sobota 27. listopadu 2010

Dvě Šárky a jedna Ariadna

Festival Janáček Brno připravil velmi zajímavou příležitost slyšet hned dva dny po sobě dvě provedení Šárky - běžně hranou verzi v provedení Národního divadla moravskoslezského a světovou premiéru od Národního divadla Brno. Srovnání nejen po hudební stránce je tedy na místě. Která verze nejvíce obstála?


Šárka a Ariadna aneb brněnská Popelka v kožených kalhotách (25. 11. 2010)

Když se přede mnou vysloví slovo minimalismus, dělá se mi černo před očima. To, co mě vytáčelo na Káti Kabanové jsem o dva dny později viděla také na Šárce a Ariadně. Už podle fotografií jsem měla počáteční obavy, zda se mi bude představení líbit a, když jsem zjistila, že pozice, ve kterých jsou pěvci zachyceni na fotkách, jsou k vidění několik minut beze změny během představení, přišlo na řadu zklamání. Scénu jste jistě viděli sami naživo, nebo na fotografiích, k ní není co dodat. Snad jen, že barvy jsou v určitých úhlech osvícení příliš syté. Nasvícení plátna v pozadí se mi líbilo, sice jsem v kombinacích barev nenacházela žádný řád, ale vycházely z toho pěkné odstíny. V Šárce i Ariadně se pracovalo s řadou symbolů - býk přítomný v obou operách (dlouho mi vrtahlo hlavou, proč byl i v Šárce - Přemysl Oráč mě v tu chvíli nenapadl), v Ariadně visí bezhlavý vzhůru nohama, strom prorůstá zespodu nahoru... V Šárce každý navíc nese na své hrudi počáteční písmeno svého jména. Na jednu stranu dobrý nápad, aspoň jsem si nepletla mužské postavy, na druhou stranu mi připadali jako Jů a Hele.

O barvách kostýmů a vůbec samotných kostýmech v Šárce by se dalo diskutovat. Tělnatí pánové v obtažených legínách a tričcích vypadali trochu nepříjemně a kombinace barev vyznívala poněkud kýčovitě. Už z brněnské Popelky vím, že pan Rocc si rád s barvami hraje, ale tady to byla už příliš pestrá paleta. Motorkářské helmy se znaky (býčí rohy, anténa, nebo co to bylo...) jistě něco symbolizovaly, ale moje fantazie už na tohle nestačí. Nechápu, proč někteří sólisté a všichni sboristé měli naraženou masku/helmu až do očí? V Ariadně měli (zase) sluneční brýle - jestli mně to nepřipomíná Popelku... Ať už přes to protagonisté viděli, nebo ne, jaký to mělo význam? Líbily se mi černobílé kostýmy sboristek v Šárce, to ano.

Režijně mi to přišlo příliš statické a možná bych potřebovala výklad, abych v pohybech a postojích našla nějaký příběh. Na otevřené scéně předstírat, že někoho skutečně nevidím, když stojím půl metru od něj a pak najednou - jé, ty jsi tady? - vypadalo hodně nepřesvědčivě a spíš komicky.

Ariadna sice přinesla trochu jinou tvář, ale rukopis režiséra a scénografa tu byl ještě patrnější. Ony sluneční brýle z Popelky, rapování a machrování jako u Dandiniho a sboristů v Popelce, stejné statické postavy jako v Šárce, nemluvím o nechutném močení u stromu, kam si pak Ariadna s Théseem sedli (opravdu romantika), sice skvěle vymyšlené zrcadlo, ovšem hodně se odrážející a bodající nejednou nepříjemně do očí, když se do něj opřelo světlo reflektoru, "nerozdělený" děj, takže občas jsem tápala, jak dlouhá doba mezi "scénami" uplynula, nebo jestli jsme pořád ještě v té stejné a na tom stejném místě. Bezemoční režie vytvořila z obou příběhů takový sled událostí, které v celkové podobě vypadaly jako absurdní (ona už sama libreta vypadají hodně "nepravděpodobně"), nepochopila jsem, odkud kteří námořníci vlastně v opeře volají a natažené policejní pásky v Labyrintu byly úplně stejné jako šňůry na prádlo v Popelce (jaká náhoda, že pravděpodobně visí někde v provazišti přímo v tomto divadle!), chyběly jen kolíčky... Jestli měly znázorňovat Ariadnino klubko, pomocí kterého se pak Théseus dostal ven za Labyrintu?

Popelka je vtipné a nápadité představení. Rapování, sluneční brýle... bych jednou možná "přežila", i když vypadají "divně", ale když úplně ty stejné pohyby a nápady vidím znovu v jiných operách, kam zapadají ještě méně, už se nadšení neopakuje. :-(

Po hudební stránce to bohužel nebyl příliš velký zázrak. Dirigent Jan Šrubař sice s orchestrem vytvořil krásný zvuk a úžasná fortissima, ale občas jako by zapomněl, že na jevišti jsou také pěvci. Nejednou se v Šárce stalo, že jsem marně hledala zvuk pěvcova hlasu v té spoustě orchestrální hudby. Nepřítomnost českých titulků hlavně v Šárce mě odsoudila k tápání v ději a neporozumění zpívanému textu. V Ariadně to už bylo lepší, i orchestr trochu ubral na intenzitě.

Mužský sbor ve své úvodní scéně nebyl jednotný a obzvlášť v sykavkách se to hodně projevovalo, později už se naštěstí sjednotili. Vytovřili s ženským sborem dohromady pěkný hlas a ráda vzpomínám na závěrečný sbor na konci Šárky, který mi utkvěl v paměti už při poslechu přímého přenosu v rádiu.

Velká pochvala patří Daně Burešové v roli Šárky, které bylo poměrně hodně dobře rozumět a která mě svým silným hlasem (přezpívala i burácející orchestr) opět velmi zaujala.

Ctirad Luciana Mastra už se s češtinou potýkal docela dost a rozumět mu bylo jen někdy. Přes orchestr se občas stalo, že nebyl skoro vůbec slyšet. Pěvecky je to velmi zajímavý hlas, raději bych ho slyšela v nějaké italské opeře, než v české.

Přemysl Jakuba Kettnera byl nejvýraznější mužskou postavou v Šárce - krásný zvučný hlas, vynikající výslovnost. Bravo! Roli Thésea zvládl výborně.

Lumír Martina Šrejmy mě překvapil. Když jsem tohoto pěvce slyšela v srpnu jako Hraběte v Rigolettovi, příliš mě nezaujal. Tentokrát se ozýval dobrý hlas! Jako Burún měl nádhernou výslovnost.

Zuzana Marková zazpívala dobře Ariadnu a hlas Martina Gurbaľa skutečně "děsil", když promouval Mínotaurus. Stařec Václava Živného nechápu, proč byl slepý. Slepí věštci pravda jsou v antické mytologii, ale ne v Ariadně.

Přijetí od obecenstva bylo takové opatrné, někteří ani netleskali, na výkřicích "bravo" tentokrát šetřili a po přestávce prořídly řady v přízemí a na 3. galerii... Obě opery se mi moc líbily, bylo zajímavé srovnat si Janáčka a Martinů. Každý byl úplně jiný, i na výslovnosti jejich oper se to výrazně projevilo. Janáček byl takový "těžký", mohutný a Martinů tam měl lehkost, jako bych v tom slyšela šumění moře... Jak se líbila představení vám ostatním?


Ctirad "na bílém koni" přivezl sníh (světová premiéra verze z roku 1887, 26. 11. 2010)

Možná vám to bude připadat "komické", ale já se cítím hluboce poctěna, že jsem díky Janáčkovu festivalu měla možnost být u dvou světových premiér! Je pravda, že pro mě zatím všechna představení byly premiéry :-), ale světovou nezažijeme každý den! Díky moc všem, kteří Festival připravili.

A teď už k samotnému pátečnímu představení. Stejně jako u Borise Godunova a Broučka i tady při prohlížení fotografií ze zkoušek jsem "věštila" inscenaci, že mě nadchne. Ani v jednom případě jsem se nezmýlila. Po dvou pro mě nepovedených večerech v divadlech v tomto týdnu toto byl balzám na duši se vším všudy!

Začnu hudbou Janáčka. Lektorské úvody před představeními jsou vynikající věc. Před ostravskou Šárkou jsem ho nestihla, ale před touto jsem si ho šla poslechnout a dozvěděla jsem se hodně zajímavostí. Především jsme se bavili o srovnání této Šárky a té z předešlého dne. Pan dramaturg Jakub Kruliš pojal svůj výklad velmi zajímavě, bylo nás tam jen několik a moc se mi líbilo, že zde byl především prostor pro jakékoli dotazy a vedl se dialog nás všech. Úvody pana Jiřího Zahrádky u předešlých představení byly sice velmi zajímavé, ale až příliš mnoho fakt najednou, skoro jako seznam telefonních čísel, a nedaly se všechny "pojmout". Všechno, o čem pan Kruliš mluvil - sbor zpívá vlastně orchestrální party, je rozšířená předehra a určitá místa v opeře..., všechno jsme si mohli na vlastní uši hned potvrdit. To se mi moc líbilo!

Musím se přiznat, že tato první verze Šárky se mi líbila hudebně mnohem víc, než ta orchestrální. Páni, Janáčkova úplně první opera, jeho první operní noty a my jsme je mohli POPRVÉ slyšet! Možná se smějete, ale není to úžasné?

Ke klavíru usedl vynikající Ondrej Olos a, jak o něm nedávno prohlásila paní Zerhauová po shlédnutí generální zkoušky, že "hraje jako Bůh" (doufám, že smím citovat :-D), plně s tím souhlasím! Nejednou jsem se přistihla, že jsem úplně zapomněla, že hraje jen klavír. Běžně mi to trochu vadí a mám pocit, že je dílo o něco ochuzené, ale dnes by mi tam orchestr doslova překážel. Olos svou hrou "nahradil všechny nástroje", všechno bylo přesné a krásně doprovázel zpěv ve vyrované hlasitosti, takže se navzájem nepřehlušovali.

Režie by si zasloužila pomyslnou jedničku s hvězdičkou. Bylo zřetelné, že Kristiana Belcredi je zkušenou režisérkou a propracovala tuto inscenaci do všech detailů. Společně se scénografem Janem Křížem a s kostýmy Elišky Ondráčkové vytvořili výbornou moderní režii, která nikde nešla proti ději a naopak do něj skvěle zapadla. Zde jsem nepotřebovala žádný výklad k dění na jevišti, nebo nějaké rekvizitě. Vše bylo srozumitelné a na místě.

Na jevišti stálo několik židlí s "rozpadenými opěradly" - jsme v dávných dobách na opuštěném hradě... - před nimi stojí široký dlouhý stůl (jakoby "druhé jeviště") a na scénu proudí dým prosvícený různými barvami reflektorů. Přichází sbor a sólisté (kromě Ctirada). Mužská část je celá v černém a ženská v dlouhých bílých šatech s černou rozdělovanou sukní. Na židlích a na stole leží uniformy. Muži neuznají ženská práva po smrti Libuše a ženy se rozhodnou za svá práva bojovat - obléknou si uniformy a násilně znovu a znovu vtrhávají na hrad. Toto byl děj odehrávající se během předehry. Náznaky beze zpěvu, ale byly srozumitelné. Začínám mít v oblibě inscenace režisérek - Traviata v ND, Brouček, tato Šárka. Vždycky, jako by v tom příběhu viděly ještě něco jiného. Jejich inscenace končí vždycky "pozitivně" (i když třeba hlavní hrdina zemře).

Muži se také oblékli do uniforem, přišel Ctirad, dostal amulet, nebo jak to nazvat a vydal se k hrobu Libuše pro zbroj. Muži zatím usedli zpět na židle a ani se nehnuli. Přichází Šárka se svými družkami, vylézají na stůl a snaží se ukořistit korunu. Ctirad jí v tom však zabrání. Zde bylo perfektně naznačené, co dívky tak "vyděsilo" a přemohlo. Všichni pánové vstali, objali dívky a políbili je. Šárku políbil Ctirad. Bojovné ženy přemohla láska.

Šárka prosí družky, aby ji přivázaly k dubu. Byla jsem zvědavá, jak to udělají, protože scéna se nijak neměnila. Zuly jí vysoké boty, rozhrnuly vrchní sukni, takže prosvítala jen ta bílá, o které zpívá Ctirad, rozpletly její drdol a každá z družek si vzala do ruky konec jednoho z dlouhých copů. Další držely cípy jejích šatů - perfektní nápad!!! Ctirad přišel a postupně jedné za druhou bral z rukou šaty nebo copy, až ji zcela osvobodil. Dívky zatím postupně slézaly ze stolu a schovaly se v zadní části jeviště. Šárka pak vzala svoji dýku a podřízla Ctiradovi hrdlo a tady nám "tekla krev"! Vypadalo to hodně dobře! Konečně bylo jasné, co se vlastě Ctiradovi stalo. Náznaky v Roccově režii byly tak nesrozumitelné, že jsem je ani nepostřehla.

Ctirad zůstane nehnutě ležet na stole, Šárka si lehne na zem před stůl a znovu povstanou sedící muži včetně Přemysla a Lumíra. S hrůzou zjišťují, co se vlastně stalo a pomalu přichází smutná Šárka a prosí, aby směla zemřít po boku člověka, kterého miluje. Závěrečná scéna byla opravdu třešničkou na dortu! Lumír zapálil "hranici" před Šárkou klečící před stolem, na kterém přímo za ní ležel Ctirad a ženy, které také přišly a odložily své uniformy, dostaly do rukou poháry, které byly také zapálené, takže, když se na konci opery zhasnulo, zářily plameny na několika místech. Hasiči museli mít sice asi pohotovost, ale efekt byl famózní! Pár vteřin trvalo naprosté ticho, než se spustil bouřlivý potlesk!

Teď tedy k pěveckým výkonům. S velkou radostí jsem znovu slyšela alespoň část sboru Vox Iuvenalis. Navštívila jsem v dřívější době několik jejich koncertů (Všenoční bdění, Mesiáše...) a byly vynikající. Vysoká úroveň sboru trvá dodnes a velký obdiv patří sbormistrovi Janu Ocetkovi. Divadlo naplnil nádherný hlas, obdivovala jsem překrásné akordy, které mě u Janáčka přímo překvapily - zní "divoká hudba", jak já říkám, a najednou tak nádherný moment! Kdyby to hrál orchestr, možná by se ta nádherná melodie ztratila, ale když všechno bylo zpívané sborem, vyzněla naplno. Krása, krása, krása! O závěrečném sboru bych mohla pět superlativy - nádherná hudba, která mě tentokrát skutečně dojala... Kde jsou ty doby, kdy jsem se Janáčkovi vědomě vyhýbala a myslela si o něm, že se nedá poslouchat??? :-D

Hlas Ondřeje Koplíka mi už dávno není neznámý a musím říct, že je radost ho poslouchat. Je výrazný, nezaměnitelný, ve srovnání s Nociarem působil impozantně a jen jsem v duchu litovala, že roli Ctirada nedostal on. Před týdnem zpíval také v Janáčkově Zápisníku zmizelého a i tam předvedl vynikající výkon!

Martin Štolba mě velmi zaujal jako Přemysl, dokonce překonal Jakuba Kettnera. Když jsem ho viděla na jevišti, nejednou jsem měla pocit, jako by mi připomínal vzhledem Mariusze Kwienciena. :-D Velmi přesvědčivě zvládl svoji roli a moc ráda ho někdy zase uslyším.

Ctirad Juraje Nociara byl jediný slabý článek v představení. Jeho hlas vyloženě nemám ráda, mám pocit, že vypouští víc vzduchu, než zvuku, a už mi neseděl jako Lenský v loňské sezóně. Zde se na několika místech objevil i výpadek textu a cítila jsem v jeho zpěvu něco jako pocit nejistoty... Na druhou stranu herecky to zvládl na výbornou, navíc ležet tak dlouho úplně nehnutě, i to je výkon! :-)

Hvězdou večera pak byla zcela bezpochyby Lucie Kašpárková v roli Šárky. Přehádherný hlas, dech beroucí výšky, přesvědčivě ztvárněná role, co víc si přát? I ona překonala svoji "kolegyni" Danu Burešovou mnohonásobně!

Abych nezapomněla, chválím perfektní výslovnost všech sólistů a také sboru. Ačkoli BYLY K DISPOZICI české titulky, vůbec jsem je nepotřebovala, kromě míst, kde byl vícehlas.

Co dodat? Další mimořádné představení, které se skutečně povedlo, a nadšené publikum. Ještě máte možnost vidět Šárku v neděli (před chvílí byla 1 volná vstupenka!!!) v 16:00 v divadle Reduta. Nejraději bych šla ještě jednou... :-)

A abych už vůbec nezapomněla - proč Ctirad "na bílém koni přivezl sníh"? O Criradovi na bílém koni se zpívá v Šárce a vyšli jsme po představení z divadla a venku padal první sníh. :-D

Bohatou fotogalerii k brněnské Šárce najdete na Facebooku!

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Na Vašich kometářích je vidět,že jste brněnskou patriotkou. Také jsme viděl obě Šárky a je to velký rozdíl zpívat s klavírem a s orchestrem. Proto říkat, že sl. Poláčková mnohem předčila paní Burešovou je zcestné. Také porovnání p. Kettnera s p. Štolbou by bylo na místě,kdyby oba zpívali s orchestrem,nebo s klavírem. Ale co se týče režie,tak s Vámi souhlasím. Ta p. Belcredi mne oslovila mnohem více.
Mirek

Dana Šimková řekl(a)...

Mirku, děkuji za Váš názor. Patriotka nepatriotka :-) (jsem, i když fandím všem českým divadlům..., tomu se asi neubráním), režii u Ostravy dělal stejně "náš" pan Rocc a také se mi to nelíbilo. Ono toho bylo víc dohromady.

V porovnání hlasů jsem vycházela z toho, jak mně na poslech byly jednotlivé hlasy příjemné. Ani tak "nezáleželo", zda zpívali pěvci s orchestrem nebo s klavírem, ale který hlas bych dokázala poslouchat hodiny a který ne. U Janáčka obzvlášť jsem začátečník, takže se musím "orientovat" jenom podle svého "vkusu". :-)

Která Janáčkova hudba se Vám líbila víc? Ta původní, nebo přepracovaná verze?

Anonymní řekl(a)...

Líbila se mi více ta přepracovaná verze,škoda jen té režie.
Mirek