neděle 20. března 2011

Jaroslav Sovinský: Lucie z Lammermooru jako dramma tragico v romantickém hávu


Tato recenze je věnována včerejšímu (19.3.2011) přímému přenosu opery G. Donizettiho, Lucie z Lammermooru (Lucia di Lammermoor) z newyorské Metropolitní opery. Pokud jde o úvodní pojednání o této opeře a jejím autorovi, odkazuji na text uvedený zde.

Včera jsme měli možnost již podruhé v této sezóně přenosů, po brilantním Donu Pasqualovi (opera buffa), vidět dílo G. Donizettiho, proslulého skladatele belcanta, tentokrát operu seria (dramma tragico). Současné nastudování Lucie z Lammermooru patří v MET k nastudováním relativně novým, mělo premiéru v sezóně 2007/2008. Před dvěma roky jsme měli možnost toto nastudování vidět v přenosu z MET, v hlavních rolích s A. Netrebko (Lucia), P. Beczalou (Edgardo), M. Kwiecienem (Enrico) a I. Abdrazakovem (Raimondo).

Vhodné bude začít od režie (Mary Zimmerman), scény (Daniel Ostling) a kostýmů (Mara Blumenfeld), což se nám stane východiskem pro další pojednání. Děj opery je pro účely tohoto nastudování přesunut ze 16. stol. (či jak se též udává, poč. 18. stol.) do viktoriánské Británie poloviny 19. stol. Tomu plně odpovídá režie, scéna i kostýmy, které jsou plně ve vzájemném souladu. Přesun v čase však nepůsobí rušivě, děj působil v tomto provedení velmi dynamicky. Scéna je plně narativní, což přispívá k realističnosti děje. Takto jsme měli možnost vidět v prvním dějství zvlněný travnatý terén poblíž Ashtonova zámku, působící poněkud pochmurně, avšak zároveň romanticky, což výborně naladilo tu pravou skotskou atmosféru. Na okamžik se v pozadí objeví i ponuře působící ruina věže na strmé skále (zjevně poslední útočiště Edgardovo na Vlčí útesu - Wolf's Crag), což romantické vyznění scény ještě umocní. Nádherně byla pojata i vstupní část 2. scény I. dějství, kde za doprovodu harfy (sólo Deborah Hoffman) se ze šera, ještě před rozedněním, vynořuje pochmurná krajina s tiše s poletujícími vločkami sněhu, výjev, který jistě potěší oko každého romantika; postupně se objeví i studánka, s reliéfně provedenou hlavou, snad divého muže, jako chrličem. Ve druhém dějství je představena klasicizující reprezentační hala zámku s dobovým nábytkem; ve třetím nejprve pochmurné prostředí Edgardovy věže, s několika kusy nábytku, a zuřící bouří, včetně naturálně provedených blesků v pozadí a poté prostorný sál na zámku s ochozem v patře a přístupovým schodištěm; konečně v závěru je zobrazeno ravenswoodské pohřebiště s několika prostými hroby a mohutným, velmi realisticky podaným, měsícem v úplňku v pozadí, jehož namodralý svit dával prostředí až mysteriózní výraz (světelný design T. J. Gerckens). Celek výborně doplnily kostýmy, odpovídající viktoriánské době, a samozřejmě i velmi dynamická režie, které se podařilo vytvořit skutečné drama.


Režie jde do velkých a realisticky působících detailů: např. zapojením živých psů pro scénu Ashtonových lidí, pátrajících po neznámém vetřelci; nejsem odborníkem v kynologii, ale snad se jednalo o deerhoundy, tzv. skotské jelení psy. Podobně byl realisticky zapojen fotograf ve svatební scéně, který jen stěží zápasil se svatebčany, rozrušenými příchodem nezvaného hosta (Edgarda), snaže se je naaranžovat do skupinové momentky. Podobně působil velmi přesvědčivě moment, kdy Lucie, která jen nerada podepsala svatební smlouvu, převrhne kalamář, stejně jako lékař, přivolaný k zešílevší Lucii ve III. dějství, dávající jí uklidňující injekci. Zajímavým bylo i pantomimické provedení zjevení bledé dívky, zavražděné milencem (v I. dějství, choreografie: Daniel Pelzig), o které vypráví Lucie své společnici Alise; zjevení se vynoří ze šera pozadí a poté se zanoří do výše popsané studánky.
Přejděme nyní k výkonům pěvců. Již nyní je třeba říci, že všichni protagonisté, včetně sboru, byli výborně sehraní a jejich výkony se skvěle snoubily v jeden celek, prostoupený podmanivou a nesmírně melodickou Donizettiho hudbou, která mistrně podává jak duševní rozpoložení jednajících postav, tak i situace, které je obklopují (úsvit či bouře). I koloraturami se v opeře rozumně šetří a objevují se spíše jen tam, kde mají vyjádřit vzrušení či pozbytí smyslů hlavní postavy.


Hvězdou večera se stala představitelka titulní role, francouzská koloraturní sopranistka Natalie Dessay, která předvedla strhující, jak pěvecký, tak herecký výkon, a roli skutečně do nejmenších detailů prožila, přesně tak, jak to řekla v rozhovoru, jakoby to měla být její Lucie poslední. Její nádherný hlas, patřičné síly a šíře, je pro roli Lucie jako stvořený. S nesmírnou lehkostí tato pěvkyně přechází mezi tóninami a velmi kultivovaně a s naprostou jistotou a přirozeností vyzpívává i nejnáročnější hudební partie, včetně koloratur, které, a to je třeba skutečně zdůraznit, v jejím provedení působí niterně, jako hluboký vnitřní prožitek strádající bytosti. Herecky skvěle předvedla jak křehkou a hluboce milující bytost prvního dějství, tak raněnou ženu, která se nakonec podvolí osudu, vrcholíc v proslulé scéně šílenství III. dějství (Il dolce suono), která byla jedním z vrcholů večera. Její ztráta smyslů je podána s absolutní realističností (v rychlém sledu střádá nejrůznější nálady, od melancholie přes obavy až k drásajícímu smíchu) a s vrcholným mistrovstvím, kdy tato pěvkyně zpívá obtížné partie i vleže a k děsivému vyznění scény je s to se i svalit z několika stupňů schodiště. Výborně zapůsobila i v dalších ariosních a ansámblových scénách; např. v obavami naplněné árii I. dějství (Regnava nel silenzio), niterném vyznání lásky s Egdardem v duetu I. dějství (Verrano a te sull'aure) či s bratrem naléhajícím na její sňatek v úvodu II. dějství (Il pallor funesto, orrendo) a taktéž (v témže dějství) s Raimondem (Ebben? - Di tua speranza) a konečně v proslulém a skvěle provedeném sextetu II. dějství (Chi mi frena in tal momento).

Role Luciina vyvoleného Edgarda se zhostil maltský tenorista Joseph Calleja. Tento pěvec, disponující hladkým, širším a současně i hutným a klenutým, velmi příjemně znějícím hlasem, lyrického zabarvení, do páru k Lucii jak pěvecky, tak i herecky skvěle zapadl. V jeho provedení je Edgardo na jedné straně hrdinně a rytířsky působící bytost, hluboce oddaná přísaze již kdysi učinila (že pomstí rod Ravenswoodů), tak niterně milující (a současně vývojem událostí raněná) postava, oddaná Lucii, která by mohla, pokud by se Edgardovo přání naplnilo, být duší, která láskou smíří rozvaděné rody. K jeho vrcholům patřil jak již zmíněný duet s Lucií v I. dějství, tak zejména odhodlaný duet s Enricem ve III. dějství, končící dohodou o jejich souboji (O' sole più ratto), jakož obě niterně a melancholicky podané árie v závěru opery, kdy Edgardo očekává souboj a stále má za to, že ho Lucia zradila (Tombe degli avi miei - Fra poco a me ricovero), a pak vlastní rukou hyne (Tu che a Dio spiegasti l'ali). Finální scéna byla korunována vynikající režií, kdy se z pozadí vynoří zjevení již zesnulé Lucie (v podání samotné N. Dessay), která jde Edgardovi, připravenému vlastní rukou odejít z toho světa vstříc, aby ho doprovodila do nebe. Je to sama Lucie, která podává Edgardovi dýku, aby ukončil svůj život, a sama vede jeho ruku ke smrtelné ráně, aby uspíšila jeho cestu na věčnost, aby se již brzy mohli opět shledat. Když pak Edgardo naposled vydechne, Lucie se položí vedle něho a obejme ho, jakoby právě zemřeli spolu. Sbor s Raimondem truchlí nad nimi, a celá opera ústí do hloubi duše působícího závěru.


Oba předchozí protagonisty výborně doplnili představitelé Enrica a Raimonda. Role Enrica a takto Luciina bratra se zhostil francouzský pěvec Ludovic Tézier. Jeho hladký a silný baryton se výborně snoubil s jeho hereckým projevem. Enrico se v jeho pojetí jeví jako ten, kdo jde tvrdě za svým cílem, skutečný padouch (místy jsem měl pocit, že vidím Scarpiu – výborně si s ním i pohráli v maskérně), ale současně i jako bytost, která je rvána vlastním neúspěchem (v souvislosti s politickými a mocenskými událostmi), která vlastně nemá na vybranou, pokud můžeme věřit jeho slovům, která říká Lucii (tj. že buď ho Lucie sňatkem zachrání, nebo ho čeká popraviště). Tedy i on silně strádá a trpí a patrně, jak sám vyjádřil L. Tézier v rozhovoru o přestávce, je svým způsobem i postavou psychicky nemocnou. K jeho vrcholům patřily zejména scény s Lucií, především jeho zoufalé volání po záchraně z její strany ve II. dějství (Se tradirmi tu potrai). Dynamicky a odhodlaně podal i pomstychtivou árii v I. dějství (La pietade in suo favore) a spolu s Edgardem již zmíněný duet ve III. dějství (dohoda o souboji).

Jako Raimondo vystoupil jihokorejský pěvec Kwangchul Youn. Disponuje hladkým, klenutým, skutečně seriosně znějícím basem, který mu umožňuje pěvecký projev plně provázat s projevem hereckým. Jeho Raimondo je výsostně duchovní bytostí (tomu napomáhá jeho skutečně oduševnělá tvář), tím, kdo se snaží ochránit či zklidnit rozrušené duše, a vést je k dobrotě a řádu a sám jde příkladem. Vůči Lucii je takřka otcem, který se snaží jí v lásce k Edgardovi pomoci, současně však, když má za to, že již není jiného východiska, usiluje i o záchranu její rodiny, a vede Lucii, byť patrně nerad, ke splnění sesterské povinnosti (ariosa Ah! cedi, cedi - Al ben de'tuoi qual vittima). Nakonec má i smutnou povinnost oznámit svatebčanům, co se odehrálo v ložnici novomanželů (tklivě podané arioso Dalle stanze ove Lucia). Konečně je to on, kdo s hlubokým pohnutím sleduje poslední Edgardův pozemský zápas v závěru opery.

Do vedlejších rolí pak byli obsazeni: Theodora Hanslowe (Alisa), disponující hladce a příjemně znějícím mezzosopránem, která se předvedla jako dobrá bytost oddaná ochraně lásky mladých milenců; Matthew Plenk (Arturo), herecky se projevil důstojně, ale (je to nicméně jen můj subjektivní pohled), přece jen na roli vlivného lorda působil poněkud „studentsky“; a konečně Philip Webb (Normanno), který převedl postavu intrikánsky působící k záměrům svého pána.

Skvělý výkon převedli i sbor a orchestr (v sólu na flétnu vystoupil Denis Bourikov) pod taktovkou Patricka Summerse; tento dirigent mimochodem dirigoval i představení Ifigénie na Tauridě, které jsme v přímém přenosu z MET měli možnost sledovat v únoru.

Je třeba opět ocenit i české titulky (Zuzana Josková), které mají kromě vlastního informativního obsahu i vysokou literární úroveň.

Závěr tedy? Nesmírně působivé, koncízní a dynamické představení, kterému se též výtečně podařilo navodit ponurou, avšak výsostně romanticky a tajuplně působící atmosféru Skotska.

Jaroslav Sovinský, Olomouc

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Pejsani byli (aspoň myslím, že to tak v rozhovoru říkali) "Irish Wolfhounds"
http://en.wikipedia.org/wiki/Irish_Wolfhound
Přijde mi, že i tak vypadali.
Výprava se mi líbila, hlavně to schodiště, jak je za ním noční obloha, a veliký měsíc. nebo to vřešoviště:-) Líbil se mi ten vtip s fotografem:-) Myslím si, že ale tam musely být nějaké ty rozdíly od představení s NEtrebko, Beczalou a Kwiecienem, takhle to úplně přesně asi nedávali, nebo se pletu?
Režie též, to zasazení do vikt.doby bylo pěkné, vesměs to dávalo smysl, i když na popraviště by asi viktoriáni Enrica neposlali , pokud by si Lucia nevzala ARtura.
Sbor zpíval pěkně, Normanno mě nenadchl, Plenk a Alicia o.k.,ale malé party.
Hlavně se mi u Raimonda líbila ta árie, jak informuje hosty o vraždě.
Pěkný hlas. Tezier mě zase nějak úplně extra nenadchl ,ne špatné, ale ...
Calleja zpíval nádherně, opravdu nádherně, teď jenoim přemýšlím, jestli se mi líbil víc než Beczala. Natalie Dessay byla také výborná, skvělý herecký i pěvecký výkon, herecky samozřejmě lepší a i náročnější role než Callejův Edgar, ale pěvecky, myslím, že rozhodně Calleja nezaostal.
Zajímavé, jak píšete, co tam bylo pozornosti věnováno také počasí.
Samozřejmě lepší je to naživo, ale zase kdo už pojede do New Yorku a taky v kině je líp vidět, v divadle by se stejně sedělo bůhvíkde vzadu. Myslím, že z režie jsme si všimli stejných vychytávek:-) včetně inkoustu a kutálení se po schodech, nejsem si jista, jestli Netrebko taky převrhávala inkoust a kutálela se, to si nějak nepamatuju, asi bych se na to měla ještě podívat, ale kdy ?není čas.
btw.jdete na Oryho?Bude recenze?

Hanka

Anonymní řekl(a)...

Pane Jaroslave, díky za komentář - tento i ten "přípravný", před představením. Obdivuji Vaši energii, s kterou posbíráte všechna fakta. A těch ukázek, co Jste nám zprostředkoval!
Představení bylo úžasné, po Vašem komentáři snad už ani nemám co dodat.
Jen malé osobní povzdechnutí: emoce po ariích mě nutí aspoň bezhlasně tleskat - u nás v Olomouci se v kině netleská. Třeba, pane Jaroslave, sedíte ve stejném sále. Přidáte se ke mně, až začnu s potleskem? Helena

Anonymní řekl(a)...

Přeji hezký večer. Včerejší přenos z MET se mi velice líbil. Nádhera. To já v Děčíně tleskám a přidávají se i ostatní. Prostě si to užívám. A nemusím do New Yorku.

Anonymní řekl(a)...

Moc vám všem děkuji za milá slova a komentáře. Moc mě těší, že vás recenze i úvod zaujaly.

Aha, takže u těch hafanů šlo o vlkodavy. Oni jsou si s deerhoundy dost podobní a to mě zmátlo.

Včera jsem si srovnal sobotní výpravu s tou před dvěma lety. Je tam i měsíc, převržený kalamář, injekce na uklidnění i fotograf. Srovnávat se patrně v této oblasti moc nemá, ale řekl bych, že včerejší představení bylo dynamičtější a niternější.

A k tomu potlesku v kině. Moc rád bych si zatleskal, ale jistý ostych mě drží zpět (ovšem v duchu vždy nadšeně aplauduji). Ale pokud to někdo roztleská, tak se rád a od srdce přidám. Ale až budou dávat Valkýru: je zvykem, že u wagnerovských představení se tleská zásadně až na konci dějství, někdy dokonce až na konci celého představení.

Na Oryho se chystám a pokud čas dovolí, zase zkusím něco napsat.
Jarda

Anonymní řekl(a)...

Škoda, že tentokrát byla Scéna šílenství doporovázena flétnou a nikoliv skleněnou harmonikou (Donizetti původně komponoval tento part pro skl. harmoniku, ale realizovalo se to pouze 1x, při premiéře, pak part přepsal pro flétnu, protože sólista byl k dispozici pouze jeden a nevěděl, co si má říct jako honorář). Natalie Dessay začala před několika lety (v italské verzi) zpívat za doprovodu tohoto původního, unikátního nástroje (sólista Sacha Reckert), který se už mezitím uplatnil i v doprovodu jiných zpěvaček, zpívajících tuto roli (např. v ROH). Dessay v rozhovoru říkala, že tento nástroj pro nynější produkci žádala, ale že "to nebylo možné". Je to skutečně škoda. Zvuk tohoto nástroje působí, jakoby se rodil odnikud, má nezemský charakter, a navozuje až halucinatorní, nereálnou atmosféru. Ke kovovému hlasu N. Dessay, nabitému emocí, se neobyčejně hodí.

Anonymní řekl(a)...

Díky moc za velmi zajímavou informaci, veřím, že se nám jednou podaří slyšet Luciu (N. Dessay) i s tímto instrumentem.
Jarda