úterý 4. ledna 2011

Jaroslav Sovinský: Dívka ze Zlatého západu (několik úvodních informací před přenosem z MET)

Tuto sobotu (8.1.2011) nám bude poskytnut další ze série přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery, tentokrát opera G. Pucciniho, Dívka ze Zlatého západu (La fanciulla del West). Řekněme si tedy k této opeře, jejímu autorovi a jejímu historickému pozadí několik úvodních slov.

Operu Dívka ze Zlatého západu vytvořil G. Puccini v pozdní střední fázi své skladatelské dráhy, kdy již měl za sebou velmi plodné tvůrčí období, v němž již složil šest operních děl. Narodil se v Lucce, r. 1858, do muzikantské rodiny a dostalo se mu řádného hudebního vzdělání na milánské konzervatoři. Jeho operní tvorba byla zahájena prvotinou Le Villi (1884), jejíž úspěch mu zajistil přízeň vlivného nakladatele G. Ricordiho (1840-1912), která byla zachována i při dalším Pucciniho skladatelském působení. Následující opera Edgar (1889) byla méně úspěšná, ale již následující opery mu zajistily veliký úspěch a dnes většina z nich patří k trvalé součásti světového operního repertoáru, ba patrně k nejhranějším operám vůbec; jedná se o Manon Lescaut (1893), Bohému (1896), Toscu (1900) a Madama Butterfly (1904). Posledně zmíněná opera sice na počátku úspěšná nebyla, ale po přepracování si brzy začala razit svoji vítěznou cestu světem.

Madama Butterfly spojuje pouto s následující Pucciniho operou, kterou se stala právě Dívka ze Zlatého západu. Obě spojuje to, že byly zkomponovány podle divadelní hry téhož autora, amerického dramatika Davida Belasca. V r. 1907 se Puccini vydal do New Yorku, aby zde byl přítomen zdejším premiérám svých děl, Manon Lescaut a Madama Butterfly. V jednom ze zdejších divadel se seznámil s Belascovou divadelní hrou, The Girl of Golden West (tedy Dívka ze Zlatého západu). Skladatel, který již dlouho hledal námět, byl příběhem zaujat a rozhodl se pro jeho zkomponování. Belasco hru poněkud přepracoval a vznikla otázka, kdo se chopí zpracování libreta. Ze dvou hlavních Pucciniho libretistů, kteří se podíleli na většině jeho předchozích děl, G. Giacosa (1847-1906) již zemřel a L. Illica (1857-1919) práci odmítl. Bylo tedy třeba najít nového libretistu. Stal se jím básník Carlo Zangarini (1874-1943); jeho výhodou bylo to, že měl americkou matku, která mu mohla být nápomocna s problematickými partiemi Belascovy hry. Při práci však nespěchal, proto byl povolán ještě jeden libretista, Guelfo Civinini (1873-1954).

Puccini se postupně pustil do kompozice, ale na konci roku 1908 se odehrála tragická událost, která měla nepříznivý vliv na jeho tvůrčí úsilí i na jeho osobní život. Pucciniho žárlivá žena, Elvíra, obvinila jejich hezkou služebnou, Doriu Manfredi, z toho, že měla románek s jejím manželem. Počínala si při tom tak krutě, že Doria spáchala sebevraždu. Ukázalo se, že byla nevinná. Její rodina Elvíru žalovala a Puccini musel vyvinout veliké úsilí, aby se celá věc urovnala. Jeho soužití s Elvírou dostalo tvrdou ránu a dlouho pak trvalo, než spolu opět sdíleli společnou domácnost. K tvůrčí práci se vracel pomalu a právě komponovaná opera byla dokončena až v červenci 1910. Dostala název La Fanciulla del West; v češtině lze název uvádět jako Dívka ze Západu, ale používá se často překlad názvu Belascova dramatu, tedy Dívka ze zlatého Západu, případně Děvče ze zlatého Západu.

Premiéra se konala v New Yorku 10. prosince 1910 za přítomnosti skladatele. Hlavní role zpívaly hvězdy tehdejší světové opery, E. Destinnová (Minnie) a E. Caruso (Johnson), a dirigoval proslulý A. Toscanini. Výprava byla mohutná, včetně koní pádících scénou. Premiéra byla senzací, byť v tisku byla přijata s jistými výhradami. Jak je patrno z data premiéry, uplynulo od ní nedávno právě 100 let. K tomuto výročí premiéry byla vytvořena i speciální webová stránka (http://www.fanciulla100.org/), kde lze (v angličtině) najít příslušné informace o opeře, některé ukázky z jejího nastudování či rozhovory s některými pěvci a se Simonettou Puccini (vnučka G. Pucciniho) a Walfredem Toscaninim (vnuk A. Toscaniniho).

I když byla opera při premiéře úspěšná (a již v dalších dvou letech se konaly premiéry i v Londýně, Římě, Melbourne a Buenos Aires), nestala se dílem běžně uváděným na světových operních scénách. Jakoby žila ve stínu svých předchůdkyň (tedy zejména Bohémy, Toscy a Madama Butterfly) či pozdější Turandot. To jí však nijak na kráse neubírá a nepochybně zůstává dílem, které si svoji vnitřní sílu ponechává a diváka může rozhodně zaujmout. Lze ji označit za klasické dílo verismu, tedy dílo usilující o zobrazení lidského života tak jak je, v plné jeho, často i tvrdé, realitě. Opera se odehrává v drsném prostředí mezi zlatokopy v pol. 19. stol. Mezi drsnými muži, kteří věří, že nakonec najdou své štěstí, a v potu tváře se pídí po žlutém kovu, a po večerech tráví čas u whisky a karet, kdy o rozmíšky či půtky jistě není nouze, se objevuje něžná bytost, kterou všichni milují, a před níž jihnou, a mění se jejich drsné způsoby; je to milá hospodská Minnie, která zlatokopy vzdělává, a sama sní o lásce, kterou pak skutečně najde. V opeře se neobjevují typické árie, spíše jen menší ariosa, opera je vesměs založena na recitativech, objevují se i sbory. Najdeme zde řadu hudebně velmi lyrických pasáží, tak typických pro Pucciniho tvorbu, ale objevují se zde i drsnější pasáže, které plně odpovídají prostředí, v němž se opera odehrává, a které přispívají k realističnosti děje. Hudba také náležitě vykresluje určité situace či události (cval koní či bouři). Uvádí se, že lze v hudbě najít i jistý vliv Debussyho impresionismu. Puccini také pro kompozici nastudoval zápisy lidových indiánských písní (melodie písně Jacka Wallacea v úvodu opery vychází ze dvou písní kmene Zuniů). Celá opera je prokomponována, recitativy, ariosa i sbory vytvářejí jednotný koncízní celek, který působí velmi plasticky a realisticky. To plně odpovídá směřování ke stále větší divadelnosti, přesvědčivosti, k hudebnímu dramatu.

Děj opery (a Belascova dramatu) se odehrává v prostředí kalifornské zlaté horečky. Začala v lednu r. 1848, kdy našel zlato James Marshall v kalifornské Colomě, cca 60 km severovýchodně od Sacramenta. Zpráva o objevu zlata se postupně rozšířila a přitáhla do Kalifornie cca 300.000 hledačů. Početná skupina dorazila v r. 1849 (kdy se odehrává děj opery), říkalo se jim proto „devětačtyřicátníci“ (v počtu cca 90.000). Většina zlatokopů byla z ostatních částí Spojených států, řada z nich však i z Latinské Ameriky, Evropy, Austrálie a Číny. Mezi zlatokopy byly i menší počty Filipínců, Basků, Turků a osob afrického původu, které pocházely z jižních států USA, karibské oblasti a Brazílie. Zlatokopové se do oblasti dopravovali buď po souši nebo po moři. Těžilo se v povodí řeky Sacramento a jejích přítoků, vytékajících z hor Sierra Nevada. Nejprve se získávalo zlato z řek jednoduchými technikami, např. rýžováním, později byly vyvinuty i pokročilejší metody.

V době, kdy zlatá horečka začala, byla Kalifornie oficiálně ještě součástí Mexika (na poč. 19. stol. získalo nezávislost na Španělsku); nacházela se pod americkou okupací po mexicko-americké válce (proběhla v l. 1846-1848). Válka vznikla kvůli předcházející americké anexi Texasu (v r. 1845), který Mexiko považovalo za své území, nehledě na to, že od r. 1836 působil jako nezávislý stát (předtím byl součástí Mexika, z něhož se separoval). V důsledku války Mexiko ztratilo ve prospěch USA rozsáhlá území na severozápadě, která dnes tvoří součást zejména států Kalifornie, Nevady, Utahu, Nového Mexika, Arizony a Colorada. Mírová smlouva v této věci byla podepsána až v únoru r. 1848. Ale i poté byla Kalifornie (byť již americká) územím pod vojenskou kontrolou, neexistovaly zde civilní zákonodárství, exekutiva a soudnictví pro celý region. Místní se řídili směsicí mexických a amerických pravidel. Na počátku zlaté horečky na místě těžby neexistovalo soukromé vlastnictví ani daně. Těžaři aplikovali mexické těžní právo. Těžař si mohl vymezit své místo těžby, ale bylo „jeho“ jen tak dlouho, dokud těžil. Poté si ho mohl přisvojit jiný těžař. Docházelo samozřejmě i ke sporům, občas i etnickým konfliktům. Postupně se vytvářela správa a v září r. 1850 pak byl vytvořen stát Kalifornie, jako 31. stát USA.

Zlatá horečka skončila v r. 1855. Někteří dosáhli velkého bohatství, mnozí se však vraceli víceméně s tím, s čím začínali. Měla však veliký vliv na rozvoj oblasti. San Francisco se změnilo z malého osídlení v rozvíjející se centrum (z cca 500 obyvatel v r. 1847 na cca 150.000 v r. 1870), začala výstavba železnic a silnic a výstavba měst, rozvíjelo se i zemědělství. Měla však i negativní dopady, mj. na domorodé obyvatelstvo, které bylo vytlačeno ze svých tradičních oblastí lovu a rybolovu. V některých případech domorodci, hájící své domovy a živobytí, zaútočili na těžaře, kteří odpověděli útokem na domorodé vesnice. V důsledku ztráty přístupu k obživě se mezi domorodci šířil hlad. Indiáni také strádali nemocemi. Domorodá populace odhadovaná v r. 1845 na cca 150.000 osob se snížila na méně než 30.000 osob kolem r. 1870. Zlatá horečka měla i negativní vliv na životní prostředí. V Kalifornii se zlato těžilo i po jejím skončení, s pomocí průmyslovějších metod, s využitím těžních strojů (tzv. dredges).

Po Dívce ze Zlatého západu zkomponoval Puccini, v pozdní fázi své tvorby, několik dalších jevištních děl, jednak Vlaštovku (1917, bývá označována za operetu) a opery Plášť, Sestra Angelica a Gianni Schicchi, tvořící dohromady tzv. Triptych (premiéra v r. 1918). Operu Turandot, komponovanou ve 20. letech, již skladatel, u něhož se začaly objevovat symptomy závažné choroby (rakovina hrtanu), nestačil dokončit. Umírá v Bruselu, kde byl léčen, r. 1924. Turandot dokončil (chybějící závěrečný duet a finále) jeho přítel F. Alfano. Měla premiéru v r. 1926.


LA FANCIULLA DEL WEST, osoby a obsazení:
Minnie, hostinská v saloonu U Polky (soprán); Jack Rance, šerif (baryton); Dick Johnson alias Ramerrez, vůdce bandy lupičů (tenor); Nick, barman U Polky (tenor); Ashby, agent zasilatelské společnosti Wells-Fargo Transport Co. (bas); zlatokopové: Sonora (baryton), Trin (tenor), Sid (baryton), Bello či Handsome (baryton), Harry (tenor), Joe (tenor), Happy (baryton), Larkens (bas); Billy Jackrabbit, Indián (bas); Wowkle, Billyho indiánská žena (mezzosoprán); Jake Wallace, potulný zpěvák (baryton); José Castro, Mexikánec z Ramerrezovy bandy (bas); pošťák (tenor); muži z tábora zlatokopů. Odehrává se v Kalifornii, na úpatí Cloudy Mountains, v táboře zlatokopů, za zlaté horečky v l. 1849-1850.

Obsazení v MET (8.1.2011):
Minnie: Deborah Voigt; Jack Rance: Lucio Gallo; Dick Johnson: Marcello Giordani; dirigent Nicola Luisotti, režie: Giancarlo del Monaco.

Obsah:
na základě anglické verze ze stránky
http://www.metoperafamily.org/metopera/history/stories/synopsis.aspx?id=393
a dalších materiálů.

I. dějství
Navečer, v saloonu U Polky, připravuje barman Nick vše k příchodu zlatokopů; ti sem brzy dorazí po práci v horách a oddají se zábavě. Potulný zpěvák Jake Wallace jim zpívá sentimentální písničku o domově, což jednoho z nich, Jima Larkense, dožene k slzám. Ostatní se dojatě skládají na to, aby se Jim mohl vrátit domů. Trin a Sonora se pokoušejí podplatit Nicka, aby jim pomohl získat srdce Minnie, majitelky baru, do níž jsou zamilovaní všichni zlatokopové. Při karbanu, jemuž se přítomní oddají, jeden ze zlatokopů, Sid, podvádí. Do věci zasáhne šerif, Jack Rance, který rozhodne, že Sid musí za své jednání nosit na kabátě znamení hanby. Agent společnosti Wells-Fargo, Ashby, přichází s novinou o blízkém chycení mexického bandity Ramerreze a jeho bandy. Mezi Rancem a Sonorou se strhne hádka, neboť každý z nich by rád měl Minnie za ženu. Vtom se objeví Minnie a muži se uklidní. Posadí se a naslouchají Minnie, která je zkouší ze znalosti Bible. Později Minnie osamí se šerifem, který jí vyznává svou lásku. Minnie ho však odmítá a vzpomíná na své šťastné dětství a na lásku svých rodičů; jen taková láska je pro ni ideálem.

V baru se objevuje cizinec, který se představí jako Dick Johnson ze Sacramenta. Minnie v něm poznává muže, kterého kdysi potkala na cestě. Žárlivý Rance nařizuje Johnsonovi, aby odešel, ale když Minnie prohlásí, že Johnsona zná, může zůstat. Když pak oba tančí, zlatokopové přivlečou zajatého muže jménem Castro, který o sobě prohlašuje, že prchl z Ramerrezovy bandy, a že je dovede k Ramerrezovu úkrytu. Skrytě se pak domlouvá s Johnsonem (ve skutečnosti je to Ramerrez); nechal se zajmout proto, aby dostal zlatokopy ze saloonu, čímž je Ramerrezovi dána možnost, aby zde mohl krást. Muži s Castrem odejdou a Minnie s Johnsonem zůstanou o samotě. Minnie mu vypráví o svém prostém životě, a že stále čeká na toho, kdo jí dá první polibek. Když mu pak ukáže úkryt, ve kterém si zlatokopové schovávají své zlato, Johnson prohlašuje, že dokud je nablízku, nikdo jí neublíží a nikdo se nedotkne ukrývaného zlata. Minnie ho pak pozve, aby ji později téhož večera navštívil v jejím příbytku.

II. dějství
V horách, v příbytku Minnie, zpívá Indiánka Wowkle ukolébavku svému dítěti a hašteří se se svým mužem, Indiánem Billym Jackrabbitem. Přichází Minnie a strojí se k setkání s Johnsonem. Když pak Johnson přijde a oba osamí, vyznávají si lásku. Johnson, naplněn obavami, jak Minnie říci, kdo ve skutečnosti je, chce raději odejít, ale Minnie ho žádá, aby zde zůstal na noc, neboť právě přichází bouře. Když se zvenčí ozve několik výstřelů, Johnson se ukryje v přístěnku. Vejde šerif s některými dalšími muži a řekne Minnie, že se strachují o její bezpečí, neboť zjistili, že Johnson je Ramerrez. Minnie prohlásí, že o něm nic neví, a muži odejdou. Poté rozčileně obviní Johnsona, že jí lhal. Johnson se snaží hájit tím, že otce nepoznal a o matku a sourozence mohl pečovat jen loupežemi. Také jí řekne, že když ji potkal, rozhodl se, že se vzdá svého dosavadního stylu života. Minnie, hluboce raněna, ho vyžene do bouře. Ozvou se další výstřely; to poblíž čekal šerif a Johnsona postřelil. Raněný Johnson se vrátí zpět a Minnie ho ukryje na půdě. Do příbytku vpadne šerif, přesvědčen, že dostal toho, o koho mu šlo, a chce příbytek prohledat. Minnie odmítá a šerif se již má k odchodu, když tu na jeho ruku upadne shora kapka krve. Objeví Johnsona a je vzteklý žárlivostí. Minnie, která chce Johnsona zachránit, vyzývá šerifa k partii pokeru. Pokud zvítězí on, bude ona jeho. Pokud zvítězí ona, bude Johnson volný. Hra začne. Nejprve zvítězí Minnie, pak šerif, třetí hru vyhraje Minnie s použitím falešných karet. Rance plní dohodu a odejde.

III. dějství
Johnson, zachráněný díky Minnie, je opět na útěku, nakonec je však dopaden. Zlatokopové ho chtějí pověsit. Johnson má poslední přání: chce aby Minnie utajili jeho smrt, aby věřila, že je volný. Vtom se objevuje Minnie, s pistolí v ruce se postaví před Johnsona a vyhrožuje, že zabije sebe i jeho. Zlatokopům připomíná, že vždy cítila s nimi, a přiznává se i ke své lásce. Dojatí muži Johnsona propustí. Johnson a Minnie dávají sbohem Kalifornii a vydávají se vstříc novému a společnému životu.

Pořadí vybraných hudebních scén:

I. dějství:
Píseň Jacka Wallacea: „Che farrano i vecchi miei...“ („Myslím na své blízké...“)

Minnie zkouší zlatokopy ze znalosti Bible: „Dove eravamo? … Ruth...Ezechiel...No...Ester?“
(„Kde jsme to přestali? … Ruth...Ezechiel...ne...Ester?)

Arioso šerifa (vyznává Minnie lásku): „Minnie, dalla mia casa son partito...“ („Minnie, když jsem opustil svůj malý dům...“)

Arioso Minnie (jaká je láska podle jejích představ): „Laggiù nel Soledad, ero piccina...“ („Dole, doma v Soledadu, když jsem byla malá...“)


II. dějství:
Ukolébavka Wowkle: „Il mio bimbo è grande...“ („Můj hošík je veliký...“)

Arioso Minnie (strojí se ke schůzce s Johnsonem): „Vorrei mettermi queste...“ („Ráda bych si oblékla...“

Arioso Minnie (s Johnsonem): „Oh, se sapeste come il vivere è allegro...“ („Nevíte, jak můj život je vzrušující...“)

Arioso Johnsona: „Una parola sola...“ („Nechte mi říci jediné slovo...“)

Partie pokeru: Minnie: „Ch´io v´offro ...“ („Sázkou do hry...“)


III. dějství:
Arioso Johnsona: „Ch'ella mi creda“ („Nechť věří...“)

Arioso Minnie: „Ora quest´uomo è mio...“ („Tohoto muže žádám pro sebe...“)

Finále: (Johnson a Minnie): „Addio, mia dolce terra, addio, mia California! (Sbohem, má milovaná země, sbohem, má Kalifornie!“)


Libreto v italštině a angličtině:
http://www.archive.org/details/lafanciulladelwe00pucc
(vlevo: View the book)


Video-ukázky: MET, cca 1992:

1) I. dějství: Minnie (B. Daniels) a šerif (S. Milnes); šerif vyznává Minnie lásku:




2) I. dějství: Minnie a Johnson (P. Domingo); Johnson pátrá po zlatu, poté scéna s Minnie:




3) II. dějství: Minnie a Johnson; Minnie zjistila, kdo Johnson ve skutečnosti je:




4) II. dějství, Minnie a šerif; šerif pátrá po zraněném Johnsonovi:




5) II. dějství, Minnie a šerif; partie pokeru:




6) III. dějství: šerif, Johnson a zlatokopové; arioso Johnsona „Ch'ella mi creda“:




7) III. dějství: šerif, Johnson, Minnie a zlatokopové; finále:




Ke zpracování výše uvedeného textu byly mj. využity tyto zdroje:

Eaton Q., Opera, a pictorial guide, Abaris Books, New York, 1980;

Hostomská A. a kol., Z operního jeviště, doplněk průvodce operní tvorbou, Editio Supraphon,
Praha – Bratislava, 1968.

Všem divákům přeji v sobotu krásný operní zážitek.
Jaroslav Sovinský, Olomouc

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Výborné, děkuji. Oceňuji i hudební ukázky.

Anonymní řekl(a)...

Díky moc za milá slova, moc mě těší, že Vás to tak zaujalo.
J. Sovinský