neděle 24. října 2010

Boris Godunov jako tragédie jedince i národa

Opět tu máme pana Sovinského a jeho recenzi na včerejšího Borise Godunova. Všechny moc zdravím. Dana

Tato recenze je věnována včerejšímu (23.10.2010) přímému přenosu opery M.P. Musorgského Boris Godunov z newyorské Metropolitní opery. Než se dostaneme k rozboru vlastního představení, bude vhodné uvést několik slov na úvod, a to k historickému pozadí opery a k opeře samotné.

Opera je založena na událostech, které proběhly v době zvané (zcela příznačně) v Rusku „smutné období“ (smutnoje vremja či smuta), v letech 1598-1613, kdy byla země poznamenána hlubokou politickou a hospodářskou krizí a polsko-švédskou intervencí. V r. 1598 zemřel poslední car z dynastie Rurikovců, která vládla na Rusi již od 9.-10. stol., Fjodor I., syn Ivana IV. Hrozného (1533-1584) a první z jeho osmi manželek, Anastasije Romanovny. Fjodor (carem v l. 1584-1598) byl slabomyslný, a proto za něho museli vládnout regenti. Prvním z nich byl Nikita Romanovič (bratr Anastasije Romanovny a dědeček prvního cara z dynastie Romanovců Michaila). Po jeho smrti (v r. 1586) vládl za Fjodora jeden z bojarů, Boris Godunov (nar. 1552), bratr Fjodorovy manželky Iriny. Boris se ukázal být vynikajícím správcem země. Usiloval o zvýšení její vojenské síly (zakládal pevnosti a města) a o povznesení průmyslu i školství.

V r. 1591 došlo k události, která je významná nejen pro ruské dějiny, ale je i v pozadí Musorgského opery. V tomto roce zahynul v Ugliči (město severně od Moskvy v dnešní Jaroslavské oblasti), Dmitrij, nar. r. 1582, syn Ivana Hrozného a jeho poslední manželky Marie Nagoj; do Ugliče byl Dmitrij i s matkou odeslán regentskou správou; uvádí se, že je tam odeslal již Ivan Hrozný. Závěry vyšetřování chlapcovy smrti, které vedl (i v opeře se objevující) bojar Šujskij, uvádějí jako příčinu smrti nešťastnou náhodu. Hoch si měl hrát s nožem, jímž se měl smrtelně poranit. Objevily se ovšem i zprávy, že ve skutečnosti šlo o vraždu, za kterou stál Boris. Skutečnou pravdu se nejspíše již nikdy nedozvíme, ale je plně možné, že šlo skutečně o nešťastnou náhodu a Boris s tím neměl nic společného a zprávy o jeho zapletení do věci šířili jeho nepřátelé.

Po smrti Fjodora byl svolán sněm, který zvolil Borise Godunova carem. Godunov jako car vládl 7 let. Jeho vláda začala úspěšně, ale brzy začaly zemi stíhat těžké rány. Nepřízeň počasí způsobila neúrodu, v důsledku které nastal hlad a země propadla chaosu. V Polsku se objevil mladík, který se vydával za přeživšího careviče Dmitrije. Jeho původ není zcela jasný, uvádí se, že měl být valašského, italského či židovského původu, nemanželským synem někdejšího polského krále Š. Bathoryho. Děj Musorgského opery je založen na verzi, že šlo o uprchlého mnicha Grigorije (Grišku) Otrepěva. Na cestu se s ním měli vydat i dva další mniši, Vaarlam a Misail. Objevily se i další verze, jedna z nich vychází z toho, že by se mohlo jednat o skutečného Dmitrije. V Polsku nachází samozvanec podporu, povedlo se mu sehnat i vojsko, s nímž se r. 1604 vydal do Ruska. Jeden z jeho podporovatelů, sandoměřský vojvoda Mniszka, jej zasnoubil se svou dcerou Marinou (samozvanec se s ní skutečně později v Rusku oženil). V působení samozvance se angažoval i papežský nuncius u dvora polského krále (Zigmunda III.), Rangoni (i jeho, stejně jako Marinu, v opeře najdeme).

Samozvancovo tažení bylo zpočátku z ruské strany zadržováno, ale nakonec armáda přešla k nepříteli. Za těchto událostí zemřel v dubnu r. 1605 Boris Godunov. Zanechal po sobě dvě děti, starší Xenii (1582-1622) a mladšího Fjodora (1589-1605); obě děti najdeme i v opeře. Fjodorovi se dostalo solidního vzdělání; nadaný hoch sestavil mj. jednu z prvních map Ruska (narážka na to je i v opeře). Fjodor byl po smrti otce prohlášen carem; usiloval o věrnost armády, ale její část přešla na stranu samozvance a zbytek byl u města Kromy (leží jižně od Moskvy u města Orjol) poražen. Fjodora zradil i Šujskij. V Moskvě došlo k povstání, vyprovokovanému samozvancem, v jehož důsledku byl Fjodor spolu s matkou Marií zavražděn (přežila jen Xenie). Samozvanec se dostal do Moskvy a ujal se zde vlády jako car. V dějinách Ruska je označován jako Lžedmitrij I. (vládl v l. 1605-1606; o jeho působení v Moskvě pojednává opera A. Dvořáka Dimitrij). Matka careviče Dmitrije, Marie, prohlásila samozvance za svého syna (je ovšem otázka zda dobrovolně). Xenie byla přinucena stát se samozvancovou milenkou; později byla poslána do kláštera. Po roce samozvancovy vlády vypuklo proti němu spiknutí (vedl ho Šujskij), samozvanec byl zavražděn a Šujskij se stal carem (1606-1610). Později vypuklo další povstání a objevil se další samozvanec, známý jako Lžedmitrij II. (aby toho nebylo málo, později se objevil i Lžedmitrij III.). Rusku tak vládl jak Šujskij, tak Lžedmitrij II. a vnitřní problémy země dále pokračovaly. Marina, vdova po prvním samozvanci, dokonce prohlásila, že druhý samozvanec je její přeživší manžel (tedy Lžedmitrij I). Výsledkem dalšího spiknutí bylo svržení Šujského i Lžedmitrije II. Carem se měl stát syn polského krále, ale podmínkou byla jeho konverze od katolictví k pravoslaví. K tomu nedošlo, takže zemi v dalších třech letech (1610-1613) spravovali bojaři. Nakonec se v Moskvě sešel sněm, který zvolil v r. 1613 carem Michaila Romanova; teprve tato událost vedla k postupné konsolidaci země a konečně bylo ukončeno celé smutné období.

Výše uvedená doba, jakkoliv pro Rusko tíživá, představovala jistě svými složitými události podklad pro dramatická díla. Byla také zpracovávána historiky. Jedním z nich byl i N. M. Karamzin (1766-1826), z jehož práce čerpal A. S. Puškin pro své dramatické dílo Boris Godunov. Karamzin vidí Borise jako toho, kdo stál za Dmitrijovou smrtí; toto pojetí se objevuje též u Puškina a později i u Musorgského. Na podkladě Puškinova díla vytvořil Musorgskij libreto (přidal ale i části, které z Puškina nevycházejí) a v l. 1868-1869 ho zhudebnil. První verzi opery pak dvakrát přepracoval (důvodem bylo, že mu Godunova odmítla carská opera uvést na scénu, mj. proto, že chyběla hlavní ženská role). V první verzi ještě nejsou scéna v krčmě, polské scény a scéna pod Kromami (objevují se až ve II. verzi, která přináší i některé škrty a další úpravy). Škrty a úpravy pak zahrnuje i třetí verze; a až tato byla (v r. 1874) premiérována (v petrohradském Mariinském divadle). Premiéru dirigoval náš rodák, E. Nápravník (1839-1916), který podstatnou část svého života prožil v Rusku, kde působil jako dirigent a skladatel (např. opery Nižegorodci a Dubrovskij). Jako dirigent působil 50 let ve zmíněném Mariinském divadle, kde uvedl díla nejvýznamnějších ruských skladatelů té doby.

Boris Godunov měl veliký úspěch, zejména u mladé generace. Nepřijala jej však kritika. Po Musorgského smrti (žil v l. 1839-1881) dílo upravil N. Rimskij-Korsakov a poté i další skladatelé, např. Šostakovič. Přes nepříznivé přijetí kritikou si Boris Godunov vydobyl jak v ruské, tak světové opeře jako celku přední postavení a je stálicí operních scén.

Opera jako celek působí prokomponovaně, jednotlivé části na sebe plynule navazují. Postavy jsou hudebně velmi plasticky vykresleny, děje se aktivně účastní (v masových sborových scénách) i lid; drama, postupně rozvíjené, dosahuje až svého tragického vrcholu. Jde nejen o drama a tragédii jedince, ale i celého národa. Součástí děje je i konflikt politických systémů a kultur, jednak kultury carského Ruska s dominujícím pravoslavím a jednak kultury Polska s dominujícím katolictvím. Celek je jedinečnou historicko-dramatickou freskou a opera je právem označována za národní ruské hudební drama.

Nyní již ke včerejšímu představení, které je v MET novým nastudováním. Verze, která byla předvedena, sestává z deseti scén: scéna se sborem před Novoděvičím klášterem a očekáváni zvolení Borise carem; hold carovi Borisovi v Kremlu; Čudovský monastýr – mnich Pimen dokončuje letopis a rozpráví s G. Otrepěvem; krčma na hranicích Litvy – Otrepěv, Varlaam a Misail; carský palác – Boris s dětmi a Borisovo strádání v souvislosti s událostmi v Ugliči; Polsko – scéna na zámku: Rangoni přesvědčuje Marinu o jejím údělu v Rusku; scéna v zahradě: Rangoni, Marina a Griška; scéna před Kremlem se sborem a jurodivým; bojarská duma, vyprávění Pimena o zázraku, smrt Borise; scéna pod Kromami s lidem, Griškou, Marinou a jurodivým.

Vhodné bude patrně začít u režie (Stephen Wadsworth) a scény (Ferdinand Wögerbauer). Vzhledem k tomu, že Boris Godunov je jako národní drama úzce spjat s ruskou historií a ruskou duší vůbec, předpokládá se, že bude inscenován s citlivostí a respektem tomu odpovídajícím. Je třeba říci, že režie i scéna tomuto pojetí v zásadě odpovídají a zachovávají spíše klasičtější přístup. Scéna je v podstatě minimalistická, stavby a prostředí celkově jsou spíše jen naznačeny a jsou doplněny jen nezbytnými rekvizitami. Je tak na divákovi, aby uplatnil svou fantazii k dokreslení děje. Takto lze v hranolové kulise v pozadí rozpoznat Novoděvičí klášter či Uspenský chrám, představit si komnaty Kremlu či zámku vévody sandoměřského a další místa. Scéna tedy není narativní, ale ději to neubírá na síle. Jednoduchost scény současně umožňuje plynulé přechody mezi jednotlivými obrazy. Celku jsou přizpůsobeny i kostýmy (Moidele Bickel), ale je třeba upozornit, že se nedrží historické jednoty (což nicméně mohl být záměr, směřující k většímu zvýraznění kontrastu kultur). Kostýmy Rusů v zásadě odpovídají historické době (nejlépe to platilo u cara a bojarů), přesto však bylo možno postupovat věrněji, např. Pimen, oděný do bílého roucha, by v černém hábitu pravoslavného mnicha připomínal více. U Poláků se kostýmy objevovaly někde v průběhu 19. stol., kdy kostým Mariny by seděl asi více na Maršálku a kostýmy jejích dvorních dam by se patrně lépe vyjímaly v Traviatě. Podobně odpovídal jiné době i kostým Rangoniho. Přesto je třeba konstatovat, že uvedená historická nejednotnost kostýmů nepůsobila rušivě. Naopak, spíše strohé kostýmy použité v polských scénách, zajímavým způsobem zapadly do děje, který je v zásadě uzavřený, intimní. Pozitivní bylo, že režie šla řádně do takových detailů, jako bylo správné pravoslavné křižování se u Rusů (nejprve vpravo a pak vlevo) a správné křižování se u Poláků (katolíků) – obráceně.

Pokud jde o výkony sólistů, začněme samozřejmě u titulní role, v níž vystoupil německý pěvec René Pape. V ruských operách je zpravidla lepší, pokud se v hlavních postavách objevují pěvci z východu (tedy z území někdejšího carského Ruska, případně Bulhaři), čehož se drželo vesměs i obsazení v MET a vyznění díla to bylo plně ku prospěchu. Do této sestavy, což hodnotím velmi pozitivně, René Pape skvěle zapadl. A to i pokud jde o výslovnost ruského textu, bylo mu v zásadě velmi dobře rozumět (totéž platí u ostatních hlavních postav, ale vzhledem k jejich původu se to samozřejmě dopředu předpokládalo). R. Pape předvedl vynikající výkon, a to jak po stránce pěvecké, tak co do hereckého projevu, kdy roli skutečně prožil od počátku až do konce. Jeho bas má nádherné zabarvení, šíři, plastičnost a klenutí a ve spojení s hereckým projevem tento umělec dosahuje strhujícího výsledku, který vede k tomu, že divák jeho vnitřní zápas prožívá s ním. V jeho pojetí nacházíme jak realisticky pojatého váhajícího muže, který uvažuje o tom, zda má přijmout tíži vlády, tak milujícího otce svých dětí, jakož i výčitkami svědomí stíhanou a rvanou bytost, jejíž vnitřní utrpení vede k až dramaticky vystupňovanému konci. Scéna zemřelého cara, po jehož boku leží a pláčou jeho děti, patřila k nejsilnějším částem představení.

Tím přímo přejděme k výkonům Xenie (Jennifer Zetlan) a Fjodora (Jonathan A. Makepeace). J. Zetlan potěšila něžně znějícím lyrickým sopránem a celkovému něžnému vyznění této postavy odpovídal jak její herecký projev, tak její celkové, spíše gracilní vzezření, které realisticky odpovídá skutečné Xenii (v době otcovy smrti jí bylo 23 let). Zajímavé bylo obsazení Fjodora, kterého zpravidla zpívá mezzosopranistka, dětskou rolí. J. Makepeace to určitě neměl jednoduché, ale role se zhostil skutečně velmi odpovědně a předvedl velmi pěkný, takřka třpytivý hlasový projev a do role prince a mladého kartografa se skutečně vžil; věkově také v zásadě realisticky vyjádřil skutečného Fjodora (v době otcovy smrti mu bylo 16 let). Celou carskou rodinu hezky doplnila i chůva v podání Larisy Shevchenko. V jejím pojetí jde o skutečnou dobrou ňáňu, jak ji známe z ruských pohádek (odpovídá tomu její celkové vzezření i herecký projev), s širokou slovanskou duší a otevřenou náručí; potěšila i líbezně znějícím hlasem.

Přejděme nyní od carské rodiny k bojarům. Knížete Vasilije Šujského (předseda bojarské dumy) se zhostil Oleg Balashov; disponuje velmi příjemně znějícím, lehkým, spíše lyričtějším tenorem, s pěkným klenutím a zabarvením (tenor slovanského typu – v tom nejlepším slova smyslu). V jeho podání je Šujský politik, který, ač má patrně i své osobní zájmy, dovede být oddaný hlavě státu a tím, komu na Rusku skutečně záleží. Kancléře bojarské dumy Andreje Ščelkalova se ujal Alexey Markov; byť jde o menší roli, zmíněný pěvec ji ztvárnil jako roli výraznou; jeho baryton je šířeji založený, s hladkým klenutím, a toho pravého slovanského zabarvení. Jeho vstupní arioso, kde zpívá o těžkých časech na Rusi bylo mimořádně povedeným entrée celé opery. Pěkný výkon odvedli i oba další, samostatně jmenovaní bojaři, kozácký ataman Chruščov (Dennis Peterson) a carův osobní bojar (Brian Frutiger).

Přejděme nyní k postavám spjatým s duchovním životem, počínaje mnichem Pimenem (Mikhail Petrenko). Tento pěvec disponuje hladkým, širokým a klenutým hlasem, slovanského zabarvení, který propojuje s účinně působícím hereckým projevem, k čemuž jistě přispělo i jeho celkové asketické vzezření. Přesto bych v této roli patrně více uvítal pěvce s více profundním hlasem (Petrenkův hlas je poněkud vyšší polohy), ale to je spíše otázka vkusu. Možná si také mohli s Petrenkem více pohrát v maskérně, aby více odpovídal skutečně letitému letopisci. O kostýmu jsem již hovořil, pravoslavnému mnichovi by lépe padl černý háv, k němž by navíc Petrenkovy světlé vlasy tvořily skvělý kontrast. Zajímavým scénickým počinem bylo umístění obrovské knihy na podlaze, do které Pimen píše příslušné události, kterou lze vyložit i jako symbol ruských dějin a osudu celé Rusi (z mohutného foliantu to přímo čiší) a do které se dokonce v jiném obraze zahalí jurodivý, jakoby zde hledal útočiště. Zajímavým nápadem bylo i pojetí klášterní scény, kdy Pimen píše poslední kapitolu letopisu, dostává se k Borisově vládě a v pozadí sedí Boris na trůně odklopený lidem.

Pokud jde o oba potulné mnichy, začněme Varlaamem v podání Vladimira Ognovenka. Tento pěvec, disponující příjemně znějícím a klenutým širším basem, předvedl pravého člověka z lidu, který má radost ze života. Jeho písnička o dobytí Kazaně pařila k hvězdným okamžikům celého představení. Výborně ho doplňoval i Misail (Nikolai Gassiev). V téže scéně se s oběma mnichy objevila i krčmářka (Olga Savova), která k oběma mnichům herecky výborně zapadla, předvedla rozvernou postavičku, zvyklou na leccos (přece jen jí do krčmy chodí hosté nejrůznějších povah) a potěšila i pěkně zabarveným buffozním mezzosopránem.

Pokud jde o osoby více spjaté s Polskem (počítaje v to i Grišku): úlohy Grigorije se ujal Aleksandrs Antonenko; disponuje zajímavým tenorem, spíše lyričtějším než hrdinným, ale hladkým a s pěknou frází. Pokud jde o herecký projev, působil (ku prospěchu) tak, že mu jde více o Marinu, než o vládu v Rusku. To naopak Marina (Ekaterina Semenchuk) se předvedla jako dívčina dobrodružné povahy, která by kvůli uniknutí z nudy udělala cokoliv: vláda nad Ruskem přece vypadá tak lákavě! Svému hereckému projevu výborně přizpůsobila i hru tváře (pravá liška mazaná); předvedla i krásný vokální projev, a to jak coby pyšná dívčina toužící po moci, tak ve ztvárnění milostného vztahu (ať již jen hraného kvůli postavení, nebo alespoň zčásti prožívaném) vůči Griškovi (jejich závěr scény v zahradě zámku patřil k vrcholům opery). K celkovému skvělému vyznění její role jistě přispívá i její fyzická krása. Scénicky se zde jako zajímavý nápad opět uplatnila mapa Ruska, se kterou předtím pracoval carevič Fjodor, na kterou se Marina postavila, jako by se již viděla v Rusku carevnou. Obě postavy doplnil i Rangoni (Evgeny Nikitin), jehož vokální a herecký projev se snoubily do skvělé jednoty; místy jsem v něm více než asketického mnicha viděl spíše Scarpiu (ale to bylo rozhodně spíše přínosem, působilo to velmi dynamicky).

Pěkné výkony předvedli i představitelé vedlejších rolí: venkovan Miťucha (Mikhail Svetlov – byť jde o menší roli, podobně jako v případě Ščelkalova se jednalo o skvělý výkon – pravý rozšafný muž z lidu), dráb Nikitič (Valerian Ruminski) a oba jezuité Lavický (Andrew Oakden) a Černikovský (Mark Schowalter).

Výborný výkon předvedl i sbor a orchestr pod taktovkou Valery Gergieva. Sbory, jak známo, plní v této opeře specifickou úlohu, zejména pokud jde o zpodobení ruského lidu, který není pasivním divákem, ale aktivním účastníkem děje. Patrně nejsilnější byla závěrečná scéna pod Kromami. V některých provedeních se vynechává (opera končí smrtí cara), má však velký význam, neboť ještě více umocňuje tragičnost děje. Země je bez vládce, vpadly do ní cizí armády vedené samozvancem a táhnou na Moskvu. Scéna pod Kromami byla v MET velmi naturalisticky pojatá, kdy se velmi realisticky ukazuje, k čemu může dojít, když země propadne chasou; ponižování, násilnosti a lynčování domnělých či skutečných provinilců nebo zrádců. A ten, kdo na vše jen zděšeně zírá je jurodivý (Andrey Popov). Právě on je jakousi personifikací všeho utrpení země. Jeho nářek je nářkem celé Rusi. A. Popov předvedl v této roli strhující výkon, a to ve všech scénách, kde se objevuje. Car, když slyší z jeho úst to, co je pravdou, nepropadá hněvu, naopak, prosí, aby se za něj modlil: v proslulé scéně před Kremlem: „Chlapci mi sebrali kopeječku, dej je tak zaříznout, jak ty sám jsi kdysi dal zaříznout careviče.“ A když car prosí, aby se za něj jurodivý modlil, jurodivý odpovídá: „Ne, Borisi, toť hřích! Je hříchem modlit se za cara Heroda! Bohorodice to nedovolí.“. Vrcholný okamžik A. Popova přijde v závěru celé opery: zemi čekají těžké časy... samozvanec, vojsko i lid opouštějí scénu. Uprostřed zůstane lkající jurodivý, v úzkosti o osudu Rusi, v děsivě strnulé pozici...

Závěr tedy: velmi působivé představení, kterému se v celé šíři podařilo postihnout ducha doby.

Jaroslav Sovinský, Olomouc

12 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Díky za úžasnou recenzi i za info k opeře.
S tím kontrastem mezi ruskými a polskými kostýmy mě to taky napadlo, akorát si myslím, že ty bílé paručky patří spíš do 18.století než 19.
Jsem ráda, že jste zmínil Popova, ten se mi dost líbil.
Kdo zpíval toho bojara, který v závěrečné třetí části vyzývá k soudu nad samozvancem (než dorazí Sujský)? Takový blonďák. ten měl příjemný hlas. nevíte, jak se jmenuje?

hanka

Dana Šimková řekl(a)...

Hanko, moc Vás zdravím, nebyla to tato postava: Carův osobní bojar - Brian Frutiger? Tady jsou všechny postavy:

Boris Godunov - René Pape
Kníže Šujskij - Oleg Balashov
Pimen - Mikhail Petrenko
Grigorij - Aleksandrs Antonenko
Marina - Ekaterina Semenchuk
Rangoni - Evgeny Nikitin
Varlaam - Vladimir Ognovenko
Jurodivý - Andrey Popov
Nikitič - Valerian Ruminski
Miťucha - Mikhail Svetlov
Ščelkalov - Alexey Markov
Hostinská - Olga Savova
Misail - Nikolai Gassiev
Xenie - Jennifer Zetlan
Fjodor - Jonathan A. Makepeace
Chůva - Larisa Shevchenko
Chruščov - Dennis Peterson
Lavický - Andrew Oakden
Černikovský - Mark Schowalter
Carův osobní bojar - Brian Frutiger

bianca řekl(a)...

Ne ne, byl to Alexej Markov v roli Šcekalova, taky se mi hrozně líbíl, tak jsem se extra dala práci si o něm něco zjistit.

Anonymní řekl(a)...

dana,bianca: moc děkuji.já nevím, vím, že byl ve třetí části, že zpíval, ať soudí samozvance, že byl blonďák, celkem mladý (aspoň mě se zdálo, ale to jsem taky koukala na simona keenlysidea a pak mě šokovalo, že mu bude padesát, tak nevím), a že měl potěšitelný hlas :-)))
ale jestli bych ho třeba poznala na fotce, to netuším, to zase jsem si ho tak moc neprohlídla. ale třeba se boris objeví na metplayeru.

hanka

Anonymní řekl(a)...

Hanko, určitě myslíte Markova - zde je odkaz na jeho profil:http://www.mariinsky.ru/en/company/opera/baritone/markov/
bianca

Anonymní řekl(a)...

bianca: tu stránku jsem si už mezitím taky vyhledala, vypadá to, že by to mohl být on. ještě zkusím, jestli není na youtube.
moc děkuji.
H.

Anonymní řekl(a)...

bianca: na youtube Markov je, víckrát.
dokonce tady zpívá kus z la donna e mobile:-)
http://www.youtube.com/watch?v=m5YP1nLy4XU

H.

Anonymní řekl(a)...

Všechny zdravím,

Hance moc děkuji za krásná slova.

U těch dvorních dam jsem si, přiznám se, paruček nevšiml, spíše jsem si všiml těch bílých čepečků s pérem. Souhlas, paručky by skutečně patřily spíše do mozartovské éry.

U toho bojara, to byl A. Markov v roli kancléře dumy Andreje Ščelkalova, jak to potvrzuje i Bianca.

Jarda

P.S. Potvrzuje to i libreto:

Ščelkalov:
„Vážení bojaři!
Veliký vládce, car Boris Feodorovič,
s požehnáním velikého nejsvětějšího otce
a patriarchy vší Rusi, káže nám vyhlásit:
„Lotr a zloděj, pobuda, zločinec a buřič,
povstavší s revoltou s tlupou žoldnéřů hladových
a nazývaje se jménem zahynuvšího careviče,
tituluje se pravým carem,
doprovázen jsa bojary špatnými, a zuřivou šlechtou
a všelijakou svoločí litevskou,
umanul si zničit trůn Borisův,
a vás, bojary, k témuž namyšleně vyzývá,
o čemž zločinné výnosy rozeslal.
Proto nad ním vyneste spravedlivý soud.“

Anonymní řekl(a)...

možná to byly čepečky, když myslíte, já zase tak dobře nevidím, abych na paručky mohla přísahat,ale přišlo mi to jako paručky:-) Jak se Vám Markov líbil?

Hanka

Anonymní řekl(a)...

Markov byl výborný, jeho hlas mě velmi zaujal. Jak v tom úvodním ariosu hned v úvodu opery, tak v bojarské dumě. Jarda

Anonymní řekl(a)...

v úvodu jsem ho jaksi přehlédla, ale pak mě zaujal. na youtube jsou s ním videa, mrkněte:-) dokonce tam zpívá la donna e mobile, nepřišlo mi ani to strašné.Snad ho zase v MET do přenosů obsadí.
H.

Anonymní řekl(a)...

tady http://www.metoperafamily.org/metopera/news/features/detail.aspx
když sjedete na poslední dva odstavce dokonce zmiňují Ščelkalova, že je to důležitá role ...

hanka