pondělí 31. ledna 2011

Jiří Urban: K PREMIÉŘE EUGENA ONĚGINA V OLOMOUCI


Petr Iljič Čajkovskij zaujímá vedle Musorgského a Rimského – Korsakova nejvýznamnější postavení v celkovém obrazu hudby poloviny 19. století, v jehož díle se jedinečně uskutečnila syntéza domácího ruského živlu s profesionální technickou dokonalostí a s vlivy evropského hudebného novoromantizmu. Čajkovskij se narodil 7. května 1840 ve Votkinsku na Urale, kde v klidném prostředí zámožné rodiny vyrůstal bez důkladnějšího hudebního vzdělání, ačkoliv jeho mimořádná hudebnost byla zřejmá už od dětství. Na přání otce začal studovat práva, kterých v devatenácti letech zanechal a vstoupil do státní služby. Po dvou letech poznal, že jeho jediným posláním je hudba a definitivně opustil úřednické místo. Přihlásil se na petrohradskou konzervatoř, kde se mu dostalo řádného hudebního vzdělání a kde byl mimo jiné žákem Antona Rubinštejna, vynikajícího klavíristy a organizátora ruského hudebního života. V roce 1866 přesídlil do Moskvy, kde se stal profesorem konzervatoře a zde působil až do roku 1877, který byl mezníkem jeho života. Opustil pedagogické místo na konzervatoři a poté, finančně podporován svou šlechtickou obdivovatelkou paní von Meck, s níž ho pojilo dopisové přátelství se věnoval výhradně kompozici. Byla to však i doba Čajkovského krátkého nešťastného manželství s bývalou žákyní, jehož rozpad jím hluboce otřásl. Pocity deprese se snažil překonat cestováním a hlavně intenzivní tvůrčí prací na dvou příznačných dílech – 4. symfonii a zejména na opeře Eugen Oněgin.


Čajkovského Eugen Oněgin měl moskevskou premiéru v roce 1879, avšak teprve po vynikajícím pražském uvedení díla v Národním divadle se samotným autorem za dirigentským pultem se opera vítězně rozletěla po světových jevištích. Chystaná inscenace Eugena Oněgina slibuje nevšední zážitek nejen příležitostí znovu se zaposlouchat do úchvatné Čajkosvkého hudby, ale tentokrát i do krásy původních veršů Puškinovy předlohy, neboť opera je studována v ruském originále. V hlavních rolích se kromě olomouckých pěvců představí také hostující sólisté – viz. www.moravskedivadlo.cz . Novou inscenaci Eugena Oněgina uvidíme v hudebním nastudování Pavla Šnajdra j.h. a sbormistryně Lubomíry Hellové, v režii Andrey Hlinkové. Choreografické spolupráce se ujala Dana Krajevskaja j.h.

První premiéra opery Eugen Oněgin je v pátek 4. února 2011 v 19.00 hod. ve Velkém divadle.

pátek 28. ledna 2011

Rozhovor s Jindřichem Paskerem, ředitelem Slezského divadla v Opavě

Dělat rozhovor s Jindřichem Paskerem, není práce, ale čistá radost. Atmosféra Slezského divadla je příjemná a neopakovatelná. Stejně jako povídání s tímto přemýšlivým člověkem, který dokázal ze Slezského divadla udělat divadelní značku dobrého jména.

Co pro Vás znamená divadlo v tom nejširším slova smyslu?

Divadlo pro mne znamená místo, kde se jako návštěvník můžu v několika málo okamžicích přenést do historicky úplně jiné doby, času, prostoru a zcela se oprostit od všech stávajících problémů. Jako ředitel vnímám divadlo jako velmi významnou kulturně-společenskou instituci, která je má obrovskou moc pomoci navodit v divákovi pocit optimismu, uvolnění či nostalgie nebo absolutní pasivity s dobou ve které žije.

Nedávno byla dokončena rekonstrukce Slezského divadla, jste s ní spokojen?
Ano, rekonstrukce je dokončena, dolaďují se technologické části, učíme se pracovat s novou technologií. Konečně prach a bušení pneumatických kladiv vystřídá od 17.2. hudba, zpěv a potlesk publika. A jaký mám pocit ?
Jsem hodně unavený.

Jak vnímáte v roce 2011 postavení Slezského divadla v kontextu českých divadel?
Jsem přesvědčen, že Slezské divadlo Opava patří mezi přední scény českého divadelnictví, které má obrovský potenciál předvést svou tvorbu daleko za hranicemi ČR. Abych nechodil příliš daleko, v měsíci březnu 2011 jedeme s operou vystupovat na Maltu.

Co pro Vás znamená současné české divadlo a jak ho vidíte v kontextu světového divadla?
Současné české divadlo se v podstatě v žádném směru neliší od světového divadla. Neexistuje zde žádné bývalé-totalitní zapouzdření, hrají se hry světových dramatiků s novými alternativními způsoby projevu i techniky. Nicméně mám trošičku pocit, že český divák je více konzervativnější než je tomu v jiných státech.

Kam se bude v příštích letech Slezské divadlo ubírat?
Naše cesta je jasná, hrát především pro diváky všech věkových skupin. Od pohádek po dramata. Chceme, aby se po každém představení o daném díle hovořilo, ať už v dobrém slova smyslu tak i v tom kritičtějším.
Jsem přesvědčen, že nejhorší divadelní inscenace je ta, o které se vůbec nijak neumluví. Divák ji zhlédne, odejde domů a…..nic. Ani pozitivní ani negativní pocit…nic. Prostě zbytečně prožitý jeden večer. A takových večerů bychom chtěli divákům připravit co nejméně.

Rozhovor připravili DŠ a JU

čtvrtek 27. ledna 2011

Ředitel Národního divadla Ondřej Černý jmenuje nového šéfa opery

Ředitel Národního divadla Ondřej Černý 11. února projedná s Radou Národního divadla jmenování Roka Rappla, uměleckým jménem Rocc, šéfem opery Národního divadla od 1. ledna 2012. Současný šéf opery Jiří Heřman zůstane v uměleckém vedení opery i po 1. lednu 2012 až do konce sezony 2011/2012, a to jako zástupce šéfa opery. Bude tím garantováno dokončení sezony podle připraveného dramaturgického plánu.

„Na ukončení mého působení jsme se ředitelem Národního divadla Ondřejem Černým dohodli v souvislosti s očekávaným spojením opery Národního divadla a Státní opery Praha. Nejsem přesvědčen, že reorganizaci lze zrealizovat v krátkém časovém horizontu bez dopadu na uměleckou úroveň,“ říká Jiří Heřman.

„Nabídku ředitele Národního divadla Ondřeje Černého vést operu Národního divadla přijímám s nadšením a s veškerou zodpovědností. Bude mi ctí podílet se na uměleckém vývoji předního evropského operního domu,“ říká Rocc.
Rocc je současným šéfem uměleckého souboru brněnské Janáčkovy opery. Na JAMU vystudoval operní režii, postgraduálně scénografii v Curychu a v Offenbachu nad Mohanem. V sezóně 2007/2008 působil jako dramaturg Opery Slovinského národního divadla v Mariboru a v sezóně 2008/2009 jako zástupce uměleckého šéfa Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Uměleckým šéfem Janáčkovy opery Národního divadla Brno je od 1. ledna 2010.
Praha, 27. ledna 2011

středa 26. ledna 2011

Jaroslav Sovinský: Nixon v Číně (několik základních informací před přenosem z MET)


Zde je několik základních vstupních informací k představení.

NIXON V ČÍNĚ, osoby a obsazení:
Richard Nixon, prezident USA (baryton); Pat Nixonová, jeho žena (lyrický soprán); Henry Kissinger, poradce prezidenta USA ve věcech národní bezpečnosti (bas); Mao Ce-tung, předseda ústředního výboru Komunistické strany Číny (tenor); Ťiang Čching (paní Mao), jeho žena (koloraturní soprán); Čou En-laj, předseda vlády ČLR (baryton); Nancy T´sang, první Maova tajemnice (mezzosoprán); druhá Maova tajemnice (alt); třetí Maova tajemnice (kontraalt); tanečníci, vojáci, občané Pekingu. Odehrává se v ČLR, v únoru roku 1972. Libreto: Alice Goodman, premiéra 22. října 1987 v Houston Grand Opera.

Obsazení v MET (12.2.2011):
Richard Nixon: James Maddalena; Pat Nixonová: Janis Kelly; Henry Kissinger: Richard Paul Fink; Mao Ce-tung: Robert Brubaker; Ťiang Čching: Kathleen Kim; Čou En-laj: Russell Braun; Nancy T´sang, první Maova tajemnice: Ginger Costa-Jackson; druhá Maova tajemnice: Teresa S. Herold; třetí Maova tajemnice: Tamara Mumford; sólové taneční výstupy: Kanji Segawa, Haruno Yamazaki; dirigent John Adams; režie: Peter Sellars.

Obsah:
na základě anglické verze ze stránky
http://www.metoperafamily.org/metopera/history/stories/synopsis.aspx?id=397

na základě anglické verze ze stránky
http://operamusicbroadcast.com/2010/01/03/todays-opera-adams-nixon-in-china-jan-3rd2010/

s přihlédnutím k dalším zdrojům.


I. jednání:
Děj začíná na pekingském letišti, v pondělí 21. února 1972 (tedy téměř 39 let před naším přenosem z MET); je chladné, jasné a suché ráno. Příslušníci čínských pozemních jednotek, námořnictva a vzdušných sil jsou nastoupeni kolem letiště a zpívají píseň Rudé armády ze 30. let o „třech hlavních pravidlech kázně a osmi článcích hodných pozornosti“. Premiér Čou En-laj spolu s menší skupinou dalších veřejných činitelů procházejí po letištní ploše, právě když přistává letadlo „Spirit of ’76“ s prezidentem Nixonem. Po přistání prezident vystupuje spolu s manželkou Pat a poradcem ve věcech národní bezpečnosti H. Kissingerem na letištní plochu; Čou En-laj je přivítá a představí jim další přítomné. Prezident Nixon vyjadřuje, pokud jde o tuto historickou návštěvu, naděje i obavy.

O něco později R. Nixon a H. Kissinger navštíví spolu s Čou En-lajem předsedu Maa v jeho pracovně. Zatímco Nixon se pokouší jednoduše představit vizi mírových vztahů mezi USA a Čínou, Mao naplňuje svou kontroverzní řeč filosofickými výroky, neočekávanými politickými poznámkami, žerty a mluví v hádankách. Vše, co Mao říká, je rozváděno jeho tajemnicemi a premiérem. Pro Nixona není jednoduché se v tomto dialogu prosadit. Návštěva není úplným úspěchem a postarší Mao je brzy unaven; Čou En-laj s Nixonem a Kissingerem pak odcházejí.

Večer, po prvním setkání obou nejvýznamnějších politiků, se koná ve Velkém paláci lidu veliká recepce na počest americké delegace. Všichni jsou v euforii. Nixonovi se postupně uvolní ve společnosti Čou En-laje působením dobrého jídla a silného pití. Nixon se snaží prohodit se ženou několik slov, než se dostane Čou En-laj k prvnímu přípitku, plného chvály a přání mírového soužití. Nixon reaguje přátelským přípitkem čínskému lidu, vyjadřuje naději na mír a chválí čínskou pohostinnost. Nixonův přípitek je ve srovnání s vážnějším a slavnostnějším přípitkem Čou En-laje impulzivnější a dynamičtější. Recepce pak pokračuje dalšími vzájemnými přípitky a komplimenty.


II. jednání:
Druhého dne jsou paní Nixonové, doprovázené průvodci a žurnalisty, představována různá místa spojená se současným životem v Číně a s její historií (proslulý Letní palác – někdejší letní císařská rezidence a hrobky z doby dynastie Ming). Takto navštíví pekingskou sklárnu, kde obdrží od dělníků skleněného slona, nemocnici, prasečí farmu a základní školu. Prostí lidé, s nimiž se Pat Nixonová potkává, jsou k ní velmi srdeční, stejně jako ona k nim. Místní průvodkyně (tři Maovy tajemnice), které jí vše ukazují, se však vyjadřují nadneseně a formálně (pod fasádou, kterou tajemnice ukazují Pat, se skrývá represivní stránka Číny); dokonce jakoby chtěly její pozornost odlákat od prostého lidu, který má z její návštěvy upřímnou radost. Pat se chová přirozeně, stejně jako čínský lid, vyjadřuje i hezký vztah ke zvířatům (na farmě), naopak je překvapena již zmíněnou formálností svých průvodkyň. Pat však vyjadřuje naději, že budoucí vztahy budou založeny na míru a přátelství. Když se v Letním paláci zastaví v Bráně dlouhověkosti a dobré vůle, prohlásí (vzhledem k názvu) „To je prorocké!“.

Večer navštíví manželé Nixonovi představení revolučního baletu, s názvem „Rudý ženský oddíl“; příběh pojednává o osvobození rolnické dívky z područí statkáře (hraje ho představitel Kissingera!) na ostrově Chaj-nanu (v jihovýchodní Číně) hrdinnými příslušnicemi Rudé armády (děj je založen na skutečném příběhu ženského oddílu Rudé armády působícího za občanské války probíhající v l. 1927-1937 mezi komunisty a Kuomintangem). V ději se proplétá ideologická „pravost“ s emocionálností hollywoodského stylu. Pat, sledujíc představení, je na straně utlačované a bité dívky a děj mimořádně prožívá. Manžel ji uklidňuje, že je to jen hra. Pat však nedá jinak, než že je třeba do děje zasáhnout a chránit slabé a utlačované a skutečně tak udělá a připojí se k ní i manžel. Oba tak vstoupí do děje baletu a chrání bité děvče (Nixonovi tak působí na straně prosté ctnosti) a je to Pat, kdo dává děvčeti pušku, aby šla bojovat za svobodu. Děvče tak skutečně učiní, z čehož mají Nixonovi radost. Toto ovšem není přesně to, co paní Mao, která se na baletu podílela, zamýšlela. Děj pokračuje dále a vstupují do něho další postavy z hlediště. Děvče, utlačované předtím statkářem, je sice osvobozeno z jeho područí, ale samo se dostává do soukolí režimu (představují ho mj. tři Maovy tajemnice), který se obrací i vůči těm, které měl osvobodit a ochraňovat a je režimem ponížena. Boj neskončil osvobozením děvčete, ale má pokračovat. Do děje vstupuje paní Mao (zpívá: „Jsem žena Mao Ce-tungova!“) a dává děvčeti rudou knížku; děvče je vedeno k oddanosti vůči režimu a výchově k pravému maoismu. Závěr baletu pak končí skutečným terorem. Tu se zvedne z publika Čou En-laj, který vše dosud jen netečně sledoval, postaví se čelem vůči paní Mao a zprudka jí pohlédne do tváře… Balet se tak stal zopakováním Kulturní revoluce. A ti, kdo z publika do děje baletu vstoupili, odkryli svoji skutečnou povahu.


III. jednání:
Nastal poslední večer americké návštěvy v Číně; pompa a veřejné akce spojené s návštěvou skončily. Všem je jasné, že (pokud jde o výsledky návštěvy) nepůjde o velký průlom. Hlavní postavy se vrací do samoty svých pokojů, potažmo ložnic, které jsou umístěny na různých místech jeviště. Maovi a Nixonovi se oddají vzpomínkám na svůj předchozí společný život; Nixon mj. připomíná dobu, kdy (již jako manžel Pat) působil za II. světové války jako velitel u námořnictva v Pacifiku. Oba manželské páry nakonec uléhají ke spánku. Jen Čou En-laj ještě bdí, zaobírá se hlubšími myšlenkami a klade si otázku: Jak mnoho z toho, co jsme učinili, bylo dobré?

-----------------------------------------------------------------------------
Zde je k dispozici záznam celé opery (v 17 částech) z Houston Grand Opera, z r. 1987; součástmi záznamu jsou též průvodní slovo, dokumentární záběry ze státní návštěvy v r. 1972 a rozhovor s J. Adamsem:


sbor, očekávání příletu státní návštěvy na pekingském letišti;
Část 2.: přistání prezidentského letadla a uvítání návštěvy;
Část 3., 4. a 5.: setkání Nixona s Maem;
Část 6., 7.: recepce ve Velkém paláci lidu: na konci 6. části arioso (přípitek) Čou En-laje, na začátku 7. části jeho přípitek pokračuje; poté arioso (přípitek) Nixonův. Na konci 8. části pak již začátek II. dějství, arioso Pat Nixonové, které předchází její cestě za poznáním místního života;
Část 9.: pokračování ariosa Pat Nixonové, prohlídka sklárny, nemocnice, prasečí farmy a dalších míst; na konci arioso Pat Nixonové;
Část 10.: pokračuje arioso Pat Nixonové, návštěva dalších míst;
Část 11., 12. a 13.: baletní představení;
Část 14., 15., 16. a 17.: III. dějství. – Maovi, Nixonovi, Kissinger a Čou En-laj; na konci Čou En-lajovo arioso s otázkou: Jak mnoho z toho, co jsme učinili, bylo dobré?

pondělí 24. ledna 2011

Jiří Urban: Lazebník sevillský ve Státní opeře Praha


Ve středu 19. ledna 2011 se ve Státní opeře Praha odehrálo 58. představení jedné z nejúspěšnějších inscenací Lazebníka sevillského, komické opery Gioacchina Rossiniho. Režíroval Martin Otava, scénu navrhl Ján Zavarský, kostýmy nesly rukopis hostující Bettiny Kirste. Především upoutal výkon operního orchestru precizně a bezpečně vedeného mladým dirigentem Tomášem Braunerem. Ten by si měl vysloužit divácké bravo. Jedná se zcela zřetelně o jednoho z nejlepších českých operních dirigentů současnosti. Hudební provedení Lazebníka sevillského bylo již od předehry vedeno bezpečně a s citem pro rossiniovskou hudebně dramatickou poetiku.


Celá opera se odehrává na jediné scéně. Umožňoval to nápad s vytvořením domu ve tvaru ohromného vejce, které jen čeká na to, kdy se z útrob vyklube krásná mladá Rossina, držena uvnitř svým poručníkem doktorem Bartolem. Zatímco venku pod balkónem pěje milostné písně hrabě Almaviva a intrikuje s obratným Figarem, jak se dostat dovnitř domu ke své milované, uvnitř narůstá dívčina vzpoura. Děj je banální, založený na kontrastu starého a mladého, na osvědčených záměnách postav, převlecích a omylech. Zdrojem komiky se také v tomto nastudování stává Bartolo, pojatý jako komický švihák s notným břichem, klaunská figurka, která pobíhá křížem krážem, dovádí mezi diváky, různě padá, vstává, pitvoří se. Režisér Martin Otava se rozhodl diváka především bavit a žádný nápad nenechal padnout pod stůl. Někdy vlastně ani nevíme, kam se dříve dívat, protože scéna je slunečně prosvícena a všichni jsou v akci. Zřejmě není nutné hluboce uvažovat nad směsicí inspiračních zdrojů, nad početností "režijních záměrů". Nechybí v nich nápad, nadsázka, situační komika. Nicméně někdy vybuchující gejzíry nabývají na kontraproduktivním charakteru, protože strhují na sebe větší pozornost než pěvecký výkon.


Dodejme, že v Rossiniho opeře více než jinde stojí a padá úspěšnost provedení na zpěvácích, protože se čeká na známé duety, na předvedení vokálních ekvilibristik. Tady si bohužel vedl suverénně jen Svatopluk Sem v roli Figara. Roli Rosiny zpívala na hranici průměrnosti Ludmila Vernerová (její soprán se rozpadá a výšky téměř nevyzpívá). Ani Martin Šrejma jako Almaviva nepřesvědčil, zejména nestačil svým úzkým tenorem na dojímavé a rozechvělé árie pod balkónem. Pěvecky přijatelný byl Ladislav Mlejnek (Basilio), jenž se doslova vyřádil v komických situacích a získával velké sympatie diváků. S bravurním Svatoplukem Semem zachraňovali společně zpívané árie účinkují čtveřice, takže výsledný dojem byl nakonec příznivý.


Foto: Karel Kouba

Dirigent: Tomáš Brauner
Režisér: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Bettina Kirste
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Recitativy: Jitka Nešverová (klavír)


Rosina Ludmila Vernerová
Berta Eva Garajová
Figaro Svatopluk Sem
Almaviva Martin Šrejma
Bartolo Pavel Klečka
Basilio Ladislav Mlejnek
Fiorilio Miloš Horák
Důstojník Luděk Koverdynský
Ambrogio Miroslav Svoboda

neděle 23. ledna 2011

BALET NÁS BAVÍ


Na konci minulého roku vyšla pozoruhodná publikace s názvem Balet nás baví (k dostání je také kniha Opera nás baví), která zahrnuje nejznámější světové a české balety, profily slavných choreografů, hudebních skladatelů, řadu pojmů a odborných výrazů z oblasti scénického umění a klasické taneční techniky. Ojediněle pojaté i zpracované publikaci dominují zářivé ilustrace Jiřího Votruby, které s nadhledem a humorem komentují psané slovo. Také díky nim působí kniha jako jedna velká zábava a patří bezesporu k ideálnímu titulu pro celou rodinu.


Autorka Anna Novotná spolu s odbornou konzultantkou prof. Boženou Brodskou vybraly dvacet baletních titulů podle klíče – nejslavnější, nejhranější a pro děti nejsrozumitelnější. Souběžně s vyprávěným dějem, rozděleným podle jednotlivých dějství, je vždy představen i hudební skladatel – jak žil, co jiného zkomponoval, čím se proslavil a co bylo pro něho typické. Na konci knihy je seznam skladatelů, choreografů a osobností světového baletu s autobiografickými údaji.

Jiří Urban

sobota 22. ledna 2011

Oslava Božího díla v Janáčkově divadle


21. ledna jsme měli možnost v Janáčkově divadle zhlédnout jedinečnou premiéru Haydnova oratoria Stvoření v baletní verzi od Uweho Scholze. Minimálně týden předtím se snad denně objevovaly v novinách články o chystané premiéře, všude visely plakáty... Měla to být skutečně mimořádná událost.

Ještě před samotnou premiérou se uskutečnila ve foyer divadla vernisáž výstavy Operní domy Brno - Lipsko, jejímž hlavním záměrem je srovnání obou budov. Mé původní představy o tom, co na výstavě uvidím, se ovšem nenaplnily. Jde především o popis výstavby Janáčkova divadla, jeho zařízení a vzhledu. Nic jsem se ovšem nedočetla o divadle v Lipsku. Nacházela jsem jen tytéž fotografie průčelí budovy z různých úhlů a pak i bočních stěn, ale o velikosti, vybavení... jsem se nic nedozvěděla. Pro srovnání interiéru muselo postačit jen několik málo fotografií na závěru výstavy. Doplním ještě technický detail, na mnoha místech je písmo na sytě červeném podkladu a v šeru nebo pro špatně vidící diváky to může být až nečitelné. :-(


Teď už k samotné premiéře. Za dirigentským pultem stál Caspar Richter a sólových partů se ujali Jana Tajčovská Krajčovičová, Ondrej Šaling a Martin Gurbaľ v doprovodu orchesru a sboru Janáčkovy opery. Po hudební stránce to byl vynikající výkon, především velmi oceňuji Janu Tajčovskou, která se mimořádně zhostila své úlohy a předvedla bravurní koloratury. Můžeme ji slyšet také v Haydnově Lékárníkovi v roli Volpina, takže Haydnova hudba jí není neznámá. Líbily se mi i party obou pánů. Pochvala patří také orchestru za nádherný přednes, hudba lahodila uším a měla v sobě velkou svěžest a takovou "mozartovskou hravost". Nejednou jsem se podivila velké podobnosti s Mozartovou hudbou a zaslechla jsem tam i několi úryvků z Lékárníka. :-) Poklona rozhodně patří našemu vynikajícímu sboru, který opět předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů. Hned svým prvním nástupem v pianissimu ohromil úžasnou jednotností a čistým hlasem. Zvládnutí všech obtížných koloratur v jeho podání vyznělo jako "něco jednoduše zvládnutelného".


Baletní část představení byla velice zajímavá a byla to doslova "pastva pro oči". Obdivuji výkony všech sólistů i sboristů i choreografů. Nejvíce mě zaujala jedna ze závěrečných částí, ve které zpívali Adam a Eva - krásně a procítěně zatančené! Za tanečníky se promítaly i zajímavé fotografie a v některých momentech pomohly dotvořit zajímavé obrazy. Celé představení pak sklidilo zasloužený bouřlivý aplaus vestoje.


Jednalo se o moderní balet, který byl plný symbolů a narážek na děj v textu. Zde se ovšem ukázala poněkud negativní stránka celého řešení představení. Ti, kdo neznají němčinu dostatečně dobře, nebo zpívanému textu nerozumí, jsou odkázáni na titulky nad portálem. Pak je ovšem spor, zda číst titulky, sledovat balet nebo zpěváky? Bez titulků se pro mě baletní čísla stala zcela nejasnými a význam pohybů mi téměř v celém představení unikl. Je škoda, když se nejedna věta ve zpěvu mnohokrát opakovala, že nezůstala na titulkovacím zařízení až do konce a zmizela hned po 1. odzpívání. Nejednou jsem s nadějí, že zjistím, co se zrovna děje, vzhlédla vzhůru a bohužel viděla jen černou obrazovku. U opery je to prakticky jedno, tam není tak důrazně nutné sledovat každý pohyb na jevišti a dá se číst titulky, aniž by unikl děj dole, ale balet s titulky není ideální řešení. Škoda, že oratorium nebylo nastudované v češtině. V Lipsku to mohlo mít opravdový efekt, protože textu rozuměli. V Česku už je to ale horší. Divák je tak zahlcen mnoha věcmi, které na něj působí a které musí zároveň sledovat - orchestr, zpěv, balet, fotografie na plátně a titulky. Dlouho jsem nebyla z žádného představení tak unavená.


Poslední naději jsem vkládala do programové brožury k inscenaci. Bohužel ani v ní jsem nenašla text oratoria. Škoda, přečetla bych si ho před představením a o přestávce a měla alespoň stručnou představu o tom, co se bude na jevišti dít. Z premiérového představení si tedy odnáším vynikající sluchový a vizuální zážitek, ale naprostou nevědomost o tom, co jsem dvě a půl hodiny sledovala. :-( Rozhodně v březnu si to půjdu ale ještě jednou zopakovat a velmi doporučuji sledovat toto představení z výše položených míst, aby vyzněly všechny baletní formace a daly se lépe sledovat titulky. Mluvila jsem s lidmi, kteří seděli na balkóně a měli z představení zcela jiný zážitek.

Rozhodně doporučuji toto představení zhlédnout, máme opravdu jedinečnou příležitost být u něčeho tak unikátního! Divadlo opět předvedlo všechno, co v něm je.

Foto: Jana Hallová

libreto: Thomas Lindley
autor: Joseph Haydn
dramaturg: Karel Littera, Patricie Částková
režie: Uwe Scholz
hudební nastudování: Caspar Richter
dirigent: Caspar Richter, Ondrej Olos
asistent dirigenta: Tomáš Ibrmajer
choreograf: Uwe Scholz
choreografické nastudování: Giovanni Di Palma, Montserrat Léon
asistent choreografa: Jana Přibylová, Gustavo Bessera Quintans
scéna: Giovanni Di Palma
kostýmy: Giovanni Di Palma
světelný design: Giovanni Di Palma, Petr Kozumplík
videoprojekce: Daniel Chruszcz, Giovanni Di Palma
sbormistr: Josef Pančík

Osoby a obsazení 21. 1. 2011
Gabriel / Eva Jana Tajovská Krajčovičová
Uriel Ondrej Šaling
Raphael / Adam Martin Gurbaľ

Sóla baletu Ivona Jeličová, Eriko Wakizono, Andrea Smejkalová, Jana Přibylová, Maiko Abe, Jan Fousek, Michal Pimek, Marek Svobodník, Filip Veverka, Uladzimir Ivanou, Gianvito Attimonelli, Vítek Kořínek, Jeroen Selderslaghs, Adam Sojka

pátek 21. ledna 2011

"Všechno zlé je k něčemu dobré"

...říká v exkluzivním rozhovoru paní Hana Vláčilová, šéfka baletu Státní opery Praha.

Opera dream: Jak vzpomínáte na své dětství?

Hana Vláčilová: To je tak dávno… Téměř celé mé dětství jsem prožila v tělocvičnách.(smích) Rodiče se věnovali gymnastice a přáli si, abych šla v jejich stopách, jenomže v pěti letech jsem poprvé zhlédla Labutí jezero a pevně jsem se rozhodla, že se chci stát baletkou.

Opera dream: A od té doby Vás balet neopustil…
Hana Vláčilová: Ano. (úsměv) Tehdy jsem ještě netušila, co to bude obnášet. Až v prvních ročnících Taneční konzervatoře jsem zjistila, že je přede mnou hodně práce a že to nebude procházka růžovým sadem.

Opera dream: Kromě pražské konzervatoře jste studovala i v Rusku. Co Vám to dalo?
Hana Vláčilová: Studovala jsem v Petrohradu a moc ráda na to vzpomínám. Rusko baletem žije a úroveň jejich souborů je špičková. Teprve tam jsem pochopila klasický tanec, styl, techniku a kulturu pohybu.

Opera dream: Věnovat se baletu na profesionální úrovni je fyzicky náročné. Měla jste někdy problémy s kondicí?
Hana Vláčilová: Kondice nabyl problém, ale úrazy ano, především kotníky.

Opera dream: Kdy jste měla pocit, že jste na baletním vrcholu?
Hana Vláčilová: Věříte, že ani nevím. Stále jsem doufala, že přijde něco lepšího
a významnějšího a tak mi to vydrželo celých pětadvacet let. Tak dlouho jsem profesionálně tančila.

Opera dream: Vysněnou rolí mnoha primabalerín je slavná dvojrole Odetty/Odilie. Za jakých okolností jste v ní debutovala?
Hana Vláčilová: Někdy v roce 1977 za mnou přišel tehdejší šéf baletu Národního divadla Miroslav Kůra a sdělil mi, že by chtěl dát příležitost mladým tanečníkům v souboru. Zeptal se, zda bych raději tancovala Giselle nebo Odettu/ Odili. Giselle patřila k mým zamilovaným rolím už od školy, chodila jsem se dívat na každé představení, proto jsem si vybrala ji. Pan Kůra mi řekl, že si to nechá projít hlavou a druhý den mi oznámil, abych se začala připravovat na Labutí jezero… Jako tanečnice jsem nebyla ideální představitelka Odetty a Odilie, nesplňovala jsem kritéria kladená na tu roli, tedy krásné linie, dlouhé ruce a dlouhé nohy. O to více a tvrději jsem na ní musela pracovat. Měla jsem velké štěstí, protože tehdy byla právě na návštěvě v Praze paní asistentka Jurije Grigoroviče, bývalá tanečnice a výtečná pedagožka Marina Nikolajevna Šamševa. Na místo odpočinku mi věnovala veškerý volný čas. Na ten měsíc velmi intenzivní práce vzpomínám moc ráda. Marina Nikolajevna Šamševa na mě mechanicky nepřenášela zažitou leningradskou verzi, ale vycházela z mých předpokladů. Protože jsem samozřejmě nebyla jako Plisecká nebo Ulanovová, hledala pro mě ideální polohu a probírala každý prst a každý detail.

Opera dream: Šéfujete baletnímu souboru, který je součástí pražské Státní opery. Jak se cítíte v tak náročné funkci?
Hana Vláčilová: Hm. Střídavě oblačno.(smích) Již jsem zde zažila mnoho nepříjemných situací, ale jak se říká: Všechno zlé je k něčemu dobré. Člověk si alespoň nedělá iluze a stává se realistou. Naštěstí se soubor VŽDY za mě postavil a já si toho velice vážím.

Opera dream: Jaká je podle Vás úroveň baletních souborů v České republice?
Hana Vláčilová: To je zapeklitá otázka… Na to, jaké mají podmínky je asi malým zázrakem, že ještě vůbec fungují. Přesto velice ráda vzpomínám na nedávnou spolupráci s ostravským Národním divadlem, kde jsem jako choreografka nastudovala balet Giselle. Neskromně si myslím, že se jedná o kvalitní inscenaci, která má i krásné plakáty a programy.

Opera dream: To můžeme potvrdit. Na závěr ještě jedna otázka. Kdyby jste si měla splnit sen, který by to byl?
Hana Vláčilová: Mým velkým snem je kvalitní baletní soubor, který by mohl konkurovat operním a baletním domům v Evropě i v zámoří. Jsem v tomto ohledu velká optimistka a snad se toho dočkám.

Opera dream: Děkujeme Vám za rozhovor.

Vizitka:
Bývalá sólistka pražského Národního divadla patří k nejvýraznějším osobnostem českého baletu. Během své úspěšné kariéry, ověnčené několika mezinárodními cenami, ztvárnila desítky postav převážně klasického repertoáru a do mysli diváků se zapsala jako znamenitá balerína nadaná muzikálností, přirozeným hereckým projevem i vynikající taneční technikou. V letech 1968 – 1973 vystudovala Taneční konzervatoř v Praze, v roce 1974 absolvovala stáž na Petrohradském státním učilišti A.J. Vaganovové u N. M. Dudinské, zakončenou absolventským koncertem na scéně Mariinského divadla. Do Národního divadla v Praze nastoupila v roce 1974 a již v roce 1976 získala statut sólistky. Působila také jako stálý host Komické opery v Berlíně a Státní opery v Berlíně, hostovala ve Španělsku, Francii, Rakousku, Polsku, v bývalém Sovětském svazu, Belgii, Finsku, Lucembursku, Austrálii, USA a na Kubě. Je držitelkou 1. a 2. ceny mezinárodní baletní soutěže v Tokiu 1976, 1. ceny baletní soutěže v Bratislavě, ceny německé kritiky za rok 1978 a ceny Philips Moris Ballet Flower Award za rok 1995. Od roku 1994 oůsobí jako pedagog na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy a od roku 1998 jako pedagog baletu ND. V letech 1999 – 2004 byla šéfkou baletu Laterny magiky. V současnosti je šéfkou baletního souboru ve Státní opeře Praha.

Ptala se Dana Šimková

čtvrtek 20. ledna 2011

Rozhovor s Josefem Hermanem, předsedou Jednoty hudebního divadla



Georges Bizet: Carmen, Moravské divadlo Olomouc
Foto Jiří Doležel
Jiří Přibyl (Zuniga), Barbora Polášková (Carmen), Jakub Rousek (Don José)


Příští měsíc bude zahájen 10. ročník Festivalu hudebního divadla Opera 2011. Diváci se od 26. února 2011 do 14. března 2011 setkají se špičkovými umělci a inscenacemi. Máte nějakého svého favorita festivalu?
Na každém z festivalových představení si něčeho cením a jsem rád, že nabízíme širokou škálu způsobů, jak dnes hrát operní divadlo. Na festivalu také vystoupí řada mladých pěvců, kteří si už uvědomují, že hrát operní divadlo znamená nejen zpívat krásně, ale také s výrazem a pochopením dramatické situace. Mám-li být konkrétní: na ústeckých Hoffmannových povídkách si cením WeiLong Taa v titulní roli a věcného jevištní dění, na libereckém Edgarovi dramaturgie a soudobého vizuálu scény, na Jakobínovi z Plzně návratu k české klasice, na českobudějovickém Otellovi citlivého vstupu zdejšího šéfa činohry Martina Glassera do operního divadla, na brněnském Lékárníkovi vtipné aktualizace, na olomoucké Carmen barvitého divadla režiséra Michaela Taranta, na ostravském Wertherovi dramaturgie a decentní scény a citlivého vyprávění příběhu. Samsona a Dalilu uvidíme těsně po premiéře, teprve otevře opavské divadlo po rekonstrukci, tak se nechme překvapit. Pražské Hry o Marii a La traviatu známe, pěkné inscenace. Nejblíž mám ale k Lékárníkovi i proto, že ve vtipné adaptaci tak trochu supluje novinky a přichází se zcela originálním jevištním řešením.


Giuseppe Verdi: Otello, Jihočeské divadlo České Budějovice
Miroslava Veselá (Desdemona), WeiLong Tao (Otello)


Pořádat operní festival musí být finančně velice náročné. Souhlasíte?
Inu, jak se to vezme. Festival OPERA 2011 pracuje s rozpočtem dvou a půl milionu korun, co za to dnes pořídíte? Dva tři metry dálnice. Jedno festivalové představení se vším všudy přijde na nějakých 250 tisíc korun! Pro Jednotu hudebního divadla je to však balík, protože se pokaždé o peníze dohadujeme s politiky, když soukromé sponzory domácí operní divadlo nezajímá – festival je stejně chudý jako naše operní divadla. A ze stejného důvodu, jako ona – většinová společnost o operní divadlo nestojí. Festival se už podesáté snaží ukázat, že neprávem. V této situaci nezbývá, než aby každý do organizace festivalu vložil, co má: Jednota hudebního divadla dvouleté úsilí několika organizátorů, kteří pracují vedle svého zaměstnání po nocích, a také úsilí získat granty ministerstva kultury a hl. m. Prahy, pražské domy nabídnou nekomerční nájemné, regionální divadla dovezou svá představení bez nároku na honorář. Politikové na ministerstvu kultury a na pražské radnici nejsou nevstřícní, ale myslím, že ani oni neví, proč dávat na operu velké peníze.


Antonín Dvořák: Jakobín, Divadlo J. K. Tyla Plzeň
Foto Pavel Křivánek
Aleš Voráček (Jiří), Jevhen Šokalo (Filip)



Giacomo Puccini: Edgar, Divadlo F. X. Šaldy Liberec
Foto Karel Kubát
1. jednání


Dá se říci, že celosvětová finanční krize festival zatím míjí?
Ani ekonomové se nemohou dohodnout, jak to s krizí vlastně je, jak to máme vědět my? S napětím čekáme, co si o krizi myslí naši diváci, jestli se jim festivalová představení vejdou do rodinných rozpočtů, protože i oni jsou významným podporovatelem festivalu. Od počátku festivalu v roce 1993 také nabízíme vstřícné ceny, protože chceme k přehlídce opery pozvat všechny zájemce, nejen bohaté. Doufáme, že, krize nekrize, přijdou.


Jules Massenet: Werther, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava
Foto Martin Popelář

Steven Harrison (Werther)

Jaký tedy bude svátek opery v Praze?
Bude jubilejní, proto mezi doprovodnými programy nechybí retrospektivní pohled na předchozích devět ročníků. K mému velkému uspokojení převládají současně pojaté inscenace, snad si divadla začínají uvědomovat, že operu nabízejí lidem doby kompjuterů a globálních společenských i přírodních katastrof. Své na té proměně možná sehrála konkurence přenosů operních představení MET in HD, i když já chodím na operu do divadla a ne do kina.


Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky, Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem
Foto Petr Berounský
Anna Klamo (Olympia)


Každoročně přinášíte nějaké novinky. Platí to i pro tento ročník festivalu?
Neplatí. Škoda. Kamenná divadla novinku nenabídla a na produkce divadel alternativních prostě nemáme peníze. Jejich absence při jubilejním ročníku mě mrzí nejvíc. Doufal jsem, že Pražanům představíme například pozoruhodnou operu Edvarda Schiffauera Brenpartija, inscenace souborů Ensemble Damian a Opera Diversa a možná dalších. Neméně mě mrzí, že nemůžeme nabídnout pozoruhodné práce studentů JAMU či HAMU, ale také některých konzervatoří – chystali jsme pro ně vloni samostatnou přehlídku pod názvem OPERAce, ale přispělo na ni pouze hl. m. Praha, ministerstva kultury a školství tato aktivita vůbec nezajímala. Tak snad napřesrok, nepřestaneme se o takové projekty pokoušet.

Ptala se Dana Šimková

úterý 11. ledna 2011

Musím vědět, o čem zpívám a hraji, říká talentovaná pěvkyně Veronika Holbová


Pokud si někdo vybere jako svůj obor operní zpěv, musí se smířit s tím, že bude zpívat v různých světových jazycích, především však v italštině. Jednadvacetiletá pěvkyně a posluchačka Katedry sólového zpěvu Fakulty umění Ostravské univerzity v Ostravě, Veronika Holbová, proto míní, že bez nastudování obsahu zpívaných skladeb a operních libret se neobejde. „ Musím přesně vědět, o čem zpívám a hraji, znát doslovný překlad – jen tak se dá vžít do repertoáru. S dílem musím být naprosto ztotožněná. Jinak to nemá cenu. I běžný divák vycítí, zda je v hudbě slyšet nějaké poselství“, míní pěvkyně, která již v současnosti hostuje ve Státním divadle v Košicích jako Hraběnka (Figarova svatba), nebo v prestižním Národním divadle moravskoslezském v rolích Barbaríny (Figarova svatba), Esmeraldy (Prodaná nevěsta), Bareny (Její pastorkyňa) a Anniny (La traviata).


Opera dream: Jak jste se dostala k opernímu zpěvu?

Veronika Holbová: Od malička jsem chtěla zpívat, ale netušila jsem jaký žánr. Jako malé mi stačilo prostě zpívat a bylo mi úplně jedno co. (smích) Rodiče mě přihlásili do Ostravského dětského sboru a na základní uměleckou školu na sólový zpěv. Pak jsem úspěšně složila zkoušky na Janáčkovu konzervatoř a gymnázium v Ostravě a až tam jsem se pomalinku začínala, díky své paní profesorce – Evě Dřízgové, sbližovat s divadlem a operou jako takovou. Až do prvního ročníku na konzervatoři jsem byla operou naprosto nepolíbená.


Opera dream: Jak vypadá pracovní den pěvkyně a studentky?

Veronika Holbová: Úplně stejně jako každé studentky. No i když …(smích) Pochopitelně mám určité školní povinnosti, které musím splnit, ale na rozdíl od „normálních lidí“ mezi tím musím stíhat zkoušky v divadle, hodiny zpěvu, nebo korepetice. Večer se učím nové věci, nebo mám představení.


Opera dream: Jak se připravujete na konkrétní operní roli?

Veronika Holbová: Klasicky asi jako každý zpěvák. Naučím se co nejlépe svůj pěvecký part a pak se snažím sblížit s rolí jako takovou. Někdy mi v tom pomáhají různé nahrávky, knihy, jindy se to dovídám přímo na jevišti při zkouškách na danou operu od režiséra a dirigenta. Ale nejčastěji to konzultuji se svou paní profesorkou. Ať už po pěvecké stránce, nebo herecké.


Opera dream: Jakou hudbu máte ráda?

Veronika Holbová: Samozřejmě operu, ale nepatřím k těm lidem, co přijdou po zkoušce z divadla domů a pustí si zase operu (smích). Mé nejoblíbenější opery jsou: Prodaná nevěsta, La Tarviata, Rusalka, Její pastorkyňa, ale stává se mi, že do některých oper musím ještě dospět. To se mi například stalo s Janáčkovou operou Její pastorkyňa, kterou jsem před čtyřmi lety nechápala, bala pro mě jako pro posluchače velmi těžká. A v současnosti ji doslova miluji. Ale vím, že potřebuji ještě mnoho času, abych se sblížila s Wágnerem a jeho operami.
Jinak si ráda odpočinu od klasiky u různých soundtracků z filmů.

Opera dream: Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Veronika Holbová: To asi teď nejsem schopna říci. Jediné co vím je, že se chci pěvecky vzdělávat, nabírat zkušenosti na jevišti a uvidíme, kam mě ta cesta života zavede. (smích)

Opera dream: Mít úspěch je jistě touhou každého mladého člověka, na čem to závisí?

Veronika Holbová: Ne nadarmo se říká, že připraveným štěstí přeje. Ale myslím si, že také to hodně závisí na štěstí, odvaze, píli a trpělivosti.

Opera dream: Jaké máte záliby?

Veronika Holbová: Ráda čtu, koukám na filmy, chodím s kamarádkami na kafe a když vyjde čas, sportuji. Ráda tančím, takže většinou volím sport tomu nejbližší: aerobic, zumbu. Také mám ráda děti, takže pokud čas dovolí, trávím dny s mým malým bráškou a za nedlouho budu tetou na plný úvazek.(smích)

Vizitka:
Veronika Holbová se narodila v Karviné. Od šesti let zpívala v Ostravském dětském sboru (pod vedením Milana Chromíka), s nímž se zúčastnila mnoha mezinárodních soutěží (Německo, Švýcarsko, Belgie, Japonsko, Rakousko, Itálie). Navštěvovala Múzickou školu umění v ostravských Mariánských Horách. Zpěv studovala u paní Miroslavy Vavrušové – Honzíkové a ve studiu sólového zpěvu pokračovala na Janáčkově konzervatoři a Gymnáziu v Ostravě u MgA. Evy Dřízgové – Jirušové. Je několikanásobnou vítězkou interní pěvecké soutěže JKGO. V roce 2007 se zúčastnila mezinárodního festivalu Les rencontres v Louvergny ve Francii a v témže roce získala 3. místo a cenu za nejlepší provedení barokní árie na konzervatoři v Pardubicích. V roce 2010 byla finalistkou pěvecké soutěže Mikuláše Schneidera Trnavského v Trnavě, získala 1. místo v pěvecké soutěži Leoše Janáčka – Hukvaldy a znovu se zúčastnila festivalu Les rencontres v Louvergny (Francie).

Ptal se Jiří Urban

pondělí 10. ledna 2011

Jiří Urban: Ostravská Její pastorkyňa v novém hudebním nastudování


Scéna z prvního jednání, foto Martin Popelář

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě uvedlo v neděli 9. ledna 2011 obnovenou premiéru Janáčkovy opery Její pastorkyňa. Jedná se o nové hudební nastudování, které vychází z inscenace uvedené v červnu 2004 v režii zkušeného Michala Taranta. Scéna Dany Hávové je prostá s realistickými rekvizitami, maximálně funkční a vizuálně účinná. V souladu s touto střízlivou koncepcí navrhla D. Hávová jednoduché kostýmy, vycházející z kontrastu černé a bílé. Koresponduje to s příběhem trpné Jenůfy, na níž se všichni, kteří tvrdili, že ji milují, nějakým způsobem provinili. V rozporu s režií a scénografií vyznívá hudební nastudování Roberta Jindry. Očima sledujeme tragédii, která se mohla na venkově kdykoliv odehrát, vnímáme strohost a vyhraněnost vztahů, které se vymkly pravidlům svého světa. Hudebně však slyšíme mohutný patos, vypjatost a zlomovost situací. K tomu zřetelně slouží dvacetiminutové přestávky po každém dějství. Hudební nastudování má daleko k úpravám Karla Kovařovice, směřuje se spíše k původní gestické mohutnosti.


Maida Hundeling (Jenůfa), Jana Kačírková (Karolka), Aleš Briscein (Števa), foto Martin Popelář

Herecké a pěvecké rozvržení čtyř klíčových postav: Jenůfy, Štěva, Laca a Kostelničky je náročné, protože v sobě skrývají rozpory společenských norem. V opeře vystupují silné ženy a muži - slaboši. Tak se také projevuje Kostelnička, ztvárněná Yvonou Škvárovou. Představuje se jako příkrá, tvrdá nátura, která dovede odstranit překážky. Pěvkyně graduje svůj výkon a vrcholí v závěrečném přiznání. Každé její gesto (mnohem méně již hlasový projev) získává na váze. Zkraje nepůsobí takovou strhující silou, avšak "vyčkávací taktika" se jí vyplácí a nahrává parlandovému pojetí partu i hlasovým výškám Škvárové. Protikladem je Maida Hundeling jako Jenůfa, psychologičtěji pojatá postava, méně teatrální, což užitečně kontrastuje vypjatému hudebnímu pojetí Roberta Jindry. Mužské role patří k slabším obsazením. Laca a Števu slyšíme v podání pěvecky značně indisponovaného, intonačně nedokonalého Jana Vacíka a poněkud hlasově unaveného Aleše Brisceina, jehož orchestr nutí do forzí. Naopak zvláštní ocenění si zaslouží ostře vykrojené a dobře zvládnuté vedlejší postavy Stařenky Buryjovky (Drahomíra Drobková), Stárka (Jaroslav Kosec), Bareny (Veronika Holbová) a především Karolky (Jana Kačírková).


Jan Vacík (Laca), Maida Hundeling (Jenůfa), foto Martin Popelář

Obnovená premiéra je na místě, třebaže hlediště bylo, v Ostravě již tradičně, poloprázdné. Není vyloučeno, že mnozí milovníci Janáčkovy opery čekají na obsazení s Evou Urbanovou nebo na reference o tomto představení. Nezávisle na tom můžeme všechny ujistit, že dramatický příběh dovede opakovaně strhnout a nakonec nás zaplaví spíše divácké sympatie.

Divadlo Antonína Dvořáka 9. ledna 2011 v 16. hod.

Nové hudební nastudování Robert Jindra
Dirigent Robert Jindra
Režie Michael Tarant
Scéna a kostýmy Dana Hávová
Choreografie Igor Vejsada
Sbormistr Jurij Galatenko

STAŘENKA BURYJOVKA Drahomíra Drobková
LACA KLEMEŇ Jan Vacík
ŠTEVA BURYJA Aleš Briscein
KOSTELNIČKA BURYJOVKA Yvona Škvárová
JENŮFA Maida Hundeling
STÁREK Jaroslav Kosec
RYCHTÁŘ Václav Živný
RYCHTÁŘKA Yvetta Tennenbergerová
KAROLKA Jana Kačírková
PASTUCHYŃA Veronika Höpflerová
BARENA Veronika Holbová
JANO Marianna Pillárová
TETKA Monika Kratochvílová
MUŽ Petr Urbánek

neděle 9. ledna 2011

Děvče ze Zlatého západu aneb western podle Pucciniho


Tato recenze je věnována včerejšímu (8. 1. 2011) přímému přenosu opery Giacoma Pucciniho Děvče ze Zlatého západu (La Fanciulla del West) z newyorské Metropolitní opery. Pokud jde o úvodní pojednání k této opeře a jejímu autorovi, odkazuji na text uvedený zde.

Zde ještě stručná poznámka, pokud jde o název díla v češtině. V citovaném úvodu jsem použil název „Dívka ze Zlatého západu“, vzhledem k tomu, že se pod tímto názvem objevuje opera na webové stránce přenosů z MET (http://www.metinhd.cz/prg.php); chtěl jsem tedy, aby byla zachována jednota. Slovo „fanciulla“ lze z italštiny přeložit jako „dívka“ i jako „děvče“. Vzhledem k tomu však, že se v českých dílech, která o opeře pojednávají, běžně používá název „Děvče ze Zlatého západu“, a objevuje se i v tištěném programu, který byl v kině k dispozici, používám tento, podstatně frekventovanější, název i v této recenzi.


Přistupme tedy přímo k rozboru včerejšího představení. Současné nastudování, které nám bylo předvedeno, je z r. 1991, a má takto již svoji tradici. Vhodné bude začít od režie (Giancarlo Del Monaco) a scény a kostýmů (Michael Scott), což se nám stane východiskem pro další pojednání. Scéna, která je plně narativní, velmi realisticky vykresluje prostředí, v němž se opera odehrává, tedy zlatokopecký tábor a jeho okolí v pol. 19. stol. za kalifornské zlaté horečky. Skutečnosti, že tehdy zde byly spíše jednoduché dřevěné stavby, postavené k alespoň určitému pohodlí zlatokopů, plně odpovídá provedení scény všech tří dějství: jak interiér saloonu U Polky v prvním dějství, provedený v klasickém westernovém stylu, kde mohou těžaři do sytosti holdovat zábavě, tak skromný srub Minnie ve druhém dějství, umístěný po straně jeviště tak, aby bylo vidět na přijíždějící (na živých koních) či přicházející návštěvníky, s horami v pozadí, stejně jako ulička v táboře s westernovou architekturou (dřevěné dvoupatrové budovy se štíty, balkonky a nápisy po stranách), s příslušným haraburdím, které se teď v zimě (na přelomu l. 1849-1850) zrovna nikomu nehodí. Klasicky a realisticky pojaté scéně odpovídá i režie a kostýmy (oděvy prostých lidí, kteří se sem před 160 lety sjeli ze světa, aby se zde pokoušeli o štěstí). Celek doplnily i příslušné efekty, včetně padajícího „sněhu“, který vykreslil drsné, ale i vznešené prostředí zimní přírody na úpatí kalifornských hor.

V takto vymezeném základu se pak odehrávaly děje zlatokopeckého dramatu. Již zde je třeba říci, že všichni protagonisté vytvořili dohromady velmi jednotný a sehraný celek, kde každá role, jakkoli rozsahem třeba i menší, má svůj význam a přínos, kde každý z těch, kteří sem zavítali, má svůj osud a jeho část odhaluje ostatním i divákovi. Takto se i rozsahem menší role, díky skvělému obsazení, stávají výraznými. K vrcholům opery tak patřila již úvodní scéna, kde Jake Wallace (Oren Gradus - potěšil krásným, hladce znějícím barytonem – skutečný trubadúr) zpívá svou sentimentální písničku o domově, která vyzněla tak realisticky a působivě, že se nebylo možno divit, že se Jim (Edward Parks) rozplakal a ostatní zlatokopové zjihli a troufám si tvrdit, že podobné pocity prožívali i mnozí diváci, takto vtaženi do děje. Velmi působivé vyznění celé scény pak vrcholí tím, jak se dojatí zlatokopové skládají na Jimovu cestu domů. Podobně obrovskou silou působila scéna, kdy Minnie zkouší zlatokopy ze znalostí Bible. Drsní chlapi, kteří se ještě před chvílí byli schopni pobít, jsou jako přikováni a plně ovládnuti magickou silou, mravní silou, která z Minnie vyzařuje; Minnie je mravní autoritou, světlem, které všichni zlatokopové milují, k němuž lnou a z něhož čerpají energii.


Takto se dostáváme k titulní roli, La Fanciulle, ztvárněné Deborah Voigt. Právě ona je silou, právě popsanou, která je středobodem tábora. V jejím projevu se snoubí pěvecké i herecké mistrovství do skvělé jednoty. Disponuje nádherným širokým, pevným a otevřeným dramatickým sopránem výrazné síly a mohutnosti, což plně odpovídá jejímu angažmá i ve wagnerovském repertoáru (na její výkon v jarní Valkýře – Brünnhilda – se lze jistě oprávněně již nyní těšit). V rozhovoru o přestávce, na dotaz, jaké to je přecházet z pucciniovského do wagnerovského repertoáru, řekla, že je to spíše otázkou techniky. Ano, tomu lze věřit, na jejím pěveckém ztvárnění Minnie však bylo to, že může vystupovat i ve wagnerovských rolích, jednoznačně patrné, a bylo to plně ku prospěchu věci, k celkovému vynikajícímu vyznění role. Právě ona mohutnost hlasová, je podkladem pro její herecké ztvárnění Minnie, která je v jejím pojetí již zmíněnou, nesmírně silnou osobností, která svým jednáním tak mohutně působí na své okolí. K tomu jistě přispívá i její celkový vzhled, prostoupený přirozeným šarmem a grácií. Její Minnie však dovede působit na své okolí nejen silou svého charakteru, ale i rázným vystupováním (s puškou působila opravdu důrazně a kovbojský klobouk jí opravdu slušel, stejně jako se skvěle vyjímala v sedle), které plně odpovídá situacím, do kterých se Minnie postupně v ději dostává a ryze maskulinnímu prostředí opery. Je to však současně i něžná a starostlivá duše, která nejen že pečuje o duchovní život zlatokopů a její úsměv léčí jejich strádání, ale rovněž touží po skutečné lásce, ne po té, kterou jí nabízí šerif, ale po té, kterou kdysi viděla u svých rodičů.


Veškerá ráznost Minnie mizí v okamžiku, kdy vysněnou lásku nachází. D. Voigt předvedla velmi přesvědčivě jak dívku, která prožívá své citové vzplanutí, a to s plnou silou, nadějí a zanícením, tak hluboce raněnou bytost, která se cítí podvedena, když zjistí, kdo Johnson skutečně je. Její láska je však silnější a je pro něho dokonce ochotna dát v sázku sama sebe, aby ho zachránila; a jak působivě a snad i děsivě, samozřejmě i ve vztahu ke kolegům a prostředí, vyzněla její připomínka, že jsou si všichni rovni: ty jsi hráč (k šerifovi), on je zloděj (na adresu Johnsona) a já provozuji hernu a tavernu, žiji z whisky a zlata (Tutti siam pari! Tutti banditi e bari!, Všichni jsme stejní, všichni jsme zloději a hráči!). Milostné scény s Johnsonem a partie pokeru patřily k nejsilnějším částem představení. Konečně pak zakročí její Minnie i ve chvíli, kdy již má Johnson na krku oprátku, a její připomínka zlatokopům (jednomu po druhém), co všechno s nimi prožila, je v jejím podání nesmírně působivým shrnutím osudů, které zlatokopové prožívají.

Důstojným protějškem Minnie byl Johnson-Ramerrez v podání Marcella Giordaniho. Jeho tenor má patřičnou šíři, rozsah a jas, stejně jako jistotu a sílu ve výšce a působivé třpytivé zabarvení. Vrcholem jeho projevu byly v opeře jednoznačně lyrické partie, pro které je jeho hlas opravdu výborně uzpůsoben, včetně proslulého ariosa Ch'ella mi creda, které podal velmi působivě a přesvědčivě, kdy na jedné straně je odhodlán zemřít, ale jako hrdý muž, současně si však přeje, aby milovaná Minnie měla za to, že žije, a že se polepšil. Jeho celkové vyznění role odpovídá přesně tomu, co sám zpívá podle libreta, že se dal na scestí jen proto, že (alespoň jak se sám domnívá), neměl na vybranou a udělal to jen pro to, aby uživil rodinu. Je to tedy v jádru dobrá, snad lze říci i rytířská bytost, schopná velkého citu, která si je vědoma své viny a díky Minnie a pro ni se chce změnit.


Minnie s Johnsonem konečně výborně doplnil šerif, kterého ztvárnil Lucio Gallo. Tento pěvec velmi potěšil hladce znějícím, výrazným klenutým barytonem, sytého zabarvení. Role jemu určené se pěvecky skvěle zhostil, což doplnil i svým hereckým projevem, byť v rozhovoru připustil, že je především pěvec, ne herec. Herecky však působil rovněž velmi přesvědčivě. V jeho podání je šerif tak trochu frajírek i cynik, ale v jádru dobrá bytost (sám Rancea v rozhovoru za dobráka označil a herecky to potvrdil); Rance v jeho pojetí usiluje o lásku, je schopen citového vzplanutí, ale, možná pod vlivem předchozích zkušeností či vlivem prostředí, ve kterém se pohybuje, ji ve vztahu k Minnie projevuje úplně jinak, než je její představa a nutně je neúspěšný. Jako šerif pak působil rázně a rozhodně, důstojný svého úřadu.

Přejdeme-li k rolím menšího rozsahu, ne však menšího významu (jak již výše naznačeno), začněme u domorodé dvojice,Wowkle a Billyho. V roli Wowkle vystoupila mezzosopranistka Ginger Costa-Jackson ; potěšila líbezně znějícím hlasem, který velmi pěkně odpovídal jejímu hereckému projevu; její Wowkle je křehká, nesmělá bytost (tomu výborně odpovídalo i její celkové fyzické vzezření), oddaná paní domu a péči o synka, kterému něžně zpívala ukolébavku; její plachost může být dána i špatnými zkušenostmi s Billym, který se oddává pití, a její jedinou radostí tak zůstává synek a dobrota Minnie. Stejně tak Billy (Philip Cokorinos) do své role výborně zapadl. Herecky má nevděčnou úlohu, zpodobňuje člověka, na kterém se podepisuje neblahý vliv ohnivé vody. Plně to však odpovídá realitě, alkohol patřil (bohužel i patří) k největším problémům, které stíhají domorodé americké obyvatelstvo.


Výborné výkony předvedli i zlatokopové, kteří dohromady vykouzlili společenství, kde půtky a rozmíšky jsou sice běžným zjevem, ale když je to potřeba, dovedou i držet při sobě a být si skutečnými kamarády. Každý z nich je svým způsobem výjimečný, každý má svůj příběh a každý má tak možnost se v ději uplatnit a projevit. A jak již bylo naznačeno, předvedli, že v této opeře není malých rolí. Kromě již uvedeného Jima Larkense se rolí těžařů zhostili: Joe (Michael Forest), Handsome (Richard Bernstein), Harry (Adam Laurence Herskowitz), Happy (David Crawford), Sid (Trevor Scheunemann), Trin (Hugo Vera) a konečně Sonora (Dwayne Croft). Sestavu skvěle doplnili i barman Nick (Tony Stevenson – disponuje zajímavým, výrazným tenorem), Ashby (Keith Miller – potěšil hladce klenutým basem i hereckým projevem, působil tak nějak jako Yul Brynner v roli Chrise ze Sedmi statečných), jakož i pošťák (Edward Mout) a Mexikánec Castro (Jeff Mattsey).

Již jmenovaný D. Croft v roli Sonory předvedl mimořádný výkon, jak pěvecky (disponuje klenutým, výrazným a velmi příjemně znějícím barytonem), tak herecky, kdy jeho celkové fyzické vzezření spolu s projevem představuje charakterního hrdinu, zlatokopa-rytíře; a je to právě on, kdo na konci opery vede ostatní k tomu, aby bylo Johnsonovi odpuštěno, a byť i on Minnie, kterou miloval, ztrácí, v jeho projevu je cítit, jak moc jí její štěstí přeje. Tak jako opera vrcholem začala, tak vrcholem i končí. Dojatí zlatokopové se loučí se svým Děvčetem a Minnie s Johnsonem, provázeni Pucciniho hudbou, vyjadřující ty nejhlubší city, odcházejí za svým štěstím; za nimi odcházejí ze scény i zlatokopové: ztratili všichni, stejně jako šerif, který osamocen zůstal na scéně. V jeho výrazu však není zloba, spíše smutek. Ale stejně jako ostatní, snad i on přeje Minnie její štěstí …


Výborný výkon předvedl i sbor a orchestr pod taktovkou Nicoly Luisottiho.
Závěr tedy? Nesmírně koncízní, dynamické a působivé představení, které velmi realisticky vystihlo ducha doby.
Jaroslav Sovinský, Olomouc

úterý 4. ledna 2011

Jaroslav Sovinský: Dívka ze Zlatého západu (několik úvodních informací před přenosem z MET)

Tuto sobotu (8.1.2011) nám bude poskytnut další ze série přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery, tentokrát opera G. Pucciniho, Dívka ze Zlatého západu (La fanciulla del West). Řekněme si tedy k této opeře, jejímu autorovi a jejímu historickému pozadí několik úvodních slov.

Operu Dívka ze Zlatého západu vytvořil G. Puccini v pozdní střední fázi své skladatelské dráhy, kdy již měl za sebou velmi plodné tvůrčí období, v němž již složil šest operních děl. Narodil se v Lucce, r. 1858, do muzikantské rodiny a dostalo se mu řádného hudebního vzdělání na milánské konzervatoři. Jeho operní tvorba byla zahájena prvotinou Le Villi (1884), jejíž úspěch mu zajistil přízeň vlivného nakladatele G. Ricordiho (1840-1912), která byla zachována i při dalším Pucciniho skladatelském působení. Následující opera Edgar (1889) byla méně úspěšná, ale již následující opery mu zajistily veliký úspěch a dnes většina z nich patří k trvalé součásti světového operního repertoáru, ba patrně k nejhranějším operám vůbec; jedná se o Manon Lescaut (1893), Bohému (1896), Toscu (1900) a Madama Butterfly (1904). Posledně zmíněná opera sice na počátku úspěšná nebyla, ale po přepracování si brzy začala razit svoji vítěznou cestu světem.

Madama Butterfly spojuje pouto s následující Pucciniho operou, kterou se stala právě Dívka ze Zlatého západu. Obě spojuje to, že byly zkomponovány podle divadelní hry téhož autora, amerického dramatika Davida Belasca. V r. 1907 se Puccini vydal do New Yorku, aby zde byl přítomen zdejším premiérám svých děl, Manon Lescaut a Madama Butterfly. V jednom ze zdejších divadel se seznámil s Belascovou divadelní hrou, The Girl of Golden West (tedy Dívka ze Zlatého západu). Skladatel, který již dlouho hledal námět, byl příběhem zaujat a rozhodl se pro jeho zkomponování. Belasco hru poněkud přepracoval a vznikla otázka, kdo se chopí zpracování libreta. Ze dvou hlavních Pucciniho libretistů, kteří se podíleli na většině jeho předchozích děl, G. Giacosa (1847-1906) již zemřel a L. Illica (1857-1919) práci odmítl. Bylo tedy třeba najít nového libretistu. Stal se jím básník Carlo Zangarini (1874-1943); jeho výhodou bylo to, že měl americkou matku, která mu mohla být nápomocna s problematickými partiemi Belascovy hry. Při práci však nespěchal, proto byl povolán ještě jeden libretista, Guelfo Civinini (1873-1954).

Puccini se postupně pustil do kompozice, ale na konci roku 1908 se odehrála tragická událost, která měla nepříznivý vliv na jeho tvůrčí úsilí i na jeho osobní život. Pucciniho žárlivá žena, Elvíra, obvinila jejich hezkou služebnou, Doriu Manfredi, z toho, že měla románek s jejím manželem. Počínala si při tom tak krutě, že Doria spáchala sebevraždu. Ukázalo se, že byla nevinná. Její rodina Elvíru žalovala a Puccini musel vyvinout veliké úsilí, aby se celá věc urovnala. Jeho soužití s Elvírou dostalo tvrdou ránu a dlouho pak trvalo, než spolu opět sdíleli společnou domácnost. K tvůrčí práci se vracel pomalu a právě komponovaná opera byla dokončena až v červenci 1910. Dostala název La Fanciulla del West; v češtině lze název uvádět jako Dívka ze Západu, ale používá se často překlad názvu Belascova dramatu, tedy Dívka ze zlatého Západu, případně Děvče ze zlatého Západu.

Premiéra se konala v New Yorku 10. prosince 1910 za přítomnosti skladatele. Hlavní role zpívaly hvězdy tehdejší světové opery, E. Destinnová (Minnie) a E. Caruso (Johnson), a dirigoval proslulý A. Toscanini. Výprava byla mohutná, včetně koní pádících scénou. Premiéra byla senzací, byť v tisku byla přijata s jistými výhradami. Jak je patrno z data premiéry, uplynulo od ní nedávno právě 100 let. K tomuto výročí premiéry byla vytvořena i speciální webová stránka (http://www.fanciulla100.org/), kde lze (v angličtině) najít příslušné informace o opeře, některé ukázky z jejího nastudování či rozhovory s některými pěvci a se Simonettou Puccini (vnučka G. Pucciniho) a Walfredem Toscaninim (vnuk A. Toscaniniho).

I když byla opera při premiéře úspěšná (a již v dalších dvou letech se konaly premiéry i v Londýně, Římě, Melbourne a Buenos Aires), nestala se dílem běžně uváděným na světových operních scénách. Jakoby žila ve stínu svých předchůdkyň (tedy zejména Bohémy, Toscy a Madama Butterfly) či pozdější Turandot. To jí však nijak na kráse neubírá a nepochybně zůstává dílem, které si svoji vnitřní sílu ponechává a diváka může rozhodně zaujmout. Lze ji označit za klasické dílo verismu, tedy dílo usilující o zobrazení lidského života tak jak je, v plné jeho, často i tvrdé, realitě. Opera se odehrává v drsném prostředí mezi zlatokopy v pol. 19. stol. Mezi drsnými muži, kteří věří, že nakonec najdou své štěstí, a v potu tváře se pídí po žlutém kovu, a po večerech tráví čas u whisky a karet, kdy o rozmíšky či půtky jistě není nouze, se objevuje něžná bytost, kterou všichni milují, a před níž jihnou, a mění se jejich drsné způsoby; je to milá hospodská Minnie, která zlatokopy vzdělává, a sama sní o lásce, kterou pak skutečně najde. V opeře se neobjevují typické árie, spíše jen menší ariosa, opera je vesměs založena na recitativech, objevují se i sbory. Najdeme zde řadu hudebně velmi lyrických pasáží, tak typických pro Pucciniho tvorbu, ale objevují se zde i drsnější pasáže, které plně odpovídají prostředí, v němž se opera odehrává, a které přispívají k realističnosti děje. Hudba také náležitě vykresluje určité situace či události (cval koní či bouři). Uvádí se, že lze v hudbě najít i jistý vliv Debussyho impresionismu. Puccini také pro kompozici nastudoval zápisy lidových indiánských písní (melodie písně Jacka Wallacea v úvodu opery vychází ze dvou písní kmene Zuniů). Celá opera je prokomponována, recitativy, ariosa i sbory vytvářejí jednotný koncízní celek, který působí velmi plasticky a realisticky. To plně odpovídá směřování ke stále větší divadelnosti, přesvědčivosti, k hudebnímu dramatu.

Děj opery (a Belascova dramatu) se odehrává v prostředí kalifornské zlaté horečky. Začala v lednu r. 1848, kdy našel zlato James Marshall v kalifornské Colomě, cca 60 km severovýchodně od Sacramenta. Zpráva o objevu zlata se postupně rozšířila a přitáhla do Kalifornie cca 300.000 hledačů. Početná skupina dorazila v r. 1849 (kdy se odehrává děj opery), říkalo se jim proto „devětačtyřicátníci“ (v počtu cca 90.000). Většina zlatokopů byla z ostatních částí Spojených států, řada z nich však i z Latinské Ameriky, Evropy, Austrálie a Číny. Mezi zlatokopy byly i menší počty Filipínců, Basků, Turků a osob afrického původu, které pocházely z jižních států USA, karibské oblasti a Brazílie. Zlatokopové se do oblasti dopravovali buď po souši nebo po moři. Těžilo se v povodí řeky Sacramento a jejích přítoků, vytékajících z hor Sierra Nevada. Nejprve se získávalo zlato z řek jednoduchými technikami, např. rýžováním, později byly vyvinuty i pokročilejší metody.

V době, kdy zlatá horečka začala, byla Kalifornie oficiálně ještě součástí Mexika (na poč. 19. stol. získalo nezávislost na Španělsku); nacházela se pod americkou okupací po mexicko-americké válce (proběhla v l. 1846-1848). Válka vznikla kvůli předcházející americké anexi Texasu (v r. 1845), který Mexiko považovalo za své území, nehledě na to, že od r. 1836 působil jako nezávislý stát (předtím byl součástí Mexika, z něhož se separoval). V důsledku války Mexiko ztratilo ve prospěch USA rozsáhlá území na severozápadě, která dnes tvoří součást zejména států Kalifornie, Nevady, Utahu, Nového Mexika, Arizony a Colorada. Mírová smlouva v této věci byla podepsána až v únoru r. 1848. Ale i poté byla Kalifornie (byť již americká) územím pod vojenskou kontrolou, neexistovaly zde civilní zákonodárství, exekutiva a soudnictví pro celý region. Místní se řídili směsicí mexických a amerických pravidel. Na počátku zlaté horečky na místě těžby neexistovalo soukromé vlastnictví ani daně. Těžaři aplikovali mexické těžní právo. Těžař si mohl vymezit své místo těžby, ale bylo „jeho“ jen tak dlouho, dokud těžil. Poté si ho mohl přisvojit jiný těžař. Docházelo samozřejmě i ke sporům, občas i etnickým konfliktům. Postupně se vytvářela správa a v září r. 1850 pak byl vytvořen stát Kalifornie, jako 31. stát USA.

Zlatá horečka skončila v r. 1855. Někteří dosáhli velkého bohatství, mnozí se však vraceli víceméně s tím, s čím začínali. Měla však veliký vliv na rozvoj oblasti. San Francisco se změnilo z malého osídlení v rozvíjející se centrum (z cca 500 obyvatel v r. 1847 na cca 150.000 v r. 1870), začala výstavba železnic a silnic a výstavba měst, rozvíjelo se i zemědělství. Měla však i negativní dopady, mj. na domorodé obyvatelstvo, které bylo vytlačeno ze svých tradičních oblastí lovu a rybolovu. V některých případech domorodci, hájící své domovy a živobytí, zaútočili na těžaře, kteří odpověděli útokem na domorodé vesnice. V důsledku ztráty přístupu k obživě se mezi domorodci šířil hlad. Indiáni také strádali nemocemi. Domorodá populace odhadovaná v r. 1845 na cca 150.000 osob se snížila na méně než 30.000 osob kolem r. 1870. Zlatá horečka měla i negativní vliv na životní prostředí. V Kalifornii se zlato těžilo i po jejím skončení, s pomocí průmyslovějších metod, s využitím těžních strojů (tzv. dredges).

Po Dívce ze Zlatého západu zkomponoval Puccini, v pozdní fázi své tvorby, několik dalších jevištních děl, jednak Vlaštovku (1917, bývá označována za operetu) a opery Plášť, Sestra Angelica a Gianni Schicchi, tvořící dohromady tzv. Triptych (premiéra v r. 1918). Operu Turandot, komponovanou ve 20. letech, již skladatel, u něhož se začaly objevovat symptomy závažné choroby (rakovina hrtanu), nestačil dokončit. Umírá v Bruselu, kde byl léčen, r. 1924. Turandot dokončil (chybějící závěrečný duet a finále) jeho přítel F. Alfano. Měla premiéru v r. 1926.


LA FANCIULLA DEL WEST, osoby a obsazení:
Minnie, hostinská v saloonu U Polky (soprán); Jack Rance, šerif (baryton); Dick Johnson alias Ramerrez, vůdce bandy lupičů (tenor); Nick, barman U Polky (tenor); Ashby, agent zasilatelské společnosti Wells-Fargo Transport Co. (bas); zlatokopové: Sonora (baryton), Trin (tenor), Sid (baryton), Bello či Handsome (baryton), Harry (tenor), Joe (tenor), Happy (baryton), Larkens (bas); Billy Jackrabbit, Indián (bas); Wowkle, Billyho indiánská žena (mezzosoprán); Jake Wallace, potulný zpěvák (baryton); José Castro, Mexikánec z Ramerrezovy bandy (bas); pošťák (tenor); muži z tábora zlatokopů. Odehrává se v Kalifornii, na úpatí Cloudy Mountains, v táboře zlatokopů, za zlaté horečky v l. 1849-1850.

Obsazení v MET (8.1.2011):
Minnie: Deborah Voigt; Jack Rance: Lucio Gallo; Dick Johnson: Marcello Giordani; dirigent Nicola Luisotti, režie: Giancarlo del Monaco.

Obsah:
na základě anglické verze ze stránky
http://www.metoperafamily.org/metopera/history/stories/synopsis.aspx?id=393
a dalších materiálů.

I. dějství
Navečer, v saloonu U Polky, připravuje barman Nick vše k příchodu zlatokopů; ti sem brzy dorazí po práci v horách a oddají se zábavě. Potulný zpěvák Jake Wallace jim zpívá sentimentální písničku o domově, což jednoho z nich, Jima Larkense, dožene k slzám. Ostatní se dojatě skládají na to, aby se Jim mohl vrátit domů. Trin a Sonora se pokoušejí podplatit Nicka, aby jim pomohl získat srdce Minnie, majitelky baru, do níž jsou zamilovaní všichni zlatokopové. Při karbanu, jemuž se přítomní oddají, jeden ze zlatokopů, Sid, podvádí. Do věci zasáhne šerif, Jack Rance, který rozhodne, že Sid musí za své jednání nosit na kabátě znamení hanby. Agent společnosti Wells-Fargo, Ashby, přichází s novinou o blízkém chycení mexického bandity Ramerreze a jeho bandy. Mezi Rancem a Sonorou se strhne hádka, neboť každý z nich by rád měl Minnie za ženu. Vtom se objeví Minnie a muži se uklidní. Posadí se a naslouchají Minnie, která je zkouší ze znalosti Bible. Později Minnie osamí se šerifem, který jí vyznává svou lásku. Minnie ho však odmítá a vzpomíná na své šťastné dětství a na lásku svých rodičů; jen taková láska je pro ni ideálem.

V baru se objevuje cizinec, který se představí jako Dick Johnson ze Sacramenta. Minnie v něm poznává muže, kterého kdysi potkala na cestě. Žárlivý Rance nařizuje Johnsonovi, aby odešel, ale když Minnie prohlásí, že Johnsona zná, může zůstat. Když pak oba tančí, zlatokopové přivlečou zajatého muže jménem Castro, který o sobě prohlašuje, že prchl z Ramerrezovy bandy, a že je dovede k Ramerrezovu úkrytu. Skrytě se pak domlouvá s Johnsonem (ve skutečnosti je to Ramerrez); nechal se zajmout proto, aby dostal zlatokopy ze saloonu, čímž je Ramerrezovi dána možnost, aby zde mohl krást. Muži s Castrem odejdou a Minnie s Johnsonem zůstanou o samotě. Minnie mu vypráví o svém prostém životě, a že stále čeká na toho, kdo jí dá první polibek. Když mu pak ukáže úkryt, ve kterém si zlatokopové schovávají své zlato, Johnson prohlašuje, že dokud je nablízku, nikdo jí neublíží a nikdo se nedotkne ukrývaného zlata. Minnie ho pak pozve, aby ji později téhož večera navštívil v jejím příbytku.

II. dějství
V horách, v příbytku Minnie, zpívá Indiánka Wowkle ukolébavku svému dítěti a hašteří se se svým mužem, Indiánem Billym Jackrabbitem. Přichází Minnie a strojí se k setkání s Johnsonem. Když pak Johnson přijde a oba osamí, vyznávají si lásku. Johnson, naplněn obavami, jak Minnie říci, kdo ve skutečnosti je, chce raději odejít, ale Minnie ho žádá, aby zde zůstal na noc, neboť právě přichází bouře. Když se zvenčí ozve několik výstřelů, Johnson se ukryje v přístěnku. Vejde šerif s některými dalšími muži a řekne Minnie, že se strachují o její bezpečí, neboť zjistili, že Johnson je Ramerrez. Minnie prohlásí, že o něm nic neví, a muži odejdou. Poté rozčileně obviní Johnsona, že jí lhal. Johnson se snaží hájit tím, že otce nepoznal a o matku a sourozence mohl pečovat jen loupežemi. Také jí řekne, že když ji potkal, rozhodl se, že se vzdá svého dosavadního stylu života. Minnie, hluboce raněna, ho vyžene do bouře. Ozvou se další výstřely; to poblíž čekal šerif a Johnsona postřelil. Raněný Johnson se vrátí zpět a Minnie ho ukryje na půdě. Do příbytku vpadne šerif, přesvědčen, že dostal toho, o koho mu šlo, a chce příbytek prohledat. Minnie odmítá a šerif se již má k odchodu, když tu na jeho ruku upadne shora kapka krve. Objeví Johnsona a je vzteklý žárlivostí. Minnie, která chce Johnsona zachránit, vyzývá šerifa k partii pokeru. Pokud zvítězí on, bude ona jeho. Pokud zvítězí ona, bude Johnson volný. Hra začne. Nejprve zvítězí Minnie, pak šerif, třetí hru vyhraje Minnie s použitím falešných karet. Rance plní dohodu a odejde.

III. dějství
Johnson, zachráněný díky Minnie, je opět na útěku, nakonec je však dopaden. Zlatokopové ho chtějí pověsit. Johnson má poslední přání: chce aby Minnie utajili jeho smrt, aby věřila, že je volný. Vtom se objevuje Minnie, s pistolí v ruce se postaví před Johnsona a vyhrožuje, že zabije sebe i jeho. Zlatokopům připomíná, že vždy cítila s nimi, a přiznává se i ke své lásce. Dojatí muži Johnsona propustí. Johnson a Minnie dávají sbohem Kalifornii a vydávají se vstříc novému a společnému životu.

Pořadí vybraných hudebních scén:

I. dějství:
Píseň Jacka Wallacea: „Che farrano i vecchi miei...“ („Myslím na své blízké...“)

Minnie zkouší zlatokopy ze znalosti Bible: „Dove eravamo? … Ruth...Ezechiel...No...Ester?“
(„Kde jsme to přestali? … Ruth...Ezechiel...ne...Ester?)

Arioso šerifa (vyznává Minnie lásku): „Minnie, dalla mia casa son partito...“ („Minnie, když jsem opustil svůj malý dům...“)

Arioso Minnie (jaká je láska podle jejích představ): „Laggiù nel Soledad, ero piccina...“ („Dole, doma v Soledadu, když jsem byla malá...“)


II. dějství:
Ukolébavka Wowkle: „Il mio bimbo è grande...“ („Můj hošík je veliký...“)

Arioso Minnie (strojí se ke schůzce s Johnsonem): „Vorrei mettermi queste...“ („Ráda bych si oblékla...“

Arioso Minnie (s Johnsonem): „Oh, se sapeste come il vivere è allegro...“ („Nevíte, jak můj život je vzrušující...“)

Arioso Johnsona: „Una parola sola...“ („Nechte mi říci jediné slovo...“)

Partie pokeru: Minnie: „Ch´io v´offro ...“ („Sázkou do hry...“)


III. dějství:
Arioso Johnsona: „Ch'ella mi creda“ („Nechť věří...“)

Arioso Minnie: „Ora quest´uomo è mio...“ („Tohoto muže žádám pro sebe...“)

Finále: (Johnson a Minnie): „Addio, mia dolce terra, addio, mia California! (Sbohem, má milovaná země, sbohem, má Kalifornie!“)


Libreto v italštině a angličtině:
http://www.archive.org/details/lafanciulladelwe00pucc
(vlevo: View the book)


Video-ukázky: MET, cca 1992:

1) I. dějství: Minnie (B. Daniels) a šerif (S. Milnes); šerif vyznává Minnie lásku:




2) I. dějství: Minnie a Johnson (P. Domingo); Johnson pátrá po zlatu, poté scéna s Minnie:




3) II. dějství: Minnie a Johnson; Minnie zjistila, kdo Johnson ve skutečnosti je:




4) II. dějství, Minnie a šerif; šerif pátrá po zraněném Johnsonovi:




5) II. dějství, Minnie a šerif; partie pokeru:




6) III. dějství: šerif, Johnson a zlatokopové; arioso Johnsona „Ch'ella mi creda“:




7) III. dějství: šerif, Johnson, Minnie a zlatokopové; finále:




Ke zpracování výše uvedeného textu byly mj. využity tyto zdroje:

Eaton Q., Opera, a pictorial guide, Abaris Books, New York, 1980;

Hostomská A. a kol., Z operního jeviště, doplněk průvodce operní tvorbou, Editio Supraphon,
Praha – Bratislava, 1968.

Všem divákům přeji v sobotu krásný operní zážitek.
Jaroslav Sovinský, Olomouc

pondělí 3. ledna 2011

Jiří Urban: Rozpačitý Plachetkův recitál v ostravském Národním divadle


Kdo se těšil na novoroční recitál v operním světě známého českého basbarytonisty, Adama Plachetky, s názvem MOZART GALA, konaný v neděli 2. ledna 2011 v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě, byl možná překvapen. První polovina koncertu vyznívala unaveně, árie Bartola, Figara a Hraběte z opery Figarova svatba se vyznačovaly průměrností. Aplaus, který doprovázel neustálé příchody a odchody interpreta a dirigenta, postupně splýval a divák znejistěl, zda ho více nebaví náznaky Plachetkových hereckých projevů než pěvcova barva hlasu a jiskrnost provedení. Naštěstí došlo ke zlomovému místu, zazněla suverénní árie Leporella a Dona Giovanniho. Nepřekvapil ani výkon operního orchestru Národního divadla moravskoslezského pod taktovkou Roberta Jindry, hudebního ředitele ostravské opery, jenž „zachraňoval“ kontakt s hledištěm spíše svými komickými vstupy. Suma sumárum. Čekali jsme více od úplného začátku, třeba od laicky tištěného programu a poloprázdného hlediště, až po interpretační gradaci.

Program koncertu:

LE NOZZE DI FIGARO (Figarova svatba)

Předehra

Árie Bartola La vendetta, oh, la vendetta.
Árie Figara Figaro Bravo, signor padrone!... Se vuol ballare signor contino.
Árie Figara Non piú andrai, farfallone amoroso.
Árie Figara Tutto é disposto… Aprite un po´quegli occhi.
Árie Hraběte Hai gia vinta la causa…

COSÍ FAN TUTTE (Takové jsou všechny)

Předehra

Árie Guglielma Rivolgete a lui lo sguardo.
Árie Guglielma Donne mie, la fate a tanti a tanti.

DON GIOVANNI

Předehra

Árie Leporella Madamina , il catalogo é questo.
Árie Dona Giovanniho Finch´han dal vino.



Záznam koncertu bude uveden 10. ledna 2011 od 20 hodin na stanici Český rozhlas 3 Vltava.

neděle 2. ledna 2011

Ema Destinnová v Brně


Ještě dva dny - 5. a 6. ledna - mají návštěvníci v Brně možnost shlédhnout nádhernou výstavu Nezapomenutelná Ema Destinnová v letohrádku Mitrovských.


Seznámíme se zde s vynikající pěvkyní, můžeme nahlédnout do jejího života plného radostí i starostí, vidět skutečné předměty, které používala, číst dopisy, které psala ze svých dalekých cest své sestře a dalším lidem, po celou výstavu nás provází její nádherný hlas a v suterénu jsou připravené některé její kostýmy, které jsme mohli zahlédnout na fotografiích. Jako doprovodný program je na výstavě puštěný film Božská Ema.


Pokud si chcete všechno dopodrobna prohlédnout, můžete počítat i s více jak dvouhodinovou prohlídkou a to ještě neuvidíte celý film. Měla jsem pocit, jako by tam byla paní Destinnová s námi, jako bych ji najednou dobře znala, viděla před sebou... Měla zvláštní rukopis, se kterým jsem občas bojovala, ale také velký smysl pro humor - nejeden dopis nebo pohlednici sestře zakončovala slovy "Vaše stará Ema". Co mě poněkud zaskočilo, byla velikost kostýmů. Na fotografiích vypadá paní Destinnová jako "kus ženské" a přitom do vystavených kostýmů bych měla docela problém se sama dostat... Ale jsou nádherné - Mařenka, Butterfly, Aida a jiné, najdeme zde i některé šperky, koruny, vějíře a šály.


Výstava působila velmi pohodově a překvapilo mě, že i celá třída studentů nějaké střední školy seděla klidně u filmu a po jeho skončení sama od sebe zatleskala. :-) Jak jsem nahlédla do knihy návštěv, mnoha z nich se výstava moc líbila. Pro dospělé je připravena i dobrá čerstvá káva nebo čaj, takže můžete ještě v klidu posedět v nádherně vymalované vstupní hale, nebo si v klidu jen tak projít znovu celou výstavu.


K zakoupení jsou knihy o Emě Destinnové, které pořadatelé sehnali v antikvariátech - tudíž za přijatelné ceny a některé dnes už těžko sehnatelné v knihkupectvích, pohlednice s paní Destinnovou, CD, ale i nějaké sladkosti. :-) Pokud to stihnu, nahlédnu na výstavu ještě jednou.