pondělí 29. listopadu 2010

Ohlédnutí se za Janáčkovým festivalem

Včera se "zavřela opona" za posledním taktem Festivalu Janáček Brno a zbývá teď jen zhodnotit, jak byl úspěšný a co nového přinesl do kulturního dění.

Už od začátku této sezóny se před každým představením ozývala melodie z Káti Kabanové a pozvánka na tento Festival. Musím říci, že mi to bude najednou chybět. Už tolikrát jsem ji od září slyšela a až do představení Káti Kabanové jsem si pořád lámala hlavu, z čeho to je... :-D Od 16. do 28. listopadu jsme měli možnost navštívit velkou řadu koncertů, operních, baletních i činoherních představení, výstav a přednášek. Každý den byl k dispozici bohatý výběr z programu a šance stihnout opravdu všechno byla asi nereálná. Osobně jsem ztrávila na Festivalu 7 večerů - shlédla jsem 2x Sinfoniettu a Výlet pana Broučka do Měsíce, 1x Říkadla, Mládí, Zápisník zmizelého, Káťu Kabanovou, Šárku a Ariadnu, Šárku z roku 1887 a Lulu. Paradoxně jsem nestihla žádný program v prvním a posledním dni festivalu.

Po programové stránce hodnotím Festival velmi pozitivně. Nabídl bohatou škálu zajímavých doprovodných akcí, kde jsme se mohli seznámit s Janáčkovým životem a jeho tvorbou, ale také s dalšími skladateli, naskytla se výborná příležitost porovnávat mezi sebou představení - Věc Makropulos v operní verzi s činoherní podobou této Čapkovy hry a Janáčkovu Šárku v nové orchestrální verzi v nastudování ostravského divadla a původní klavírní podobu od brněnského divadla. Měli jsme možnost také poznat zahraniční divadla - moskevské (Věc Makropulos) a z Essenu (Lulu). Doprovodné koncerty nenabízely jen Janáčkovu hudbu, ale i jeho současníky, nebo srovnání s dnešní tvorbou. Do Festivalu se zapojila valká řada brněnských institucí - Památník Leoše Janáčka, Besední dům, Opatství na Starém Brně, Konzervatoř, JAMU a další. Před operními představeními také probíhaly lektorské úvody, kdy jsme měli možnost dozvědět se o vzniku dané opery, jejích proměnách a provedeních.

Když se ohlédnu za návštěvností Festivalu, musím přiznat, že tolik mladých lidí a tak dlouhé fronty u večerní pokladny už od 6 hodin večer jsem v divadle ještě snad nezažila. Většinou vcházím do budovy zároveň s jejím otevřením a během Festivalu už před dveřmi stál hlouček lidí, aby si koupili vstupenky. Co ještě ráno vypadalo jako ze čtvrtiny nebo třetiny prázdné představení, bylo do 7 hodin večer vyprodané. Nejednou se začátek představení opozdil kvůli těm, kteří ještě stáli ve frontě.

Festival udělal vynikající věc a sice poskytl obrovskou řadu slev na vstupenky. První z nich byla už na konci minulé sezóny, kdy se prodávaly s několikaprocentní slevou (myslím, že to bylo 10%). Pak se vytvořila festivalová karta pro jednoho diváka za 1500,-, pro dva za 2000,- na všechna představení a koncerty. Klub přátel opery a baletu poskytl svým členům příjemnou slevu 75% na všechna představení s výjimkou premiér. Studenti také nepřišli zkrátka, protože pro ně platily veškeré běžné slevy. Do přízemí na ISIC 50%, na balkón za 50,- a pro studenty JAMU a Konzervatoře za 20,- kamkoli, a to včetně premiér. A pak se objevil takový "dotazník" - Leošův test - kdy při správné kombinaci odpovědí jste mohli získat 2 vstupenky na kterékoli představení za 1,- (případně jiné slevy při jiné kombinaci). Shrnuto podtrženo, studenti vzali divadlo útokem a zaplnili balkón na všech představeních, kterých jsem se účastnili. A je to moc dobře! Pokud se jim představení a koncerty líbily, jakože jsem slyšela většinou velmi kladnou odezvu, jistě se budou do divadla vracet i během běžné sezóny.

Věřím, že Janáček by z toho měl radost. Ze svého pohledu si myslím, že se Festival velice podařil a už nyní se těším na jeho další ročník. Děkuji všem, kteří se podíleli na jeho organizaci, nebo na něm účinkovali či se jinak podíleli. Jsem ráda, že jsem mohla být u toho!

neděle 28. listopadu 2010

Jana Kačírková – stálý host Národního divadla moravskoslezského

Dnes Jiří Urban přináší profil Jany Kačírkové:


Operní pěvkyně Jana Kačírková působí v Ostravě teprve několik sezón, ale za tu dobu zde vytvořila nemálo významných rolí: Fiordiligi – Cosi fan tutte (W.A. Mozart), Královna noci – Kouzelná flétna ( W.A. Mozart), Dona Anna – Don Giovanni ( W.A. Mozart), Zerbinetta – Ariadna na Naxu (R.Strauss), Mara – La Lupa (M.Tutino), Nedda – Komedianti (R. Leoncavallo), Markétka – Faust (Ch.Gounod), Lisette – La Rondine (G.Puccini), Susana – Figarova svatba (W.A.Mozart), Jitka – Dalibor (B. Smetana), role zpěvačky K.Cavallieri ( Amadeus – P. Schaffer).

Umělecký profil Jany Kačírkové je založen na výjimečných hlasových dispozicích v sepětí s mnohotvárným jevištním projevem. Tato talentovaná pěvkyně vládně plně a krásně znějícím sopránem mimořádně velkého rozsahu a vládne jim mistrovsky v nejjemnějších přednesových nuancích podle slohu, charakteru postavy i podle momentální dějové situace. Také v krajních polohách zní její hlas jistě a kultivovaně, a to slečně Kačírkové otevírá přístup k rozsáhlému opernímu repertoáru. V Mozartovi zpívá perlivě lehce, v komických rolích s pikantní dráždivostí, v milostných áriích s vřelou láskyplností, její vážné postavy vždy podány věrně, s působivým výrazem noblesy, vášně nebo nenávisti, dramatických nebo i tragických prožitků. Pozoruhodná je její zřetelná výslovnost, ať v češtině nebo v italštině a zcela vzorně zněla i její francouzština v nastudování Fausta v originále.

Na scéně vyniká Jana Kačírková nejen přirozeností své sympatické osobnosti, ale strhává na sebe pozornost i svým neokázalým, leč přesvědčivým hereckým uplatněním v dokonalé souhře mimiky, gestikulace a jevištního pohybu. Její výkony jsou dokladem moderního tvořivého operního pěvectví a herectví. Jsou vždy všestranně pečlivě připravené a vyzrálé, někdy až objevné. Například její Nedda - Kolombína dovede být svůdná, lehkomyslná, panovačná, vášnivě milující i bezohledně citově prázdná a posléze i vyrovnaná s blízkou smrtí. Ostravané Kačírkovou milují a těší se na její příští kreace v Národním divadle moravskoslezském.
Jiří Urban

sobota 27. listopadu 2010

Dvě Šárky a jedna Ariadna

Festival Janáček Brno připravil velmi zajímavou příležitost slyšet hned dva dny po sobě dvě provedení Šárky - běžně hranou verzi v provedení Národního divadla moravskoslezského a světovou premiéru od Národního divadla Brno. Srovnání nejen po hudební stránce je tedy na místě. Která verze nejvíce obstála?


Šárka a Ariadna aneb brněnská Popelka v kožených kalhotách (25. 11. 2010)

Když se přede mnou vysloví slovo minimalismus, dělá se mi černo před očima. To, co mě vytáčelo na Káti Kabanové jsem o dva dny později viděla také na Šárce a Ariadně. Už podle fotografií jsem měla počáteční obavy, zda se mi bude představení líbit a, když jsem zjistila, že pozice, ve kterých jsou pěvci zachyceni na fotkách, jsou k vidění několik minut beze změny během představení, přišlo na řadu zklamání. Scénu jste jistě viděli sami naživo, nebo na fotografiích, k ní není co dodat. Snad jen, že barvy jsou v určitých úhlech osvícení příliš syté. Nasvícení plátna v pozadí se mi líbilo, sice jsem v kombinacích barev nenacházela žádný řád, ale vycházely z toho pěkné odstíny. V Šárce i Ariadně se pracovalo s řadou symbolů - býk přítomný v obou operách (dlouho mi vrtahlo hlavou, proč byl i v Šárce - Přemysl Oráč mě v tu chvíli nenapadl), v Ariadně visí bezhlavý vzhůru nohama, strom prorůstá zespodu nahoru... V Šárce každý navíc nese na své hrudi počáteční písmeno svého jména. Na jednu stranu dobrý nápad, aspoň jsem si nepletla mužské postavy, na druhou stranu mi připadali jako Jů a Hele.

O barvách kostýmů a vůbec samotných kostýmech v Šárce by se dalo diskutovat. Tělnatí pánové v obtažených legínách a tričcích vypadali trochu nepříjemně a kombinace barev vyznívala poněkud kýčovitě. Už z brněnské Popelky vím, že pan Rocc si rád s barvami hraje, ale tady to byla už příliš pestrá paleta. Motorkářské helmy se znaky (býčí rohy, anténa, nebo co to bylo...) jistě něco symbolizovaly, ale moje fantazie už na tohle nestačí. Nechápu, proč někteří sólisté a všichni sboristé měli naraženou masku/helmu až do očí? V Ariadně měli (zase) sluneční brýle - jestli mně to nepřipomíná Popelku... Ať už přes to protagonisté viděli, nebo ne, jaký to mělo význam? Líbily se mi černobílé kostýmy sboristek v Šárce, to ano.

Režijně mi to přišlo příliš statické a možná bych potřebovala výklad, abych v pohybech a postojích našla nějaký příběh. Na otevřené scéně předstírat, že někoho skutečně nevidím, když stojím půl metru od něj a pak najednou - jé, ty jsi tady? - vypadalo hodně nepřesvědčivě a spíš komicky.

Ariadna sice přinesla trochu jinou tvář, ale rukopis režiséra a scénografa tu byl ještě patrnější. Ony sluneční brýle z Popelky, rapování a machrování jako u Dandiniho a sboristů v Popelce, stejné statické postavy jako v Šárce, nemluvím o nechutném močení u stromu, kam si pak Ariadna s Théseem sedli (opravdu romantika), sice skvěle vymyšlené zrcadlo, ovšem hodně se odrážející a bodající nejednou nepříjemně do očí, když se do něj opřelo světlo reflektoru, "nerozdělený" děj, takže občas jsem tápala, jak dlouhá doba mezi "scénami" uplynula, nebo jestli jsme pořád ještě v té stejné a na tom stejném místě. Bezemoční režie vytvořila z obou příběhů takový sled událostí, které v celkové podobě vypadaly jako absurdní (ona už sama libreta vypadají hodně "nepravděpodobně"), nepochopila jsem, odkud kteří námořníci vlastně v opeře volají a natažené policejní pásky v Labyrintu byly úplně stejné jako šňůry na prádlo v Popelce (jaká náhoda, že pravděpodobně visí někde v provazišti přímo v tomto divadle!), chyběly jen kolíčky... Jestli měly znázorňovat Ariadnino klubko, pomocí kterého se pak Théseus dostal ven za Labyrintu?

Popelka je vtipné a nápadité představení. Rapování, sluneční brýle... bych jednou možná "přežila", i když vypadají "divně", ale když úplně ty stejné pohyby a nápady vidím znovu v jiných operách, kam zapadají ještě méně, už se nadšení neopakuje. :-(

Po hudební stránce to bohužel nebyl příliš velký zázrak. Dirigent Jan Šrubař sice s orchestrem vytvořil krásný zvuk a úžasná fortissima, ale občas jako by zapomněl, že na jevišti jsou také pěvci. Nejednou se v Šárce stalo, že jsem marně hledala zvuk pěvcova hlasu v té spoustě orchestrální hudby. Nepřítomnost českých titulků hlavně v Šárce mě odsoudila k tápání v ději a neporozumění zpívanému textu. V Ariadně to už bylo lepší, i orchestr trochu ubral na intenzitě.

Mužský sbor ve své úvodní scéně nebyl jednotný a obzvlášť v sykavkách se to hodně projevovalo, později už se naštěstí sjednotili. Vytovřili s ženským sborem dohromady pěkný hlas a ráda vzpomínám na závěrečný sbor na konci Šárky, který mi utkvěl v paměti už při poslechu přímého přenosu v rádiu.

Velká pochvala patří Daně Burešové v roli Šárky, které bylo poměrně hodně dobře rozumět a která mě svým silným hlasem (přezpívala i burácející orchestr) opět velmi zaujala.

Ctirad Luciana Mastra už se s češtinou potýkal docela dost a rozumět mu bylo jen někdy. Přes orchestr se občas stalo, že nebyl skoro vůbec slyšet. Pěvecky je to velmi zajímavý hlas, raději bych ho slyšela v nějaké italské opeře, než v české.

Přemysl Jakuba Kettnera byl nejvýraznější mužskou postavou v Šárce - krásný zvučný hlas, vynikající výslovnost. Bravo! Roli Thésea zvládl výborně.

Lumír Martina Šrejmy mě překvapil. Když jsem tohoto pěvce slyšela v srpnu jako Hraběte v Rigolettovi, příliš mě nezaujal. Tentokrát se ozýval dobrý hlas! Jako Burún měl nádhernou výslovnost.

Zuzana Marková zazpívala dobře Ariadnu a hlas Martina Gurbaľa skutečně "děsil", když promouval Mínotaurus. Stařec Václava Živného nechápu, proč byl slepý. Slepí věštci pravda jsou v antické mytologii, ale ne v Ariadně.

Přijetí od obecenstva bylo takové opatrné, někteří ani netleskali, na výkřicích "bravo" tentokrát šetřili a po přestávce prořídly řady v přízemí a na 3. galerii... Obě opery se mi moc líbily, bylo zajímavé srovnat si Janáčka a Martinů. Každý byl úplně jiný, i na výslovnosti jejich oper se to výrazně projevilo. Janáček byl takový "těžký", mohutný a Martinů tam měl lehkost, jako bych v tom slyšela šumění moře... Jak se líbila představení vám ostatním?


Ctirad "na bílém koni" přivezl sníh (světová premiéra verze z roku 1887, 26. 11. 2010)

Možná vám to bude připadat "komické", ale já se cítím hluboce poctěna, že jsem díky Janáčkovu festivalu měla možnost být u dvou světových premiér! Je pravda, že pro mě zatím všechna představení byly premiéry :-), ale světovou nezažijeme každý den! Díky moc všem, kteří Festival připravili.

A teď už k samotnému pátečnímu představení. Stejně jako u Borise Godunova a Broučka i tady při prohlížení fotografií ze zkoušek jsem "věštila" inscenaci, že mě nadchne. Ani v jednom případě jsem se nezmýlila. Po dvou pro mě nepovedených večerech v divadlech v tomto týdnu toto byl balzám na duši se vším všudy!

Začnu hudbou Janáčka. Lektorské úvody před představeními jsou vynikající věc. Před ostravskou Šárkou jsem ho nestihla, ale před touto jsem si ho šla poslechnout a dozvěděla jsem se hodně zajímavostí. Především jsme se bavili o srovnání této Šárky a té z předešlého dne. Pan dramaturg Jakub Kruliš pojal svůj výklad velmi zajímavě, bylo nás tam jen několik a moc se mi líbilo, že zde byl především prostor pro jakékoli dotazy a vedl se dialog nás všech. Úvody pana Jiřího Zahrádky u předešlých představení byly sice velmi zajímavé, ale až příliš mnoho fakt najednou, skoro jako seznam telefonních čísel, a nedaly se všechny "pojmout". Všechno, o čem pan Kruliš mluvil - sbor zpívá vlastně orchestrální party, je rozšířená předehra a určitá místa v opeře..., všechno jsme si mohli na vlastní uši hned potvrdit. To se mi moc líbilo!

Musím se přiznat, že tato první verze Šárky se mi líbila hudebně mnohem víc, než ta orchestrální. Páni, Janáčkova úplně první opera, jeho první operní noty a my jsme je mohli POPRVÉ slyšet! Možná se smějete, ale není to úžasné?

Ke klavíru usedl vynikající Ondrej Olos a, jak o něm nedávno prohlásila paní Zerhauová po shlédnutí generální zkoušky, že "hraje jako Bůh" (doufám, že smím citovat :-D), plně s tím souhlasím! Nejednou jsem se přistihla, že jsem úplně zapomněla, že hraje jen klavír. Běžně mi to trochu vadí a mám pocit, že je dílo o něco ochuzené, ale dnes by mi tam orchestr doslova překážel. Olos svou hrou "nahradil všechny nástroje", všechno bylo přesné a krásně doprovázel zpěv ve vyrované hlasitosti, takže se navzájem nepřehlušovali.

Režie by si zasloužila pomyslnou jedničku s hvězdičkou. Bylo zřetelné, že Kristiana Belcredi je zkušenou režisérkou a propracovala tuto inscenaci do všech detailů. Společně se scénografem Janem Křížem a s kostýmy Elišky Ondráčkové vytvořili výbornou moderní režii, která nikde nešla proti ději a naopak do něj skvěle zapadla. Zde jsem nepotřebovala žádný výklad k dění na jevišti, nebo nějaké rekvizitě. Vše bylo srozumitelné a na místě.

Na jevišti stálo několik židlí s "rozpadenými opěradly" - jsme v dávných dobách na opuštěném hradě... - před nimi stojí široký dlouhý stůl (jakoby "druhé jeviště") a na scénu proudí dým prosvícený různými barvami reflektorů. Přichází sbor a sólisté (kromě Ctirada). Mužská část je celá v černém a ženská v dlouhých bílých šatech s černou rozdělovanou sukní. Na židlích a na stole leží uniformy. Muži neuznají ženská práva po smrti Libuše a ženy se rozhodnou za svá práva bojovat - obléknou si uniformy a násilně znovu a znovu vtrhávají na hrad. Toto byl děj odehrávající se během předehry. Náznaky beze zpěvu, ale byly srozumitelné. Začínám mít v oblibě inscenace režisérek - Traviata v ND, Brouček, tato Šárka. Vždycky, jako by v tom příběhu viděly ještě něco jiného. Jejich inscenace končí vždycky "pozitivně" (i když třeba hlavní hrdina zemře).

Muži se také oblékli do uniforem, přišel Ctirad, dostal amulet, nebo jak to nazvat a vydal se k hrobu Libuše pro zbroj. Muži zatím usedli zpět na židle a ani se nehnuli. Přichází Šárka se svými družkami, vylézají na stůl a snaží se ukořistit korunu. Ctirad jí v tom však zabrání. Zde bylo perfektně naznačené, co dívky tak "vyděsilo" a přemohlo. Všichni pánové vstali, objali dívky a políbili je. Šárku políbil Ctirad. Bojovné ženy přemohla láska.

Šárka prosí družky, aby ji přivázaly k dubu. Byla jsem zvědavá, jak to udělají, protože scéna se nijak neměnila. Zuly jí vysoké boty, rozhrnuly vrchní sukni, takže prosvítala jen ta bílá, o které zpívá Ctirad, rozpletly její drdol a každá z družek si vzala do ruky konec jednoho z dlouhých copů. Další držely cípy jejích šatů - perfektní nápad!!! Ctirad přišel a postupně jedné za druhou bral z rukou šaty nebo copy, až ji zcela osvobodil. Dívky zatím postupně slézaly ze stolu a schovaly se v zadní části jeviště. Šárka pak vzala svoji dýku a podřízla Ctiradovi hrdlo a tady nám "tekla krev"! Vypadalo to hodně dobře! Konečně bylo jasné, co se vlastě Ctiradovi stalo. Náznaky v Roccově režii byly tak nesrozumitelné, že jsem je ani nepostřehla.

Ctirad zůstane nehnutě ležet na stole, Šárka si lehne na zem před stůl a znovu povstanou sedící muži včetně Přemysla a Lumíra. S hrůzou zjišťují, co se vlastně stalo a pomalu přichází smutná Šárka a prosí, aby směla zemřít po boku člověka, kterého miluje. Závěrečná scéna byla opravdu třešničkou na dortu! Lumír zapálil "hranici" před Šárkou klečící před stolem, na kterém přímo za ní ležel Ctirad a ženy, které také přišly a odložily své uniformy, dostaly do rukou poháry, které byly také zapálené, takže, když se na konci opery zhasnulo, zářily plameny na několika místech. Hasiči museli mít sice asi pohotovost, ale efekt byl famózní! Pár vteřin trvalo naprosté ticho, než se spustil bouřlivý potlesk!

Teď tedy k pěveckým výkonům. S velkou radostí jsem znovu slyšela alespoň část sboru Vox Iuvenalis. Navštívila jsem v dřívější době několik jejich koncertů (Všenoční bdění, Mesiáše...) a byly vynikající. Vysoká úroveň sboru trvá dodnes a velký obdiv patří sbormistrovi Janu Ocetkovi. Divadlo naplnil nádherný hlas, obdivovala jsem překrásné akordy, které mě u Janáčka přímo překvapily - zní "divoká hudba", jak já říkám, a najednou tak nádherný moment! Kdyby to hrál orchestr, možná by se ta nádherná melodie ztratila, ale když všechno bylo zpívané sborem, vyzněla naplno. Krása, krása, krása! O závěrečném sboru bych mohla pět superlativy - nádherná hudba, která mě tentokrát skutečně dojala... Kde jsou ty doby, kdy jsem se Janáčkovi vědomě vyhýbala a myslela si o něm, že se nedá poslouchat??? :-D

Hlas Ondřeje Koplíka mi už dávno není neznámý a musím říct, že je radost ho poslouchat. Je výrazný, nezaměnitelný, ve srovnání s Nociarem působil impozantně a jen jsem v duchu litovala, že roli Ctirada nedostal on. Před týdnem zpíval také v Janáčkově Zápisníku zmizelého a i tam předvedl vynikající výkon!

Martin Štolba mě velmi zaujal jako Přemysl, dokonce překonal Jakuba Kettnera. Když jsem ho viděla na jevišti, nejednou jsem měla pocit, jako by mi připomínal vzhledem Mariusze Kwienciena. :-D Velmi přesvědčivě zvládl svoji roli a moc ráda ho někdy zase uslyším.

Ctirad Juraje Nociara byl jediný slabý článek v představení. Jeho hlas vyloženě nemám ráda, mám pocit, že vypouští víc vzduchu, než zvuku, a už mi neseděl jako Lenský v loňské sezóně. Zde se na několika místech objevil i výpadek textu a cítila jsem v jeho zpěvu něco jako pocit nejistoty... Na druhou stranu herecky to zvládl na výbornou, navíc ležet tak dlouho úplně nehnutě, i to je výkon! :-)

Hvězdou večera pak byla zcela bezpochyby Lucie Kašpárková v roli Šárky. Přehádherný hlas, dech beroucí výšky, přesvědčivě ztvárněná role, co víc si přát? I ona překonala svoji "kolegyni" Danu Burešovou mnohonásobně!

Abych nezapomněla, chválím perfektní výslovnost všech sólistů a také sboru. Ačkoli BYLY K DISPOZICI české titulky, vůbec jsem je nepotřebovala, kromě míst, kde byl vícehlas.

Co dodat? Další mimořádné představení, které se skutečně povedlo, a nadšené publikum. Ještě máte možnost vidět Šárku v neděli (před chvílí byla 1 volná vstupenka!!!) v 16:00 v divadle Reduta. Nejraději bych šla ještě jednou... :-)

A abych už vůbec nezapomněla - proč Ctirad "na bílém koni přivezl sníh"? O Criradovi na bílém koni se zpívá v Šárce a vyšli jsme po představení z divadla a venku padal první sníh. :-D

Bohatou fotogalerii k brněnské Šárce najdete na Facebooku!

pátek 26. listopadu 2010

Jiří Urban: Werther v ostravském Národním divadle moravskoslezském (psáno na základě druhé premiéry 20.listopadu 2010)


Trvalo celých šedesát čtyři let, než se na scénu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě vrátila francouzská romantická opera Julese Masseneta nesoucí název Werther. Protagonistovo jméno nás rychle přivede k zjištění, že libreto vzniklo na motivy proslulého románu Johanna Wolfganga Goetheho Utrpení mladého Werthera, že se jedná o příběh nešťastné lásky mladého muže, jehož vnitřní bolest vykoupí sebevražda.



V hudebním nastudování dirigenta a hudebního ředitele opery Roberta Jindry nejen vyznívá fatalita příběhu, ale nabízí se široká recepční škála. Posluchač má možnost pronikat do opery a nacházet v ní zalíbení. Slyšíme-li "Werthera" poprvé, neoslní líbivými áriemi, spíše zaujme dramatickou gradací wagnerovského typu. Podruhé již vnímáme jemné odstíny orchestrace, škálu jímavých pastelových tónů, které se místy až nečekaně proměňují v sytost a divokost. Posloucháme-li Werthera opakovaně, pak zjistíme, že hudební motivy nejen obkružují leitmotivy, ale dovedou proměňovat polohy a odstíny. Hudební vjemy nabývají na intenzitě a vše vrcholí ve strhující orchestraci s lehkými až nadpozemskými polohami. Co nám imponuje, jsou otevřené monology zpěvu, které netvoří uzavřené árie. To vše se podílí na celkovém, téměř moderním vyznění tragického příběhu. Otevírá se před námi vějíř citů, sahající od melancholie po vášeň, od touhy po lásce k vykoupení smrtí.


Na druhé premiéře, která se stává východiskem k našim úvah, se naše pozornost mohla soustředit na pěvecký výkon Zuzany Švedy–Dunajčanové, smyslné v projevu a přesvědčivé v emocích. Svou postavu výtečně dokreslovala herecky. Excelentní výkon odvedla Agnieszka Bochenek–Osiecka, zdá se, že téměř ideálně zosobnila Sophii. Také Luciano Mastro v roli Werthera rozvinul své lyrické tenorové polohy a dokázal v nich udržet rovnováhu. Pěvecké a orchestrální provedení mělo svou rytmizaci, vynikalo vyvážeností.


Co naopak překvapuje a vede k diskusi, je režijní nastudování Jiřího Nekvasila. Děj opery je přenesen do muzea umění /ermitáže, což na jedné straně působí symbolicky (život je nejen theatrum mundi, ale také výstavním exponátem), avšak na druhé straně mnohdy působí kuriózně. Například když Sophie, za přítomnosti správcových dětí, připravuje svačinu přímo pod jedním z velkých pláten, nebo když Schmidt s Johanem představují kustody s bezpečnostními vysílačkami a nákupní taškou. Aktualizace, která je demonstrována v diametrálně odlišném prostředí od výchozího románu i původního libreta, z kraje zaujme, pobaví, avšak postupně scéna začíná být pastí, stává se schválností a zbytečně odvádí pozornost od toho základního - hudebního efektu. Krása hudby, vyrovnané pěvecké výkony, síla příběhu, který může z představení vytvořit psychologické drama, by v inscenaci, zasazené do střídajícího se prostředí, určitě vyzněla méně stylizovaně.


Hudební nastudování Robert Jindra
Dirigent Robert Jindra
Režie Jiří Nekvasil
Scéna David Bazika
Kostýmy Marie Blažková
Pohybová spolupráce Igor Vejsada
Dramaturgie Daniel Jäger

Foto Martin Popelář

čtvrtek 25. listopadu 2010

Káťa Kabanová - zavřít oči a poslouchat


Když jsem vcházela v úterý do divadla, měla jsem obavu, zda odtud nebudu o přestávce "prchat". Už podle fotografií inscenace a názorů spousty lidí jsem šla na Káťu poněkud neklidná. Obavy byly v tomto případě pro mě oprávněné, ale neutekla jsem. :-)

I tentokrát jsem se poprvé setkala s Janáčkovou operou a po HUDEBNÍ stránce musím říct, že to byl obrovský zážitek. Orchestr pod vedením Roberta Jindry předvedl úžasnou dynamickou škálu a úplně mě dostaly několikavteřinové pauzy uprostřed vypjatých situací. Dodaly celému příběhu velmi silný náboj a udržovaly neustálé napětí - co přijde za chvíli?

Pěvecké výkony převýšily mé očekávání. Překvapilo mě jen, že - přesně obráceně, než mám zkušenost s brněnskými českými operami - na balkóně bylo rozumět češtině mnohem víc, než v první řadě v přízemí.

Nejkrásnější výslovnost za večer předvedl pan Jaroslav Březina. Rozumět mu bylo úplně všechno a hlasově opět předvedl nádherný výkon. Moc se mi líbil hlavně v druhém jednání, kdy v zahradě pozpěvoval píseň, aby přivolal Varvaru.

Čeština Tomáše Juhase byla už méně čistá, ale hlasově mě velmi zaujal. Stejně tak Kateřina Jalovcová v roli Varvary. Tichon Valentina Prolata mi přišel poněkud nevýrazný a Yvona Škvárová mě příliš v roli Kabanichy nepřesvědčila. Hlasově mi nesedí a režie jí v tomto případě vůbec nepomohla, abych si ji oblíbila. Trochu jsem doufala, že přijede paní Urbanová, tu bych si v této roli dokázala představit. V duchu jsem si jen promýšlela, jak asi musí znít Kabanicha od paní Zerhauové nebo paní Hlavsové...


Velmi mě nadchla (opět) Maria Kobielska v roli Káti - nádherný hlas a přes tu chladnou a nudnou režii dokázala dát textu příběh. Ráda ji znovu uslyším v nějakém dalším představení.

A teď tedy režie. Obavy předcházející představení byly slabší, než závěrečný dojem. Připadala jsem si jako v muzeu voskových figurín - bílé obličeje, které na balkóně ztratily veškerou mimiku a z blízka vypadaly se svými výrazy odpudivě až směšně, trhané pohyby, nebo žádné pohyby, prapodivný taneček Kudrjáše na kvádru, objetí z půlmetrové vzdálenosti, žádné vztahy mezi postavami... Co to mělo být? Proč to rovnou neudělat jako loutkové divadlo s loutkami na provázku? Možná by předvedly větší "divadlo", než tyhle prkenné postavy. Nevěřila jsem jim ani slovo z toho, co zpívali. Nějaké emoce, vypjaté situace... NIC. Chodící mumie mě opravdu nenadchly. Ještě, že jsem využila vynikající akce festivalu a koupila si vstupenku za 1,-. Asi bych hodně nadávala, kdybych platila víc. Na druhou stranu mi ušetřili jednu cestu do Prahy... :-D

Během několika dní zde zveřejním recenzi jedné studentky JAMU, která byla naopak z tohoto představení nadšená, aby se tu objevily oba názory na stejnou věc. :-)

Doufám, že toto byl první a poslední šok na festivalu, protože jinak se setkávám s vynikajícími představeními a koncerty! Dnes večer přijede Ostrava s Šárkou a Ariadnou (obava je tu také, ale snad bude zbytečná!!!) a v sobotu Lulu z Essenu. Nechám se překvapit... :-)

středa 24. listopadu 2010

Pojďme společně zahájit Advent

V neděli se rozsvítí na adventním věnci první svíčka a Vánoce se už nezadržitelně blíží. K adventním nedělím v Brně a v Ostravě bude patřit Rybova Česká mše Vánoční. Na ostravskou jsem vás zvala v předešlém článku a jen opakuji termíny:

28. 11. 15 hod. ND Moravskoslezské Ostrava
5. 12. 15 hod. ND Moravskoslezské Ostrava
12. 12. 18 hod. ND Moravskoslezské Ostrava
19. 12. 15 hod. ND Moravskoslezské Ostrava
Vystupují umělecké soubory The Czech Ensemble Baroque a taneční soubor Hradišťan s vynikajícími sólisty

Soprán - Michaela Šrůmová nebo Kamila Zbořilová
Alt - Kamila Ševčíková nebo Barbora Baranová
Tenor - Tomáš Kořínek nebo Jaroslav Březina nebo Marek Olbrzymek
Bas - Josef Škarka
Více informací najdete zde a zde.


V Brně se opět uvede už několikátou sezónu reprízovaná jevištně zpracovaná Česká mše Vánoční, na které se společně podílejí všechny soubory Národního divadla Brno. Na její první provedení se můžete těšit už tuto sobotu 27. 11. v 16:00 v Mahenově divadle a hned po představení bude před divadlem rozsvícený tradiční vánoční stromeček. Další "Rybovky" budou následovat každou adventní neděli. Recenzi z loňského představení si můžete připomenout zde. Vstupenky jsou stále k dispozici, pro členy KPOB je na první představení jednotná cena 80,-.

Komu ještě bude v sobotu v Brně připadat, že zažil málo kultury, může hned přejít do vedlejšího Janáčkova divadla na Bergovu Lulu! :-)

úterý 23. listopadu 2010

„HEJ MISTŘE“ SCÉNICKY A AUTENTICKY


Dva významné České umělecké soubory The Czech Ensemble Baroque a taneční soubor Hradišťan se opět sešly ke spolupráci. Tentokrát na nejhranější České mši všech dob, České mši Vánoční Jakuba Jana Ryby, kterou umělci nastudují pro Národní divadlo Moravskoslezské v Ostravě. Dirigentem představení je Roman Válek, režie a choreografie se ujala Ladislava Košíková. Jako sólisté vystoupí například Michaela Šrůmová, Kamila Mazalová, Tomáš Kořínek nebo Josef Škarka.

Premiéra zazní 28. 11. V ND Moravskoslezském v Ostravě, kde budou následovat reprízy každou adventní neděli. Představení však shlédnou také diváci v Třebíči, Kelči, Trutnově, Brně atd. Většina představení je již téměř vyprodaná.

„Cílem naší inscenace je přiblížit pradávný Vánoční příběh v hudebně tanečních obrazech, které vycházejí ze symbolů a tradic české a moravské lidové kultury. Proslulá Rybova mše není mší jen v liturgickém slova-smyslu. Je jakýmsi lidovým vánočním oratoriem, přirozeně evokující divadelnost. Prvky lidového humoru obsažené v Rybově libretu budou důstojně vyváženy principem scénického oratoria, tedy „duchovní“ opery. Pro diváka bude zajímavým prvkem scénické prolnutí komorního orchestru, sboru, sólistů a tanečníků do jednoho organického celku.“ říká o projektu dirigent Roman Válek.

Spolupráce Košíková-Válek, Hradištan - Ensemble Baroque není ani zdaleka první. Navazuje na úspěšnou realizaci děl: Rákoš Rákoczy (Janáček, pro Janáčkův Máj, Ostrava 2009), Kytice (Martinů, pro Pražské jaro, ND Praha 2010), realizace barokních suit G. F. Händela a J. S. Bacha na Letní škole barokní hudby 2009 a 2010.
Spojení The Czech Ensemble Baroque Orchestra, hrající na autentické nástroje v klasicistním ladění, zpěváků, pohybujících se profesionálně v oboru „stará hudba“ a tanečního souboru Hradištan, zabývajícím se kromě vlastní choreografické a hudební tvorby také pohybovým ztvárněním významných hudebních děl, slibuje zcela nový způsob zpracování. Z hlediska hudebního, ryzí klasicistní interpretaci. Z hlediska scénického, fundovaný pohled na archetypy, dokonalou znalost lidových vánočních zvyků a religiozity období 18- 19. století.

Představení:
28. 11. 15 hod. ND Moravskoslezské Ostrava
5. 12. 15 hod. ND Moravskoslezské Ostrava
10. 12. 18 hod. KD Kelč
11. 12. 18 hod. sál Fórum, Třebíč
12. 12. 18 hod. ND Moravskoslezské Ostrava
18. 12. 20 hod. Dělnický dům, Brno
19. 12. 15 hod. ND Moravskoslezské Ostrava
22. 12. 19 hod. KZ Trutnov

Operadream se účastní brněnského představení a můžete se už nyní vedle recenze těšit na rozhovory s některými z účinkujících!!!

pondělí 22. listopadu 2010

Ostravským labutím se vede dobře (psáno na základě reprízy 21.11.2010)

Úplně čerstvá recenze Jiřího Urbana:


Současný divák má možnost shlédnout hned čtyři česká nastudování nejslavnějšího klasického baletu Petra Ilijiče Čajkovského Labutí jezero, a to v Národních divadlech v Praze, Brně a Ostravě, ale i v ústeckém Severočeském divadle opery a baletu. Každé z nich má svou nezaměnitelnou atmosféru, což je způsobeno nejen participací zahraničních choreografů a režisérů, ale především tanečním ztvárněním hlavních rolí představiteli, kteří většinou vyšli z ruské baletní školy. Je pro ně vlastní taneční prožitkovost, cit, dokonalá technika, ladnost pohybu, vynikající herecký projev. Každé z představení stojí za pozornost, avšak jen ostravský divák si může zvolit z široké nabídky baletních klenotů, protože dramaturgie uvádí v těsném sledu hned několik představení (v repertoiru je Giselle, Spící krasavice a Louskáček).


V ostravském nastudování Labutího jezera zaujme zejména výkon taneční dvojice Odetty - Odillie a prince Siegfrieda v podání Olgy Borisové - Pračikové a Rodiona Zelenkova. Tvoří nezapomenutelný pár, který v divákovi vyvolává silné emoce a okouzlí dokonalou souhrou. Borisová doslova utváří imaginaci corporis, promlouvá řečí těla a to tak, že sice vypráví pohádkový příběh, ale tancem projektuje žitý svět. V jejím interpretačním tanečním umění dochází k symbióze vjemů, k skloubení preciznosti techniky a přirozenosti výrazu. Do svého pojetí dvojrole zapojuje každý sval, používá mimiku a gesta, pomocí nichž vyjadřuje dívčí křehkost a něhu, koketnost, touhu, strach, ale také vypočítavost a chlad. Rodion Zelenkov má jedinečný kontakt s partnerkou, získává publikum čistotou v provedení jednotlivých variací.



Z dalších rolí se jeví jako vysoce efektní výšky skoků Vladimíra Vašků v roli Šaška. Milovníci Labutího jezera se zpravidla těší na tanec labutí, protože právě při něm vynikne romanticky laděná scéna (tentokrát Alexandra Babraje) a Čajkovského hudba.



V provedení ostravského operního orchestru, pod vedením zkušeného dirigenta Jana Šrubaře, se zvuková a vizuální složka podílí na integritě představení a nepůsobí rušivě. To bohužel nelze zcela jednoznačně tvrdit o labutím sboru a očekávané scéně, kdy labutě vycházejí do středu. Divák místy nabude dojmu, že nedochází k synchronizované přesnosti. Technicky to není možné, avšak menší vizuální efekt je zřejmě ovlivněn nerovnoměrnou výškou jednotlivých tanečnic. Naopak plně zaujme první scéna s tančící mládeží, pas de trois princových přátel, v provedení Isy Ichikawa, Ashley Brooke Lunn a Lukáše Lepolda.

I přes některé menší nedostatky se ostravským labutím vede dobře a jejich návštěvu lze pouze doporučit.

Dirigent Jan Šrubař
Režie, choreografie a úprava libreta Irina Strode
Scéna Alexander Babraj
Kostýmy Eliška Zapletalová
Foto Josef Hradil

sobota 20. listopadu 2010

DVĚ ŽENY – DVA MÝTY - Šárka a Ariadna v Ostravě

Další recenze Jiřího Urbana:

Kdo shlédl operní představení Šárky a Ariadny v Národním divadle moravskoslezském v první premiéře 23.9. 2010, musel mít rozporuplný pocit. Nabízí se hned několik otázek , které nelze jednotlivě zodpovědět. První by zněla, proč si dramaturgie zvolila zrovna Janáčkovu Šárku a Ariadnu Bohuslava Martinů. Připomeňme, že obě dílka se scénicky téměř neuvádějí a že jejich volba může souviset s novou koncepcí ostravské opery. Režie představení vsadila na jednoduchost scény, která je rozdělena na dvě patra a které dominuje oranžový strom. Skot /vůl v životní velikosti se z horní části jeviště při Šárce otočí pro Ariadnu nohama vzhůru do dolní části jako nazelenalé torzo býka bez hlavy.






Druhý okruh problémů se váže k proporcionalitě hudební, pohybové a scénické. Dirigent Jakub Klecker jako kdyby byl zaskočen významností ostravské opery a chtěl nahradit deficit větších zkušeností (s Janáčkem a Martinů) tím, že vložil do svého úsilí forte. Tam, kde sólisté vládnou plným tónem a suverénní jistotou, jako třeba Martin Bárta (Přemysl v Šárce a Théseus v Ariadně) či Martin Gurbaľ (Minotaurus v Ariadně), to nevadí, avšak již u Ariadny Zuzany Markové vnímáme ve vyšších polohách nepříjemnou ostrost a pro Evu Dřízgovou – Jirušovou (Šárka), nebo Martina Šrejmu (Lumír v Šárce a Burún v Ariadně) tento typ vedení znamená propad. Za těchto okolností bylo potěšitelné, že italský tenorista Luciano Mastro v roli Ctirada obstál, vč. srozumitelnosti zpívaného textu.






Pohybová složka operního představení stojí za pozornost nejen proto, že je provokující ve svých výkonech (trhavé pohyby, močení Théseuse apod.), ale také pro svou razantnost, která plyne z dominantního postavení pana Rocca. Je až zarážející, jak vyznívají části celku. Zatímco výrazná scéna pana Rocca byla svou barevností a celkovou prosvícenností tím hřejivým akordem, styl kostýmů byl až příliš futuristický. Ostravské spojení Šárky s Ariadnou působí dost nesourodě - i když v obou případech se jedná o ženské milostné problémy ukotvené v české a řecké mytologii.


Psáno na základě první premiéry 23. září 2010.

Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigenti: Jakub Klecker, Jan Šrubař
Režie, scéna: Rocc
Kostýmy: Vendula Johnová, Rocc
Sbormistr: Jurij Galatenko

Foto: Martin Popelář

čtvrtek 18. listopadu 2010

Festivalový Brouček aneb "úžasná šílenost"

17. listopadu zazněla v Janáčkově divadle Janáčkova Sinfonietta a světová premiéra opery Výlet pana Broučka do Měsíce. Raději hned na začátku vysvětlím, proč jsem takto pojmenovala tento článek. Cituji totiž první dojmy jedné divačky, které jsem zaslechla po skončení představení: "To byla šílenost, ale úžasná!" Pod její slova bych se mohla podepsat také, ovšem šílenost zde není ve smyslu, že by to představení nebylo kvalitní, nebo se mi nelíbilo. Právě naopak!

Už, když jsme měli na základní škole v povinné četbě Svatopluka Čecha a jeho Pana Broučka, měla jsem silné pochybnosti o duševním zdraví autora. Ta knížka mě absolutně nebavila a ani jsem ji nedočetla do konce. Útěchou mi bylo, že jsem nebyla sama. Dodnes jsem se k ní nevrátila a opera (ač vynikající) mě jen utvrdila v nesmyslnosti námětu. Možná, kdyby to byla činohra, že bych odešla, ale to, co z tohoto příběhu udělal Janáček a co vytvořilo Janáčkovo divadlo, mě naopak dohánělo k tomu, že jsem prosila, aby ještě, ještě... nebyl konec!!! Ale nebudu předbíhat...

Včera a v pátek 19. 11. předchází Broučkovi Janáčkova Sinfonietta. Už úvodní fanfáry mi přišly velmi povědomé a byly nádherně odehrané přímo na jevišti a vrátily se ještě na konci.

Ve druhé větě se promítal film, o kterém jsem chvíli nevěděla, zda se mi líbí, nebo ne. Jednalo se o moderní balet (kterému stále pořádně nerozumím a nevidím v něm příběh) tančený v různých částech Brna - na vlakovém nádraží, na střeše Janáčkova divadla, v Denisových sadech a jinde. Na místech, kde jsem byla, nebo kudy denně chodím. Lokace mi přišla vynikající, některé taneční části mě nezaujaly, ale v celkovém náhledu mohu říct, že to byl dobrý nápad. Vybrali jste kvalitního vítěže!!!

Ve třetí části jsme mohli zhlédnout živý balet na jevišti v choreografii Jiřího Kyliána, pro který nemám slov. Opět moderní choreografie, která zdánlivě působila "prostě, jednoduše", ale při hlubším přemýšlení o jednotlivých prvcích tance jste si uvědomili, jak obtížné jsou a jak geniálně jsou za sebou sestavené.

Následovalo další video - tanec páru v roztrhaných igelitových pytlících v bílé hale (kde to bylo točené? To jsem nepoznala... tipuji Dům umění, ale jistá si nejsem). Nápad to byl výborný, přesto zatím ve mně nezanechal choreograficky nijak hluboký dojem, uvidím, co na to budu říkat v pátek, až to uvidím podruhé.

Rozhodně oceňuji výborný nápad takto ztvárnit nádhernou Sinfoniettu. Jako celek jsem ji slyšela poprvé a Janáčkova hudba mě nejednou během večera překvapila svou nádherou. Všichni sklidili za tuto část představení od publika skutečně bouřlivý potlesk.

Video-ART Sinfonietta
LEOŠ JANÁČEK (1854-1928)
Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Videoart (koncept, režie, choreografie, střih, kamera, produkce, lokace): Tom Rychetský, Pavel Hejný (vítězové soutěže Videoart: Janáček versus expresionismus)
Choreografie: Jiří Kylián (*1947) - 3. věta Moderato
Nastudování 3. věty: Nataša Novotná
Tančí členové Baletu Národního divadla Brno, Ivona Jeličová, Leila Labiodová, Eriko Wakizono, Jan Fousek, Peter Matkaicsek a Marek Svobodník.


Druhá část večera patřila dlouho očekávané světové premiéře Janáčkova Výletu pana Broučka do Měsíce. V pondělí jsem se zúčastnila předpremiérové besedy, měla jsem možnost vidět na jevišti alespoň hlavní "budovu", kde se prakticky všechno odehrává, a slyšet povídání paní režisérky Pamely Howard, dirigenta, těch, kteří se na představení podíleli, a samotných pěvců.

Už podle fotografií, které jsem našla na Facebooku Janáčkova divadla, mi bylo jasné, že tohle nebude jen tak nějaké představení. Věštila jsem mu, že ve mně vyvolá stejné nadšené dojmy jako Boris Godunov. Popravdě řečeno ho to možná i trochu překonalo. Miluju, když je na jevišti hodně kulis, hodně lidí, když se tam pořád něco děje a oči neví, kam se mají dřív dívat. Největším nepřítelem byly dnes pro mě titulky. Do pátku se naučím Broučka nazpaměť, abych je už nemusela číst, a pořádně se pokochala děním na jevišti. Divák prakticky nemá čas "vydechnout". :-) Opera má obrovský spád, Janáčkova hudba se řítí kupředu jako rozjetý rychlík a zastaví se až na konci. Pořád se něco děje, tam není hluché místo.

Včera velmi početný orchestr Janáčkova divadla pod vedením Jaroslava Kyzlinka podal obrovský výkon. Opět měl onen nádherný zvuk, přirovnala bych ho asi k vybroušenému lesklému hladkému diamantu. Hudba přímo zvonila v uších, byla lahodná, svěží... Když jsem v pondělí slyšela na besedě ukázku - tercet opilých pánů Skladatele, Malíře a Básníka z dosud nikdy nehrané části Broučka - s klavírním doprovodem, hudba mě příliš nezaujala. Bála jsem se, zda se mi bude opera vůbec líbit. Orchestr tomu ale dal tu správnou tvář a tercet se mi včera hodně moc líbil!

Scéna, režie, kostýmy..., každý detail, každá jakoby "nedůležitá věc", nebo snadno přehlédnutelná měly svoje místo. Čáry na zemi podle slavného obrazu - různě proplétané kruhy, možná i jako náznak "motání se" opilého Broučka a jiných postav, bludné kruhy, sluneční soustava, příběh je jako v kruhu - kde začal, tam také skončil, kulatá planeta a měsíc... Napadla by mě jistě i další přirovnání. Ústřední kulisa byla jakousi budovou z jedné strany vypadající jako průčelí hostince se schody do dvou stran a prasetem nesoucím uzenky na talíři nad dveřmi a z druhé strany barevné stěny a velké schodiště, které znázorňovalo Měsíc. Trochu mi to připadalo tvarem jako kosmická raketa. :-D Kolem budovy stály pouliční lampy, na zemi ležel napadaný sníh, který na začátku opery úklízečky košťaty odmetly a odvezly spadané listí v kolečkách, která zůstala pak ležet vzhůru nohama na scéně a sloužila nápaditě jako "židle" na Měsíci. Stálo tam také Broučkovo auto, které zároveň jako by bylo i jeho "domem". Trůn Čaroskvoucího podobný sedadlu pro rozhodčího při tenisu neměl chybu!!!

O kostýmech se budu zmiňovat s každou postavou zvlášť. Sbor zpíval opět nádherně, kostýmy modrých uklízeček s košťaty na začátku, žlutých dam na Měsíci, hostů v hospodě se šálami kolem krku jezdících v jednu chvíli na kolech po jevišti (moje už trochu vycvičená obava, aby někdo nebo něco nespadlo do orchestřiště měla opět pohotovost :-DDD) a asi nejoriginálnější byli obyvatelé Měsíce rozdělení na tři části - malíři v modrém s klobouky, ze kterých trčely štětce, básníci v zeleném maskáčovém s psacími stroji na zádech a hudebníci v bílém s hudebními nástroji.

Básíkem a vládcem básníků na Měsíci byl Petr Císař. Spolu se svými "spolupijany" Malířem/Duhoslavem Zoltánem Kordou a Skladatelem/Harfobojem Petrem Levíčkem předvedli nádherné tercety. I když to nebyly příliš velké role, byly velmi obtížné. Janáček potrápil pěvce tóny na samotné hranici rozsahů daných hlasů a všichni to zvládli na výbornou. Obdivuji pana Levíčka za jeho Harfoboje. Přesně se mi vybavilo, jak nám vyprávěl o svém obtížném partu v pondělí, když jsem poslouchala jeho zpěv. Místo na hafru hrál na kolo bicyklu. :-D

Nad orchestřištěm sedí na začátku opery v křesle starý vousatý pán a něco tužkou píše. Pak vstane, potichu vstoupí na jeviště a odkráčí pryč, aniž by vydal jedinou hlásku. Je to samotný Svatopluk Čech. Jak jsem si potvrdila u několika návštěvníků, tento kostým a maska byly nejúčinnější. Pana Janála vůbec nemohli poznat a pořád ho na jevišti hledali (přitom tam byl hodně dlouho). :-D Part Svatopluka Čecha a Oblačného není sice příliš rozsáhlý pro zpěv, ale velmi náročný. Vedle zpěvu se v něm objevuje i recitace a tou si pan Janál získal nejen mě, ale i spoustu dalších. Přerecitovat zvuk orchestru, přednést to s takovou grácií a jistotou byl obrovský výkon. Jako má krásný hlas při zpěvu, tak ho má i při recitaci. :-) Jeho role byla obtížná také po choreografické stránce. Každý pohyb měl své místo, kdyby se jen o chvilku opozdil, ztratil by svůj význam a přitom v Janálově podání nepůsobil "nepřirozeně" a uměle.

Služka v podání Martiny Králíkové byla roztomilá :-) a paní Straková-Šedrlová vstoupila na jeviště až v závěru opery v postavě Hospodyně, kdy se obávala o pana domácího. Její krásný hlas zazářil i včera. Číšníček a Zázračné dítě Andrey Priechodské se mi moc líbili. Zase si s nimi pohrála a byla nepřehlédnutelná.

Würfl a Čaroskvoucí v podání Jiřího Sulženka měl krásný kovový hlas a hlavně kostým Čaroskvoucího byl jedním z těch nejpovedenějších. Na Měsíci mu přirostly obrovské vousy, takže v první chvíli byl také k nepoznání. Svým dalekohledem pozoroval, co se děje kolem a řídil ze své pozice "rozhodčího" svět umění - hudbu, malířství a poezii.

Sakristán u svatého Víta v podání Martina Gurbaľa mi trochu v celé opeře zanikl, ale Lunobor neměl chybu! :-D Nezapomenu na jeho volavkový z vysoka našlapující krok, který mě rozesmál, a síťku na motýly. :-) Na této figurce se paní režisérka opravdu "vyřádila".

Málinku a Ethereu výborně zazpívala Adriana Kohútková (tentorkát se obsazení nezměnilo a KONEČNĚ jsem ji slyšela, kdy jsem měla :-D). V první a poslední části byla prostým děvčetem, ale na Měsíci to byla hvězda! Její růžové šatičky byly seskládané z tisíce igelitových pytlíků. Nedokážu si představit, jak hrozné horko v tom muselo být! Etherea - vzdušná = nadýchaná sukýnka... Další dobře vymyšlený kostým!!!

Ondreje Šalinga jsem slyšela na představení teprve podruhé (poprvé na premiéře Lékárníka) a včera mne jeho výkon zaujal. O úkladech vysokých a nízkých tónů bych mohla obšírně psát i u jeho partu. Dobře zazpíval Mazala i Blankytného.

Zlatým hřebem večera byl jak jinak sám Pan Brouček v podání Jaroslava Březiny. U něj můžete se stoprocentním výkonem počítat vždycky a pro komické role má obrovský talent. Potácel se opilý po jevišti, úžasně se divil, smál se, ládoval se párky... Moje představa Pana Broučka je "obrovská koule", tento Brouček byl proti ní poněkud hubenější, osobně bych ho pořádně "nafoukla", ale to už je detail. :-DDD Je pravda, že při takové choreografii by byla hodně ztížená možnost pohybu. Ale i tak, jako by tomu knižnímu Broučkovi z oka vypadl! Dost mě pobavil a tomuto Broučkovi bych možná nezavřela knížku.

Na co nezapomenu, tak je Pegas, na kterém "odletěl" Brouček, aneb dvojkolo s hlavou koně na předních říditkách a křídly na druhé straně. Pořád jsem si říkala, co to na tom kole je. :-D

Mně osobně se to moc líbilo, představení se hraje ještě 3x - v pátek 19. 11. ještě se Sinfoniettou a lektorským úvodem začínajícím v 18:15 a pak 5. a 8. 12. Moc ráda bych viděla všechna představení. Na jevišti se toho děje tak hrozně moc, že mi včera unikla spousta detailů. Potřebovala bych asi pustit si celé představení jako film a zpomalovat záběry, abych si mohla pořádně prohlédnout, co kdo dělá... Opravdu tohle představení doporučuji. Není to ani pohádka, ani realita. Je to takové "sci-fi", sen... Námět je šílený, ale režijní zpracování a Janáčkova hudba ho vynesou ke hvězdám ba přímo na Měsíc! :-D

PS: Jak se Vám Brouček líbil? I mě osobně by to hodně zajímalo. Viděla jsem spoustu nadšených lidí, ale i těch, kteří při závěrečném aplausu téměř netleskali. Věřím, že se to nemuselo všem líbit, zajímalo by mě, co Vás na tom třeba i nezaujalo...

PPS: Jestli se bude Janáčkův festival odvíjet i nadále v tak výborných představeních, jako byla Její pastorkyňa, úterní Věc Makropulos (jak jsem slyšela) a včerejší Brouček, budeme na něj hodně dlouho a hodně rádi vzpomínat. Ať se práce daří!!!

Výlet pana Broučka do Měsíce
autor: Leoš Janáček
libreto: Leoš Janáček
dramaturg: Patricie Částková
režie: Pamela Howard
asistent režie: Tomáš Pilař
dirigent: Jaroslav Kyzlink
asistent dirigenta: Branko Ladič
pohybová spolupráce: Ladislava Košíková
scéna: Pamela Howard
kostýmy: Pamela Howard
světelný design: Daniel Tesař
asistent výtvarníka: Monica Bastos
sbormistr: Josef Pančík

Osoby a obsazení
Pan Brouček Jaroslav Březina
Mazal/Blankytný Ondrej Šaling
Sakristán u sv. Víta/Lunobor Martin Gurbal'
Málinka/Etherea Adriana Kohútková
Wurfl/Čaroskvoucí Jiří Sulženko
Číšníček/Zázračné dítě Andrea Priechodská
Hospodyně pana Broučka Daniela Straková-Šedrlová
Služka Martina Králíková
Svatopluk Čech/Oblačný Roman Janál
Skladatel/Harfoboj Petr Levíček
Malíř/Duhoslav Zoltán Korda
Básník Petr Císař

pondělí 15. listopadu 2010

Ostravská „Prodanka“ se zaprodala průměru

Další z recenzí pana Jiřího Urbana:

Obnovená premiéra Prodané nevěsty, která má zřejmě připomenout vytrácející se trvalé hodnoty, se dostává do konkurenčního postavení a přímo nabízí srovnání s projekty v pražském Národním divadle, s nastudováním v Brně, v pražském Studiu Ypsilonka v podání Provdané nevěsty apod. Když se na staré roubuje nové, může se někdy základ omladit, také se to ovšem občas nepovede, roub se neujme a do prostoru vyráží zplanělá větévka.



Hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského Robert Jindra nemá s Prodanou nevěstou velké zkušenosti a premiéru tak přenechal zkušenému dirigentovi Janu Šrubařovi. Ten měl snahu zachovat to nejlepší, co v původní inscenaci bylo, ale skloubit statičnost scény a tradičnost režie s dynamickým nasazením, to je zřejmě nemožné. Obnovené ostravské nastudování tak působí průměrně, místy až nevyváženě, neintegrálně, je spíše založeno na oblíbených áriích, scénkách a výstupech jednotlivců nebo sboru, ale dokonce ani v proslulém výstupu komediantů v ničem nepřekvapí. Divák znalý Prodané nevěsty je z nastudování zklamán.



Po shlédnutí ostravské Prodané nevěsty si stále více uvědomujeme, jak není snadné vdechnout nový život české klasice, která si vyžaduje své. Smetanova opera může být inscenována v operetně, až kýčovitě laděné scéně Alexandra Babraje, avšak nastudování by mělo být buď pravým opakem, vedeno s nadsázkou až komediálním patosem směrem k realistickému provedení nebo stylizovaně, blíže k lidovému divadlu. Ani jedna podoba se však nerealizuje. Mátožné, nevyhraněné podání, kdy sólisté přicházejí a odcházejí ze scény, děj se odvíjí navzdory svižného tempa tak, že soustředění diváka ubývá a vyruší ho z letargie spíše nevyváženost pěveckého obsazení, to není výhra. Neomluvitelnou chybou obnovené premiéry je stažení Evy Dřízgové–Jirušové, která je personifikací Mařenky. Nově obsazená Linda Ballová s ničím novým nepřichází, protože klasické nastudování nedává zaznít ničemu jinému než je standart. Mladý Jan Šťáva má nepochybně před sebou pěveckou kariéru, ale jeho Kecal je spíše toporný něž komický a jako herec zřetelně vyžaduje pohybové školení. Obsazení tenoristy Tomáše Juháse do role Jeníka se stává medvědí službou. Česká klasická opera nesnese „italskou“ techniku zpěvu.



Operní nastudování ostravské „Prodanky“ je plné vrcholů a propadů. Mezi ně patří známý sextet Rozmysli si, Mařenko v obsazení Eriky Šporerové do role Háty, Jaroslava Kosece (Krušina), Anny Nitrové (Ludmila) a Bogdana Kurowského (Mícha), přičemž poslední tři jakoby ztratili svůj tradiční lesk.



Ostravské představení je průměrné, což na operu jejího formátu je málo. Je podprůměrné režijně a inscenačně, málo překvapivé v tradičních rolích a jen občas něco probleskne, co diváka drží v naději, že teď se to zlomí, nebo "a teď přijde moje oblíbená část". Vždyť árie o „věrném milování“ vždy okouzlí a Smetanova hudba zabírá, ale není to dost málo?

Psáno na základě obnovené premiéry 19. září 2010 a reprízy 28.září 2010.
Dirigent Jan Šrubař
Režie Ilja Racek
Scéna a kostýmy Alexander Babraj
Choreografie Ivan Hurych
Sbormistr Jurij Galatenko
Foto Daniel Jäger

neděle 14. listopadu 2010

Don Pasquale jako zářící klenot opery buffy


Tato recenze je věnována včerejšímu (13.11.2010) přímému přenosu opery Gaetana Donizettiho Don Pasquale z newyorské Metropolitní opery. Pokud jde o úvodní pojednání k autorovi a jeho dílu, odkazuji na text uvedený zde.

Přistupme tedy přímo k rozboru včerejšího představení. Současné nastudování, které nám bylo předvedeno, je z r. 2006, patří tedy k nastudováním relativně novým. Děj opery se odehrává v Římě, ve 2. pol. 18. stol., čemuž byla v zásadě podřízena režie (Otto Schenk) i scéna a kostýmy (Rolf Langenfass). Z tohoto pohledu se jednalo o klasičtější nastudování, kostýmy byly jen lehce posunuty na přelom 18. a 19. stol., což však bylo rozhodně ku prospěchu dynamičnosti děje. Scéna byla v zásadě narativní, takto jsme mohli shlédnout Pasqualovo honosné, byť již poněkud omšelé, římské sídlo s dobovým nábytkem, ložem s nebesy, schodištěm a zavěšeným lustrem, střídané se sluncem zalitým skromným příbytkem Noriny umístěným do střešních prostor s pavláčkou a výhledem na krásy středověké části města, lenoškou a na šňůře se sušícím prádlem, stejně jako tichou a do temnoty se halící zahradu přiléhající k zadní části Pasqualova domu. Opět bylo velmi přínosným, že nám režie umožnila pohlédnout za kulisy, kdy si divák může udělat jednak představu o skvělé sehranosti celého technické týmu, stejně jako o monumentalitě zákulisí, kde jedna scéna (jako technický celek) je odvezena do pozadí a druhá, již nainstalovaná, včetně usazených pěvců, je přivezena na její místo. V zahradní scéně jsme si také mohli povšimnout provedení, kdy za kulisami je skryt Ernesto zpívající serenádu a spolu s ním sboristé a několik hudebníků, které dirigoval asistent Mistra Levinea, přesně podle Mistrova řízení z orchestřiště, přenášeného obrazovkou za kulisy.


Již zde je třeba říci, že režijní pojetí, scéna i kostýmy, spolu s výkony pěvců a samozřejmě to vše propojeno podmanivou a jiskřivou Donizettiho hudbou vytvořily dohromady nesmírně koncízní celek, plně odpovídající buffóznímu charakteru díla, jedinečně dynamickou komedii, kdy se nepochybně divák bavil (v tom nejlepším slova smyslu – jde přece o komedii) od začátku až do konce a určitě se u většiny diváků často objevil úsměv na tváři. Režie šla do skutečných detailů (včetně gest, mimiky a pohybů celkově) a spojitostí, čemuž se plně podřídili výborně sehraní pěvci, kteří nejen že hráli, ale skutečně se do svých rolí plně vžili, jakoby tu místo herců (pěvců) stáli skuteční Pasquale a spol. Svěží, dynamická a velmi melodická hudba G. Donizettiho jim v tom byla plně nápomocna. Po hudební stránce jde o klasickou operu buffu, belcantového typu, s řadou brilantních árií či duet a dalších skupinových výstupů. Současně jde o klasickou číslovou operu, kdy jednotlivé uzavřenější hudebně-pěvecké partie spojují recitativy a objevuji se i mluvené partie (typicky při čtení dopisu). Árie jsou však pojaty tak, aby nepůsobily vyloženě na efekt, ovšem současně umožňovaly pěvcům ukázat své mistrovství, a i koloratura se v opeře prakticky nevyskytuje, což je, zejména vzhledem ke komickému charakteru děje, jen ku prospěchu. Celek tak působí velmi plasticky.


Nyní již přejděme k výkonům pěvců. Začneme samozřejmě od titulní role, které se zhostil americký pěvec John Del Carlo. Tento pěvec disponuje klasickým buffózním basbarytonem, velmi příjemně znějícím, otevřeným a plastickým a krásně klenutým a jistým i v nejnáročnějších partiích (typicky v proslulém duetu s Malatestou ve III. dějství „Tiše, za tmy nepoznáni, vloudíme se do zahrady“ - „Cheti cheti immantinente nel giardino discendiamo“). Kromě tohoto duetu patřila k jeho skvělým výkonům i cavatina z I. dějství, v níž vyjadřuje svou touhu po mladé nevěstě. Rovněž tak herecky předvedl skvělý výkon, role mu byla jak šitá na míru, byl velmi přesvědčivý, včetně gest a práce tváře, přesně převedl staříka (jak sám říká v libretu 70-letého), který si rád užívá klidu domova, bez nějakých výstřelků a změn. Typický rozšafný „pan domácí“, který ovšem má najednou možnost prožít přece jen něco neobvyklého (ovšem svoji nastávající si jistě představoval jinak), ale najednou je konfrontován s marnivostmi, ba přímo uragánem vyvolaným svojí „ženuškou“. Je pak skutečně rád, že se jí nakonec zbaví a vrací se ke svému klidnému životu a celou hru bere s nadhledem a ponaučení mu dané si jistě bere k srdci. Myslím, že leckterý divák se patrně snažil vcítit do jeho pozice a představoval si, jaké by to bylo být na jeho místě, a nepochybně šel leckterému divákovi mráz po zádech v konfrontaci se smrští předvedenou Norinou (a Pasquala pak jistě upřímně litoval).


„Panu domácímu“ skvěle odpovídal i jeho přítel a lékař, doktor Malatesta v podání polského pěvce Mariusze Kwieciena. Jak pěvecky, tak herecky předvedl skvělý výkon, jeho baryton je otevřený, nosný, s pěkným zaklenutím, jistý i v nejnáročnějších a nejrychlejších partiích: typicky v již uvedeném duetu s Pasqualem ve III. dějství: tento duet se stal nepochybně jedním z hvězdných okamžiků večera a oba pěvci si ho v tom nejlepším slova smyslu užívali a dohromady vytvořili vynikající jednotu. Skvělým výstupem M. Kwieciena byla i romance „Krásná jako anděl z ráje“, kterou v I. dějství líčí past na Pasquala, stejně jako jeho duet s Norinou v proměně I. dějství, kde ji zasvěcuje do svých plánů. Herecky je Malatesta v jeho pojetí skutečně mazaná postava (svým způsobem tomu odpovídá i jeho fyzické vzezření), která má celou věc dokonale promyšlenu do nejmenších detailů (vždyť jak mistrně zasvětil Norinu do její role!), ale svoji mazanost a důvtip plně vkládá do prospěchu mladého párku. V rámci hereckého projevu také převedl velmi dynamickou pohybovou kreaci, zejména v partiích s Norinou.


Přímo tak přejděme k Norině v podání ruské pěvkyně Anny Netrebko (rodačka z Krasnodaru – místní obyvatelstvo z kraje poblíž Kavkazu má dynamičnost v krvi – jistě to lze říci i o této pěvkyni). Pěvecky předvedla strhující výkon, její soprán je jemný, ale silný zároveň, plný, otevřený a hladce klenutý, slovanského zabarvení, s krásnou frází a jistý ve výšce i v technicky nejnáročnějších partiích. Její projev pěvecký se snoubí s jejím projevem hereckým do naprosté jednoty a tato jednota stejně tak skvěle koresponduje s výkony ostatních pěvců, kdy jejich akce vyvolá její naprosto přesnou reakci a obráceně. Její výkon byl velmi přesvědčivý, naplněný akcí a dynamičností (pravý pohybový koncert), prakticky stále, pokud je na scéně, je jí plné jeviště. Chvíli ji vidíme tu, a hned zas onde, tu na lenošce, tu na posteli s nebesy (div, že se postel nezřítila) s hbitostí takřka akrobatickou. Se skutečným mistrovstvím zahrála všechny situace, v níž se její Norina-Sofronia objevuje: počínaje dívčinou zdravě přesvědčenou o svých schopnostech ve scéně na pavláčce, s románem v ruce a čekajíc na Malatestu, ležérně se rozvalující na lenošce (cavatina o rytíři „Quel guardo il cavaliere“); pokračujíce přes „trénink“ její nové role s Malatestou (oba zde byli přímo „na jedné vlně“) a její odhodlanost, že roli plně dostojí; dále jako prostinká a stydlivá dívenka z venkova, která nepoznala nic jiného než klášter a musí se proto stále schovávat bratrovi za zády, případně se mu takřka jako dívenka sotva odrostlá pohupovat na kolenou; poté přichází její metamorfóza – naprostý zlom, z něhož by jistě i Ovidius zaplesal - kdy z tiché dívenky se stává dračice první velikosti, která v jediném okamžiku ovládne s naprostou dominancí dům a celou situaci.


Následuje její výstup ve III. dějství, kdy jako paní domu vyráží do divadla. Kostým, který měla na sobě jí dokonale padl a udělal z ní úplnou princeznu, ovšem žádnou putičku, ale s paličkou v ruce pomalu valkýru, která se chystá nasednout na koně a vydat se do bojů (zde pochopitelně s nebohým Pasqualem); v zahradní scéně vystupuje jako zamilovaná romantická dívčina, plně odpovídající zamilovanosti Ernestově a konečně ve finální scéně máme ze Sofronie opět Norinu jako na počátku, která konečně Pasqualovi ukáže, jaká je ve skutečnosti a ještě mu blahosklonně dá patřičné ponaučení. K celkovému vyznění jejího výkonu jistě přispívá i její fyzická krása.


K Norině do páru byl obsazen, do role Ernesta, americký pěvec Matthew Polenzani. Disponuje jemným, hladce a velmi příjemně znějícím lyrickým tenorem, jistým i ve výšce, který odpovídá belcantovému charakteru díla a jeho roli mladého romantického milovníka, který to dává plně najevo ve svých horkokrevných či naopak sentimentálních áriích (skutečně je takto pěvecky i herecky pojal). Takto vidíme Ernesta hrdinně odhodlaného čelit strýci, který však poté rezignuje a chystá se opustit domov (sentimentální arie „Pouť chci konat v širé světy“ úvodu II. dějství – spolu s zamilovaně podanou serenádou v zahradě patřila k jeho mistrovským výstupům); poté exploduje při pomyšlení, že ho Norina zradila, ale brzy pochopí, že je to jen hra, a udělá pro získání Noriny vše. Takto i sehraje roli neznámého ctitele, kde se ovšem nemusí namáhat nějakou hrou, ale vůči Norině hraje sám sebe a něžně jí vyjadřuje své city, což Norina opětuje (společné nokturno „Ráj v duši mou se hrouží“).


Do výše popsaného pěveckého celku výborně zapadl i „notář“ (jak známo, je to ve skutečnosti převlečený Malatestův bratranec Carlino) v podání kanadského pěvce Bernarda Fitche. Tento pěvec, disponující buffózně znějícím hlasem, předvedl přesně to, co se od pravého „suchého“ právníka (asi tak si většina lidí právníky zahrabané v paragrafech zpravidla představuje) očekává. V jeho pojetí je to lehce roztržitý úředníček (svým způsobem tomu nahrává i jeho fyzické vzezření), působící jako notář skutečně velmi přesvědčivě (Don Pasquale jistě netušil, že má před sebou muže v přestrojení).


Výborný výkon předvedl i sbor (jak ve III. dějství, kdy nové služebnictvo zasvěceně komentuje poměry v domě, tak v témže dějství spolu s Ernestem) a orchestr pod taktovkou Mistra Levinea.

Závěr tedy? Nesmírně koncízní představení, v němž se v naprostou jednotu snoubí výkony všech účinkujících, a živá hříčka naplněná akcí od počátku až do konce.

Jaroslav Sovinský, Olomouc

Další fotografie najdete zde.

pátek 12. listopadu 2010

Co nás čeká na Janáčkově festivalu?


Podrobný program festivalu jsem již zveřejnila nedávno. Dnes Vám přináším fotografie k operním představením, která zde shlédneme a informace o lektorských úvodech a předpremiérových besedách:

15. 11. 16:00
Předpremiérová beseda s inscenátory a sólisty v Janáčkově divadle k opeře Výlet pana Broučka do Měsíce


16. 11. Leoš Janáček - Věc Makropulos
19:00 Mahenovo divadlo
Moskevské hudební divadlo Helikon-Opera
dirigent: Vladimir Ponkin
režie: Dmitry Bertman
Emilia Marty: Natalia Zagorinskaya
Albert Gregor: Dmitry Khromov
Jaroslav Prus: Seguei Yakovlev
Dr. Kolenatý: Dmitry Skorikov





Další fotografie jsou na Facebooku Janáčkova festivalu.
Vstupenky


17. 11. Leoš Janáček - Výlet pana Broučka do Měsíce
19:00 Janáčkovo divadlo
Lektorský úvod - 18:15, Janáčkovo divadlo, Mgr. Jiří Zahrádka, Ph.D.



Další fotografie jsou na Facebooku
Vstupenky jsou zde.


19. 11. Leoš Janáček - Výlet pana Broučka do Měsíce
19:00 Janáčkovo divadlo



Vstupenky


23. 11. 16:00 Předpremiérová beseda s inscenátory a sólisty v Divadle Reduta k opeře Šárka


23. 11. Leoš Janáček - Káťa Kabanová
19:00 Janáčkovo divadlo
Lektorský úvod - 18:15, Janáčkovo divadlo, Mgr. Jiří Zahrádka, Ph.D.
Národní divadlo Praha



Další fotografie jsou na Facebooku
Vstupenky


25. 11. Leoš Janáček - Šárka/Bohuslav Martinů - Ariadna
19:00 Mahenovo divadlo
Lektorský úvod - 18:15 hodin, Mahenovo divadlo, Mgr. Jiří Zahrádka, Ph.D.
Národní divadlo moravskoslezské



Další fotografie jsou na Facebooku
Vstupenky



26. 11. Leoš Janáček - Šárka

19:00 Divadlo Reduta
Lektorský úvod - 18:15, Divadlo Reduta, Bca. Jakub Kruliš



27. 11. Alban Berg - Lulu

19.00 Janáčkovo divadlo
Lektorský úvod - 18:15, Janáčkovo divadlo (foyer), Doc. Luboš Spurný
Divadlo a filharmonie Essen
dirigent: Stefan Soltesz
režie: Dietrich Hilsdorf




Lulu: Julia Bauer
Dr. Ludwig Schön: Heiko Trinsinger
Alwa Schön: Thomas Piffka
Schigolch: Günter Kiefer
Martha Hraběnka Geschwitz: Bea Robein
Walter Schwarz: Andreas Hermann

Psychologicky laděná operní kriminálka (drsná inscenace, krvák)
Velmi zřídka inscenovaná opera
Psychologizující drama o magickém kouzlu ženy, o zvláštním rozkmitu morálky: Lulu klesne až k prostituci, kterou živí své nejbližší. Dva klienti jsou pro ni osudoví: jeden zabije jejího přítele a Jack Rozparovač Lulu i její lesbickou přítelkyni.
Hostování Divadlo a filharmonie Essen

Nejlepší opera 20. století – takto „natvrdo“ označil vlivný britský kritik Philip Henser, píšící pro listy The Independent nebo Guardian, opus Lulu skladatele Albana Berga.

Letošní nastudování Lulu s vynikající Julií Bauer v titulní úloze bylo na program přehlídky zařazeno mimo jiné kvůli nadšeným recenzím. „Geniální spolupráce režiséra Dietricha Hilsdorfa a šéfa opery Stefana Soltesze za dirigentským pultem Filharmonie Essen (…) u publika triumfuje“, „…jedna z nejlepších produkcí opery v Essenu poslední doby…“, vychválili němečtí recenzenti psychologicky laděnou operní „kriminálku“.

Alban Berg, rakouský skladatel, se narodil 9. února 1885 ve Vídni, kde také 24. prosince 1935 zemřel.

Další fotografie jsou na Facebooku Janáčkova festivalu
Vstupenky


28. 11. Leoš Janáček Šárka

19:00 Divadlo Reduta


Doprovodný program | Accompanying Programme
Workshop pro děti | Workshop for children

Běží liška k Táboru
21. 11. 14 hodin Janáčkovo divadlo


Výstavy | Exhibitions

Leoš Janáček – portrétní fotografie
10.11. – 14.12. Janáčkovo divadlo

Arnold Schönberg & Wassily Kandinsky
18.11. – 14.12. Janáčkovo divadlo

Václav Nosek (1921–2000)
15.11. – 28.11. Janáčkovo divadlo

Sir Charles Mackerras (1925–2010)
15.11. – 28.11. Janáčkovo divadlo

Druhotvary 2, interpretace partitur Leoše Janáčka
od 26.11. Památník Leoše Janáčka

Výlet pana Broučka do Měsice
Pamela Howard – scénické a kostýmní návrhy
10.11. – 14.12. Janáčkovo divadlo