pondělí 28. března 2011

Svěží Eugen Onegin


Včera se konala skutečně mimořádná premiéra Komorní opery JAMU Eugen Onegin, největší operní projekt v její historii. Režie se ujal Tomáš Pilař, se kterým jsem přinesla nedávno rozhovor. Onegin je moje srdeční záležitost jak v knižní tak v operní verzi, takže jsem se na něj hodně těšila. Musím uznat, že se opravdu povedl!


Filipěvna (Lenka Čermáková), Larina (Jana Plachetková) Foto: David Musil

Scéna byla velmi jednoduše vymyšlená - stěna s průčelím domu, která se podle potřeb přesouvala, měnila na Tatianin pokoj, na les, a pak lesklé plochy znázorňující Greminův palác. Rekvizity byly jednoduché, stolky a židle, zeleně svítící lampy v Tatianině pokoji, které vypadaly velmi působivě, promítání různých textur na stěny... Akorát mě nezaujaly "rambovské" kostýmy s vypasenými rameny a "holá" hlava kněžny Greminy. Jinak se mi moc líbila střídmost a nápaditost.


Scéna, Taťána (Lenka Turčanová) Foto: David Musil

Vložení baletu vyznělo perfektně. Už první výstup ve sboru na statku Larinových v 1. dějství obecenstvo zcela získal a pokračovalo to dál. Hlavně nápad s tančící "Olgou a Lenským" po souboji jako "sen Onegina" na mě dost zapůsobil. Tančili perfektně.


Taťána (Lenka Turčanová) Foto: David Musil

Režie přinesla řadu dobrých míst. Nahradit list papíru pro dopis květem bílé - čisté - lílie, který se během představení často objevuje, byl výborný nápad, hlavně v protikladu s červenými a černými růžemi. Nějak se mi vybavily Květiny bílé po cestě... :-D Filipjevna pletoucí malý svetřík byla také na svém místě a, když po dopisové scéně Tatiana ten svetřík vytáhla, v duchu jsem tleskala, jak dobře symbolicky to bylo ztvárněné. Ovšem největším překvapením pro mě byl souboj. Kdysi dávno jsem mluvila s režisérem Tomášem o různých verzích, které jsme viděli, a zmínila jsem jeden svůj nápad, jak bych tu scénu udělala já, kdyby Olga s Tatianou z dálky pozorovaly souboj a, když padne Lenský mrtvý k zemi, přiběhnou, Olga se k němu skloní a Tatiana příjde mlčky k Oneginovi. Nechci tímto ubírat Tomášovy kvality, ale měla jsem pocit, jako by viděl přímo před očima mou představu a přenesl ji na jeviště. Už tehdy jsme se shodli v řadě míst, že bychom je udělali podobně... Vypadalo to výborně a, když pak Tatiana hodila po Oneginovi květ lílie, dal tomu úžasný závěr. :-) O přítomnosti Triqueta budu mluvit až u jednotlivých pěvců, toho bych z opery nejraději oddělala úplně. Docela mi zkazil jinak výborný dojem.


Balet Taneční konzervatoře Brno Foto: David Musil


Filipěvna (Lenka Čermáková), Tricquet (Lukáš Hacek) Foto: David Musil

Sbor mě překvapil nádherným čistým hlasem a užila jsem si v první řadě každé forte. Petra Karase znám jako sboristu v Janáčkově opeře a slyšela jsem ho poprvé zpívat sólový part. Vystoupil poměrně dobře v rolích Zařeckij a Setník. Na můj vkus možná až přehnaně vyslovoval jednotlivá slova, ale to je jen můj pohled.


Oněgin (Dario Grbić) Foto: David Musil

Postavu Triqueta bych považovala za prokletí každého představení. Buď ho režiséři nemají rádi, nebo nevím. Neviděla jsem jedinou verzi, kde by byl aspoň TROCHU normální. Jestli bylo nějaké slabé místo v režii, tak to byla právě postava silně "přihřátého" Triqueta. Už jsem doufala, že jakékoli nesmyslné homosexuální narážky v představení neuvidím, a tohle mě naštvalo. Skoro bych hlasovala pro vynechání Triqueta úplně. :-) Lukáš Hacek se sice role ujal velmi přesvědčivě, až by člověk pochyboval o jeho pravé orientaci, ale pěvecky už to tak dobře nezvládl.


Balet Taneční konzervatoře Brno (Maria Kokešová, Ondřej Martiš) Foto: David Musil

Bohužel svůj den neměl ani jindy výborný Jan Kučera (nezapomenu na jeho výkon v loňském Cimmarosovi). Hrabě Gremin mu dal hodně zabrat. Naopak mě velmi potěšily Lucie Szabová jako Filipjevna a Alena Nevimová jako Larina. Měly nádherné plné hlasy, které k sobě perfektně ladily a hrály naprosto přirozeně.


Balet Taneční konzervatoře Brno Foto: David Musil

Václav Čížek je docela slibný tenorista a Lenský mu výborně sedl. Oproti "drsnému" Oneginovi vytvořil skvělý protiklad zamilovaného jemného básníka. Aneta Petrasová na své Olze hodně zapracovala od lednového koncertního provedení a moc se mi líbila. Prostě volná, nadšená dívka s pěkným hlasem. :-)


Oněgin (Dario Grbić), Taťána (Lenka Turčanová) Foto: David Musil

Hvězdou večera pro mě byla bezpochyby Lenka Turčanová v roli Tatiany. Dopisová scéna si skutečně zasloužila ten obrovský nadšený potlesk. Už loni jsem ji slyšela v Cimmarosovi a zaujal mě tam její hlas. Včera jsem si ho výborně užila. Jen tak dál!!!


Olga (Aneta Petrasová), v pozadí Taťána (Helena Tamelová) Foto: Jan Dvořák

Eugen Onegin Pavla Katsiushyna mi přišel příliš hrubý. Dávám přednost lyričtějším barytonům. Nemohu však upřít obdiv k tomu, jak se zhostil své role a dokázal ji tak výborně ztvárnit. Onegin rozhodně není jednoduchý a zvládnout ho v tak mladém věku je obrovský výkon!


Oněgin (Roman Hoza), Lenskij (Václav Čížek) Foto: Jan Dvořák

Zuzana Pirnerová vedla orchestr velmi dobře, měla příjemné tempo. Orchestr sice zaznamenal několik chyb, ale na studentský orchestr klobouk dolů. Možná někteří čekali, jak ho budu hodnotit, vyčítám orchestrům kdejakou notu a zde chválím..., ale je rozdíl, když hrají profesionálové, kteří se tím živí, a když hrají studenti.


Oněgin (Roman Hoza), Sbor, Balet Taneční konzervatoře Brno Foto: Jan Dvořák

To představení je jedním velkým překvapením a skvěle odvedenou prací! Tomáš Pilař má cit pro symboliku, vidí v příběhu i něco víc, co třeba není patrné navenek, a občas si říkáte - to je přesně jasné! Jak to, že jsem to tam nikdy neviděl? Jsem moc ráda, že se Onegin hrál (snad) v kompletní verzi, mám hrozně moc ráda árii Filipjevny, jak vypráví o svém zasnoubení. Díky rozhovoru s Tomášem jsem si konečně uvědomila, odkud tu hudbu znám - přece z Borise Godunova, z opery, na kterou nezapomenu! :-)) Proti třeba Oneginovi v Janáčkově divadle tento sálá mládím a svěžestí, je to něco, co se hned tak nevidí a nebojí se pohrát si s příběhem. Myslím, že Puškin a Čajkovský z toho musí mít radost!



Taťána (Lenka Turčanová) Foto: David Musil
PS: Jen takový dodatek - umím si dobře sednout. Díky své malé postavě jsem neseděla na svém místě, protože bych nic neviděla, a posadila se do 1. řady. Po mé pravici seděla úterní Tatiana a vedle ní Onegin z JAMU, po mé levici usedl nezapomenutelný Lenský z Janáčkova divadla. Kam se zatoulala Olga??? :-D

K premiéře Trubadúra v ústeckém divadle


Po velkém úspěchu Rigoletta (1851) zaujalo Verdiho rytířské drama španělského autora Antonia Garcíi Gutiérreze El Trovador – o lásce dvou bratrů, kteří o svém příbuzenském vztahu nevěděli, ke stejné ženě. Hra upozornila na mladého básníka v roce 1836 na scéně divadla v Madridu a o její popularitu se především zasloužila postava cikánky Azuceny, hrající v ději se nečekanými zvraty klíčovou roli. Vnímavého Verdiho lákal ke zhudebnění vášnivě prožívaný konflikt několika osob v čele s temnou cikánkou a její utkvělou touhou po pomstě matky. Ona jediná znala tajemství obou bratrů. Verdi pověřil sestavou libreta podle Gutiérrezovy hry zkušeného neapolského divadelníka Salvatore Cammarana a sám se věnoval hudební koncepci své příští opery Il Trovatore. V posledních letech se zaměřoval na výrazné, výjimečné typy postav, které vyhledával u Shakespeara nebo v evropském romantickém divadle. Skladatel byl rozhodnut podobné typy a jejich příběhy hudebně ztvárnit a dát jim vyznít v nejpůsobivějších scénách svých operních děl.

Španělská hra, psaná v próze, měla svou scénickou hudbu a vyznačovala se příznačnou vroucí emocionalitou. Děj, časově zapadající přibližně do historických reálií XV.století, byl situován do Aragonska a okolí biskajských hor. Nechybí ani stylizované prostředí cikánů. Libreto však muselo odpovídat přísným požadavkům skladatele, který aktivně zasahoval do veršů a do dramatické stavby. Práce postupovala zdlouhavě, zvláště, když S. Cammarano zemřel a libreto dokončil jiný neapolský spisovatel, E. Bardare. Na podzim r. 1852 byla partitura opery Il Trovatore dokončena a odeslána nakladateli G. Ricordimu. Premiéra se konala za přítomnosti dychtivého obecenstva 19. ledna 1853 v Teatro Apollo, kdysi proslulém římském divadle. Úspěch nové opery byl skvělý. Publikum bylo nadšeno překrásnými melodiemi, strhujícími scénami napínavého děje, jehož hlavní představitelé dojímali svým něžným příběhem. Verdi triumfoval hudbou o nezvyklé síle a zápalu, v němž nechyběla ani jistá dávka drsnosti. Úspěch opery Il Trovatore učinil slavným rovněž autora španělské předlohy. A.Garcíu Gutiérreze.

Operu Giuseppe Verdiho Il Trovatore o čtyřech jednáních uvede ústecké Severočeské divadlo opery a baletu jako premiéru 1. dubna 2011.

Připravil JU

sobota 26. března 2011

DIVA a Thálie 2010



Hned dva dny po sobě se konalo vyhlášení dvou významných divadelních ocenění - brněnská DIVA a celonárodní Cena Thálie.

V Brně se v operní kategorii umístili pěvci v tomto pořadí:


Pěvkyně:
1. Jana Wallingerová
2. Pavla Vykopalová
3. Andrea Priechodská


Pěvci:
1. Roman Janál
2. Petr Levíček
3. Jakub Tolaš

Cenu za celoživotní mistrovství získala paní Libuše Domanínská.

Pokud mohu za sebe teď po vyhlášení uvést své největší favority, jména budou velmi podobná. Letos jsem se hlasování nezúčastnila, protože bych musela vyplnit alespoň dvacet anketních lístků, abych všechny ocenila!


Rozhodně děkuji:
Csille Boross za fantastickou Aidu, Abigail a Violettu v loňském roce
Pavle Vykopalové za Neddu/Laurettu, Mařenku, Rosinu a Rosalindu
Adrianě Hlavsové za nezapomenutelnou Kostelničku
Adrianě Kohútkové za Butterfly a Tatianu
Janě Wallingerové za Rosinu a Fenenu
Andree Priechodské za Volpina a Adélu
Lucii Kašpárkové za Šárku
Susanne Schimmack za Martu
Tereze Merklové za mimořádnou Annu Frankovou
Jitce Zerhauové za Amneris
Michaele Kapustové za Popelku


Romanovi Janálovi za nezapomenutelného Onegina, Sharplesse, Silvia a Germonta
Petru Levíčkovi za opravdu mimořádného Jurodivého a také za Rinuccia a Alfréda v Netopýrovi
Richardu Haanovi za Sebastiana
Jaroslavu Březinovi za Broučka a Almavivu
Aleši Brisceinovi za Jeníka, Lenského a Gabriela
Jiřímu Sulženkovi za vynikajícího Zachariáše, Kecala, Franka, Bartola, Schicchiho a Dona Magnifica
Jevhenovi Šokalovi za Borise Godunova - na tu roli budu velmi dlouho vzpomínat
Avazu Abdullayevovi za Nabucca
Pavlu Kamasovi také za Nabucca
Peteru Bergerovi za Lenského a Jeníka
Janu Šťávovi za Alidora
Vladimíru Chmelovi za Amonasra
Richardu Novákovi za Ramfise, Kecala a Vodníka na koncertě k poctě pana Václava Věžníka.

Mohla bych ve jmenování pokračovat, až bych vyjmenovala všechny sólisty i hosty, kteří v Brně loni vystoupili. Zde jsou především ti, kteří mě svými výkony opravdu mimořáně oslovili!

Operní inscenace skončily v tomto pořadí:
1. Netopýr
2. Lékárník
3. Šárka

I tady jsem váhala, kterou inscenaci bych si zvolila. Loňské premiéry byly ve většině případů skutečně mimořádné, Brouček, Nížina, Šárka, ty skutečně mě hodně oslovily. Ale vyzdvihla bych hlavně obnovenou premiéru Borise Godunova a návrat Schicchiho a Komediantů. Bohužel obě inscenace mají po derniéře, Boris se už na 100% nevrátí, ale u Komediantů možná ještě existuje naděje. Snad to vyjde!

Pořád se vyzdvihují pěvci a inscenace jako takové, ale chtěla bych ocenit i práci dirigenta Ondreje Olose za Lékárníka, Šárku a Netopýra, Jakuba Kleckera za Popelku a Jana Zbavitele za Borise Godunova a Nížinu. Pokud bych měla mluvit o samotné režii, oslovila mě nejvíc režie Borise Godunova, Broučka a Šárky, kostýmy v Aidě, Borisi Godunovovi, Popelce, Schicchim/Komediantech a Šárce. Zajímavá scéna byla rozhodně v Borisi Godunovovi, Nížině, Broučkovi a v Šárce.


Cena Thálie


Národní divadlo Brno mělo letos dvě nominace. V kategorii Opera - ženy se na 2. místě umístila za roli Angeliny - Popelky v Brně Michaela Kapustová a na 1. místě Chritina Vasileva za Káťu Kabanovou v Národním divadle v Praze. Obě představení jsem měla možnost shlédnout a obě dámy by si po právu Thálii zasloužily.


Na druhém místě v kategorii Muži se umístil Tomáš Černý za roli Dona Josého v Carmen v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a na prvním místě Richard Haan za roli Sebastiana v brněnské Nížině. Ocenění Richarda Haana je opravdu zasloužené. Jeho Sebastian byl velmi mimořádným výkonem a nezapomenu na jeho Jaga ve Státní opeře.

Cenu za celoživotní mistrovství získala paní Naděžda Kniplová, která odmítla ocenění převzít.


Všem oceněným i nominovaným velice gratuluji. Největší ocenění pro všechny, kdo vytvářejí něco tak nádherného, jako je opera, stejně udělujeme po každém představení hlavně my diváci. Musí to být nádherné stát na jevišti, slyšet, že vás někdo oceňuje provoláváním bravo, nebo potleskem vestoje, že vám někdo poslal na jeviště nádhernou kytici, že si příjde po představení pro podpis, nebo o vás napíše pochvalnou kritiku, případně vám dá hlas v nějaké takové soutěži. Mám pocit, že opera u nás si skutečně zaslouží všechna tato ocenění, která jsem zde vyjmenovala. Nebudu přehnaně říkat, že všechna představení jsou úžasná, že pěvci podávají jen ty nejkvalitnější výkony a orchestry hrají bez chyby. Jsou to lidé, jako my. Ale kdo z nás diváků, případně kritiků by měl tu odvahu jít si stoupnout na jeviště před vyprodané hlediště a zpívat nebo usednout do orchestřiště a hrát? Udělali bychom to a byli hrdiny i ve chvíli, kdy víme, že jsme nachlazení, nebo že jsme si třeba poranili ruku a každý tah smyčcem je velmi bolestivý? Každý, kdo vstoupí na jeviště, do orchestřiště, vytvoří myšlenku režie, scény a kostýmů je velmi odvážným člověkem!

Mám pocit, že občas umíme jen kritizovat a nadávat a zapomínáme oceňovat. Kolik z nás českých diváků přišlo za pěvcem nebo dirigentem po představení v Česku pro podpis, nebo mu jen tak poslalo kytici, protože si váží jeho práce? Přijede někdo ze zahraničí a hned je fronta na podpis a to hlavně nás Čechů. Proč je takový rozdíl? Byla bych ráda, kdybychom se naučili ocenit výkony všech v divadlech. Ani nevíte, jakou z toho mají radost, když to někdo udělá!

Přeji opeře v České republice, abychom se my diváci nestyděli projevit nahlas své nadšení, přízeň a vděčnost. Uvidíte, jak se bude všem, kdo se podílí na opeře, hned lépe pracovat a možná se někteří pochybovači o tom, zda potřebujeme tolik operních divadel a je-li jejich úroveň skutečně kvalitní, zamyslí a uvidí, že to skutečně má cenu!

Jiří Urban: Odpolední návrat Falstaffa do Ostravy


Yvona Škvárová (Quickly), Peter Mikuláš (Sir John Falstaff)

Obnovená premiéra Verdiho Falstaffa, konaná v neděli 20. března 2011 v odpoledních hodinách, se nesla v duchu nového hudebního nastudování a řízení Robertem Jindrou a představila se v sestavě nových sólistů v hlavních rolích. Stává se příznačným znakem, že se na ostravské scéně střídají pěvci a pravidelným návštěvníkům se nabízí srovnání pěveckých výkonů. Ani tentokrát nechyběl aplaus pro představitele hlavních rolí s mezinárodní účastí. Jako Sir Jonhn Falstaff se představil slovenský pěvec Peter Mikuláš, výborný byl i slovinský barytonista Jože Vidic v roli Forda. Postava Falstaffa je v Mikulášově pěveckém pojetí robustní, poživačná, výtržnická, svůdná, směšná i dojemná. Svou suverenitou podání dovedl dokonce překlenout malou režijní nápaditost. Pobíhá-li Falstaff kolem pařezu a později kolem suchého stromu, jak se to po něm zřejmě žádá, nemáme pocit klaunství, ale spíše horečnatosti a zmatenosti v jednání. Režisér Venjamin Směchov je výraznou tvůrčí osobností, avšak v obnovené premiéře setrval na osvědčených postupech z roku 2006 a nevnesl do inscenace nic překvapivého. Děj zasadil do hradního /palácového nádvoří, jenž není ničím mimořádný, pokračuje s výraznou výtvarnou stylizací: pestrobarevnými kostýmy. Snad nejmenší režijní invence se projevila ve třetím dějství, v němž pouze aranžuje dílčí scénky.


Jože Vidic (Ford), Jana Borková (Alice Ford)
Robert Jindra se do opery opřel s větší vehementností. Jako kdyby právě on chtěl rozvířit odpolední ospalost. Občas mu sice činilo potíže udržet orchestr, operní ansámbl a sólisty v potřebné souhře, avšak nakonec zůstal z opery dobrý dojem a oceňujeme několik svižně rozehraných míst. Ve Falstaffovi se vyskytují obtížné pasáže s proplétajícími se hlasy všech sólistů a sboru a vždy zde hrozí rytmicky a intonačně nejisté nástupy. Nicméně jsem přesvědčen, že jako dirigent má Robert Jindra blíže k Wagnerovi než k Verdimu.


Jana Kačírková (Nannetta), Tomáš Kořínek (Fenton)

Jak víme, tato opera těží inspiraci z několika Shakespearových her, včetně Veselých paniček windsorských. Jsou tedy zastoupeny také ženské role. Představily se pěvkyně: Jana Borková, která má pro roli měšťanky Alice Ford až přespříliš křehký soprán, ve výškách přechází do nepříjemné ostrosti, nemile překvapila distonující Yvona Škvárová jako paní Quickly, v roli Nanetty se představila sopranistka Jana Kačírková, jejíž výkon byl poněkud matný. Z dalších menších komických rolí snad nejvíce zaujala dvojice Falstaffových sluhů Bardolfa a Pistoly v podání Juraje Hollého a Martina Gurbaľa. Nezapomeňme na lyrického tenoristu Václava Moryse, jehož krásně potrhlý Doktor Cajus přinejmenším pobavil.

V této sezóně bude mít Falstaff jen tři reprízy (v dubnu a květnu), což je podle mého mínění dost málo. Dodejme, že vždy v italském originále s českými titulky Vladimíra Chytila.

Foto: Daniel Jäger


Václav Morys (Doktor Caus), Juraj Hollý (Bardolfo), Peter Mikuláš (Sir John Falstaff), Martin Gurbaľ (Pistola)

Národní divadlo moravskoslezské
Divadlo Antonína Dvořáka – 20. března 2011 v 16 hodin.

Nové hudební nastudování Robert Jindra
Dirigent Robert Jindra
Režie Venjamin Směchov j.h.
Obnovené nastudování Bohuslava Kráčmarová
Scéna Stanislav Morozov j.h.
Kostýmy Marija Danilova j.h.
Choreografie Tamara Černá, Igor Vejsada
Osoby a obsazení

Sir John Falstaff Peter Mikuláš j.h.
Ford Jože Vidic j.h.
Fenton Tomáš Kořínek j.h.
Doktor Cajus Václav Morys
Bardolfo Juraj Hollý j.h.
Pistola Martin Gurbaľ j.h.
Alice Ford Jana Borková j.h.
Meg Page Šárka Hrbáčková j.h.
Nannetta Jana Kačírková
Quickly Yvona Škvárová j.h.
Hospodský Jan Rychtář
Robin, páže Nikolas Višovanov j.h.

čtvrtek 24. března 2011

Partneři Opera Dreamu

Divadla:













Orchestry:




Festivaly:



Další partneři:



neděle 20. března 2011

Jaroslav Sovinský: Lucie z Lammermooru jako dramma tragico v romantickém hávu


Tato recenze je věnována včerejšímu (19.3.2011) přímému přenosu opery G. Donizettiho, Lucie z Lammermooru (Lucia di Lammermoor) z newyorské Metropolitní opery. Pokud jde o úvodní pojednání o této opeře a jejím autorovi, odkazuji na text uvedený zde.

Včera jsme měli možnost již podruhé v této sezóně přenosů, po brilantním Donu Pasqualovi (opera buffa), vidět dílo G. Donizettiho, proslulého skladatele belcanta, tentokrát operu seria (dramma tragico). Současné nastudování Lucie z Lammermooru patří v MET k nastudováním relativně novým, mělo premiéru v sezóně 2007/2008. Před dvěma roky jsme měli možnost toto nastudování vidět v přenosu z MET, v hlavních rolích s A. Netrebko (Lucia), P. Beczalou (Edgardo), M. Kwiecienem (Enrico) a I. Abdrazakovem (Raimondo).

Vhodné bude začít od režie (Mary Zimmerman), scény (Daniel Ostling) a kostýmů (Mara Blumenfeld), což se nám stane východiskem pro další pojednání. Děj opery je pro účely tohoto nastudování přesunut ze 16. stol. (či jak se též udává, poč. 18. stol.) do viktoriánské Británie poloviny 19. stol. Tomu plně odpovídá režie, scéna i kostýmy, které jsou plně ve vzájemném souladu. Přesun v čase však nepůsobí rušivě, děj působil v tomto provedení velmi dynamicky. Scéna je plně narativní, což přispívá k realističnosti děje. Takto jsme měli možnost vidět v prvním dějství zvlněný travnatý terén poblíž Ashtonova zámku, působící poněkud pochmurně, avšak zároveň romanticky, což výborně naladilo tu pravou skotskou atmosféru. Na okamžik se v pozadí objeví i ponuře působící ruina věže na strmé skále (zjevně poslední útočiště Edgardovo na Vlčí útesu - Wolf's Crag), což romantické vyznění scény ještě umocní. Nádherně byla pojata i vstupní část 2. scény I. dějství, kde za doprovodu harfy (sólo Deborah Hoffman) se ze šera, ještě před rozedněním, vynořuje pochmurná krajina s tiše s poletujícími vločkami sněhu, výjev, který jistě potěší oko každého romantika; postupně se objeví i studánka, s reliéfně provedenou hlavou, snad divého muže, jako chrličem. Ve druhém dějství je představena klasicizující reprezentační hala zámku s dobovým nábytkem; ve třetím nejprve pochmurné prostředí Edgardovy věže, s několika kusy nábytku, a zuřící bouří, včetně naturálně provedených blesků v pozadí a poté prostorný sál na zámku s ochozem v patře a přístupovým schodištěm; konečně v závěru je zobrazeno ravenswoodské pohřebiště s několika prostými hroby a mohutným, velmi realisticky podaným, měsícem v úplňku v pozadí, jehož namodralý svit dával prostředí až mysteriózní výraz (světelný design T. J. Gerckens). Celek výborně doplnily kostýmy, odpovídající viktoriánské době, a samozřejmě i velmi dynamická režie, které se podařilo vytvořit skutečné drama.


Režie jde do velkých a realisticky působících detailů: např. zapojením živých psů pro scénu Ashtonových lidí, pátrajících po neznámém vetřelci; nejsem odborníkem v kynologii, ale snad se jednalo o deerhoundy, tzv. skotské jelení psy. Podobně byl realisticky zapojen fotograf ve svatební scéně, který jen stěží zápasil se svatebčany, rozrušenými příchodem nezvaného hosta (Edgarda), snaže se je naaranžovat do skupinové momentky. Podobně působil velmi přesvědčivě moment, kdy Lucie, která jen nerada podepsala svatební smlouvu, převrhne kalamář, stejně jako lékař, přivolaný k zešílevší Lucii ve III. dějství, dávající jí uklidňující injekci. Zajímavým bylo i pantomimické provedení zjevení bledé dívky, zavražděné milencem (v I. dějství, choreografie: Daniel Pelzig), o které vypráví Lucie své společnici Alise; zjevení se vynoří ze šera pozadí a poté se zanoří do výše popsané studánky.
Přejděme nyní k výkonům pěvců. Již nyní je třeba říci, že všichni protagonisté, včetně sboru, byli výborně sehraní a jejich výkony se skvěle snoubily v jeden celek, prostoupený podmanivou a nesmírně melodickou Donizettiho hudbou, která mistrně podává jak duševní rozpoložení jednajících postav, tak i situace, které je obklopují (úsvit či bouře). I koloraturami se v opeře rozumně šetří a objevují se spíše jen tam, kde mají vyjádřit vzrušení či pozbytí smyslů hlavní postavy.


Hvězdou večera se stala představitelka titulní role, francouzská koloraturní sopranistka Natalie Dessay, která předvedla strhující, jak pěvecký, tak herecký výkon, a roli skutečně do nejmenších detailů prožila, přesně tak, jak to řekla v rozhovoru, jakoby to měla být její Lucie poslední. Její nádherný hlas, patřičné síly a šíře, je pro roli Lucie jako stvořený. S nesmírnou lehkostí tato pěvkyně přechází mezi tóninami a velmi kultivovaně a s naprostou jistotou a přirozeností vyzpívává i nejnáročnější hudební partie, včetně koloratur, které, a to je třeba skutečně zdůraznit, v jejím provedení působí niterně, jako hluboký vnitřní prožitek strádající bytosti. Herecky skvěle předvedla jak křehkou a hluboce milující bytost prvního dějství, tak raněnou ženu, která se nakonec podvolí osudu, vrcholíc v proslulé scéně šílenství III. dějství (Il dolce suono), která byla jedním z vrcholů večera. Její ztráta smyslů je podána s absolutní realističností (v rychlém sledu střádá nejrůznější nálady, od melancholie přes obavy až k drásajícímu smíchu) a s vrcholným mistrovstvím, kdy tato pěvkyně zpívá obtížné partie i vleže a k děsivému vyznění scény je s to se i svalit z několika stupňů schodiště. Výborně zapůsobila i v dalších ariosních a ansámblových scénách; např. v obavami naplněné árii I. dějství (Regnava nel silenzio), niterném vyznání lásky s Egdardem v duetu I. dějství (Verrano a te sull'aure) či s bratrem naléhajícím na její sňatek v úvodu II. dějství (Il pallor funesto, orrendo) a taktéž (v témže dějství) s Raimondem (Ebben? - Di tua speranza) a konečně v proslulém a skvěle provedeném sextetu II. dějství (Chi mi frena in tal momento).

Role Luciina vyvoleného Edgarda se zhostil maltský tenorista Joseph Calleja. Tento pěvec, disponující hladkým, širším a současně i hutným a klenutým, velmi příjemně znějícím hlasem, lyrického zabarvení, do páru k Lucii jak pěvecky, tak i herecky skvěle zapadl. V jeho provedení je Edgardo na jedné straně hrdinně a rytířsky působící bytost, hluboce oddaná přísaze již kdysi učinila (že pomstí rod Ravenswoodů), tak niterně milující (a současně vývojem událostí raněná) postava, oddaná Lucii, která by mohla, pokud by se Edgardovo přání naplnilo, být duší, která láskou smíří rozvaděné rody. K jeho vrcholům patřil jak již zmíněný duet s Lucií v I. dějství, tak zejména odhodlaný duet s Enricem ve III. dějství, končící dohodou o jejich souboji (O' sole più ratto), jakož obě niterně a melancholicky podané árie v závěru opery, kdy Edgardo očekává souboj a stále má za to, že ho Lucia zradila (Tombe degli avi miei - Fra poco a me ricovero), a pak vlastní rukou hyne (Tu che a Dio spiegasti l'ali). Finální scéna byla korunována vynikající režií, kdy se z pozadí vynoří zjevení již zesnulé Lucie (v podání samotné N. Dessay), která jde Edgardovi, připravenému vlastní rukou odejít z toho světa vstříc, aby ho doprovodila do nebe. Je to sama Lucie, která podává Edgardovi dýku, aby ukončil svůj život, a sama vede jeho ruku ke smrtelné ráně, aby uspíšila jeho cestu na věčnost, aby se již brzy mohli opět shledat. Když pak Edgardo naposled vydechne, Lucie se položí vedle něho a obejme ho, jakoby právě zemřeli spolu. Sbor s Raimondem truchlí nad nimi, a celá opera ústí do hloubi duše působícího závěru.


Oba předchozí protagonisty výborně doplnili představitelé Enrica a Raimonda. Role Enrica a takto Luciina bratra se zhostil francouzský pěvec Ludovic Tézier. Jeho hladký a silný baryton se výborně snoubil s jeho hereckým projevem. Enrico se v jeho pojetí jeví jako ten, kdo jde tvrdě za svým cílem, skutečný padouch (místy jsem měl pocit, že vidím Scarpiu – výborně si s ním i pohráli v maskérně), ale současně i jako bytost, která je rvána vlastním neúspěchem (v souvislosti s politickými a mocenskými událostmi), která vlastně nemá na vybranou, pokud můžeme věřit jeho slovům, která říká Lucii (tj. že buď ho Lucie sňatkem zachrání, nebo ho čeká popraviště). Tedy i on silně strádá a trpí a patrně, jak sám vyjádřil L. Tézier v rozhovoru o přestávce, je svým způsobem i postavou psychicky nemocnou. K jeho vrcholům patřily zejména scény s Lucií, především jeho zoufalé volání po záchraně z její strany ve II. dějství (Se tradirmi tu potrai). Dynamicky a odhodlaně podal i pomstychtivou árii v I. dějství (La pietade in suo favore) a spolu s Edgardem již zmíněný duet ve III. dějství (dohoda o souboji).

Jako Raimondo vystoupil jihokorejský pěvec Kwangchul Youn. Disponuje hladkým, klenutým, skutečně seriosně znějícím basem, který mu umožňuje pěvecký projev plně provázat s projevem hereckým. Jeho Raimondo je výsostně duchovní bytostí (tomu napomáhá jeho skutečně oduševnělá tvář), tím, kdo se snaží ochránit či zklidnit rozrušené duše, a vést je k dobrotě a řádu a sám jde příkladem. Vůči Lucii je takřka otcem, který se snaží jí v lásce k Edgardovi pomoci, současně však, když má za to, že již není jiného východiska, usiluje i o záchranu její rodiny, a vede Lucii, byť patrně nerad, ke splnění sesterské povinnosti (ariosa Ah! cedi, cedi - Al ben de'tuoi qual vittima). Nakonec má i smutnou povinnost oznámit svatebčanům, co se odehrálo v ložnici novomanželů (tklivě podané arioso Dalle stanze ove Lucia). Konečně je to on, kdo s hlubokým pohnutím sleduje poslední Edgardův pozemský zápas v závěru opery.

Do vedlejších rolí pak byli obsazeni: Theodora Hanslowe (Alisa), disponující hladce a příjemně znějícím mezzosopránem, která se předvedla jako dobrá bytost oddaná ochraně lásky mladých milenců; Matthew Plenk (Arturo), herecky se projevil důstojně, ale (je to nicméně jen můj subjektivní pohled), přece jen na roli vlivného lorda působil poněkud „studentsky“; a konečně Philip Webb (Normanno), který převedl postavu intrikánsky působící k záměrům svého pána.

Skvělý výkon převedli i sbor a orchestr (v sólu na flétnu vystoupil Denis Bourikov) pod taktovkou Patricka Summerse; tento dirigent mimochodem dirigoval i představení Ifigénie na Tauridě, které jsme v přímém přenosu z MET měli možnost sledovat v únoru.

Je třeba opět ocenit i české titulky (Zuzana Josková), které mají kromě vlastního informativního obsahu i vysokou literární úroveň.

Závěr tedy? Nesmírně působivé, koncízní a dynamické představení, kterému se též výtečně podařilo navodit ponurou, avšak výsostně romanticky a tajuplně působící atmosféru Skotska.

Jaroslav Sovinský, Olomouc

pátek 18. března 2011

Oficiální výsledky festivalu Opera 2011


Festivalová cena „LIBUŠKA“:

Festival není soutěžní přehlídkou, ale pravidelně upozorňuje na to, co se v domácím operním divadle obzvláště vydařilo. I letos byly výjimečné festivalové výkony oceněny čestnými cenami festivalu, tzv. Libuškami:

Cena kritiků za nejlepší inscenaci byla udělena inscenaci opery Giacoma Pucciniho Edgar v nastudování Divadla F. X. Šaldy Liberec. Cenu udělila porota ve složení Helena Havlíková, Josef Herman, Radmila Hrdinová, Olga Janáčková a Ivan Žáček.

Zdůvodnění poroty: Porota ocenila dramaturgickou volbu rané Pucciniho opery, vizuální podobu inscenace založenou na stylově čistém scénografickém řešení Jána Zavarského, vysoké nasazení všech účinkujících i úroveň hudebního nastudování, zvláště pak pěvecké výkony trojice protagonistů: Kateřiny Jalovcové, Lívie Obručnik Vénosové a Rafaela Alvareze.

Cena diváků za nejlepší inscenaci byla udělena inscenaci opery Giacoma Pucciniho Edgar v nastudování Divadla F. X. Šaldy Liberec. Diváci o ní rozhodují prostřednictvím ankety: na každém představení měli možnost vyjádřit míru své spokojenosti na stupnici od jedné (nejhorší) do pěti (nejlepší). Průměrně hlasovalo 100 diváků.

Edgar se stal divácky nejúspěšnější inscenací s průměrem 4,59; následovala Bizetova Carmen v nastudování Moravského divadla Olomouc (průměr 4,53) a Offenbachovy Hoffmannovy povídky v nastudování Severočeského divadla opery a baletu Ústí nad Labem (průměr 4,50).

Cena za mimořádnou interpretaci role byla udělena barytonistovi Jakubu Kettnerovi za interpretaci Escamilla v Bizetově opeře Carmen v nastudování Moravského divadla Olomouc. Cenu udělila porota emeritních sólistů Národního divadla ve složení Antonie Denygrová, Jana Jonášová, Daniela Šounová - Brouková, Jan Markvart a Miroslav Švejda.

Porota dále upozornila na následující výrazné interpretace rolí: Dana Burešová – Sestra Paskalina v inscenaci Martinů opery Hry o Marii (Národní divadlo); Steven Harrison – titulní role v inscenaci Massenetova Werthera (NDM Ostrava); Frédérique Friess – Desdemona v inscenaci Verdiho Otella (Jihočeské divadlo České Budějovice).

JAKUB KETTNER
Barytonista Jakub Kettner vystudoval zpěv na Konzervatoři v Pardubicích a v letech 1993–1999 na HAMU v Praze u René Tučka. V roce 1997 získal stipendium na Vysoké umělecké škole v rakouském Grazu, kde studoval u sólisty Vídeňské státní opery Gottfrieda Hornika. Ještě v posledním ročníku HAMU začal působit v pražské Opeře Mozart. Od roku 1996 pravidelně hostoval v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, v letech 1999 – 2001 zde byl ve stálém angažmá. Poté odešel do Moravského divadla v Olomouci, kde působí dodnes a kde v poslední době vystoupil například v rolích Giorgia Germonta v La traviatě a Escamilla v Carmen. V roce 2003 hostoval v Národním divadle v Praze v opeře Kráska a zvíře Philipa Glasse v nastudování bratří Formanů. V roce 2008 vytvořil v Divadle J. K. Tyla v Plzni roli Figara v Lazebníku sevillském a ve Slezském divadle v Opavě v roli Enrika v Lucii z Lammermooru. Od roku 2006 hostuje ve Státní opeře Praha jako Sharpless v Madama Butterfly, Amonasro v Aidě, Sancho Panza v Massenetovu Donu Quichottovi a Scarpia v Pucciniho Tosce. V Národním divadle moravskoslezském vystupuje například v rolích Escamilla v Bizetově Carmen, Přemysla v Janáčkově Šárce, Thésea v Martinů Ariadně a v roli Dr. Falkeho ve Straussově operetě Netopýr.

Cenu ředitelky festivalu získalo Národní divadlo moravskoslezské Ostrava za inscenaci opery Julesa Masseneta Werther.

„Oceňuji kultivovanou a po všech stránkách vysoce profesionální inscenaci, především špičkové hudební nastudování, skvělé interprety Zuzanu Švedu, Stevena Harrisona, Jakuba Kettnera a Agnieszku Bochenek-Osieckou, ale i všechny ostatní, kteří dokazují, že není malých rolí.“ říká ředitelka festivalu Lenka Šaldová.

Současnou Libušku pro festival Opera na samém sklonku života navrhl významný sklářský výtvarník Václav Hanuš (1924 - 2009), vyrobila ji PRECIOSA ORNELA, a.s., ve sklárně v Desné.

Skleněné artefakty budou tentokráte slavnostně předávány na jevištích oceněných divadel – tak, jak tomu bylo při prvních ročnících festivalu.

Cena Výboru Jednoty hudebního divadla za významný počin v oblasti hudebního divadla:
Při minulých dvou ročnících byly oceněny projekty Loketského kulturního léta a Dětské opery Praha. Výbor JHD ve složení Zbyněk Brabec, Lubomír Havlák, Josef Herman, Jiří Horký, Radmila Hrdinová, Jan Ježek, Valerie Kaniaková, Lenka Šaldová a Jiří Šesták se rozhodl tentokráte cenu neudělit.

čtvrtek 17. března 2011

Rozhovor s režisérem Tomášem Pilařem


Pamatuji si jako včera, když jsme loni jednou večer s Tomášem debatovali na Facebooku o Oneginovi, všechno se rodilo v počátcích a těšili jsme se na březen. Čas uplynul jako voda a březen je tu. Komorní opera JAMU připravuje v režii Tomáše Pilaře Čajkovského Eugena Onegina a zvu Vás ke krátkému "setkání" s režisérem:

Nedá mi to na začátek - jak se těšíš na premiéru Onegina?
Na jednu stranu se moc těším, až uvidím pohromadě všechny ty sny, které se mi nyní zhmotňují před očima a až se o ně podělím s diváky. Na druhou stranu premiérou skončí překrásná etapa příprav mého srdečního projektu. Takže dvojznačně.

Jak dlouho trvala příprava tohoto představení?
Pokud mám mluvit o sobě, tak koncepci jsem začal chystat před rokem a půl. Začalo to dlouhým studiem teoretických materiálů, pokračovalo samotnou tvorbou koncepce, v listopadu se začala realizovat scéna, šít kostýmy a od konce ledna zkoušíme.


Proč zrovna Onegin? Kdo o tom rozhoduje?
Ve volbě titulu má hlavní slovo dramaturgická rada. Titul jsem si sám nevybíral a o to hezčí to pro mě bylo překvapení, protože po Oněginovi jsem vždy toužil.

Kolik lidí je do přípravy takového představení zapojeno?
Hodně :-):-) Jen sólistů je 22, k tomu 24 sboristů, 9 tanečníků, statisté, orchestrální hráči, produkční tým, 15 členů nejužšího uměleckého týmu, celkem skoro 200 lidí. Operu zkoušíme ve třech alternacích, což znamená pro všechny zvýšenou zátěž a tím i delší dobu zkoušení. Když už jsem u těch čísel, tak je zajímavých bezmála 190 kostýmů a 9000 květin, které uvidí diváci na scéně.

Jaký je Tvůj vztah k Oneginovi? Máš raději Puškinovu nebo Čajkovského verzi?
To je velice těžké říci, každá z nich je mi blízká vlastním způsobem. Puškin má v textu spoustu nadhledu, je satirický ale i romantický, fascinuje mě pasážemi, které oscilují na hranici reality a snu, celý příběh je dramatičtější, každá dějová pasáž má svoji jasnou a čistou cestu k pointě, která zásadně přichází až v jejím vrcholu a celek je tím daleko napínavější. Čajkovskij se více zaměřuje na samotné postavy a jejich vlastní prožívání, a dějovou kostru rozvolňuje do lyričtějších ploch. V jeho hudbě cítím nepřetržitý sentimentální, možná až tragický podtext, který mě fascinuje, ale zároveň mi z něj běhá mráz po zádech. Roli na tom má určitě i to, že Puškin tvořící Oněgina 80 let před Čajkovským je čistokrevným ruským romantikem, zatímco Čajkovskij již koketuje s dekadentní Evropou.


Kterou postavu máš nejraději?
Ve své koncepci hodně akcentuji ženské postavy, jejichž očima příběh interpretuji. Čajkovského hudba na mě působí ženským dojmem a navíc v příběhu vidím velice silný sociální aspekt žen v ruské kultuře, který mě jako člověka zajímá. Přiznám se ale, že mám slabost pro Lenského, kterému jsem v koncepci věnoval trochu více prostoru, než bývá běžné.

A kterou scénu?
V každé z nich je něco krásného. Je mnoho míst, při kterých mi spolehlivě přeběhne mráz po zádech. Třeba když se nad kvintetem hádajících se postav ve čtvrtém obraze ozve Taťánin hlas předpovídající neštěstí, nebo když chůva s nostalgií vypráví Taťáně o svém těžkém mládí a doprovodem jí je orchestrální stylizace pravoslavného chorálu. Na druhou stranu pro mě byla náročná práce na velké plesové scéně u Lariných, která má velice komplikovanou dramatickou výstavbu, v těsném sledu střídá pasáže intimní, osobní, vztahové, veřejné, společenské, komické, dramatické, lyrické, a to ve zběsilém tempu, které výrazně komplikuje práci s divákovou pozorností a celkovou atmosférou obrazu.


Viděl jsi Oneginy tady v České republice a okolí v poslední době? Zaujal Tě nějak výrazně některý?
V rámci přípravy jsem zhlédl několik desítek inscenací, a abych byl upřímný, mezi těmi, které mě oslovily, ty české bohužel nejsou. Za svoji nejoblíbenější považuji zřejmě Černiakovu inscenaci z Moskevského divadla Bolšoj, dokonale spojující vyhraněný režijní názor se všemi jemnostmi a aspekty předlohy.

Tvoje minulá opera Medvěd měla velkou odezvu. Kdy se můžeme těšit na další reprízy?
Medvěda budeme k mé velké radosti obnovovat pro brněnskou Zbrojovku na konci května v šesti reprízách. Diváci se budou moci těšit na rozsáhlejší scénografii a strhující atmosféru industriálního prostoru.

Jsi původně z Prahy, co Tě přivedlo k nám do Brna? Jak ses vlastně dostal k operní režii?
Z Brna jsem měl dědečka a jako milovník moravského folkloru jsem měl ke zdejšímu regionu vždy velice blízko. Konkrétním důvodem ke studiu zde však byla a je Komorní opera, která umožňuje studentům praktickou režijní realizaci se studentskými spolupracovníky již od začátku studia. Jinak operní režie byla mým životním snem odmalička, tak jako někdo chtěl být třeba kosmonaut nebo námořník :-):-)


Potkávám Tě často v Janáčkově divadle v "pracovním nasazení". Na jakých inscenacích ses podílel a která byla pro Tebe nejzajímavější zkušeností?
V Janáčkově divadle jsem měl to štěstí pracovat jako asistent režie na několika inscenacích s velice zajímavými režiséry, z nichž mě asi nejvíce okouzlila Pamela Howard. Současně jsem zde režíroval několik akcí off-programu, jako byla loňská slavnost masek, Vánoce v opeře nebo workshopy pro děti. Nyní připravuji vlastní inscenaci, která bude mít premiéru na podzim a prozradím jen to, že bude mozartovská a bude pro rodiny s dětmi.

Jaké knížky čteš nejraději?
To záleží na životním období. Všeobecně mám rád klasickou antickou literaturu, čtu hodně poezie, ale zřejmě nejvíce času strávím četbou textů spojených s kulturním okolím inscenace, kterou právě připravuji. Takto pro sebe často objevím autory, po kterých bych zřejmě jinak nesáhl. Například teď mě v mém ruském zápalu překvapili Turgeněv a Gribojedov.

Moc Ti děkuji za rozhovor a držím všem palce na premiéru. A vás zvu na představení, která se uskuteční ve dnech:
27. 3. v 19:00 v divadle Barka - premiéra
29. 3. v 19:00 v divadle Barka
31. 3. v 19:00 v divadle Barka
1. 4. v 19:00 v divadle Barka