neděle 27. února 2011

Jaroslav Sovinský: Ifigénie na Tauridě jako triumf Gluckovy operní reformy


Tato recenze je věnována včerejšímu (26. 2. 2011) přímému přenosu opery Ch. W. Glucka Ifigénie na Tauridě (Iphigénie en Tauride) z newyorské Metropolitní opery. Pokud jde o úvodní pojednání k této opeře a jejímu autorovi, odkazuji na text uvedený zde.

Než přistoupíme k rozboru včerejšího představení, učiňme ještě poznámku k hudební a dramatické stránce uvedené opery, neboť je to právě Gluckovo mistrovství, které uvedené opeře zaručuje stálou svěžest a místo v operním repertoáru (byť nepatří k nejhranějším operám). Nelze než souhlasit s běžně uváděným tvrzením, že tato opera je považována za završení Gluckových reformních snah a za jeho skladatelský odkaz. Ifigénie na Tauridě je veskrze dramatickým dílem, v němž není žádných partií vyloženě na efekt, není zde koloratur a jiných zdobení, které často příliš divadelně nepůsobí. Naopak, v duchu představ Glucka-reformátora působí dílo velikou dějovou spádovostí. Nejde ani o typickou číslovou operu; árie i další hudební prvky díla jsou zapuštěny do děje tak, aby tvořily dohromady integrální celek, kde jedna partie v zásadě plynule přechází do partie další, což dějovému spádu významně napomáhá. Gluck s pomocí v zásadě jednoduchých hudebních prostředků dosahuje nesmírně silného účinku. Ne náhodou se říká, že genialita spočívá v jednoduchosti. Jeho nesmírně melodická hudba plně vykresluje jak vnější prostředí děje (např. bouři na tauridském pobřeží), tak náladu a prožitky jednajících postav. Árie zde nejsou pro nějakou hudební podívanou, ale jsou plně ve službách dramatického účinku. Slovo a hudba jsou zde vyrovnány, resp. hudba je zde složkou, která plně podporuje dějovou linii vyjadřovanou slovem. K dramatickému účinu přispívá i střídmý balet (tanec Skythů v I. dějství), který zde neslouží k pobavení publika, ale jako součást realisticky zobrazovaných dějů. Dohromady tak vzniká nesmírně koncízní útvar.


Nyní již pokud jde o včerejší představení. Současné nastudování v MET mělo svoji premiéru poměrně nedávno, v r. 2007, a patří tak k inscenacím relativně novým. Vhodné bude začít od režie (Stephen Wadsworth), scény (Thomas Lynch) a kostýmů (Martin Pakledinaz), což se nám stane východiskem pro další pojednání. Scéna, která je plně narativní, je provedena tak, aby mohla sloužit jako základ pro všechna čtyři dějství a nebylo třeba ji měnit. Jejím základem je mohutná chrámová prostora, kde po pravé straně jeviště je umístěn široký hranolový obětní oltář z tmavého kamene, nad nímž je umístěna obrovská socha stojící bohyně Artemidy (v libretu v římské verzi – Diany), napínající luk (zde Artemis jako bohyně lovu). Výtvarník se zjevně inspiroval ve známé soše Artemidy efezské, která sice nemá luk, ale je pro ni typická mnohost prsů ve třech řadách nad sebou (podobně tomu bylo u sochy v MET); v Efezu jak známo, stál ve starověku proslulý Artemidin chrám, který se stal dokonce jedním ze starověkých divů světa. Na stěnách chrámové prostory jsou pak zavěšeny menší idoly a nádobky s planoucím ohněm. Celek působí vznešeně až mysticky. Ke hlavní chrámové prostoře pak po levé straně jeviště přiléhá menší tmavší prostora, která slouží jako chrámové vězení, v němž jsou vězněni ti, kteří mají být v chrámu obětováni. Scénu, která působila velmi realisticky, doplnily spíše klasicizující kostýmy, které (spolu se scénou) plně navodily ducha starověku. Vynikající režie pak zajistila velmi dynamický průběh děje.

Děj je zahájen (a opona otevřena) již s prvními tóny opery. Režie nás uvádí do výše popsaného Artemidina chrámu, kde obětní oltář na okamžik poslouží ne jako obětiště místních Skythů, ale Řeků. Pantomimicky je zde předvedena událost, která se odehrála před 15 lety v Aulidě. Na oltář je položena Ifigénie (představovaná mladou dívkou – němá role), která má být obětována, ale těsně před obětí je na jeviště spuštěna bohyně Artemis (jako deus ex machina), která dívčinu uchopí a odnese ji do oblak, aby ji pak přenesla na Tauridu, kde bude sloužit jako Artemidina kněžka. Podobně bude Artemis spuštěna na jeviště i na konci opery, aby rozhodla o osudech smrtelníků. Pantomima bude použita i v dalších partiích opery, jako doprovod k niterným prožitků protagonistů děje.


Pokud jde o výkony pěvců, bude patrně správné pojednat o všech třech hlavních (v operním ději) pokrevně spřízněných postavách, tedy Ifigénii (Susan Graham), Orestovi (Plácido Domingo) a Pyladovi (Paul Groves), na jednom místě. Vede mne k tomu skutečnost, že všichni tři jmenovaní představitelé byli výborně sehraní (samozřejmě i díky režii) a dohromady vytvořili jedinečnou harmonii, což se patrně nejvíce projevilo ve scéně III. dějství, kde Ifigénie naznačuje, že se jednoho z obou vězňů pokusí zachránit („Mohla bych zmást barbarského tyrana…“ ); všichni tři protagonisté sedí na boční stěně oltáře, přivrácené k divákovi, Orestés s Pyladem po stranách a Ifigénie mezi nimi; oba Řekové se přou o to, kdo z nich zůstane, a kdo bude vypraven do Mykén s dopisem pro Ifigéninu sestru Élektru. Podobně tomu bylo i ve velmi silné scéně, kde Orestes, připoutaný v okovech ke stěně výše popsaného chrámového vězení, upadá do snu, v němž ho pronásledují Erýnie, a v němž se mu opět promítají minulé děje. Na scéně se objevuje krví zbrocená Klytaimnéstra (jeho matka – němá role - Jacqueline Antaramian), ve žluté říze, která předtím v naturalisticky podané scéně zavraždila svého muže, krále Agamemnóna (němá role - Rob Besserer); umírající král jí rukou pokrytou vlastní krví zakrvaví tvář. Klytaimnéstra se zjeví v duté stěně, oddělující vězení od chrámové prostory a natahuje ruce k Orestovi (ve vězení) a k Ifigénii (své dceři a Orestově sestře), která v chrámu prožívá vnitřní zápas. Všichni tři tak vytvářejí jedinečný a děsivě strhující obraz.

Pokud jde o představitelku Ifigénie (americká mezzosopranistka S. Graham), tato pěvkyně disponuje nádherným, mohutným a plným hlasem, současně i hladkým a klenutým. Role Ifigénie je jí jako šitá na míru. Pěvecky i herecky předvedla mimořádný výkon. K jejím nejskvělejším výkonům patřily obě árie, kde se Ifigénie obrací k Artemidě: „Ty, jež jsi prodloužila život můj…“ v I. dějství a „Prosím a chvěji se, ó bohyně neúprosná!“ ve IV. dějství, stejně jako árie, kde truchlí nad osudy své rodiny (ve II. dějství): „Ó neblahá Ifigénie.“ Její Ifigénie je vnitřně hluboce strádající žena, která v minulosti prožila hrůzu obětování v Aulidě, a která je odsouzena konat na Tauridě proti své vůli krvavé obřady (obětování cizinců, kteří se zde objeví). Současně jde o hluboce duchovní bytost, která žije, byť prchavou, nadějí, že se ještě někdy objeví někdo, kdo ji a její řecké družky hrůzného údělu na Tauridě zbaví. Jakmile se před ní zjeví Orestes, jakoby se v ní objevila obrovská vnitřní síla, která ji jednak k neznámému cizinci poutá, stejně jako jí brání mu jakkoliv ublížit. V závěru, kdy je již propuštěna Artemidou z jejích služeb a zbavena děsivého úkolu, jakoby nemohla skutečnosti uvěřit a ve strachu se zdráhá s Řeky odejít. Teprve láskyplné obětí bratra ji utvrdí, že všechny hrůzy jsou pryč a může se oddat radosti. K celkovému skvělému vyznění její role jistě přispívá i její nesmírně oduševnělá tvář a celkové vznešené vzezření.


Role Oresta se chopil Maestro Domingo, čerstvý sedmdesátník, na kterém však tento věk nebyl jakkoliv patrný. Jeho hlas je skutečný klenot, tak typický na poslech a rozeznatelný mezi mnoha jinými! Mohutný, široký a plný hlas, nádherného zabarvení. Domingo zde zpívá barytonovou roli, čímž se opět (jako i v jiných rolích z poslední doby) vrací ke hlasovému oboru, v němž kdysi začínal, než přešel do tenorového repertoáru. Skvěle provedl zejména obě árie ztrhaného Oresta ve II. dějství: „Bohové, kteří mě stíháte. Bohové, původci mých zločinů.“ a „Klid se vrací do mého srdce…“. Vynikající byl i herecky, dokonce si počínal jako mladík (s jakou svěžestí se vyšvihl na obětní oltář!). Předvedl postavu, strádající děsivým pronásledováním bohyněmi pomsty, štvance, pro kterého je smrt vykoupením z prožívaného utrpení. Současně muže oddaného přátelství k Pyladovi, kterého chce za všech okolností zachránit. Patrně nejsilnějším okamžikem celého představení byla obětní scéna, kdy Orestes leží na oltáři a podněcuje Ifigénii ke splnění její povinnosti; očekávanou smrt přijímá s úplným vyrovnáním s osudem. Ve chvíli, kdy Ifigénie, ač nerada, pozvedá nůž k ráně, Orestes vzpomene obětování sestry v Aulidě. Oba poznají pravdu a radost naplní jejich srdce. Vynikající zde bylo i pojetí kamery, která je umístěna nad oltářem a poskytuje divákovi pohled na obětiště z ptačí perspektivy a dává vnímání děje další rozměr.

Do příbuzenské trojice skvěle zapadl i Pyladés (americký tenorista P. Groves). Disponuje širokým a nosným hlasem, dramatického typu, který mu umožňuje plně vyjádřit mladické a hrdinské odhodlání; jeho projev pěvecký se skvěle snoubí s projevem hereckým. Podání Pylada, jako oddaného Orestova přítele, za něhož je ochoten i zemřít, je v jeho pojetí nesmírně přesvědčivé a dynamické. Takto patřily k jeho vrcholům jak povzbuzující árie ve II. dějství „Společně od raného mládí…“, tak i árie v závěru III. dějství („Božská ctnosti šlechetného přátelství“), kde odhodlaně vyjadřuje svoji touhu zachránit přítele, nebo při pokusu o jeho záchranu zahynout. Spolu s Orestem oba předvedli skvělý výkon i v duetu ve III. dějství „Stále dáváš najevo, že mě miluješ…“.

Skupinu operně příbuzensky spojenou výborně doplnil i skythský král Thoas v podání Gordona Hawkinse. Tento pěvec disponuje pevným a plastickým bas-barytonem, zajímavého zabarvení, který skvěle uplatňuje k zobrazení panovnické autority, čemuž přizpůsobuje i herecký projev. Jeho Thoas usiluje o to, aby byl mocným panovníkem, žije však tváří v tvář věštbám v obavách o osudu své vlády. Tomu odpovídala i jím realisticky podaná árie „Mou duši děsí temné věštby…“.
Výborně byly obsazeny i menší role: jednak obě kněžky - Lei Xu a Cecelia Hall (první z nich se hostila i krátkého výstupu Řekyně, který je v libretu psán pro samostatnou roli); dále skythský (chrámový) ministr - David Won – potěšil příjemně znějícím hladkým barytonem (zhostil se i krátkého výstupu Skytha, který je v libretu též psán pro samostatnou roli), jakož i Artemis (Diana) v podání mezzosopranistky Julie Boulianne; tato pěvkyně disponuje nosným, pevným hlasem, který ji k roli bohyně přímo předurčuje. K tomu přispívá i její celkové vznešené fyzické vzezření, stejně jako je třeba i ocenit, že i antický kostým s čelenkou jí opravdu padl.
Skvělý výkon převedli i tanečníci (balet Skythů) a již zmínění představitelé pantomimy (choreografie Daniel Pelzig) a sbor a orchestr pod taktovkou Patricka Summerse.

Je třeba ocenit i české titulky (Zuzana Josková), které nejen že řádně vystihly děje na scéně, ale jsou i příkladem překladu na vysoké literární úrovni. Zcela správně bylo též použito v překladu řeckých originálů, oproti v libretu se objevujícím latinským podobám osob (Artemis namísto Diana, Erýnie namísto Fúrie).
Závěr tedy? Nesmírně koncízní a dynamické představení, v němž se v jednolitý celek snoubí výkony všech protagonistů. Troufám si tvrdit, že byť jsme ještě všechny přenosy neviděli, bude toto představení patřit k vrcholům současné sezóny přenosů z MET.

Jaroslav Sovinský, Olomouc

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Velmi dobrá recenze, je vidět, že autor má opravdu přehled. Před vyslováním soudů o vrcholu sezóny. bych však počkal ještě na Hraběte Oryho a na Trubadúra:)

Anonymní řekl(a)...

přesně tak, Ory a Trubadúr, na ty se strašně těším, ale fakt je, že představení Boccanegry pro mě v minulé sezóně bylo jedním z vrcholů, velice dojemné:-), no a samozřejmě Hamlet.
škoda, že v příštím roce nebude Flórez v přímých přenosech, ale možná bude k dispozici aspoň audiopřenos:-)
Trubadúr bude výborný,určitě:-) no a příští rok se moc těším ze stejného důvodu na Traviatu a Ernaniho:))

Jarda: Všiml jste si, jak rusky ten tanec vojáků zhruba v polovině vypadal? To bylo dobré:-)
ti představitelé Orestových rodičů, to jsou tanečníci nebo herci nebo co je to za profesi, nevíte?

Ten David Won mě taky zaujal:-), je vidět, že se shodnem:)

Hanka

Anonymní řekl(a)...

Děkuji moc za milá slova, moc mě těší, že Vás recenze zaujala. Souhlasím - konečně, těch vrcholů sezóny může být více, čemuž budu jen rád.

Ad Hanka:
Jo, trošku rusky ti Skythové působili, ale sedělo jim to.

Jo a Agamemnóna s Klytaimnéstrou bych patrně zařadil spíše k hercům. V libretu je zmiňována Klytaimnéstra, že se objeví jako přízrak. Agamemnón tam takto zmíněn není, jde tedy patrně o obohacení děje ze strany režiséra.

Jarda