ji Manrico, tuše, jak se věci mají, obviňuje ze zrady, Leonora mu řekne, že vypila jed. Manrico želí svého obvinění. Přichází hrabě a vše pochopí. Leonora umírajíc, dává Manricovi sbohem. Luna vydá Manrica katu. Azucena se ho snaží zadržet, je však již pozdě. Manrico vydechl naposledy. Tu mu Azucena prozradí, že právě vydal smrti vlastního bratra. Azucena: „Toť pomsta tvá, ó máti“. Hrabě: „A já žít mám!“
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=8_CwStieuhw&feature=related
Ukázka (MET, Millo, Pavarotti, Cossotto): http://www.youtube.com/watch?v=G9N-r3Z700s
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Ke zpracování výše uvedeného textu byly mj. využity tyto zdroje:
1) Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 537-541;

2) Lemairová M., G. Verdi-Trubadúr; stať uvedena v programu k nastudování Trubadúra ve Státní opeře v Praze (sezóna 1992/1993), str. 14-19. V publikaci je uveden i překlad libreta do češtiny (Z. Knittl), jehož bylo použito i při zpracování výše uvedeného textu.

3) Tvrdek A., Anthologie oper, Telč, str. 367-370.

4) Branberger J. Svět v opeře, Praha 1939, str. 365n.

5) Hostomská A., Opera, Praha 1957, str. 122nn.

6) Bachtík J., Giuseppe Verdi, Praha 1963.

8) Giuseppe Verdi - Životopis v dopisech, Praha 1944, str. 263nn.

9) Wintr S., Guiseppe Verdi a Napoleon III., Cheb 2003, str. 88.

10) Southwell-Sander P., Verdi, Bratislava 1995, str. 75-78.

11) Züngel E., Troubadour - libreto, Praha 1920.

12) Knittl Z., Trubadúr - libreto, Praha 1959.

Fotografie použité v textu byly pořízeny ve Španělsku, tedy v zemi, kde se Trubadúr odehrává.

Všem divákům přejeme v sobotu krásný operní zážitek.
Dana Šimková a Jaroslav Sovinský

středa 27. dubna 2011

Připravované premiéry v Národních divadlech v Ostravě, Brně a Praze

Již zítra ve čtvrtek 28.4. se skuteční druhá baletní premiéra sezóny v ostravském Národním divadle moravskoslezském, která nese název Zázrak v tichu. V pátek 29. 4. se můžeme těšit na Pucciniho Turandot v Národním divadle Brno a do třetice v sobotu 7.5. s napětím očekáváme premiéru Mozartova Únosu ze serailu v pražském Národním divadle.

Zázrak v tichu, NDM Ostrava


Lucie Skálová a Lukáš Lepold



Olga Borisová – Pračiková



Turandot, ND Brno



P. Císař (Ping), Z. Korda (Pang), P. Levíček (Pong)


P. Vykopalová (Liù)


E. Urbanová (Turandot), I. Choupenitch (Císař Altoum)


Únos ze serailu, ND Praha


Jaroslav Březina, režisér Joël Lauwers a Kateřina Kněžíková. Foto Hana Smejkalová


Dirigent Tomáš Netopil a Simona Houda – Šaturová. Foto Hana Smejkalová


Simona Houda – Šaturová, Aleš Briscein a režisér Joël Lauwers


A ještě tu máme pro Vás pozvánku na velikonoční koncert:

úterý 26. dubna 2011

Mazaný Figaro v ženské podobě


Minulý týden Komorní opera JAMU zahrála další z vynikajících představení - Pergolesiho operu La serva padrona. Konalo se v malém sále Studia DEVÍTKA, takže diváci byli nejednou "součástí děje" a museli uhýbat probíhajícím sólistům a letící cibuli.

Pergolesiho opera (intermezzo) je drobné dílko o mazané služce, která by se chtěla provdat za svého pána "starce", protože už ji nebaví pořád jen sloužit. Sabotuje chystání snídaně, péči o svého pána a nepouští ho ven z domu. V postavení pán - služka si lezou pěkně na nervy a dělají si naschvály, ale oba si v průběhu opery uvědomují, že se stejně mají rádi a co by si hledali někoho jiného?

Začnu perfektně vymyšlenou scénou a kostýmy. Jana Boháčková zvolila jako hlavní kulisu stěnu se dvěma vchody - jeden vede do místnosti, kde je "němý" sluha Vespone, druhý do pracovny "laboratoře" Uberta (pána). V hlavní místnosti stojí pohodlná molitanová pohovka a stůl se židlemi. Kostýmy jsou jednoduché a přitom geniální. Mazaná Serpina má ušitý korzet s hadrů na podlahu a sukni z osušek. Uberto se po domě promenáduje v bleděmodrých obtažených podvlíkačkách a Vespone má (jediný) klasický oděv sluhy.


V roli Serpiny rozhodně zazářila Kateřina Vlčková. Výborně se hádala, posmívala se, vymýšlela lsti a byla drzá. Pěvecky mě velmi zaujala, snad jedinou drobnost bych ji vytkla - výslovnost "t" v podobě "tc" (jako by mluvila anglicky...).

Jan Kučera byl v komické roli opět jako doma! Nejistota, která byla patrná v Greminovi, se vůbec neprojevovala a nedivila bych se, kdyby si některé narážky a komické situace vymyslel přímo na scéně. S obtaženými podvlíkačkami vypadal jako v šestém měsíci těhotenství a když to doplnil o věčnou hlášku - "já mám hlad", nešlo zadržet smích. Skvěle zahrál obě polohy své postavy - situace, kdy mu Serpina leze nesnesitelně krkem, i ty, kdy ji má rád - ale to jí přece NEMŮŽE ŘÍCT!!! Lidi by se mu ještě vysmáli. Nezapomenu ani na jeho hlášku - "já nejsem blázen, já tu jenom studuju". Prodíral se první řadou, stál s deštníkem na diváky a hřměl na ně svým silným hlasem... Výborný výkon, dokázala bych si ho živě představit jako Dona Bartola v Lazebníkovi. Třeba ho někdy uvidíme! :-)


David Kříž alias "nemluvící" Vespone byl tak "tichou rolí", až byl k nepřehlédnutí. Naprosto "nepoužitelný", všechno mu museli několikrát vysvětlovat... stačil pohled, gesto a rozesmál diváky. Skvěle doplnil pěveckou dvojici.

Režie Renaty Fraisové neměla hluché místo, z počáteční klidné nálady se děj a napětí stále stupňovaly, smíchu přibývalo a pořád to bylo plné nápadů a života! Moc se mi líbil i český překlad - skvělý nápad uvést to v češtině, mohly tak alespoň vyniknout detaily a bylo nám umožněno soustředit se na dění na jevišti.


KO JAMU rozhodně nezklame a její představení skutečně stojí za to. Už nyní mám pro vás výbornou zprávu, na květen se přepravuje uvedení Pucciniho opery Sestra Angelica. Věřím, že se máme na co těšit!

PS: Pokud se dostanete na Facebook, zde je i ukázka z představení: http://www.facebook.com/video/video.php?v=1977425353455

neděle 24. dubna 2011

Jaroslav Sovinský: Capriccio jako brilantní akademická rozprava a dějiny opery v kostce


Tato recenze je věnována včerejšímu (23.4.2011) přímému přenosu opery R. Strausse, Capriccio, z newyorské Metropolitní opery. Pokud jde o úvodní pojednání o této opeře a jejím autorovi, odkazuji na text uvedený zde.


Včera jsme se v přenosech z MET vrátili k umění Mistra Strausse, a sice po proslulé Salome, uváděné v přenosu v sezóně 2008/2009 a neméně proslulém Růžovém kavalírovi, kterého jsme měli možnost sledovat v sezóně loňské. V daném případě došlo na Capriccio, „konverzační kus pro hudbu“, poslední Straussovo operní dílo, jehož současné nastudování mělo v MET premiéru v r. 1998.


Vhodné bude začít od režie (John Cox) a scény (Mauro Pagano), což se nám stane východiskem pro další pojednání. Děj opery byl pro účely newyorského provedení přesunut z originálně stanovené doby (kol. r. 1775, v době Gluckovy operní reformy) do cca 20. let minulého století. Vzhledem k nadčasovosti tématu díla to nepůsobilo nijak rušivě, naopak, představení působilo v tomto časovém rámci velmi svěžím dojmem. Režie je velmi dynamická, je usilováno o postihnutí i nejjemnějších detailů toho, co předvádějí všichni protagonisté a vzniká tak velmi přesvědčivý celek. Režie je také plně přizpůsobena Straussově hudbě, která evokuje vzpomínky na klidné „staré dobré časy“; všichni zúčastnění tak působili velmi uvolněným dojmem, jakoby rodinného kruhu. Režii jsou přizpůsobeny (i ve spojení s uvedeným časovým posunem) i drobné dobové rekvizity, např. domácí telefon, zavedený na zámku, cigaretka v ruce herečky Clairon, propisovací tužka (v té době se již tento vynález uplatňoval a postupně byl zdokonalován) apod. Takto vymezený dějový základ je zdařile propojen se scénou, která je stejná po celou dobu představení (opera má jen jedno dějství), a představuje salon zařízený se skutečně vysokým estetickým uměleckým cítěním, který by se patrně dobře vyjímal v paláci cca 19. stol. (paní hraběnka je v daném případě jistě poněkud konzervativní), jen drobnější kusy nábytku jsou již spíše z 20. století. Uvedenému pojetí (a příslušné době děje) jsou přizpůsobeny i kostýmy (Robert Perdziola – je též autorem dekorací), které všem zúčastněným skutečně skvěle padly a plně odpovídaly jejich charakteru a postavení.


Pokud jde o výkony protagonistů, již zde je třeba říci, že všichni zúčastnění vytvořili výborně sehranou skupinu, byť každý je v ději spíše solitérní individualitou: jejich jednání do sebe zapadala stejně jako soukolí švýcarských hodinek. Všichni protagonisté předvedli velké zaujetí pro umění (vždyť celá opera je především velikou uměleckou diskusí), ať již hudební, operní či dramatické, a současně bylo na všech patrné, že si své role skutečně užívají a nechávají se přímo nést na vlnách Straussovy hudby, ať již ve svých úvahách, sporech, legraci, snění či lásce. A je to právě hudba Mistra Strausse, která je oním svorníkem celého nesmírně koncízního útvaru, jak v konverzačních partiích (recitativy však nabývají až ariosních podob), tak v sólových a ansámblových výstupech, kde i např. náročný oktet v 9. scéně, který je součástí umělecké rozpravy, působí (samozřejmě i díky vynikající sehranosti protagonistů) jako zcela jednotná a kompaktní linie proudu hudby. Takřka katarzívní účinek má pak orchestrální mezihra v úvodu závěrečné scény, proslulá hudba měsíčního svitu, která je pravým zázrakem pozdního romantismu. Divákova mysl zalétá někam do časů I. republiky, do časů Oldřicha Nového a Adiny Mandlové, či snad ještě dále, někam do offenbachovské Paříže či Vídně za časů Františka Josefa a nechává se unášet na vlnách nostalgie. A spolu s protagonisty se divák v uvolněné, ovšem někdy i patřičně emocionální, akademické rozpravě dostává k vývoji opery, mj. též k jejímu postupnému odklonu od divadelnosti (jak brilantně a zcela záměrně demonstrovali oba italští pěvci), snaze po nápravě rukou Mistra Glucka a ústy ředitele La Roche slyší volání po operním realismu (La Roche v podstatě volá po principech, na nichž stál např. verismus).


Přejděme nyní k výkonům jednotlivých pěvců; začneme samozřejmě u paní hostitelky, hraběnky Madeleine, v podání americké sopranistky Renée Fleming, která již v této úloze vystupovala mnohokrát a na jejím včerejším brilantním výkonu je to samozřejmě vidět. Disponuje nádherným lyrickým sopránem, hladkým a jemným, současně jistým i v nejvyšší poloze, se kterým ve spojení s velmi šarmantním hereckým projevem dokáže dělat pravé divy. Její hraběnka je skutečná šlechtična (v tom nejlepším smyslu tohoto slova), mondénního vystupování, která už něco v životě zakusila, včetně zármutku (víme, že je vdovou), ale zároveň si dovede života užívat a rozhodně „má za ušima“ a je to i docela pěkná šibalka, ale současně má široké srdce a romantickou duši, schopnou té nejhlubší lásky; její volba mezi dvěma umělci určitě není jednoduchá, tím spíše, že jako personifikace opery si dobře uvědomuje, že slova a hudbu nelze (alespoň v opeře) oddělit. A jak vzletně se nechala unášet na vlně sonetu autorské dvojice Olivier-Flamand (abychom zde nepreferovali jednoho z nich, nechme to raději na paní hraběnce)! Předvedla zcela vyrovnaný a konsistentní výkon, jak v sólových, tak ansámblových scénách. Jejím vrcholem byla samozřejmě závěrečná scéna, kdy byla její romantická duše uvedena na scénu již zmíněnou hudbou měsíčního svitu, kdy paprsky luny lehce klouzaly po terase (světelný design: Duane Schuler). V jímavě-přemítavém a současně velmi vznešeném ariosu „Morgen mittag um elf!“, které podala nesmírně procítěně a současně vzletně, prožívá její hraběnka vnitřní zápas: slova nebo hudba? Olivier nebo Flamand? Na konci se ptá dokonce svého obrazu v zrcadle. Poté, co ji majordomus pozve na večeři, se šibalsky usměje a vydá se za ním. Zdá se, že se rozhodla, alespoň by tomu nasvědčovalo několik rukopisných poznámek, které si na konci udělala. Nebo je snad smířena se situací a říká si, přece si z toho nebudu dělat hlavu, když jsem mladá a život je tak krásný? K celkově komplexnímu vyznění její role přispěla samozřejmě i její fyzická krása, projevovaná s pravou grácií, doplněná o skvěle padnoucí tmavomodré šaty pro přijetí hostí a stříbřitě-světle modravou večerní róbu, která podmanivě splynula s „měsíční“ hudbou. Můžeme si část scény zopakovat: http://www.youtube.com/watch?v=5b0fjgfcWWY


Do role hraběnčina operního bratra-hraběte byl obsazen dánský barytonista Morten Frank Larsen; disponuje široce založeným, oblým a současně hutnějším hlasem, „kavalírského“ typu, který spolu s jeho hereckým projevem vytváří skutečně harmonický celek. Jeho hrabě není žádný tichošlápek, naopak, rád si užije nějaké to dobrodružství, na rozdíl od své sestry, která touží po stálé lásce. Současně je to tak trochu frajírek (tomu odpovídá i jeho mohutnější postava a široký až potměšilý úsměv). Dobře ví, že Clairon jako herečka-primadona by asi nebyla úplně nejlepší partií pro pevnější vztah, ale to ho nijak neodrazuje. Výborně se předvedl jak ve zpívaných partiích (mj. v obou recitativech s hraběnkou ve 2. a 8. scéně), tak v mluvené pasáži z Olivierova dramatu, kde předvedl skutečného rytíře oddaného své dámě a přesně tak vystihl roli talentovaného amatérského herce; Strauss zde záměrně vložil do opery mluvenou divadelní pasáž, aby mluvené slovo jednoznačně zapadlo do diskuse „slovo versus hudba“ (stejně tak pro danou diskusi opera začíná /bezeslovným/ sextetem, který složil Flamand pro hraběnku).


Hrabě, jak již naznačeno, se zahledí do herečky Clairon, jejíž role se zhostila britská mezzosopranistka Sarah Connolly. Její mezzosoprán je širší, s patřičnou plasticitou, a skvěle se snoubí s hereckým uchopením role: její Clairon je dáma velkého světa, prken, jež znamenají svět a dává to patřičně najevo a nepochybně jí dělá dobře, když je obdivována, mužskou částí obecenstva zvláště. Skvěle jí padl i meziválečný oděv dámy z vyšší společnosti, stejně jako rokoková róba pro její roli v Olivierově hře. Její vyznění role tak trochu připomínalo (samozřejmě v dobrém slova smyslu) herecké kreace Marlene Dietrich. S Clairon měl co do činění další z aktérů Capriccia, již zmíněný básník (a dramatik) Olivier, jehož role se zhostil kanadský barytonista Russell Braun (narozen v Německu, je synem kanadského barytonisty Viktora Brauna). Disponuje barytonem charakterního typu, nosným a pevným, který výborně zapadá do jemu v Capricciu určené role umělce-básníka, který se však spíše spoléhá na rozum, než na cit (na rozdíl od kolegy Flamanda, u kterého to platí obráceně). Jeho Olivier působí tak trochu jako profesor-akademik, poněkud suššího ražení, který však píše i vášnivé divadelní hry. Přes toto působení je nepochybně schopen hluboké lásky a jeho, byť poněkud prozaičtější, vyznání lásky vůči hraběnce je skutečně opravdové. Role jeho uměleckého kolegy Flamanda se chopil kanadský tenorista Joseph Kaiser, který se předvedl lyrickým tenorem, jemným a současně hladkým a oblým, který zdařile propojuje s hereckým projevem: Flamand je v jeho podání poněkud zasněný romantik, oddaný hudbě a jejím krásám a samozřejmě i lásce k hraběnce. Částečně působí jako Lenský a částečně jako Nemorino. Jako skutečný hudebník neváhá ihned zhudebnit sonet napsaný Olivierem, neboť tuší jeho vnitřní náboj a slovům chce dát patřičný rozlet. Olivier to ovšem vnímá jako zničení svého díla. Flamandovo vyznání lásky („Diese Liebe, plötzlich geboren an jenem Nachmittag...“) je také podstatně romantičtější než Olivierovo, což ovšem plně odpovídá jeho charakterovému založení. Ovšem, jak už bylo řečeno, slova nelze oddělit od hudby, takže to hraběnka nemá jednoduché.


Mezi pěvci rovněž patřičně vynikl divadelní režisér La Roche v podání britského basisty Petera Rose. Tento pěvec disponuje mohutnějším širším hlasem charakterního typu, který je pro roli zkušeného a světáckého divadelníka jako stvořený. Jeho La Roche je hned tu, hned onde, a snaží se plně realizovat své divadelní záměry. Je to také pravý manažer a organizátor a pro zúčastněné nepochybně i skvělý společník. A má také své umělecké krédo, které tak plamenně a přesvědčeně vyjádřil v proslulém monologu „Holà, ihr Streiter…!“ Pátrá zde po realismu, chce hrdiny z masa a kostí! Co by si však počal bez svého nápovědy, Monsieura Taupea; sice mu usnul na zkoušce, ale přece jen, bez něho přece nemůže představení ani začít. Kanadský tenorista Bernard Fitch, který se této role zhostil, výborně pracoval se svým jemnějším buffózně působícím hlasem, který patřičně převedl na tišší polohu, čímž jednoznačně vystihl sufléra, jehož povolání šeptat na herce ocitnuvšího se v nesnázích se projevuje profesionální deformací, kdy šeptá i v běžném rozhovoru. Jeho drobnější postava také přesně vystihla sušší postavičku, která, byť má rozsahově menší part, v celém představení rozhodně nezapadne. Postavy z divadelní sféry pak doplnili i oba italští pěvci, ruská sopranistka Olga Makarina a britský tenorista Barry Banks. Oba splnili přesně to, co se od nich očekávalo. Strauss na obou postavách demonstruje sice krásný zpěv (ten oba skutečně ve svém duetu předvedli – s patřičnou grácií, lehkostí a jistotou ve výšce – tak jak se na belcanto sluší a patří), ale pokud jde o slova, prakticky bezobsažný. I když oba hovoří o smrti, trylkují, jakoby se nechumelilo. Je to přesná ukázka hlavního tématu tehdejší doby, tj. zápasu mezi stoupenci Gluckovy reformy, která měla operu vrátit ke kořenům, tj. udělat z ní opět především divadlo, a stoupenci konzervativnější italské opery, kde se jednalo o spíše zdobný zpívaný (nicméně divadelně příliš nepůsobící) koncert. Oba pěvci i předvedli trefnou parodii na povýšenost primadon a jejich mužských pěveckých protějšků.


Pokud jde o ansámbl sloužících, který se objevuje v 11. scéně, při úklidu salonu, rolí se zhostili skvěle sehraní Ronald Naldi, Paul Corona, Steven Goldstein, Christopher Schaldenbrand, Grant Youngblood, Scott Scully, Brian Frutiger a Kyle Pfortmiller. Panstvo jim sice přidalo dost práce, ale současně i důvod pro pobavení a zasvěcený komentář (konečně, hlas lidu, hlas Boží, není-liž pravda?). Jejich vystoupení působilo velmi realisticky. Role jejich předáka, majordoma, se zhostil americký basbarytonista Michael Devlin, jenž potěšil širším a současně hutným hlasem, který úspěšně propojil s příslušným hereckým projevem: jeho majordomus je tak trochu z rodu lehce odměřených anglických „Jeanů“, současně však velmi noblesních postav, oddaných pánovi (či paní), které už leccos zažily, ovšem chovají se naprosto diskrétně.


V 9. scéně se objevuje též taneční vystoupení, v němž tanečnice (v podání Laury Feig, spolu s kolegou tanečníkem Ericem Otto, choreografie Val Caniparoli) postupně tančí pro panstvo tři tance. Její vystoupení bylo realisticky propojeno s děním na scéně. La Roche, který ji „našel“ a přivedl též do salonu paní hraběnky, a tak trochu sukničkář, občas na její adresu vypouští lehce nemístné komentáře, což křehkou baletku občas dojme až k slzám (tanečnice se zde tak zhostila nejen role baletky, ale současně i dramatické herečky). Umělecký celek doplnili i tři hudebníci, David Chan, Rafael Figueroa a Dennis Giauque. Skvělý výkon předvedl i orchestr pod taktovkou britského dirigenta, Maestra Andrewa Davise.


Závěr tedy? Jedinečná a nesmírně jednolitá freska, která je nejen velmi dynamickým konverzačním kusem, ale i holdem opernímu umění.

Jaroslav Sovinský, Olomouc

sobota 23. dubna 2011

Program Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Olomouc

9. – 27. 5. 2011

Pondělí A. DVOŘÁK STABAT MATER
9. 5.
19.00 Adriana Kohútková (Slovensko) soprán
Chrám sv. Mořice Terézia Kružliaková (Slovensko) alt
Peter Berger (Slovensko) tenor
Jiří Sulženko bas
Akademický sbor Žerotín
Sbormistr Pavel Koňárek
Moravská filharmonie Olomouc
Dirigent Jaroslav Kyzlink


Úterý MozART GROUP (Polsko)
10. 5.
19.00 „vážně veselé kvarteto“
Reduta



Čtvrtek KUBELÍKOVO TRIO
12. 5.
19.00 Shizuka Ishikawa (Japonsko) housle
Klášterní Hradisko Karel Fiala violoncello
Kvita Bilynská (Ukrajina) klavír



Středa KRLESS
18. 5.
19.00 soubor středověké hudby
nádvoří radnice


Pátek COLLEGIUM MARIANUM
20. 5.
19.00 Monika Knoblochová kladívkový klavír
Klášterní Hradisko Vojtěch Semerád barokní housle a viola
Hana Fleková barokní violoncello
Jana Semerádová flétny



Neděle TANGO ARGENTINO A MORAVSKO-ITALIANO TANGO
22. 5.
19.00 Trio Milonguero
Divadlo hudby Petr Zámečník akordeon
Pavla Jahodová violoncello
Lukáš Krejčí perkuse
Markéta Růžičková a David Lang tanec


Středa VE SVĚTĚ NĚMÉHO FILMU
25. 5.
19.00 groteska s doprovodem Moravské filharmonie Olomouc
Kino Metropol Dirigent Robert Israel (USA)



Pátek NOC NA BROADWAYI
27. 5. Christiane Noll (USA) zpěv
20.00 Debbie Gravitte (USA) zpěv
Horní náměstí Doug LaBrecque (USA) zpěv
Moravská filharmonie Olomouc
Dirigent Randall Craig Fleischer (USA)

Změna programu a účinkujících vyhrazena


Slevy na koncerty platí pro studenty, důchodce, držitele průkazu ZTP a ZTP/P a abonenty MFO a SPKH. Vstupenky v prodeji od 11. 4. v Infocentru v podloubí radnice v Olomouci a v síti Ticketportal (www.ticketportal.cz)


OperaDream jako mediální partner HF DO Vám přináší jeho konečný program a zároveň vyhlašuje soutěž o 2 vstupenky na závěrečný koncert NOC NA BRODWAYI, který se uskuteční 27. 5. 2011 na Horním náměstí v Olomouci.

Soutěžní otázky:

1. Ve kterém roce byla založena Moravská filharmonie Olomouc?

2. Současným šéfdirigentem Moravské filharmonie Olomouc je:
a, Tomáš Hanák
b, Jiří Bělohlávek
c, Tomáš Netopil
d, Petr Vronský

3. Moravská filharmonie Olomouc je organizátorem a pořadatelem:
a, MHF Dvořákova Olomouc, MHF Janáčkův máj a Mezinárodního varhanního festivalu
b, MHF Dvořákova Olomouc a Mezinárodního varhanního festivalu
c, MHF Moravský podzim, MHF Dvořákova Olomouc a Mezinárodního varhanního festivalu


Správné odpovědi zasílejte do 20. května 2011 na adresu aychend@seznam.cz.

středa 20. dubna 2011

Jiří Urban: Ostravskou Fedoru bude doprovázet dobrá pověst


Ostravské nastudování opery italského hudebního skladatele Umberta Giordana se vyznačuje promyšleností a celkovou působivostí. Každý, kdo se podílel na vzniku inscenace, k něčemu směřoval. Dirigent Zbyněk Müler volí svižné tempo, scenárista Josef Ciller si je vědom toho, že k hudebnímu verismu, který opera reprezentuje, je zapotřebí efektní kresba prostředí, návrhářka kostýmů Katarína Holková respektuje společenskou realističnost, proto jsou její návrhy korespondující s dobou, vyznačují se navíc kvalitním vypracováním, pohybová spolupráce Kristýna Černá je založena na dramatičnosti. Jinými slovy řečeno, debutujícímu režisérovi Peteru Gáborovi se podařilo vytěžit maximum jak z hudby, tak děje.

Inscenačně je opera pojata jako retrospekce. Dostáváme se na konec 19. století do Ruska, mezi aristokratickou společnost s elegantní, vtipnou a bohatou vdovou Fedorou, do doby plné rozporů. Vyznačuje se přepychem a povrchní citovostí, ale také vrcholícím carským absolutismem, plným policejních zásahů, uvězňování a poprav. Pomocí projekce na plátno se zvětšují události a životní fakta, protože se na něm promítají záběry z aktuálního dění a snímají se používané rekvizity. "Verus" znamená v latině pravý, a tak se realistické ztvárnění skutečnosti a zachycení lidských charakterů se vzájemně prolínají. Navíc projekcí dochází k optickému rozšíření jeviště Divadla Antonína Dvořáka, což je nepochybně ku prospěchu. Nic není v inscenaci samoúčelné. Například od začátku stojí na scéně koncertní křídlo a až ve druhém dějství nabývá na svém opodstatnění, protože na něm hraje Lazinski, „potomek a následník Chopinův“.


Pěvecké obsazení je na operách většinou dvojí. Na repríze 20.dubna, o níž se zmiňuji, bylo reprezentativně zvoleno. Titulní roli ztvárnila hostující Zuzana Šveda – Dunajčanová. Zejména herecky dovedla udržet diváka v napětí. V roli Lorina se představil další hostující pěvec Tomáš Černý. Jeho pěvecký výkon netrpěl výkyvy. Krásnou barvou hlasu zaujal Román Janál a jeho diplomat De Siriex působil přesvědčivě. Komtesu Olgu Sukarevu zpívala Agnieszka Bochenek – Osiecká, jež je pěvecky naprosto suverénní, navíc imponuje její italská výslovnost a srozumitelnost. Za zmínku stojí výkon Bogdana Kurowského coby Gretcha, poněvadž potvrdil, že nezklame a patří mezi nejkvalitnější pěvce současné ostravské operní scény.

Hudební projev orchestru byl vyrovnaný, s dobrou instrumentací. Tam, kde se zdálo, že selhává, nebylo tomu tak, protože se jednalo o přechod do jiné rytmiky. V díle se objevuje vedle drásavých hudebních částí zcela odlišný rytmus, například zazní francouzský valčík, ruské písně, slyšíme exotické hudební prvky, třeba alpský folklor, takže nakonec dirigenta Zbyňka Müllera obdivujeme, jak partituru zvládá.

Návrat Umberta. Giordana v Národním divadle moravskoslezském vyzněl pozitivně. Diváci si možná ani neuvědomují, že skladatel představuje jistý hudební směr, jehož hlavními představiteli jsou například Bizet, Mascagni, Puccini. Pravidelnému návštěvníkovi ostravské opery se tak postupně utváří jeho hudební rozhleděnost.

O této inscenaci jsme již uvedli dojmy z generální zkoušky z 12. dubna. Najdete je zde.

Národní divadlo moravskoslezské
Divadlo Antonína Dvořáka 20. dubna 2011 v 18.30 hod.


Hudební nastudování Zbyněk Müller

Dirigent Zbyněk Miller
Režie Peter Gábor
Scéna Josef Miller
Kostýmy Katarína Holková
Pohybová spolupráce Kristýna Černá
Sbormistr Jurij Galatenko
Dramaturgie Daniel Jäger

Osoby a obsazení:

Kněžna Fedora Romazoff Zuzana Šveda – Dunajčanová
Komtesa Olga Sukarev Agnieszka Bochenek – Osiecka
Hrabě Loris Ipanoff Tomáš Černý
De Siriex, diplomat Roman Janál
Dimitri, chlapec Veronika Höpflerová
Désiré, komorník Václav Morys
Baron Rouvel Pavel Ďuríček
Cirillo, kočí/Boroff, lékař Michal Křístek
Gretch, policejní inspektor Bogdan Kurowski
Loreck, chirurg Jaroslav Kosec
Nicola, podkoní Vlastimil Nitschmann
Sergio, podkoní Petr Němec
Michele, dveřník Petr Jonszta
Boleslav Lazinski Michal Bárta
Malý Savojan Jakub Jendřejek
Doktor Müller Adolf Prymus
Ivan, policejní agent Jan Šrom
Vladimír/ Lokaj Jiří Dvořák

úterý 19. dubna 2011

Jaroslav Sovinský: Capriccio (několik úvodních informací před přenosem z MET)


V sobotu 23.4.2011 nám bude poskytnut další ze série přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery, tentokrát opera R. Strausse, Capriccio. K umění Mistra Strausse se tak v přenosech z MET vracíme po proslulé Salome, uváděné v přenosu v sezóně 2008/2009 a neméně proslulém Růžovém kavalírovi, kterého jsme měli možnost sledovat v loňské sezóně. Uveďme si tedy alespoň několik vstupních informací o skladateli a jeho díle.

Richard Strauss se narodil 11. června 1864 v Mnichově do rodiny hornisty mnichovské dvorní opery, Franze Strausse. „Dostalo se mu znamenité odborné průpravy v teorii i praxi, stal se výborným klavíristou“ (hrál ale i na violu) „a věnoval se s úspěchem dirigentské dráze“ (poprvé veřejně dirigoval v r. 1884) „zejména operní. Od mládí směřoval ke kompozici, jeho symfonické básně mají zakladatelský význam. Od nich se obrátil k opeře a vyrostl v největší zjev německé scénické tvorby v první polovině 20. století. Patnáct Mistrových oper představuje svým nesrovnatelným vývojem jedinečný komplet hudebně dramatické tvorby tohoto období.“ (viz 2 – str. 236).

Základní hudební vzdělání získal Strauss od svého otce a v dětství navštěvoval zkoušky mnichovského orchestru; později zde také navštěvoval soukromé hodiny teorie hudby u zdejšího asistenta dirigenta. Od r. 1882 studoval na mnichovské univerzitě - filosofii a dějiny umění, studia však přerušil a rozhodl se pro dráhu hudebníka. Dirigování studoval u Hanse von Bülowa (1830-1894, znám je především jako wagnerovský dirigent). Působil pak mj. jako kapelník v Mnichově, ve Výmaru a v Berlíně, vykonával i funkci ředitele vídeňské Státní opery. Jako dirigent působil i v severní Americe. Byl také spoluzakladatelem Salzburských slavnostních her. V r. 1894 se Strauss oženil (se sopranistkou Pauline de Anha, 1863-1950) a prožili spolu šťastné manželství.


Strauss proslul zejména jako operní skladatel, ale, jak již naznačeno, psal i symfonické básně (připomeňme alespoň Smrt a vykoupení – 1889 a Tak pravil Zarathustra – 1896) a skládal i koncerty, balety a písně. Je představitelem pozdního powagnerovského romantismu a rané moderní epochy. K jeho generaci operních skladatelů patří mj. G. Puccini (1858-1924), R. Leoncavallo (1857-1919), P. Mascagni (1863-1945), U. Giordano (1867-1948), C. Debussy (1862-1918), E. Humperdinck (1854-1921), A. Schönberg (1874-1951) či L. Janáček (1854-1928) a K. Kovařovic (1862-1920). Mezi dirigenty patřil k jeho generaci např. A. Toscanini (1867-1957).

Straussova operní tvorba začíná díly Guntram (premiéra 1894, napsáno ještě pod vlivem tvorby R. Wagnera, titulní postavou je německý minnesänger) a Ohně zmar (Feuersnot, premiéra 1901, založeno na ději flámské ságy přeložené do středověkého Mnichova); uvádí se však i rané jednoaktové operní dílo Boj s drakem (Der Kampf mit dem Drachen, z r. 1874). V následujícím období do konce I. světové války zkomponoval Strauss opery Salome (premiéra 1905, zpracovává biblické téma smrti Jana Křtitele na dvoře krále Heroda), Elektra (prem. 1909, jednoaktovka z řecké mytologie), Růžový kavalír (Der Rosenkavalier, prem. 1911, „mozartovská“ komická opera odehrávající se ve Vídni za vlády Marie Terezie) a Ariadna na Naxu (Ariadne auf Naxos, prem. 1912, druhá a třetí verze z l. 1915-1916, opera z prostředí měšťanské Vídně, divadlo na divadle: měšťan organizuje ve svém sídle představení opery z řecké mytologie). V době I. světové války zkomponoval Strauss operní pohádku Žena bez stínu (Die Frau ohne Schatten, premiéra 1919). Salome a Růžový kavalír patří ke skladatelovým patrně nejznámějším operám a jsou trvalou součástí běžně uváděného operního repertoáru. Z příjmů za Salome si mohl skladatel postavit vilu v Garmischi, „kam se uchyloval, když chtěl komponovat“ (1-str. 389).

V meziválečném období zkomponoval dalších šest oper, a sice: Intermezzo (prem. 1924,„manželská“ opera z měšťanského života na autobiografické téma); Egyptská Helena (Die ägyptische Helena (prem. 1928, opera vychází z řecké mytologie, děj se odehrává po trojské válce a týká se vztahů mezi Helenou a jejím manželem Menelaem); Arabella (prem. 1933, lyrická komedie ze šlechtického prostředí Vídně za doby vlády Františka Josefa I.); Mlčenlivá žena (Die schweigsame Frau, prem. 1935, dílo zpracovává příběh známý z Donizettiho Dona Pasquala, kdy se starý muž žení s mladou dívčinou, a je rád, když jeho utrpení, které následuje, skončí); Den míru (Friedenstag, prem. 1938, jednoaktové protiválečné dílo odehrávající se v Německu na konci třicetileté války); a konečně Dafné (Daphne, prem. 1938, jednoaktová tragédie na starořecké téma).


V r. 1933 se v Německu dostal k moci Adolf Hitler. Strauss s režimem nesouhlasil; pokud již byl nucen s režimem hledat určitý modus vivendi, činil tak tehdy, pokud to mělo být pro dobro věci, např. aby mohl uvádět díla zapovězených skladatelů. Takto působil od r. 1933 nějakou dobu jako prezident Říšské hudební komory. V r. 1934 zkomponoval olympijskou hymnu pro letní olympijské hry konané v Berlíně. Nikdy nebyl členem nacistické strany. Musel také vyvinout velké úsilí, aby chránil rodinu svého syna, jehož žena Alice von Grab byla židovského původu (měli spolu dva syny, Richarda a Christiana). Své protiválečné myšlenky vyjádřil v již zmíněné opeře Den míru; „premiéra byla přijata nadšeně. Dílo propagandisticky využili nacionální socialisté, ale potom bylo jako „pacifistická propaganda“ zakázáno“. (1-str.411).

Za II. světové války, kdy nadále působil jako skladatel a dirigent, zkomponoval další dvě opery, jednak Lásku Danainu (komponováno v l. 1938-1940, premiéra se však konala až v r. 1952; opět je zpracováváno antické téma) a svoji poslední operu, Capriccio (premiéra r. 1942). Ke Straussovu opernímu dílu patří i nedokončená komická opera Oslův stín (Des Esels Schatten, patří k závěrečné etapě jeho operní tvorby). Po skončení války se Strauss „nejprve stáhl do Švýcarska, kde onemocněl. R. 1949 se znovu přestěhoval do své vily v Garmischi, kde 8. září téhož roku zemřel.“ (1-str. 390). K jeho hudební tvorbě ještě připojme následující citaci: „Straussova zvláštní záliba platila Mozartovi, s nímž se jako hudební dramatik cítil spřízněn. Ve svých operách má blíže k Richardu Wagnerovi, v orchestrálních skladbách k Ferenci Lisztovi. Strauss dovedl tradiční harmonii k jejím nejzazším hranicím, aniž ovšem udělal konsekventní krok Arnolda Schönberga k atonalitě. Zvláště bohatý je jeho styl orchestrace, jeho virtuózní instrumentační umění, které orchestrálnímu zvuku otevřelo nové oblasti. Strauss je posledním reprezentantem klasicko-romantické epochy, zasahujícím do 20. století.“ (1-str. 390).

Pokud jde o operu Capriccio, jde o dílo, kde ústředním tématem je řešení otázky, zda má přednost poezie (slovo) nebo hudba. Tato otázka upomíná na operu Prima la musica e poi le parole („Nejdříve hudba, a pak slova“) Antonia Salieriho (1750-1825). Její premiéra se konala ve Vídni v r. 1786; opera má jedno dějství, libreto vytvořil Giovanni Battista Casti (uváděn i jako Giambattista de Casti, 1724-1803). V opeře se objevují postavy primadony, básníka, skladatele a pěvkyně komické opery. Děj je ve stručnosti tento: hrabě Opizio si objednal novou operu, která má být hotova do čtyř dnů. Skladatel již vytvořil partituru, ale básník má při tvorbě potíže a uchýlí se k pokusu přizpůsobit předchozí verše, které napsal, k předložené hudbě. Oba umělci jsou navštíveni primadonou Eleonorou, najatou hrabětem, která předvede své umění. Po jejím odchodu se opět básník a skladatel potýkají s otázkou libreta pro operu a dojde mezi nimi ke sporu. Objeví se Tonina (je parodií opery buffy) a dožaduje se role v nové opeře. Skladatel a básník pro ni rychle vytvoří hudební číslo. Mezi Eleonorou a Toninou dojde ke sporu o tom, která z nich bude zpívat vstupní árii opery. Vede to až k tomu, že by obě zpívaly své árie současně. Oba umělci pak uklidní pěvkyně souhlasem s tím, že dojde ke vzájemnému srovnání stylu opery seria a opery buffy, čímž smířlivě ukončí jejich spor.


Libreto ke Capricciu (název znamená v italštině např. vrtoch či rozmar, ale také rozmarnou skladbu) vzniklo mezi lety 1934 a 1941 jako společné dílo vícero autorů: původní idea pochází od spisovatele Stefana Zweiga (1881-1942); od něho pochází návrh zabývat se tematikou Castiho libreta. Na Zweigovo přání vyhotovil divadelní vědec Joseph Gregor (1888-1960) několik návrhů. Na libretu pak pracoval sám skladatel a jako spolupracovníka si přizval Clemense Krausse (1893-1954, dirigent a operní impresário); od Krausse pochází většina konečné verze libreta. Opera se odehrává ve Francii druhé poloviny 18. století, kdy se zde objevují reformní díla Ch. W. Glucka (usiloval o navrácení opery, která v té době byla spíše zpívaným koncertem k pobavení dvora a šlechtické společnosti, k jejím kořenům, aby byla především divadlem). Ve Francii se rozhořel spor mezi Gluckovými stoupenci (gluckisty) a stoupenci italského skladatele N. Picciniho (znám především jako skladatel neapolské opery-buffy), piccinisty, jehož ozvěny najdeme i v Capricciu. Podrobněji ke Gluckově operní reformě a sporu gluckistů s piccinisty viz např.:
http://operadream.blogspot.com/2011/02/ifigenie-na-tauride-nekolik-uvodnich.html

V r. 1939, kdy Strauss a Krauss pracovali na libretu, oba pátrali po „autentickém francouzském milostném sonetu, aby předvedli působení slov v debatě, objevující se v opeře, slova versus hudba. O nalezení vhodné básně z 18. stol. byl požádán Hans Swarowsky“ (1899-1975, rakouský dirigent), „který pracoval pro Krausse jako dramaturg. Když jeho průzkum ukázal, že milostné sonety vyšly v té době z módy, Swarowsky navrhl sonet z díla Continuation des Amours básníka 16. stol. Pierra de Ronsarda. Swarowsky přeložil Ronsardovu báseň do elegantní a lyrické němčiny a nadšený Strauss ji hned zhudebnil, nejprve jako píseň pro hlas a klavír, poté, s několika změnami, jako ústřední sonet, jehož opakování formují jádro opery.“ (viz zdroj č. 3).

Pokud jde o hudební stránku Capriccia, opera („konverzační kus“) „sahá ještě jednou k německému parlandovému stylu, rozvinutému v Ariadně, Intermezzu, Arabelle a Ženě bez stínu, který je ovšem doprovázen rafinovaně pojatým orchestrem. Je to hudba vyvozená z hudby, opera o opeře. Dílo začíná smyčcovým sextetem, exponujícím příznačný motiv opery. … Básnickým motivem, který se stále vrací, je“ již zmíněný Ronsardův sonet (ve Swarowského překladu). „Slovo“ a „tón“ jsou zosobněny v operních postavách básníka Oliviera, vedeného rozumem, a skladatele Flamanda, u kterého rozhoduje cit. Mezi parlando jsou vsunuty tance, ansámbly a mistrovská fuga „Diskuse o tématu „slovo nebo tón“. (viz 1-str. 414). Strauss Capriccio komponoval v l. 1940-1941, premiéra se konala 28.10.1942 v Národním divadle v Mnichově.


----------------------------------------------------------------------

CAPRICCIO, osoby a obsazení:

Hraběnka Madeleine (dramatický soprán, též mladodramatický soprán); hrabě, její bratr („kavalírský“ baryton, též lyrický baryton); Flamand, hudebník (lyrický tenor); Olivier, básník (charakterní baryton, též „kavalírský“ baryton); La Roche, divadelní ředitel (charakterní bas, též hluboký hrdinný či charakterní baryton); Clairon, herečka (dramatický mezzosoprán, též mladodramatický soprán; uvádí se i alt či kontraalt); Monsieur Taupe, suflér (buffózní tenor); italská pěvkyně (lyrický koloraturní soprán); italský pěvec (lyrický tenor); majordomus (charakterní bas, též charakterní baryton); osm sloužících (čtyři tenory a čtyři basy); tanečnice (taneční role; tančí passepied /tanec bretaňského původu/, gigue /tanec vyvinuvší se z britského předchůdce zvaného „jig“/ a gavottu /vznikla jako francouzský lidový tanec/ ); tři hudebníci hrající na scéně (houslista, cellista a cemballista); za scénou: smyčcový sextet. Sbor: jen ansámbl sloužících. Odehrává se na zámku poblíž Paříže, kol. r. 1775, v době Gluckovy operní reformy. Opera („konverzační kus pro hudbu“) má jen jedno dějství (se 13 scénami). Zpracováno podle publikace č. 4 a dalších zdrojů.

Obsazení v MET (23.4.2011):
Hraběnka: Renée Fleming; hrabě: Morten Frank Larsen; Flamand: Joseph Kaiser; Olivier: Russell Braun; La Roche: Peter Rose; Clairon: Sarah Connolly; Monsieur Taupe: Bernard Fitch; italská pěvkyně: Olga Makarina; italský pěvec: Barry Banks; majordomus: Michael Devlin; osm sloužících: Ronald Naldi, Paul Corona, Steven Goldstein, Christopher Schaldenbrand, Grant Youngblood, Scott Scully, Brian Frutiger, Kyle Pfortmiller; tanečnice: Laura Feig; tanečník: Eric Otto; tři hudebníci: David Chan, Rafael Figueroa, Dennis Giauque; dirigent Andrew Davis; režie John Cox; scéna: Mauro Pagano; kostýmy: Robert Perdziola; vnitřní dekorace: Robert Perdziola; světelný design: Duane Schuler; choreografie: Val Caniparoli; jevištní vedoucí: Peter McClintock.

Obsah:
na základě anglické verze ze stránky:
http://www.metoperafamily.org/metopera/history/stories/synopsis.aspx?id=385
s přihlédnutím k dalším zdrojům (čísla v obsahu odpovídají číslům scén).

1) Osou opery je otázka, co je důležitější: slova nebo hudba? Otázka je vyjádřena příběhem hraběnky Madeleine, mladé vdovy, váhající mezi dvěma ctiteli: básníkem Olivierem a hudebníkem Flamandem. Hraběnka slaví narozeniny. Oba jmenovaní umělci, Flamand a Olivier, naslouchají nácviku Flamandova smyčcového sextetu, napsaného k hraběnčiným narozeninám, zatímco další z přítomných, divadelní ředitel La Roche, se oddává dřímotě. Flamand i Olivier si uvědomují, že jsou oba zamilováni do hraběnky. Co ji zaujme více: Flamandova hudba nebo Olivierova poezie? Probouzí se La Roche a vyjadřuje se k věci: ani poezie, ani hudba není největším z umění. Avšak jeho umění, divadlo, zahrnuje a zastiňuje jak hudbu, tak poezii. Věří v pobavení: nádherná výprava, vrcholné tóny a krásné ženy, takové jako je slavná herečka Clairon, která měla nedávno poměr s Olivierem. A je to La Roche, kdo má řídit Olivierovu novou hru, napsanou k hraběnčiným narozeninám, v níž mají v hlavních rolích vystupovat Clairon a hraběnčin bratr, talentovaný amatérský herec.

2) Když pak všichni tři odejdou připravit zkoušku, na scéně se objeví hrabě a hraběnka, vzájemně se škádlíce, pokud jde o jejich umělecké názory. Probírají také své ctitele. Hrabě sestru škádlí slovy, že její láska k hudbě odpovídá pozornosti, jíž jí věnuje Flamand. Naopak hraběnka mu předhodí, že jeho láska k slovům odpovídá jeho pozornosti ke Clairon. Hrabě má blíž ke kratším dobrodružstvím. Naopak hraběnka touží po dlouhotrvající lásce; a nemůže se rozhodnout mezi Flamandem a Olivierem.

3-4-5) Vrací se La Roche s oběma umělci a s přítomnými rozebírá kulturní program připravený k hraběnčiným narozeninám. Objevuje se také Clairon, aby se účastnila zkoušek. Spolu s hrabětem Clairon čte scénu z Olivierovy hry, na jejímž konci hrabě recituje vášnivý sonet. La Roche pak hraběte a Clairon odvede k pokračování zkoušek a zanechá Flamanda a Oliviera osamotě s hraběnkou. Olivier prohlašuje, že sonet byl napsán pro ni a recituje ho znovu, což inspiruje Flamanda k tomu, aby se ihned pustil do jeho zhudebnění. Olivier hned využije příležitosti, aby vyznal hraběnce svou lásku, která dosud váhá mezi poezií a hudbou.
6-7) Flamand se triumfálně vrací, aby zazpíval sonet, tak jak ho právě zkomponoval. Hraběnka přemítá o spojení slov a hudby, zatímco Olivier cítí, že jeho práce byla zničena. Oba muži se přou o skutečné autorství sonetu a hraběnka ve sporu rozhodne: sonet je nyní její. Když pak La Roche odvede Oliviera ke zkouškám, svoji lásku hraběnce vyznává i Flamand. Žádá ji, aby rozhodla: hudba nebo poezie, on nebo Olivier? Hraběnka mu slibuje, že mu dá odpověď zítra dopoledne, v jedenáct hodin. Flamand pak ve velkém rozrušení odchází.
8) Na scéně se objevuje hrabě a v přítomnosti své sestry nadšeně rozebírá půvaby Clairon, a to, jak pozitivně hodnotila jeho herecké snažení. Sestra ho varuje, že se nechal unést hereččiným lichocením. Přizná také bratrovi, že jak hudebník, tak básník, jí vyznali lásku. Hrabě k tomu prohlásí, že ve výběru mezi slovy a hudbou by se přidal ke slovům.
9-10) Zkouška skončila a ti, co se jí účastnili, se vracejí zpět. Flamand a Olivier pokračují ve své při „slova versus hudba“ a ostatní se k nim připojí. Hovor se stočí i k opeře. Hrabě má pro ni jen výsměšná slova. La Roche uvádí do místnosti dva italské pěvce, kteří zazpívají duet. Poté La Roche přítomným oznámí, že má plán uspořádat u příležitosti narozenin epické, mytologické představení ve dvou dílech: „Zrození Pallas Athény“ a „Pád Kartága“. Když si ostatní tropí z jeho grandiózních nápadů žerty, La Roche výmluvně reaguje, a to vyjádřením svého divadelního kréda: namísto chabých pokusů moderních dramatiků chce, aby drama zobrazovalo lidské bytosti v celé jejich komplexnosti, jako bytosti z masa a kostí. Vyzývá Flamanda a Oliviera k vytvoření nových děl, která budou mít co říci jejich době. Jeho posluchači jsou pohnuti a vynoří se nový plán: Flamand a Olivier mají společně napsat operu. Jsou diskutovány různé náměty, nakonec hrabě navrhuje, aby se námětem staly události přímo tohoto dne, a přítomní se stali hlavními postavami. O závěru má rozhodnout hraběnka. Poté, co je diskuse u konce, hosté odjíždějí do Paříže, doprovázeni hrabětem.
11) Sloužící se pustili do úklidu salonu. Při práci komentují události proběhlé v tomto odpoledni, z jejich úhlu pohledu: nehráli zde všichni jen divadlo?
12) Neočekávaně se objevuje Monsieur Taupe, divadelní nápověda, který usnul při zkoušce a shání se po La Rocheovi. Majordomovi vysvětluje, že ve skutečnosti je to on, kdo je nejdůležitější osobou divadla, neboť bez něho by představení nemohlo pokračovat. Majordomus ho trpělivě vyslechne a pak ho vezme do kuchyně, aby se trochu posilnil, a zařídí mu odvoz do Paříže.
13) Je večer. Vchází hraběnka a od majordoma se dozví, že by se Olivier rád od ní zítra dopoledne v jedenáct hodin dozvěděl, jak má opera skončit. Majordomus ji pak ponechá o samotě. Hraběnka se znovu vrací k sonetu a přemítá o tom, že slova a hudbu nelze oddělit, a o tom, kterým směrem se má vydat její srdce: Flamand nebo Olivier? Poté pohlédne do zrcadla, aby jí obraz v zrcadle poradil: „Obraze zamilované Madeleine, můžeš mi poradit, můžeš mi pomoci najít závěr… závěr této opery? Existuje takový, aby nebyl triviální?“ Tu vchází majordomus a ohlašuje: „Paní hraběnko, večeře se podává.“ Hraběnka, usmívaje se, pohlédne do zrcadla a loučí se s hlubokou a elegantní úklonou. Vesele si pobrukujíc melodii sonetu pomalu odchází za majordomem do jídelny.
-------------------------------------------------------------------
Libreto:

v němčině: http://www.opera-guide.ch/opera.php?id=363&uilang=de

v angličtině: http://www.pov.bc.ca/pdfs/capriccio_pov_libretto.pdf

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pořadí vybraných hudebních partií (zpracováno podle textů libret; odkazy viz výše):

- není-li uvedeno jinak, ukázky jsou z tohoto provedení: hraběnka: Renée Fleming; hrabě: Dietrich Henschel; Flamand: Rainer Trost; Olivier: Gerard Finley; La Roche: Franz Hawlata; Clairon: Anne Sofie von Otter; Monsieur Taupe: Robert Tear; italská pěvkyně: Annamaria Dell´Oste; italský pěvec: Barry Banks; majordomus: Petri Lindroos; koprodukce Opéra National de Paris a François Roussillon et Associés TDK s účastí France 3; Orchestre de l'Opéra National de Paris, dirigent: Ulf Schirmer.

1. scéna:

1) „Bezaubernd ist sie heute wieder!“ (Flamand: „Dnes je opět okouzlující!“); introdukce (smyčcový sextet), Flamand, Olivier (recitativ). Sextet skončí a probudí se La Roche.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=UXDHcC5bovI&feature=related
2) „Bei sanfter Musik schläft sich's am besten.“ (La Roche: „Nejlepší spánek je spánek při hudbě.“); La Roche, Flamand a Olivier.
2. scéna:
3) „Der Strom der Töne trug mich fort - fern in eine beglückende Weite!“ (hraběnka: „Proud hudby mě táhne daleko za magický horizont!“); hraběnka a hrabě.
3. scéna:
4) „Die Bühne ist fertig, wir können beginnen.“ (La Roche: „Jeviště je připraveno, můžeme začít se zkouškou.“); La Roche, Flamand, Olivier, hrabě a hraběnka.
4. scéna:
5) „Sie ist doch gekommen! Du hast es erreicht.“ (Olivier, k La Rocheovi: „Tak skutečně přišla! Nakonec slavíte vítězství.“); Olivier, hrabě, hraběnka, Flamand, La Roche a Clairon.
6) „Kein Andres, das mir so im Herzen loht…“ (hrabě – přednáší sonet: „Pro nikoho jiného neplane mé srdce…“); titíž co v předchozí části.
Ukázka (San Francisco Opera, 1993): http://www.youtube.com/watch?v=ph4Jv5xn6YU
5. scéna:
7) „Lassen Sie ihn gewähren. Wie Sie sehen, ist auch Musik eine Sache der Inspiration.“ (hraběnka: „Nechte ho činit, jak si přeje. Vidíte, že hudba může být inspirující.“); hraběnka, Olivier, na konci scény i Flamand.
6. scéna:
8) „Kein andres, das mir so im Herzen loht…“ (Flamand: „Pro nikoho jiného neplane mé srdce…“); Flamand, za přítomnosti Oliviera a hraběnky zpívá a hraje sonet, který právě zhudebnil.
9) „Des Dichters Worte, wie leuchten sie klar!“ (hraběnka: „Básníkova slova, jak křišťálově čistá!“); tercet hraběnky, Oliviera a Flamanda; poté recitativ; na konci scény kratší výstup La Roche.
Ukázka (zahrnuje č. 8 a 9): http://www.youtube.com/watch?v=T_JRNQs33ww&NR=1
7. scéna:
10) „Verraten hab' ich meine Gefühle!“ (Flamand: „Odhalil jsem své city!“); Flamand o samotě s hraběnkou.
11) „...dass ich Euch liebe! Diese Liebe, plötzlich geboren an jenem Nachmittag…“ (Flamand: „…říci, že vás miluji. Nejsladší city, zrozené náhle toto odpoledne…“); Flamandovo arioso: vyznání lásky. Poté závěr výstupu s hraběnkou (recitativ), hraběnka mu slibuje dát odpověď na jeho city příští den v jedenáct hodin dopoledne.
Ukázka (zahrnuje č. 10 i 11): http://www.youtube.com/watch?v=HorHQ-pGiRg&NR=1
8. scéna:
12) „Welch' köstliche Begegnung! Sie ist reizend -, bezaubernd!“ (hrabě: „Je skvostným se s ní potkat. Je půvabná, okouzlující!“); hrabě a hraběnka.
9. scéna:
13) „Wir kehren zurück in die Welt des Salons.“ (La Roche: „Vracíme se do světa salonů.“); v této části se objevuje i vystoupení tanečnice; postupně tančí passepied, gigue a gavottu. Po jejím vystoupení a před následujícím vystoupením dvou italských pěvců (viz č. 14) následuje fuga, obsahující diskusi přítomných (La Roche, Olivier, Flamand, hrabě, hraběnka a Clairon) k již naznačenému tématu (slovo nebo hudba).
Ukázka (tance): http://www.youtube.com/watch?v=iT4LRsaLG1w&feature=related
14) „Addio, mia vita, addio, Non piangere il mio fato…“ / „Se a me t'invola il fato, Idolo del cor mio…“ (italský pěvec: „Buď sbohem, můj živote, buď sbohem, neplač nad mým osudem…“ / italská pěvkyně: „Zemřu-li bez tebe při mně, idole mého srdce…“); duet italských pěvců.
Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=SB22mA8T2kU&NR=1
15) „Sie lachen ihn aus und er meint es so ernst.“ (hraběnka: „Smějí se mu a on to míní tak vážně.“); oktet (ti co uvedeni v č. 13 a oba italští pěvci) – první část, výsměšný ansámbl.
16) „Aber so hört doch! Es kommt ja ganz anders.“ (La Roche: „Ale slyšte. Skončí to zcela odlišně.“); oktet – druhá část, ansámbl-spor.
Ukázka (zahrnuje část recitativu následujícího po duetu italských pěvců, kde La Roche seznamuje přítomné se svým divadelním plánem, a obě části oktetu):
http://www.youtube.com/watch?v=xsOuUpjKJaQ
17) „Holà, ihr Streiter…!“ (La Roche: „Hola, vy svárlivci…!“); La Rocheův monolog.
Ukázka (zahrnuje i část č. 18): http://www.youtube.com/watch?v=2-lRs81zCeE&NR=1
18) „La Roche, du bist gross, du bist monumental!“ (Clairon: „La Roche, ty jsi velký, ty jsi monumentální!“); výstup všech přítomných.
Ukázka (navazuje na předchozí ukázku): http://www.youtube.com/watch?v=KKK16m7LuLY
10. scéna:
19) „Gut in eure Mäntel gehüllt, damit ihr euch auf der Fahrt nicht erkältet.“ (La Roche, k italským pěvcům: „Oblečte se dobře, ať se po cestě nenachladíte.“); La Roche, Clairon, hrabě, Flamand, Olivier a sluha.
11. scéna:
20) „Das war ein schöner Lärm - und alle durcheinander!“ („To byl ale pěkný kravál …a všechno v nepořádku“); osm sloužících (začínají uklízet salon a komentovat to, co dělalo panstvo) a majordomus.
12. scéna: nastává večer, majordomus rozsvěcuje svícen, už se chystá odejít, když tu je slyšet znepokojené volání:
21) „Herr Direktor ...“ (Monsieur Taupe: „Pane řediteli...“); výstup Monsieura Taupeho s majordomem.
13. scéna: měsíční svit osvětluje terasu. Orchestrální mezihra. Vchází hraběnka ve večerní róbě. Po chvíli vejde majordomus a rozsvěcuje svíce.
Ukázka (orchestrální mezihra - před následujícím č. 22 - tzv. Mondscheinmusik (hudba měsíčního svitu): http://www.youtube.com/watch?v=CZu1ebz5hPU&NR=1
22) „Wo ist mein Bruder?“ (hraběnka: „Kde je můj bratr?); recitativ: hraběnka a majordomus (odpoví jí, že pan hrabě doprovází slečnu Clairon na cestě do Paříže; na konci majordomus odchází a zanechává hraběnku o samotě).
23) „Morgen mittag um elf!“ („Zítra dopoledne v jedenáct!“); přemítání hraběnky, na konci majordomus: „Paní hraběnko, večeře se podává.“
Ukázka (č. 22 a část č. 23): http://www.youtube.com/watch?v=mVO3ggAAStQ&NR=1
Ukázka (pokračování č. 23): http://www.youtube.com/watch?v=YEWoKMGRJ4o&NR=1
Ukázka (Renée Fleming, MET 2008, finální scéna, část I.):
http://www.youtube.com/watch?v=KW0jPgiML2Q
Ukázka (Renée Fleming, MET 2008, finální scéna, část II.):
http://www.youtube.com/watch?v=JJ-Piz27UOE&feature=related
Ukázka (Renée Fleming, MET, březen 2011, část finální scény):
http://www.youtube.com/watch?v=5b0fjgfcWWY
-------------------------------------------------------------

Zde odkaz na kompletnější verzi téhož provedení, z něhož výše uvedena většina ukázek:
http://www.youtube.com/watch?v=SHTdUeoTYLo&feature=fvst
A kompletní nahrávka:
http://www.youtube.com/watch?v=ZrizZWLG8T4&playnext=1&list=PL5E2941A8E5CDA3DE
-------------------------------------------------------------------

Ke zpracování výše uvedeného textu byly mj. využity tyto zdroje:
1) Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996, str. 389-390 a 414-416;

2) Trojan J., Dějiny opery, nakl. Paseka, Praha, 2001, str. 236-243;

3) Stránka Pacifické opery v kanadské Viktorii věnovaná Capricciu:
http://www.pov.bc.ca/capriccio.html

4) Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 487-491.

Poděkování patří kolegyni Mgr. Renatě Klčové za laskavou pomoc při překladu některých textů z němčiny.

Fotografie použité v textu byly pořízeny ve Francii, tedy v zemi, kde se Capriccio odehrává.

Všem divákům přeji krásný operní zážitek.
Jaroslav Sovinský, Olomouc

pátek 15. dubna 2011

Jiří Urban: Ústecký Trubadúr nezklamal


WeiLong Tao (Manrico)

Nastudování Verdiho opery Trubadúr v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí na Labem nezklamalo. Naopak jeho provedení můžeme považovat za triumfální návrat do dramaturgického plánu operní scény. Je z něj zřejmé, že se vyplácejí až obkruživé režijní návraty Karly Štaubertové, která se s tímto dílem vyrovnává již potřetí. Snad proto se představení vyznačuje promyšleností, úsporností rekvizit, čistotou scény, zaujme svou celková distingovaností. V představení se nebrání projevům silných emocí, avšak divákovi se nepodsouvají pomocné berličky. Nechává se mu prostor pro jeho vlastní emoce.


Liana Sass (Leonora)

Ve spolupráci s dirigentem Norbertem Baxou se usiluje o synergion, založený na kráse hudby, brilantních áriích sólistů a vyrovnaném výkonu sboru. Inscenátoři podřídili vše hudební složce a spoléhají na to, že návštěvník opery jde především za ní. Dirigent plasticky využívá všech dynamických stupňů včetně pianissim a dává hudbě patřičnou citovou hloubku i vervu. Sbor, připravený Milanem Kaňákem, zpívá perfektně. Scéna Jána Zavarského je střídmá, místy připomíná arénu, avšak nepůsobí nudně nebo nefunkčně. Její zadní ochoz je se sestaven ze stupňujících se bílých panelů, které se v průběhu děje různě odebírají a zase vracejí, což koresponduje se vzrušivostí děje. Kostýmy, které navrhl Petr Beneš, opět spíše korespondují s vnitřní charakteristikou postav, než s jejich sociálním zařazením, umocňují celkový dojem spolupodílejí se na solidnosti celkového vyznění. Účinným inscenačním ozvláštněním jsou momenty, kdy se na pozadí promítají planoucí ohně, tentokrát umocňujících tragiku příběhu.


Představitelé hlavních i menších rolí se vzepjali k mimořádným pěveckým výkonům, přičemž si každý zachovává osobitost svého hereckého projevu. V dramaticky vypjaté roli Azuceny vyniká Věra Páchová, další ústřední ženská postava Leonora je působivě ztvárněna Lianou Sass, jež předvedla výkon hodný záznamu na CD. Z mužů se vyznamenal WeiLong Tao heroickým podáním Manrica. Nosnými kantilénami v postavě Hraběte Luny velmi zaujal Nikolaj Někrasov, stejně jako nemůže zůstat bez povšimnutí sytý bas s pěknými výškami Josefa Škarky (Ferrando). Dále se příznivě zmocňují svých rolí Barbora Kadlčíková (Inéz) i Jaroslav Kovacs (Ruiz).

Ústečtí pěvci prezentují svůj zpěv v italštině, vyznačují se barvitostí hlasů a vřelostí projevů. Není pochyb, že tyto skutečnosti mohou vyvolat zájem také u zahraničního publika a vzbudit širší odbornou pozornost. Stal jsem se návštěvníkem běžné odpolední reprízy a domnívám se, že převahu tvořili domácí diváci, avšak myslím si, že představení si v ničem nezadalo s premiérou.


Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem
9. 4. 2011

Dirigent: Norbert Baxa
Režie: Karla Štaubertová
Výtvarník scény: Ján Zavarský
Výtvarník kostýmů: Petr Beneš
Sbormistr: Milan Kaňák
Choreografie: Lucie Holánková

Osoby a obsazení:

Hrabě Luna Nikolaj Někrasov
Leonora Liana Sass
Azucena Věra Páchová
Marico WeiLong Tao
Ferrando Josef Škarka
Inéz Barbora Kadlčíková
Ruiz Jaroslav Kovacs
Starý cikán Karel Fieweger
Posel Pavel Machát

Fotografie ze zkoušky: Petr Berounský