pátek 26. listopadu 2010

Jiří Urban: Werther v ostravském Národním divadle moravskoslezském (psáno na základě druhé premiéry 20.listopadu 2010)


Trvalo celých šedesát čtyři let, než se na scénu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě vrátila francouzská romantická opera Julese Masseneta nesoucí název Werther. Protagonistovo jméno nás rychle přivede k zjištění, že libreto vzniklo na motivy proslulého románu Johanna Wolfganga Goetheho Utrpení mladého Werthera, že se jedná o příběh nešťastné lásky mladého muže, jehož vnitřní bolest vykoupí sebevražda.



V hudebním nastudování dirigenta a hudebního ředitele opery Roberta Jindry nejen vyznívá fatalita příběhu, ale nabízí se široká recepční škála. Posluchač má možnost pronikat do opery a nacházet v ní zalíbení. Slyšíme-li "Werthera" poprvé, neoslní líbivými áriemi, spíše zaujme dramatickou gradací wagnerovského typu. Podruhé již vnímáme jemné odstíny orchestrace, škálu jímavých pastelových tónů, které se místy až nečekaně proměňují v sytost a divokost. Posloucháme-li Werthera opakovaně, pak zjistíme, že hudební motivy nejen obkružují leitmotivy, ale dovedou proměňovat polohy a odstíny. Hudební vjemy nabývají na intenzitě a vše vrcholí ve strhující orchestraci s lehkými až nadpozemskými polohami. Co nám imponuje, jsou otevřené monology zpěvu, které netvoří uzavřené árie. To vše se podílí na celkovém, téměř moderním vyznění tragického příběhu. Otevírá se před námi vějíř citů, sahající od melancholie po vášeň, od touhy po lásce k vykoupení smrtí.


Na druhé premiéře, která se stává východiskem k našim úvah, se naše pozornost mohla soustředit na pěvecký výkon Zuzany Švedy–Dunajčanové, smyslné v projevu a přesvědčivé v emocích. Svou postavu výtečně dokreslovala herecky. Excelentní výkon odvedla Agnieszka Bochenek–Osiecka, zdá se, že téměř ideálně zosobnila Sophii. Také Luciano Mastro v roli Werthera rozvinul své lyrické tenorové polohy a dokázal v nich udržet rovnováhu. Pěvecké a orchestrální provedení mělo svou rytmizaci, vynikalo vyvážeností.


Co naopak překvapuje a vede k diskusi, je režijní nastudování Jiřího Nekvasila. Děj opery je přenesen do muzea umění /ermitáže, což na jedné straně působí symbolicky (život je nejen theatrum mundi, ale také výstavním exponátem), avšak na druhé straně mnohdy působí kuriózně. Například když Sophie, za přítomnosti správcových dětí, připravuje svačinu přímo pod jedním z velkých pláten, nebo když Schmidt s Johanem představují kustody s bezpečnostními vysílačkami a nákupní taškou. Aktualizace, která je demonstrována v diametrálně odlišném prostředí od výchozího románu i původního libreta, z kraje zaujme, pobaví, avšak postupně scéna začíná být pastí, stává se schválností a zbytečně odvádí pozornost od toho základního - hudebního efektu. Krása hudby, vyrovnané pěvecké výkony, síla příběhu, který může z představení vytvořit psychologické drama, by v inscenaci, zasazené do střídajícího se prostředí, určitě vyzněla méně stylizovaně.


Hudební nastudování Robert Jindra
Dirigent Robert Jindra
Režie Jiří Nekvasil
Scéna David Bazika
Kostýmy Marie Blažková
Pohybová spolupráce Igor Vejsada
Dramaturgie Daniel Jäger

Foto Martin Popelář

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Režie a scéna vůbec neodvádí pozornost od hudby,naopak ji umocňuje a závěr opery působí strhujícím dojmem.

Anonymní řekl(a)...

Bože můj, co to je za žvanila, ten Urban..Takové kecy jsem už dlouho nečetl...Hudební nastudování je dobré, režie je mimo od základu..Kdo četl Werthera ví, že je to příběh neuvěřitelné lásky a vášně!! Kdežto tato režie zcela postrádá jakýkoliv temperament...Studená jak psí čumák...Bezpohlavní...To je (dle mého hlavní problém.....)
Š.