neděle 13. února 2011

Jaroslav Sovinský: Nixon v Číně jako prezidentova vzpomínka na někdejší zápasy


Tato recenze je věnována včerejšímu (12.2.2011) přímému přenosu opery Johna Adamse Nixon v Číně (Nixon in China) z newyorské Metropolitní opery. Pokud jde o úvodní pojednání k této opeře, odkazuji na text uvedený zde, týkající se obsazení rolí a obsahu a zde o autorovi a historickém pozadí opery.

Než přistoupíme k rozboru vlastního představení, považuji za vhodné připojit několik vstupních a komparativních poznámek. Nixonova návštěva v Číně, jako historická skutečnost z doby ještě relativně nedávné (před cca 39 lety), jistě evokuje myšlenku, nakolik se tehdejší události a jednající postavy reálně zobrazují v ději operního zpracování, tj. nakolik je zobrazení skutečných událostí realistické. Je třeba říci, že z velké části opera skutečnosti odpovídá: setkání na letišti provedeno na scéně podle dobové fotografie, setkání Nixona s Maem (na jevišti taktéž podle dobového snímku), recepce ve Velkém paláci lidu či návštěva Pat Nixonové na různých místech (ta veselá scéna s vepříkem je provedena přesně podle filmového záznamu); historickou realitou je i návštěva Nixonových na představení revolučního baletu Rudý ženský oddíl, nebo, jak bylo přeloženo v programu, Rudé partyzánky, v čínštině – pinyin: Hóngsè Niángzĭjūn. Pokud jde o věk šestice jednajících hlavních postav, Nixonovi měli oba před šedesátkou, H. Kissinger měl cca 49 let, předseda Mao měl již před osmdesátkou, Čou byl cca o pět let mladší než Mao. Konečně, pokud jde o paní Mao, byla výrazně mladší než manžel (o cca 21 let), a v době americké návštěvy v Číně jí bylo cca 58 let, věkově tedy v zásadě odpovídala americkému prezidentskému páru.


Adamsova opera měla premiéru v r. 1987 v Houston Grand Opera; záznam z této doby je k dispozici i na Internetu (odkaz lze najít v prvním z výše zmíněných příspěvků). Režii, stejně jako tomu bylo u včerejšího představení, provedl Peter Sellars. V záznamu se objevují vynikající pěvecké výkony všech hlavních postav: R. Nixon: J. Maddalena; Pat Nixonová: C. Page; předseda Mao: J. Duykers; paní Mao: T.E. Craney; Čou En-laj: S. Sylvan; H. Kissinger: T. Hammons; dirigent J. DeMain. Z uvedené šestice pěvců se ve včerejším představení objevil jen barytonista J. Maddalena; a právě on, spolu s režisérem (a samozřejmě i skladatelem), je oním svorníkem mezi oběma představeními. Představení spojují i prakticky totožná scéna a kostýmy. Představení v MET je tak v podstatě remakem houstonského představení pro New York, kde se jedná o novou inscenaci.

V houstonském představení jsou hlavní postavy zobrazeny poměrně mladými pěvci, např. J. Maddalenovi bylo tehdy cca 33 let, představiteli Čou En-laje 34 let. To sice, rozhodně ne u postav právě uvedených, plně neodpovídá realitě, ale lze říci, že tehdejší představení bylo velmi dynamickým, energií nabitým představením. Od houstonského představení uplynulo skoro 24 let, tedy bezmála čtvrtstoletí. Změnil se svět kolem nás, skončila studená válka, nastala jiná doba a změnila se obrovským způsobem i Čína. Již to není země strádající hrůzami Kulturní revoluce, ale prudce se rozvíjející ekonomická velmoc (ba pomalu již supervelmoc). Z šestice těch, kteří se v r. 1972 návštěvy zúčastnili, a jsou zobrazeni v opeře, je naživu již jen H. Kissinger.


Z tohoto pohledu jsem pak pohlížel na celé představení (připouštím, dosti subjektivní pohled) a to sice tak, že se jakoby jedná, z pohledu R. Nixona (v osobě J. Maddaleny, který je předním představitelem této role a má na ni takřka „patent“), o prezidentovo vzpomínání (viz nadpis recenze), jakoby si chtěl znovu sám připomenout to, co kdysi prožil, před oním čtvrtstoletím - z pohledu samotného Nixona (pokud by ještě byl naživu) takřka před 40 lety - jakoby chtěl znovu analyzovat celý děj a vyvodit z něho reflexi a závěry.

Nyní již tedy ke včerejšímu představení. Vhodné bude začít u režie, scény a kostýmů, čímž navážeme na předchozí pojednání a současně půjde o východisko pro další rozbor. Scéna (Adrianne Lobel) je narativní, a je vytvořena podle dobových záznamů (a jak již řečeno, odpovídá scéně použité v Houstonu). Podobně jsou provedeny podle dobových záznamů i kostýmy ( Dunya Ramicova), které taktéž odpovídají kostýmům použitým v Houstonu. Takto můžeme sledovat situaci na pekingském letišti, včetně realistického přistání prezidentského letounu, scénu v Maově spíše skromně zařízené pracovně filosofujícího předsedy či opulentní recepci ve Velkém paláci lidu s kulatými stoly (aby nikdo neseděl v čele, téma prolínající se dějinami od krále Artuše) a vlajkami obou zemí v pozadí. Dále se přesouváme spolu s paní Nixonovou na různá místa v Pekingu a okolí, která jsou zde spíše jen naznačena, ale narativnost si drží (Lidová nemocnice, prasečí farma či škola), naznačen je pak i Letní palác (jako silueta stavby v klasickém čínském stylu v pozadí) a hrobky Mingů (slon, který je zde součástí výzdoby). Narativně je podána i baletní scéna, s drilu podrobenými bojovnicemi (inspirace v originálním pekingském představení z r. 1972), i závěrečná scéna v útrobách ložnic, umístěných paralelně vedle sebe, symbolizovaných jednotlivými postelemi, za nimž dominuje obraz Maův, který se objevil již v baletní scéně; divák tak může nahlédnout současně do jednání všech zúčastněných. Režie P. Sellarse dává ději dynamičnost, ve srovnání s houstonskou verzí šel zde režisér ještě do některých hlubších detailů, jadrnosti (ve prospěch realismu), zejména ve III. dějství. Spádovost však dává ději i Adamsova hudba, s opakujícími se hudebními motivy, která vytváří jakoby permanentní pocit napětí a očekávání. Skladatel v současném nastudování působil též jako dirigent a on, i jím vedený orchestr, předvedli vynikající výkon.


Pokud jde o výkony pěvců, začněme u titulní role, které se, jak již uvedeno, zhostil J. Maddalena. Je pochopitelné, že čas, který nám všem běží stejně, vytvořil i rozdíl mezi houstonským a newyorským představením. Jestliže v Houstonu je Maddalenův Nixon takřka mladistvou hlavou státu, Obamova typu, dynamickým, impulzivním v pěveckém i hereckém projevu, je současný Maddalenův Nixon, jak již výše uvedeno, muž, který jakoby znovu prožíval někdejší události. Tomu odpovídá jeho pěvecký i herecký projev (věkově mimochodem J. Maddalena v zásadě odpovídá skutečnému Nixonovi v době jeho návštěvy Číny). Je to již zralý politik, který však dobře ví, co sleduje a jaké jsou jeho politické záměry. Jeho baryton si podržel plastičnost, má i zajímavé hlasové zabarvení, nejsilnější je v deklamativních partiích, např. ve scéně s přípitkem. Jeho včerejším vrcholem bylo vystoupení ve III. dějství, kde vypráví své ženě o svých zážitcích z bojů v Pacifiku za II. světové války. I to je Nixon-pamětník. Zde předvedl strhující herecký výkon. Coby jeho pravá ruka (tak je to i v libretu) byl k němu do politické sestavy obsazen, do role H. Kissingera, Richard Paul Fink, který disponuje zajímavým, hutnějším a hladkým bas-barytonem. Herecky je to svým způsobem šedá eminence, zkušený politik, znalý poměrů. Ovšem je schopen zahrát nejen distingovaného politika, ale i drsného utlačovatele lidu (v baletní scéně, kde chlípně trýzní selské děvče) – obsazení dvojrole odpovídá libretu: Pat si zde klade otázku, že jí ten člověk na scéně někoho připomíná.


Tak se dostáváme k paní Nixonové, v podání sopranistky Janis Kelly. Její soprán má patřičnou šíři, hladké zabarvení i jistotu ve výškách. K jejím nejlepším výkonům patřila obě rozsáhlejší ariosa ve II. dějství („Nesním a nedívám se zpět“ před začátkem vycházky po pamětihodnostech, a „Toť prorocké!“ v Letním paláci). K realističnosti její postavy přispělo i to, (srovnáme-li včerejší záznam a dobové foto) že je významně podobná skutečné paní Nixonové. I červený plášť, který měla na sobě, odpovídá dobové fotografii. Sám J. Adams se vyjádřil, že tato jeho opera je hlavně opera o ženách, v zásadě o jejich postavení ve společnosti (týká se p. Nixonové i paní Mao). Paní Nixonová v podání J. Kelly stojí za všech okolností za svým manželem, kterého miluje, a je připravena ho vždy podpořit, dokonce ho vést k určitým ideálům (viz scéna s baletem, kde Pat přímo vstupuje do hry s cílem chránit utlačované). Současně se chová jako typická Američanka, přirozená, mající radost z maličkostí a radující se ze života. Její přirozenost, ale současně i kulturní původ, velmi kontrastuje s tím, co se kolem ní odehrává v zemi, kterou navštívila. Nejlépe je to vidět ve scéně u hrobek Mingů se slonem – Pat má místo za místečko k pikniku, zatímco Číňané, podrobení hrůzám Kulturní revoluce, v něm vidí místo dřiny a utrpení.
Tak se dostáváme ke druhé z hlavních ženských postav, k Ťiang Čching, paní Mao, v podání Kathleen Kim. Zcela upřímně musím říci, že právě ona byla podle mého soudu skutečnou královnou večera. Předvedla strhující pěvecký i herecký výkon. Disponuje nádherným koloraturním sopránem, mohutné šíře, rozsahu i síly, s jistotou ve výšce, který je schopen i obrovského dramatického účinku. Možnosti Adamsovy hudby, která jí dává příležitost skutečně vyniknout, využila dokonale. Tomu plně přizpůsobila herecký projev, kdy se představila jako dáma, která je v touze po moci schopná všeho a jako ta, která Maův kult bude chránit všemi prostředky (dokonce – alespoň v operním provedení – se pokusila podřídit své moci a hlásaným idejím i Pat Nixonovou – v souvislosti s baletním představením, čemuž Pat mohla jen šokově a s děsivým výrazem odolávat). Ovšem i ona dovede zahrát paní Mao, jako ženu, která touží po lásce (ve III. dějství), tedy bytost, která jakoby alespoň na chvíli zapomněla, kým je ve skutečnosti (ale i zde na to zapomíná jen ve chvílích, kdy je nablízku svému manželovi). Naopak její slova k orchestru: Co to hrajete za hudbu? (ve smyslu: Já vám ukážu!) byla děsivou narážkou na Kulturní revoluci, v níž tato dáma hrála ústřední roli. K celkovému vyznění role (přesvědčivosti) samozřejmě přispívá i její asijský původ. Do páru k ní byl do role předsedy Maa obsazen Robert Brubaker. Jeho tenor lehce lyričtější podoby má patřičnou šíři i jistotu. Pěvecky hlas jednoznačně přizpůsobil realističnosti zpodobnění takřka osmdesátiletého muže, který je sice intelektuálně stále na výši, ale fyzických sil již ubývá (mohli si snad ještě více s pěvcem pohrát v maskérně, aby skutečně vypadal jako Číňan). Roli Maa jako duchovního vůdce se nejvíce přiblížil v partiích, kdy jeho mysl mizí v nenávratnu a kde vyslovuje svoje filosofické a revoluční myšlenky. A stejně jako zlidštěla ve III. dějství jeho žena, navrátil se k ní na zemi (doslova – po schůdcích sestupujících z jeho vlastního obrazu v pozadí) i on.


Takto se dostáváme ke druhému filosofovi děje, Čou En-lajovi, v podání Russella Brauna; tomuto pěvci je cca 46 let, ale díky skvělému hereckému projevu i skvělé práci maskérů skutečně plasticky vyjádřil již takřka pětasedmdesátiletého předsedu vlády. Pěvecky předvedl hutný a široký baryton, vyšší polohy, zajímavého zabarvení, který se skvěle snoubil s jeho hereckým výkonem. Spolu s K. Kim tvořil hvězdnou dvojici večera. V jeho provedení je premiér realisticky představen ve dvou podobách: jednak jako vážnější politik, stále ještě (alespoň ve veřejných projevech) naplněný silou (takto na letišti a zejména v přípitkovém ariosu na recepci, a konečně i jako muž činu na závěr balení scény, kdy se postaví do cesty paní Mao). Druhou podobou (III. dějství) je pak muž, trpící zhoubnou chorobou (rakovinou, které skutečný premiér nakonec i podlehl – zemřel v témže roce jako Mao, o několik měsíců před ním; v r. 1974 byl hospitalizován, ale stále pracovně působil i z nemocnice). Tuto smutnou úlohu sehrál R. Braun velmi přesvědčivě. Závěrečná scéna byla jeho zásluhou, a stejně tak i jeho kolegů (a samozřejmě i díky Adamsově hudbě) nesmírně koncízním celkem, úplnou symfonií paralelních osudů všech hlavních postav. Zajímavým režijním počinem této scény bylo i přenesení části jejího děje do blízké budoucnosti (do r. 1976), kdy umírá jak premiér, tak Mao. Premiérovo lože je lidem obestavěno květinami (premiér byl u lidu skutečně populární) a dřímající premiér je zahalen státní vlajkou, symbolizujíce tak jeho věčný spánek. Podobně byl zahalen vlajkou i dřímající Mao.

Skvělé výkony odvedly i tři Maovy tajemnice (Ginger Costa-Jackson, Teresa S. Herold a Tamara Mumford), které předvedly výborně sehranou (pěvecky i herecky) trojici upjatých a formálně vystupujících úřednic. Upjatost jim však nebránila ve III. dějství příslušným způsobem obveselit jak Maa, tak Kissingera. Vynikající byl i výkon sboru a revoluční balet (sólové výstupy Kanji Segawa a Haruno Yamazaki) v choreografii Marka Morrise, který realisticky předvedl na jedné straně utrpení vesnické dívky (a její osvobození) a na druhé straně dril a teror Kulturní revoluce.

Vynikající byl i překlad anglického textu do češtiny (Zuzana Josková), kdy poměrně náročný text, jehož překlad vyžaduje znalosti historie, politiky, filosofie i znalosti z dalších oborů, nabyl (i) v češtině vysokých literárních kvalit.

Závěr tedy? Velmi realistické představení, které vystihlo i hluboký rozdíl kultur, které se v r. 1972 setkaly. Současně představení, které díky jisté nadčasovosti děje, vyzývá k zamyšlení nad tehdejší dobou i dobou, v níž žijeme nyní.

Jaroslav Sovinský, Olomouc

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

S tim Russelem Braunem se rozhodně shodneme, pěvecky se mi moc líbil (prý má být ještě coby Olivier v Capricciu?), pěkný hlas. Líbil se mi i hlas Janis Kelly a vypadala jako prezidentská choť moc věrohodně:-). Musím ocenit R.Brubakera, zejména, ale nejen herecky. Fakt je, že ho mohli aspoň trošinku namaskovat, jak píšete, za Asiata, no ale i tak o.k.
Kim zpívá krásně, ale bylo jí strašně málo, což je svým způsobem z mé strany taky pochvala.
Byli všichni dobří, ale třeba Kissingera jsme si taky moc neužili.

Hanka