úterý 22. února 2011

Ifigénie na Tauridě (několik úvodních informací před přenosem z MET)


Pohled na jihovýchodní pobřeží Tauridy (Krymu) poblíž Sudaku

Tuto sobotu (26. 2. 2011) nám bude poskytnut další ze série přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery, tentokrát opera Ch. W. Glucka, Ifigénie na Tauridě (Iphigénie en Tauride). Řekněme si tedy k této opeře, jejímu autorovi a jejímu historickému a mytologickému pozadí několik úvodních slov.

Christoph Willibald Gluck se narodil 2.7.1714 v Erasbachu v Horní Falci (dnes část Berchingu v Bavorsku). Mládí prožil v Čechách (jeho otec, lesník, působil ve službách české šlechty). V Čechách také Gluck postupně získával hudební vzdělání (v Chomutově se na jezuitském gymnáziu učil hrát na cembalo a na varhany). Později přichází do Prahy (utekl sem před otcem, který chtěl, aby syn pokračoval v rodinné lesnické tradici) a zapsal se zde dokonce na Karlovu univerzitu (studia však patrně nedokončil) a na živobytí si přivydělával jako hudebník v kapelách a v kostelích. O něco později pak dorazil do Vídně a poté do Milána (1737), kde čtyři roky studoval u skladatele G.B. Samartiniho (cca 1700 – 1775). V r. 1741 měla premiéru jeho první opera na libreto proslulého libretisty P. Metastasia (1698-1782), Artaxerxes. Na libreta uvedeného libretisty pak Gluck složil řadu svých dalších oper. Postupně se stal známým skladatelem; nepsal však jen opery (opery seria, vážné, i opery buffy, komické), ale i balety a díla instrumentální (symfonie a sonáty). Jeho díla byla uváděna po celé Evropě a sám Gluck po Evropě pracovně cestoval (působil u významných operních společností): Londýn, Paříž, Hamburk, Kodaň či Praha. Nakonec se v 50. letech usadil ve Vídni, kde působil jako kapelník dvorní opery a dvorní skladatel (zde se významněji seznámil s francouzskou operou, která tehdy byla u dvora v oblibě), odkud se až v 70. letech vydal na delší pobyt do Paříže.


Ruiny baziliky v antickém městě Chersonesu, založeném v 6. stol. př. Kr. Řeky na jihozápadním pobřeží Tauridy (Krymu), poblíž dnešního Sevastopolu

Gluck vstoupil do dějin opery jako její reformátor (byť sám vycházel „z dobového charakteru opery italské a dlouho se přidržuje všech zevních znaků konvenční operní kompozice“ – 1, str. 41), jako ten, kdo operu vrátil k jejím kořenům, kdo ji vrátil tomu, čím má opera skutečně být, tedy divadlem. Opera se před Gluckovými reformními počiny rozvíjela již cca 160 let. Vznikla v prostředí tzv. florentské cameraty na přelomu 16. a 17. stol., kdy se zde skupina intelektuálů snažila obnovit tradici antického divadla, kde jak věřili, hrál významnou roli i jednohlasý zpěv s doprovodem hudebních nástrojů. Jednalo se také o reakci na tehdy převažující polyfonní hudbu a o snahu o zesvětštění hudby, jíž tehdy dominovala hudba církevní. První známou operou je Dafné (1598), autorů J. Periho (1561-1633) a J. Corsiho (1561-1604). Z významných představitelů rané opery připomeňme i proslulého C. Monteverdiho (1567-1643). Opera se dále rozvíjela, zejména v Itálii (římská, benátská a neapolská opera) a postupně pronikla i do Francie (k nejvýznamnějším představitelům zde patřili J. B. Lully, 1632-1687, a J. P. Rameau, 1683-1764) a do dalších zemí Evropy. Pěstována byla jednak jako vážná opera (opera seria), a postupně i jako opera buffa (komická opera – za jejího průkopníka je považován G. B. Pergolesi 1710-1736). Opera však postupně (typicky opera-seria, ale podobě i buffa) nabyla podob, které měly s ranou operu již poměrně málo společného. Forma převládla nad obsahem. Opera se stala spíše jakýmsi zpívaným koncertem k pobavení dvora a šlechtické společnosti; árie byly komponovány na efekt, s patřičným zdobením, a v operách divadelnosti mnoho nebylo. Velmi se hodnotily virtuózní výkony primadon i kastrátů (v opeře se objevovali především v l. 1650-1750) v koloraturách. Tuto podobu měla opera ještě i v 1. pol. 18. stol., tedy již za Gluckova života. K určité nápravě docházelo postupně v oblasti libret, k níž přispíval i typický libretista té doby, již zmíněný P. Metastasio. Usiloval o to, aby byla vyjadřována v ději emocionálnost a ideály svobody a spravedlnosti. V pol. 18. stol. se však již přežívá i metastasiovský typ opery a nastává doba, kdy opera otevře novou kapitolu svého vývoje, kde právě Gluck sehraje ústřední roli.


Pozůstatky antického divadla v Chersonesu

V reformním úsilí měl Gluck dva předchůdce, skladatele N. Jommelliho (1714-1774) a T. Traettu (1727-1779), tedy své současníky. Oba měli zkušenosti nejen s italskou tvorbou, ale i s hudbou francouzskou a německou. Jommelli ve svých operách rozšiřuje formu árií, zdůrazňuje význam sboru a rozvíjí tzv. doprovázený recitativ (oproti jinak běžnému recitativo secco-suchému recitativu, doprovázenému tzv. continuem, skupinou nástrojů, zpravidla cemballem či varhany, bez toho, že by skladatel předepsal, které nástroje to mají být); doprovázený recitativ (recitativo acompagnato) je doprovázen orchestrem. Odklání se od neapolského typu opery a dokonce Metastasio (na jehož libreta skladatel psal) ho varuje před „novým stylem“. Traetta je znám mistrovskou prací se sbory. Činí tak i v opeře Ifigénie na Tauridě (1763), tedy díle na téma, které později zhudební i Gluck. „Pokrokovost tvorby dvou nejvýraznějších předchůdců Gluckových lze spatřovat v mezinárodním nebo spíše nadnárodním charakteru jejich oper. Až do té doby se uznával jako vládnoucí italský sloh, vedle něhož jenom francouzská škola se považovala za samostatnou. Ohlasem francouzské tvorby je dramatická výraznost Jomelliho a Traettových oper, německé vlivy jsou patrné u obou mistrů v pokročilé práci s orchestrem. … Tehdy již padá na váhu početnost obsazení operního orchestru. … Zejména významný je podíl obou skladatelů na vývoji recitativu a árie. Do popředí se u nich dostává doprovázený recitativ. …Melodika Jomelliho i Traettova je expresívnější nežli u jejich italských současníků a oba tvůrci jsou schopni vyjádřit svou hudbou hloubku niterných procesů. … V historii opery 18. století … jsou malými proroky velké Gluckovy reformy.“ (3 – str. 99-100).


Hrad Balaklava na jižním pobřeží Tauridy (Krymu)

Pro Glucka, pokud jde o jeho operní reformu, jsou podstatné již jeho baletní práce, kde hudbu podřizuje dramatickému záměru a hudba vyjadřuje „prostým způsobem lidské vášně a city“ (3- str. 102), a především pak jeho spolupráce s libretistou R. de Calzabigim (1714-1795). Právě tento libretista, která sám měl v oblasti hudebního divadla reformní myšlenky, přiměl Glucka, že jeho libreto (Orfeus a Eurydika) zhudební tak, jak si libretista přeje. Skladatele žádal, aby „vypustil pasáže, kadence, ritornely a všechno to barbarské a zastaralé, co podle jeho názoru znešvařovalo tehdejší hudbu.“ (3 -str. 102). Sám Gluck pak Calzabigimu přiznával hlavní podíl na svém reformním úsilí. Výsledkem Gluckova snažení bylo jeho první reformní operní dílo, zmíněný Orfeus a Eurydika, který měl premiéru ve Vídni v r. 1762 (v přepracované podobě se pak konala jeho premiéra v r. 1774 v Paříži); dílo mělo obrovský úspěch. Tato opera je založena „na vyrovnání slova a hudby v duchu klasicismu. Ozdobný italský zpěv je vystřídán prostou melodikou. Gluck se odvrátil od dekorativnosti neapolské opery a dal si za úkol interpretovat dramatický text co nejjednoduššími prostředky. Položil důraz na recitativ, odstranil schematické a obsáhlé secco recitativy a nahradil je recitativy doprovázenými souborem smyčců. Ozdobné da capo árie byly vystřídány drobnějšími útvary, např. arietami. Důležitou úlohu přiřkl Gluck pěveckému sboru, jemuž propůjčil antickou vznešenost. Orchestru připadá významná úloha líčení duševního stavu jednajících osob. Ve skladatelově koncepci mají obnovený význam balet a pantomima.“ (3- str. 103).

Ve svém reformním úsilí pak Gluck pokračuje i ve svých následujících operách, v Alcestě (libreto Calzabigi, Vídeň 1767, přepracovaná verze Paříž 1776), Paridovi a Heleně (poslední opera na libreto Calzabigiho, Vídeň 1770) a v operách psaných pro Paříž: Ifigénie v Aulidě (1774), Armida (1777) a Ifigénie na Tauridě (1779). V předmluvě k Alcestě také Gluck vyložil podstatu svého reformního snažení: „Snažil jsem se vrátit hudbu jejímu vlastnímu úkolu, totiž podporovat báseň, aby zesilovala výraz citů a učinila děj srozumitelnějším v různých fázích jeho vývoje… Soudil jsem, že největší část mého úsilí musí směřovat k tomu, abych nalezl jakousi krásnou jednoduchost.“ (3- str.103). Po premiéře Ifigénie v Aulidě (dějově předchází Ifigénii na Tauridě), která byla velikým úspěchem, se však v Paříži objevily i hlasy kritiky; jedna část mu vytýkala (zastánci lullyovské tradice), „špatný vliv italské hudby, příznivci italské opery zase skladatele označovali za starofrancouzského tradicionalistu“. (3 – str. 104). Později, když se v Paříži objevil italský skladatel N. Piccini (1728-1800), známý především jako skladatel neapolské opery-buffy, se rozhořel známý spor mezi piccinisty a stoupenci Glucka (gluckisty), jehož ozvěny najdeme i ve Straussově opeře Capriccio; na programu přenosů z MET je na jaře. Oba skladatelé dokonce v téže době komponovali na stejné náměty: týkalo se to jak Armidy, tak později i Ifigénie na Tauridě.


Medvědí hora (připomíná medvěda pijícího z moře) na jihovýchodním pobřeží Tauridy (Krymu)

Ifigénie na Tauridě je považována za dovršení Gluckových reformních snah, shrnutí jeho tvorby (uvádí se, že se v opeře objevují i „výpůjčky“ z jeho předchozích děl) a za jeho skladatelský odkaz. Je také považována za Gluckovu odpověď na výše uvedené spory. Libreto k opeře bylo napsáno na základě Euripídovy tragédie, upravené Guymondem de la Trouche, francouzským libretistou N. F. Guillardem (1752-1814), ve spolupráci s L. de Rulletem (libretista Ifigénie v Aulidě) a samotným Gluckem. Premiéra opery se konala 18.5.1779, dirigoval sám skladatel; v r. 1781 pak měla premiéru v Paříži i stejnojmenná opera N. Picciniho. Gluckova opera měla obrovský úspěch. „Svým plným, velkým pathosem dramatickým se toto dílo liší od ostatních dramat. Liší se od nich i velkým zdvihem zjasnění, skutečnou katharsí, která vyrovnává dramatická vzrušení i osudové konflikty lidí. Více než příběhem Ifigénie je toto dílo řešením osudu Orestova. Gluckova dramatická tendence roste v monolozích i ve velkých ensemblech do jedinečné gradace.“ (1- str. 50).

V témže roce jako Ifigénie na Tauridě měla v Paříži premiéru i poslední Gluckova opera, Echo a Narcis. Při zkouškách Gluck utrpěl záchvat mrtvice. Opera nebyla úspěšná a Gluck se rozhodl vrátit do Vídně, kde 15.11.1787 na další záchvat mrtvice umírá.

Gluckovo dílo ovlivnilo další vývoj opery, navazuje na něho Mozart, poučili se u něho i velikáni operního dramatu Berlioz a Wagner (Gluck mj. zavedl vzpomínkové motivy, na které navazuje i Wagner). Wagner dokonce upravil Gluckovu operu Ifigénie v Aulidě pro provedení v Drážďanech (r. 1847).

Ifigénie na Tauridě (stejně jako její dějová předchůdkyně, Ifigénie v Aulidě) vycházejí, jak známo, z antické mytologie, a sice z okruhu legend týkajících se prokletého rodu Átreovců, k němuž patřili i Ifigénie s bratrem Orestem (oba jsou klíčovými postavami opery) i Orestův přítel a bratranec Pyladés (také ho v opeře najdeme), a legend souvisejících s ději spojenými s trojskou válkou. Tato válka, pokud už měla mít historický základ, se odehrála na konci mykénské doby řeckých dějin, cca ve 14.-12. stol. př. Kr. Podnětem k jejímu zahájení, jak známo, byl únos Heleny, manželky spartského krále Méneláa (syn Átrea, podle kterého se prokletý rod nazývá). Únos provedl syn trojského krále Priama Paris, jemuž se Helena, jako nejkrásnější žena tehdejšího světa, stala odměnou za to, že ve známém sporu tří bohyní o to, která je nejkrásnější, dal za pravdu Afroditě. Paridova drzost nemohla zůstat nepotrestána a Řekové vytáhli proti Tróji. Velitelem výpravy se stal Méneláův bratr, mykénský král Agamemnón.

Řecké loďstvo se shromáždilo v přístavu Aulis (centrální Řecko naproti ostrovu Euboi). Nastalo však bezvětří a lodě nemohly odplout. Věštec Kalchas oznámil, že důvodem je hněv bohyně Artemidy (Římané ji ztotožnili s bohyní Dianou, pod tímto jménem se objevuje v opeře Ifigénie na Tauridě), neboť Agamemnón při lovu zabil jednu z jejích posvátných laní. Pokud má loďstvo odplout, musí být bohyni obětována Agamemnónova dcera Ifigénie. Agamemnón nakonec musel souhlasit a nechal pro Ifigénii i její matku Klytaimnéstru poslat, pod záminkou, že se má Ifigénie stát ženou Achillea. Když pravda vyšla najevo, Achillés se snažil dívku zachránit, ale marně. Byla nakonec přivedena k obětnímu oltáři. Legendy vyprávějí, že ve chvíli oběti Artemis podstrčila místo Ifigénie na oltář laň, a Ifigénii přenesla do daleké země na severu, na Tauridu, kde se z Ifigénie stala Artemidina kněžka. Současně zavál vítr a lodě mohly vyplout.


Ruiny v Pantikapaionu, antickém městě založeném Řeky v VII. stol. př. Kr. na východním pobřeží Tauridy (Krymu); dnes Kerč

Po dlouhém obléhání byla Trója Řeky dobyta a Řekové se začali vracet domů. Agamemnón byl po návratu do Mykén zavražděn milencem své ženy, Aigisthem (uvádí se, že se na vraždě podílela i Klytaimnéstra). Druhá Agamemnónova dcera, Élektra, zachránila bratra Oresta a ukryla ho u strýce, krále ve Fókidě, kde vyrůstal s jeho synem Pyladem. Z obou královských synů se stali nerozluční přátelé. Když Orestés dospěl, vrátil se do Mykén, kde pomstil vraždu svého otce zabitím Aigistha. Současně s ním zabil i svou matku Klytaimnéstru (uvádí se, že mu při mstě pomáhal i Pyladés). Za matkovraždu začal být Orestés pronásledován bohyněmi pomsty Erínyemi, které trestaly zejména zločiny proti rodině. Jejich působení vyvolávalo u viníka šílenství. Byly také nazývány Eumenidy („blahosklonné“); tento název se používal k odvrácení jejich hněvu; Římané je ztotožnili s Fúriemi. Nakonec byl Orestés zbaven jejich pronásledování výrokem athénského soudu, v němž zasedala i samotná Athéna.

Podle Eurípida však pronásledování Erínyemi pokračovalo a Orestés byl Apollónem poslán na Tauridu, aby odtud přinesl do Athén sochu bohyně Artemidy, u níž se na Tauridě konaly kruté obřady. Takto se Orestés vydává na další cestu doprovázen Pyladem. Na Tauridě, kde vládne král Thoas, jsou po přistání uvězněni a mají být obětováni místní bohyni, neboť zdejší obyvatelé obětují všechny cizince, kteří se zde objeví. Kněžka, která má obřad vykonat, je, jak se ukáže, Orestova sestra Ifigénie. Když pravda vyjde najevo, podaří se Ifigénii bratra zachránit, a vrací se s ním zpět do Řecka, kde se usadila v Attice a založila zde chrám bohyně Artemidy. Orestés se oženil se sestřenicí Hermionou (dcera Méneláa a Heleny), Pyladés se oženil s Orestovou sestrou Élektrou. Orestés pak vládl jako král a zemřel údajně ve věku devadesáti let.

Pokud jde o historickou Tauridu, jedná se o poloostrov známý dnes jako Krym (název Krym je tatarského původu). Název „Tauris“ bývá odvozován od Taurů, kteří zde žili ve starověku (původně se název vztahoval na jižní část poloostrova, později na celý poloostrov). Taurové jsou považováni za součást kmene Kimmeridů, případně jsou spojováni s Abcházci či Ádygy. Žili na jižním pobřeží poloostrova, uvnitř poloostrova žili Skythové (proto se má v opeře zjevně jednat nikoliv o Skythy, ale o Taury). Taurové byli známi tím, že uctívali panenskou bohyni, které obětovali na pobřeží ztroskotavší cizince. Řekové tuto bohyni ztotožnili s Artemidou. Hérodotos připomíná jako prvního vládce Taurů Thoasa, který zde měl žít někdy kolem r. 1250 př. Kr. V 8. – 4. stol. př. Kr. pronikali na poloostrov řečtí kolonisté, kteří zde zakládali osady, z nichž jsou známé zejména Chersonésos (u dnešního Sevastopolu) a Pantikapaion (dnešní Kerč). Další vývoj této oblasti pak souvisel zejména s Římskou a Byzantskou říší, později též s tzv. Krymským chanátem a Ruskem, jehož součástí se poloostrov stal v 18. stol. Název „Tauris“ nezanikl, za ruského panství zde existovala tzv. Tauridská oblast a Tauridská gubernie. V souvislosti s revoluční situací po r. 1917 zde byla vyhlášena (v r. 1918) krátkodobá Tauridská sovětská socialistická republika. V rámci SSSR pak byl Krym součástí RSFSR; v r. 1954 byl Krym převeden pod Ukrajinskou SSR a součástí (od r. 1991 již nezávislé) Ukrajiny je až do dnešní doby (má postavení autonomní republiky).


Vchod do jedné z řeckých hrobek v Pantikapaionu; za vchodem následuje chodba vedoucí do vnitřní klenuté prostory

IFIGÉNIE NA TAURIDĚ, osoby a obsazení:
Ifigénie, velekněžka bohyně Artemidy (soprán, uvádí se i mezzosoprán); Orestés, její bratr (baryton, uvádí se i tenor); Pyladés, jeho přítel (tenor); Thoas, král tauridských Skythů (bas, uvádí se i baryton); bohyně Artemis, v originálu Diana (soprán, uvádí se i mezzosoprán); první kněžka (soprán); druhá kněžka (soprán); Řekyně (soprán); Skyth (tenor, uvádí se i baryton); chrámový sluha (tenor); kněžky, jež přišly s Ifigénií na Tauridu, Skythové, stráže krále Thoasa, Erínye/Eumenidy, démoni, Řekové v Pyladově družině. Odehrává se na Tauridě, pět let po trojské válce (podle publikací č. 1 a 2 a dalších zdrojů).


Obsazení v MET (26.2.2011):
Ifigénie: Susan Graham; Orestés: Plácido Domingo; Pyladés: Paul Groves; Thoas: Gordon Hawkins; dirigent: Patrick Summers; režie: Stephen Wadsworth.


Obsah:
na základě anglické verze ze stránek
http://www.metoperafamily.org/metopera/history/stories/synopsis.aspx?id=206
http://www.metoperafamily.org/metopera/history/stories/synopsis.aspx?id=224
a dalších zdrojů (č. 1 a 2).

I. dějství:
U pobřeží Tauridy zuří bouře, která bičuje i Artemidin chrám, v němž jako velekněžka slouží Ifigénie, dcera mykénského krále Agamemnóna, která sem byla přenesena bohyní Artemidou, která ji zachránila před obětováním ze strany Řeků v Aulidě. V chrámu je zde umístěna socha bohyně Artemidy, kterou Skythové uloupili Řekům. Ifigénie s dalšími kněžkami (všechny jsou zajatkyně z Řecka) prosí bohyni o utišení bouře, která zuří kolem i v jejich srdcích. Jedné z kněžek poté vypráví Ifigénie svůj sen: její rodný mykénský hrad byl zničen, její otec byl zavražděn její matkou Klytaimnéstrou, která jí dala do ruky dýku; její bratr Orestés ji prosil o pomoc, ale ona byla nucena bratra zabít. Ifigénie prosí bohyni, aby ukončila její vyhnanství a s bratrem ji spojila ve smrti. Kněžky truchlí s Ifigénií, ale vybízejí ji, aby neztrácela naději, že Oresta opět uvidí.

Přichází zdejší král, Thoas, kterého všude pronásledují znamení a hlasy, ohlašující jeho zkázu.
Věštci mu nařídili, že musí obětovat každého cizince, aby skončila jeho utrpení. Jeho vojáci přinášejí zprávu, že byli na pobřeží zajati dva mladí Řekové. Thoas nařizuje Ifigénii, že má oba zabít na oltáři. Oba zajatci jsou přivedeni: jeden z nich je napůl šílený a touží po smrti, pronásledovaný minulými zločiny, druhý se vzpírá Thoasovi. Když oba odmítnou říci, co je přivedlo na tauridské pobřeží, jsou uvězněni. Skythové, kteří věří, že v obou zajatcích našli oběti, které mají uklidnit hněv bohyně, volají po krvi. Thoas oběma zajatým oznamuje, že je čeká smrt.

II. dějství:
Oba zajatci očekávají v podzemním sklepení chrámu naplnění svého osudu. Jedním z nich je Orestés, jak již uvedeno, bratr Ifigénie, a druhým je jeho přítel (a bratranec) Pyladés, syn jednoho z řeckých králů a jeho ženy, Orestovy tety. Orestés, pronásledovaný Erínyemi (bohyně pomsty), za to, že zavraždil svou matku, je na prahu šílenství. Cítí se odpovědným za to, že má Pyladés zemřít spolu s ním. Svoji smrt má za spravedlivý trest bohů za matkovraždu. Pyladés, připravený zemřít spolu s ním, Oresta uklidňuje. Poté je Pyladés jedním ze Skythů odveden. Orestés propadá zoufalství a nakonec vysílen usíná. Erínye ho pronásledují i ve snu. Je probuzen příchodem Ifigénie s jejími kněžkami. Ještě v rozespalosti se domnívá, že má před sebou matku Klytaimnéstru. Aniž by odhalila cizinci svou totožnost, ptá se ho Ifigénie na události v jeho vlasti. Orestés, který taktéž neřekl, kým je, jí vypráví: „Královna Klytaimnéstra zavraždila svého muže, krále Agamemnóna, aby pomstila smrt Ifigénie. Orestés zabil Klytaimnéstru, aby pomstil otce a poté“, jak Orestés dodává, „Orestés zabil sebe“. Ifigénie nechá cizince odvést, aby byl připoután k oltáři. Poté naříká nad ztrátou své rodiny.

III. dějství:
Později Ifigénie přemítá ve své pokoji a cítí silnou spřízněnost se zajatcem. Rozhodne se, že zachrání alespoň jednoho ze zajatců, a že ho pošle do Mykén s dopisem pro její sestru Élektru, aby věděla, že Ifigénie ještě žije. K Ifigénii přivedli oba zajatce, kteří se takto opět shledali. Pyladés by dokonce mučen. Ifigénie jim řekne, že Orestés musí žít a doručit dopis do Řecka. Pak nechá oba o samotě. Pyladés je šťasten, že může zemřít, aby přítel žil. Toho si ovšem Orestés nepřeje, naopak si přeje vlastní smrt. Poté se vrátí Ifigénie, aby odvedla Pylada k oltáři. Orestés se chopí obětního nože a hrozí, že si raději sám vezme život, pokud Ifigénie Pylada neušetří. Nakonec Orestés, který vnímá vlastní obětování jako osvobození od vlastních provinění, přesvědčí Pylada, že dopis doručí on. Ifigénie mu dopis předá a umožní mu utéci. Pyladés přísahá, že buď Oresta zachrání, nebo zahyne při pokusu o to.

IV. dějství:
V chrámu připravuje Ifigénie vše k oběti. Nenachází však odhodlání, aby cizinci ublížila, a v nářku se zlobně obrací k Artemidě. Je přiveden Orestés. Dojat jejím žalem a tím, jak pro něho Ifigénie strádá, ji povzbuzuje k vykonání její povinnosti a v posledním okamžiku zvolá: „Ifigénie, má milovaná sestro, takto jsi ty zahynula v Aulidě.“ Oba tak poznají pravdu a Ifigénie vezme bratra radostně do náručí. Vtom vpadne dovnitř Thoas, který zjistil, že jeden z cizinců uprchl. Je rozhodnut, že vykoná oběť sám, a to nejen na Orestovi, ale i na Ifigénii a nenechá se obměkčit ani tím, že Orestés i Ifigénie jsou sourozenci a děti krále Agamemnóna. Tu vpadne do chrámu Pyladés se skupinou Řeků, kteří přežili ztroskotání lodi. Thoas je zabit v boji, který je zastaven, když se zjeví sama bohyně Artemis. Oznamuje Orestovi, že jeho čin byl odpykán lítostí, uklidňuje Erínye, dává svobodu Řekyním a nařizuje Skythům, aby Řekům vrátili její sochu. Ifigénii propouští ze svých služeb a umožňuje jí se spolu s ostatními vrátit do Řecka.

-----------------------------------------------------------------------------------

Pořadí vybraných partií opery:
(podle publikací č. 1 a 2 a dalších zdrojů)

Hudební ukázky: Ifigénie: M. Delunsch; Orestés: Simon Keenlyside; Pyladés: Yann Beuron; Thoas: L. Naouri; sbor a orchestr Les Musiciens du Louvre, dirigent M. Minkowski.

I. dějství:

1) Vstupní část - Ifigénie s kněžkami: „Bohové velcí, přispějte nám ku pomoci…“ (Grands Dieux! soyez-nous secourables…“).

2) Ifigénie (vyprávění o snu): „Této noci jsem měla sen, v němž jsem viděla palác svého otce…“ („Cette nuit j'ai revu le palais de mon père…“); básnicky: „Této noci zřela jsem ve snách rodný kraj svůj znova.“

Ukázka (zahrnuje obě partie): http://www.youtube.com/watch?v=XiFYhL6_JaI

3) Árie Ifigénie: „Ty, jež jsi prodloužila život můj…“ („Ô toi qui prolongeas mes jours…“).

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=ucJK09hAYQg&NR=1

4) Árie Thoasa: „Mou duši děsí temné věštby…“ („De noirs pressentiments mon âme intimidée“); básnicky: „Mně temné tušení, že zlý mne osud čeká, plodí úzkost.“

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=YWDN4bNGIog

5) Sbor Skythů: „Je třeba krve ke smytí hříchů…“ (Il nous fallait du sang pour expier nos crimes…“).

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=0Nd3m05sgDY&NR=1



II. dějství:

6) Árie Oresta: „Bohové, kteří mě stíháte. Bohové, původci mých zločinů.“ („Dieux qui me poursuivez, Dieux, auteurs de mes crimes,“); básnicky: „Bohové zlověstní, již původem jste mé viny.“).

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=0VgS3x2PpvU

7) Árie Pylada: „Společně od raného mládí…“ (Unis dès la plus tendre enfance…”); básnicky: „My nerozlučně k sobě stáli věrně vždy od dětských let.“

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=ek5WFc5cEj4

8) Árie Oresta: „Božští ochránci tohoto strašného pobřeží… Klid se vrací do mého srdce…“ („Dieux protecteurs de ces affreux rivages… Le calme rentre dans mon coeur!“).

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=BBq4I6kKXf4

9) Arioso Ifigénie: „Ó neblahá Ifigénie.“ (Ô malheureuse Iphigénie!).

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=mGF2eAwOUN0


III. dějství:

10) Árie Ifigénie: „Ach běda, ten obraz, jak je mi drahý …“ („D'une image, hélas! trop chérie.“).


11) Tercet Ifigénie, Pylada a Oresta: „Mohla bych zmást barbarského tyrana…“ („Je pourrais du tyran tromper la barbarie…“).

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=y9UmUppqyaQ

12) Duet Oresta a Pylada: „Stále dáváš najevo, že mě miluješ…“ („Et tu prétends encore que tu m'aimes…“).

13) Árie Pylada: „Ó druhu můj, za soucit prosím tě“. „“Ah! mon ami, j'implore ta pitié!“

Ukázka (árie zhruba uprostřed): http://www.youtube.com/watch?v=1bUAdZiukKU

14) Árie Pylada: „Božská ctnosti šlechetného přátelství (doslova: „Božství velkých duší, přátelství …“), ozbroj moji paži!“ („Divinité des grandes âmes, Amitié, viens armer mon bras!“).

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=cUZKp9QKDs0


IV. dějství:

15) Árie Ifigénie: „Prosím a chvěji se, ó bohyně neúprosná!“ „Je t'implore et je tremble, ô Déesse implacable!“

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=TXlCNjwMp2k

16) Hymnus kněžek: „Dcero vznešené Latony…“ („Chaste fille de Latone…“); pozn.: „dcerou Latony“ je míněna Artemis. Latona je latinizovaná podoba jména Artemidiny matky, bohyně Léty.

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=h2fI6N7dra0

17) Arioso Artemidy: „Zadržte! Slyšte, co navěky přikazuji!“„Arrętez! écoutez mes décrets éternels!“

18) Árie Oresta: „Za život vděčím …“ („Dans cet objet touchant à qui je dois la vie…“).

19) Kněžky, Řekové a Skythové (finále): „Bohové, dlouho se hněvající, naplnili věštby své…“ (Les „Dieux, longtemps en courroux, Ont accompli leurs oracle…“).

Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=gMrf58_nyNA

---------------------------------------------------------------------------------

Libreto:
http://www.opera-guide.ch/libretto.php?id=134&uilang=de&lang=fr

---------------------------------------------------------------------------------

Pozn.:
1) Hostomská A., Průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1955, str. 50-52;

2) Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996, str. 139-141.

3) Trojan J., Dějiny opery, nakl. Paseka, Praha, 2001, zejména str. 98-105.

4) Kol., Slovník řecko-římské mytologie a kultury, Ewa Edition, Praha 1993.


Dále byly ke zpracování výše uvedeného textu mj. využity tyto zdroje:

http://www.opera-guide.ch/opern_komponisten.php?uilang=de&first-letter=G

http://spikesworld.spike-jamie.com/opera/IPHIGENIE%20EN%20TAURIDE.pdf


Všem divákům přeji v sobotu krásný operní zážitek.
Jaroslav Sovinský, Olomouc

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Nevíte náhodou, kde se dá na internetu dovědět, jaké se teĎ konají či budou konat operní přenosy z jiných divadel než z MET? Pokud vím, tak se něco dávalo. ale nikde to teď nemůžu najít. taky vím, že někdy před vánoci, jak byl v kině Metropol přenos, tak tam vystoupil ředitel kina a říkal, že budou dávat další věci kromě MET, tj .ty balety (co už opravdu dávat budou, aspOň dle informací kina), ale taky anglické činohry a podle mě snad i ty opery z jiných divadel. NEvíte o tom něco ? Nebo aspoň odkaz , jestli ještě někde jinde takové operní přenosy běží??? NEbo se to neosvědčilo?
díky za odpověď.
Hanka

Dana Šimková řekl(a)...

Zdravím Vás, Hanko,
o baletu v kině se dozvíte tady http://www.baletvkine.cz/ a o operách tady: http://www.palacecinemas.cz/events/default.asp?uid=0af2406c88ede47d4a475ff96dc6d04f&event=79.

Anonymní řekl(a)...

tady http://www.facebook.com/pages/Petition-to-broadcast-The-Makropulos-Case-Live-in-HD/181686365206022 se dá podepsat petice za zařazení Věci Makropulos do přímých přenosů....takže kdo má zájem, může hlasovat:-)