čtvrtek 30. prosince 2010

Rozhovor s choreografkou Ladislavou Košíkovou

S velkou radostí Vám přináším rozhovor s paní choreografkou Ladislavou Košíkovou, jejíž práci jsme mohli vidět nedávno v Brně ve Výletech pana Broučka do Měsíce, ve scénické České mši Vánoční a v brněnské Madama Butterfly, jejíž mimořádné představení můžeme vidět právě dnes v 19:00 v Janáčkově divadle.

Jak se těšíte na Vánoce? Budou plné práce, nebo odpočinku?

Každý rok se těším na Vánoce. Každé Vánoce jsou pro mne krásné a ty, co právě přicházejí, jsou vždy nejkrásnější. Snažím se „vypnout“, obklopit se jakousi čarovnou magií a ocitnout se v jiné časové dimenzi.


Bez čeho si Vánoce neumíte představit?

I když obě dcery jsou již dospělé, hrajeme si jako malé děti. Každý rok znovu a znovu prožíváme symbolické opakování aktu zrození a přípravu na něj. Úklid domova je něco jako udělat pořádek ve vlastní duši, pečení tradičního cukroví je spojeno se vzpomínkou na babičku, čekání na rozkvetlé „barborky“, betlémské světlo přinesené na Štědrý den přáteli, zdobení jablíček a samozřejmě vánoční hudba, koledy stokrát vyzpívané, vánoční mše – samozřejmě nesmí chybět ta Rybova.


Jaká byla Vaše první "Rybovka", na které jste pracoval/a nebo ji slyšel/a?

Nevím, která byla ta první, co jsem slyšela, ale nejsilnější byla ta první po revoluci v roce 1989 zpívaná na půlnoční mši v bazilice na Velehradě.
A ta první, na které jsem pracovala,byla ta letošní s Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir a tanečníky Hradišťanu. Přistupovala jsem k tomu s jistou obavou a zároveň s velkou pokorou. Je to pro mě stále něco posvátného. V České mši Vánoční J. J. Ryby se spojuje naivní příběh prostých pastýřů, kteří uvidí světlo a přicházejí k Betlému, s křesťanským mešním obřadem.

Velmi důležitým momentem pro mě byla i samotná interpretace hudby. Dirigent Roman Válek jí dal zcela jiný rozměr, zbavil ji nánosu patosu a nechal vyniknout její svěžest a prostotu.

Scénicky vyjádřit toto mystérium znamenalo najít symboly lásky, víry a naděje, splynout s hudbou starých mistrů, ale nezapomenout přitom i na trochu humoru, který byl a je ozdravující v každé době.

Myslím, že se podařilo najít společnou hudebně pohybovou řeč, a tak se zpěváky, tanečníky i s muzikanty přinést na scénu symbolický dar v podobě hudby zpěvu a tance.


Jak jste se dostala ke spolupráci se souborem Hradišťan? Na jaký projekt nejraději vzpomínáte?

V Hradišťanu jsem tancovala od svých šestnácti let. Když se pak stal uměleckým vedoucím Jiří Pavlica, postupně jsme začali nacházet společnou řeč. Spojovaly nás stejné názory na způsob prezentace lidového umění, pochopení jeho obsahu a filosofie a jeho přenesení na scénu. Nacházet v lidovém umění něco víc,než jen pouhou interpretaci lidových písní a tanců. Jistým mezníkem naší společné tvůrčí práce byl autorský pořad O Slunovratu, promítnutí ročního přírodního cyklu do života člověka. Kromě lidové poezie jsme sáhli po básních Jana Skácela, které dokázaly překlenout ty obrovské časové prostory lidového umění a zároveň je propojit s myšlením dnešního člověka. Byla to tenkrát doslova extáze tvůrčích nápadů, jakoby vybuchlo něco do té chvíle doutnající hluboko pod povrchem. Rázem jsem cítila úžasnou volnost. Neklást si žádné tvůrčí mantinely, využít všechny výrazové prostředky, i ty, které skýtá dnešní doba, ale zároveň cítit velkou pokoru k tradici a odkazu předků.

To bylo v roce 1998. Od té doby se zase člověk někam posunul, stále tvořil, hledal, nacházel, ale i ztrácel. Přišli noví tanečníci, nová doba, nové inspirace a s nimi letos i nový projekt Třikrát je člověk.

A ty nejkrásnější vzpomínky? Jsou vždy o lidech, s kterými se tvoří. Věřím, že i ty letošní budou ty nejkrásnější!

V Brně jste před nedávnem pracovala na Výletu pana Broučka do Měsíce. Pohybová složka opery mne velmi zaujala! Jaká byla spolupráce s Pamelou Howard a účinkujícími?

Hned od prvního setkáni s Pamelou Howard jsem věděla, že to bude úžasná a zároveň dobrodružná spolupráce. Měla vše dokonale promyšlené, nastudovanou situaci Československa ve dvacátých letech, kdy se měl odehrávat příběh pana Broučka. Všechny překvapovala svými znalostmi, navíc neustále pohodová, překypující nadšením pro věc. Režisérka, scénografka a kostýmní výtvarnice v jedné osobě. Její režijní záměry se velmi originálně pojily s výtvarnými nápady a ty mě pak samy inspirovaly k pohybovému výrazu. Byla to dokonalá tvůrčí euforie, okamžitá vzájemná reakce na dění na scéně. Dnes můžu říct, že jsme dýchaly společným rytmem a také závratným tempem. Samotné téma Měsíce a k tomu Janáčkova hudba dodalo velký průchod fantazii a samotní interpreti přistoupili na tuto hru. Úžasná byla práce se sborem. Dokázali velmi rychle a zároveň přesvědčivě realizovat mé pohybové nápady a nebránili se jakýmkoliv dalším. Podařilo se nám vytvořit jednolitou suitu výrazového tance na Měsíci, kdy pohyby těl byly rozehrány zcela přirozeně dynamikou, tempem a rytmem hudby a hlasy samotných interpretů. Myslím si, že v samotném operním sboru Janáčkova divadla je velký tvůrčí potenciál a možnost, jak vdechnout operám život.


V loňské sezóně jste v Brně pracovala také na úspěšné inscenaci Madama Butterfly. Jak na ni vzpomínáte?

Byla to má první spolupráce s brněnskou operou, takže jsem přistupovala s velkými obavami. Ale vstřícnost jak sólistů, tak sboru mě těchto obav brzy zbavila. Také režisér Jiří Nekvasil přesně věděl co požaduje, byla to spolupráce velmi příjemná. Csilla Boross a Jana Wallingerová jsou zpěvačky s úžasnou pokorou a pracovitostí. A vlastně jsem poprvé poznala brněnský operní sbor. Takže když jsem po roce přistupovala k práci na Broučkovi, už jsem věděla, že jsou schopni naplnit představení nejen zpěvem, ale i pohybem.


Jaké další projekty Vás v nejbližší době čekají? Bude mezi nimi nějaké operní představení?

Čeká mě větší projekt s tanečním souborem Hradišťan a dirigentem Romanem Válkem pro Smetanovu Litomyšl. A pak s režisérem Břetislavem Rychlíkem spolupráce na inscenaci Rok na vsi v Českých Budějovicích...


Je snadnější připravovat choreografii pro balet nebo činohru, operu, nebo taková představení, jako je třeba Česká mše Vánoční?

Snadné není nic. Každé představení vyžaduje své a vždy je něčím zajímavé a pokaždé člověka obohatí. Ať už zajímavé téma, setkání s režisérem, výtvarníkem, či samotnými herci – interprety. V činohře či opeře musí jít choreograf „na ruku“ režisérovi, naplnit pohybem jeho myšlenky a být v souladu s jeho režijním záměrem, cítit společně. Když si je sám člověk režisérem a choreografem, má volnou ruku a jde si za svou ideou, spojuje pohyb společně s vlastním scénářem, dramaturgií, zpěvem a hudbou. Je to jako když malíř maluje obraz. Jen s tím rozdílem, že on je u toho sám a já využívám lidský potenciál. Malíř obraz může roztrhat. Ale co režisér či choreograf?


Pro jaké představení byste ráda někdy připravovala choreografii?

Přání jsou od toho, aby byla tajná. Ono vyřčené by pak mohlo uletět.


Moc Vám děkuji za rozhovor a přeji do nového roku hodně inspirace a splnění "tajných přání"! :-)

Žádné komentáře: