pondělí 24. ledna 2011

Jiří Urban: Lazebník sevillský ve Státní opeře Praha


Ve středu 19. ledna 2011 se ve Státní opeře Praha odehrálo 58. představení jedné z nejúspěšnějších inscenací Lazebníka sevillského, komické opery Gioacchina Rossiniho. Režíroval Martin Otava, scénu navrhl Ján Zavarský, kostýmy nesly rukopis hostující Bettiny Kirste. Především upoutal výkon operního orchestru precizně a bezpečně vedeného mladým dirigentem Tomášem Braunerem. Ten by si měl vysloužit divácké bravo. Jedná se zcela zřetelně o jednoho z nejlepších českých operních dirigentů současnosti. Hudební provedení Lazebníka sevillského bylo již od předehry vedeno bezpečně a s citem pro rossiniovskou hudebně dramatickou poetiku.


Celá opera se odehrává na jediné scéně. Umožňoval to nápad s vytvořením domu ve tvaru ohromného vejce, které jen čeká na to, kdy se z útrob vyklube krásná mladá Rossina, držena uvnitř svým poručníkem doktorem Bartolem. Zatímco venku pod balkónem pěje milostné písně hrabě Almaviva a intrikuje s obratným Figarem, jak se dostat dovnitř domu ke své milované, uvnitř narůstá dívčina vzpoura. Děj je banální, založený na kontrastu starého a mladého, na osvědčených záměnách postav, převlecích a omylech. Zdrojem komiky se také v tomto nastudování stává Bartolo, pojatý jako komický švihák s notným břichem, klaunská figurka, která pobíhá křížem krážem, dovádí mezi diváky, různě padá, vstává, pitvoří se. Režisér Martin Otava se rozhodl diváka především bavit a žádný nápad nenechal padnout pod stůl. Někdy vlastně ani nevíme, kam se dříve dívat, protože scéna je slunečně prosvícena a všichni jsou v akci. Zřejmě není nutné hluboce uvažovat nad směsicí inspiračních zdrojů, nad početností "režijních záměrů". Nechybí v nich nápad, nadsázka, situační komika. Nicméně někdy vybuchující gejzíry nabývají na kontraproduktivním charakteru, protože strhují na sebe větší pozornost než pěvecký výkon.


Dodejme, že v Rossiniho opeře více než jinde stojí a padá úspěšnost provedení na zpěvácích, protože se čeká na známé duety, na předvedení vokálních ekvilibristik. Tady si bohužel vedl suverénně jen Svatopluk Sem v roli Figara. Roli Rosiny zpívala na hranici průměrnosti Ludmila Vernerová (její soprán se rozpadá a výšky téměř nevyzpívá). Ani Martin Šrejma jako Almaviva nepřesvědčil, zejména nestačil svým úzkým tenorem na dojímavé a rozechvělé árie pod balkónem. Pěvecky přijatelný byl Ladislav Mlejnek (Basilio), jenž se doslova vyřádil v komických situacích a získával velké sympatie diváků. S bravurním Svatoplukem Semem zachraňovali společně zpívané árie účinkují čtveřice, takže výsledný dojem byl nakonec příznivý.


Foto: Karel Kouba

Dirigent: Tomáš Brauner
Režisér: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Bettina Kirste
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Recitativy: Jitka Nešverová (klavír)


Rosina Ludmila Vernerová
Berta Eva Garajová
Figaro Svatopluk Sem
Almaviva Martin Šrejma
Bartolo Pavel Klečka
Basilio Ladislav Mlejnek
Fiorilio Miloš Horák
Důstojník Luděk Koverdynský
Ambrogio Miroslav Svoboda

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Chápu, že kritika je vždy subjektivní a hodně záleží na osobních preferencích, nicméně absolutně nesouhlasím s vyjádřením v závorce o vynikající sopranistce Ludmile Vernerové, kterou poslouchám již pěknou řádku let a konkrétně jako Rosinu jsem slyšela čtyřikrát. Je to jedna z mála zpěvaček Státní opery, která perfektně nejen hlasově a herecky perfektně zvládnou každou svěřenou roli, ale navíc ji vždy obohatí o svůj nezaměnitelný andělský témbr. Nezlobte se na mě, paní Šimková, ale Vaše vyjádření o rozpadajícím se sopránu je úplně mimo.

Dana Šimková řekl(a)...

Já jsem to fakt nepsalaaaaaaa! :-DDDD To je dílo pana Jiřího Urbana. Paní Vernerovou jsem ještě neslyšela. :-( Musím to někdy napravit. Ty články vychází jakoby pod mým jménem, ale v názvu je vždycky vložený autor, pokud je změna. :-) Ale rozhodně díky za názor!

Anonymní řekl(a)...

Tak to se omlouvám, paní Šimková, tak je to adresováno panu Urbanovi, zmátlo mě, že jste dole napsaná jako autor :)))) Rozhodně si zážitek z paní Vernerové ujít nenechte. Víte, mě to vyjádření opravdu naštvalo, protože můžu napsat že se mi ten člověk nehodí do role, že mi není ten hlas sympatický, že mám jinou představu apod., ale že je soprán v rozpadu, tak to je opravdu síla a hlavně v tomto případě úplně vedle. Je spousta hlasů nejen v divadlech, které stojí úplně za nic, divák trpí a říkáte si, jak je něco takového možné. A právě paní Vernerová je vždycky tím světlým bodem v jakémkoli ansámblu, nejen tom divadelním, který tvoří jen malý zlomek její činnosti. Nenechte si ji ujít, pak se vžijete do mého rozhořčení. Lucie