neděle 9. ledna 2011

Děvče ze Zlatého západu aneb western podle Pucciniho


Tato recenze je věnována včerejšímu (8. 1. 2011) přímému přenosu opery Giacoma Pucciniho Děvče ze Zlatého západu (La Fanciulla del West) z newyorské Metropolitní opery. Pokud jde o úvodní pojednání k této opeře a jejímu autorovi, odkazuji na text uvedený zde.

Zde ještě stručná poznámka, pokud jde o název díla v češtině. V citovaném úvodu jsem použil název „Dívka ze Zlatého západu“, vzhledem k tomu, že se pod tímto názvem objevuje opera na webové stránce přenosů z MET (http://www.metinhd.cz/prg.php); chtěl jsem tedy, aby byla zachována jednota. Slovo „fanciulla“ lze z italštiny přeložit jako „dívka“ i jako „děvče“. Vzhledem k tomu však, že se v českých dílech, která o opeře pojednávají, běžně používá název „Děvče ze Zlatého západu“, a objevuje se i v tištěném programu, který byl v kině k dispozici, používám tento, podstatně frekventovanější, název i v této recenzi.


Přistupme tedy přímo k rozboru včerejšího představení. Současné nastudování, které nám bylo předvedeno, je z r. 1991, a má takto již svoji tradici. Vhodné bude začít od režie (Giancarlo Del Monaco) a scény a kostýmů (Michael Scott), což se nám stane východiskem pro další pojednání. Scéna, která je plně narativní, velmi realisticky vykresluje prostředí, v němž se opera odehrává, tedy zlatokopecký tábor a jeho okolí v pol. 19. stol. za kalifornské zlaté horečky. Skutečnosti, že tehdy zde byly spíše jednoduché dřevěné stavby, postavené k alespoň určitému pohodlí zlatokopů, plně odpovídá provedení scény všech tří dějství: jak interiér saloonu U Polky v prvním dějství, provedený v klasickém westernovém stylu, kde mohou těžaři do sytosti holdovat zábavě, tak skromný srub Minnie ve druhém dějství, umístěný po straně jeviště tak, aby bylo vidět na přijíždějící (na živých koních) či přicházející návštěvníky, s horami v pozadí, stejně jako ulička v táboře s westernovou architekturou (dřevěné dvoupatrové budovy se štíty, balkonky a nápisy po stranách), s příslušným haraburdím, které se teď v zimě (na přelomu l. 1849-1850) zrovna nikomu nehodí. Klasicky a realisticky pojaté scéně odpovídá i režie a kostýmy (oděvy prostých lidí, kteří se sem před 160 lety sjeli ze světa, aby se zde pokoušeli o štěstí). Celek doplnily i příslušné efekty, včetně padajícího „sněhu“, který vykreslil drsné, ale i vznešené prostředí zimní přírody na úpatí kalifornských hor.

V takto vymezeném základu se pak odehrávaly děje zlatokopeckého dramatu. Již zde je třeba říci, že všichni protagonisté vytvořili dohromady velmi jednotný a sehraný celek, kde každá role, jakkoli rozsahem třeba i menší, má svůj význam a přínos, kde každý z těch, kteří sem zavítali, má svůj osud a jeho část odhaluje ostatním i divákovi. Takto se i rozsahem menší role, díky skvělému obsazení, stávají výraznými. K vrcholům opery tak patřila již úvodní scéna, kde Jake Wallace (Oren Gradus - potěšil krásným, hladce znějícím barytonem – skutečný trubadúr) zpívá svou sentimentální písničku o domově, která vyzněla tak realisticky a působivě, že se nebylo možno divit, že se Jim (Edward Parks) rozplakal a ostatní zlatokopové zjihli a troufám si tvrdit, že podobné pocity prožívali i mnozí diváci, takto vtaženi do děje. Velmi působivé vyznění celé scény pak vrcholí tím, jak se dojatí zlatokopové skládají na Jimovu cestu domů. Podobně obrovskou silou působila scéna, kdy Minnie zkouší zlatokopy ze znalostí Bible. Drsní chlapi, kteří se ještě před chvílí byli schopni pobít, jsou jako přikováni a plně ovládnuti magickou silou, mravní silou, která z Minnie vyzařuje; Minnie je mravní autoritou, světlem, které všichni zlatokopové milují, k němuž lnou a z něhož čerpají energii.


Takto se dostáváme k titulní roli, La Fanciulle, ztvárněné Deborah Voigt. Právě ona je silou, právě popsanou, která je středobodem tábora. V jejím projevu se snoubí pěvecké i herecké mistrovství do skvělé jednoty. Disponuje nádherným širokým, pevným a otevřeným dramatickým sopránem výrazné síly a mohutnosti, což plně odpovídá jejímu angažmá i ve wagnerovském repertoáru (na její výkon v jarní Valkýře – Brünnhilda – se lze jistě oprávněně již nyní těšit). V rozhovoru o přestávce, na dotaz, jaké to je přecházet z pucciniovského do wagnerovského repertoáru, řekla, že je to spíše otázkou techniky. Ano, tomu lze věřit, na jejím pěveckém ztvárnění Minnie však bylo to, že může vystupovat i ve wagnerovských rolích, jednoznačně patrné, a bylo to plně ku prospěchu věci, k celkovému vynikajícímu vyznění role. Právě ona mohutnost hlasová, je podkladem pro její herecké ztvárnění Minnie, která je v jejím pojetí již zmíněnou, nesmírně silnou osobností, která svým jednáním tak mohutně působí na své okolí. K tomu jistě přispívá i její celkový vzhled, prostoupený přirozeným šarmem a grácií. Její Minnie však dovede působit na své okolí nejen silou svého charakteru, ale i rázným vystupováním (s puškou působila opravdu důrazně a kovbojský klobouk jí opravdu slušel, stejně jako se skvěle vyjímala v sedle), které plně odpovídá situacím, do kterých se Minnie postupně v ději dostává a ryze maskulinnímu prostředí opery. Je to však současně i něžná a starostlivá duše, která nejen že pečuje o duchovní život zlatokopů a její úsměv léčí jejich strádání, ale rovněž touží po skutečné lásce, ne po té, kterou jí nabízí šerif, ale po té, kterou kdysi viděla u svých rodičů.


Veškerá ráznost Minnie mizí v okamžiku, kdy vysněnou lásku nachází. D. Voigt předvedla velmi přesvědčivě jak dívku, která prožívá své citové vzplanutí, a to s plnou silou, nadějí a zanícením, tak hluboce raněnou bytost, která se cítí podvedena, když zjistí, kdo Johnson skutečně je. Její láska je však silnější a je pro něho dokonce ochotna dát v sázku sama sebe, aby ho zachránila; a jak působivě a snad i děsivě, samozřejmě i ve vztahu ke kolegům a prostředí, vyzněla její připomínka, že jsou si všichni rovni: ty jsi hráč (k šerifovi), on je zloděj (na adresu Johnsona) a já provozuji hernu a tavernu, žiji z whisky a zlata (Tutti siam pari! Tutti banditi e bari!, Všichni jsme stejní, všichni jsme zloději a hráči!). Milostné scény s Johnsonem a partie pokeru patřily k nejsilnějším částem představení. Konečně pak zakročí její Minnie i ve chvíli, kdy již má Johnson na krku oprátku, a její připomínka zlatokopům (jednomu po druhém), co všechno s nimi prožila, je v jejím podání nesmírně působivým shrnutím osudů, které zlatokopové prožívají.

Důstojným protějškem Minnie byl Johnson-Ramerrez v podání Marcella Giordaniho. Jeho tenor má patřičnou šíři, rozsah a jas, stejně jako jistotu a sílu ve výšce a působivé třpytivé zabarvení. Vrcholem jeho projevu byly v opeře jednoznačně lyrické partie, pro které je jeho hlas opravdu výborně uzpůsoben, včetně proslulého ariosa Ch'ella mi creda, které podal velmi působivě a přesvědčivě, kdy na jedné straně je odhodlán zemřít, ale jako hrdý muž, současně si však přeje, aby milovaná Minnie měla za to, že žije, a že se polepšil. Jeho celkové vyznění role odpovídá přesně tomu, co sám zpívá podle libreta, že se dal na scestí jen proto, že (alespoň jak se sám domnívá), neměl na vybranou a udělal to jen pro to, aby uživil rodinu. Je to tedy v jádru dobrá, snad lze říci i rytířská bytost, schopná velkého citu, která si je vědoma své viny a díky Minnie a pro ni se chce změnit.


Minnie s Johnsonem konečně výborně doplnil šerif, kterého ztvárnil Lucio Gallo. Tento pěvec velmi potěšil hladce znějícím, výrazným klenutým barytonem, sytého zabarvení. Role jemu určené se pěvecky skvěle zhostil, což doplnil i svým hereckým projevem, byť v rozhovoru připustil, že je především pěvec, ne herec. Herecky však působil rovněž velmi přesvědčivě. V jeho podání je šerif tak trochu frajírek i cynik, ale v jádru dobrá bytost (sám Rancea v rozhovoru za dobráka označil a herecky to potvrdil); Rance v jeho pojetí usiluje o lásku, je schopen citového vzplanutí, ale, možná pod vlivem předchozích zkušeností či vlivem prostředí, ve kterém se pohybuje, ji ve vztahu k Minnie projevuje úplně jinak, než je její představa a nutně je neúspěšný. Jako šerif pak působil rázně a rozhodně, důstojný svého úřadu.

Přejdeme-li k rolím menšího rozsahu, ne však menšího významu (jak již výše naznačeno), začněme u domorodé dvojice,Wowkle a Billyho. V roli Wowkle vystoupila mezzosopranistka Ginger Costa-Jackson ; potěšila líbezně znějícím hlasem, který velmi pěkně odpovídal jejímu hereckému projevu; její Wowkle je křehká, nesmělá bytost (tomu výborně odpovídalo i její celkové fyzické vzezření), oddaná paní domu a péči o synka, kterému něžně zpívala ukolébavku; její plachost může být dána i špatnými zkušenostmi s Billym, který se oddává pití, a její jedinou radostí tak zůstává synek a dobrota Minnie. Stejně tak Billy (Philip Cokorinos) do své role výborně zapadl. Herecky má nevděčnou úlohu, zpodobňuje člověka, na kterém se podepisuje neblahý vliv ohnivé vody. Plně to však odpovídá realitě, alkohol patřil (bohužel i patří) k největším problémům, které stíhají domorodé americké obyvatelstvo.


Výborné výkony předvedli i zlatokopové, kteří dohromady vykouzlili společenství, kde půtky a rozmíšky jsou sice běžným zjevem, ale když je to potřeba, dovedou i držet při sobě a být si skutečnými kamarády. Každý z nich je svým způsobem výjimečný, každý má svůj příběh a každý má tak možnost se v ději uplatnit a projevit. A jak již bylo naznačeno, předvedli, že v této opeře není malých rolí. Kromě již uvedeného Jima Larkense se rolí těžařů zhostili: Joe (Michael Forest), Handsome (Richard Bernstein), Harry (Adam Laurence Herskowitz), Happy (David Crawford), Sid (Trevor Scheunemann), Trin (Hugo Vera) a konečně Sonora (Dwayne Croft). Sestavu skvěle doplnili i barman Nick (Tony Stevenson – disponuje zajímavým, výrazným tenorem), Ashby (Keith Miller – potěšil hladce klenutým basem i hereckým projevem, působil tak nějak jako Yul Brynner v roli Chrise ze Sedmi statečných), jakož i pošťák (Edward Mout) a Mexikánec Castro (Jeff Mattsey).

Již jmenovaný D. Croft v roli Sonory předvedl mimořádný výkon, jak pěvecky (disponuje klenutým, výrazným a velmi příjemně znějícím barytonem), tak herecky, kdy jeho celkové fyzické vzezření spolu s projevem představuje charakterního hrdinu, zlatokopa-rytíře; a je to právě on, kdo na konci opery vede ostatní k tomu, aby bylo Johnsonovi odpuštěno, a byť i on Minnie, kterou miloval, ztrácí, v jeho projevu je cítit, jak moc jí její štěstí přeje. Tak jako opera vrcholem začala, tak vrcholem i končí. Dojatí zlatokopové se loučí se svým Děvčetem a Minnie s Johnsonem, provázeni Pucciniho hudbou, vyjadřující ty nejhlubší city, odcházejí za svým štěstím; za nimi odcházejí ze scény i zlatokopové: ztratili všichni, stejně jako šerif, který osamocen zůstal na scéně. V jeho výrazu však není zloba, spíše smutek. Ale stejně jako ostatní, snad i on přeje Minnie její štěstí …


Výborný výkon předvedl i sbor a orchestr pod taktovkou Nicoly Luisottiho.
Závěr tedy? Nesmírně koncízní, dynamické a působivé představení, které velmi realisticky vystihlo ducha doby.
Jaroslav Sovinský, Olomouc

Žádné komentáře: