úterý 7. prosince 2010

Jiří Urban: Ubohá Rusalka


Nejnovější nastudování (premiéra 13.5.2009) Dvořákovy Rusalky v pražském Národním divadle má své opodstatnění a milovník opery se na představení oprávněně těší. Dvořákovy opery přece patří mezi kmenový repertoár této operní scény a vždy v hudebně divadelním dění představovaly událost. Vzpomeňme na pochvalné kritické přijetí, když byly nastudovány pod vedením již legendárního Zdeňka Chalabaly. Jeho soustředění na reprodukční stránku, na práci s orchestrem a sólisty se stalo v poválečném vývoji meritorní. Ptejme se, zda se nejnovější nastudování povedlo a zda naplnilo naše očekávání. Začněme zeširoka. O čem tato Dvořákova proslavená opera je a jak ji vlastně můžeme interpretovat? Z pochopení nebo naopak hlubokého neporozumění mohou pocházet zjevné výhry nebo nedostatky současného nastudování. Dlužno předepsat, že Rusalka Antonína Dvořáka vznikala pro pražské Národní divadlo a měla premiéru v roce 1901. Zrodila se tedy v secesní době a její dobová interpretace korespondovala s vkusem posluchače a diváka. Příběh vypovídá o síle citu, o osudové lásce krásné víly k nestálému Princi. Stále znovu dojímá, a kdybychom do nastudování chtěli vnést sebevětší „odvaz“, vždy vyžaduje, aby byl citlivě podán. Bez přehnaných symbolů a laciné „moderní“ podbízivosti, které patří ke specifikám režiséra a šéfa opery Jiřího Heřmana. Kouzelnou romantickou pohádku důvěrně znaly generace posluchačů díky opeře Mistrů, jakým byli Antonín Dvořák a Jaroslav Kvapil. Patří ke šperkům národní pokladnice a zaslouží si, aby v českém prostředí zněla v krásně znějící češtině. Jinak může docházet k nepochopení zpívaného textu a je dobré „promítat“ české titulky.


Vraťme se ke spojení příběhu a hudby. O tu nám zde jde nejvíce. Pražské nastudování totiž podivně interpretuje percepci tělesnosti. Smyslovost vyvolaná sluchem se totiž přespříliš spojuje s vizuálností. Sluch je přece pokládán za jeden ze dvou estetických smyslů, protože je schopen jistého odstupu, který někteří estetici pokládají za podmínku vzniku estetického postoje. Zvuk je situován jak uvnitř, tak vně. Dimenze Dvořákovy hudby to dovoluje. Dirigent Jakub Hrůša tuto intimitu a zároveň expresivitu však vnímá jinak. Dvořákova Rusalka je pro něj především dramatický příběh, dynamický gejzír, který je zvýrazněn jednotlivými výstupy. Takto pojatá Rusalka je málo impresionisticky zvuková, není lahodná a smutná, ale dramaticky vypjatá. Pod jeho vedením nevyznívá ani pěkný soprán Marie Kobielské. Kdo zná její Rusalku z dřívějška, rychle pozná, že tam schází křehkost a suverénnost, která ve vyšších polohách až mrazila. Dobrým režijním tahem se stává obsazení role Prince v podání slovenského tenora Petera Bergera. Postava Vládce Vodní říše, jehož srdce má být naplněno bezútěšným zármutkem otce, to je role vděčná a mnohé interprety doslova proslavila. Mladý Martin Gurbaľ podal pěvecky standardní výkon, herecky si roli spíše „odchodil“. Obsazení Denisy Hamarové do rolí Ježibaby a Cizí kněžny je značně problémové a nemělo by se v budoucnu opakovat. Naopak sympaticky vyzněly výkony Yukio Šrejmové Kinjo (První žínka), Lucie Hájkové (Druhá žínka) a Michaely Kapustové (Třetí žínka). Role Hajného (ale i Lovce!) byla v podání Františka Zahradníčka tradičně pojata, stejně jako Kuchtík Lívie Obručník Vénosové.


Rusalka v pražském Národním divadle se samozřejmě líbí, samozřejmě je provoláváno bravo, protože je to krásná světová opera a je zapotřebí připomínat klasické hodnoty. Navíc ta povaha česká už taková je. Řekne si: Bylo to hezké, bylo to české a třeba příště to bude lepší. Kde se však v 21.století ukryla osobnostní suverenita, prověřená interpretační úroveň? Přece divák a posluchač tu není od toho, aby trnul, zda to tentokrát vyjde.

Psáno na základě reprízy 5. prosince 2010
Hudební nastudování: Jakub Hrůša
Dirigent: Jakub Hrůša
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Jaroslav Bönisch
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světla: Daniel Tesař
Sbormistr: Pavel Vaněk
Choreografie: Jan Kodet
Dramaturgie: Beno Blafnut

Foto: Petra Hajská a Hana Smejkalová

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Tak tohle je síla.
Jeden za všechny: "interpretuje percepci tělesnosti".

Anonymní řekl(a)...

Prověřená interpretační úroveň??? Nebo muzeální vitrina? Heřman vykládá Rusalku v souladu s libretem a hudbou. Copak existuje jen jeden interpretační klíč???