středa 8. prosince 2010

Don Carlos (několik úvodních informací před přenosem z MET)

V sobotu 11.12. nám bude poskytnut další ze série přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery, tentokrát opera G. Verdiho, Don Carlos. Řekněme si tedy k této opeře, jejímu historickému pozadí a k jejímu autorovi několik úvodních slov.

Opera Don Carlos znamená v tvorbě G. Verdiho (1813-1901) velmi významný milník. Když v polovině 60. let 19. stol. Maestro přistoupil k jeho kompozici, měl již za sebou velmi plodnou tvůrčí skladatelskou dráhu, do té doby složil již více než 20 operních děl. Jeho tvorba začíná prvotinami Oberto (1839) a Jeden den králem (1840), a pokračuje přes průlomovou operu Nabucco (1842) především díly, která měla burcovat lid k vzepětí v rámci národně-osvobozeneckého boje za sjednocení Itálie (risorgimento) – počítaje v to i Nabucca. Opery z tohoto období se až na několik výjimek nestaly tradiční součástí světového repertoáru, ale i dnes se občas na scéně objevují a svědčí o Maestrově tvůrčím vývoji (např. Lombarďané, Ernani, Atilla či Bitva u Legnana). Verdi zažil v tomto období úspěchy i neúspěchy (sám toto období až cca do Rigoletta označuje jako „galejnické roky“), ale ať tak či onak, stal se miláčkem publika a vpravdě národním skladatelem, hudebním symbolem zmíněného risorgimenta (jeho mohutné sbory a árie vpravdě burcovaly lid). Toto rané a zčásti již střední období jeho tvorby se završuje proslulým operním trojhvězdím, které je stále velmi populárním, tedy Rigolettem (1851), Trubadúrem (1853) a Traviatou (též 1853). V této prvním etapě své tvorby Verdi rozvíjí tradici italské opery, vytvořenou jemu bezprostředně předcházejícím trojhvězdím skladatelů, tedy Rossinim, Bellinim a Donizettim, z nich zejména pokud jde o posledně zmíněného, kterého Verdi považoval za svého bezprostředního předchůdce. V uvedené trojici oper z l. 1851-1853 Verdi uvedenou tradici dovršuje.

Ve své další tvorbě pak Verdi tuto tradici překonává; toto překonání je vyjádřeno výsledkem jeho hledání, jak postupovat ve své tvorbě dále, tedy mistrovskými díly jeho pozdního středního a pozdního tvůrčího období, z nichž většina je stále ozdobou současného operního repertoáru. Jeho dosavadní opery jsou spíše operami číslovými, v nichž se objevují spíše hudebně uzavřené partie (árie, ariosa a sbory), propojené recitativy. Jeho hudba se vyznačuje velikou melodičností a řada melodií či scén se stala obecně známými a populárními. Na rozdíl od předchozích autorů se však v těchto jeho operách již příliš neobjevuje koloratura a árie i další scény nejsou psány vyloženě na efekt (byť měly často nepokrytě politický charakter), ale jsou podřizovány dramatu (nejde tedy o nějaký „zpívaný koncert“). A právě další epocha jeho tvorby je úsilím o stále větší divadelnost a maximální přesvědčivost; je zápasem o vlastní, „verdiovskou“, podobu hudebního dramatu, zápasem o překonání číslové opery směřujícím k prokomponování díla, tak aby dílo tvořilo jeden pevný celek. Verdiho cesta je tak jednou z cest, kterou se k hudebnímu dramatu vydali skladatelé 2. pol. 19. stol. (nelze samozřejmě nezmínit cestu Verdiho současníka, R. Wagnera).

Na další tvůrčí cestě, kterou Verdi sleduje, jsou produktem jeho hledání a úsilí další čtyři opery, jednak Sicilské nešpory (1855), dále Simon Boccanegra (1857), Maškarní ples (1859) a Síla osudu (1862 – v přepracované verzi 1869). V těchto operách, které se taktéž vyznačují velikou melodičností, se již objevuje úsilí o prokomponovanost, ale není tomu tak vždy. Jak Sicilské nešpory, tak Síla osudu nesou významné prvky číslovosti (na jejich kráse jim to pochopitelně nijak neubírá) a Maškarní ples je dokonce považován za jistý návrat ke starší tradici (ovšem stejně jako obě předchozí opery patří mezi velmi populární díla), což naznačuje, že ono hledání jistě nebylo jednoduché. Výraznou změnu znamenal rozhodně Simon Boccanegra; právě tato opera je významným pokusem o prokomponovanost; v době jeho premiéry na to ale nebylo obecenstvo připraveno. Premiéra byla přijata spíše rozpačitě, obecenstvu vadilo mj. méně árií. Verdi však byl o správnosti svého úsilí a kvalitě své hudby (zcela oprávněně) přesvědčen, dílo přepracoval (a nemusel tak činit nijak radikálně, což poukazovalo na to, že jeho hudba a nový charakter díla byly už v době premiéry původní verze vysokých kvalit, prostě jen předběhly dobu) a nově bylo premiérováno v r. 1881. Tuto tvůrčí etapu pak završuje Don Carlos, po kterém bude následovat cesta další, vyznačená Aidou (1871), Otellem (1887) a Falstaffem (1893).

Přistupme tedy nyní k pojednání o Donu Carlosovi. V pol. 60. let dostal Verdi objednávku na novou operu pro Paříž. Nějakou dobu uvažoval, jestli má nabídku přijmout, neboť měl předchozí, ne příliš dobré, zkušenosti s předváděním své tvorby v tomto městě. Paříž byla v evropském operním světě té doby jistě jedním z předních míst, ale vycházelo se zde často vstříc spíše efektnosti a často dosti pochybnému vkusu místního obecenstva, kterému šlo spíše o velkolepou podívanou, než o skutečně divadelní dramatický zážitek (své o tom věděl nejen Verdi, ale např. i Wagner). Tomu odpovídala i pravidla, která zde na operu (a její skladatele) byla kladena. Opera té doby žila v Paříži ve znamení dohasínající tradice tzv. velké opery, jejíž nejvýznamnějším obdobím byla 30. a 40. léta 19. stol. a typickými představiteli např. Auber a Meyerbeer. Typickými projevy takové opery byly zpravidla velký historický námět, masové scény, veliké árie a scény spíše na efekt než pro divadelní účinek a povinný balet. Jisté prvky velké opery najdeme i v některých dosavadních Verdiho operách, mj. i ve zmíněných Sicilských nešporách (jejich premiéra se konala právě v Paříži).

Verdi nakonec objednávku přijal a z několika možností zvolil Schillerovo drama Don Carlos, infant španělský, vycházející z historických událostí, které se odehrály ve Španělsku ve 2. pol. 16. stol. Schiller však tyto události zpracoval dosti volně a přidal děje, které historii neodpovídaly. Nešlo mu totiž o předvedení historie, ale na historickém pozadí chtěl předvést své svobodomyslné filosoficko-sociální představy, ve strnulém prostředí ovládaném všudypřítomnou inkvizicí. Schillerovo drama zpracovali pro Verdiho dva libretisté (bylo napsáno ve francouzštině), J. Méry (1798-1865) a C. du Locle (1832-1903). Libretisté v zásadě zachovali Schillerovo pojetí, ale některé části přidali, mj. úvodní scénu ve Fontainebleau. Libreto vypracovali v duchu velké opery. V r. 1865 se Verdi pustil do kompozice.

Než přejdeme k dalšímu pojednání o Verdiho opeře, přibližme si nyní historické pozadí díla. Dílo se odehrává ve Španělsku, za vlády Habsburků, kteří se zde chopili vlády na poč. 16. stol. Do počátku tohoto století došlo k postupnému sjednocení Pyrenejského poloostrova a kromě Portugalska zde existovaly dva státní útvary, Kastilie (vládla zde Isabela Kastilská) a Aragonie (vládl zde Ferdinand Aragonský, Izabelin manžel – oba jsou známi jako tzv. katolická veličenstva). Jejich dcerou a dědičkou obou trůnů byla Johana, zvaná Šílená, která byla provdána za Filipa I., z dynastie Habsburků (po r. 1504 vládl v Kastilii). Mezi jejich dětmi jsou známi především Karel (nar. r. 1500) a Ferdinand (nar. r. 1503). Karel vládl od r. 1516 jak Aragonii, tak Kastilii a je považován za prvního krále Španělska (jako Karel I., v r. 1519 se stal císařem Svaté říše římské – jako Karel V.). Vedle toho ale vládl podstatně větší říši, zahrnující území v Evropě i v zámoří, v Americe a na Dálném východě, říši, „nad níž slunce nezapadá“. V Evropě však nakonec došlo k rozdělení habsburských držav mezi oba zmíněné bratry, Karel vládl především Španělsku a Ferdinand vládl středoevropské (rakouské) části. Ferdinand se stal po bitvě u Moháče, r. 1526, mj. českým králem.

Nástupcem Karla V. se stal ve Španělsku jeho syn Filip (jako Filip II., nar. v r. 1527, vládl od r. 1556 až do své smrti v r. 1598 – je ústřední postavou Verdiho opery). Vlády se ujal poté, co jeho otec abdikoval. Karel V. se po abdikaci odebral do ústraní, žil v domku u kláštera Sv. Justa v Extremaduře; zde zemřel v r. 1558 (v době, kdy se odehrává Verdiho opera, byl již po smrti, vyplývá to i z libreta, tj. onen mnich, který se v opeře objevuje, není sám císař, ale jeho zjevení).

Za Filipa II. se dostalo Španělsko na vrchol své moci. Jeho bohatství plynulo jak ze zámořských kolonií, tak z evropských držav. Filip II. se snažil vládnout své říši absolutisticky, což však budilo odpor. V r. 1566 vypuklo povstání v Nizozemí (jeho ozvěny se objevují i v opeře); Nizozemí (patřila k němu i dnešní Belgie) ovládli Habsburkové již r. 1477, jako dědicové Burgundského vévodství. V rámci rozdělení habsburských držav zde od r. 1516 vládla španělská větev. Zdejší kvetoucí obchod zajišťoval Habsburkům velké zisky (podstatně větší, než plynuly z Ameriky). Oblast však byla zatěžována vysokými daněmi a docházelo zde též k omezování svobod zdejšího obyvatelstva, mj. náboženských (severní oblast byla protestantská). To vedlo k již výše zmíněnému povstání, jehož výsledkem bylo přes brutální postup španělské moci (známé je v této souvislosti působení vévody z Alby) nakonec v r. 1581 osamostatnění severních provincií, tedy dnešního Nizozemska; jižní část (v zásadě dnešní Belgie), zůstala součástí španělské državy.

Za Filipovy vlády šířila hrůzu v zemi neblaze proslulá španělská inkvizice (oficiálně Tribunál svatého úřadu inkvizičního). Založena byla v r. 1478 již výše zmíněnými katolickými veličenstvy, aby nahradila dosavadní inkvizici podřízenou papeži. Jejím úkolem bylo udržovat pravost katolické víry. Byla podřízena monarchii, ale v době Filipovy vlády se již zcela vymkla kontrole. V čele stál velký inkvizitor. Prvním velkým inkvizitorem byl zpovědník Isabely Kastilské, Tomáš z Torquemady. Předobrazem velkého inkvizitora, který se objevuje v opeře (i v Schillerově dramatu) je Fernando de Valdés y Salas (ve funkci byl v l. 1547-1566, umírá v r. 1568 v 85 letech), profesor kanonického práva na Univerzitě v Salamance. Jeho nástupcem byl Diego de Espinosa (1566-1572), který působil ve funkci i na sklonku života titulní role Verdiho opery; Schiller to věděl, ale jeho představě lépe vyhovoval právě osmdesátiletý stařec, který už v době odpovídající závěru opery, velkým inkvizitorem nebyl, než jeho nástupce, v té době 55-letý. Mimochodem, pokud jde o Filipa II., který je v opeře představován jako šedesátník, ani to neodpovídá realitě (v r. 1568, kdy zemřel Don Carlos, mu bylo 41 let). Španělská inkvizice byla zrušena až v r. 1834, nicméně efektivní moc ztratila již o něco dříve. Když už hovoříme o inkvizici, zmiňme v opeře se objevující masovou scénu zvanou auto de fé (či z portugalštiny auto da fé, doslova „čin víry“). Jednalo se o veřejné potrestání odsouzených heretiků. Běžně se pod tímto pojmem rozumí veřejné upálení kacířů na hranici (tak jak se to předvádí v opeře).

Přejděme nyní k titulní postavě opery, Donu Carlosovi, známému také jako Karel, kníže Asturijský. Byl synem Filipa II. a jeho první ženy Marie Manuely; narodil r. 1545 ve Valladolidu, jeho matka zemřela měsíc po jeho narození. Carlosova výchova byla přísná, při vzdělání bylo dbáno na jazyky a dvorský ceremoniál a další znalosti a dovednosti, které měl mít následník trůnu. Hoch byl nadaný (studoval též na univerzitě), nicméně byl paličatý, konfliktní a nadutý. V opeře se též uvádí, že byl zamilován do Alžběty z Valois (dcera francouzského krále Jindřicha II., nar. r. 1545 na zámku ve Fontainebleau – tedy v témže roce jako Carlos), kterou si pak vzal jeho otec. To je ovšem fikce. Původně se sice uvažovalo o Alžbětě, jako o jeho manželce, ale k tomu, aby se do Alžběty mohl zamilovat, nebyla příležitost. Ani poté, co se s ní v r. 1559 Filip II. oženil (byla jeho 3. ženou), nejsou známy nějaké Carlosovy projevy náklonnosti vůči ní.

V r. 1562 utrpěl Carlos úraz hlavy, mělo jít o pád ze schodů, po kterém byl dlouho nemocen. Byť se zotavil, byl velmi divokým a nepředvídatelným a měl násilnické výbuchy. Nakonec se rozhodl, že se ožení s Annou Rakouskou (se kterou se nakonec po smrti Carlose oženil Filip II.) a bude s ní vládnout ve Flandrech. Jeho otec si nechal vypracovat posudek, z něhož vyplývalo, že něco takového nepřichází při jeho chování v úvahu. Carlos však svému plánu propadal víc a víc. Velmi zuřil, když se dozvěděl, že do povstaleckého Nizozemí má být poslána armáda pod vedením vévody z Alby. Zaútočil na vévodu nožem a choval se nenávistně i vůči králi. V svých dopisech dokonce psal o úmyslech krále zabít. Král tedy musel jednat, v lednu r. 1568 dal Carlose zavřít do domácího vězení, v němž v červenci téhož roku s podlomeným zdravím zemřel (v říjnu téhož roku zemřela i Alžběta, na zdravotní potíže související s těhotenstvím).

Byť tomu nic nenasvědčuje a jedná se zjevně o pomluvy, Filip II. byl obviňován z toho, že Carlose usmrtil. Tyto zprávy se šířily hlavně v Nizozemí (což je vzhledem k nepřátelskému poměru tohoto území vůči Španělsku vcelku pochopitelné). Již v r. 1581 vylíčil Vilém Oranžský (hlavní vůdce nizozemské revolty) Filipa II. jako zhýralce, který zavraždil svého syna, aby se nemohl plést do záležitostí nizozemských provincií. V 1672 vyšla v Nizozemí novela francouzského spisovatele abbé Saint-Réala Don Carlos, ve které je Filip II. vylíčen jako tyran, Carlos jako duchaplný svobodomyslný mladík a Alžběta jako oběť poměrů v zemi. Zde se také objevuje milostný vztah (již bylo uvedeno, že ve skutečnosti nemohl vzniknout) mezi Carlosem a Alžbětou. A právě tato novela se stala základem pro Schillerovo drama.

Mezi historickými postavami, které se objevují v opeře, můžeme kromě Filipa II., Karla V., Dona Carlose, Alžběty a velkého inkvizitora nalézt konečně i Eboli; jednalo se o Anu de Mendoza y de la Cerda, kněžnu z Éboli (1540-1592). Byla považována za jednu z nejkrásnějších dam ve Španělsku, byť byla jednooká (o oko přišla v mládí při šermu s pážetem). Jejím manželem (provdána byla ve 12 letech) byl kníže z Éboli, králův ministr. Z manželství s ním měla deset dětí. V 70. letech se zapletla do dvorských intrik, byla obviněna z vyzrazení státního tajemství, načež byla uvězněna (ve vězení též umírá).

Fiktivní postavou je naopak v opeře i u Schillera Rodrigo, markýz Posa. Uvádí se, že postava, s jednáním jako je on, se dost dobře nemohla na španělském dvoře vyskytovat, a Schiller ji do díla zakomponoval jako nástroj svých dramatických záměrů.

Vraťme se nyní k Verdiho opeře. Bylo již řečeno, že libreto opery bylo zpracováno ve velkooperním duchu. Vnějškově taky opera velkou operu připomíná. Má velký historický námět, pět dějství a balet. Sama o sobě však velkooperním dílem není. Obsahuje sice velké árie i velkou masovou scénu (již zmíněné auto de fé), nejde však o nějakou podívanou na efekt, naopak, Verdi pojal dílo velmi dramaticky a plasticky. Partitura je orchestrálně bohatší než dříve a orchestr zde hraje velmi významnou roli, pokud jde o dramatické vyjádření děje a nálad jednajících osob. Hudební i pěvecké elementy plně slouží dramatickému účinku a všechny partie opery tvoří integrovaný a plynulý útvar.

Opera byla Verdim komponována v l. 1865-1866 (balet byl zkomponován až v únoru r. 1867). Výsledkem byla tzv. originální verze o pěti dějstvích (1866); libreto bylo ve francouzštině, ale již r. 1866 bylo přeloženo do italštiny Achillem de Lauzièresem. Originální verze byla upravena pro generální zkoušku (únor 1867). Tuto verzi musel Verdi pro premiéru ještě zkrátit, aby se představení neprotáhlo přes půlnoc, aby Pařížané stihli vlak; stejně tak se nemohlo začít dříve, aby nebyli Pařížané rušeni při večeři. Premiéra se pak konala (ve francouzštině) v Théâtre l ´Opéra 11.3.1867 (5 dějství, tzv. verze pařížské premiéry – existuje i verze pozdějšího druhého pařížského provedení). Opera byla přijata poněkud chladně. V témže roce byla v červnu uvedena v Londýně (v originální verzi s některými škrty a úpravami a v italštině) a v říjnu (v celé originální verzi a v italštině) v Bologni (zde slavila opera skvělý triumf). Po pěti letech byla opera upravena pro provedení v Neapoli (tzv. neapolská verze). V l. 1882-1883 Verdi dílo dále přepracoval, vypustil balet a celé první dějství (scénu ve Fontainebleau); některé pasáže ze zrušeného dějství přešly do takto nově vzniklé čtyřaktové verze. Provedl i některé další škrty a přepracování. Tato verze (velmi často uváděná) byla premiérována v La Scale v r. 1884 (tzv. milánská verze). Pro tuto premiéru byl použit původní de Lauzièrův překlad do italštiny, upravený Angelem Zanardinim. Konečně v r. 1886 byla v Modeně premiérována opera v pěti dějstvích, kde Verdi k prvnímu dějství premiérovému (scéna ve Fontainebleau) přiřadil s nepatrnými obměnami milánskou verzi; upraveno bylo i libreto (A. Ghislanzonim) - tzv. modenská verze; tato verze byla vydána Ricordim jako nové vydání v pěti aktech bez baletu. Celkem tak existuje cca 7 verzí Dona Carlose.

Verze, která bude uvedena v přenosu z MET (jde o nové nastudování, režie Nicholas Hytner, dirigent Yannick Nézet-Séguin) má podle informace poskytnuté přímo z MET „pět dějství s dvěma přestávkami, první mezi druhým a třetím dějstvím a druhou po třetím dějství. Verze, která bude použita, je Verdiho posledním přepracováním z r. 1886, zpívaná v italštině, obsahující i dějství, které se odehrává ve Fontainebleau (1. dějství). Je téměř identická s předchozí verzí použitou v MET, produkcí Johna Dextera, s výjimkou vstupní části scény ve Fontainebleau. Namísto delší scény mezi Alžbětou a dřevorubci, kterou začínala opera v Dexterově produkci, nové provedení používá zkrácenou verzi, jíž Verdi nahradil originál těsně před pařížskou premiérou v r. 1867. Obsahuje také balet.“

Osoby:
Filip II., král španělský (bas); Don Carlos, španělský infant (tenor); Rodrigo, markýz Posa (baryton); velký inkvizitor (bas); mnich /Karel V./ (bas); Alžběta z Valois (soprán); princezna Eboli (mezzosoprán); Tebaldo, páže Alžběty (soprán); hraběnka z Arembergu (soprán nebo se uvádí němá role); hrabě Lerma (tenor); královský hlasatel (tenor); hlas z nebes (soprán); flanderští vyslanci, inkvizitoři, španělští dvořané, lid, pážata, stráže, mniši, vojsko, radní, vyslanci provincií španělského království. Děje se ve Francii a poté ve Španělsku kolem roku 1560.

Obsazení v MET (11.12.2010):
Filip II. - Ferruccio Furlanetto; Don Carlos – Roberto Alagna; Rodrigo, markýz Posa - Simon Keenlyside; velký inkvizitor – Eric Halfvarson; Alžběta z Valois – Marina Poplavskaja; princezna Eboli – Anna Smirnova.

Obsah:
na základě anglické verze ze stránky
http://www.metoperafamily.org/metopera/history/stories/synopsis.aspx?id=162
a dalších materiálů.

I.dějství:
V královském lese u Fontainebleau se kolem ohně shlukli dřevorubci a jejich rodiny a naříkají na zimu a válku se Španělskem, která je vrhla do chudoby a do neštěstí. Z paláce přichází skupina lovců, včetně princezny Alžběty z Valois, dcery francouzského krále. Princezna vyzývá shromážděné u ohně, aby neklesali na mysli, a slibuje, že bude brzy podepsána mírová smlouva a bude lépe. Poté s lovci odchází.

Na nyní opuštěnou mýtinu přichází Don Carlos, následník španělského trůnu, který letmo zahlédl Alžbětu, svoji snoubenku, a na první pohled se do ní zamiloval. Objevuje se Alžběta s pážetem Tebaldem. Carlos jim vzdá poctu a nabízí jim svou ochranu. Alžběta posílá Tebalda pryč. Carlos Alžbětě vyznává lásku a dává jí medailon se svou podobiznou a ona si uvědomuje, že cizinec je jí zaslíbený ženich. Oba se radují své lásce, která má přinést mír Evropě. Ozve se výstřel z děla, který ohlašuje podepsání mírové smlouvy. Vrací se Tebaldo se skupinou dvořanů a vzdá poctu Alžbětě, jako budoucí královně Španělska a ženě krále Filipa II. Alžběta oponuje Tebaldovi, že si má vzít následníka trůnu, ne krále. Páže však prohlašuje, že mírová smlouva stanoví jinak, a očekává se, že Alžběta nabídku přijme. Pohnuta hladovějícím lidem a chtějíc ukončit jeho strádání, Alžběta nerada souhlasí a spolu s Carlosem truchlí pro jejich ztracenou lásku, zatímco lid se raduje ze skončení války.

II. dějství:
1. scéna:
Ve Španělsku, v klášteře Sv. Justa, se Carlos modlí u hrobu císaře Karla V., svého děda a otce krále Filipa II. a naříká nad svou ztracenou láskou. Ze stínů kláštera se vynoří tajemný mnich a varuje před marností světa. Carlos má za to, že hlas patří císaři; skutečně se říká, že císařův duch navštěvuje tato místa. Přichází Carlosův přítel, Rodrigo, markýz Posa, který se právě vrátil z Flander, kde lid trpí pod španělskou nadvládou. Když mu Carlos přiznává, že stále miluje Alžbětu, Rodrigo ho vybízí, aby bojoval za flanderskou věc. Oba si slibují přátelství až do smrti, právě když přichází král a královna, aby se pomodlili na císařově hrobě.

2. scéna:
V přilehlé zahradě se vzájemně obveselují princezna Eboli, hraběnka z Arembergu a další dvorní dámy. Eboli zpívá píseň o saracénském vládci, který potkal dívku zahalenou do závojů (píseň o závoji). Z kláštera se vrací královna a přichází též Rodrigo a předá jí tajný dopis od Carlose, v němž ji Carlos žádá o setkání. Alžběta se schůzkou souhlasí, Carlos je vpuštěn, zatímco Rodrigo a dámy odcházejí. Carlos žádá královnu, aby mu zajistila povolení od krále, aby mohl odejít do Flander, náhle však vyjevuje svoji trvající lásku. Alžběta se vytrhne z Carlosova obětí a Carlos uprchne. Přichází král s dvořany a když zjistí, že královna byla ponechána o samotě, potrestá hraběnku Arembergovou, která měla být s královnou. Alžběta ji utěšuje a poté s dvorními dámami odchází.
Když odejdou i ostatní dvořané, zůstane na scéně jen král s Rodrigem. Rodrigo statečně kritizuje španělský útlak ve Flandrech. Král, ohromen Posovým zanícením, si ho vybírá za rádce a svěřuje mu, že potřebuje někoho, aby sledoval Carlose a Alžbětu, kterou podezřívá z nevěry, a současně ho nabádá, aby si kvůli obhajobě Flander dal pozor na velkého inkvizitora.
III. dějství
1. scéna:
Eboli, která mylně věří, že Carlos miluje ji, mu napsala dopis, v němž ho žádá o tajnou schůzku. Carlos má za to, že ho na schůzku pozvala královna. Čeká tedy na ni v královské zahradě. Když přijde Eboli, zahalená v závoji, Carlos vyznává svou lásku. Když si Eboli sejme závoj, oba pochopí svůj omyl. Eboli ho obviňuje, že miluje královnu. Přichází Rodrigo a když pochopí situaci, pokouší se Eboli uklidnit. Eboli však odchází ze zahrady a vyhrožuje, že Carlose a Alžbětu prozradí. Rodrigo, aby chránil Carlose, vezme k sobě kompromitující dopisy.
2. scéna:
Na náměstí před katedrálou Pany Marie Atošské v Madridu mohutný zástup očekává krále a auto de fé, upalování kacířů. Filip II. a královna vycházejí z katedrály a jsou vítáni šesti flanderskými vyslanci vedenými Carlosem. Žádají krále o milost pro povstalé provincie a k jejich žádosti se připojí i dvořané a lid, ale přítomní mniši trvají na tvrdém potrestání. Carlos žádá o svobodu pro flanderský lid, což krále rozzuří a nařizuje syna odzbrojit. Posa, který, chápe, že Flandrům hrozí nebezpečí úplné zkázy, bere sám Carlosovi meč a je za to povýšen na vévodu. Carlos je uvězněn. Kacíři jsou poté vedeni na hranici a hlas z nebe vítá jejich duše v nebesích.
IV. dějství
1. scéna:
Filip tráví noc ve své pracovně přemítaje o státních záležitostech a o tom, že není s to dosáhnout toho, aby mu jeho žena dala lásku. Poté se radí s velkým inkvizitorem, který ho kárá za to, že připouští, aby do Španělska pronikaly kacířské myšlenky. Carlos má být vydán trestu smrti a velký inkvizitor trvá na tom, že i Posa bude vydán inkvizici. Poté co velký inkvizitor odejde, Filip přemítá nad tím, zda-li se má vždy trůn poddat církvi.
Do místnosti vpadne Alžběta a naříká nad tím, že jí byla ukradena skříňka se šperky. Filip, který má skříňku na svém stole, jí skříňku vydá, a žádá ji, aby ji otevřela. Když královna váhá, otevře ji sám a najde v ní Carlosův portrét. Král nato obviní královnu z cizoložství. Alžběta omdlí a Filip volá o pomoc. Přiběhnou Eboli a Posa. Rodrigo vyjadřuje překvapení, že král, který vládne polovině světa, nemůže ovládnout své vlastní emoce. Uvědomuje si, že právě nyní je čas, aby se obětoval pro Carlose a dobro národa. Poté, co muži odejdou, Eboli královně přiznává, že to byla ona, kdo jí ze žárlivosti na Carlose vzal skříňku se šperky, a že skříňku vydala králi. Přiznává také, že byla královou milenkou. Alžběta ji vykazuje ze Španělska. Eboli pak naříká nad svou osudovou krásou a přísahá, že stráví svůj poslední den ve Španělsku pokusem o Carlosovu záchranu.
2. scéna:
Ve vězení, kam byl uvržen Carlos, se s ním loučí Posa, který vzal všechnu vinu za povstání ve Flandrech na sebe. Náhle zazní výstřel a Rodrigo padne zákeřnou ranou zakuklence. Umíraje, naléhá na Carlose, aby zachránil Flandry a byl novým světlem pro Španělsko. Sdělí mu také, že na něho čeká královna druhý den v klášteře Sv. Justa. Vchází Filip a vrací Carlosovi meč, ale Carlos ho obviňuje z Rodrigovy vraždy. Do vězení vpadne lid, žádaje Carlosovo propuštění, a přestrojená Eboli na Carlose naléhá, aby uprchl. Objevuje se velký inkvizitor a nařizuje lidu padnout na kolena v poslušnosti před Filipem. Carlosovi se podaří uprchnout.
V.dějství:
V klášteře Sv. Justa čeká Alžběta na Carlose a modlí se na hrobě císaře. Vchází Carlos a Alžběta mu klade na srdce, aby pokračoval v Rodrigově boji za svobodu Flander. Oba se spolu loučí navždy. Skutečně navždy, neboť do kláštera vpadne Filip rozhodnut vydat Carlose inkvizici. Tu z hrobky vystoupí mnich s císařskými odznaky, v němž Filip poznává svého otce. Mnich se chopí svého vnuka a odvádí ho do svého úkrytu.

Pořadí vybraných hudebních scén a árií (zčásti převzato z publikace Hostomská A., Opera, průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1955, str. 139):

I. dějství:
Romance Carlose: Fontainebleau! Nesmírný, osamělý les!
Recitativ Carlose a Alžběty: Jsem cizinec. Španěl.
Finale (Tebaldo, Carlos, Alžběta): Buď pozdravena, královno, ženo Filipa krále!

II. dějství:
Árie Carlose: Ztracená navždy, sudbou nebe mi dána.
Duet Carlose a Rodriga: Bože, Ty´s zasáhl naše srdce jiskrou téhož ohně!
Píseň Eboli o závoji: V čarovném paláci králů granadských.
Romance Rodriga: Carlos to náš, v lásce jejž máme.
Duet Carlose a Alžběty: Mně nelze tady žíti.
Romance Alžběty: Jen neplač, družko milá.
Scéna Rodriga a Filipa: Takový mír vy chcete tedy světu dát?

III. dějství:
Duet Eboli a Carlose: Ta láska je štěstím největším!
Eboli, Carlos, Posa: Boj se nejhoršího ze zloby mé!
Auto de fé. Sbor lidu: Tento šťastný den je naplněn veselím!
IV. dějství:
Árie Filipa: Nikdy nebyla mou.
Arioso velkého inkvizitora: V této krásné zemi, herezí neposkvrněné.
Árie Eboli: Sbohem, královno, oběti čistá.
Arioso Rodriga: Pamatuj Carlosi, ty musíš vládnout!

V. dějství:
Árie Alžběty: Ty, jenž znáš marnost tohoto světa.
Duet Alžběty a Carlose: Mám krásný sen!


Libreto v italštině: http://www.impresario.ch/libretto/libverdon_i.htm
Libreto v angličtině: http://www.impresario.ch/libretto/libverdon_e.htm

Ke zpracování výše uvedeného textu byly mj. využity tyto zdroje:

Kučera J.P., Don Carlos – opera šera a stínů; Filip II. a don Carlos historičtí, Státní opera Praha, 1998;

Honzák F. - Pečenka M. - Vlčková J., Evropa v proměnách staletí, nakl. Libri, Praha 1995;

Hostomská A., Opera, průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1955.

Všem divákům přeji krásný operní zážitek.
Jaroslav Sovinský, Olomouc

Žádné komentáře: